ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 9. Severus - dokončení

1. října 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Minervina ruka se stále třásla.
"Mňau?" navrhl jí Severus tiše.
Minerva zavrtěla hlavou. "Proto mi nechtěl Potter za nic na světě říct, kde ten večer s Albem byl," vydechla. Svraštila rty. "Prý jen plnil Dumbledoreovy rozkazy... Jeho jsem nepodezírala, a tebe - tebe..." Odmlčela se, přemýšlela. "Severe," řekla potom nezvykle krotce, "až se vrátíme domů do hradu, uděláš pro mě něco? Když odmítneš, pochopím."


Co? kývl mlčky.
Vrásčité prsty se proplétají do nekonečných uzlů. "Ukážeš mi, jak přesně zemřel?"
"Na to nemusíme být v hradě. Sedni si." Vytáhl hůlku, namířil ji sám na sebe. "Dívej se mi do očí, povedu tě. Aperimens."
Na dně černých studní se něco pohnulo, protočilo se, rozvířilo... a Minerva byla zpátky v hradě, ve sklepení, v Severově starém kabinetě, v krbu dohasínaly poslední žhavé uhlíky, Severus seděl u svého stolu, hlavu složenou na zkřížených pažích, a pochrupoval. Svět se maličko houpal, jak to bývá ve snech.
"...tijedi! ...vere, pomoc!"
Svět se rázem ustálil. Severus jedním pohybem rozlepil oči a sebral ze stolu hůlku. Dovnitř vtrhl Filius Flitwick.
"... Astronomické věže jsou Smrti..."
"Stupefy!"
Mlha, víření vláken babího léta. Pocit chvatu, dusot Severových kroků. Nahoru, nahoru - pak na okamžik bělavá vlákna řídnou a Minerva zase vidí všechno, Severus zdvihá levou ruku a oba procházejí nějakým energetickým polem. Nahoru, nahoru - schody berou po dvou a po třech, zdola zpod věže je slyšet hluk lidí, výkřiky, záblesky kleteb. Nahoře je klid. O stěnu kousek od dveří jsou opřená dvě postarší košťata, vedle nich se podivně chvěje vzduch, jako by se tam někdo krčil pod neviditelným pláštěm. U zábradlí na samém okraji Dumbledore... Albus, obklíčený Smrtijedy, jsou tam Carrowovi a několik dalších, a Draco Malfoy, bledý, jako by měl každou chvíli omdlít. Minerva si jich nevšímá, dívá se jen a jen na Alba. Něco se mluví, ale Minervu to nezajímá. Albus se opírá zády o nízké zábradlí, vrásky ve tváři vyryté tak hluboko, jako by mu je tam vykreslil nějaký dravčí spár, stříbrné vlasy skoro průhledné, vousy potřísněné nějakou odpudivou tekutinou, půlměsíčkové brýle nakřivo, jemný purpurový hábit zacákaný blátem, modré oči kalné, pod vetchou kůží jasně vyvstává lebka. Klouže, nezadržitelně klouže k zemi.
"Severe... prosím..."
Vtom obraz umírajícího Alba překryje jiný, jeden prosvítá přes druhý. Tento Albus se zotavuje po právě přestálé bolesti, chová si svou spálenou ruku na předloktí té zdravé. Oči za půlměsíčkovými brýlemi jiskří náhlým nápadem. "Jsem šťastný, nesmírně šťastný, že tě mám, Severe..."
"Severe... prosím..."
Na Albově zabláceném hábitu se třpytí jedovatě zelený odraz Znamení zla a oranžové a rudé plameny, a je to další vzpomínka promítaná přes tuto: nějaký dům hoří a mladičký Severus drží v náručí dítě, tmavovlasé a rozcuchané, tiskne ho k sobě, chrání mu hlavičku a zoufale se rozhlíží do všech stran: kam jít? Z čirého vzduchu vystoupí Albus. "Dej ho mně, já vím, co je teď třeba. Běž, ať tě nikdo nevidí."
"Severe... prosím..."
Albus se sesunul o další píď, přes jeho zhroucenou postavu se znovu promítá jiná scéna. Jakýsi neznámý muž, starší, mnohem zdevastovanější, neuvěřitelně zanedbaná a odpudivá verze Severa: Severův zobanovitý nos ve ztrhaném obličeji pijana, na rukou vyvstávají uzlovaté modré žíly, neforemné, uválené, špinavé mudlovské kalhoty drží jen na jediné otřepené šli, krhavé oči kalně žhnou nenávistí. Teď ten chlap potácivě vstává, shodí přitom na zem nedopitou láhev, pivo se rozlévá po podlaze, on se chytá kraje stolu a zavile krákorá: "Pan synáček se nám vrátil! Jen pojď! Té čubky jsem se už zbavil a teď ještě ty, parchante!"


