ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 11. Draco

15. října 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

11. Draco

Právě včas, aby uviděla, jak se Severus zase zlobí.
"Jednou nebo dvakrát bych se snad na podobné akci objevit mohl, ale nečekejte, že ze sebe nechám dělat výstavní kousek na krbovou římsu. Dost na tom, jaké škody stačil svými exkluzivními rozhovory napáchat Potter."
"To je nápad, noviny!" zaradovala se Linda Deanová. "Jenže jak se k nějakým... možná přes Lovegoodovy?" Zamračila se a přesedla si k Poppy.


"No vidíte, to je právě další důvod..." zamručel téměř současně Longbottom. "Harry nemá odhad. Někdo by ho měl cenzurovat. Doplňovat o to, co nechce a nebude vidět."
"Celoživotní sisyfovský úkol, ze kterého kouká víc potíží než užitku," zavrčel Severus.
Longbottom se po něm podíval tak ošklivě, jak by u něj Minerva nikdy nepokládala za možné. "Já ho mám rád, pane."
"Já ne."
"Já vím."
"Pokud se opravdu ujmete toho úkolu, který jste si vymyslel, pravděpodobně brzy zjistíte, proč ho nemám rád, Longbottome," ušklíbl se Severus a otočil se, že půjde pryč. Vyhlédl otevřenými dveřmi do deště, vystrnadil dráčka z kapuce, uchopil svými dlouhými prsty její lem a chystal se nasadit si ji. Pak si to ale ještě rozmyslel a přes rameno prohodil: "Řádně si zvažte, jak dlouho se vám chce být na světě. Uvědomte si, že nepůjde o nějaké přátelské tlachání na chodbách ministerstva. Shacklebolt má nedostatek lidí pro práci v terénu. Není vyloučeno, že vás zabijí dřív, než se k nějakému popovídání vůbec dostanete. Já ty lidi, kterým se povedlo utéct, znám. Na rozdíl od vás mají poměrně slušnou zkušenost z bojů různého druhu a teď budou značně zoufalí - například tak zoufalí, že budou panu ministrovi diktovat jména svých bývalých přátel, dokud jim nedojde dech; že každý neobvyklý záchvěv větru pozdraví slovy smrtící kletby; že kvůli stínu naděje na únik bez váhání umučí lidi až k šílenství; že svým vlastním dětem pošlou otrávené jointy. Pohybovat se v takové době v první linii a nemít řádný výcvik je čistá sebevražda. Rozmyslete se opravdu... - Draco!"
Minervě se zježila srst na hřbetě. Proklouzla mezi muškáty na samý kraj parapetu, připravená skočit.
Malfoy vypadal, jako kdyby ho někdo protáhl po dně jezera k hradu a zpět, vytřel s ním dvě tři spáleniště a pak ho ještě pro dobrou míru vyválel ve všech bahnivých kalužích v celém okolí. Opíral se o zárubeň dveří, visel na ní takřka plnou vahou. Když ho Severus oslovil, pokusil se zdvihnout hlavu, a vzápětí sklouzl o další kousek níž. A už k němu mířila Rosmerta, zjevně ho chtěla vyhodit, přesně tak, jak Severovi oznámila.
"Draco!" opakoval Severus přísně, a Poppy a Daria vytáhly hůlky. Minerva seskočila, proměnila se. Náhle vedle ní stál i Anzelm, netušila, kde se tam mohl tak rychle a tak tiše vzít; zkoumal celou scénu a jeho šedivé oči se blyštily jako čepele stříbrných nožů.
"Je mi líto, pane Malfoyi, ale tady už nejste vítaný." I Rosmerta měla hůlku v ruce, a teď teprve Minerva dokázala uvěřit, že tahle veselá, usměvavá hostinská měla dost odvahy na to, zavřít hospodu a varovat sousedy, když věděla, že do vsi přijdou Smrtijedi.
"Rosmerto," zaprosil Severus. "Zdá se, že je zraněný. Budu ho mít pod dohledem..."
"Je mi opravdu líto, Severe, ale tohle je slušná hospoda. Takovíhle tu nemají co dělat."
"Nechte mě ho aspoň ošetřit, Rosmerto, buďte tak laskavá. Zaručím se vám..."
"Kdo ví, proč vypadá tak, jak vypadá. Jestli se s ním chcete špinit, vezměte si ho jinam."
Malfoy odevzdaně zavřel oči a sesunul se o další kousek. Severus k němu natáhl ruku, podepřel ho. "Seber se," poručil, a mladík se zachvěl: tak ostře to zasyčelo. "Longbottom, Cornfoot," usekl Severus přes rameno, a pak už Draka Malfoye postrčil ven.
