ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 10. Poppy

8. října 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

10. Poppy

"Rozhodli jste se strávit zbytek večera zíráním do deště, nebo půjdete taky někdy dovnitř? Anzelm měl docela dobrý nápad. Máme přesunout schůzování sem?"
Za Minervinými zády bylo chvíli ticho. Pak Severus řekl: "Pomůžeš mi, Poppy?"
"Ještě je ti slabo?"
Zarputilé mlčení. Minerva nevydržela a otočila se.
"Čím to je, že celý večer rušíme mrtvé, Poppy?"


"Konečně nám došlo, že my jsme přežili, řekla bych," odpověděla léčitelka neochotně. A hned navázala známější notou: "Tady někdo zase nespal, že. Ne, tady někdo už zase užívá Bezesný spánek! Já tě asi zavřu na ošetřovnu a dostaneš místo těch svých břeček hrnek s horkým mlékem, jen počkej."
"Můžeš mi konkrétně vyjmenovat, kterým mým lektvarům říkáš břečky?!"
"Mám začít od A, nebo tentokrát od Z?"
"Na to si vzpomenu, až budeš zase uprostřed zimy potřebovat narychlo čtyřicet dávek Pepřového pití. Břečky, to jistě. Kdyby mi za ně kvestor platil, tak přijde škola na buben. Břečky."
Za svorného hudrání a bublání došli až ke stolu. Stříleli po sobě přitom argumenty v předstírané hádce tak usilovně, že bylo snadné přehlédnout, jak léčitelka drží mistra lektvarů kolem pasu a podpírá, jak opatrně ho usazuje. Severův dráček je doletěl, přistál Severovi na ramenou a zalezl si na svoje místo do kapuce, odtud vystrčil čenich a položil si ho na jedno pánečkovo rameno, na druhém rameni se objevila pomalu a líně kmitající špička ostnatého ocasu a přes zadní okraj kapuce přepadávala jedna červenozeleně obutá tlapka. Minerva se musela kousat do rtu, aby potlačila úsměv: měla sto chutí plyšáčka za tu výrazně barevnou packu na černém pozadí zatahat.
Nakonec se jí přece jen podařilo odolat.
"Prosím. K čemu jste s mistrem Janeciem dospěli, Poppy?"
"No, Anzelme, to byl tvůj nápad."
Stipendista se usmál, zavrtěl hlavou a kývl směrem k Poppy. Chvilku se mlčky přetahovali a když to už vypadalo, že se řeči ujme Longbottom, Deanová, Dott nebo některý jiný člen společnosti, poskakující o něco méně netrpělivě než ti tři, Anzelm ustoupil.
Ukázalo se, že jeho nápad byl geniálně jednoduchý: navrhl přizvat k procesu jako člena poroty některého z mistrů lektvarů, jenž by byl zároveň členem Starostolce.
"Vím o dvou. De Bruyn a Divjakov," zahučel nenaloženě Severus. "Funíš mi do ucha, zvíře, nevadí ti to?"
Dráček natočil čenich směrem od Severova ucha, podložil si ho packou a vyrobil pár ukázkových kroužků z páry vyplněných ohněm. Severus si povzdechl, zatvářil se mírně rezignovaně a posunul dráčkovu packu o půl palce.
"Nemíříte trochu vysoko?" zeptala se nezvykle nejistě Daria Dillonsbyová. "Mistr de Bruyn... pletu se, nebo opravdu je předsedou Asociace mistrů lektvarů? A mistr Divjakov..."
"Nepletete," potvrdil Severus, a Minerva v tutéž chvíli prudce potrhla hlavou nahoru: zároveň souhlas a výzva k tichu.
"Jak chcete dát vědět mistru Divjakovovi?" zeptala se.
"Já mu napíšu, jako posledně." Poppy se šibalsky uculovala. Působilo to nezvykle a poněkud děsivě.
"Posledně? Myslíš když sem..."
"... mistr Divjakov přijel vynadat řediteli Dumbledoreovi, že Severa nechce nechat dostudovat, ano, Minervo, přesně tak."
