ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 13. Minerva - dokončení

29. října 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Ředitelna byla jen spoře osvětlená dvěma svíčkami na Minervině stole a krb byl studený: Filius zřejmě buď nepovažoval za nutné vytvářet panu ministrovi pohodlí, nebo si v Minervině království nechtěl dovolit víc, než nezbytně musel. Oba pánové seděli ve stínu v křeslech u tmavého krbu, na malém kulatém stolku mezi nimi trůnila konvice a dva šálky. Shackleboltův byl prázdný; z Filiova se kouřilo.
A mlčeli.
Zdálo se, že Filiovy levity tentokrát sestávají právě z tohoto: z chladu, přítmí a mlčení.
Minerva několikrát švihla hůlkou; v krbu zahučel oheň, rozsvítila se řada dalších svící. Jak se světlo rozletělo po místnosti, vystupovaly na všech portrétech bývalých ředitelů nejdříve jasné ruce a tváře - a pozorný lesk očí, rychle skrývaných za závoje vlasů nebo řas. Filius vyskočil ze svého křesla: spěchal tak, že si div nezvrhl stoličku pod nohama.
"Paní ředitelko."
"Děkuji, profesore Flitwicku. Kdybyste tu mohl ještě chvíli zůstat?"
"Ale ano, samozřejmě."
Zato Kingsleyho Shacklebolta ani nenapadlo vstát. Seděl ve svém křesle, nohy natažené před sebe a zkřížené v kotnících, ruce sepjaté, trochu strnulý. Teprve když se Minerva posadila za svůj stůl, otevřel ústa.