"Opravdu mě to mrzí, Severe," zopakovala Rosmerta, ale bylo jasné, že za žádnou cenu nehodlá ustoupit.
"Mě také, Rosmerto. Hluboce se za nepřístojné chování tohoto svého studenta stydím."
Vyvedl mladíka ven, dovolil mu, aby se opřel o zeď. "Scourgify."
Malfoy sebou trochu cuknul. "To... není..."
"Mlč."
Dorazili oba herbologové a spolu s nimi i Minerva. Severus chlapci prohlížel hlavu: po umytí nejhorší špíny se ukázalo, že má Malfoy ohořelé konečky vlasů a obočí, potrhaný a očazený hábit - a především silně popálené dlaně. Severus ho přinutil sundat si hábit: škrábance a rychle se vybarvující modřiny svědčily o pořádném pádu. Zlomenina se neukázala žádná. Severus zhasil hůlku, vybral ze svého speciálního pouzdra jeden z flakónků. Odzátkoval ho.
"Nenařídila ti paní ředitelka, že máš jít na kolej a zůstat tam? Posviťte mi."
Malfoy nemohl odpovědět: musel polykat lektvar. Severus zřejmě odpověď ani nečekal. Vrátil prázdný flakónek do pouzdra, znovu vzal do ruky hůlku, namířil ji na chlapcovy popálené dlaně, chvíli něco zpěvavě mumlal. Malfoy se zapotácel. Natáhly se tři volné ruce a okamžitě ho přidržely. Minerva si významně povzdechla. Švihla hůlkou, za chlapcem se objevila židle, kluci ho posadili; Longbottom se přitom choval o něco šetrněji než Cornfoot. Severus vyndal poslední lahvičku. To byla třezalková tinktura: nalil si ji do dlaně a chvilku ji zahříval. Longbottom dál poctivě svítil a přitom pozorně sledoval každý Severův pohyb.
"Co...?" lapl konečně po dechu Malfoy.
"Proti bolesti," zavrčel Severus a začal mu nanášet tekutinu na popálená místa. "Třezalku snad poznáš. Proč jsi neposlechl?"
Tentokrát odpověď čekal.
"P-potter..." zadrkotal zuby Malfoy. "Au!"
"Buďte konkrétnější, Malfoyi."
Minerva stála ve stínu, ale nebylo nutné jí vidět do obličeje, aby bylo poznat, jak se tváří: tón byl dostatečně výmluvný.
"P-poslal jsem mu... d-dopis... aby věděl... ty hůlky... T-to hrozně štípe!"
"Musíš vydržet," broukl Severus. Pak nasadil o trochu přísnější tón: "Tvoji hůlku mám já a vrátím ti ji, až se přestaneš chovat jako hlupák. Mám i hůlku tvojí tety, a s tou naložím tak, jak je třeba."
Spálené dlaně už spolykaly půl lahvičky tinktury. Minerva si všimla, že na Malfoyově levém předloktí je další spálenina, když člověk zapojil fantazii, mohl v jejím obrysu vidět lebku a hada, Znamení zla. Vypadalo to podobně jako to Severovo tenkrát v Chýši, jen o něco zhojenější. Této druhé spáleniny se Severus ani nedotkl: buď ji nebylo možné ošetřit, nebo jen nechtěl.
Malfoy ze sebe vydal pár neartikulovaných zvuků: něco mezi souhlasem a potlačovaným sténáním.
Severus po něm loupl očima. "Došel jsi vůbec na kolej? Nebo ses jen potuloval kolem a bavil se posíláním dopisů?"
Malfoy sklonil hlavu.
Poslední kapky tinktury padly na modřiny a škrábance na žebrech.
"Obleč se," poručil Severus.
Cornfoot sebral ze země potrhaný hábit a ještě jednou ho přečistil a usušil. Hodil ho Malfoyovi nedbale do klína. Longbottom ho chytil a pomohl zraněnému chlapci se obléknout.
"O co ses popálil?"
"H-hrobka," zamumlal poslušně Malfoy do nachmoustaných vrstev vlny v obličeji.
"Prosím?!"
"Dumbledoreova... h-hrobka, madam... B-blesk... Udeřil do ní b-blesk... Rozštípnutá..."
Stephen Cornfoot zasykl.
"Můžete nám říct, co konkrétně jste tam hledal?" zeptala se Minerva.
Tentokrát mu rozumět nebylo, i když už měl ústa volná. Až po druhém napomenutí to slovo vyřkl dostatečně srozumitelně: "Hůlku..."
Znovu nebylo potřeba světlo, aby bylo jasné, jak moc se oba profesoři zlobí.
"Uvědomujete si, kdo tu hrobku vykradl před vámi, Malfoyi?" Nejen že mu Severus začal vykat: mluvil teď přesně tím tichým, odměřeným tónem, který dával všem, kdo ho jen trochu znali, najevo, že na jakýkoli útěk je už pozdě.
