ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 10. Poppy - dokončení

8. října 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Déšť nezklamal. Byl tam, věrně čekal za dveřmi jako poslušný, dobře vycvičený pes.
Ale ani on odpovědi nenabízel.
Na lavičce pod oknem seděl kdosi v bílém. Anzelm.
"Ruším?" zeptala se Minerva.
Automaticky se posunul, udělal jí místo. "Ne, samozřejmě že ne. Prosím."
Ve skutečnosti rušila jeho přítomnost ji, i když méně než hluk celé společnosti vevnitř. Uhladila si hábit a posadila se.
"Už vás ty věčné otázky konečně unavily?"
Anzelm se usmál. "Ale ne. Jen se mi zastesklo."
"Po Bjørkhallenu?"
Přikývl. "Děti Vody tam v takovém dešti tančívají... Je to jiný svět. To nic, zvyknu si."
"Možná byste byl přece jenom raději sám," navrhla Minerva.
Zavrtěl hlavou.
Chvíli mlčeli. Začínal foukat vítr a ke stále slábnoucímu dešti se přidávaly spršky vody z listů okolních stromů. Čím víc se zaposlouchávali, tím zřetelněji se jim zdál vystupovat jakýsi nepostihnutelný jednotící rytmus, až se nakonec přistihli, že se oba rozechvívají o zlomek vteřiny dřív, než se vítr dotkne větví. Minervě připadalo, jako by z ní každá jednotlivá přeprška smývala kousek té nevyjádřitelné ošklivosti, které se poslední dobou nemohla zbavit. Najednou byla ráda, že tam Anzelm je: podivně vděčná za jeho mlčenlivou přítomnost a prosté sdílení toho nočního deště - a zachtělo se jí nějak mu to oplatit.
"Máte představu, jak dlouho se u nás zdržíte? Neberte to zle, jsem jenom zvědavá."


