ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 12. Neville - dokončení

22. října 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Poppy už chvilku měla. A zcela očekávaně vypěnila, když se jí Minerva zdánlivě bez jakékoli souvislosti zeptala, jestli je podle ní lepší hlídat vlkodlačí štěně v Chroptící chýši, nebo kdekoli jinde v hradě. Léčitelka se chvilku uklidňovala a nakonec prohlásila, že kdyby už nějaký ředitel měl tak nemožný nápad a pustil znovu vlkodlaka do školy, přestože si dobře pamatuje, jaké potíže z toho vznikly posledně, je podle jejího názoru ideální mít jakékoli potenciální štěně pod ochranou vlkodlačího lektvaru a za stříbrnou mříží, pokud možno na dosah léčitelů a mimo dosah studentů. Což pro ni znamená hrad. Že Dumbledore využíval Chroptící chýši proto, aby mohl po pravdě tvrdit, že na pozemku Hogwarts žádný vlkodlak v přeměněné podobě není. Změřila si Minervu od hlavy k patě a bez obalu se jí zeptala, jak moc chce jít v Dumbledoreových stopách.


Ale jak byla v ráži, nenechala ji ani odpovědět.
"Mně osobně se mnohem víc zamlouvá ten plánovaný beauxbatonský experiment, to je aspoň rovné a čestné. Myslela jsem, že víš, jak moc nesnáším podvádění, Minervo. Ty sama jsi nám přece vyrobila pečeť na dveřích, když chtěl Shacklebolt po bitvě vyslýchat raněné - myslela jsem tehdy, žes pochopila," zlobila se. "Mám tě hodně ráda, Minervo, ale jestli budeš pokračovat takhle... Držíš Shacklebolta v ředitelně už dobré půl hodiny: myslíš, že se bude cítit míň pokořený, než kdybys ho tu nechala v klidu vyspat až do rána?"
Minerva se znovu pokusila odpovědět, ale Poppy jen mávla rukou.
"A vůbec, proč se mě teď ptáš na Vrbu a na Chýši? Co s nimi chceš dělat?"
"Nic. Chci zavalit chodbu mezi nimi."
Poppy zmlkla a znovu si svou ředitelku změřila pohledem. Mlčela dlouho. Nakonec se jí pomalu stočily koutky úst nahoru. "Ale to je skvělý nápad. To ti ráda pomůžu realizovat. Anzelme!"
"Nech ho," protestovala okamžitě Minerva, "viděla jsem, jak strhaně vypadal. Pošlu tam Severa s Filiem. Beztak budou muset vyprovodit Shacklebolta k bráně."
Poppy už už začínala znovu reptat, tentokrát na téma přetěžování Severa - copak toho už nemá dost za tento večer? kam dala Minerva oči? a Poppy trocha té práce s hlínou nevadí! - ale když uviděla, na jak nepevných nohou Anzelm vychází z umývárny, rozmyslela si to.
Došel k nim; snad si to neuvědomoval, ale potácel se cestou, jako by se mu pevné kamenné dlaždice pod nohama vlnily. "Měla jste pravdu," řekl. Opřel se o zeď.
"Běž spát," postrčila ho laskavě léčitelka. "Ráno tě vzbudím dost včas, abys to stihl s Dariou ke svatému Mungovi."
Nepřítomně kývl, pravděpodobně ji skoro nevnímal. Soustředil se jen na Minervu. "Měla jste pravdu," zopakoval. "Vaše ministerstvo magie si s naší inkvizicí nijak nezadá." Unaveně zavřel oči. "Ale nejspíš bude trvat hodně dlouho, než si zvyknu."
Poppy ho vzala za loket a otevřela dveře sálu.
Od lůžka Draka Malfoye k nim vzhlédl Severus. Zamračil se a položil si prst na rty.
"Neřeknu, pane... nikomu..." mumlal v polospánku Malfoy.
Severus přikývl a pohladil ho po čele. "Spi," zašeptal. Chlapec se na okamžik přitiskl tváří k Severově ruce a pak se poslušně zavrtal pod deku. Severus opatrně vstal. Přešel k druhému obsazenému lůžku, promnul si prsty na levé ruce a natáhl dlaň nad hlavu Harryho Pottera. Pozorně sledoval reakce, a když sebou Potter škubnul a pokusil se uhnout, ušklíbl se a okamžitě ruku stáhl. Když pak procházel kolem Anzelma, kývl na něj. "Možná bys rád věděl, jak obejít uspávací lektvar, Anzelme." Sklouzl pohledem k chvějícím se rukám svého žáka. "Zítra. Dobrou noc."
