ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá čtvrtá: Ring the Bells

10. října 2014 v 7:00 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Chyby a slabiny nás často dokáží posunout na nový práh poznání. Ze skulinek se stanou praskliny, a když pak do starého měchu nalijeme nové víno, roztrhne se." (Tomáš Sedláček)
A jak Sedláček dál vysvětluje, nemusí to znamenat katastrofu, jen jednoduše potřebujeme nový měch. Zdá se, že Severus skutečně pochopil, že věci se dějí, a na nás je, abychom je přijímali a šli dál. Ono nám totiž nic jiného nezbývá.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola třicátá čtvrtá: Ring the Bells

The birds they sang
at the break of day
Start again,
I heard them say,
Don´t dwell on what
has passed away
or what is yet to be.

Yes, the wars they will
be fought again
The holy dove
she will be caught again
bought and sold
and bought again:
the dove is never free.

Ring the bells that still can ring.
Forget your perfect offering.
There is a crack in everything.
That´s how the light gets in.

We asked for signs
the signs were sent
the birth betrayed
the marriage spent:
the widowhood
of every government -
signs for all to see.

I can´t run no more
with that lowless crowd
while the killers in high places
say their prayers out loud.
But they´ve summoned up
a thundercloud
They´re going to hear from me.

Ring the bells that still can ring.
Forget your perfect offering.
There is a crack in everything.
That´s how the light gets in.

You can add up the parts
but you won´t have the sum
You can strike up the march,
there is no drum.
Every heart
to love will come
but like a refugee.

Ring the bells that still can ring.
Forget your perfect offering.
There is a crack in everything.
That´s how the light gets in.
Leonard Cohen



Bradavice; 20. února 2012

Stál na břehu jezera, na ostrově, kam chodil jen zřídka. Byl ještě sníh, ale ve vzduchu už cítil předzvěst jara. Mohl ho slyšet, když rozpoznal švitoření skřivanů, kteří se vrátili na svá hnízdiště, aby postavili nová hnízda a vyvedli nové mladé. Aby začali znova, vždy každý rok. Nepřemýšlejí o tom, co bude. Nedělají si starosti s tím, že možná přijdou mrazy a jejich práce přijde vniveč. Jen žijí.
Otočil se zpět k hrobce z bílého mramoru. Chtěl to probrat s ním, ale vtíravý pohled jeho obrazu a ubezpečující řeči by v tuto chvíli nesnesl. Hermiona se v neděli k otázce jejich oficiální svatby a společného života nevrátila. Netlačila na něj, nesnažila se jej přesvědčovat. Věděl, co chce, a věděl, že to od něj očekává. A byl si jist, že ji zklame, pokud se nyní rozmyslí. Snažil se však zvážit vše a nenechat se ovlivňovat tím, co ona chce, protože pocity Hermiony nebyly při tom všem to nejdůležitější. Nebylo to samozřejmě rozumné, vůbec ne. Jenže rozumné nebylo, aby se Rosie narodila, a přesto z ní měl radost. Rozumné nebylo, aby se k ní přihlásil, a přesto toho nelitoval. A možná není rozumné z Hermiony učinit oficiálně svou ženu, zvlášť nyní ne, když k sobě přilákal opět pozornost Holoubkové, těch důvodů však bylo více. Nebyl si jist, zda to zvládne. Nikdy s nikým nežil, vlastně ani nevěděl, jak spolu manželé žijí. Jejich vztah byl překvapivě bezproblémový - nyní, když se vídali jen jednou týdně, samozřejmě s výjimkou posledních několika dní. Možná to nezvládnou, možná pochopí - zejména ona pochopí - že jsou příliš rozdílní, a ztratí ji. Možná je rozdělí válka nebo to, co bylo předurčeno. A přesto cítil, že to je ta nejsprávnější věc, kterou může udělat. Je to právě naopak, než si vždy myslel - právě proto, že neví, co bude, musí být vděčný za každý den, který může být s ní.
Rozhodl se. A pochopil, že se ve skutečnosti rozhodl už dávno, i když to jeho rozum nechtěl připustit. Bylo to nevyhnutelné, došlo mu, že přestože do poslední chvíle byl přesvědčený, že se k dceři přihlásit nesmí, v té situaci neměl ve skutečnosti už na výběr. Ale měl snad na výběr předtím? Ty věci se dály, bez ohledu na to, co si on přál či co on plánoval. Jediné, co mohl v minulosti udělat jinak, bylo to, že mohl Hermionu přimět brát antikoncepční lektvar. Pokud by však nechtěla, nedokázal by ji přesvědčit a využívat své moci plynoucí z jejich manželství nechtěl. Nemohl ji nepřemístit k porodu a nedokázal stát stranou a předstírat, že se ho to netýká. Vše byl řetěz na sebe nepřetržitě a nevyhnutelně navazujících příčin a následků, a on ani zpětně nedokázal najít okamžik, kdy se měl zachovat jinak.
Možná to nebylo dobře. Kampaň, kterou jeho přiznání k otcovství Rosie rozpoutalo, byla nejen nepříjemná, ale mohla být i nebezpečná. Ale někdy špatné věci vedou k dobrému výsledku. Právě krize nás posouvají na novou úroveň. Nemohl toho litovat.
"Dosáhl jsi svého, příteli. Ovšem to ty už beztak víš déle než já," řekl němému náhrobku a přemístil se ke své ženě.