Zase se usmál. "Nemám. Minimum je rok... ale já bych se v této otázce chtěl spolehnout na úsudek mistra Severa. Půjdu ke zkoušce, až on nazná, že jsem připravený."
"Řekla bych, že to bude trvat o dost déle než jeden rok. Severus je hodně pečlivý a má vysoké nároky."
"Ano, tím je známý."
Zase chvíli mlčeli. Kupodivu je ticho spojovalo víc než slova. Minerva se cítila zvláštně: vítaná, přijímaná, bez Dumbledoreových obvyklých podmínek a požadavků. Jako by Dumbledore neexistoval. Jako by ten svět, který ona a Severus teprve chtěli stvořit, už byl tady. Přivřela oči a opřela se o zeď za sebou.
Přes okraj plného sudu přešplouchávaly vlnky. Na hladině tančilo pár zbloudilých březových semínek.
"Taky jsem se doslechl, že se prý mistrovské zkoušky konají jen jednou za pět let," podotkl Anzelm. "Ale už jsem slyšel tolik, že začíná být obtížné odlišit solidní informace a fámy."
"Tohle je docela dobře možné," zauvažovala nezvykle uvolněně a nezaujatě Minerva. "Koneckonců, mistrů lektvarů není ve světě mnoho. Zeptejte se Severa, ten bude mít přesný přehled."
"Pokud mohu odhadnout podle konferencí, bude jich v Evropě tak do třiceti."
Minerva přikývla. "Mistrů proměn je taky zhruba tak, kolem čtyřiceti. Transfigurace a lektvary jsou dva nejobtížnější a nejnebezpečnější obory vůbec."
A znovu bylo ticho, přerušované jen koncertem vody a větru.
Pak se Anzelm zasmál.
"Na co všechno on nemyslí! Heidelberg! Konference! No jistě, druhý důvod, proč s tím dopisem tak spěchal."
Minerva se taky usmála. "Kolik mistrů může zastihnout pohromadě?"
"Netroufnu si říct přesně, ale přes polovinu asi ano."
Jedna drobná starost přece jen vystrčila růžky: "Myslíte, že tím mohl uškodit Blaisovi Zabinimu?"
"Tak, jak to formuloval, ne. A když předloží ještě tu zásilku, tak přebalenou, jak je teď..."
Minerva spokojeně přikývla.
Mlčeli. Naslouchali pravidelně nepravidelným sprškám v oblázcích mezi květináči.
"Nevěřím, že zabil," řekl po dlouhé chvíli Anzelm.
Minerva si povzdechla. Pomalu otevřela oči a ještě pomaleji se přestávala opírat o zeď.
"Mistr Severus by přece neriskoval svou mistrovskou pečeť tak nesmyslným způsobem."
"Můžete být konkrétnější?"
"Kdyby někomu podstrčil jed. Tak jak to udělala Blaisova matka. Pro mistry platí ještě přísnější pravidla než pro výrobce lektvarů, tam se nehraje na žádné trojí varování."
Minerva už seděla téměř zcela zpříma. Hleděla si teď do klína: studovala klouby svých rukou. "Hm... A kdyby to nebyl jed?"
"A co tedy?"
"Smrtící kletba?"
Anzelm strnul. "To není možné," vyhrkl, a Minerva měla pocit, že jeho bílý hábit zazářil něčím víc než jen odrazem matného, rozptýleného světla z okna za nimi. "Promiňte, ale to je vyloučené. Ošetřoval jsem ho. Kdyby neměl celistvou duši, poznal bych to."
"Opravdu?"
Razantně přikývl. Až příliš razantně - jako by zaháněl obavy, které si vědomě nechtěl připustit. "Jistě. Jistě! Balancoval na hraně života - přece si to pamatujete, sama jste ho přinesla. Ta otrava, ta kletba... První mu málem vzalo život, druhé ho téměř připravilo o magii, a přece ho Paní ze své ruky propustila živého a zdravého: kdyby měl rozštěpenou duši... Ale on je teď dokonce mnohem víc v pořádku, než jak jsem ho kdy znal. Kdyby nebyl úplný, nebyla by přece taková míra rekonvalescence možná!"
Minerva si masírovala bolavé klouby pravé ruky. Maně ji napadlo, že mít do ruky vypálený Voldemortův cejch muselo být podobně bolestivé. Rychle tu myšlenku zahnala. Nechtěla myslet na Znamení zla v žádné podobě. "Rozštěpenou duši je možné scelit," řekla váhavě - připamatovala si, co jí Severus ukázal ve vzpomínkách. Vzpomínky přece nelžou.
"Takhle rychle?"
"Rok..."
"Příliš rychle, řekl bych: tolik bolesti v tak krátkém čase... Živé bytosti se obvykle snaží se bolesti vyhýbat. A pokud si vzpomínám správně, jednou z podmínek scelení duše je opravdová lítost. Chápu to tak, že člověk nesmí myslet na sebe; musí čistě jen litovat té smrti, kterou způsobil, toho života, který zmařil - přímo a konkrétně toho jednotlivce. Učili mě, že proto se ta terapie ani nedá navrhnout: že pokud k nápravě dojde, stane se tak spontánně, a že jsou takové případy z podstaty věci velice zřídkavé... Ale samozřejmě nejsem specialista na černou magii."
"Hlavně si myslím, že ještě velmi málo znáte Severa," řekla tiše Minerva. V hůlkové ruce jí škublo ostrou bolestí. Zamrkala a přitiskla si ji k hrudi. Kde člověka asi bolí, když má rozštěpenou duši? Náhle jí Severovo chování za poslední rok zase dávalo o trochu víc smyslu. Nikoli nadřazenost vítěze... vůbec ne.
"Vy věříte tomu, že je vinen?" zhrozil se Anzelm.
"Ne. Já vím, že je nevinný."
Anzelm zdvihl ruce: no tak!
