ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá devátá: Eclipse - dokončení

27. října 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Vicky jim tentokrát neunikla. Chlapci ji následovali v těsném závěsu krytí neviditelným pláštěm i Quietem, které kolem nich vyčaroval Joshua. A jak očekávali, zamířila do Zapovězeného lesa, poté, co zkontrolovala, že v nedělním ránu nikoho kolem sebe nevidí.
Šli za ní, nediskutovali o tom. Joshua si nebyl jist, jestli dělají správně, vlastně si byl jist, že by se to Snapeovi nelíbilo. Ale to pro něj teď nebyl důvod, spíše naopak. Ostatně, nebyl úplněk, vlastně vůbec nebyla noc a přes den přece nemůže být Zapovězený les skutečně nebezpečný. Les vypadal jako každý jiný - přes koruny stromů probleskovalo jarní slunce, potok, kolem nějž šli, nevinně zurčel. Kolem něj rašila neuvěřitelně zelená tráva a z ní vykukovaly sasanky. Bylo krásně a Joshua neměl pocit, že by se něčeho měl bát. James s Teddym také ne, a pokud ano, nic na sobě nedávali znát.


Následovali Vicky dál a dál do lesa a Joshua začal myslet na příhodu s obřími pavouky, kterou jim Harry jednou vyprávěl, nejspíš proto, aby je od výprav do Zapovězeného lesa odradil. Nepodařilo se mu to, zato Joshua začal cítit, jak mu po zádech stéká ledový pot, a rozhodně to nebylo z rychlé chůze. Pavouci tu ale už být nemůžou, zabily je přece padající zdi při bitvě o Bradavice, snažil sám sebe přesvědčit. A ostatně Vicky se vracela vždy zpět a v pořádku, kdyby tu bylo nějaké skutečnénebezpečí, muselo by se už projevit.
Teddy je najednou pohybem zastavil, protože i Vicky se zastavila. A přestože byli krytí pláštěm, raději zůstali opodál a postavili se ještě za kmen rozložitého stromu. Až nyní si Joshua všimnul, jak jsou zde všechny stromy staré a rozložité. Zaklonil hlavu, jejich koruny byly vysoké, klidně by se v jejich větvích mohl skrýt i menší dům. Bylo tu krásně, najednou z něj všechna tíseň spadla a jeho srdce poskočilo radostí, jejíž původ nechápal. A pocítil její příchod, dříve než ji uviděl. Byla to víla.
Za ruku ho zatahal James: "Vidíš ji?" vydechl nevěřícně. "Je nádherná. Je to elfka, viď?"
Joshua si nebyl jist, zda má jeho nadšení sdílet, přes světlo, které z ní vyzařovalo. Bylo to světlo její krásy, ale nebyla to jen krása tváře a pohybů, byla to krása zářící z její podstaty. A zářila tak silně, že to světlo bylo téměř hmatatelné. Možná příliš silně, varovalo ho něco pod radostí, která jej zaplavovala, ačkoli tomu hlasu nechtěl naslouchat.
Teddy také stál a díval se. Po chvíli hlasem tak tichým, jakoby zapomněl, že je chrání Quietus, řekl: "Je to cizí."
A když to řekl, Joshua s ním nemohl nesouhlasit, nedokázal s ním však ani souhlasit. Nejraději ze všeho by se rozběhl, aby mohl být u ní.A James nejspíš také, ale to si uvědomil, až když ucítil pevný stisk na paži a uslyšel Teddyho hlas: "Neblázněte, stůjte. Musíme zjistit, proč je tu Vicky."
Joshua přikývnul a pozoroval scénu před sebou. Vicky seděla u víly nebo snad elfky, jak ji nazval James. Víla skutečně vypadala přesně tak, jak popsal Tolkien elfy neboli Starší lid ve své sáze, ale byla mnohem krásnější nebo spíše zářivější, než se je podařilo zobrazit mudlovským tvůrcům filmu natočeného podle knihy. Ale bylo v ní ještě něco, o čem Tolkien nikdy nepsal, a vědomí toho se mu přes okouzlení dostávalo na povrch mysli. Její tvář byla nečitelná. Na první pohled vyjadřovala laskavost, světlo, lásku, ale ta láska byla jiná. Cizí, jak řekl Teddy. Ta tvář byla maskou lásky a v tom bylo něco děsivého.
Víla hovořila cizí krásnou zpěvnou řečí a Joshua v ní poznal jazyk, v kterém Vicky o Vánocích zpívala. Vicky jí v témže jazyce odpovídala. A jak se do něj Joshua zaposlouchával, poznával jej. Bylo to, jako když jedete krajinou, kde jste byli jako děti, a rozvzpomínáte se na zapomenuté. Jak slova říkanky, kterou vás učila máma, o které si myslíte, že jste ji zapomněli. A i Joshua se rozvzpomínal a na mysli mu vytanula nejasná vzpomínka na sen o podobně krásné paní, snad ještě krásnější, protože její krása byla samou podstatou světla. I ona mluvila v tom snu tímto jazykem, a ačkoli si nevzpomínal, co mu tehdy říkala, vzpomněl si, že i on jím hovořil, že jej zná, že mu rozumí.