"Harry Potter je v pořádku."
Nebyla to otázka.
Nedostal odpověď.
Aspoň ne přímo.
"Prosím, profesore Snape," pokynula Minerva a stín za jejím pravým ramenem vykročil vpřed, vstoupil do kruhu světla - a položil na prázdný leštěný stůl hůlku. Bezovou.
Vedle ní druhou. Shackleboltovu.
Mezi ně malou lahvičku čiré tekutiny, pedantně označenou a natřikrát zapečetěnou. Štítek byl otočený tak, aby ho Shacklebolt mohl bez obtíží přečíst. Zřetelná, silně vytažená špičatá písmena hlásala: Veritasérum.
Na obraze za Minerviným levým ramenem si Albus Dumbledore tiše poposedl, stáhl si brýle ke špičce nosu a opatrně nakoukl přes Minervina záda.
Pan ministr se konečně uráčil pohnout - vstal rychle a ladně jako velká kočka, jen jeden dlouhý krok a shrábne ze stolu všechny tři předměty - a v ten moment ze Severovy kapuce vystartoval dráček, vychrlil oslepivou kytici stříbřitého ohně, vrhl se na stůl, obtočil se ochranitelsky kolem obou hůlek i lektvaru a výhružně se zakousl do vlastního ocasu. Před Shackleboltovou tváří se zamihotala mléčně bílá pohyblivá stěna, křeslu za ním narostly na opěrkách pařáty, natáhlo je, ovinulo kolem ministrova pasu a donutilo ho znovu si sednout.
Mléčná stěna se roztekla do louže před špičkami jeho bot, zasyčela jako tisíc hadů a vypařila se. Přes poslední spirálky dýmu uviděl ministr magie svraštělé obočí maličkého mistra iluzí a smrtelně pozorný pohled mistra lektvarů. Oba drželi v rukou hůlky.
Přestože ho pařáty pustily a změnily se zase ve vyřezávané dřevěné opěrky, hned jak dosedl zpět, Shacklebolt si už na ně lokty nepoložil. Ani si nenatáhl svoje dlouhé nohy. Naopak je zapřel pevně do podlahy, až se zdálo, že chce v kamenných dlaždicích zapustit kořeny.
"Ptal jsem se..." začal znova.
Ředitelka Hogwarts ho rázně přerušila.
"Vnikl jste bez dovolení na pozemky školy a napadl dva moje studenty. Ptát se tu budu ."
Filiovi zatančili v očích rarášci a Severus zkroutil levý koutek úst.
"Snape se mýlí... jako obyčejně," rozehrál Shacklebolt basové píšťaly rejstříku. Sklouzl pohledem k portrétu Alba Dumbledorea za Minervinými zády. Maličko naklonil hlavu ke straně. "Vy sama... Udivujete mě. Váš předchůdce neměl ve zvyku se chovat tak..."
Minerva udeřila dlaní do desky stolu. "Můj... předchůdce." Otočila hlavu napravo, ke svému mistrovi lektvarů. Koutkem oka přitom zachytila, že Albus Dumbledore na Shacklebolta zpoza jejího ramene souhlasně pokyvuje. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla nosem. Ne že by to příliš pomohlo: pořád ještě měla dojem, že každou chvíli začne chrlit oheň, jen netušila, jestli dřív na Shacklebolta, nebo na Dumbledorea. Pak jí Severus pohled oplatil a plamen jejího hněvu se roztříštil o jeho ledový klid. Tence, nebezpečně se usmála. "Můj předchůdce," odsekávala slovo za slovem, "navzdory nesmírně neklidné době a ministerstvem vynucené přítomnosti dvou Smrtijedů nikdy nikomu nedovolil beztrestně napadat naše studenty."
Kingsley Shacklebolt se nesouhlasně nadechl. Minerva s nelibostí zachytila další spiklenecké mrknutí přes půlměsíčkové brýle.
Severus si založil ruce na hrudi a nasadil proti basovým tónům varhan své vybroušené cello.
"Obávám se, že pan ministr měl na mysli ředitele Dumbledorea."
"V tom případě by si pan ministr měl vzpomenout, jak se tu jednávalo s některými z jeho předchůdců, a začít děkovat Merlinovi, že tu teď nesedí Albus Dumbledore, ale já."
Pomrkávání za Minerviným ramenem se scvrklo na jiskřičku strachu: to když ve stínu nahoře nad Shackleboltovými zády Dilys Derwentová významně pozvedla svou sukovitou hůl.
Shacklebolt se zamračil. Znovu se pokusil opřít se lokty o opěrky křesla, ale jakmile se dotkl vyřezávaného dřeva, cukl sebou, jako by se spálil, a stáhl lokty zpět k tělu. Pořád se mu nesedělo pohodlně. Nakonec si položil svoje velké ruce na kolena. Snad se snažil přemýšlet, co Minerva svou poznámkou myslela, nebo možná proč se Dumbledore na obraze začal tak náhle zajímat o konečky svých vousů, ale nedařilo se mu: nemohl odtrhnout oči od Minerviny ruky. Hladila po ostnech dráčka, k zbláznění pomalu a významně mu dvěma prsty přejížděla od čumáku po špičku ocasu, dokola a dokola, zas a zas. Dráček šťastně funěl. Shacklebolt fascinovaně pozoroval dvojitý kruh nekonečna, který splétaly Minerviny bílé prsty a tmavá zeleň jejího rukávu kroužící nad stříbrozeleným drakem zakousnutým do vlastního ocasu. Jak už to u kruhu bývá, nezadržitelně vtahoval pozornost do svého středu.