Minerva složila hlavu do dlaní. "Je to daleko složitější, než si myslíte."
"Měl jsem dojem, že ho máte ráda," řekl Anzelm tak jemně a nenásilně, jak jen dokázal.
Tentokrát už své city neuhlídala - znovu se vzedmuly jako vlna. "Mám ho ráda... jako vlastního syna," vzlykla - a pak zaťala zuby a zmlkla.
Čekal po tři údery srdce, pohled poctivě upřený do deště. Pak naslepo natáhl paži, aby ji objal.
Ale na lavičce vedle něj seděla jen mourovatá kočka. Pečlivě si olizovala pravou přední tlapku. Když se jeho ruka ocitla příliš blízko její hlavičky, kočka ucukla, zasyčela a sekla ho packou s povytaženými drápy.
Stáhl se a složil ruce do klína. Kočka se vrátila ke svému olizování.
Díval se do tmy, pozoroval stříbřité vějířky dešťových kapek odletujících z okrajů listů. Mlčel. Kočka došla k závěru, že packa už je dostatečně čistá a promasírovaná, obtočila si ocas kolem zadních tlapek a dál až na občasné mrsknutí ouškem seděla bez hnutí, štíhlá a vzpřímená, nedostupná, ideální model pro egyptské sochy.
Studenti vevnitř rozebírali jeden z nápadů Melissy Macmillanové: ten, který vzešel z Longbottomovy ideje mluvit o Slytherinu a na kterém se pravděpodobně výrazně podepsala ustavičná snaha Hannah Abbottové najít jiný způsob, jak dosáhnout toho, co Longbottom chtěl, aniž by bylo nutné riskovat Longbottomův život. Nápad sám o sobě špatný nebyl: měli v úmyslu využít kontaktů tří čistokrevných mezi nimi, Macmillanové, Cornfoota a Longbottoma, a průběžně zvát na všechny společenské akce, pořádané nebo navštěvované kýmkoliv z okruhu těchto tří rodin, co nejvíc lidí, kteří se podíleli na evakuaci dětí před začátkem bitvy a první pomoci v poli. Představovali si, že se podaří něco podobného jako dnes večer: že se bude nezávazně povídat a věci prostě přirozeně vyjdou na povrch.
"Taky je asi celkem těžké nesnášet člověka, kterého znáš jako milého, příjemného kamaráda tvého synovce z druhého kolena, viď?" podotkla opatrně Deanová.
Macmillanová začala kývat, ale než stačila něco říct, ozvala se Daria Dillonsbyová.
"Jenom abyste nezjistili, že se starými a dobře zakořeněnými předsudky nepohnete."
"Zas tak pevně zakořeněné být nemusí," zauvažovala Poppy. "Teprve druhá generace..."
Stephen Cornfoot se nechal slyšet, že tomu hejnu pelichajících pomlouvačných kačen předhodí povídání o válečných hrdinech ze Slytherinu s nesmírnou radostí - jen ať se prý tím chutným soustíčkem udáví. Jeremy Dott vyslovil jisté pochybnosti o bezpečnosti takové akce a váhal, jestli má smysl se snažit přesvědčovat tak silně zaujatou a zjevně minoritní část veřejnosti, načež Melissa Macmillanová trpce poznamenala, že to rozhodně stojí aspoň za pokus, protože právě tihle lidi se svorně dělí o nejdůležitější teplá místečka na ministerstvu a ve Starostolci, a že ji překvapuje, že to Jeremy neodhalil, když přece ve Slytherinu je čistokrevných procentuálně nejvíc.
Začínalo to vypadat na hádku. V tu chvíli se do debaty vmísil Severus a upozornil je, že by mohli do svých plánů zasvětit profesora Slughorna - a že by rozhodně neměli zapomínat na klíč, podle kterého profesor Slughorn předloni oživoval a obnovoval svůj po desetiletí budovaný klub osobností a talentů. Minerva souhlasně přeložila špičku ocasu tam a zpátky: jestli byl někdo schopen dovést takovou strategii k dokonalosti, byl to právě Horace Slughorn.
Ale pořád to bylo málo, jak správně poukazoval Longbottom: bylo to zdlouhavé, neřešilo to aktuální palčivou otázku, jak zachránit lidi, kteří budou mít tu smůlu, že se dostanou bystrozorům do drápů dřív, než se podaří zvrátit mínění důležitých lidí - pokud se ho vůbec podaří zvrátit. Ty, kteří se teď skrývali ve slytherinském sklepení, poctivě opravovali hrad, jak jim ředitel jejich koleje poručil, a svorně trnuli hrůzou, že je někdo vyvede z hloučku ostatních studentů a bez dalšího slova pošle přímo do Azkabanu. Za viny jejich rodičů: jejich vlastním činům navzdory.
Pravda, pokud by byla navrhovaná strategie úspěšná, mohli by odtud být zase propuštěni.
Minervě se chvěly fousky, jak hmatala nedůvěru, se kterou byla ta slova vyřčena.
Teď už rozuměla, proč chce Longbottom využít Shackleboltovy nabídky a stát se bystrozorem.
"Důvěřuj inkvizitorům, že pochopí, že nechceme vyvraždit nebo zotročit celý mudlovský svět," poznamenal Anzelm.
Minerva k němu natočila hlavičku, naklonila ji na stranu, zúžila zorničky až do tenounkých štěrbinek: jak přesně to myslí? Komentuje jenom situaci jejich části Slytherinu, nebo naráží i na její Gryffindor? Anebo přirovnává k inkvizici ministerstvo? Nenašla odpověď, ale samotné otázky byly až příliš znepokojující. Vstala, decentně se otřepala, protáhla si hřbet a vyskočila na parapet mezi muškáty.