Severus vycenil zuby, jeho obličej se zkřivil odporem a nenávistí. Odstrčil chvějícího se Draka Malfoye stranou.
"Avada kedavra!"
Černé díry do minulosti se zkalily. Severus sklonil hůlku. Stojí bez hnutí, jen na řasách se mu třpytí dvě slzy.
Otřel si je hřbetem ruky. Štít oklumence zapadl na dávno navyklé místo.
"Medovinu?"
Minerva zavřela oči. "Ne. Teď mňau."
Malá mourovatá kočička se zadívala na černě oděného kouzelníka, přejela si packou přes čumáček, nerozhodně k němu natáhla hlavičku. Zachvěl se, ale jinak se nepohnul. Otřela se oušky o lem jeho širokého rukávu, seskočila ze židle a už se proplétá kolem nohou Poppy Pomfreyové. Léčitelka si ji beze slova, beze známky údivu bere na klín.
Severus se opřel loktem o bar a zády o sloup. Nehýbe se. Možná přestal i dýchat. Po desce baru se k němu opatrně připlížil jeho dráček, stoupl si mu předníma packama na paži, očichává mu tvář. Pak se vyškrábal po pánečkově ruce až na rameno, přitiskl si hlavu k jeho obličeji. Severus couvl ještě kousek do stínu. Ze špičky dráčkova čenichu ukápla blyštivá kapka.
Za barem se zase objevila Hannah Abbottová, rozlévá medovinu z velkého džbánu do tří skleniček a přitom si odfukuje z čela neposlušný pramínek světlounkých vlasů.
"Abbottová, co jste to provedla?"
Dvě kulaté, vylekané modré oči se odlepily od skleničky - a kapka medoviny vyšplíchla na pult.
"Pane...? Já?"
Severus odstrčil dráčkův čenich, pokývnul hlavou směrem, kterým odešla Rosmerta, a smutně, skoro rezignovaně pozvedl koutky úst. Dráček na jeho rameni zastepoval, mávl křídly, aby chytil rovnováhu. Severus ho postrčil dozadu, dráček zahrabal zadníma packama, našel kapuci a usadil se v ní: jen čumák nechal položený tak, aby viděl.
"Aha... Rosmerta... my jsme si trochu povídaly... vy myslíte, že to není dobře, pane profesore? Víte... já... no, kvůli Nevillovi. On si vzal nejspíš do hlavy, že zachrání celý Slytherin... Jenomže ty jeho plány jsou čistá sebevražda. Já se o něj... bojím, no."
Severus si povzdechl. "Proto jste se rozhodla, že zachráníte celý Slytherin a nádavkem i Longbottoma. Nikdy nepodceňuj děti z Hufflepuff, že? Vysvětlete mi, Abbottová, proč jen začínám nabývat dojmu, že dlouhodobý pobyt v přítomnosti samozvaných spasitelů světa škodí zdraví?"
"Neville není žádný..." našpulila Hannah Abbottová uraženě pusinku na hadr, jímž utírala rozlitou medovinu.
Severus jí věnoval pochybovačný pohled, jeden ze svých nejvybranějších, a začal si masírovat kořen nosu. "Z Longbottoma konečně vyrostl dospělý a zodpovědný kouzelník. Přestaňte kout pikle za jeho zády a dopřejte mu laskavost samostatného rozhodování."
"Jeho babičce, ministru Shackleboltovi nebo vám třeba může být jedno, jestli Neville je nebo není naživu, ale mně to teda jedno není," zareptala dobrovolná servírka a naposledy vymáchala hadr ve dřezu plném mydlinek.
Severus vyrobil ještě jeden pochybovačný pohled, otočil se a odrázoval ven.
Déšť se ještě pořád nevzdal, ale už se aspoň trochu unavil. Rosmertin chrlič se teď bavil tím, že rozprašoval vodu v širokém vějíři jemných mlžných kapek po celé bylinkové zahrádce. Lavička pod oknem byla pořád ještě suchá. Severus vyndal dráčka z kapuce, posadil ho na okno, pohladil po hřbetu a sám si sedl pod něj. Kdyby byl chtěl, mohl konečně zjistit, jakou politickou intriku se to pokouší Macmillanová vymyslet (jedno křídlo okna bylo otevřené naplno a spiklenci seděli těsně pod ním, takže by slyšel dobře), ale už ho to nezajímalo.
"Věděl jsem, že mi nemůže odpustit," řekl dráčkovi.
Vyndal z kapsy Blaisův balíček. Smutně se pousmál.
Ve dveřích se objevily dva stíny. Severus je neviděl.