Bezová hůlka. Shackleboltova hůlka. Veritasérum.
"Kdysi dávno," řekla Minerva (a Phineas Nigellus si při těch slovech podložil bradu rukou), "jednali zástupci kouzelníků s králem a žádali ho, aby do země nepouštěl inkvizici. Král souhlasil, pod podmínkou že budou kouzelníci schopní a ochotní zabezpečit jeho mudlovské poddané před nežádoucími vlivy magie sami. Tehdy vzniklo ministerstvo magie." Odmlčela se. Dráček vyfoukl oblak zelené páry a nastavil jí znovu pod ruku hlavičku. Minerva ho začala škrábat mezi ušima. "Kouzelníci z kontinentu nám tuto naši vymoženost závidí. Ovšem jen dokud nezjistí, že si naše ministerstvo s jejich inkvizicí poslední roky už nijak nezadá. Přestalo plnit svou hlavní funkci: zapomnělo, že společnost, ze které se vytratil soucit a kde se silní nedokážou postarat o slabé, je odsouzená k zániku. Mudlům se jen stereotypně mění paměť, nerozlišují se vinní od nevinných, k odpovědnosti se nevolají jednotlivci, ale celé skupiny. Dnes toto jednání dosáhlo zatím nejhoršího vrcholu. Sám ministr magie, člověk, který by měl zajišťovat dodržování zákonů a dohod, se podloudně vetřel na místo, kam nebyl zván, napadl tam dva nebo tři mladé lidi, proti kterým neměl důvod zasahovat, a pravděpodobně se pokusil vyloupit hrobku, aby odtud získal mocný magický artefakt. Budete se hodně divit, že vám už nemohu věřit, pane Shacklebolte?"
Živoucí hogwartské historii zaplály oči. Ramena shrbená staletími se hrdě narovnávala. Mrtví ředitelé se potěšeně obraceli jeden na druhého. Vzduch mezi obrazy jiskřil mocí.
Ministr magie neodpověděl.
Minerva se obrátila na svého mistra lektvarů. "Jakou dávku pokládáte za dostačující, profesore Snape?"
Severus pana ministra přejel dlouhým, nepříjemně hodnotícím pohledem. "Mám za to, že šest kapek bude stačit."
Přivolala si podnos s konvicí a Shackleboltův prázdný šálek. Nalila. Prudkým, neladným pohybem vztáhla ruku k lahvičce Veritaséra.
"Tohle nechcete udělat." Přestože Shacklebolt promluvil tiše, vyznělo to jako výhrůžka.
"Nechtěla jsem," souhlasila. "Ale teď to udělám." Z naplněného šálku stoupala pára. Minerviny prsty se dotýkaly zelené pečeti na hrdle lahvičky.
"Nevyplatí se vám to," blýskl varovně očima Shacklebolt a v hlase mu zaskřípnul jakýsi spodní tón. "Říkám vám, že se Snape mýlil. Smrtelně mýlil."
"No, to se uvidí." Minerva odlomila pečeť a odměřovala lektvar.
Pan ministr zaťal prsty do hábitu na svých kolenou. "Harry Potter je v pořádku," zopakoval.
"V této škole je víc studentů než jen Harry Potter," připomněla mu neúprosně Minerva. Její slova se vznesla až k vykládanému kazetovému stropu a šepotala tam takřka neslyšnou ozvěnou mezi desítkami úst.
Pan ministr nepohodlně škubl ramenem, sjel rukou ke kapse, kde zřejmě obvykle míval hůlku. Dráček na stole zvedl hlavu, položil na ministrovu hůlku tlapku obutou v tartanu a pobaveně zkroutil levý koutek úst. Shacklebolt zúžil oči. Zaťal pěst. Mžik, a hned zas sevření povolil, ale začínalo už být znát, kolik úsilí ho stojí ovládat tělo i hlas. "Buďte konkrétní."
"Dvě stě osmdesát sedm. Pro dnešek například Draco Malfoy. Neville Longbottom."
"Stephen Cornfoot," dodal Filius.
"Gregory Goyle," doplnil výčet Severus.
Při prvním jménu nedal Shacklebolt nic znát. Při druhém si posunul čapku z čela, u třetího se přemýšlivě zamračil, jako by si nemohl vybavit, o koho jde, a když uslyšel poslední jméno, nevěřícně zdvihl obočí a krátce a tvrdě se zasmál. "To už nemyslíte vážně. Ten vyděšený malý Smrtijed?"
Severus odhodil cíp rukávu a pohnul prsty. Dráček se okamžitě rozmotal, uchopil Bezovou hůlku a už se natahoval, aby ji poslušně vložil svému pánu do ruky.
Shacklebolt se poprvé viditelně vylekal: bělmo jeho očí prosvítilo stíny jeho tmavé tváře, na čele mu vystoupily drobounké krupičky potu. "Neblázněte... neblázněte, Snape. Všechno se dá vysvětlit."
"Nepochybuji. Máte možnost," řekla Minerva a posunula šálek směrem k němu.