Draco Malfoy zatěkal očima po zemi u svých nohou a bolestně zamžikal.
"Jste ve skutečně dobré společnosti," řekl Severus. Znělo to jako varovné zahřmění před zemětřesením. Severus nechal doznít i poslední ozvěnu, než pronesl další větu, a pro tu si vybral tón pokud možno ještě děsivější. "Kde je ta hůlka?"
"Nevím... Ztratil jsem ji..."
"Jestli si vzpomínám správně, hovořili jsme o podmínečném vyloučení, že, paní ředitelko?"
"Chcete opravdu být tak shovívavý, profesore Snape?"
Malfoy se rozklepal.
"Doopravdy nevím, kde je, pane! Vypadla mi... nedokázal jsem ji udržet..."
Zvedl popálené ruce, buď aby své profesory přesvědčil, nebo aby je aspoň obměkčil.
Minerva k němu přistoupila o krok blíž. "Vysvětlete mi, co přesně vás vedlo k tak neslýchanému barbarství! Znesvětit hrob! Okrást mrtvého!"
Teprve když to vyslovila, uvědomila si, že se zlobí docela stejně, jako se na začátku večera zlobil kvůli téže věci na Pottera Severus - že dokonce použila tutéž formulaci.
Draco Malfoy se zlomil. Přitáhl si kolena k trupu, objal si je rukama a začal si stěžovat, že se prý bojí, že ho někdo zabije, třeba Jeremy Dott, a že chtěl mít při sobě hůlku, aby mohl jít na pomoc rodičům, kdyby se dostali do nesnází, a... Severus ho nemilosrdně přerušil: jeho rodiče jsou už dávno za Kanálem a jistě už touto dobou mají nové hůlky - a Jeremymu Dottovi neměl vyhrožovat, že ho otráví, a rozhodně se neměl vyjadřovat o jeho původu a rodině tak, jak to udělal. Severus to samozřejmě ví: o té první hádce se dozvěděl od profesora Slughorna, o té druhé výhrůžce mu neprodleně referoval Amycus Carrow. Severus měl dokonce to potěšení slyšet proslov mladého pana Malfoye reprodukovaný věrně slovo od slova. Mladý pan Malfoy se měl nad potenciálními důsledky svých slov a činů zamyslet dřív - pokud možno dřív, než se k těmto slovům a činům uchýlil. Ale je vidět, že je nepoučitelný. Nedala mu nic ani zkušenost z posledního roku. Severus už s ním odmítá mít nadále trpělivost. Jediná další chybička, jediná stížnost od kohokoli, profesora nebo studenta, a mladý pan Malfoy bude z Hogwarts s konečnou platností vyloučen. Ať si laskavě uvědomí, že je dospělý a že je o něm známo, že aktivně podporoval Temného pána; připisují se mu v jeho jméně tři nebo čtyři pokusy o vraždu: je velice pravděpodobné, že bude ze školy odcházet v doprovodu bystrozorů a že od bran školy zamíří rovnou do Azkabanu. Ať si rovněž uvědomí, že existují způsoby, jak jej přinutit, aby prozradil, kde se skrývají jeho rodiče. Severus doufá, že alespoň tentokrát jsou panu Malfoyovi konsekvence dostatečně jasné.
Byly. Choulil se na židli ještě mnohem ubožeji než tenkrát o prázdninách v jídelně jejich sídla, tehdy, když nad tabulí visela hlavou dolů jedna jeho profesorka, tehdy, když byl poprvé donucený - za trest - použít na jednoho ze svých starších druhů kletbu cruciatus a bál se, že po něm bude Temný pán chtít, aby použil i smrtící kletbu. Tuto lahůdku si tehdy nechal Temný pán pro sebe, jako obvykle, ale trvalo přes hodinu, než na to došlo, a celou tu hodinu strávil Draco v nelidském napětí. Severovi bylo při pohledu na toho ubohého, popáleného a potlučeného chlapce skoro fyzicky zle, ošklivil si to, co mu teď dělal, ale nemohl jinak. Lucius a Narcissa opravdu byli v nebezpečí, Severus ani trochu nepřeháněl. Už nebyl prostor na hloupé chyby. Teď si to snad Draco bude konečně uvědomovat.
Minerva prohlásila, že s takto postavenými podmínkami trestu může souhlasit.