…………………….

Tamtéž; 24. února 2012

Hermiona jeho rozhodnutí přijala s úsměvem a začala ihned plánovat vše potřebné ke svatbě. Nekompromisně zamítla jeho názor, že by tam měli být jen svědci a Minerva, a ne zcela nelogicky namítla, že pak ta svatba nemusí být vůbec, když ji stejně dělají jen kvůli druhým. Byla však rozumná a domluvili se na únosném počtu hostů. Na svatbu, která se měla konat již počátkem března, se rozhodli pozvat pouze Hermioniny rodiče, Weasleyovy, včetně Harryho, a bradavické učitele. Prozatím o tom věděla jen Minerva, ostatní plánovali pozvat až poté, co to bude vědět Joshua; ani jeden z nich nechtěl, aby se to dozvěděl od někoho jiného. Nemohl mu to říci jen tak po vyučování a nechtěl mu dávat zbytečné tresty, čekal tedy na jejich čtvrteční pravidelnou výuku, aby si s ním mohl v klidu promluvit.
Minerva reagovala klidně a racionálně. Jak očekával, ihned namítla, že je přeci nemůže platně oddat, když ve skutečnosti ředitelkou školy není. Byl na to připraven a byl smířen s tím, že jí bude muset vše vysvětlit. Nebo téměř vše, protože o tom, že spojuje Joshuu s tou věštbou, jí neřekl. A ona se neptala. Pokud byla překvapena či dokonce zhnusena, nedala to nijak najevo, a za to jí byl Snape vděčný. Ihned se ujala praktické stránky plánování svatby, zařizovala ubytování hostů a dokonce mu pomohla najít vhodné prostory ve třetím patře, kde po malých úpravách mohl začít zařizovat nevelký třípokojový byt s velkými okny a dokonce malým balkónkem. Bylo toho hodně, co bylo nutné zařídit, a času bylo příliš málo. Nechtěl to však odkládat, když už se rozhodnul. Každý den, kdy jejich vztah nebyl vyřešen, by vše už jen zbytečně zhoršoval.
A teď tu seděl, nervózní jako mladík, který se chystá jít požádat o ruku své vyvolené, a očekával příchod svého syna.
Ozvalo se zaťukání na dveře.
"Pojďte dál, Joshuo."
"Dobrý večer, pane," kývnul hlavou chlapec a čekal na výzvu k posazení.
"Posaďte se, Joshuo, čaj?"
"Před výukou?" zdvihnul Joshua obočí.
"Dnes nebude výuka."
"Nebyla už minulý týden," stisknul rty Joshua.
"Potřebuji s vámi mluvit."
Joshua přikývnul a posadil se na okraj křesla. S napjatým očekáváním jej pozoroval.
Snape se posadil naproti němu, nalil čaj do šálku a mlčky mu jej podal. "Již víte, že jsem otcem vaší sestry, Joshuo," začal pomalu.
Joshua z něj nespouštěl oči.
"Měl byste vědět, že… velmi si vaší matky vážím a…" Snape váhal, připadal si nesmírně trapně. Jak má o takových věcech mluvit s nedospělým chlapcem? "Mám vaši matku rád, Joshuo. Moc rád," pokračoval po chvíli tiše. "Požádal jsem ji o ruku. Jste první, kdo to kromě ní a paní ředitelky ví."
Chlapec stále mlčel, vypadal, jako by stále na něco čekal.
"Svatba bude příští sobotu, zde. Přijedou na ni i vaši prarodiče a celá rodina Weasleyových a Potterů. Vaše matka se sem potom nastěhuje, připravuji nový byt pro celou rodinu. I pro vás, pokud budete chtít."
Joshua stále mlčel. Pak se chladně zeptal: "To je všechno, o čem jste chtěl mluvit, pane profesore?"
Snape se na něj znepokojeně podíval. Nečekal samozřejmě, že se mu chlapec vrhne vděčně kolem krku, ale proč tolik chladu?
"Možná si myslíte, po tom všem, co bylo napsáno, že vaše matka… že já a vaše matka… chci říct, že náš vztah není jen náhodný či krátkodobý."
"A jak dlouhý váš vztah tedy je?" zeptal se nezměněným tónem Joshua.
Snape polknul a zarazil se. Téměř okamžitě se však vzpamatoval. "Nejsem si jist, že tato otázka je vhodná, Joshuo."
"Proč by nebyla?" ušklíbnul se chlapec. "Máte pocit, že se mě to netýká?"
Snape se na něj upřeně díval. On to ví. Nebo možná jen tuší. Jak moc může mlžit, aby situaci ještě nezhoršil? "Vy máte pocit, že se vás týká, jak dlouho se s vaší matkou znám?"
"Očividně," ušklíbl se znovu Joshua a odvrátil svůj pohled.
Snape neodpovídal. Odkud to ví? A co vše ví? Odkud by to, proanguse, vůbec mohl vědět, určitě si to jen namlouvá… Pak v marné snaze odvést synovu pozornost jinam nebo snad alespoň něco říct, prohlásil tiše: "Nic z toho, co psali o vaší matce, není pravda." Tušil však, vlastně byl si jist, že to nestačí, že tak snadno se z toho nevyvlíkne.
Myšlenky mu vířily v hlavě a stále nebyl rozhodnut, zda a co přesně má synovi prozradit, když jej z úvah vytrhnul Joshuův téměř neslyšný šepot: "Nenávidím ji."
"Koho?" zeptal se znepokojeně Snape. Nemluví snad o své matce nebo sestře! Přes obavy, které z jeho spojení s podivným démonem cítil, si o synovi nikdy nemyslel, že by byl skutečně zlý. Chlapcovo dnešní chování jej však znepokojilo.