A zase bylo ticho, jen polena v krbu praskala. Do oken zabubnovala zatoulaná divoká sprška deště. Pan ministr upřeně zíral na plný šálek, jako by ho tak mohl vymazat ze světa. Ani se nepohnul. Rozkmitané světlo svící nemilosrdně prohlubovalo každou vrásku v jeho obličeji i na hřbetech rukou, výsměšně pableskovalo na kulaté zlaté náušnici, zahrávalo si s tuhými prstýnky jeho vlasů vykukujícími pod zářivě honosnou čapkou, bralo jim pevnost i lesk a posypávalo je popelem. Veškerá jeho předchozí arogance se hroutila. Nebylo těžké uhodnout, nač myslí, jak se cítí: jako by se náhle ocitl na lavici obžalovaných před Starostolcem, na té těžké nepohodlné dřevěné židli s pouty z kovu, který brání proudění magie. Polkl.
"Minervo."
Veškerá hudba zmizela. Teď to byl spíš přiškrcený šepot.
"Minervo... Byli jsme spojenci tolik let... Bojovali jsme společně v bitvě u Hogwarts... kryli jsme si vzájemně záda... Pamatujete se přece, Minervo..."
Pořád ještě nezvedl zrak od plného šálku.
"Není to víc než pár týdnů, Minervo..."
Kdyby prosil i tónem nebo aspoň výrazem tváře, bylo by to možná snesitelnější. Naneštěstí se zbytky jeho sebeovládání, odpor a strach slily do ploché, nehybné masky, ze které nebylo možné vyčíst nic, než že si přesně uvědomuje, jak takový výslech s pomocí Veritaséra může vypadat. Nejen před Starostolcem: tam byli přítomni soudci, tam k excesům téměř nedocházelo. Šlo hlavně o sklepení ministerstva, neveřejné výslechy, hrubé žertíky bystrozorů. Vyslýchaní byli bezmocní, naprosto bezmocní: Veritasérum je obralo o stud, o čest, o lidskou důstojnost snad ještě účinněji než cruciatus. A navíc... lektvar sám byl značně složitý, v laboratořích ministerstva se málokdy namáhali uvařit ho dokonale, zvlášť když ho bylo potřeba velké množství. Kdo by hleděl na vedlejší účinky, jen ať si to dotyčný užije v plné parádě. Beztak ho čeká Azkaban.
To všechno teď tančilo ve spirálách páry nad plným šálkem.
Podnosu na stole narostly nožičky. Konvice z něj ladně uhnula stranou, podnos přeťapal k šálku, opatrně ho podebral, dokráčel až na hranu stolu, odrazil se a přistál ve vzduchu právě na dosah Shackleboltovi. Mistr iluzí naklonil hlavu na stranu a vyčkávavě se pousmál.
"Toto nemá s tou ministerskou standardní břečkou moc společného, že ne, pane kolego?"
"Snad jen jméno," ušklíbl se pohrdlivě mistr lektvarů. "Tak špatný lektvar, jako vaří oni, bych nepodal ani nejhoršímu nepříteli. Mám nějakou profesní čest."
Shackleboltovi se konečně podařilo odtrhnout pohled od šálku. Podíval se na Minervu.
Mračila se ještě přísněji než obvykle, k pevně stištěné čárce jejích úst přibyla nespokojená kolmá vráska na čele. Vstala.
"No dobrá, Kingsley. Aspoň pro příště vím, ke komu se nemám v bitvě obracet zády."
Zešedl a celý jako by se scvrkl. Sklopil hlavu. Sepjal ruce, propletl prsty a přitiskl je ke rtům, jako by se modlil. "To ne, Minervo," zašeptal. "Tak jsem to nechtěl." Otřel si čelo a natáhl se pro šálek. Hladina se zachvěla, rozhodila po zdech hrst odlesků. Kmitaly mezi plamínky svící a pozornýma očima obrazů jako roj světlušek. "Víte... Když... jsem dnes ráno objevil na svém stole váš dekret," pokračoval ministr přerývaně, "byl jsem... šťastný. Asi vám to nebudu umět vysvětlit. Dělalo mi hodně starostí, co se stane s Hogwarts... teď, když nemají správní radu... myslel jsem... Ministerstvo nemůže jmenovat ředitele Hogwarts bez opory správní rady... aspoň tak rozumím všemu, co jsem na to téma přečetl a vyslechl... Harry mi řekl, že viděl Snapea umírat... ale i kdyby se mýlil... váš... předchůdce..." Povzdechl si. Zoufale si přejel volnou rukou přes tvář. "Harry je teď o jeho věrnosti nezvratně přesvědčený, ale přesto... z politického hlediska by nebylo jednoduché... chápete. Zkrátka byl jsem šťastný, že jste si dokázali poradit a že jste tu právě vy, Minervo. Možná... jste odpoledne měla trochu jiný dojem. Omlouvám se." Navlhčil si rty. Pozvedl šálek. "Je... tohle opravdu nutné, abyste mi... dál věřila?"
Minerva neodpověděla, jen se zamračila ještě o trochu víc a netrpělivě zabubnovala prsty.
Kingsley Shacklebolt poraženě přikývl a šálek vypil.
Déšť stékal po oknech jako slzy.
"Prosím." Shacklebolt obrátil šálek dnem vzhůru, položil ho na podnos. Do očí, tváře i hlasu mu už stoupal snový, uvolněný, nekontrolovaný výraz typický pro Veritasérum. "Co chcete vědět."
Mistr lektvarů stál na svém místě po Minervině pravém boku, ruce zkřížené na hrudi, opíral se o kraj těžkého stolu, pozoroval Shacklebolta přímo i v odrazech v kulatých sklíčkách oken. Mistr iluzí si nenápadně nahříval záda u krbu, jeho oči jiskřily zvědavým zájmem, jako by se v nich odrážely všechny plameny i plamínky v okolí.