Severus z celého srdce prosil Merlina, aby měl Draco Malfoy dost rozumu a zapomněl na těch pár posledních měsíců na všechno své obvyklé vyvyšování se a rádoby vtipné poznámky. Ještě ho pro jistotu přiměl obrátit kapsy naruby, ale to vyneslo na světlo pouze zablácený kapesník, pár promáčených dopisů, polámaný brk, miniaturní lahvičku s inkoustem, kupodivu nerozbitou, dva ulepené žmolky, co v lepších časech bývaly karamelami, a hrst drobných. Už už ho chtěl poslat zpět do hradu - tentokrát v doprovodu Longbottoma a Cornfoota - když Malfoy znovu začal mluvit. Lépe řečeno tiše a přerývaně šeptat.
"Pane profesore... proč jsem pro vás... proč jsem přišel... Potter, tam u hrobky..."
Minerva s ním neměla trpělivost. "Hodláte se zase na někoho vymlouvat?"
Vyděšené oči. "Ne... ne... Potter... tam ležel... vy jste se o něj vždycky... zajímal... a věděl jsem že je madam Pomfreyová tu, ne ve škole... tam u hrobky byl ještě někdo... nepoznal jsem ho, ale... rozumíte..."
Nerozuměli. Možná ani nechtěli rozumět. Začínali ho podezírat z téhož, z čeho se pravděpodobně bál, že by ho podezíral ten neznámý, kdyby ho tam byl uviděl. Pokusil se jim celou situaci vysvětlit: Potter mu na jeho zoufalou stížnost odpověděl, že to nějak zařídí a hůlku mu přinese, ať prý počká venku před hradem, a tak čekal. Trvalo to nekonečně dlouho, až přestával věřit tomu, že Potter opravdu splní, co slíbil. Viděl, jak udeřilo do hrobky a jak se rozskočila. Vzpomněl si, že slyšel... no, zkrátka ho napadlo, že se podívá, a Bezová hůlka tam opravdu byla. Dumbledore ji svíral v rukou. (Stephen Cornfoot si znovu přidržel ruku před ústy a pokusil se potlačit škytnutí. Longbottom na něj tázavě kývnul a Cornfoot zamumlal cosi jako ne, to už ne.) Draco vlezl dovnitř a vzal ji. Cestou ven se dotknul kamene hrobky, byl rozpálený; zakopl, začal dělat kotrmelce, možná ho i něco vymrštilo do vzduchu, to neví. Rozhodně skončil v jezeře. Hůlku mezitím ztratil, vypadla mu. Vytáhl se z vody, uviděl, jak do hrobky prásklo podruhé, a omdlel. Když se probudil, zjistil, že poblíž něj leží Harry Potter, pravděpodobně taky v mdlobách, neměl čas to zkoumat: o kousek dál totiž viděl kohosi, koho nepoznal: byl to vysoký, svižně se pohybující člověk s tmavou tváří - buď měl tmavou tvář, nebo nasazenou kapuci, Draco viděl, jak se ve tmě blyští bělmo jeho očí, ale nic víc. Neodvážil se hádat, jestli ten neznámý Pottera omráčil, nebo jestli Potter taky omdlel, když se dotknul hrobky, a ten člověk mu jde naopak na pomoc, ale na každý pád vypadal nebezpečně - a Draco se neměl čím bránit. Pršelo, i když už ne tak strašně jako předtím: doufal, že se mu podaří nepozorovaně vyklouznout a dojít až sem. Vzal to nejdřív po rozbahněném břehu jezera, tam několikrát uvízl a brodil se kousek vodou, pak už mu bylo jedno, jestli na cestě je nebo není nějaká ta kaluž. Tu a tam zakopl a znovu upadl: bolelo ho celé tělo a nejvíc popálené ruce, tak moc, že místy přestával vidět. Tak to bylo. Ať mu věří, pro všechno na světě, přece mu budou věřit? On Potterovi nic neudělal, proč by měl? Potter mu v bitvě zachránil život, tehdy, když Vincent Crabbe nezvládl v Komnatě ukrytých věcí ten fiendfyre, a teď mu navíc ještě slíbil vrátit hůlku... Věří mu? Prosím...
"Viděl jste u brány někoho?"
"Ne... ne, madam, neviděl..."
Minerva a Severus si vyměnili pohledy. V té polotmě se dalo jen odhadovat, ale Minervě se zdálo, že Severova ustaraná vráska mezi obočím je hlubší než obvykle. Myslela na totéž: kdo byl ten neznámý? Kam zmizel ministr Shacklebolt? Bránou bez jejího souhlasu projít nemohl: i kdyby mu ji Potter nakrásně otevřel, kamenní hippogryfové by ho rozsápali a ukopali.
V Malfoyově výrazu se svářil strach z dalších neštěstí a nedorozumění a naděje, že by profesoři třeba mohli své rozhodnutí o podmíněném vyloučení odvolat, odstranit ten šílený Damoklův meč. Ale nestalo se, Severus jen pověřil Longbottoma a Cornfoota, aby Malfoye dopravili na ošetřovnu a hlídali tam, dokud nepřijde někdo z léčitelů.