zpět oOo dále
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 9. října 2014 v 8:23 | Reagovat

Úplně mě nadchlo, jak jsi dotvořila Poppy to odborné zázemí. A taky takovou tu její mlčenlivou přítomnost, pochopení a pomoc. Žádná hudravá zdravotní sestra, ale moudrá Mistryně léčitelka, která má to brblání jen jako mimikry. Dala jsi té postavě to, co si zaslouží. A přitom s humorem - „moje znalosti v oboru lektvarů končí u rozdílu mezi kopřivovým a hluchavkovým čajem“.
Anzelm je až roztomilý, jak se stydí, že k Poppy nepřistupoval se stejným respektem jako k Severusovi - "Mistryně Poppy... nehněvejte se..." (Mimochodem, Katty, ten obrázek je… přesně tak si Anzelma představuju)
A ty detaily, nad kterými se spokojeně usmívám… nejen dráček, ten je naprosto dokonalý. Ale třeba taky tohle: "Vzorový otisk pečeti pro Minervu McGonagallovou, mistryni proměn, neohroženou bojovnici a nekonečně zvědavou kočku. S úctou a láskou, Severus Snape." Minervy je mi strašně líto, jak se pere se svými skutečnými i domnělými vinami. Ale ta vzájemná hluboce přátelská podpora Severuse, Minervy a Poppy je skvělá. A nadějná. Tuhle kapitolu jsem si ohromně užívala. Bouře už definitivně odezněla a ten drobný deštíček, je už jen taková hračka pro Rosmertina chrliče a co nevidět bude po něm úplně, objeví se hvězdy a ráno vyjde slunce…

2 KattyV KattyV | Web | 9. října 2014 v 12:45 | Reagovat

Ioannino, Regi už to všechno tak hezky napsala... ano, zvědavá kočka. Při mé slabosti pro kočky a slabosti pro Kiplingovy bajky a nebajky (znáš kočku, která chodí vždycky sama a nenasytně zvědavé slůně?)
Na tvých Korálcích mám ze všeho nejraději tu spoustu lidí, které mohu mít ráda. Minervu, Severuse, Poppy, vlastně téměř všechny děti a vůbec, přes všechny ty problémy, se kterými se potýkají to vidím pozitivně. Já jen, na rozdíl od Regi jsem je četla celé, takže... ;-)

3 ioannina ioannina | 9. října 2014 v 14:21 | Reagovat

Kopřivový a hluchavkový čaj (můj oblíbený vtípek, kupodivu se vynořil sám od sebe, to se mi nestává často, a o to ho mám raději) - oni totiž Divjakova obtížně tráví i jeho kolegové. Akorát to berou s humorem. Co je pro Severovy studenty Snape, to je pro Severa a Poppy Divjakov.
A ještě počkej, Regi, to pořád ještě není s Poppy celé!
Anzelm je zlatíčko - on, takovej slušňák a správňák, a naletěl Poppy na hudrání obyčejné zdravušky... :-D
Kiplinga znám - akorát asi zapracovali chlapci ve sklepě, ale jak jsi to, Katty, řekla, uvědomila jsem si, že to muselo být ono. Ostatně - kočky jsou nekonečně zvědavé, ne? A Minerva taky potřebovala mít něco jiného než svůj klobouk a přísnost a vášeň pro famfrpál. No a když je ta kočka... :-)
Milé postavy - holky, dík! Hrozně nerada píšu tak, aby čtenář v textu neměl nikoho, koho by si oblíbil. (Nemůžu říct, že nerada píšu padouchy, to není pravda, Shacklebolta tady nebo Thornvalda v BH si dost užívám, ale snažím se nemít text plný samých nepříjemných lidí. Kupodivu jsem kdysi zkusila, aby mi Thornvald, můj arcipadouch z BH, jehož hlavním problémem je, že je prostě namyšlenej srab, takže aby mi tenhle Thorny utáhl celou povídku o tom, jak vyšlo najevo jeho zpadouchovatění... a nešlo to. Prostě jsem tam potřebovala mít i jeho pozitivního spoluhráče. Asi mi to nejde, aby mi text táhl jenom padouch. Víte proč? Začalo lézt to jeho srabství a bylo to - nudný. Divný, ne? Člověk mu přestal držet palce, a i když byl námět dost zajímavý (mistrovská zkouška u Divjakova), stejně byly ty Thornvaldovy podvůdky a srabárničky někde od poslední třetiny nudný. Právě tam, kde měla povídka začít fofrem šlapat k pointě. Ovšem jakmile jsem tam dodala srovnání v podobě postavy, která se snaží slušně, člověk se o ni začal bát a hned to šlapalo. Divný, fakt, žejo? O toho Thornvalda se prostě od určitýho momentu nešlo bát. Člověku na něm jaksi přestalo záležet. Zatímco když tam přišlo to srovnání, tak bylo napětí hned zpátky a člověk sledoval i toho Thornyho - jak daleko ještě dokáže zajít a kdy to na něj konečně praskne... Ééé... jsem se nějak zakecala, koukám...)
Zpět k mrtvým. Katty má pravdu, vůbec ještě není po bouřce! Teda ono už pršet nezačne, ta bouřka z minulosti je skoro pryč - nevyřešili všechno, ale vzduch si pročistili, dokonce i ta Minerva s Anzelmem, jenomže... jsem hnusná a před náma je posledních pár koleček maratonu a pak cílová rovinka. Těšte se!