"Ritu Holoubkovou. Nechci, aby něco takového psala o mé rodině. Chtěl bych jí ukázat…" Joshua stisknul rty, jako by chtěl sám sobě zabránit vyřknout to, co měl na jazyku.
Snape si oddychnul. Přeci jen se mu podařilo změnit téma. A rozhodně jej nenávist k Holoubkové, kterou se synem velmi upřímně sdílel, neznepokojovala tolik, jako kdyby směřovala vůči Hermioně či tomu nevinnému děvčátku. Při Joshuově síle bylo ovšem i toto znepokojivé.
"Co byste jí chtěl ukázat? Chtěl byste jí ukázat, kdo jste, Joshuo? A víte, kdo jste?" Když chlapec neodpovídal, pokračoval sám: "To není dobrá cesta. Já vás chápu, možná více, než si myslíte. Lidé se někdy chovají špatně a někdy jen necitelně. Probouzí to váš vztek, protože víte, že by se tak chovat neměli. Chtěl byste je potrestat, ukázat jim, že dráždit hada bosou nohou se nevyplácí… Jste si však jistý, že chcete být hadem?"
"Neměla by se tak chovat," mračil se Joshua. "Přehání to."
"Nepochybně," souhlasil Snape. "Cítíte touhu ji potrestat. Protože se chová odsouzeníhodně nebo protože se tak chová k vám?"
"I když je to nejspíš všechno pravda," ignoroval Joshua se sveřepým výrazem otcovu otázku.
"Nikdy jsem netvrdil, že to není pravda," nespouštěl z něj oči.
"A přestože jste udělal i horší věci," pokračoval zarputile Joshua.
"Nikdy jsem netvrdil opak. Nenávidíte Holoubkovou? Nebo nenávidíte mě?" dodal tišeji.
Joshua neodpovídal.
"Nenávist není dobrá cesta."
"To určitě není. A od vás to skutečně sedí," Joshua už neskrýval svou vzteklou ironii. "Znásilnil jste moji matku!" vmetl mu konečně do tváře to, co ho už několik týdnů dusilo. "Proč bych neměl nenávidět? Jsem dítě nenávisti, ne?"
Snape se na něj chvíli překvapeně díval, měl chuť to popřít, ale pochopil, že jeho syn se neptá. On to ví. Unaveně zavřel oči. "To bylo jinak, Joshuo."
"Máte pro mě další lži?" Joshua si ho chladně měřil. Byl nepřirozeně, téměř až děsivě klidný.
"Joshuo… ona měla na výběr… souhlasila…" Snapeovi se zlomil hlas.
"S čím přesně souhlasila? A mezi čím přesně měla na výběr?" Joshuovy oči si jej měřily nepřirozeně dospěle. Tak by se oči dítěte dívat neměly.
"Ona to chápe, Joshuo, ona…"
"Jenže to nechápu! Mně jste celou dobu lhal! Protože jste nechtěli, abych věděl, že jsem nechtěným následkem násilí!"
"Joshuo," vydechnul Snape a horečnatě přemýšlel. Bylo to zlé. Hodně zlé. Ale chlapec si myslí, že přišel na důvody jejich mlčení, a svým způsobem má i pravdu. Skutečně to byl minimálně pro něj jeden z důvodů, proč o tom nedokázal hovořit. A pokud tomu tak skutečně je, pokud Joshuu přesvědčí, že toto je dostatečný důvod a že je to dostatečný důvod pro to, aby si celou záležitost nechal pro sebe i on, mohl by ho ještě po nějakou dobu uchránit od břemene proroctví.
"Mrzí mě to, Joshuo," řekl tiše. "Tedy, nemrzí mě, že jste na světě… ale samozřejmě jsem přemýšlel, zda něco nešlo udělat jinak… Je těžké o tom hovořit," sklopil hlavu.
"Nechtěl jste mě," pokračoval neúprosně chlapec.
"To tak není… Nevěděl jsem to," zavrtěl bezmocně hlavou Snape.
"To není omluva," odpověděl nekompromisně Joshua. "Nevěděl jste to, protože jste se nezajímal. Jinak byste se to dozvědět musel."
"Respektoval jsem rozhodnutí vaší matky, že mě nechce vidět," odpověděl Snape.
Joshua jen zavrtěl hlavou a přísně mlčel. Po několika minutách ticha prohlásil s chladem, který Snapea znepokojil více než otevřený vztek: "Lhal jste mi."
"Nikdy jsem ti netvrdil-"
"To přece na věci nic nemění. Jako by se nadalo lhát i mlčením," řekl nesouhlasně.
"Bylo to těžké. Je to těžké, i teď. Jste… jsi ještě dítě. Později ti o tom řeknu více. Pokud o to budeš stát," s bolestí se na něj podíval. Zlobí se na něj. Chápal proč, bylo to mimo schopnosti porozumění dítěte jeho věku. Bylo to příliš brzy. Nebo příliš pozdě. Kdyby mu řekl, že jsou i jiné důvody… Možná by to spíše pochopil… Ale nesmí si ulehčovat své břímě tím, že by je přenesl na svého syna. Joshua má své vlastní těžké břemeno a bude je nést, až přijde čas, ani o okamžik dříve, než to bude nezbytné. A on je zde proto, aby jej chránil a aby mu je nést pomohl, jak dlouho jen bude moci. "Joshuo, slib mi… nesmíš to nikomu…"
"Nejsem hlupák," ohrnul Joshua pohrdavě horní ret. "Vím, že by to matce ublížilo. Budu mlčet. A nebudu vám pro jistotu ani říkat otče, pane profesore," hořce se ušklíbl. "Samozřejmě z čistě bezpečnostních důvodů. Ostatně jste o to očividně nikdy nestál."