Ačkoli toho měli na srdci dost a dost, první otázku musela položit ředitelka Hogwarts.
Zajímalo ji, proč se pan ministr vůbec vracel a proč se dobýval na pozemky silou mocí, přestože viděl, jak silná jsou bezpečnostní opatření. Proč se nepokusil v první řadě kontaktovat ji?
"Dělal jsem si starosti o Harryho. On je poslední dobou trochu... jak to říct... nevyrovnaný. Jedná zkratkovitě. Nepřemýšlí. Zjistil jsem, že odešel z domu..."
… a nejdřív si myslel, že Harry mohl jít na návštěvu k Weasleyům, ale tam nebyl. Pak si tedy přehrával celý rozhovor v hospodě a přemýšlel, co a proč... Ale jistě! Bezová hůlka! Kingsley byl až do dnešního večera přesvědčený, že ji Harry má u sebe a používá - on sám by to tak na jeho místě udělal - ale po tom, co se stalo u Rosmerty, už věděl, že ne. Horečně pátral v paměti po drobcích informací, a nakonec ho napadlo, že by ji Harry mohl vrátit do hrobky Dumbledoreovi. Přemístil se okamžitě před bránu. Hippogryfové ho nepustili dovnitř. Pokusil se doplout k hradu po loďce: ani ten pokus nebyl úspěšný. Vrátil se před bránu. Čekal, až někdo půjde dovnitř. A zjistil, že ve svém odhadu měl pravdu, Harry přece jen přišel. Minuli se u brány, Harry ho v tom lijáku přehlédl a zmizel vevnitř, než ho Kingsley stačil zastavit. Po chvíli, když liják trochu polevil, Kingsley Harryho zahlédl, jak jde směrem k Vrbě mlátivé.
V tu chvíli pro něj začalo být nejdůležitější dostat se k Harrymu, než stihne provést nějakou hloupost. Zkoušel si nechat otevřít bránu, když tudy někdo procházel zevnitř... nešlo to, hippogryfové ho málem ukopali k smrti... nakonec si vzpomněl, co Harry vykládal o tom tunelu z Chroptící chýše k vrbě, a tím prošel. Našel Harryho u hrobky už v bezvědomí, hrobka byla otevřená, někdo se odtud právě plížil pryč. Měl dojem, že ten někdo měl světlé vlasy, zdálo se mu, že se pohybuje jako Malfoy. Pokusil se ho chytit, ale on mu utekl, a proto se vrátil k Harrymu a pokoušel se ho oživit. Tak ho našel Snape.
Kontaktovat Minervu? To ho nějak nenapadlo...
Severus Shackleboltovi věnoval jeden ze svých vyhlášených kosých pohledů. "Hledal jste Bezovou hůlku?"
Ne. Hledal Harryho. Byl by rád, kdyby měl Harry Bezovou hůlku... teď ji ale má Snape? Pan ministr se vychytrale pousmál. Veritasérum zpomalilo jeho mimiku, všechno bylo velmi přesně čitelné. "Přece jen ta vaše... teorie na nepevných základech, formuloval jste to tak?... byla správná, Snape, že? Měli bychom být vděční, že jste se na tuhle možnost připravil."
A další vychytralý úsměv. Jako by se pohyboval pod vodou. Bylo to až k zbláznění.
Filius si opřel bradu o hřbet ruky.
Ale předešla ho Minerva: "Chtěl jste ji pro sebe?"
A kdo by nechtěl?
"I za cenu, že o ni připravíte Harryho Pottera?"
Ne, to ne... chtěl by, aby si ji byl nechal Harry.
"Chcete ji získat teď?" zeptal se Filius.
Shacklebolt zatěkal očima. "N-ne," odpověděl nepřesvědčeně, a pak mnohem jistěji, s dětskou upřímností dodal: "Minerva by mě sežrala za živa."
Severus a Filius si vyměnili pohled, Severus nepatrně zkroutil levý koutek a Filius se rychle podrbal na nose. Od stropu se ozvala řada nedokonale kamuflovaných záchvatů kašle.
Shacklebolt tázavě vzhlédl: co řekl špatně?
Minerva poklepala na desku stolu. Znovu bylo ticho.
"Proč jste se pokusil použít na Draka Malfoye imperius? Proč jste útočil na Nevilla Longbottoma?"
Myslel si, že Harrymu ublížil Malfoy, a ostatně Malfoy je Smrtijed a tohle je standardní postup při zatýkání. Byl ještě celkem vlídný, mohl ho taky omráčit nebo rovnou zabít. Kdyby Malfoy nevzdoroval, nic by mu teď nebylo. Neville Longbottom? Neútočil na Longbottoma. To Malfoy se bránil, pálil po něm...
Znovu se na sebe podívali. Do oken se opřel silný poryv větru, venku na schodech se zřejmě něco uvolnilo a zarachtalo. "Draco Malfoy nemá hůlku," konstatoval suše Severus.
A převzal iniciativu při výslechu.
"Po kom jste chtěl, aby vám otevřel bránu?"
K úžasu přítomných zněla odpověď: "Po mladém Goylovi. Nepamatuju si, jak se jmenuje křestním."
Po dvou, třech doplňujících otázkách (ne, Shacklebolt neví, proč Goyle šel ven, a ano, Goyle mu nadiktoval jména jemu známých smrtijedských rodin a slíbil, že řekne ještě víc, až si vzpomene, a že dodá i adresy) začala Minervina záda zase připomínat ocelové pravítko. Severus se při první příležitosti zvedl a zamířil ke dveřím.
"Když dovolíte, paní ředitelko... Gregory Goyle už zřejmě lékařskou péči nepotřebuje a OVCE skládat nebude. Výnos o povinné školní docházce je dávno zrušený. Je na čase, aby pan Goyle odjel. Snad bude pan ministr tak laskav a doprovodí ho do Londýna. Goyle rovněž přišel o hůlku, není tudíž schopen se přemisťovat. Bude pan ministr tak laskav?"
Nečekal na odpověď a vyšel ven. Jeho plášť zavířil ve dveřích. Filius přivřel oči, čekal, že se dveře s třeskem zabouchnou.
Nezabouchly. Zavřely se téměř bezhlučně.
"Zmizte," zasyčel Severus hned vzápětí. "Dolů. Hned."
Hnal před sebou Longbottoma, Abbottovou, Zabiniho a Notta až do svého kabinetu.