Cornfoot ho vzal poslušně pod paží a chystal se vykročit. Longbottom se rozpačitě poškrábal na hlavě a zarazil ho.
"Paní profesorko, nezlobte se, ale nemohla byste nám, prosím, udělat přenášedlo?"
Minerva tou myšlenkou nebyla zrovna nadšená: mračila se, rty znovu přísně stištěné. "Je podle vás pan Malfoy v ohrožení života, profesore Snape?"
Severus zaváhal, zkoumavě se zadíval nejdřív na Malfoye, pak na Longbottoma. "Ne, nedomnívám se, že by byl jeho stav tak vážný," řekl nakonec - a Minervě z toho tónu kdovíproč naskočila husí kůže. Otřásla se.
"Pak to nepokládám za nutné." Pohlédla na bahnivý potok, ve který se změnila většina cesty, tenoučce se pousmála a dodala: "Jestli se nechcete brodit tím blátem, můžete se přemístit před bránu. Nesnažte se mi namluvit, že to neumíte."
Šedivé oči se roztáhly hrůzou, špičatá brada se roztřásla. "Zpátky? B - bezbranný? Ale... ale... t - ten chlap tam...! P - přece mě nechcete použít jako n - návnadu, že ne? Že ne? Kdoví, co udělal Potterovi! Co když si myslí, že mám tu h - hůlku teď já? K - když jsem vás o ní dnes v - večer slyšel mluvit já, tak vás m - mohl slyšet kde kdo!"
Severus si odkašlal, založil si ruce na hrudi a mlčel.
"Nebuďte směšný, Malfoyi!" Minervin hlas těžkl pohrdáním - a ještě něčím, tajeným hněvem. "Jak dobře je ze hřbitova vidět na cestu? Řekla jsem, že se k přední bráně přemístíte - a když se vám budou klepat nohy tak, že té zbývající půl míle neujdete, vaši spolužáci vás jistě rádi dolevitují. Když se aspoň chvilku udržíte a dokážete nekňourat, nikdo si vás nevšimne."
Longbottom odvrátil hlavu. Cornfoot si zakryl ústa a snažil se zdusit smích.
Malfoy se pokusil zároveň odtáhnout od Longbottoma a vytrhnout Cornfootovi. "Přemístit? Pane, já nemám hůlku! Přece nečekáte, že se nechám přemisťovat od..." Podíval se na Cornfoota, změřil si ho zhnuseným pohledem. "Nejsi ty náhodou Hufflepuff? Nebo ještě hůř, Longbottom..." Další, pokud možno ještě zhnusenější pohled, a k tomu ohrnutý ret, jako by se nedíval na člověka, ale přinejmenším na vědro ropuch. "Pane, nezlobte se, ale já bych nerad skončil někde na dva kusy... Přece tu s vámi jsou nějací Slytherini?"
Minerva se rozdurděně nadechla, uražená. V tu chvíli se do debaty znovu vložil Severus. "Pan Dott? Nevyhrožoval jste mu, že necháte vyvraždit jeho rodinu? Nebo pan Zabini? I u něj máte pořádný vroubek, nezdá se vám? Celá ta záležitost s půjčenou hůlkou, kterou jste nebyl ochoten vrátit včas a v pořádku - a doprovodné detaily. Musím zacházet do dalších podrobností, pane Malfoyi, nebo připustíte sám, že nemáte nejmenší nárok vznášet jakékoli... námitky?"
"Já jsem... přece... Blaisovi..." Malfoy střílel očima sem a tam. Nakonec zmlkl, jen se kousal do rtu.
"Ano?"
Jediné slovo, a dokáže znít jako rozzuřená chlupatá koule plná zubů a drápů.
"Nepochybujte, že si o tom ještě promluvíme. Zmizte."
Sotva se všichni tři chlapci ocitli z doslechu, Severus zaklel.
"Malfoy se pořád nenaučil poslouchat, ale zato se pokouší samostatně myslet. Naopak Potter se stále ještě myslet nenamáhá, ale začal dělat, co se mu řekne. Pomáhej nám všem Merlin."
"Malfoy je zkrátka Malfoy. A Potter vždycky dělal, co se mu řeklo - když mu ty rozkazy vydal Albus Dumbledore osobně." Minerva rozzlobeně švihla hůlkou a židle se s uspokojivým křřřís! rozletěla na hořící třísky.
"Chceš říct, že má zrovna zmatek v tom, za kým jít slepě jako ovce? Ty ale umíš člověku spravit náladu, to ti povím." Severus byl celý napjatý. Sice přešlápl jen jedinkrát, ale i to vypadalo, jako by tančil na špičkách jako závodní kůň před startem. "Přidáš se k záchranné výpravě?"