"Zkazil jsem docela všechno. Co se dá dělat," řekl ještě dráčkovi, a pak: "Tohle nežer."
Vložil si cigaretu do úst a luskl prsty.
"Extinguo!"
"Accio!"
Severus vyskočil; cigareta se mu vytrhla ze rtů a rozletěla se směrem ke dveřím; balíček vyletěl kolmo do vzduchu a zmizel ve tmě. Severus okamžitě tasil, ale víc nedokázal. Už jsou u něj, dotýkají se jeho paží... objímají ho? Proč?
"To nebyl váš doutník, to byla ta otrávená!"
"Mistře Janecie!!!"
"Tohle už mi nikdy nedělejte, pane, už nikdy!"
Dott. Zabini. Longbottom. O zlomek vteřiny později Anzelm.
Severus omdlel.
"... balíček bude potřebovat pro Heidelberg, najděte ho."
"Ano, pane."
"Accio ten zatracený krám!"
"To se ti nepovede, dokud jsou na tom aspoň zbytky máminé pečeti, tak je to proti takovým kouzlům chráněné."
"Hm, tak to je fakt fajn. Lumos!"
Severovi bylo pohodlně, teplo, někdo ho houpal... nebo se mu to jen zdálo? Něčí ruka ve vlasech... a na hrudi... Minerva? Je to možné? Pootevřel na škvírku oči.
"Miner... Paní ředitelko."
"Severe, ty můj malý hlupáčku. To mi tak málo věříš? Ještě lež," šeptá Minerva a upravuje kolem něj plášť. "Neměla jsem to po tobě chtít."
"Mělas... plné právo to vidět."
Minerva vrtí hlavou.
"Jsem... vrah, Minervo."
"Nesmysl. Mezi vraždou a eutanázií je docela velký rozdíl."
"Někteří ho... nevidí."
"Odkdy si zrovna ty myslíš, že je většina populace obdařená výjimečnou inteligencí?"
"Některé kletby se... nepromíjejí."
Minerva se zadívala na svou vlastní pravačku, stále ještě a nejspíš už navždy zkroucenou v artritické křeči. Amycus Carrow zemřel, když byl pod jejím imperiem. Léčitelé jí řekli, že by si musela protrpět celou jeho agónii, aby se té křeče zbavila, a to že jí v jejím věku a při jejích ostatních zraněních nedoporučují. Prý obtíže ustoupí tehdy, až magie nazná, že bylo utrpení splaceno bolestí, ať už naráz nebo postupně. Minerva to považovala za férové.
Nevěděla přesně, jaká cena se platí za uzdravení rozštěpené duše po vyřčení smrtící kletby, ale měla dojem, že rozhodně vyšší než za smrt člověka pod imperiem. A Severus se ji zjevně rozhodl zaplatit naráz a celou. Odhrnula mu z čela pramen vlasů, pohladila ho po očních víčkách.
"Byla válka, Severe. Dělali jsme, co jsme museli. Albovi už v tu chvíli nebylo pomoci a tys tak aspoň mohl Smrtijedy odvést rychle pryč. Umíš si představit, jakou spoušť by dokázali jinak v hradě napáchat?"
"Umím..."
Zavřel znovu oči, natočil tvář tak, aby se opíral Minervě o bok a maličko si přitáhl nohy, aby se mu leželo pohodlněji. Cítil se už mnohem silnější, ale bylo mu najednou tak dobře, tak mírně, že nechtěl, aby na to někdo přišel a donutil ho znovu vstát.
Minerva mu položila ruku na záda, držela ho, aby nespadl, a dál ho houpala. Kdyby jen věděl, říkala si, kdyby jen tušil... Kéž by se byl jeho věku dožil i můj David! Ne, moment, Davidovi by letos bylo teprve třiatřicet... Severus je přece starší... A přestože kočky nepláčou, stekla jí po tváři slza, sklouzla Severovi do vlasů a třpytila se tam jako hvězda.
Chlapci mezitím prohledávali a prosvěcovali dvorek kousek po kousku.
"Támhle v louži to je!"
"Ukaž... hnus! Myslíš, že to můžeme vysušit?"
"Nechat uschnout. Proti kouzlům je to odolné."
"Mám nápad, zkusíme to urychlit. Flaminenti!"
"Dobrý!"
"To jsou výhody přátelství s děvčaty z Ravenclaw, pánové."
Smích.
"Ale že to je uválené! Accio pořádný kus pergamenu!"
"Počkej, ty provázky a ten zbytek pečeti tam musí zůstat."
"Jo, jasně."
"Dovol, takhle to bude držet líp."
"Odkud to umíš? Teď to vypadá stejně, jako když ti to Malfoy doručil?"
"Odkud asi. Mistře Janecie, už to máme."
"Děkuji. Běžte dovnitř."
Šepot. Pak: "Mistře Anzelme, bude profesor Snape...?"