"Zatracení blázni," ulevil si vztekle, hned jak za nimi bezpečně zavřel i svoje vlastní dveře. "Co jste tam měli co pohledávat? Zabini, Longbottome - vy máte být na ošetřovně. Abbottová, vy máte být dávno v posteli, a vy, Notte, máte... mám dalšího dobrovolníka na přerovnávání skladu ingrediencí. Mluvte, co jste tam chtěli? Rychle, pokud to někdo z vás dokáže."
Vytáhl krabici plnou nějakých složek a chvatně se v ní přehraboval. Krabice byla těžká, klouzala mu. Podepřel si ji kolenem.
"Tak už mluvte," zavrčel přes rameno.
Konečně našel složku, kterou hledal. Vyndal ji z krabice, položil za sebe na jakousi bednu s neznámým obsahem, vrátil krabici zpátky. Otočil se ke svému stolu. Natáhl se pro brk. Rozevřel složku, prolistoval, něco chvatně dopsal, osušil inkoust hůlkou.
"Dočkám se ještě dnes?"
Čtveřice kolektivně zašoupala nohama, přisunula se ke stolu a něčí, v chumlu neidentifikovatelná ruka položila na desku srolovaný pergamen.
Severus se zachmuřil a četl: Dumbledoreova armáda... záchranné oddíly... jména.
A rozzuřil se ještě víc: "Hlupáci. Víte, co je to Veritasérum? Tohle neobstojí ani minutu."
Rozvinul konec pergamenu. Nesouhlasně zavrčel. Znovu vzal do ruky brk, namočil a rázně jednu položku škrtl. Od špičky pera mu odstříkla kapka inkoustu: dopadla na hřbet ruky Nevilla Longbottoma.
"Draco pro vás udělal jen to, že neřekl Carrowům, kde se s největší pravděpodobností schováváte." Lonbgottom sebou cukl, zamžikal a začal si rozšmudlávat inkoustovou kapku po ruce. Severus na něj zahlížel svým nejvytříbenějším způsobem. "Netvrďte mi, že jste už zapomněl, čím vyhrožoval Jeremymu Dottovi a jak ochotně se podílel na otrávení Blaise Zabiniho. Ponechte laskavě pana Malfoye spasitelskému komplexu Harryho Pottera." Vzhlédl právě včas, aby viděl, jak do sebe jeho Slytherini drbou a spokojeně se na sebe šklebí - a pak šťouchají docela stejně i do Nevilla Longbottoma. "Namáhali jste se informovat tuhle Longbottoma, jaký cirkus ztropil Draco Malfoy v koleji dnes večer? Proč si Gregory Goyle umínil vypálit dům Lennockových? Ne? No to je od vás pěkné. On tu za vás chce nést kůži na trh a vy mu ani nedáte základní informace."
Theodore Nott zrudl a pokusil se propadnout podlahou. Marně.
Severus prudce mávl rukou. Cípem širokého rukávu nechtě shodil svitek na zem. Lusknul prsty, netrpělivě trhl ukazováčkem, svitek se vznesl a připlul právě před Theodora Notta.
"Pověste to nad krb ve společenské místnosti, na to je to jedině dobré," ušklíbl se. "Jdeme. Vy tři, jak jsem řekl. Abbottová na kolej, Longbottom a Zabini na ošetřovnu."
"Ale... pane..." troufl si protestovat Neville Longbottom.
Severus ho prošpikoval pohledem.
"Mnohem lepší by bylo dostavit se živý a zdravý k soudu a svědčit tam, Longbottome."
Hannah Abbottová horlivě zakývala hlavičkou a stiskla Longbottomovi ruku.
Černé špikovací jehly přesunuly svou pozornost na ni. Hlava se naklonila k rameni. Tentokrát se Severův úšklebek téměř podobal úsměvu.
"Ale... pane..." ozval se tiše Blaise Zabini.
"Mám v úmyslu vám zítra provést ještě jednu detoxikaci a nehodlám vás kvůli tomu nahánět po celém hradě, Zabini," odsekl Severus. Ještě jednou si je všechny změřil pohledem. Nespokojeně zavrčel. "Počkáte tu na mě. Jdeme, Notte."
Tentokrát za sebou dveřmi prásknul plnou silou, s gustem a rozmyslem - až řady sklenic se slizkými potvorami utopenými ve vzorcích jedů nadskočily a zadrkotaly.
A když si studenti zkoušeli otevřít, nešlo to.
Hannah aspoň zvědavě natáhla krk směrem k obálce na stole. "Ročník 1979/80, Gregory Goyle. Hmm..." Ale jakmile udělala ke stolu první krok, Blaise varovně zasyknul a Neville ji chytil.
Vzápětí se zapotácel.
"Sedni si," podepřela ho. Střelila tázavě očima po rozložitém křesle u krbu. Blaise se kousl do rtu a pak pokrčil rameny.
"Jsem v pohodě," snažil se je oba odbýt Neville. "Je mi fajn."
"Jseš bledej jako..." Hannah poslední slovo pro jistotu spolkla.
"Jenom blbý světlo," zamručel Neville a znovu se zapotácel.
Blaise ho podepřel z druhé strany. Usadili ho do křesla. "Měli jsme na té ošetřovně zůstat."
"No jo, profesoři mají vždycky pravdu," prohlásila Hannah a z nepochopitelných důvodů se začala hihňat do hrsti.
"Nech toho," dožadoval se Blaise, "on má tendenci se vracet v nejnevhodnější moment."
Ale Hannah přestat nedokázala. Zavřela oči, sesunula se na opěrku křesla, schovala si obličej v dlaních a hihňala se jak o život, kolíbala se přitom zepředu dozadu a zpátky. Pokusila se klukům vysvětlit, co jí přijde tak legrační, ale dostala přitom takový záchvat smíchu, že ze sebe nevypravila ani slovo a měla co dělat, aby nespadla.
Přerušil ji až ironický hlas ode dveří.
"Nervy, slečno Abbottová?"
Černá vichřice se prohnala kolem stolu, smetla Goylovy dokumenty do kapsy a jen tak mimochodem vzala Hannah Abbottovou za loket.
"N-ne, pane... jejda, to je hezké! To září!"
Severus ji okamžitě pustil. Ostře kývl hlavou ke dveřím.
Čekal za nimi Gregory Goyle. U nohou mu stál ohromný kufr.