"Chci říct, že si na Dumbledoreovo místo dosadil Shacklebolta," zaskřípala zuby Minerva. "Pan ministr dostane, cokoli bude chtít, musí jen kolem páně Potterovy pusinky permanentně paplat med. Prr, hochu, kam chceš běžet? Ty snad té Malfoyově pohádce věříš?"
"Mám za to, že je mu dost zle, aby se v jeho líčení uchovaly aspoň náznaky reality."
"Konkrétně?"
Vrhl na ni kosý pohled: kdyby bylo po jeho, už by byl dávno na cestě. Netrpělivě zavrčel: "Omdlelý Potter a nevydařený pokus o krádež hůlky. Tamté hůlky."
Poklepávala si vlastní hůlkou o dlaň, snažila se uklidnit. "Dobrá. Ale půjdeme všichni. Jen se rozloučíme s Rosmertou." Ale když Severus nevypadal, že by měl v úmyslu se vracet dovnitř, a naopak začal v kapse šátrat po měšci s penězi (se zcela zjevným úmyslem vrazit jej do ruky Minervě, ať zaplatí útratu za něj, aby už nemusel ztrácet ani minutu), chytila ho za rukáv. "Samotného tě nepustím ani náhodou, na to zapomeň. Poslední, co potřebuju, je, aby to byla nějaká pitomá past a Shacklebolt mi tě odvlekl do Azkabanu."
Severus krátce a neochotně kývl: jenjen hrál netrpělivostí, aby už měl vnucené zdržení za sebou a mohl se rozběhnout k hradu. Vytrhl svůj rukáv Minervě z prstů a mlčky rázoval ke dveřím. Najednou se zastavil, tak nečekaně, že do něj málem vrazila, otočil se na patě a chytil Minervu za rameno. Plášť kolem něj přitom zavířil tak zuřivě, že měla dojem, že jí usekne nohy, a jeho prsty se zaryly do její kůže jako dračí spáry: byla si jistá, že i navzdory třem vrstvám látky od nich bude mít pořádné modřiny. "Ollivander! Proto ho Draco tak tvrdě vyslýchal - tohle potřeboval vědět! Kéž by se ta zatracená věc propadla do horoucích pekel! Minervo, vzpomeň si: kdy tě mohl Malfoy slyšet o té věci mluvit? Nad stolem bylo přece celou dobu muffliato."
Strnula. Napřímila se, zúžila oči. Zamyslela se. Prudce se nadechla, polekaně polkla, navlhčila si rty. "Když jsi byl u baru. Ptala jsem se Pottera, kam tu věc dal. On pak říkal, že ji nechce, a tys mu radil, aby ji zničil, pamatuješ? Merline... ale tomu mohl rozumět jenom ten, kdo věděl, o čem mluvíme... Jak mohl Malfoy...?"
"Phineas Nigellus," řekl tiše, skoro rezignovaně Severus. "Požádal jsem ho, aby si promluvil s Narcissou. Hned když jsme dali dohromady, proč se Temný pán tak najednou vydal na kontinent. Potřeboval jsem, aby se Draco nikde nechlubil tím, co přesně se tenkrát na Astronomické věži odehrálo. Mí... poradci si nebyli jistí, jak se ta věc předává - jestli stačí jen obyčejný expelliarmus - Dumbledore nechtěl říct - "
"Merline..."
Opřela si čelo o jeho rameno a zavřela oči.
"Promiň, Minervo, ale nemohl jsem jinak. Umíš si představit, co by následovalo, kdyby Temný pán věděl? Nikdy se nerozpakoval někoho z nás mučit nebo zabít. Poslední rok a půl to dělal i bez důvodu. Nebo kdyby došly souvislosti bláznivé zamilované Bellatrix?"
Dumbledore, Dumbledore, Dumbledore, bubnovala krev v jejích uších a znělo jí to jako kletba. Kolik lidí odsoudil k smrti jen tím, že neměl odvahu říct, jaká hůlka je ve hře? Severa, plánovaně a přímo. Malfoye... náhodou? Nedopatřením? Z nedbalosti? Nebo snad proto, že je Draco Luciův syn - a Dumbledore s Luciem Malfoyem si celé roky šli po krku? Pottera...? Potter mu zřejmě podal nějaký jed, ale... stačilo to na plné předání Bezové hůlky? Nebo to bylo Dumbledoreovi jedno, protože beztak plánoval, že ten kluk musí umřít?
Všechny v Hogwarts? Ano, ach, Merline, ano. Stačilo tak málo, jediná nešťastná náhoda...
Proč?
A na rozdíl od něj Severus...!
"Neřekla jsem ani slovo proti," vydechla.
