ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 12. Neville

22. října 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

12. Neville


Na ošetřovně vládne poklidná pracovní atmosféra, stejně jako posledních pár týdnů: Anzelm míchá utišující lektvar, Longbottom a Macmillanová napouštějí gázu mastí proti popáleninám, Daria a Blaise Zabini kutí ve vedlejším sále cosi s lůžky a plentami: nejspíš oddělují prostor pro oba mladé léčitele - a hlavně vytvářejí soukromí pro maminku s dítětem. To musí být Lewisie, říká si Minerva, a usmívá se, když vidí, jak se mladá žena chystá měnit děťátku plenky. Tak to má být, pomyslí si, poněkud nesouvisle, a cítí se, jako by jí Lewisiina maličká pro tuhle chvíli zastupovala všechny její děti v hradě, ty malé i ty dospělé. Pak Blaise Zabini dojde ke dveřím a přivře je.

"Promiňte... paní ředitelko?"
"Ano, pane Notte?"
Ohlédne se po přivřených dveřích, jako by tam hledal potvrzení. Minervě se zdá, že ve škvíře mezi nedovřeným křídlem a zárubní vidí Zabiniho tmavé oko. Nott se odhodlaně nadechne. "Nevadí vám, že jsem přivedl Lewisii sem? Víte... kvůli Gregorymu. On se chtěl Blaisovi pomstít za ten výprask, co dostal Draco... a když je Blaisova máma už dávno za Kanálem, tak nemá moc na kom jiném... Gregory je občas trochu... Zkrátka pro jistotu, víte."
Minerva přikývne.
Theodore Nott polkne. "Byl jsem... domluvený s profesorem Flitwickem, profesor Snape nám řekl, že se máme obracet na něj, když on sám nebude dostupný... Takže když jsem zjistil... že Gregory... a profesor Flitwick mi řekl, že to není problém a že nám rád otevře..."
Minerva znovu přikývne.
Tmavé, nezřetelné oko skryté ve škvíře povzbudivě mrkne. Nott zašoupe nohama. "Kdybyste se nezlobila... já nevěděl, kam jinam... Její rodiče nejsou z Blaise zrovna nadšení, umíte si představit, proč... já jsem se je nejdřív pokoušel varovat... myslel jsem, že mají kam utéct... ale oni to nějak neberou vážně... takže mi nezbylo nic jiného než Lewisii přece jen vzít sem... Možná jsem paranoidní, já už taky nevím..."
"To nic," řekne Minerva. "Udělal jste dobře. Dořešte to vedle s těmi lůžky a běžte spát."
Kousnutí do rtu, zpocené ruce se otřou o hábit. "...ano, madam."
"A zastavte se zítra za profesorem Snapeem, má pro vás nabídku práce," usměje se povzbudivě Minerva.
Theodore Nott zčervenal. "Já už vím. Kluci mi řekli. Děkuju mockrát."
"Poděkujte jemu a profesoru Slughornovi. Dobrou noc."
"Dobrou noc, madam," zašeptal, a pak, když už byl skoro zády k ní, nesmírně tiše dodal: "Hlavně děkuju za Lewisii. Jeden zdivočelý fiendfyre úplně... víte... Amycus Carrow je to naučil oba, Vincenta i Gregoryho, a oni ani jeden nemají dost... a Blaise by..." Pokrčil odevzdaně rameny.
Ale Minerva už takovým zámlkám začíná rozumět.
Nebo si to aspoň myslí.
Opřela se o parapet a mimoděk vyhlíží z okna; říká si, že čeká na Severa. Odmítá si přiznat, že odpočívá, a už vůbec si nepřipouští, že ji tichý šum práce léčitelů uklidňuje. Stejně jako si nehodlá uvědomit, že tohle je přesně to okno, ze kterého tenkrát uviděla, jak ze střechy jejich domu šlehají plameny. Nedívá se na Hogsmeade: pozoruje, jak na Dumbledoreově hrobce odumírají poslední jazýčky magického ohně. Vypadá to, jako by se staroušek zlobil, napadne ji, a přivře oči a malinko se pousměje. Jen ať.