A už se hnali chodbami zpátky. Goyle vlekl svůj kufr, mechanicky, po mudlovsku, a funěl přitom námahou. Nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. U paty hlavního schodiště se od nich oddělila Abbottová, Severus se zastavil a zamračeně ji pozoroval, dokud nezmizela za rohem. O dvě patra výš se totéž opakovalo s Longbottomem a Zabinim; Zabini Longbottoma cestou na ošetřovnu podpíral a Longbottom se durdil, že je to zbytečné. Sotva Severus uslyšel cinknutí zvonku u dveří, nutil Goyla běžet dál. Nahoru po hlavním schodišti, pak vzhůru a vzhůru ředitelskou věží, tak rychle, že si Goyle otloukal o kufr kotníky a mlátil jím o sloupky schodiště. Konečně stáli před dveřmi do ředitelny. Severus zaklepal a vecpal Goyla dovnitř.
"... tak laskav, že se uvolil Longbottomovi věnovat několik hodin svého času týdně. Rozvrh si samozřejmě profesor Snape stanoví... Ach, už jste tu. Netrvalo vám to ani tak dlouho."
Lahvička Veritaséra zmizela, stejně tak Bezová hůlka; dráček vykukoval za jedním závěsem. Zkušené oko mohlo postřehnout jistou strnulost v Minerviných ramenech, dobrý mistr lektvarů by snad na okamžik zauvažoval nad rozšířenými zorničkami a drobným mimovolným úsměvem u Shacklebolta, ale Gregory Goyle nemohl poznat nic. Postavil kufr na zem a lapal po dechu.
A pak to šlo velmi rychle. Podepsat výstupní vysvědčení, rozloučit se se studentem. Ani jeden z profesorů dost dobře nevěděl, co mu říct: pochválit ho neměli zač... ptát se, jestli opravdu nechce skládat OVCE nemělo v Goylově případě smysl, když stěží absolvoval minimální počet NKÚ... jeho otec a nejlepší přítel byli mrtví... jemu samotnému hrozil Azkaban. Ale Goyle byl ještě rozpačitější než oni a otřepané přání hodně štěstí mu zřejmě znělo jako rajská hudba. Minerva vstala, rozloučila se i s ministrem Shackleboltem, Filius se chopil hůlky volně ležící na stole. Shacklebolt jen mrknul: samozřejmě to byla jeho hůlka.
"Byla bych ráda, profesore Flitwicku, kdybyste co nejdříve zavalil tu chodbu," řekla Minerva prakticky ve dveřích.
"Spolehněte se, paní ředitelko. Postarám se to cestou zpátky."
"Vás tu ještě potřebuji, profesore Snape."
"Ach ano, samozřejmě."
Byla to nejspíš jen automatická odpověď. Severus ji nevnímal. Díval se na Goyla, ty své výmluvné černé oči matné a zdánlivě prázdné.
Shacklebolt k němu napřáhl ruku, pootočil ji dlaní o kousek nahoru. Severus ji uchopil a stiskl, ale kdyby se byl odtáhl a založil ruce na hrudi, nebylo by v tom gestu víc chladu. Shacklebolt se pokusil to ledové pole překonat: "Je to od vás... laskavé, že jste se uvolil dát Nevillu Longbottomovi ještě jednu šanci, Snape. Určitě mu to prospěje."
"Nesporně, pane ministře."
"O pana Goyla se samozřejmě dobře postarám."
"Budete velmi laskav, pane ministře."
Minerva pokročila o krok blíž ke dveřím. Rozuměla. Uměla číst v Severově ledové nehybnosti a přísně ovládané zdvořilosti - teď, když mu znovu věřila, to bylo snadné. Dokázala si představit, co mu běží hlavou: on sám odmítl vyměnit naději na vlastní svobodu za životy druhých - a Neville Longbottom z téhož důvodu riskuje všechno, co má, celou svou budoucnost - a naopak tady Goyle...
"To se dalo čekat, Minervo."
Trhla sebou. Dveře už byly zavřené, skřípot schodiště utichl. Severus se teď díval do očí jí.
"Promiň?"
Ušklíbl se. Promnul si kořen nosu. "Nějaký udavač se nutně musel objevit, spíš dříve než později. Ale Goyla jsem poslal pryč z jiného důvodu." A když bylo jasné, že Minerva pořád nechápe, Severus si povzdechl: "Lennockovi. Chtěl je upálit v jejich domě. Dnes večer se mu jen v tom dešti a bez hůlky nepodařilo oheň udržet." Prohrábl si vlasy, zastrčil si neposlušný pramen za ucho. "Gregory je... hodně jednoduchý. Býval zvyklý poslouchat Draka, ale teď se snaží jednat sám za sebe a nedá se říct, že by se... orientoval v situaci dostatečně."
Znělo to nepříjemně povědomě. Uvědomila si, že téměř totéž jí říkal Theodore Nott. "Fiendfyre," vzpomněla si. Otřásla se. Přešla k oknu a zahleděla se na Hogsmeade.
Severovi blesklo v očích. "Gregory bude Shackleboltovi víc na obtíž než k užitku."
Nikde žádný oheň. Nikde žádný... oheň. Nikde... žádný...
"Davide," vzlykla. Zalapala po dechu, zaťala zuby. Potom bezmocně pohodila rukou - a proměnila se.
Chlad kamenné podlahy. Ruka na jejím hřbetě, nejistá, váhavá, jako by se bála, že ji Minerva poškrábe. Nepoškrábe, proč by měla? Přitiskla se k ní. Vzdálené mihotání puškvorců. Vlna, tabák a rmen. Někdo ji zdvihl do náručí a teď se s ní pomaličku kolíbal. Cítila jeho dech, jak jí čechrá kožíšek mezi ouškama. Její chlapec, malý, milý, milovaný. Zavrtala se hlavičkou do bezpečí pod jeho bradou. Třásla se. Kdo to říkal, že kočky nepláčou?
Teplo. Tma. Známá vůně. Klid jemných bílých rukou.
Tiskla se k němu celým svým drobným tělíčkem, dokud třas nepominul.
Když se stala znovu člověkem, styděla se na něj pohlédnout. Stála u okna, kreslila si prstem po sklíčkách zasazených do olova. Mlčela.
"Taky se mi o nich zdává," vydechl sotva slyšitelně Severus. "Skoro každou noc."
Natáhla naslepo ruku za sebe. Uchopil ji. Polkla. Kývla po paměti hlavou k portrétu Alba Dumbledorea. "Jak... jsi tu celý ten rok vydržel?"
"Musel jsem."