"Co si od toho slibuješ?" zavrčel Severus.
"Především kvalitně uvařené Veritasérum: neumím si představit, že by dovolil použít cokoli, co není jeho. Za další, jeden člen poroty naprosto na tvojí straně."
Severus se nevěřícně ušklíbl.
Poppy se rozčílila. Odstrčila poloplnou skleničku i prázdnou misku před sebou, položila si předloktí na stůl a naklonila se nad ně, rozevřela prsty, pevně se o ně opřela, taktak že je nezaťala do stolu jako dravčí spáry. "Ty si asi neuvědomuješ, co to pro mistra Divjakova znamená, že jsi v současnosti jediný z jeho žáků, který učí, viď? Je mu už něco přes stovku - "
"Vím velmi přesně, kolik je mistrovi let," přerušil ji Severus.
"Ale jistě. A pochopitelně už se ohlíží po někom, kdo ponese jeho odkaz dál."
A bylo ticho.
Blaise Zabini šťouchl loktem do Jeremyho Dotta a oběma se rozzářily oči hrdostí. Postupně ten plamen přeskakoval na všechny studenty.
Severus zamrkal. Sklonil pohled ke svým rukám. Propletl prsty a pevně je sepjal, prohlížel si je, jako by je viděl poprvé.
"Budeš mu muset napsat pravdu," hlesl nakonec. "Nikdy by mi neodpustil, kdybych mu v takové věci lhal."
"Samozřejmě. On už celkovou situaci zná, jen neví, kdy přesně se objeví potíže a jaké budou."
Severus tázavě vzhlédl, zamračený, napjatý.
"Chtěl po mně, abych mu posílala tvoje články uveřejňované v lokálních periodikách. Když se vrátil Voldemort, chtěl, abych ho upozornila, když budeš v ještě větším nebezpečí než obvykle. Byl to od něj první dopis po nějakých deseti letech. Myslím, že tehdy Smrtijedi zabili ředitele Durmstrangu, Igora Karkarova -"
"Vzpomínám si. Viděl jsem jeho hlavu. Bylo to značně nechutné."
"- a mistr Divjakov mi zdůraznil, že mu mám dát okamžitě vědět, kdyby něco podobného hrozilo i tobě a on mohl pomoci," zaškaredila se Poppy, zřetelně málo nadšená z toho, jak jí Severus pořád skáče do řeči. "Ale jestli tě to nezajímá...?"
Severus krátce, ostře kývl a zabodl zamračený pohled do desky stolu.
Neville Longbottom si zase začal okusovat nehty. Hannah Abbottová ho plácla a on sebou cukl směrem od ní.
"Napsala jsem mu, že se šíří fámy, žes zabil ředitele Dumbledorea, a taky žes byl sám jmenován na jeho místo - a kým. Odpověděl, ať na tebe dávám pozor, aby se ti nic nestalo, ať tě opatruju pečlivěji než kdy jindy. Jako by ses vůbec kdy nechal. Jako by bylo v lidských silách jeho přání splnit. Jako bych... no přece si pamatuješ, o čem jsme pak mluvili zhruba v listopadu: však jsi mi potom dal... tu lahvičku."
Poppy se dotkla kapsy, kde přechovávala jed.
Minervino obočí vyšplhalo v údivu až do horní poloviny čela.
Longbottom se pustil do nehtu na druhém palci.
Severus zkroutil ústa do výrazu "ale no jistě".
"Teď jsem mu psala, že a jak jsi přežil: žádné zbytečné podrobnosti, jen že na tebe Voldemort poštval toho hada, žes byl chvíli v mojí péči a že už jsi v pořádku. A že měl naprostou pravdu, když mi tvrdil, že jsi na naší straně a že ti mám věřit. Ta sova odletěla před týdnem, dřív jsem se k tomu nedostala. Ještě neodpověděl, ale on obvykle odpovídá tak během čtrnácti dnů - a taky ho ten dopis mohl minout, ted bude na konferenci v Heidelbergu. Ano, Minervo?"