"Nedělej si starosti, Neville. Běžte dovnitř."
"No... víte... já..."
Nějaké strkání, šumlání. Nerozhodnuté, neochotné kroky.
"Tak pojď! A nezírej, to je neslušné."
Klapnutí dveří.
Severus se proti svojí vůli usmívá.
"Anzelme?"
"Ano, mistře?"
Anzelmova ruka nad klíční kostí: kontroluje proudění magie a vnitřní pochody v těle, zkouší tep. Severus se překulil na záda. Hmátl naslepo do prázdna, chytil Anzelmův hábit, přitáhl si léčitele blíž.
"Anzelme, jestli... až mě odvedou do Azkabanu... postarej se o moje žáky. Všechny moje písemnosti jsou tvoje, ve škole i u mě doma, Minerva ti řekne, jak se tam dostat. Použij je k dobrému. Odnes si je včas, dřív než se k nim dostanou ministerští. A domluv se s Brigittou... jenom z grimoárů a poznámek se na téhle úrovni nikdy nenaučíš dost, potřebuješ osobní zkušenost. Brigitta ti najde... jiného mistra."
Minerva nevěřícně vrtí hlavou. Severus má zavřené oči, nevidí ji.
Anzelm bere do dlaní obě jeho ruce. "Neopustím vás."
"Nemluv hlouposti."
"To ty plácáš nesmysly, Severe Snape. Proč bys měl, u Merlina, skončit v Azkabanu? Uvědom si konečně, že jsi válečný hrdina, ne nějaký štvanec."
Severus se hořce pousmál. "Asi jsi zapomněla, ale jsem Slytherin. A vrah. A Smrtijed."
"Slytherin. Zbytek je pitomost."
"To vysvětluj Starostolci."
"Ano, to taky udělám. Asi jsi zapomněl, ale jsem čistě náhodou hlava Fénixova řádu."
Když Severus vyslovil slovo "vrah", Anzelm sebou trhl, prudce se nadechl a pak se zamračil. Při zmínce o Starostolci pustil Severovy ruce a začal si přejíždět klouby prstů po rtech: vědomě nebo nevědomě napodoboval Severovo zamyšlené gesto. Těkal svýma jasnýma šedivýma očima ze Severa na Minervu a zpět.
"Minervo, já už to jednou zažil," hlesl Severus daleko zaskříplejším hlasem, než chtěl.
"Jistě. Tehdy se za tebe postavil Dumbledore - a osvobodili tě. Tentokrát to budu já. Řeknu, že jste byli domluvení, žes celou dobu pracoval pro Fénixův řád... prakticky to, co blábolí ve světlejších chvilkách Potter, ale bude to doložené informacemi, které Potter nemá a mít nemůže. Severe, i když ten zatracený Shacklebolt nemá rozum a na tom procesu trvá, já tě z toho dostanu, uvidíš."
Severus vrtí hlavou. "To je všechno moc pěkné, Minervo, ale já už nevydržím Azkaban víc než týden. Už tenkrát to bylo zlé: teď mám škaredých vzpomínek ještě daleko víc. My tu máme takové vylepšení, víš, Anzelme? Mozkomory."
Mladý léčitel ustaraně bleskl očima, zamračil se a začal si prsty pročesávat vlasy na spánku.
"Žádná vazba před procesem nebude," prohlásila rezolutně Minerva.
Severus se jen ušklíbl.
"Nepustím tě z Hogwarts. Zařídím to tak, aby tě nemohli proti mojí vůli odvést. Nepustím je dovnitř. Severe, to se dá zařídit. Ještě si pamatuju, jak to zařizoval tehdy Albus pro Pottera."
Severus se znovu nepřesvědčeně ušklíbl.
"I kdyby... já jsem mistr lektvarů a díky panu Potterovi je známo, že jsem i oklumens. Víš, jak probíhá vyšetřování v takovém případě? Předávkují mě Veritasérem - jejich Veritasérem - aha, Anzelm pochopil, jen se ho zeptej, co to udělá. Ta věc je jed, Minervo, a pokud budou předpokládat, že jsem si vzal preventivně protijed - a to budou - dají mi ho tolik, aby přebili nejvyšší přežitelnou dávku protijedu. Buď jim tam umřu, nebo ti vrátí blábolícího, pomočujícího se idiota. Osobně bych dal přednost té první variantě."
"To... neudělají! Musí mít někoho, kdo to pohlídá!"
Severus se znovu ušklíbl, tentokrát silně ironicky.
"Ano? A jakpak je k tomu přinutíš, mohu se zeptat? Rád bych ti připomněl, že Dumbledore byl členem Starostolce, Nejvyšší Divotvůrce a tak dál, a přesto jsem tehdy strávil ve vazbě asi tři týdny a po tom jejich zpackaném Veritaséru jsem dávil každé ráno ještě měsíc a půl, div jsem si nevyrval žaludek z těla."