Ale už v tom není ta zoufalá hořkost, která ji při pomyšlení na Dumbledorea sžírala ještě na začátku tohoto večera.
Slyší, jak Poppy dává instrukce Longbottomovi; jak někdo zazvonil u dveří a kdosi mu jde otevřít; jak zahrkotaly kroužky plenty na tyči. Dotýká se dlaněmi kamenů parapetu a má pocit, že jsou živé. Víc: že jsou spokojené. Zaslechne, jak Linda Deanová říká své kamarádce z Ravenclaw, že jim profesor Flitwick nařizuje jít okamžitě spát, a automaticky jim popřeje dobrou noc; při vyslovení Filiova jména jí vyvstala před očima zvláštní vize, něco, co ještě nikdy nezažila: beze stopy pochyb ho vidí sedět v ředitelně, mlčky nalévat čaj ministru Shackleboltovi, a vnímá, opravdu vnímá rukama položenýma na kamenech hradu, že je zablokovaný jak krb, tak vchod do ředitelny, že sám hrad nedovolí Shackleboltovi odejít, dokud k tomu ona nedá svolení. Tak takhle věděl Dumbledore, co se kde v hradě šustne, pomyslí si, a pak ještě, velmi překvapeně: Severus musel celý rok zakoušet totéž! Vzhlédne a podívá se na nejbližší obraz: už ji ani nepřekvapí, že na něm objeví Dilys Derwentovou. Spiklenecky se na ni usměje a Dilys rošťácky zajiskří v očích.
"Severus se trochu zdržel v koleji, ale už je na cestě," informuje tiše Minervu.
"Nějaké další potíže?"
"Prý ani ne. Rozdal pár zákazů vycházení, pohrál si s hesly v prostorách koleje a vzkazuje, že ve Slytherinu je všechno pod kontrolou."
"Domácí vězení? Komu?"
Dilys se trochu zamračí, ale přesto odpoví, šeptá tak, že je ji sotva slyšet: "Gregorymu Goylovi, Pansy Parkinsonové a Astorii Greengrassové."
"Děkuji, Dilys," kývne Minerva. Chviličku přemítá, co asi provedl Goyle, nechce se jí líbit, že slyšela jeho jméno třikrát po sobě v tak krátkém intervalu a tak znepokojivých souvislostech (fiendfyre...!), ale zakrátko ty úvahy opustí. Je přece jen už pozdě v noci - a Severus má Slytherin pod kontrolou - a toho, co musí zařídit ona sama, je pořád víc než dost.
Poppy zatím prohlédla, opatřila a propustila Stephena Cornfoota a teď přesvědčuje Nevilla Longbottoma, že on by měl zůstat na ošetřovně; nezdá se, že by se tomu nějak zvlášť vzpěčoval, spíš to vypadá, jako by ještě nechtěl jít spát, jako by měl ještě něco na práci. Anzelm říká něco o nějakém posilňujícím doušku, Minerva slyší cinknutí dalšího flakónku. Zamrká. Odvrátí se od okna. Malfoy i Potter jsou už ošetření, zakrytí, na stole se kouří ze tří pohárů. Ačkoli se Minerva v lektvarech nijak nadprůměrně nevyzná, poznává teď podle vůně Poppyin oblíbený Laskavý sen. Konec odpočívání, děvče, poručí si: je nejvyšší čas.
"Mistře Janecie," řekne.
"Ano, prosím?"
Poppy už odhadla, co bude Minerva chtít: povzdechla si a významně povytáhla obočí. Minerva ji v duchu prosí za odpuštění: nedá se nic dělat, leda by tu byla ochotná držet Shacklebolta celou noc - a dokud je sebemenší naděje, že se pan ministr dosud neobrátil proti nim, bylo by něco takového velice nemoudré.