"Jen přemýšlím, jak je možné, že komunikuješ tak důvěrným tónem zrovna s mistrem Divjakovem."
Poppy se lišácky ušklíbla.
"Já si říkám, jestli náhodou nemůžeš mezi svoje absolventy počítat i nějaká ta všeobecně známá jména," mrkla na ni Daria.
Poppy zavrtěla hlavou. Severus se po ní krátce podíval, pak zavřel oči a opřel si čelo o sepjaté ruce. Anzelm zbledl a pak začal rudnout za ušima a vzadu na krku.
"Abych já učila Severa lektvary? Blázníš? Kdepak, byla jsem jenom jeho garant." Poppy Pomfreyová tvářící se jako protřelý spiklenec: další překvapení večera. "Přece ti nemusím opakovat, jak to chodí: po dosažení nižšího mistrovství si buď vyzvedneš insignie, nebo ohlásíš, že hodláš studovat dál, no a Severus na rozdíl od tebe udělal to druhé, stejně jako tady Anzelm, takže pochopitelně ještě neměl vlastní pečeť." Poklepala Anzelma po hřbetu ruky; ten se po ní zkroušeně a vděčně podíval, načež Poppy krátce naznačila, že je všechno v pořádku, že se Anzelm nemá zač stydět. Obrátila se k Minervě. "Normálně za člověka v tu dobu zodpovídá mistr, který ho přijal na praxi, a pak samozřejmě mistr, u kterého studuje, jenže... Kde měl Severus přijít k poslednímu roku praxe a jak se měl potom dostat do laboratoří svého mistra, když ho Dumbledore prakticky přikoval ke zdi v hogwartském sklepení? No tak. A vzorky jsem posílala na posouzení mistru Divjakovovi osobně, netroufla jsem si je kontrolovat sama, protože, jak mi bylo laskavě sděleno, moje znalosti v oboru lektvarů končí u rozdílu mezi kopřivovým a hluchavkovým čajem, že, Severe?"
"Jeho komentáře jsou nezapomenutelné," zabručel Severus do sepjatých dlaní.
Poppy povytáhla obočí a pobaveně se na Severa koukla.
"Pročpak si myslíš, Minervo, že má moje ošetřovna nejlepší recepty ze všech školních ošetřoven, co znám? Kolikrát lepší než Mungo? Tady Severus si nedal pokoj a vylepšoval a vylepšoval..."
"A následně publikoval a publikoval... Sama víš, že jsem měl řadu dobrých důvodů."
"Ale jistě, jistě. No uvidíme, po těch čtrnácti letech..."
Podívali se na sebe. Minerva měla náhle pocit, že mluví ještě o něčem jiném než jen o studiu lektvarů. Pak Severus pohodil hlavou a založil ruce na hrudi. "Netrpělivě očekávám mistrovu reakci na své kontroverznější výtvory z poslední doby. Například protijed proti drahé zesnulé Nagini."
Poppy se spokojeně zasmála. Mistr lektvarů znovu potřásl hlavou a zkroutil ústa do šklebu dosud nevídaného: koutky mluvily o trpkém pobavení a vyceněné horní zuby... Minerva doufala, že aspoň to druhé se týkalo pouze vzpomínaného hada.
Studenti je chvilku užasle sledovali (profesoru Snapeovi někdo dělá totéž, co on nám?) a pak se k nim přidali. Daria Dillonsbyová taky, a Minerva se rovněž tvářila více než spokojeně. Jen Anzelm Janecius pozoroval vzorek látky na svých rukávech s koncentrací hodnou lepší věci.
"Jak vidno, trochu jsi naši mistryni léčitelku podcenil," zajiskřilo Severovi v očích.
Anzelm zrudl skoro do fialova. "Mistryně Poppy... nehněvejte se..."
"Prosím tě, Anzelme, už jsem ti jednou řekla, že si na tituly nepotrpím," odbyla ho léčitelka. "Tady Daria mi taky tyká, a ta by na rozdíl od tebe mohla mít důvod to nedělat."