Minerva se rozzlobeně nadechla a Anzelm vstal ze dřepu.
"Kam jdete?!"
"Zkonzultovat něco s paní Poppy."
A zmizel dřív, než se na jeho hlavu mohl snést Minervin Hněv.
Minerva pevně sevřela rty, aby nepronesla něco, čeho by mohli oba litovat. "Dumbledore... se k tobě zachoval strašně nelidsky, Severe," řekla konečně, a tím se nejspíš protrhlo jakési stavidlo, o kterém ani ona sama neměla tušení. "Ano, choval se strašně. Na povrchu to bylo samé usmívání a laskavost, ale pod tím... Merline, já si myslela... On tak asi jednal se všemi, Severe, jenomže... chápeš, mně taky dělal totéž co tobě, i když nikdy tak zle - a já si myslela, že má pravdu, že to, co mi vyčítá, opravdu jsou moje chyby a omyly... že jsou tak vážné... ono se to vždycky zakládalo na věcech, které jsem doopravdy udělala špatně... Já pochopila, co to vlastně dělal, až když jsem uviděla ty tvoje vzpomínky. Melu tady pěkně z cesty, viď? Ale rozumíš mi, že... Prosím tě..." Zakoktala se, ztratila nit. Chvilku zírala do prázdna, snad tak chtěla znovu zachytit myšlenku, která jí tak zákeřně utíkala. Nepodařilo se jí to úplně. Místo původního tématu se vynořilo jiné, snad ještě horší podezření. "Prosím tě, pověz mi... ta kletba, co mu upálila ruku, bylo to... smrtelné? Jak dlouho by bez tebe přežil?"
Severus zaváhal - a pak na její bolest a zmatek znovu zareagoval přesně tak, jak potřebovala: ačkoli se sám ještě třásl z šoku a vyčerpání, přesto chabě vztáhl ruku a položil ji tak vysoko, jak dokázal. Mířil na rameno, ale to bylo zatím nad jeho síly. Minerva zrudla a zadržela dech, ale vzápětí pochopila a překryla Severovu ruku vlastní dlaní. Severus se opřel, zavrtěl, posunul druhou ruku, naznačil objetí kolem pasu; přitiskl si nakratičko hlavu k jejímu boku. Víc nebyl schopen. Minerva vděčně vydechla a znovu si přála, aby uměla vlastníma rukama vytvořit ten zlatý uklidňující obal tak, jak dovedli všichni čtyři léčitelé. Cítila, jak se Severus chvěje únavou, viděla, kolik sil ho ten pohyb stál, a nejen kvůli vyčerpání: věděla, jak málo je mu vlastní se lidí dotýkat. Na rozdíl od ní. Pro ni byla taková komunikace přirozená. Ji tím gestem vrátil do oblasti známého. Byla by se k němu ráda sklonila a políbila ho do vlasů, ale uvědomovala si, že by tak napáchala víc škody než užitku.
Proto jeho ruku pustila a on se hned stáhl zpět, a tentokrát to byl on, kdo se vděčně pousmál. Otevřel oči. Nedíval se na ni: zíral na okraj střechy a do černošedé deštivé tmy za ní. Ještě chvilku nic neříkal. Když potom promluvil, slova ovládal, jako téměř vždy, ale hlas ne: chraplal.
"Jak dlouho by přežil bez asistence? Asi... těžko říct, podle aktuální kondice a množství zátěže, ale tak jeden, dva týdny. Tím myslím v průběhu roku. Těsně po tom zranění šlo řádově o čtvrthodiny. Držel jsem ho naživu - budeš mě za to nenávidět, ale měla bys to vědět - lektvary z oblasti černé magie. Podívej." Zase se zavrtěl, pozvedl obě ruce. Vyhrnul si pravý rukáv. Na zápěstí svítila síť tenoučkých bělavých jizev po rovných, rozhodných řezích.
Minerva se zajíkla. "Krev...?"
"Ano. Obvykle se používá cizí. Já mám... odlišný názor. Musím s potěšením konstatovat, že díky této drobné změně v receptu lektvar neobyčejně nabyl na účinnosti."
"Merline..."
Po Minervině tváři stekla další slza, usadila se v Severových vlasech vedle té první.
Severus se zachvěl. Minerva kolem něj upravila plášť.
Mlčeli, pozorovali dovádění chrliče. Schovával si dešťovou vodu, dokud jí neměl v trubce akorát, a pak vykresloval ve vzduchu nejrůznější obrazce, stále nové a nové.