...

Nemohl spát. Vstal a šel se posadit do prázdné společenské místnosti. Bylo chladno, zapálil proto neverbálně oheň v krbu; nemusel své schopnosti skrývat, když byl sám. Hleděl do plamenů a přemýšlel o tom, co se dnes večer stalo. Když Snape začal hovořit, byl si tak jistý, že mu to konečně řekne. Neřekl. A už nebude mít možnost mu to sám říct, když se dnes neudržel a prozradil, co ví. Mělo to být jinak. Ale byla Snapeova vina, že to tak dopadlo! Zlobil se na něj, cítil hněv za to, že mu to neřekl sám, nemohl mu odpustit, že on pro něj nebyl tak důležitý, aby si jeho matku vzal, že k němu se nepřihlásil. Že se o něj jedenáct let vůbec nestaral. Nevěděl to, ale to nebyla omluva. To byla přitěžující okolnost, protože svědčila o tom, jak moc se nezajímal. Tvrdil, že respektoval rozhodnutí jeho matky. Nebylo jí ani dvacet! Respektoval ji, dobře, ale nejspíš proto, že to bylo pro něj nejpohodlnější. A nejvíc bolelo, že mu potvrdil jeho nejhorší obavy, jimž do dnešního večera tak docela nevěřil, protože jim věřit nechtěl.
Jenže proč si ji chce vzít teď, když to neřešil předtím? Měl na to přece dost času! Co se změnilo? Třeba to je jen kvůli těm článkům… Opravdu mu najednou došlo, že matku miluje, nebo mu jde jen o veřejné mínění? Ty články… znovu si vzpomněl na nejnovější příspěvek Holoubkové, která rozebírala roli jeho otce v první válce, jeho zradu rodičů Harryho, která bezprostředně vedla k jejich smrti. A naznačovala, že se toho událo mnohem více a mnohem horšího. Jenže Holoubková dříve napsala tolik lží o jeho matce… Proč by teď měla mít pravdu? Stisknul pěsti a snažil se ovládnout prudkou nenávist, kterou k té neznámé ženě opět v neztenčené míře pocítil.
"Kdo tě rozzlobil?" uslyšel hlas a nebyl si jist, zda se ozývá z krbu nebo z jeho vlastní hlavy. Povšimnul si, že plameny v krbu zbělaly. Ihned uzavřel svou mysl, jak se naučil, a ostražitě se zadíval do ohniště. Kromě změny barvy však nic zvláštního neviděl. Přesto namířil hůlku, z ohně se však znovu ozvalo: "Půjdu pryč, pokud se mnou nechceš mluvit. Ale mě se nemusíš bát. Jsem tvůj služebník, ne nepřítel. Pomůžu ti získat všechno, co chceš. Jsem ti k službám. Řekni mi, kdo tě rozzlobil?"
"Jak mi pomůžeš?" Joshua nepřestával na oheň mířit svou hůlkou.
"Jak budeš potřebovat. K tobě se přece nemůžou chovat jako k jiným!"
"Proč, Aodhfionne?" Joshuova ruka mírně poklesla. "Proč by nemohli? Nejsem snad jako jiní?"
"Samozřejmě, že nejsi! To přece víš, pane. Řekni, komu se chceš pomstít?"
"To se tě netýká. Teď odejdi, Aodhfionne. Zavolám tě, až tě budu potřebovat," řekl klidně a až nyní si uvědomil, že mluví v tom neznámém jazyce, v kterém se mu už několikrát podařilo kouzlit.
Oheň získal opět svou normální barvu. Tiše praskal do ticha šeré místnosti a Joshua stále zíral do plamenů. Objevení se Aodhfionna mu připomnělo, co se stalo minulý rok. Neměl by soudit, pokud sám nechce být souzen. Zlobí se na svého otce za to, čím je. Zlobí se na Holoubkovou, že to zveřejnila. Přitom Snape nepopřel, že vše, co napsala, je pravda. A pravděpodobně mnohem víc. Možná je jeho otec zločinec. Smrtijed, který znásilnil jeho matku. Ale čím je on sám? Přestože mu je teprve třináct let, už vraždil. A nejen kvůli strachu, nejen v sebeobraně. Byl si jist, že Ranulphuse Burkea Aodhfionn mohl jen zahnat, pokud by mu dal takový příkaz. Vzpomněl si na ten první večer zde v této místnosti, kdy jej hlas jeho ohnivého spojence naváděl, aby ukázal, čím je, co umí. I nyní mu říkal, že není jako ostatní, že se ho mají bát. Děsilo jej, když si musel přiznat, že mu to není zcela proti mysli. Nelíbilo se mu snad, jak kolem něj spolužáci i mnohem starší studenti opatrně našlapují? Báli se ho. Nejen pro jeho spojení se Snapem, které spíše tušili, než aby o něm tehdy mohli s jistotou vědět, ale protože byl silný. Bylo to příjemné, protože to život zjednodušovalo. Šli mu z cesty, nechtěl přece nic víc. I Holoubková by mu měla jít z cesty. Je zlým, když chce, aby se ho bála i ona? Nechce přece nic víc, než aby ho nechala na pokoji. Nechce nic jiného, než aby pochopila, že on je něco jiného a že do lidí, kteří jsou pod jeho ochranou, se navážet nesmí.
Je zlý? Vzniknul ze zla. Když to vmetl Snapeovi do tváře, nebyl si tím zdaleka jist. Doufal, že mu to s překvapením v očích vyvrátí, že ho ubezpečí, že jeho matku zachránil, přenesl ji, a pak… z lásky nebo z napětí chvíle… Ale tak to nebylo. Nemohlo to tak být, to mu přece bylo jasné už předtím, i když pošetile doufal v opak. Protože proč by potom jinak utíkala?
Jenže to všechno pořád nedávalo smysl. Proč je podobný Harrymu, když je synem Snapea? Anebo mu není podobný? Možná si to všichni jen namlouvali, protože si mysleli, že je Harryho syn. Jenže to nebyla jen ta podoba. V hlavě se mu vynořila téměř zapomenutá vzpomínka. Co mu to minulé vánoční prázdniny říkal Krátura? Starý skřítek byl přesvědčen, že je příbuzný Harryho. Mohl se mýlit i on? Jak vlastně funguje skřítčí připoutání ke krvi svých pánů? Bude si muset o tom zjistit víc. Protože pokud se Krátura nemýlil, tak je Harryho příbuzný. A nepochybně je to důležité, když nechtějí, aby se to vědělo.