"I jen nech na hlavě," zašklebil se na ni spokojeně Severus.
Anzelm zamumlal něco nezřetelného, ale červeň z jeho tváře začala pomaličku ustupovat.
Zalovil v rukávu a položil před Severa čistě přebalený balíček. Severus zamračeně kývl, vyndal znovu svou kazetu, půjčil si brk, připsal na horní stranu balíčku pár slov, balíček převázal (Blaise Zabini pečlivě sledoval jeho prsty, když vázal složité uzly, a Severus po něm střelil nevrlým pohledem) a natřikrát zapečetil. Používal přitom obě pečetidla, jak svůj osobní znak, tak lebku se zkříženými hnáty. Výsledek působil podobně výstražným dojmem jako Poppyin flakónek s jedem.
"Jestli se někdy propracujete k podobné pečeti, Zabini, budete mít vlastní způsob vázání," zavrčel, když práci skončil. "Budete mít vlastní a nenapodobitelné způsoby prakticky pro všechno. I z tohoto ubohého umolousaného kousku může odborník snadno poznat, že ho balil Zabini a pečetil Snape. Mimochodem, už jste se rozhodl?"
Chlapcova tvář potemněla do kakaova, jak se do ní nahrnula krev. "Ano, pane. Zkusím... říkal jsem si, že bych tu ještě ten rok zůstal a zkusil to stipendium." Mrkl rychle na Anzelma a Dariu. "Budeme mít aspoň trochu času, Daphne a Lewisie a já... a když budou chtít, půjdeme na sever všichni tři. No a když chtít nebudou... tak aspoň budu dělat to, co jsem si vždycky přál. To je... to mi snad někdo musel vymyslet speciálně na míru."
"Třeba ředitel vaší koleje, že?" Minervě koukali z očí čertíci.
"Náhoda... Nezapomeňte na podmínky: vynikající z lektvarů, minimálně nad očekávání ze všech ostatních předmětů a kouzelná zvířata. A vyřiďte Theodoru Nottovi, ať se u mě zastaví. Předpokládám, že váš bratr nebude teď schopen jít ke zkouškám, že, Macmillanová?"
Děvče překvapeně vzhlédlo a zavrtělo hlavou. "To asi ne, pane. On se teda učí, to jo, ale jenom teorii, na práci s hůlkou si ještě netroufá... stát u kotlíku taky nevydrží... i když je mu zrovna dobře, tak je hrozně slabý. Já bych řekla, že jestli se vrátí do školy v listopadu, tak to bude brzo."
Severus nespokojeně kývl.
"To se opravdu srovná," ujistila děvče znovu Daria Dillonsbyová. "Chce to jen čas. Je mladý, nebyl nijak vážně nemocný... tělo a magický obal si s tím poradí. Nebojte se."
"Jo... Já vám věřím..."
"Už se těším, až vás budu mít v laboratoři oba zároveň," podotkl Severus svým klasickým tónem, kdy si člověk nemohl být jistý, jestli to myslí tak nebo onak. Macmillanová se ale rozusmívala. Severus se pousmál - i toto gesto působilo silně nejednoznačně - a dál se věnoval čištění a ukládání pečetidla. "Grangerová bude nejspíš chtít opakovat ročník, jak ji znám..."
"Ano, Potter něco takového říkal," souhlasila Minerva a nespouštěla přitom oči z malachitové a stříbrné nádhery v Severových rukách. "Proč?"
"Rád bych mistru Belbymu přece jen někoho poslal. Horace Slughorn mi dal pět jmen lidí, které je ochoten podpořit."
"Jakých jmen?"