"Jestli rozumím správně, nechtěl zemřít Voldemortovou rukou," řekla po chvíli Minerva. "Ten prsten, to byla přece Voldemortova práce, že? A Albus by nakonec byl tak jako tak umřel, je to tak? Tys mu jen oddaloval smrt, vyléčit jsi ho nemohl."
"Ne, nemohl. Byl by umřel v okamžiku, kdy by se ta kletba konečně prožrala k srdci."
Minerva bolestně sykla. "Věděl to?"
"Věděl."
"Zatracená Bezová hůlka. Měl ti o ní říct, Severe."
Severus pokrčil rameny. Zavrtěl se. "Pomůžeš mi vstát?"
"Ještě lež... Žes pořádně nespal?"
"Nemůžu spát. Poslední rok jsem si vypěstoval závislost na lektvarech na spaní a teď se jí snažím zbavit," řekl věcně Severus a hned převedl řeč jinam: "Dumbledore si pravděpodobně myslel, že bych byl v pokušení jeho hůlku používat."
"Vypadal... Rosmerta to vystihla přesně. Pojistil se, viď? Kdybys mu odmítl? Přinutil Pottera, aby ho nakrmil nějakým hnusem, že?"
"Nevím, jak to mám vědět. Mně se nesvěřil." Severův tón byl neobyčejně hořký. Tahle rána stále pálila.
"Zatracená Bezová hůlka," zaklela znovu Minerva. "Zatracený Albus Dumbledore."
Severus se okamžitě napjal. "To neříkej. Nemluv tak o něm," protestoval vehementně.
"Zrovna ty že ho bráníš, copak nevidíš, jak tě využíval? Nejen tebe, každého? Copak nechápeš, že tě odsoudil k smrti, nastražil jako živou návnadu pro Voldemorta - a ani neměl tolik slušnosti, tolik odvahy,aby tě na to upozornil?! Kvůli té své pošetilé posedlosti Bezovou hůlkou - kvůli tomu kusu pitomého dřeva,Severe?! A zrovna ty ho chceš bránit? Vždyť ty sám jsi ho zabil. Jak ho můžeš nemít v nenávisti? Smrtící kletba se jinak nedá..."
"Právě proto, Minervo!" Bylo to zavytí z hloubi srdce. A pak druhé, zlomenější: "Přece jsem ti ukázal, čím jsem si musel vypomoct...!"
"Ach, Severe... maličký..." Přivinula ho k sobě jako děcko a v jeho vlasech přistála třetí slza. Zářily jako koruna z perel.
"Nejsem malý," protestoval dušeně: s ústy přitištěnými k jejímu tělu se mu mluvilo špatně. "Jsem o dva palce vyšší než ty, když nemáš podpatky a klobouk. Nemohla bys mě pustit, Minervo? Rád bych dýchal."
Pustila ho, trochu zhurta a nešikovně, a on se pokusil se posadit. Šlo to ztěžka, ale on byl dost tvrdohlavý, aby to nakonec dokázal bez její pomoci.
"Asi jsem trochu přebrala," mumlala zahanbeně.
"Já ti nic nevyčítám. Nemáš u sebe moji hůlku?"
"Anzelm ti ji dal do rukávu, myslím. Půjdu se projít."
"Prší."
"Děkuji za informaci."
Stála na hranici deště a sucha. Neměla ráda déšť, pravda, zvlášť ne takovýhle protivný nostalgický, mechovitý, vytrvalý. Nechtělo se jí. Ale nemohla se otočit tváří do světla, nemohla jít k lidem. Příliš se nechala unést vlastními vzpomínkami: nepoznali by ji. Co to je divného na dnešním večeru, že všichni mluví o tom, co je tolik bolí? Proč nemůžou mrtví spát?
Za jejími zády něco zašustilo a Severus neartikulovaně zabručel. Hádala, že mu vletěl do náručí dráček: to znamená, že je mu zle a potřebuje útěchu, tak je přece ta hračka stvořená. Semkla pevně rty. Ano, když se Severus tam v chýši probral - a on opravdu vypadal jako mrtvý, nedýchal, byl studený - když se v jejím náručí poprvé nadechl, měla stejný pocit, jako když jí léčitelka položila do náručí právě narozeného Davida. Ano, zrovna před chvílí to Severovi málem řekla. Teď už mu to nepoví.
Severus si odkašlal. "Minervo?"
"Hm."
"Mohla bys mi... dokázala bys mi odpustit?"
"Co?"
"Dumbledorea..."
"Já? Tobě?"
Severus mlčel.
"Ano," povzdechla si Minerva. "Odpustila jsem ti už dávno. Už... tam v Chýši."
Severus vydechl. "Děkuji."
Tři slzy v jeho vlasech zazářily a zmizely.
"Už se tím netrap."
"Pokusím se. Jsi... hodná. Nezlob se. Já..."
"Tím se taky netrap."