"Vím, že nemáte rád, když někdo obtěžuje vaše pacienty nemístnými dotazy," řekne.
Anzelm taky povytáhne obočí.
"Ale potřebovala bych si s oběma promluvit," dokončí Minerva. "Nebude to trvat nijak dlouho. Potřebuji jen zjistit, kdo na ně zaútočil, nic víc."
Čeká odpor ze strany obou léčitelů - a ke svému velkému překvapení zjistí, že je připravená přinejhorším ustoupit a přece jen odložit svoje otázky až na ráno.
V chodbě klaply hlavní dveře.
"Shacklebolt," vyrazil chraptivě Neville Longbottom, jako by na tu narážku celou dobu čekal, a flakónek, který ukládal do krabice, zacinkal a zarachotal o ostatní. "Aspoň na nás. Na Draka. Hned jak nás uviděl."
Minerva položila ruku na rám nejbližšího lůžka.
Blonďatá hlava se stáhla hluboko mezi ramena, černá rozcuchaná se naopak zvedla.
"Shacklebolt? Na tebe a Malfoye? Kde? A proč? Vždyť jsem mu říkal...!"
"Prý aby mu neutekl. Prý to ode mě bylo správné, že jsem mu Draka přivedl. Prý by od syna mého otce ani nic jiného nečekal." Longbottom polkl a sepjal ruce, propletl prsty. Stiskl je tak silně, až zbělaly. Zamrkal. Na čele mu vyvstala Severova ustaraná kolmá vráska a jeho rty se pomalu sevřely do Minerviny rozhněvané tenké čárky. "Myslel si nejspíš, že to byl Draco, kdo poslal Harryho do bezvědomí," dodal tiše.
"Ale blbost..."
"Jsem přece známý Smrtijed, Pottere." Byl to ten starý posměvačný tón, a přece ne tak docela. Ozývala se v něm nejistota, strach. Únava. Rezignovanost. A mezi bělostnými plentami se prohnal zatuchlý závan z Azkabanu.
"Tak dost, pánové," zasáhla rezolutně Poppy. "Žádné hádky. Draco - "
Bílá paže se chabě natáhla pro podávaný lektvar. Přes šedivé oči se začala přetahovat tmavá blanka oklumence - neúměrně pomalu a zřetelně, ale přece jen.
Potter naopak nejevil nejmenší ochotu zmlknout. "Vždyť jsem Shackleboltovi říkal, že mě Narcissa Malfoyová..."
"Vaše dávka," přerušil ho Anzelm a přistrčil před něj druhý kouřící pohár.
"Nechci!" máchl Potter rozzlobeně rukou. Nejspíš se snažil léčiteli lektvar vyrazit, ale buď na to měl málo sil, nebo na něj byl Anzelm příliš zkušený a příliš rychlý: ruka držící pohár vystřelila nahoru, mimo dosah, druhou dlaní zachytil úder a přidržel mladíka na lůžku.
"Tohle je příliš dobrý lektvar na to, abyste ho tu rozléval po okolí, Pottere," pronesl hedvábný hlas plný skrytých výsměšných ostnů - a Severus vzal pohár Anzelmovi z ruky a postavil ho zpátky na stolek. "Odpovězte mi: byl to opravdu Draco Malfoy, kdo vás dole u hrobky napadl?"
Minerva se mračila a pozorovala Malfoye. Upíjel z kouřícího poháru, jako by to bylo vzácné víno ze sklepů jeho otce, a jeho oči byly matné a bez výrazu - jako by se ho dění kolem už netýkalo. Byl to nesmírný kontrast proti tomu, s jak zoufalou nadějí se k Severovi obracel ještě před necelou půl hodinou, venku před Rosmertinou hospodou. Jako by už přestal doufat, že se od nich může dočkat čehokoli dobrého. Minervě teď silně připomínal Severa - mladého Severa, který sotva o chloupek unikl smrti v tunelu pod Chýší, jen aby zjistil, že je to Dumbledoreovi úplně jedno, že ředitel bude chránit Pottera a Blacka... a Lupina.