4 ioannina ioannina | 9. října 2014 v 14:25 | Reagovat

Jo a obrázek. Miluju všechny Kattyiny obrázky - ale její Anzelmy miluju láskou převelikou! Protože - to je vono, to je absolutně přesně vono!

5 Regi Regi | E-mail | Web | 9. října 2014 v 15:21 | Reagovat

[2]:[3]: Jasně. Deště a bouřky odcházejí a po nějaké době slunečna zase přicházejí... ale já se přiznám. Úplný konec jsem si už přečetla. ;-)

6 ioannina ioannina | 9. října 2014 v 20:15 | Reagovat

[5]: Hahá, nevydrželas to! :-D
Jsem strašně zvědavá, jaký ještě budou obrázky. <3

7 KattyV KattyV | 9. října 2014 v 22:39 | Reagovat

Jo, milá Io, to jsem sama zvědavá :-D. Ony se líhnou postupně. Vždycky před uveřejněním pročítám znovu a znovu kapitolu a dumám. Tak co tentokrát? A pak mi to bleskne hlavou a ten zbytek to už je rutina :-D

8 ioannina ioannina | 10. října 2014 v 1:16 | Reagovat

Jasan (a javor klen a jiné stromy).
Ony jsou to takový úžasně kreativní komentáře k textu. Kterej kousek se ti zaryje natolik, že ti chlapci ve sklepě podstrčí správný obrázky nebo odkazy, abys z nich udělala koláž. <3
(A tenhle Anzelm prostě vede. Absolutně. Víš proč? U lidí z HP si člověk díky filmům a spoustě fanartů už tak nějak umí představit, jak vypadají - přiřadit ke jménu víceméně konkrétní tvar. U lidiček z BH je to pro mě test míry jejich živosti. Čím víc se ilustrátor trefil do mojí ne vždy zcela vyhraněné představy, tím šťastnější jsem. A tenhle tvůj Anzelm je prostě geniální!)

9 KattyV KattyV | 10. října 2014 v 6:21 | Reagovat

Aha, tak už jsem to pochopila. Máš nejspíš pravdu. Je to jednodušší pracovat se známými postavami, které už mají díky filmu svou tvář, než s někým, kdo ještě žádnou konkrétní nemá.Však to taky dalo dost práce, však víš. Ale jsem ráda, že se povedlo.
Nakonec, obrázky původně začaly vznikat jen pro mně, jako povzbuzení vlastní psaní. Protože pro sebe tvořím obrázky v jiném okamžiku, než pro ostatní - v průběhu psaní- Začnu psát, v hlavě si vymslím nějakou scénu, vytvořím k ní obrázek, a pak ho jenom prostě popíšu.Jak snadné, milý Watsone, že?Pokud tvořím pro jiné, tak taky obrázky vnímám jako jeden ze svých komentářů - tak takhle to vidím milý autore...