"Grangerová, Macmillan, Nott, Potter, Zabini. Pottera rozhodně riskovat nehodlám, nechci si zkazit pověst." Severus si odfrkl. "Naprosto nesdílím názor svého kolegy na přirozený talent naší kouzelnické hvězdy. Příliš dobře vím, jaký byl původ té náhlé geniální inspirace, kterou pan Potter začal v posledním roce svého studia lektvarů oplývat. Rád bych poslal Macmillana, ten je pečlivý a spolehlivý, jenže... No, nevadí, najdu mu příští rok něco jiného." Uložil do kazety další kousek. Melissa Macmillanová zářila jako měsíček nad jezerem, mávala kolem sebe šťastně rukama a šťouchala střídavě do Cornfoota a Deanové. "Neměl bych zásadní námitky ani proti Malfoyovi, jeho výkony v lektvarech jsou vyrovnané a stabilně nadprůměrné, jenže na toho se Horacova laskavost nevztahuje: naopak mě výslovně žádal, abych s ním Malfoye nespojoval. Dalo se to sice očekávat, ale i tak. Škoda." Pokrčil rameny. "Takže to bude Theodore Nott. Však mu takové místo prospěje, a nejen odborně. Slytherin, čistokrevný, syn Smrtijeda - a rozhodl se spolupracovat na vývoji vlkodlačího lektvaru, aby v Beauxbatons mohli přijímat ke studiu mladá a magií obdařená štěňata. Nezapomeňte ho za mnou poslat, Zabini."
Neville Longbottom uznale pokrčil bradu a znovu se ponořil do svého dumání. Melissa Macmillanová zabodla ukazováček do vzduchu: vidíš, takhle se to dělá! Poppy souhlasně povytáhla obočí. Oba Slytherini na sebe mrkli. "Řeknu mu to hned, jak ho uvidím, pane profesore," slíbil Blaise Zabini.
Severus kývl a zaklapl kazetu.
Minerva taky přikývla, pak vyjádřila svoje kladné mínění i nahlas, ale ustavičně sledovala Severovy ruce, celá napjatá, s nadějným a nesmírně zvědavým výrazem: vypadala přitom o dobrých dvacet let let mladší než obyčejně. Když Severus kazetu zdvihl a chtěl uložit, už to nevydržela a zeptala se: "Nemohl bys...?"
"Ti to pečetidlo půjčit? Ne, obávám se, že to bych nemohl."
Poppy, Daria, Anzelm a Blaise Zabini se na sebe koukli. Daria se ještě pro jistotu naklonila k Poppy, ta jí něco tiše dovysvětlila. Anzelm s uspokojením pozoroval, že Zabinimu se nemuselo vysvětlovat nic, naopak že on sám šeptal nějaké drobnosti Deanové a Dottovi.
Minerva se zatvářila velmi zklamaně.
Severus naklonil hlavu, povytáhl levé obočí. Dlouhou chvíli ji jen mlčky sledoval, obě ruce položené na kůží potažené a stříbrem pobité ploché krabičce. Oči mu jiskřily čím dál víc, až nakonec prohlásil: "Prosil bych opravdu hezký kousek pergamenu."
Linda Deanová se zanořila do hlubin své nepostradatelné brašny. Vyndala pevnou slohu, rychle otáčela jednotlivé volné listy v ní, pergameny i papíry velice rozličné kvality, některé popsané, některé prázdné, některé pokreslené, tužkou, křídou i perem. Ostatní jí koukali přes obě ramena. Naklonila se nad slohu a trochu se schoulila, aby jim zkazila výhled. Nakonec našla nádherný, jemný, téměř čistě bílý kousek vella.
Minerva si natěšeně navlhčila rty. Povytáhla se, aby viděla, co Severus píše.
"Vzorový otisk pečeti pro Minervu McGonagallovou, mistryni proměn, neohroženou bojovnici a nekonečně zvědavou kočku. S úctou a láskou, Severus Snape."
Pod textem pak pergamen na čtyřech místech čistě probodl, otvory protáhl zelenou šňůrku, nahoře na ní zavázal velmi volný uzel, ten přichytil k pergamenu nejdřív kouzlem, potom čtyřmi drobnými kapkami pečetního vosku. Neville Longbottom se nadšeně rozusmíval: ten tvar mu byl velmi povědomý.
"Motýl!"