A porozuměl.
Víla si sundala z krku náhrdelník se zářícím přívěškem ve tvaru květiny a zavěsila jej Vicky na krk a říkala jí v tom zvláštním jazyce, že ví, že se rozhodne správně a že jí dává památku po své prababičce, aby se Vicky, kterou nazývala Jiskrou, rozhodla tak, jak bude nejlepší.
"Co jí to dává? Vicky vypadá divně, ne? Jako by ji tím šperkem chtěla ovládat," šeptal nervózně Teddy.
Vicky víle poděkovala v tom zvláštně krásném jazyce.
"Co říká?" ptal se znepokojeně Teddy, ale nečekal na odpověď. Proč by také měl? Jak by jej mohlo napadnout, že Joshua rozumí či si to alespoň myslí?
A Teddy vystoupil z úkrytu.
Joshua ho chtěl zadržet, ale Teddy se nenechal a přešel rychlými kroky k Vicky.
Ta se na něj překvapeně otočila: "Co tu děláš, Teddy?"
"To nevíš, že si nemáš brát nic od cizinců?" zeptal se místo odpovědi a pokusil se jí sundat svítící šperk. "Může to být začarované!"
Vicky mu zadržela ruku a zamračila se. "To není nikdo cizí! Je to moje prababička!"
Teddy se zarazil, ale jen na chvíli, poté ve své snaze pokračoval. "A jak dlouho ji znáš, Vicky? Seznámila tě s ní tvoje máma? Nebo tě vylákala sama? A nezakázala ti náhodou o sobě mluvit s ostatními?"
"Jak to víš?" vydechla nejdřív překvapeně Vicky, vzápětí se však opět zamračila: "Do toho ti nic není!"
"Chlapče, opravdu se tě to netýká," sklonila se k němu víla a její hlas přes Teddyho obvinění zůstával laskavý. "Jsem skutečně Vickyina prababička. Jmenuji se Galadhil. Představíš se mi?"
"Jsem Teddy. Ted Lupin," odpověděl Teddy, stále zamračeně. "Co chcete Vicky?"
Vicky se už nadechovala k odpovědi, ale víla ji předešla: "Nemusíš se bát o svou kamarádku, Teddy. Připadá ti snad nešťastná? Je to ostatně moje pravnučka, je pro mě jak vlastní dcera, jak bych jí mohla chtít něco zlého?" Aniž by čekala na odpověď, zadívala se mu upřeně do očí a pokračovala: "Jsi tu sám?"
Joshua si znepokojeně všimnul, že Teddy jí upřený pohled vrací, že jej nedokáže odvrátit. Umí i víly nitrozpyt? Nejspíš ano, musel si odpovědět po chvíli, když se víla zadívala s jistotou směrem k nim.
"Přijďte se také představit, chlapci," přikázala jim hlasem, který zněl laskavě, a vydala se několik kroků směrem k jejich úkrytu.
James zmačkal plášť do kapsy a šel k ní. Joshua ho následoval. Postavil se vedle Vicky, James vedle Teddyho.
"Jste dobří přátelé, když jste chtěli chránit svou přítelkyni, nezlobím se na vás," řekla víla tiše. "Ale obávali jste se zbytečně, ostatně to už sami víte, že?"
James přikývnul a něco v jeho očích Joshuu znepokojilo. Teddy jen sevřel rty. Vicky se usmála a přikývla, něco v jejím výrazu se však Joshuovi také nezdálo. Otočil se k ní a přiložil dlaň ke svítícímu přívěšku. Magie z něj přímo sálala, tím si byl jist.
"Proč jste nemluvila s Vickyinými rodiči? Pokud jí nechcete nic zlého, proč by o tom neměli vědět?"
"To není tvá záležitost, chlapče," odpověděla víla s nepohnutě laskavou tváří a zvědavě si jej prohlížela. "Kdo jsi?"
"Jsem Vickyin kamarád," odpověděl Joshua prostě. "A on," ukázal na Jamese, "je její bratranec. Jsem si jistý, že se nás to týká. Zastupujeme tu její lidskou rodinu. Vicky, Teddy má pravdu. Ta květina je začarovaná, bude lepší, když si ji sundáš," obrátil se klidně k Vicky.
Ta jen mlčky vrtěla hlavou, oči upřené na vílu.