……………

Tamtéž; 1. března 2012

Byl čtvrtek před plánovaným dnem svatby. K Joshuově překvapení se ji dosud podařilo utajit, alespoň tomu vše nasvědčovalo. Skláněli se ve trojici s Jamesem a Vicky nad kotcem s neznámým zvířetem, jež měli identifikovat a určit, jakou péči vyžaduje.
"Jak se sem vlastně tvůj dědeček a babička dostanou, Joshi?" zeptala se Vicky a přistrčila k tvorečku, který Joshovi připomínal křížence ježka a krtka, žížalu. Zvíře se odtáhlo. Bodloš to tedy nebude.
"To je fakt, vždyť mudlové Bradavice vidět nemůžou, ne?" přidal se James. "Stejně to bude sranda. Jsem zvědavej zejtra na Snapea. Nemusel by nám dát ten test, když má před svatbou, ne?"
"Na to bych nespolíhal, Jamesi," pokrčil rameny Joshua. "Navíc dát test je pro něj míň náročný, než hlídat, co kde vybuchne. Děda s babičkou přijedou mudlovským autem. Pak dojdou pěšky. Stačí, když je máma vezme za ruku."
"A proč je nepřenese?"
"To je pro mudly nebezpečné, Vicky. Riziko odštěpu je příliš velké."
"Ale proč? Vždyť když tě někdo přemísťuje, tak do toho nevkládáš svou magii," kroutila hlavou Vicky.
"Jenže ty víš, že je normální, když tě někdo přemísťuje. Nebráníš se tomu. Pokud bys byla vychovaná v tom, že je to nemožné, tak by ses bránila. Část tebe by tomu nevěřila a chtěla by zůstat."
"Ale oni vědí, že kouzelníci existují, měli by tomu tedy být schopni uvěřit!"
"Jenže v tom nevyrostli. Aspoň takhle to vysvětluje Marchbanksová v knížce o teorii přemísťování."
"Proč to vlastně čteš, když zkoušky budeme moct skládat nejdříve v šesťáku," kroutil hlavou James.
"Hele, bobule blínu mu chutnají. Co se jen může živit blínem, ten je snad jedovatý, ne?"
"Počkáme ještě, jestli přežije," ušklíbl se James.
"Hagrid by sem nedával nic, co by ho mohlo zabít. Mohlo nám to dojít dřív, že to bude blín," poznamenal Joshua. "Podívám se do knížky, fakt mě nic nenapadá."
"A nemůžeš zjistit, co bude zítra v tom testu? Nemáš se svým…" James se zarazil, "ředitelem koleje dneska doučování?"
"Jamesi," zvedl Joshua hlavu od knihy a varovně zavrtěl hlavou. "Jediné, co by to mohlo být, je kluběnka, ta může žrát úplně všechny rostliny, jenže ta má být světle hnědá a ten tvar se mi taky nezdá. Ale jazyk má přesně jako kluběnka - dlouhý a růžový."
"Ale kluběnka snad nemá bodliny, ne?" zeptala se Vicky.
"Ne. Ale může to být nějaký její poddruh. Zkus zjistit, jestli je to přítulné, všechny druhy kluběnek mají být hodně mazlivé."
"A co když mi to ukousne ruku," zamumlal James.
"Vždyť je to drobeček," řekla Vicky a lehce se dotkla hlavy zvířete, která nebyla porostlá bodlinami. Tvoreček se ihned stočil do klubíčka a začal vydávat tichý bzučivý zvuk. Vicky pokračovala v hlazení.
"Je roztomilá," usmívala se. "A nejsou to bodliny, jen slepená srst, asi to přece jen bude kluběnka."