Severus spokojeně naklonil hlavu k druhému rameni. "Už jednou jsem vám říkal, že mám motýly rád, Longbottome. Pamatujete?" Přidržel si volné konce šňůrky na pergamenu, nakapal přes ně pečetní vosk, pečlivě otiskl pečeť. I navzdory jeho ostře špičatému písmu působil celek jako umělecké dílo. "Prosím, Minervo. Spokojená?"
Pergamen šel kolem stolu z ruky do ruky a Minerva celou tu dobu poskakovala na své židli, natěšená jako malá holčička o Vánocích.
"Věříš, že celou dobu přemýšlím, jak jsem ti mohla udělat hračku stejnou, jako máš pečeť?"
Blaise Zabini a Anzelm Janecius si znovu vyměnili vědoucí pohled.
"Asi mě vidíš stejně jako mistr Divjakov." Severus znovu čistil a ukládal pečetidlo - a tentokrát si Minerva všimla, s jakou pýchou, úctou a radostí se jeho prsty jednotlivých kousků dotýkají.
"Mistři proměn si musejí najít svou podobu v sobě," řekla tiše.
"Jistě. Ale ty přece dobře víš, jak je to s magií bez hůlky na takto vysoké úrovni. Nelze se vydat všemi cestami zároveň, když si vybereš jednu, zavře se ti jiná. Já už nemůžu být zvěromág a ty už nemůžeš léčit rukama. Proto nám vybírají symboly naši mistři a naším úkolem je do nich dorůst. Mistr Divjakov..." Severus se usmál, a tentokrát v tom úsměvu nebyl ani stín ironie nebo hořkosti. "Anzelm tu dnes říkal, že mistři znají člověka velmi dobře. Měl pravdu."
Následovala reakce téměř totožná, jako když Severus na začátku večera pochválil dráčka, jenom se to tentokrát obešlo bez tak velkého hluku. Anzelm zčervenal, díval se upřeně do klína a ústa se mu nekontrolovatelně roztahovala v širokém úsměvu; potom zjistil, že se ovacím nevyhne, vzhlédl, narovnal se a pokývl: no dobrá, díky. A zatímco se většina osazenstva shlukla kolem Blaise Zabiniho a Melissy Macmillanové a snažila se přijít na to, jaké významy je možné z osobní pečeti (a barvy pečetního vosku, tvaru uzlu a materiálů použitých na pečetidlo samotné, jak je upozornil Zabini) odvodit - Blaise Zabini jim pro ilustraci nakreslil pečeť svojí matky, aby mohli posoudit rozdíly, Anzelm připojil nákres pečeti své první mistryně lektvarů, Brigitty z Narviku, a poněkud odtažitě podotkl, že pečeť mladších mistrů je osmiúhelníkovitá, ale že on sám žádnou nemá, protože mistryni z Narviku ohlásil, že chce ještě pokračovat ve studiu, a pečeť člověku nechává zhotovit až jeho poslední mistr po poslední úspěšně složené zkoušce - zeptala se věčně zvědavá Linda Deanová, jestli už tedy profesor Snape má pro mistra Janecia aspoň vybraný symbol a kámen.
"I kdybych náhodou měl, slečno Deanová, takto předčasně bych mu to nikdy neříkal."
No ale, nedala se Linda Deanová, když bude chtít nějaký lektvar prodat nebo někam poslat nebo tak, jakou pečetí ho tedy označí?
A Severus vážně odpověděl: "Tou mojí."
Anzelm zavřel oči a na tváři se mu rozhostil hluboký mír. Vzápětí se nenápadně vytratil.
Severus přešel k Minervě a Poppy, opřel se o okraje opěradel za zády jich obou. "Tobě ty symboly asi dešifrovat nemusím, že ne?" zašeptal.
Minerva šťastně zavrtěla hlavou. Přejela prstem po liniích pečeti. "Uroboros, sebeobnova, věčný koloběh. Drak, bytost s křídly, ne dnes obvyklý had, a ke všemu ještě zelený drak. Motýl, přeměna. Kdybych se směla podívat na kování na kazetě, určitě tam najdu další motýly a draky, možná i pelikána, ale nejspíš ne fénixe. Stříbro a malachit. Vsadila bych se, že i ten vosk dobarvuješ malachitovým práškem. Malachit... Jak jenom mohl vědět, že budeš potřebovat tolik ochrany? A tolik naděje... Ach, Severe... stydím se. Tvůj mistr z Durmstrangu se o tebe staral a zajímal nesrovnatelně víc než my tady, tví vlastní..."