"Nepřesvědčil jsi mě, chlapče," odpověděla klidně a bez úsměvu víla. "Pouto přátelství je silné, avšak pouto krve silnější. Pořád nevidím důvod, proč by se to tebe mělo týkat. Je to volba Tinwë, jen její, nikoho jiného. Dokonce ani její matky či jejího otce ne. Ani jejího bratrance. A už vůbec ne tvoje. A Tinwë chce teď odejít se mnou, aby poznala lépe náš život a mohla se skutečně svobodně rozhodnout. Je to tak, Tinwë?"
Vicky přikývla. "Chci jít s tebou, Galadhil."
"Vicky, rozmysli si to!" chytil ji za ruku Teddy. "Nelíbí se mi! Nikdo, kdo je tvým skutečným přítelem, tě nikdy nebude chtít odvést od rodiny!"
"Vicky je taky víla," řekl James zastřeným hlasem a okouzleně hleděl na Galadhil.
"Máš pravdu, chlapče. Ty jsi bratranec Vicky? Jmenuješ se Weasley?"
"Ne," zavrtěl hlavou James a usmíval se. "Jsem James Sirius Potter. Má matka je sestrou Vickyina otce."
Galadhil se usmála. "I ty máš v sobě naši krev, Jamesi. Jako všichni istari, kouzelníci, jak si říkáte. Ale je jí už bohužel příliš málo, abys mohl i ty volit. Vicky tu možnost má. A ty chceš její skutečné štěstí, viď?"
James přikývnul.
Joshua se na něj znepokojeně díval, James se nechoval tak, jak jej znal. Jeho bezpodmínečný a tak nečekaný souhlas se vším, co víla řekla, byl pro něj jen dalším důkazem, že něco není v pořádku. Otočil se k Vicky a pokusil se, stejně jako prve Teddy, sundat ten zvláštní náhrdelník, aniž by se však dotknul zářivého přívěšku. Nešlo to však a poznal, že důvod nebyl jen nesouhlas Vicky, bránilo jej i kouzlo.
"Á nanmapa siná, quendi,[1]" požádal tiše vílu. "Netmelyes amillyello enwina, quettelyë. Mernesës sin? Epë uvlë Vickyllo anwë mirima?"[2]
"Man natyë?Sintanyë tye?"[3]šeptala Galadhil. "Hanyanyë, tancawë, hanyan… Natyë hína tornillo martë… Mána meretyë?"[4]
"Ní lá hanyalyë…[5]" odpověděl zaraženě Joshua a nevěnoval pozornost konsternovaným pohledům svých přátel.
"Hanyuvatyë, seldo,"[6] šeptala Galadhil a vypadala stejně překvapeně, jako ostatní. "Ciltuvatyë, acca rato… Á quette te, i te lá na rehtlë. Ar tye lá ná Envinyatar."[7]
"Á nanmapa siná," zopakoval Joshua svou žádost. Na slova víly neodpověděl. Nerozuměl jim, nechápal, komu a co má vlastně říct.
Galadhil jej chvíli pozorovala a Joshua viděl, jak svádí vnitřní boj. Viděl, jak pozoruje Vicky a v jejím pohledu byl smutek i láska. Skutečná láska, teď už Joshuovi nepřipadalo, že je to jen nehybná maska laskavosti, ale skutečná laskavost. Nakonec se sklonila, poklekla před Vicky a náhrdelník jí sňala.
A řekla anglicky, aby jí všichni rozuměli: "Dám ti ho později, až se rozhodneš. Bez ohledu na to, jak se rozhodneš, Tinwë."
Joshua spokojeně přikývnul.
"Půjdeš teď s námi domů, Vicky?"
Vicky se dívala z jednoho na druhého, pak se podívala na babičku s otázkou v očích.
"Udělej to, co chceš, dómerel," řekla jí laskavě.
"Nevím, jestli sem patřím, Galadhil," řekla Vicky konečně.
"Obávám se, že už jsi se rozhodla," odpověděla Galadhil smutně.
"Nevím," zavrtěla hlavou Vicky.
"Musí se vrátit k rodině!" vložil se do hovoru rozhořčeně Teddy. "Nemáte právo jí bránit!"
"Nebráním jí. Rozhodne se svobodně. Ale nezapomeň, Tede Lupine, i já jsem její rodina. Je jen na Tinwë, aby volila, neboť ona může patřit k starším i k mladším dětem. Volba je na ní, ne na tobě."
"Je příliš mladá, aby mohla volit. Patří ještě k rodičům," namítl Joshua.
"Vy Fírimar posíláte děti pryč a chcete tvrdit, že patří k rodičům? My své potomky nikam neposíláme a každý jejich den je vedou jejich rodiče. Tvým rodičům na tobě nezáleží, Tinwë, když tě poslali tak daleko. Nebo tě snad chodí navštěvovat?"