Okamžik trvalo, než pochopil, jak to myslí, a pak se trochu nešikovně pokusil poklepat ji po zádech. Připomínalo to víc tlukot motýlích křídel než lidskou ruku. Skoro ty doteky necítila. Nakratičko k němu pevně přitiskla tvář: slyšela, jak rychle mu buší srdce. Polkla, pustila se a už zase byla sama sebou. Upravila si téměř neviditelný pramínek vlasů.
"Pošlu Poppy a děti napřed, jinou cestou než jdou ti tři."
Ostře a krátce kývl, bleskem se otočil, znovu vystartoval jako chrt puštěný z vodítka. Rozrazil dveře, chvatně zamířil k baru - a div že svým pláštěm cestou nesmetl Blaise Zabiniho. "Rosmerto, prosím...!"
Minerva ho nechala být; opřela se rukou o nejbližší stěnu a pokoušela se ještě trochu uklidnit - a taky si srovnat v hlavě strategii.
Nebylo jí přáno. Slytherinská část laboratoře jí zřejmě konečně začala věřit, a to znamenalo, že se o ni začala i starat.
"Paní profesorko...? Je Draco... jste vy sama...?"
Zaťala zuby. To je na ní opravdu každý její zmatek tolik vidět?
"Neměl bych jít za nimi?"
"Vy jste snad poslouchal za dveřmi, Zabini?" vyštěkla na něj.
"Ne, madam, jen jsem se díval z okna... kdyby bylo něco potřeba..."
Ze vzdálenosti několika metrů je sledoval Anzelm: ty jeho věčně pozorné šedivé oči jí začínaly řádně lézt na nervy. Měla neodbytný pocit, že ji ustavičně srovnává se svými mistry na severu, hodnotí, zkoumá, soudí. Z nějakého absurdního důvodu jí připadalo, že v tom srovnání nemůže obstát, že ji nutně odsoudí a zavrhne. Šlehla po něm hněvivým pohledem. Copak naší situaci může někdo zvenčí rozumět?
"Není potřeba," usekla. Znovu jí vytanula v mysli Shackleboltova tvář; Shackleboltovy otázky; Shackleboltova snaha zjistit co nejvíc - bez ohledu na následky. Chlapec před ní skláněl hlavu, raněný, ublížený. Opuštěný. Člověk, který přišel o rodinu, protože dělal, co pokládal za správné. Tak jako ona. Vzala ho kolem ramen, krátce stiskla. "Držte se u mě, Blaisi."
Skořicovou tvář prozářil nesmělý úsměv. "Ano, madam."
Severus se už dočkal Rosmertiny pozornosti; jeho žák mu teď stál po boku, napůl odvrácený a s malým odstupem, aby nerušil, ale přesto spolehlivě v dosahu. Minerva se v něm nevyznala. Kdyby dokázal vybuchnout vzteky nebo smíchem, byl by jí mnohem sympatičtější.
Zamířila k jejich stolu. Klapot jejích podpatků jasně mluvil o rozčilení a spěchu. Stejnou zprávu pak sdělily i prsty bubnující o opěradlo Poppyiny židle.
"Obávám se, Poppy, že z tvého vysněného klidného týdne nebude nic. Severus ti právě poslal na ošetřovnu Draka Malfoye. Dopijte, děti, jdeme zachraňovat Pottera."
Poppy přivřela oči a nehlasně se zasmála: Minerviny výroky byly už tradičně nejvtipnější právě tehdy, kdy je žertem vůbec nemyslela. Neudržela se a řekla: "Škoda že tě teď neslyšel Severus, možná by přestal citovat Dumbledorea a začal citovat tebe." Odložila hrneček, osušila si ústa a natáhla se pro svůj plášť. Pohybovala se beze spěchu, jako obvykle, ale přesto nesmírně úsporně.
"Jen ho nech, ono ho to časem omrzí," odpověděla automaticky Minerva, myšlenkami od nějakého žertování na míle daleko. Sebrala ze stolu svůj klobouk, prudkým, tvrdým pohybem tasila hůlku, jako by se chystala k něčemu, co udělat nechce, ale teď už nezbytně musí. "Portus auctorius. Tumáš, odnese tě přímo na ošetřovnu. Řekla bych, že byste měla jít s Poppy, Dario. Pospěšte si, máte necelou minutu. Vy ostatní si běžte najít nějakou loďku a přece jenom se porozhlédněte tam, kde jste viděli ta světla. Buďte opatrní, bloudí nám tu pan ministr; nebyla bych ráda, kdyby mu někdo umožnil dostat se za hradby. Merlin ví, jaké má úmysly."
Poppy vzala klobouk do rukou a spokojeně zvedla obočí. "Koukám, žes k už tak silné ochraně hradu přidala pěkných pár vymožeností."