Stála pevně, otočená k němu zády, tentokrát s ohledem k němu. Tušila, že si skrývá obličej u dráčka, a byla ráda, že pro něj tu hračku stvořila. Ať má aspoň plyšovou náhradu, když už nedokáže přijmout útěchu od lidí. A byla šťastná, že se jí podařilo stvořit tvar tak blízký jeho mistrovské pečeti, přestože ji tehdy neznala. Pořád se podivovala, jak je to možné. Že by ten symbol Severa tolik vystihoval?

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 2. října 2014 v 9:39 | Reagovat

Do háje! Teď jsem napsala fakt dlouhý komentář a on se mi potvora neuložil a ztratil se. Teď už ho bohužel nemám čas promýšlet a psát znovu. Jen - nálada z předchozí kapitoly přetrvává. Díky Io.

2 ioannina ioannina | 2. října 2014 v 12:38 | Reagovat

To je ale zlotřilý komentář, jako by věděl, že miluju dlouhý komentáře, a udělal mi to naschvál! :-)
Už to bude lepší, teď už se začínáme blížit k cílový rovince. Severus si hrábl na dno, ale právě proto, pokud od něj vyplave zas nahoru, vyplave očištěnej.

3 KattyV KattyV | Web | 2. října 2014 v 15:47 | Reagovat

Víš o čem přemýšlím, Io, když čtu tvé Korálky? Jak děti (studenti) vnímají své učitelé černobíle. Vlastně o nich vůbec ve skutečnosti neuvažují. Tenhle je hodný, tenhle zlý atd. Tvůj Severus je z pohledu řady jeho studentů pěkný mizera, z pohledu většiny jeho Zmijozelů a členů tamté laboratoře silný a inteligentní člověk, který je ochrání. Kdy vlastně přichází ten okamžik, kdy si uvědomíme, že i dospělí jsou lidské bytosti, které potřebují naší pomoc? Nejspíš přesně v tom okamžiku, kdy přestaneme být dětmi (Pravda, někomu se to nepovede nikdy.)

Ale to byla jen taková nadkapitolová úvaha k celým Korálkům. I když k ní tahle kapitola vybízela. Dost mne z ní mrazila, snad se to promítlo i do obrázku. Ale na druhou stranu, stejně jako Regi vidím tu naději, zvláště pak ve vztazích lidí, kteří tady jsou. Především severa a Minervy, ale i dalších. Máme tu Poppy, Anzelma i celé osazenstvo laboratoře. Já mám život hodně postavený na vztazích a nějak pořád věřím, že většina lidí je fajn a myslí to se mnou víceméně dobře. Takže jsem za ně všechny dost vděčná.

4 ioannina ioannina | 2. října 2014 v 16:36 | Reagovat

[3]: To je bezvadná nadkapitolová úvaha! Díky za ni!
Vidím to přesně tak, jak píšeš. A jelikož jsem měla od malinka možnost vidět katedru i z druhé strany... Právě proto u mě vždycky učitelé budou mít i soukromý život, svoje strachy, bolesti, lásky a tak dál - protože ze zkušenosti tří generací vím, kudy vede ta linka profesionality, která oddělí učitele a člověka (jinak by ti studenti nalezli až do spížky a koupelny), a kdy a jakým způsobem se smazává.

A proto tady taky nesmírně miluju (Longbottomovu) repliku: "Tohle už mi nedělejte, *pane*, už nikdy."

Člověk bez vztahů, řečeno s klasikem, nemá kořeny a to mu velice škodí. :-)