Anzelm zaťal pěsti: pro tu chvíli i u něj převládl dril nad únavou - a únava zase nad rozumem. "Vyslýchání lidí v bolestech je skoro totéž jako pod Veritasérem... mluvení k lidem v hlubokém spánku je dost podobné imperiu... Jestli mohu k této věci položit nějakou otázku, mistře, pak mě zajímá, kdy smím nadřadit svůj zájem nad zájem člověka, o kterého se starám."
"Nikdy," odsekla okamžitě Poppy. "A myslím, že u Severa nestuduješ léčitelství, ale lektvary."
Šedé oči podmalované fialovými kruhy vyčerpání se stočily k Severovi.
Ale Severus sklání hlavu. "Podle mého názoru je v situaci, jako je tahle, přežití mnoha důležitější než pohodlí jednoho, Poppy," říká nezvykle tiše a pokorně, skoro jako by se jí musel ptát. Jako by čekal, jestli bude jeho odpověď přijatá.
"No hlavně aby to zase někdo nepraktikoval naopak," odfrkla si léčitelka. "A ty by ses měl při nejbližší příležitosti vypravit do Gdaňsku, když už teď konečně můžeš. Uleví se nám oběma."
Minerva se zkoumavě podívala na mistryni léčitelku, našpulila rty, povytáhla obočí, pokývala si pro sebe hlavou a popostrčila si brýle. Severus se zahleděl stranou a jeho oči zmatněly. Sklonil hlavu, aby mu vlasy přepadly přes rudnoucí špičky uší.
"No jen se netvař. Poslední překážku jsi odstranil před pár týdny," zamračila se na něj Poppy a poklepala mu na levé předloktí. "Minerva není Dumbledore, ta tě jistě ráda pustí. A ty tu přestaň strašit a běž už konečně spát, Anzelme, nebo ráno nebudeš k probuzení. Zapomněls, že po tobě zítra bude tvůj mistr chtít nějakou práci?"
Anzelm už nic nenamítal: poslechl. A jak se přes vlny únavy a nevolnosti probojovával k ustlanému lůžku, najednou se zapotácel a vytřeštil oči. To zaštěrchání asi v jeho unavené hlavě posunulo dvě a dvě dohromady. Došlo mu, že Daria měla správný odhad: mistr Severus opravdu je žákem Poppy Pomfreyové - a ta mu právě udělila svolení zapsat se k mistrovské zkoušce. Ale proč se k němu běžně nehlásí? Proč se jím nechlubí? Něco tak netypického se dělalo, pokud Anzelm věděl, jen v jediném případě: když velmi slibný adept neabsolvoval v očekávaném termínu nebo s očekávaným výsledkem. Tváře se mu rozhořely studem. I kdyby s mistrem tisíckrát nesouhlasil, tohle rozhodně vyšťourat neměl.
Ze zvyku se zaposlouchal do rytmu dechu obou spících chlapců. Byl klidný, žádné známky bolesti, dokonce ani u Draka Malfoye ne: ať už mistr Severus udělal cokoli, rozhodně tím chlapcův stav nezhoršil. Přitom to cokoli muselo být nejspíš ještě náročnější než podpora, kterou poskytl Anzelm tomu rozcuchanému chlapci, Harrymu Potterovi. Nebo ne? Anzelm si povzdechl, sedl si na kraj svého lůžka a pracně se pokoušel rozuzlovat si ztuhlými prsty tkaničky a stáhnout si hábit. Rvalo ho to na dvě strany: věřit mistru Severovi a jeho úsudku, nebo nevěřit? Hlavou mu vířily útržky myšlenek a vzpomínek: jak spolu s Nevillem seškrabovali mistru Severovi jistou spáleninu způsobenou nějakou starou, čerstvě zhroucenou kletbou; jak se dnes celý večer mistryně McGonagallová toho místa dotýkala a kolik lásky a vděčnosti se přitom pokaždé objevilo v mistrových očích; jak mistr Severus plakal, že je... jak to jen říkal? Slytherin, Smrtijed a vrah - Anzelm to poslední stále odmítal brát vážně: setkal se už s člověkem, který měl duši rozštěpenou smrtící kletbou, a jeho obraz byl úplně jiný než mistrův; jak překvapení byli ostatní mistrovi studenti, když si mistr začal hrát; jak zaujatě, skoro zuřivě mistr míchal ten příšerný nevypočitatelný dryják, co nalili do krku Blaisovi; jak otevřeně mistr mluvil s Nevillem a jak nenápadně mu nakonec slíbil pomoc (Anzelm se o svého nového přítele tolik bál! Celý večer měl co dělat, aby neposlal celou krásnou zásadu nerozhodování