Ani Potterovi nebylo dobře, jako by mu vadila Severova fyzická přítomnost. Střílel pohledem všude kolem sebe a snažil se přitom odtáhnout se od Severa co nejdál. Nakonec zavrtěl hlavou. "Malfoy? Ne... teda, hm... ne, pane. Vůbec nevím, že tam Malfoy byl."
"A ministr Shacklebolt?" zeptala se Minerva. "Zaútočil na vás Kingsley Shacklebolt, Pottere?"
Zase zavrtěl hlavou. "Shacklebolt? Ne... ne, proč by měl? Ten je přece dávno v Londýně, ne?" Severus pozdvihl obočí a Potter rychle dodal: "Madam."
Draku Malfoyovi se začínaly klížit oči: lektvar už pomalu účinkoval. Poppy nahlédla do jeho poháru, povzdechla si a popotáhla o kousek plentu.
Minerva se rozčílila. "Pro Merlina, Pottere! Lidi nepřicházejí k popáleninám a bezvědomí jen tak zničeho nic!"
Malfoy se maloučko ušklíbl a znovu usrkl lektvaru. Unaveně mrkl. Závoj oklumence se začal zvedat: mladík už byl příliš hluboko pod vlivem uspávadla, než aby ho dokázal udržet.
Longbottom se nachystal, aby mohl zachytit pohár v okamžiku, kdy vyklouzne Malfoyovi z prstů.
"Nenamáhej se... hrdino," zamumlal Draco Malfoy.
A Potter se posunul ještě o kousek dál od Severa a rozzlobeně se nadechl.
"To ta hrobka! Já jsem mu říkal, že profesor Dumbledore nechtěl, abych ji měl!"
"Co?"
"Bezovou hůlku."
"Komu jste to říkal? Shackleboltovi?!"
"Sna... profesoru Snapeovi," zaprskal Potter - a Severus obrátil oči k nebi.
Draco Malfoy dopil poslední kapku lektvaru; Neville Longbottom mu vzal pohár z ruky. "Měls pravdu," zašeptal.
"Koho to... zajímá."
"Mě."
Malfoy se pokusil se ještě jednou ušklíbnout - a usnul.
Poppy zatáhla plentu: kroužky zahrkotaly po tyči. Minerva se k ní otočila, jako když práskne bičem.
"Spí," oznámila léčitelka, a do té jediné slabiky vložila všechen svůj nesouhlas.
Minerva zbledla vzteky. "Doufám, že chápeš, že jestli tu uvězním Shacklebolta přes noc, můžeme se ráno těšit na návštěvu bystrozorů?! A že ho odtud nepustím, dokud nebudu mít jasno, to ti snad taky nemusím vysvětlovat?! Vloupal se na pozemky školy - napadl nejméně jednoho z mých studentů - "
"A já doufám, že chápeš, že lidi s otřesem mozku a těžkými popáleninami potřebují spát," odsekla Poppy. "A to se týká jich obou, Malfoye stejně tak jako Pottera. Mají téměř identická zranění, Minervo! Stačí ti to?!"
"Ne," pronesl klidně Severus. "Odpusť, Poppy. Samozřejmě pana ministra pečlivě vyzpovídáme," ruka mistra lektvarů zabloudila ke kapse, "ale..."
V tu chvíli se ke svému milovanému mistrovi otočil Anzelm, oči temné hněvem. "Ale...?"
Neville Longbottom zalapal po dechu. Nikdy by neřekl, že... že zrovna Anzelm...
Mistr a žák na sebe mlčky hleděli.
Minerva se nadechla.
Severus ji předběhl: "Už jen jedinou otázku, Anzelme."
"Vaše slovo, mistře."
"Máš ho mít."
Anzelm přikývl, vážně, neochotně, a ustoupil.