"Pelikána nenajdeš, zato fénix tam jeden je," zamumlal Severus. "Černý, a nejde vyčistit. Vzhledem k tomu, jak úžasné měl mistr vztahy s profesorem Dumbledoreem, mě to vždycky... překvapovalo. Nemohla bys mi dovolit aspoň trochu medoviny, Poppy? Tohle je k ničemu, sedět na oslavě a nalévat se džusem jako nějaké nemluvně."
"Dělej si, co chceš, jsi dospělý," povzdechla si Poppy.
"Zajdu ještě pro nějaké klobásky," zavrčel Severus a zmizel.
Léčitelka obrátila oči k nebi. "Musí on být pořád tak nemožný? Ale jestli si myslí, že z něj budu dneska dolovat metabolity a rezidua ještě jednou, tak se plete. Když se opije znovu, bude mít celý zítřek parádní kocovinu a dobře mu tak, paličákovi."
Neville Longbottom se stáhl trochu víc do stínu a snažil se vypadat, že vůbec nic neslyšel.
Minerva stočila pergamen do ruličky, opatrně ho převázala. "Myslím, že nebudeš muset, a taky myslím, že kdybys přece jen musela, tak to stejně uděláš. Poppy, vezmeš mi tohle k sobě, budeš tak hodná? Já mám dnes večer nějakou podezřele kočkoidní náladu a nerada bych si to zničila."
"Ale to víš že ano."
Chvilku mlčky pozorovaly děti (a Dariu Dillonsbyovou) zaujaté dalším problémem. Tentokrát sloužil jako zdroj informací Blaise Zabini: ale místo aby si zaslouženou pozornost užíval, odpovídal čím dál stručněji a neochotněji. Jeho společníci to zatím zřejmě nezaregistrovali, ale při pohledu zvenku to už bylo patrné.
Ale když Minerva konečně zase promluvila, ukázalo se, že se zaobírá jinou otázkou.
"Stejně je to zajímavé, co se dozvídám o tobě a Divjakovovi. Ne že bys kdy byla nějaká Albova fanynka, ale takové věci?"
Poppy pokrčila rameny. "No a co jsem měla dělat, když to nešlo normálně. Zato tys vždycky byla Dumbledoreovi neskutečně oddaná, a teď mu nemůžeš přijít na jméno. Nezdá se ti to trochu... přehnané? Neuvěřitelné?" Sklouzla pohledem po skupince studentů, zvlášť jasně poukázala na oba Slytheriny.
Minerva si sundala brýle, prohlédla si je proti světlu, dýchla na ně a začala si je čistit. "Zklamal mě, Poppy," řekla hluše. "Podvedl mě. Vím, člověk by byl čekal, že budu takhle reagovat už... tenkrát... no však víš. Já tomu taky nerozumím. Asi už bylo těch smrtí moc. Nebo to byl ten poslední rok, kdy jsem nedůvěřovala Severovi, a to, jak jsem se ex post dozvěděla, jak to všechno bylo. Nebo ten neskutečný nedostatek informací: Potter tvrdil, že má svoje rozkazy, Severus měl svoje rozkazy... ode mě se čekalo, že se ujmu velení, ale že by mi aspoň ten Potter odpověděl, když jsem se ho na něco ptala? Skvělý vtip. Nevím, opravdu netuším, co byla ta poslední kapka. Proč mi Albus nemohl věřit? Jak jsi ty přišla na to, že je Severus pořád náš?"