za druhé k šípku a nezačal ho zapřísahat, ať od toho sebevražedného nápadu upustí!); jak tvrdá byla slova, která mistr říkal Draku Malfoyovi, a jak jemné byly naopak jeho ruce s třezalkou (Neměla náhodou ta neošetřená spálenina stejný tvar jako to, co seškrabovali z mistrova předloktí? Nebyla dokonce na stejném místě?); jak vztekle ho mistr volal na pomoc tam u hrobky, když nemohl sám ošetřit toho bezvědomého černovlasého chlapce, Harryho Pottera; kolik hněvu, bolesti a nedůvěry musel Anzelm uklidňovat teď, když mistr s tím chlapcem chtěl jenom mluvit - a jak neuvěřitelně jinak ten chlapec pak reagoval proti tomu hysterickému řevu, který předváděl na začátku večera v hospodě.
Nerozuměl. Když si nebudeš jistý, podívej se, co Severus dělá, radila mu Brigitta z Narviku, a Anzelm se snažil, ze všech sil se snažil. Přesto nerozuměl. A přitom nutně potřeboval mistra pochopit, aby mu mohl věřit, a nutně mu musel věřit, aby se od něj dokázal učit. Možná že jsem jen příliš unavený, napadlo ho, to poslední kouzlo mě přece jenom stálo hodně... možná že zítra...
Konečně se mu povedlo zbavit se hábitu a zavrtat se do studených pokrývek. Propadal se do spánku. Ale než přišlo laskavé zapomnění, jeho paměť přece jen našla správnou vzpomínku, správný obraz.
Stál u okna. Za oknem se nekonečně vzdouvalo a převalovalo šedivé severní moře. Byl znovu malý a díval se z okna na klinice Mistra gdaňského. Táta byl mrtvý. Celý svět zešedl jako to moře. Za ním klaply dveře: někdo přinesl jídlo. Zavonělo kakao a čerstvé rohlíky s máslem. Neotáčel se. Nebylo proč. Kakao přes slzy chutnalo jako slaná mořská voda s chaluhami a rohlíky jako chomáče posmrkaných kapesníků. Teď starý léčitel určitě položí tác na stůl a sedne si do křesla a bude v něm sedět a číst si a čekat, dokud Anzelm nevypije všechny chaluhy a nesní všechny chomáče.
Jenže ten příchozí tentokrát nebyl starý Mistr, nepoložil tác na stůl a nečekal. Donesl jídlo Anzelmovi k oknu, vtiskl mu hrnek do ruky, druhý si vzal sám a talíř s namazanými rohlíky položil na parapet. A když Anzelmovi spadly do kakaa první nechtěné slzy, dal mu ruku kolem ramen a řekl: Teď jez. Plakat můžeš potom.
Ačkoliv slova samotná byla strohá, kolem Anzelma se rozkomíhaly tušené stíny zlatých puškvorců. A něco v černých očích neznámého léčitele ho ujistilo, že mu rozumí. Že ví jaké to je, když člověk přijde v jediný den o oba rodiče, protože jeden je mrtvý a druhého už nikdy neuvidí. Když za každým rohem můžou číhat nepřátelé, když se v každém důlku v zemi skrývají příšery...
Anzelm mu uvěřil. Zkusil to. A rohlíky chutnaly náhle jako rohlíky a kakao bylo kakaem.
Druhý den ten člověk zmizel a Anzelm se nikdy nedozvěděl, kdo to byl.
Až doteď.
Šťastně vydechl. Usmál se. Trochu se zavrtěl, nahrnul si polštář pod hlavu. Než si přetáhl pokrývku přes obličej - zvyk člověka, který musí často spávat při světle - jako obvykle ještě naposledy podvědomě zkontroloval zvuky v okolí. Pootevřenými dveřmi do vedlejšího sálu k němu slabě doléhal šepot chlapců.
"Štěstí že na ty lektvary nezapomněl. Třeba se mi přece jenom povede... až už nebude potřeba... Zkysnout do konce života jako nedostudovaný bystrozor, to by se mi vůbec nechtělo."
"Zvlášť kdyby měl ten konec života trvat víc než pár týdnů, že? I když ve tvém případě člověk neví, jestli jsou nebezpečnější špatně naložení Smrtijedi, nebo špatně naložení tlustočer… Auvajs!"
Úder polštáře o zem. Dušený smích.
"No tak, kluci, vždyť vzbudíte malou... Poslyš, Neville, jak by se ti líbilo být ministrův zvláštní osobní poradce pro krizovou poválečnou dobu?"
"Cože...?"