"Nechoď pryč," řekl Severus, a nebylo možné poznat, jestli je to rozkaz, nebo prosba. "Můj dotek neunese."
Anzelm znovu kývl a temnota v jeho očích se trochu projasnila. Postavil se za chlapce, položil mu ruce na ramena. Potter sebou cukl. "Pššt," broukl léčitel, "to nic není."
Ale bylo: ze špiček jeho prstů se začala odvíjet stříbřitá síť, pavučina posetá tisíci kapkami, a rozběhla se chlapci po kůži. Potter se zamračil, otevřel ústa, olízl si rty... pak se zkusmo podvolil, jen o trošku... nakonec se uvolnil. Minervě to připadalo, jako by se v té síti houpal.
"Pottere." Severův hlas byl tentokrát čistý a věcný. "Pan ministr se dostal na pozemky hradu chodbou pod Vrbou mlátivou. Nějaký neskutečný ignorant zaklínil na naší straně chodby kus klacku mezi kořenem a jistým vám známým místem na kmeni tak, aby se Vrba přestala pohybovat, a nechal ho tak. Ptám se vás, byl jste to vy, nebo ne?"
Poppy, až do této chvíle nesouhlasně zamračená a připravená kdykoliv celou akci přerušit, se nevěřícně nadechla, přejela si rukou po čele a odvrátila se. Přešla ke stolku, kde teď Longbottom čistil pohár a uklízel použité lahvičky a gázy, a mlčky se k němu připojila.
"Já..." Potter si vůbec nevšímal, co se kolem děje, jen létal očima ze Severa na Minervu a zpět. "Já... to nebylo pro Shacklebolta. Já nevěděl, že se taky chce vrátit."
Minerva už už chtěla zareagovat - na poslední chvíli se zarazila. Severus dal slovo. Jen jediná otázka. A taky už konečně viděla, proč mají léčitelé tolik námitek: jak rychle se Potterovi vybarvují kruhy pod očima do fialova, jak namáhavě se prodírá houštím asociací k tomu, co chce říct.
Ale snažil se, nesmírně netypicky se snažil. Téměř jako by byl pod imperiem - nebo pod vlivem Veritaséra. "Já... já se musel přesvědčit, že tam nejste. V Chýši. Že jste se mi nezdál. Že... že jste to... no... no, fakt vy."
Severus se zdržel dokonce i ušklíbnutí.
"Profesor Dumbledore nechtěl, abych tu hůlku měl," pokračoval Potter. "Vy... jste říkal... já se musel přesvědčit, chápete. Pak jsem pro ni teda šel, no, a, hm, asi jsem ten klacek u Vrby... zapomněl, nebo tak. Ono... Rozumíte... já přemýšlel, jestli a jak ji otevřu, tu hrobku myslím, no a vtom do ní prásklo a... Já ho měl rád," prohlásil vzdorně. "Ono je to... divný, vidět ho tam ležet. Stejně si myslím, že to nechápete," vyštěkl nakonec a znovu se napjal. Stříbřitá síť popraskala.
"Stačí?" zeptal se nebezpečně ovládaným hlasem Anzelm.
"Naprosto. Děkuji."
"A měl pravdu on a ne vy, abyste věděl," řekl Potter, ale znělo to spíš smutně, jako by už na další výbuch vzdoru neměl sílu. "Neměl jsem pro ni jít. Koplo mě to."
Minerva a Severus si vyměnili pohled a znovu se zdrželi reakcí.
Zato Poppyina záda mlčky chrlila jednu výmluvnou lamentaci za druhou.
Když Anzelm chlapci nabídl pohár s uspávacím lektvarem tentokrát, Potter přijal. Ruce se mu třásly tak silně, že mu Anzelm musel pohár u úst přidržovat. Chlapec se napil, zašklebil se a velmi unaveným hlasem dodal: "Vy se mně poslední dobou zdáváte často. Nevím proč. Zkouším vás zastavit, jak... no, hm, jak se mi to nakonec povedlo s Voldemortem - však si pamatujete, ne? ty sny... hm, no tenkrát... víte přece, tehdy jak umřel Sirius - ale..."