Minerva krátce a ostře přikývla. Pak dětem stručně vyložila, co se pravděpodobně stalo a co od nich chce: poohlédnout se kolem hřbitova po Potterovi, když bude potřeba, dopravit ho na ošetřovnu; kdyby potkali někoho, kdo nemá v areálu školy co dělat, okamžitě dát vědět jí a Severovi a pokusit se toho nezvaného hosta uhlídat, dokud se ona nebo Severus neobjeví. Předpokládala, že děti dorazí na místo později než oni, ale člověk nikdy neví. Sledovala Melissino energické poskakování a Lindinu klidnou, pohotovou jistotu, Jeremyho pozorné rozvažování a neústupnou odhodlanost Hannah. Balili, poklízeli po sobě, zvedali se, oblékali si pláště a kladli otázky v dokonalé vzájemné harmonii, dva z nich vždycky podvědomě obrácení směrem ven, pozorující okolí. Nemusí o ně mít strach. Jedině... Pomyslela na Shacklebolta. Vynadala sama sobě, že ji nenapadlo poslat Blaise Zabiniho s Poppy, ale už bylo pozdě, obě léčitelky už byly pryč. Znovu se dotkla chlapcova ramene. "Vy zůstanete se mnou, Zabini."
Slytherinští kluci se podívali jeden na druhého, pak simultánně předvedli každý svoji variantu Severova povzbudivého pokývnutí a spikleneckého ušklíbnutí. Minerva znovu a znovu žasla nad mírou vzájemnosti, která v té koleji panovala - a která zjevně prosakovala všude, kde byli Slytherini plnoprávnými členy, například do laboratoře. Čtyři koleje, opakovala si, tentokrát s nadějí. Třeba se to od nich může naučit i celá škola.
Deanová si pověsila svou přecpanou brašnu křížem přes tělo, Macmillanová vzala do náruče dráčka. Minerva se nesouhlasně nadechla - ta hračka patřila Severovi - ale děvče zavrtělo hlavou.
"Vím. Sežral tu věc, ať to bylo cokoli. Nedovolím, aby se rozpadl. Když bude zle, pošleme ho za vámi. Nedělejte si starosti, madam, já tyhle hračky znám. Kdysi dávno jsem mívala fialovou stonožku." Uličnicky se ušklíbla. "Úplně dokonalý bylo, jak si uměla zauzlovat nohy. Brácha mi tvrdil, že z ní jednou bude motýl, ale nedočkala jsem se."
"Kecal," prohlásil autoritativně Zabini.
Když vycházeli ze dveří, smáli se a drželi se kolem ramen.
Zato Severus měl potíže. Rosmerta jejich náhlý odchod pochopila tak, že se urazili, když nechtěla pustit dovnitř jejich studenta, a Severus měl příliš naspěch, než aby jí to byl ochoten vymlouvat. Nevedlo to nikam. Rosmerta se pokoušela situaci uklidnit, ale její obvyklý lehce žertovný, lehce svádivý způsob nebyl pro Severa stravitelný ani za nejlepších okolností, takže čím víc Rosmerta situaci odlehčovala, tím napjatější a nepřístupnější Severus byl. Pomalu se začínalo schylovat k hádce. Anzelm si z nějakého jen jemu srozumitelného důvodu nedovolil zasahovat. Minerva zachytila jeho pohled, zoufalou prosbu o pomoc, a div že se do toho ustaraného, nešťastného obličeje neušklíbla: teď ti jsem dobrá, co? Naštěstí se tentokrát ještě ovládla včas.
"Nahoře v hradě se dějí věci, které nutně vyžadují naši přítomnost, Rosmerto. O nic jiného nejde," řekla, a byla to přesně ta slova, která měla zaznít. A pak ji napadlo ještě něco. Obrátila se k Anzelmovi: "Byla bych ráda, kdybyste měl na paměti, že váš mistr je velice unavený a že si nutně potřebuje odpočinout."
A to už říkat neměla. Anzelmův hábit zase jednou jasně zazářil, stíny kolem se prohloubily, zaostřily a začalo v nich šepotat, jako by se náhle zaplnily tisícem bezejmenných příšer. Minervu obešla neznámá hrůza - a mladý léčitel po ní šlehl velmi ošklivým pohledem, beze slova se otočil a vyšel ven.
Z druhé strany po ní sjelo vyčítavé černé ostří Severova obočí, ale než se stačila byť jenom nadechnout, zuřivě vířící cíp pláště už mizel v zavírajících se dveřích.
Venku nebyl nikdo, jen vítr čeřil hladiny kaluží kolem cesty.

Povzdechla si, zaťala pevně prsty do ramene Blaise Zabiniho a přemístila se s ním před bránu.

-----------------------------------
Směle za dokončením kapitoly.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014