"Longbottome, mysli, člověče. Tady Blaise tvrdí, že jsi přinejmenším honorární Slytherin, tak se trochu snaž. To je náhodou skvělý nápad. Jsi zdroj informací, nekonečně cenný a hlavně jedinečný - je v Shackleboltově zájmu riskovat, že tě ztratí při nějaké pouliční akci?"
Chvilku ticho. Pak: "Honorární... Hm... Hmmm... A jak by se vám líbilo, kdyby se oba ty záchranné oddíly prohlásily za volnou součást Dumbledoreovy armády?"
Rozpačité protesty. Ještě rozpačitější náznak souhlasu. Hlasitější protesty proti jménu "Dumbledoreova". A nakonec zase smích.
A vtom už do sálu vtrhla Poppy.
"Co tu děláte za rachot? Nemáte být náhodou dávno na koleji, Theodore? Jak s vámi, Blaisi, chcete zůstat? Šel byste vedle k Harrymu a Drakovi. Ne? No dobrá, ale půjdete okamžitě spát, jinak se to dozví profesor Snape! A vy, Neville, žádné výmluvy a už ať jste vedle a v posteli! Ty je v tom ponocování ještě podporuj, Dario! Dospělá dostudovaná léčitelka a chová se jako děcko! Kousek rozumu nemáte!"
Anzelm se ještě jednou usmál. Přitáhl si pokrývku přes oči a spokojeně usnul.
A tak už nevěděl, že Poppy přešla do jeho sálu, přejela rukou po čele jeho lůžka a zašeptala, možná víc pro sebe než pro něj: "Ach, chlapče, chlapče ze země tisíckrát šťastnější než je ta naše... tak snadno soudíš, a neumíš si představit, v čem jsme tu museli žít... Tady je v každé skříni poschováváno tolik kostlivců, že už není kam dávat hábity." Sedla si k němu, zkušeně mu uhladila přikrývku. "Věř svému mistrovi, Anzelme. Severus je v jádru dobrý člověk. Věř mu i tehdy, když na tebe bude křičet, abys to nedělal."
Pohladila ho po tmavých vlnách vlasů. Zavrtěl se a schoval si hlavu hlouběji pod přikrývku. Unaveně si vzdychla, protáhla si záda a vstala, aby upevnila křídlo otevřeného okna - a vzápětí zanadávala na Nevilla Longbottoma, kde se ještě loudá, že na něj s tím uspávacím lektvarem nebude čekat celou noc.
Světlo lampičky se zalesklo na něčem černém kulatém. Ve skleněných čočkách okna se odrazil nesmělý ohnivý otazník a červenozelený tartan.
"Co ty tu hledáš? Severus šel do ředitelny. Aspoň doufám," řekla Poppy.
Dráček se sehnul pro něco, co si předtím odložil na parapet, vznesl se a bezradně zakroužil.
"Tamhle ta věž," ukázala mu Poppy.
Plyšové zvířátko radostně poposkočilo ve vzduchu, udělalo pár ukázkových salt a zamířilo za svým pánem, v tlamičce nějaký klacík, jako dobře vycvičený pes nesoucí aport.
Poppy se nehlasně zasmála. Pak se vzpamatovala. "Počkej, co to máš?!"
Ale dráček už zmizel ve tmě.
Bude na místě dřív než Minerva a Severus, hádala Poppy, a nemýlila se.
Ještě chvilku se dívala směrem, kterým dráček odletěl, pozorovala nejasné světlo v oknech ředitelské věže a představovala si, jak tam sedí vysoký, čím dál rozhněvanější Shacklebolt proti drobounkému a zdvořilému Filiu Flitwickovi - nemohla si pomoct, začala se znovu pochichtávat. Dobře věděla, že Filius křehce a umírněně jenom vypadá: že když nazná, že je to opravdu třeba, dokáže člověku tím svým milým, laskavým způsobem přečíst takové levity, že se pak člověk stydí ukázat se na veřejnosti i měsíc. Poppyiny pomněnkové oči jiskřily škodolibou radostí. Obešla znovu oba své pacienty. Klidně spali, ani stopa po nočních můrách, o kterých se zmiňoval Harry. Léčitelka si spokojeně pokývla. Pohladila pro změnu tu blonďatou hlavičku a Draco zabroukal ze spaní: "Neboj se, to dopadne dobře, mami." Léčitelka se smutně pousmála. Prošla i vedlejším sálem. Daria se šeptem bavila s Lewisií. Neville Longbottom tam nebyl. Poppy znovu nespokojeně našpulila rty a zamířila do sprch - podívat se, jestli se tomu klukovi nepodařilo usnout v proudu teplé vody.
Ale nenašla ho ani tam.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 22. října 2014 v 0:53 | Reagovat