"Legilimence normálně na dálku nefunguje, Pottere," ujistil ho měkce Severus. "Toto jsou jen obyčejné noční můry."
Chlapec do sebe rychle obrátil zbytek lektvaru. Otřásl se. Schoulil se na polštáři, ospale si přitáhl pokrývku. A pak ještě zamumlal, tichounce, a to už z něj víc než co jiného mluvily léky a bolest: "Zdává se vám o nich taky? O profesoru Dumbledoreovi? O... o mámě?"
Odpověď slyšet nemohl. Usnul.
Anzelm odložil pohár, sedl si k chlapci na pelest a začal ho hladit po čele. Vypadalo to, jako když matka stírá dítěti noční můry z víček.
Minerva si sundala brýle, promasírovala si tvář. Pak se ještě jednou oběma léčitelům omluvila, poděkovala, popřála dobrou noc. Ani jeden z nich neodpověděl. Severus celou dobu strnule zíral z okna; pohnul se, teprve když Minerva pokrčila rameny a zamířila ven. Následoval ji jako ve snu.
Neville Longbottom vyšel za nimi. Bledý, strhaný, ale konečně rozhodnutý.
"Udělám to," řekl, sotva za sebou zavřel dveře sálu.
Lety zakořeněný dril přiměl Severa rozpoznat nebezpečí a okamžitě se probrat.
"Co, Longbottome?"
"Půjdu pracovat pro Shacklebolta."
Tentokrát to byla Severova ruka na Minervině předloktí. Cítil, jak se pod jeho prsty chvěje. On sám se už netřásl: díky Merlinovi za oklumenci. Zaplatí za to, samozřejmě, a hodně - celý večer nedělá nic než plýtvá energií a to se mu musí do rána vymstít - ale to teď není důležité.
"Po tom všem?"
"Ano, pane. Právě po tom všem. Vidíte sám, Harry..." Přejel si rukou přes obličej. "On vůbec nemá odhad. Jasně, je na mraky, ale... Tak má zalézt a sebrat se, a ne do všeho pořád vrtat. Vždyť nadělá víc škody než užitku! Merline, nechat v tuhle dobu otevřenou cestu do hradu! V TUHLE dobu!" Rozmáchl se a vší silou praštil do kamenné zdi. "Copak se z té války nepoučil? Copak vůbec NIC nepochopil?"
Severus hleděl na místo, do kterého chlapec udeřil. Jeho hlas byl plochý, prázdný, bezvýrazný. "Ne, obávám se, že téměř nic."
"A Draco měl pravdu, když nás přišel varovat! A vy jste mu nevěřili!"
"Kdybychom mu opravdu nevěřili, nebyli bychom se vraceli, Longbottome," zamračila se Minerva. Ale kdybych mu byla opravdu věřila, kdybych mu věřila včas...! zaklela sama pro sebe - zbytečně, marně a naprázdno.
Longbottomovy myšlenky běžely stejným směrem. "A Shacklebolt...! Rozumíte, vy jste mi Draka svěřili, a Shacklebolt po něm vypálil, sotva ho uviděl! A to Draco nemá hůlku - a Shacklebolt to mohl dost dobře předpokládat! Já..." Zaskřípal zuby - a to jim o tom souboji v polotmě řeklo víc než všechna slova.
Ve dveřích sálu se objevil Anzelm; fialové kruhy zpod Potterových očí se přestěhovaly na jeho tvář. Prošel kolem nich, jako by neexistovali, a zamířil k umývárně.
Neville Longbottom zaskřípal zuby ještě jednou - tentokrát to vypadalo, že tím zamyká svůj vztek a zoufalství znovu v sobě. Zabodl oči do kamenných dlaždic a zavrtěl hlavou. "Prostě to udělám. I když se vám to nelíbí. Nemůžu jinak. Nezlobte se."