"A už ses rozhodl, jestli se po svatbě přestěhuješ k nim?"
"Zůstanu na koleji," odpověděl stroze Joshua.
"Ne, že bych to nechápal," ušklíbl se James. "I když zrovna ty si celou dobu nemáš na co stěžovat. Vždycky ti nadržoval, ne? Ale je to škoda," Jamesův hlas zněl trochu zklamaně. "Při troše šikovnosti bys fakt mohl zjišťovat, co Snape chystá."
"To by Joshua neudělal," prohlásila Vicky. "Stejně je to divná představa - jít na svatbu zrovna Snapeovi. Ale těším se, že pozítří všichni přijedou."
"Snape se žení?" řekl až příliš pronikavě Hank Kirke, který se objevil těsně u nich. "Pozítří? A tady?"
Hlavy všech se k nim otočily. Joshua zaznamenal i zvědavý pohled Cory Cuffeové. Tak je to venku, pomyslel si a vlastně ho to ani nemrzelo. Nikdo z nich slib neporušil, a stejně se to všichni dozvědí.
"Proč nás špehuješ," zamračil se James.
"Nešpehuju," zatvářil se ukřivděně Hank. "Jen jsem se přišel zeptat, co jste objevili, s Coleen a Marigold na to nemůžeme přijít. Myslel jsem, že mi poradíš. Myslel jsem, že jsi kamarád, a ty máš tajnosti."
"Kdybys ty byl kamarád, tak to tady nevykřikuješ," zasyčel na něj James.
"Nedošlo mi to," řekl zkroušeně Hank. "Ale proč jsi mi to neřekl? A jsi v poslední době pořád s tím Zmijozelem," protestoval ublíženě.
Joshua se na něj díval a nic neříkal. Nechápal, jak se James může s takovým klukem vůbec bavit. A už vůbec nechápal, proč je Kirke v Nebelvíru. Neměl pocit, že by Kirke měl byť jen špetku odvahy.
"Joshua je můj brácha, ne?" usmál se James a mrknul na Joshuu. Joshua jen zvedl obočí, nic však neřekl.
"Já vím… promiň, Jamesi."
"Omluv se Joshuovi. Mluvit o někom v jeho přítomnosti, jako by tu nebyl, je neslušný. To tě doma neučili, Hanku?" založil si James ruce na prsou.
"Promiň," otočil se Hank Kirke neochotně k Joshuovi. "Ale jsme pořád kamarádi, Jamesi?"
"To víš, že jo," zamumlal James. "Myslíme si, že je to kluběnka, Hanku."
Když Hank Kirke odešel, Joshua dodal: "Je to Kluběnka tasmánská, téměř vyhynulá. Jdu to říct Hagridovi."
Když mu to nahlásil, Hagrid se rozzářil: "Bezva, Joshi, přišel si na to ty nebo všichni dokopy?"
"Přišel na to Josh," přiznala Vicky, která ho se bzučící kluběnkou v ruce provázela.
"Tak to je patnáct bodů pro Zmijozel," přikývnul vážně hlavou Hagrid. "A pět bodů pro Nebelvír, že si řekla pravdu. A myslim, že ste tomu taky pomohli, ne?"
"Určitě," přikývl hlavou Josh.
"Děcka, uvědomujete si, jaká je to vzácnost? Kluběnky tasmánský? Dáme eště šanci vostatním, aby na to přišli, ale pak to řeknu všem - budeme dělat projekt dohromady se školou v Uluru, pokusíme se je tady rozmnožovat. To je skvělý, ne? Těšíte se?"
Joshua přikývl. Život najednou vypadal mnohem normálnější.