Tak tentokrát je na obrázku Severus s Harrym?
"Taky se vám o nich zdává?" Tohle je ono?
Zvláštní, viď, jak se ti dva v tomhle Korálku míjí, a přitom si vlastně toho potřebují celkem dost říct.

2 KattyV KattyV | Web | 22. října 2014 v 8:26 | Reagovat

[1]: No, ano. Tentokrát Severus s Harrym. Měli by si to vyříkat a vlastně nevyříkají, že? Harry se odvrací, mluví se všemi okolo, Severus ho pozoruje. Taková škoda. I když v daném okamžiku není jiná možnost. Možná později. (Já tomu, na rozdíl od tebe věřím ;-) )
Ne, že by se mi o nich zdálo, jen o nich přemýšlím.

3 ioannina ioannina | 22. října 2014 v 14:41 | Reagovat

Právě. Harry se odvrací, mluví se všemi okolo, pořád je to strká dohromady, ale oni prostě nenajdou společnou řeč. Tak to přece bylo odjakživa, ne?
Já tomu nevěřím, že se jim to povede. Někdy jsou rozdíly příliš velký a překážek vzájemně nastrkaných do cesty příliš mnoho. I když to třeba není schválně a i když se třeba původní nenávist (Harryho k Severovi, vzniklá omylem v prváku kvůli Voldíkovi, co čouhal Quirellovi z hlavy, a pak už jenom přiživovaná mj. i jistým ředitelem, který nepotřeboval, aby si tihle dva porozuměli) - i když se tahle nenávist už vytratila, stejně těch překážek už může být příliš. Nevěřím, že všechno může být dobrý a že se všechno dá zahladit. A někdy je to moc škoda, třeba jako tady. Oni se chudáci v podstatě oba snaží... a ještě budou... a stejně se k sobě nedostanou tak blízko, jak by potřebovali.
Perfektní obrázek.
Miluju tvoje obrázkový komentáře, vystihneš to důležitý!

4 KattyV KattyV | Web | 22. října 2014 v 14:48 | Reagovat

[3]: To víš, věčný optimista, pořád věřím, že se lidi domluví, když chtějí (přes všechny ty životní zkušenosti, kdy se to nepovedlo.)
Obrázek si jako obvykle odpracovali chlapi ve sklepě, jsem ráda, že se jim to povedlo :-D

5 Regi Regi | E-mail | Web | 23. října 2014 v 21:58 | Reagovat

Io, víš co mi připadá v téhle kapitole zajímavé? Všichni, ale úplně všichni tady mají šanci pochopit, poučit se, dozrát, dojít ke správným rozhodnutím... A když říkám všichni, myslím všichni. Dokonce i Harry Potter. ;-)

6 ioannina ioannina | 23. října 2014 v 22:45 | Reagovat

[5]: Jo. Jak ho nemám ráda, tak tady jsem k němu byla tak vstřícná, jak jenom šlo, když se mi neměly ruce zasukovat a zlámat. :-)
Otázka je, nakolik kdo z nich té šance využije.
Ale protože nejsem až takovej hnusák, využijou toho - co jim jen jejich hardware dovolí. (Však uvidíš.)

A možná proto se kapitola jmenuje po Nevillovi, ze kterýho se v mým podání stává ten, kterej umí udržovat komunikaci mezi různýma frakcema. Což v jeho případě znamená, že musí pochopit jejich stanoviska...

7 Regi Regi | E-mail | Web | 24. října 2014 v 11:35 | Reagovat

[6]: Taky vnímám Nevilla jako hodně empatického člověka. Je takový v kánonu a nevím o nikom, kdo o něm píše, že by ho viděl výrazně jinak. Neville je takový utajený nenápadný hrdina :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014