Anzelm se zastavil před dveřmi umývárny, položil ruku na kliku - a zůstal tiše, nehybně stát. Jeho bílý hábit potemněl, zešedl, jako by mu chtěl umožnit splynout s kameny a stíny zdí.
"Nechápu, proč čekáte, že budeme nadšení, Longbottome - právě my dva, profesor Snape a já! Po těch všech diskusích na téma vaší kariéry - vašich schopností - vašich..." Minerva prudce mávla rukou. Přešla k oknu a zahleděla se směrem ke hřbitovu. "Vy si snad myslíte, že vás Shacklebolt zařadí do bystrozorského výcviku? Ale kdepak! To ho ani nenapadne! Přesně jak vám říkal profesor Snape, Shacklebolt potřebuje lidi do terénu - a právě tam půjdete, vy, Potter, Weasley... kdokoli. Jak dlouho tam asi přežijete, bez tréninku, bez potřebných znalostí, když ani nesplňujete podmínky pro přijetí do výcviku?"
Odmlčela se. Zírala do tmy. Znovu začínalo krápat. Hustá sametová černota uvěznila svět v nehybnosti, jen drobně se chvějící úzké čepele vrbových lístků vykrajovaly do vzduchu nekonečně proměnlivé krajky. Minerva je nevnímala. Malovala si ukazováčkem po drsném kameni, a když se podívala, jaké obrazce to kreslí, zjistila, že píše jména všech lidí, které už v této a předchozí válce doprovodila do hrobu.
Za nic na světě se nedokázala přimět vyslovit to jediné, co byl Longbottom teď ochoten slyšet. Dělejte si, co chcete, jste dospělý - tohle mu nemohla říct. Prostě ne.
Nedokázala poslat na smrt další ze svých dětí. Žádné ze svých dětí. Už nikdy.
Longbottom mlčel a čekal. Typické.
Severus přistoupil k ní, položil dlaň na parapet a zadíval se do černoty za oknem.
Déšť zesílil, zvedl se vítr. Kapky zabubnovaly do oken. Vrba zdvihla své pokroucené větve k další figuře.
"Dumbledoreova armáda i laboratoř přežily tak, že lidi spolupracovali," zamumlal nakonec Longbottom.
"Podzemní odboj a otevřený boj jsou dvě různé věci," povzdechla si Minerva.
"Shacklebolt se pokoušel na Draka použít imperius," zamumlal ještě tišeji a ještě o něco nesouhlasněji Longbottom. "A když zjistil, že ho bráním..."
O několik kroků dál zaťal Anzelm prsty do kamenné zárubně dveří.
"Tak zkusil ovládnout imperiem vás," dořekla trpce Minerva. "Mám pocit, že se mu to podařilo, Longbottome."
Chlapec zavrtěl hlavou a skoro se pyšně usmál. "Ostnice přátelská je magiovzdorná, madam."
"Nezkoušejte na mě ten svůj starý trik s hraním si na hlupáka, Neville!" vybuchla. "Dobře víte, jak to nesnáším! Když už tedy chcete zachraňovat svět, napadlo vás aspoň vyrazit ten klacek zpod kořenů Vrby mlátivé?"
Longbottomovi zrudly špičky uší. Beze slova zamířil ven z ošetřovny.
Neušel ani tři kroky, když ho zastavilo Severovo pohrdavé odfrknutí: "Není třeba."
Hustší temnota vrbové koruny se zavlnila v nekonečném opakování svého divošského tance. A mnohem blíž, z místa kousek nad parapetem vedlejšího okna, zamrkalo korálkové očičko.
Anzelm si promnul spánky a obličej.
"Běžte se podívat, jestli už má madam Pomfreyová chvilku na pár slov," povzdechla si rezignovaně Minerva. Sundala si brýle, vytáhla z rukávu kapesník a začala je usilovně čistit. Chlapec zíral na její stárnoucí, vrásčité ruce, jako by je viděl poprvé.