……………


Tamtéž; 3. března 2012

S výjimkou rodičů Hermiony, kteří přijeli den předem, a Ginny s Fleur Weasleyovou, které organizovaly svatební obřad i oběd, se ostatní hosté začali scházet až těsně před obřadem. Svatbu se nakonec utajit nepodařilo. V pátek vyšel článek v Denním věštci. To Snapea rozladilo, nemělo však smysl pátrat po vinících. Mohl to být kdokoli - už ve čtvrtek odpoledne mu ze zachyceného hovoru a zvědavých pohledů studentů došlo, že se zpráva o jeho svatbě šíří školou rychlostí zvuku. Samozřejmě neměl v úmyslu svůj sňatek s Hermionou držet v tajnosti navždy, Hermiona měla pravdu, že by jinak celá akce postrádala smysl. Jen chtěl poslat oznámení až po ní, aby byla co nejklidnější. Přirozeně kvůli Hermioně, byla ještě v šestinedělí a neměla by se rozrušovat.
V přízemí se shromáždila téměř celá škola, když do sborovny, pro tuto příležitost zbavené obvyklého vybavení a přeměněné na obřadní místnost, zamířil svatební průvod. Začaly blikat blesky fotoaparátů. Zamračil se, Minerva je sem neměla pouštět bez jeho vědomí. Nebylo mu příjemné, že je středem takové pozornosti a téměř zalitoval, že se do té záležitosti vůbec pouštěl. Vždyť to nic na tom, že jsou manželé, stejně nezmění. Celé to je zbytečné. Ale když uviděl lehce se usmívající Hermionu zavěšenou do pana Grangera, došlo mu, že to zbytečné není. Ona si zasloužila být nevěstou, musel uznat, že jejich skutečný sňatek příliš příjemnou záležitostí nebyl. A zasloužila si být jeho ženou i před lidmi.
Minervina řeč k němu pronikala jako z jiné dimenze. Pocit neskutečna však zmizel, když se otočil ke své ženě, vzal ji za ruce a řekl:
"Hermiono Jean Grangerová, beru si tě za svou manželku a slibuji, že ti budu věrný, budu tě milovat a ctít. Půjdu s tebou v dobrém i zlém, budu ti po boku, dokud nás smrt nerozdělí."
A ona mu vážně, s lehkým uzarděním, odpověděla, přitom se téměř vrátila k původnímu znění slibu, který nevěsty dříve skládaly: "Severusi Tobiasi Snape, dávám se ti za tvou manželku a slibuji, že ti budu věrná, budu tě milovat a ctít. Budu tě následovat v dobrém i zlém, budu ti po boku, dokud nás smrt nerozdělí."
Bylo to jiné. Nebyla to hra, nebylo to divadlo pro okolí. Bylo to skutečné a najednou měl pocit, že teprve nyní, když si dali svůj slib dobrovolně a před lidmi, jsou opravdu manželi, přestože právě jejich podivné manželství bylo starými knihami nazýváno skutečným manželstvím. Jejich pouto bylo silné, magické, dané. Ale až nyní mu svůj slib dala skutečně svobodně a s vědomím toho, co slibuje.
Díval se na ni a už nevnímal rozpačité tváře hostů ani svého zamračeného syna. Vypadala šťastně, zářilo z ní světlo, ona byla jeho světlem. Byli spolu, a tak to mělo být. Tak to bylo naplánováno. Dosud se choval, jako by to nevěděl. Promarňoval jejich manželství, nevážil si daru, který dostal. Bylo tolik důvodů proti, samozřejmě. Ale pokud má pravdu Brumbál, a nyní, když pozoroval záři šířící se z Hermioniny tváře, tomu skutečně věřil, pak si osud svou cestu najde. Co má být, to se stane. Bude znovu válka, jistěže. Vždy nějaká byla. Žádná doba nebyla úplně klidná, v každé době hrozilo nějaké nebezpečí, někdy větší, jindy menší. A přesto lidé žili, znovu a znovu nacházeli odvahu milovat, mít děti a vychovávat je. Vštěpovat jim víru v to, že život je v principu dobrý, a odvahu bojovat za to, aby takovým zůstal.