zpět oOo dále
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 30. října 2014 v 20:14 | Reagovat

Musím to znovu zopakovat, ačkoliv jsem to už psala(říkala) několikrát. Vztah Minervy a Severuse je jedna z věcí, které se mu na Mrtvých opravdu nesmírně líbí. Říkám si, že mám jediné štěstí, že mojí Minervě je teprve dvanáct. a než vyroste, ta se stihnu od té tvé trochu oprostit. Protože té tvé se odolává opravdu těžko.:-P

Jen mi vrtá hlavou - "N-ne, pane... jejda, to je hezké! To září!" - co mi uniklo? Co vlastně září?

2 ioannina ioannina | 30. října 2014 v 20:52 | Reagovat

Tvoje Minerva bude tvoje. Určitě. Nezpronevěříš se přece tomu, jak se ti holka od toho malinkata pod rukama vyvine. :-)
(Ale těší mě to. Mám Minervu velmi ráda, a svou Minervu dvojnásob.)
Co září? No - co umí všichni tři léčitelé a čím pomáhají lidem, aby nespadli někam, kde by jim bylo už opravdu zle? Pamatuješ? Třeba když Minerva padala ze schodů?
Severus přece studentům pomáhá nenápadně a obvykle u toho vrčí, aby to zamaskoval.

3 KattyV KattyV | Web | 30. října 2014 v 23:24 | Reagovat

A jo. Jasně. Už vím.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 31. října 2014 v 4:47 | Reagovat

Včera jsem konečně dočetla, ale na komentář už mi nezbyl čas ani energie.
Kapitola je sice věnována Minervě, a mám ji u tebe mimořádně ráda, stejně jako Katty, ale tentokrát se mi tady moc líbil Filius. Málokdy se o něm člověk dočte něco víc, než že při hodinách balancuje na hromádce knih.
A inkvizice. Objevuje se v Korálcích celou dobu a pořád jsem netušila, kde se tady vzala. Začínám chápat. Bude o ní ještě něco víc, nebo už si to budu muset domyslet?

5 ioannina ioannina | 31. října 2014 v 20:24 | Reagovat

Teď už to můžu prozradit.
Ta povídka, kterou jsem posílala do letošních Žoldnéřů (dostala se do sborníku!), je Anzelmův příběh. Není to sice příběh o malém Anzelmovi, jak utíká před inkvizitory, ale ten motiv je tam i tak důležitý - je to příběh o důsledcích toho dne pro oba přeživší z té tehdy zničené rodiny: pro Anzelma i pro jeho matku.
Takže se těš.
Sborník bude venku asi tak za půl roku.
V Korálcích, aspoň v těch, co jsou už hotové, inkvizice už tuším není. (Protože Anzelm poslušně couvnul do pozadí - a to téma patří k Anzelmovi.)

Filius! Musí být přece důvod, proč je považován za jednoho z nejlepších duelantů své doby, ne? A Filius JE Ravenclaw. Tak jsem to dala dohromady, a... :-)

6 Regi Regi | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 5:41 | Reagovat

[5]: Anzelmův příběh si moc ráda přečtu, až sborník vyjde. Ale kam já ti pak napíšu komentář, když povídka nebude nikde ve virtuálním prostoru? :-x

7 ioannina ioannina | 1. listopadu 2014 v 14:13 | Reagovat

K upoutávce na Refugiu třeba. :-)
Nebo na Legii.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014