Léčitelka se zasmála. "Jednak to bylo tím dopisem od mistra Divjakova. Jednak tím, že Severus je léčitel a pro nás je těžké někoho jen tak chladnokrevně zabít. Za další jsem ho pozorovala, jak vypadá a jak se chová - jedl ještě nepravidelněji než obyčejně a strašně rychle chátral, jako by mu bylo už všechno jedno, jako by přivolával smrt. No a konečně jsem po třech měsících, kdy bylo ve škole o dobrou čtvrtinu víc studentů než normálně a měli jsme údajně v domě tři Smrtijedy, kteří měli povoleno používat jakékoli výchovné prostředky včetně Neprominutelných, zjistila, že mám naopak o čtvrtinu pacientů méně než jiný rok. Zašla jsem si za Severem, popovídali jsme si... a pak mi dal ten jed. Jednoduché."
Minerva si mnula čelo. "Proč nemohl takový jed dát i mně, Poppy? Copak si oba dva mysleli, že bych byla zradila? Já?"
Stárnoucí léčitelka si prohlížela svou novou ředitelku stejně jasnýma očima a se stejně čistým srdcem jako vždycky. Znala odpověď, ale věděla, že by ji neměla vyslovovat, rozhodně ne teď. Minerva McGonagallová neuměla lhát. Minerva McGonagallová byla přímá až k zešílení. Takový přístup by Dumbledoreovým překombinovaným plánům zasadil několik rázných a jednoznačných ran z milosti. A na to bylo v té fázi hry už zoufale pozdě.
Za svého života Dumbledore Minervu do svých plánů nezasvěcoval, protože by mu je hodila zvysoka na hlavu, velkými a čitelnými písmeny by mu vymalovala své mínění a odkráčela by středem. Raději se pokusil připoutat ji k sobě pocity vděčnosti, bezmoci a viny, což byla jeho oblíbená strategie, a krom toho pravděpodobně úmyslně (nebo z nedbalosti) ponechal nechráněnou její rodinu, přestože ho Minerva opakovaně žádala, aby jim dovolil žít v bezpečí Hogwarts. Ten tah mu vyšel, při jednom náhodném útoku na Hogsmeade byli Gerald a David McGonagallovi zabiti, Minerva zcela očekávatelně vzplála zuřivou nenávistí ke všemu, co na sobě mělo jen stín Znamení zla, a strávila pak celé roky hledáním tří lidí, jejichž jména se od umírajícího manžela dozvěděla. Našla a zničila všechny. Amycus Carrow byl poslední.
Nebýt toho, že se dozvěděla, jak vypadaly Dumbledoreovy plány v celé své ošklivosti, nebýt toho maličkého detailu, že přežili jak Severus Snape, tak Harry Potter, a tudíž oba mohli mluvit (a že říkali věci velice podivuhodné), byla by teď Minerva víceméně spokojená, hrdá na své vítězství. Oplakala by své mrtvé, včetně těch čtyřiapadesáti z poslední bitvy, prokázala by jim náležitou poctu a šla by dál. Rozhodně by se netrýznila takovými pocity viny jako teď.
Poppy si nemyslela, že je správné, aby se takhle trápila právě poctivá Minerva, ale nenapadalo ji, jak by tomu mohla zabránit. Podle Poppy se tak měl trápit Dumbledore: ten toho ovšem za života zřejmě nebyl schopen, a po smrti? Kdoví: tam nemá nikdo z živých přístup. Minerva se považuje za jeho dědičku a bere zodpovědnost za jeho chybná rozhodnutí a nelidské machinace na sebe.
Merlin ji potěš.
Vzala do dlaní její ruku s klouby zatuhlými bolestí: daň za imperius, malá cena za pomstu na vrahovi jejího muže a syna. Pokoušela se tu ruku zahřát aspoň mechanicky: magicky nesměla.
Minerva si otírala oči do téhož kapesníku, kterým si před chvilkou vyčistila brýle.
Posmrkla si.
"Je mi z toho zle, Poppy. Cítím se... špinavá. Zostuzená."
Utřela si nos.
"Půjdu na chvilku na déšť, třeba mi udělá dobře."
Poppy, chytrá, rozumná, praktická Poppy jí neuměla odpovědět.


-----------------------------------
Směle za dokončením kapitoly.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014