Vzápětí ucukl, to když po něm šlehl pohledem Severus. Mistr lektvarů se mračil tak zle, jak ho chlapec už dlouho nezažil. Marně přemítal, čím se provinil tentokrát: nemohl na nic přijít. Severus pokročil dopředu. Chlapec měl co dělat, aby před ním necouvl. Podíval se na něj tázavě, mimoděk zkroutil koutek úst do dalšího nejistého otazníku. Profesor se ušklíbl.
"Pokud jste opravdu pevně rozhodnutý nechat ze sebe ve jménu jakéhosi vágního ideálu dobrovolně nadělat karbenátky, Longbottome, sdělte alespoň Shackleboltovi, že u mě budete studovat na reparát z lektvarů, a připravte ho na to, že si budu činit jisté nároky na váš čas."
Longbottom polkl a přikývl.
"A teď běžte a udělejte, co po vás chtěla paní ředitelka."
Longbottom znovu přikývl a omráčeně couval, dokud nenarazil zády do dveří. Rychle je otevřel a proklouzl jimi, jako králík, který hledá úkryt v noře. Anzelm zmizel v umývárně.
Chviličku se nedělo vůbec nic. Pak Minerva skoro neslyšně, poraženě zašeptala: "Co si od toho můžeš slibovat?" Ještě o trochu víc se schoulila za Severovými zády, vděčná, že ji zastínil. Hlas se jí třásl stejně jako ruce. Byly chvíle, kdy si přála neznat slabosti svých žáků tak dopodrobna. Nemít tak živou představu, co se nutně stane, když...
"Mnohem méně než bys ráda," zahučel nespokojeně Severus. "Teď, když jsou na slytherinské straně všechny karty na stole, nemám už žádné využitelné spojení."
"Ale aspoň ty lidi znáš a víš, jak reagují," zadoufala. Pomalu se jí vracela barva do tváří.
Znovu si odfrkl.
To jí stačilo. Nasadila si brýle a pousmála se. "Jsem ráda, že tě tu mám, Severe."
Založil si ruce na hrudi. Doufal, že si nevšimla, jak se zachvěl. Pokusil se zamaskovat to ještě větší dávkou odměřenosti a úsečnosti. Maně ho napadlo, že některé věty by se měly zakázat, a vzápětí tu myšlenku zavrhl. Neproveditelné. "Mí Slytherini jsou ještě tu?" zeptal se raději. "A prosím, mohla bys požádat Poppy, až s ní budeš mluvit, aby ráno vyřídila Draku Malfoyovi, ať drží zobák o tom, kam utekli jeho rodiče - kdekoli, včetně vlastní koleje?"
Minerva sklonila hlavu, aby zakryla úsměv. Pak jí ale došel význam jeho slov a její obočí vyletělo vzhůru do nového ustaraného oblouku. "Copak?"
"Jedno z mých geniálních dětí napadlo vyměnit naději na vlastní přežití za jména a adresy všech jemu známých Smrtijedů."
"Koho?"
"Gregoryho Goyla."
"Komu...?"
"Shackleboltovi osobně," hodil přes rameno Severus a už rázoval do druhého sálu.
"Ale Goyle přece odjakživa byl Malfoyův kamarád!?" zakřičela Minerva na zavírající se dveře.
Severus je ještě pootevřel a vykoukl. Minervin zmatený výraz mu kupodivu spravil náladu. "Obávám se, že ve srovnání s Gregorym Goylem je Harry Potter myslitel světového formátu," ušklíbl se a zavřel za sebou.
Nahněvaně si povzdechla. Potřásla hlavou. Cítila, že se jí na rty vrací pobavený úsměv. "Jednou se z tebe zblázním, Slytherine."
Naštěstí ji už ani neslyšel, ani neviděl.


-----------------------------------
Směle za dokončením kapitoly.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014