5 ioannina ioannina | 3. října 2014 v 2:06 | Reagovat

Ještě k těm vztahům. Protože Katty nakousla podstatné téma.
Hrozně nerada vysvětluju vlastní text, ale zrovna tady to udělám. :-)
Předchozí Korálek, Etika, nefungovala a rozpadala se, dokud jsem nepřidala Anzelma a jeho smysl pro pravidla a pospolitost. Teprve tehdy se z Minervina osamoceného aktu přinesení bezvědomého Severa na ošetřovnu mohlo stát něco, co začalo měnit ten svět tak, aby bylo nakonec "všechno v pořádku". (Pamatujete se, že jsme od těchhle slov, posledních slov Rowlingové v příběhu HP, začínali, že?)
Mrtví jsou vlastně (mimo jiné i) srovnávací studie dvou přístupů: Dumbledore chtěl mít všechny nitky v rukách a všechno pod kontrolou, nedůvěřoval tomu, že by jeho figurky na šachovnici dokázaly přemýšlet lépe než on, takže jim ani nedal informace. V reálu neměl situaci tak pevně v rukách, jak si myslel, a jeho plány vycházely mimo jiné i díky velké porci náhody (a díky tomu, že Voldemort je dost mizerný antagonista - nebo, viděno zevnitř, postupně degraduje a padá do studny šílenství. Tak nebo tak, Voldemortova strategie je pěkně slabá. Být Voldy silnější, neměl by Dumbledore šanci. A "Dumbledore" říkám proto, že se na konci ukázalo, že Harry je taky jenom panáček na šachovnici).
Proti tomu Minerva - moje, ne kanonická, i když v tomto rozšíření vycházím z její kanonické podoby - svým podřízeným důvěřuje, že mají v hlavě mozek, a rozhodla se (v Etice) fungovat nikoli stylem "vůdce drží všechny nitky", ale stylem "existuje vzájemně propojená síť a vůdce jen koordinuje dění". Je to mnohem těžší než to, co dělal Dumbledore, ale je to taky mnohem efektivnější. Těžší je to proto, že Minervinou zodpovědností je, najít správné lidi pro správné pozice, dát jim správnou motivaci (nikoli je destruktivně vydírat) a umět je propojit s dalšími členy sítě, i když si osobně navzájem nesednou. Výhoda takového přístupu je, že jednak víc hlav víc vymyslí. Pokud mají všichni dostatek informací o tom, kam, proč a jak směřují, budou přicházet s vlastními zlepšeními a nebudou dělat tolik zmatků. (Takže informovanost a angažovanost namísto regulace.) Jednak se Minervini lidi víc cítí jako členové týmu, ne jako poslušní vojáci: tím pádem je i mezi nimi navzájem míň třenic ("patříme přece k sobě") a míň celkového stresu. No a v neposlední řadě, Minerva sama je tu nahraditelná. (Proto se k téhle strategii řízení Dumbledore nikdy neuchýlil - on měl pocit, že nikdo není tak chytrý jako on, a tudíž že by to všichni ostatní jenom zpackali.) Lidi si myslí, v téhle fázi, že Minerva nahraditelná není, ale reálně je, nebo aspoň po konsolidaci situace bude. Což znamená, že si může odpočinout, aniž by to způsobilo vážné škody. Taky to znamená, že ji její zástupci můžou upozornit, když objeví v jejích plánech chyby (a taky to oba, Severus i Poppy, dělají). Taky to znamená, že její zástupci mají mnohem volnější ruku (uvidíte v závěrečných kapitolách, co dělá Filius Flitwick), aniž by bylo nebezpečí, že zkříží Minerviny plány.
Celkově ta studie musí nutně dopadnout tak, že absolutismus Dumbledoreova typu je sice krátkodobě efektivní, ale dlouhodobě už ne a stojí mnohem větší oběti než Minervin přístup. A že k budování mírové, produktivní společnosti není vhodný už vůbec. (Pro destruktivní válku vhodný je, protože disponuje krátkou reakční dobou.)

Tak, tolik k tomu, jak se lodičkové po děsné bouřce a povodni podpírají navzájem. A díky vám oběma, že jste mě přiměly se nad tím zamyslet i teoreticky - obvykle totiž otestuju / ukážu, jak to funguje, na příběhu, a teprve potom, pokud vůbec, formuluju tu myšlenku i jako teorii. Ukázat na příběhu je pro mě snazší - protože příběh promlouvá v obrazech a emocích. Ale formulovat racionálně je zase přesnější. Myslím, že tohle téma potřebovalo oboje. Ještě jednou díky. <3

6 ioannina ioannina | 3. října 2014 v 2:11 | Reagovat

Checht, lodičkové, ne lodičkové.
I když lodičkové by po tom povodňovém jezeře plavali určitě líp. :-D
Sviňa vtipný podvědomí a jeho překlepy! :-D

7 ioannina ioannina | 3. října 2014 v 2:11 | Reagovat

L*i*dičkové!
(A teď mi to napsalo "lidočkové". Já to vzdávám. \o/ )

8 Regi Regi | E-mail | Web | 3. října 2014 v 9:34 | Reagovat

[5]:[6]:[7]: :-) Napadla mne parafráze klasika: Mé Šuple mi rozumí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014