10 ioannina ioannina | 11. října 2014 v 1:50 | Reagovat

Jasně, přemýšlíš v obrázcích. To vysvětluje tvoje obrazný scény. :-) Máš ohromný štěstí, že ti takhle jde kloubit dohromady dvě věci. Já to mám naopak: v komplikovaných místech si představím scénu jako na jevišti nebo ve filmu, několikrát si ji prožiju a odehraju za každého z protagonistů (musí na mě být super pohled, když venčím psy a přitom si přehrávám plánovaný scény!), pak to napíšu - a teprve nakonec, až je hotovo, sleduju, jestli vznikl text dost živý, aby člověku v hlavě promítl obraz. Zkrátka nemám tvůj výtvarnej talent.
Je prima sledovat, jak různě lidi přicházejí k textu, viď? Vždycky žasnu, kolik různejch cest je k podobnýmu výsledku.

11 KattyV KattyV | Web | 11. října 2014 v 9:23 | Reagovat

[10]: Není to podobné? Dialogy si taky "přehrávám". (Pro změnu, když jedu autem. Příjemně to zpestří dlouhé osamělé cesty. To je lepší, protože na mě není tak vidět. Taky je to dobrá zábava na nudné schůze. Tam si ale člověk musí dávat pozor na zachování kamenné tváře, aby se mu na ni nepromítaly nevhodné emoce nesouvisející s tématem :-D)

12 ioannina ioannina | 11. října 2014 v 12:03 | Reagovat

Je, s tím rozdílem, že ty to vidíš i v tom obrázku, co děláš, a já ne.
Ale někdy stvořím mandalu k už existující scéně. A teprve až ji ke scéně přiřadím, uvidí lidi, že k ní vlastně patří, i když nikdo, ani já, neumíme říct, proč. :-)
Chlapci ze sklepa jsou prostě srandisti.

13 KattyV KattyV | Web | 11. října 2014 v 12:17 | Reagovat

Jo, ještěže je máme. Makají za nás, jak diví a my to jenom zapisujeme. :-D
Pravdou je, že je člověk musí dobře živit (nejraději velkou hromadou kvalitních informací a životních zkušeností). To je ta výhoda poněkud vyššího věku. Člověk jim podstrojuje od mládí a ono je to tam všechno schovaný a  pak se to prostě samo vynoří

14 KattyV KattyV | Web | 11. října 2014 v 12:52 | Reagovat

Narazila jsem teď na jedno skotské přísloví. Myslím, že se ti bude moc líbit: „Smysl činů je srozumitelnější než smysl slov.“

15 Regi Regi | E-mail | Web | 11. října 2014 v 13:01 | Reagovat

Holky, vecpu se vám do rozhovoru s jednou mou oblíbenou větou o tom, jak se vlastní ucho diví, co to vlastní huba povídá. Znění není přesné, autor ano. Pan Werich. Jo a tímto způsobem jsem vždycky dělala všechny zkoušky. Před dveřmi zkušebny jsem měla dojem, že v hlavě nemám nic. Za dveřmi jsem se posadila, nadechla a otevřela se stavidla. Teď vím, že to moji šikovní chlapci zatímco jsem překračovala práh, všechno potřebné vystěhovali ze sklepa nahoru... :-)

16 ioannina ioannina | 11. října 2014 v 13:44 | Reagovat

Co bychom byly bez chlapců ve sklepě! <3

Katty, koukám! To přísloví tak nějak lítá kolem světa, protože japonští klasici zas tvrdí, že činy jsou hlasitější než slova.
Asi budou mít na obou stranách šišikoule pravdu!

A pan Werich samosebou taky.

(Schodová moudrost pak jsou ti chlapci, kteří táhnou nejtěžší náklad a prostě to z toho sklepa nestihli včas. Jo!)

17 Regi Regi | E-mail | Web | 12. října 2014 v 7:01 | Reagovat

[16]: Schodová moudrost? Jako že tě ta správná odpověď (na cokoli) napadne až cestou ze schodů? To znám! Stává se mi to často. Moji trpaslíčci (obdoba chlapů ve sklepě) se pravidelně někde zakecají a potřebnou informaci dodají někdy až druhý den :-D

18 ioannina ioannina | 12. října 2014 v 12:28 | Reagovat

[17]: Jo. Jméno to má podle toho, že odcházíš od zkoušky, vyjdeš na schody, praštíš se tam do čela a zařveš: "Já vůl! Vždyť správná odpověď byla xxx! Vždyť já to přece vím! Tak proč jsem...!?"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014