Joshua se rozhlížel po sborovně, kde se po skončení obřadu opět objevily stoly. Ty však nebyly plné pergamenů a knih jako obvykle, ale jídla a pití. Hostina byla v plném proudu. Zprvu rozpačité ticho se proměnilo v mumraj, jaký má na každé správné svatbě být. Všichni se tvářili, že je vše v pořádku, a možná bylo. Jeho máma byla nyní Snapeová, jeho sestra byla Snapeová. Jeho otec byl Snape. Ale on zůstal Grangerem. Proč? Musí na to přijít. Věděl, že to není bezdůvodné, ale to od hořkosti, kterou cítil, nepomáhalo.
Díval se na matku, která chovala jeho sestru. Usmívala se a něco si vyprávěla s tetou Ginny. Vypadala šťastně, nemohl si však nevšimnout stínu zármutku nebo snad výčitek svědomí, když se na něj podívala. Něco mu tají, není vše v pořádku, jak chtějí, aby to vypadalo. Poznal to i na Harrym - jeho úsměv byl příliš násilný a jeho pohledy, kterými se díval na Snapea, když si myslel, že ho nikdo nepozoruje, nebyly zrovna přátelské. I Harry to ví. Všichni to vědí, jen jemu to tají.
"Joshi, nejsi na pohřbu, ale na svatbě. Odvahu, chlapče, odvahu," poplácal ho po zádech George, který se usadil mezi chlapce. "Budeš teď Snapeovi říkat tatínku?" mrknul na něj.
"Ne," sevřel Joshua rty.
"Neboj, nemyslel jsem to vážně. Ale otázky na písemky nosit pro kamarády budeš, ne?"
Joshua se zamračil, nechtělo se mu odpovídat. Naštěstí ho z rozpaků vytrhli duchové, kteří nadšeně vpluli do místnosti. Oknem proskočil i Skorobezhlavý Nick na koni a proběhl po stole.
"Ahoj, Nicku!" zdravil jek halasně George a ukázal hrdě na kudrnatého tmavého chlapce sedícího vedle něj, "tohle je můj syn, Fred. Do Bradavic nastoupí už příští rok. Jak se těšíš?"
"Bude tu konečně zase veselo, ctihodný Georgi," dotknul se sir Nicholas klobouku. "Budu si ale muset zvyknout na to, že Weasley nemá zrzavé vlasy. Je to poprvé za všechny ty generace, co znám vaší rodinu."
"Pořád je to Weasley," George se trochu zamračil, poznámka nebelvírského ducha se mu očividně nezamlouvala.
"Samozřejmě, nemyslel jsem to špatně, můj milý Georgi," odpověděl rychle duch.
Georgeova napjatá tvář se uvolnila. "Neviděl jsem tu Tlustého mnicha, netušíš, kam zmizel?"
"Netuším. Najednou byl pryč. Na oslavě mé smrti ještě byl, na vánočním dýchánku také. Na oslavě úmrtí sira Edwarda Clogga se už neobjevil. Přitom byli přátelé, pokud vím. Sir Edward je nyní duchem Mrzimorské koleje. Všechny nás mrzí, že nás Tlustý mnich opustil."
"Nemusí tě to mrzet, sire Nicholasi," podíval se na ducha vážně Joshua a poprvé tento den se usmál. "Otec Damianus šel dál. Je to tak, jak má být."



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014