"Je to zvyk," sevřel rty Teddy.
"A u nás je zvyk být se svými dětmi. Budeš se mnou, Tinwë?"
"Nechte ji teď jít. Pokud se má rozhodnout skutečně svobodně, musí být na to sama," řekl klidně Joshua.
"Vím," přikývla prostě Galadhil. "Vrátíš se na Lairemerendë, Tinwë?"
"Nevím," zavrtěla hlavou Vicky. "Chtěla bych mluvit s mámou."
Galadhil se otočila k chlapcům. "Vraťte se všichni v pokoji. A slibte mi, že o mně nebudete hovořit."
"Uvidíme vás ještě někdy?" zeptal se James.
"Pravděpodobně ne. A nevyhledávej mě sám, chlapče." Galadhil se na ně dívala a Joshua viděl, jak její dlaň zajela do šatů.
"Nedovolím, abyste nám vymazala paměť," sevřel Joshua v ruce hůlku.
"To jsem ani neměla v úmyslu. A skutečně mám dojem, že bys to nedovolil," vytáhla Galadhil prázdnou dlaň a podívala se na něj znepokojeně. "Nás cilmetya ar umbartya, seldo.[8]"
"Každý máme svůj osud. A své volby a zkoušky. I vy, paní."
"Máš pravdu a právě jsem jednou zkouškou prošla," přikývla Galadhil a otočila se ke své pravnučce. "Ty už ses ve skutečnosti rozhodla," usmála se smutně. "Nai tielyer nauvar laiquë ar laurië!"[9]
"Namárië, Galadhil," zašeptala Vicky.
"Namárië, dómerel."
Odešli, skutečně odešli všichni čtyři, a, jak se zdálo, nikomu ta zvláštní bytost nevymazala ani nepozměnila paměť. A snad ani na nikoho nepoužila matoucí kouzlo, nebo alespoň na Joshuu ne, protože se rozhodně necítil bezstarostně. A nejspíš ani ostatní, pokud mohl soudit podle toho, že nikdo nepromluvil. Ve skutečnosti to šlo všechno hladce, pořád tomu nemohl uvěřit a pořád nechápal, jak je to možné. Snad se ho ta víla nezalekla! Jak je vlastně možné, že tomu jazyku rozuměl? Co myslela těmi záhadnými řečmi? Komu to má říci? Proč by měl vůbec být obnovovatelem? A kdo má být obnovovatel? Co má obnovit? Souvisí to s tím proroctvím, s tím že je dítětem osudu, jak tvrdí Snape? Možná, snad. Pravděpodobně. Přesto tomu nerozuměl.
Šli mlčky sotva dvacet minut, když se rozhrnulo křoví a bez varování se před nimi objevil kentaur. Zastavili se, přesto za sebou uslyšel slabé kroky. Otočil se. Za nimi stál druhý kentaur, po stranách měli jen neproniknutelné křoviny. Nebylo kam uniknout, pokud tedy vůbec měli šanci tvorům se schopností běhat jako koně utéct.
"Vyšli jste si na procházku?" ušklíbl se ten, který stál před nimi. "Zapomněli vám ve škole vysvětlit, proč se Zapovězený les jmenuje Zapovězený?"
"Galadhil říkala, že jsme pod vaší ochranou!" vyhrkla Vicky rychle.
"Tak to jsi ji špatně poslouchala, dcero Prvorozených. Ty jsi pod naší ochranou, oni ne," řekl s pohrdáním kentaur.
Kentaur stojící za nimi, zvednul pravici. "Bane, máš samozřejmě pravdu, oni jsou však mladí a jsou tu s tou, kterou jsme slíbili chránit."
"Nejsem si jist, zda ji nemáme chránit právě před nimi, Magoriane. Nevypadá zrovna šťastně. A je s nimi on," ukázal na Joshuu. "Nechci ho tu."
Joshua na něj mlčky zíral, nebyl schopný slova.
"Jen doprovázíme Vicky domů, aby se jí nic nestalo. Nevěděli jsme, že je už pod vaší ochranou," řekl rychle Teddy. "Omlouváme se, že jsme narušili vaše území. A oni dva," ukázal na Jamese a Joshuu, "jsou tu, protože jsem je přemluvil. Odpovědnost nesu jen já."
Kentaur, který byl osloven jako Magorian, se na něj chvíli díval, pak bez úsměvu poznamenal: "Každý nese odpovědnost za své rozhodnutí. Ty za to, že jsi je přesvědčoval, oni za to, že se přesvědčit nechali. Ale neobávej se ničeho, synu vlka. Neublížíme vám, protože mláďatům neubližujeme. Necháme vás jít, protentokrát, nezapomínejte však, že toto je naše území a jsou tu i horší nebezpečí, než je tady Bane," řekl vlídně a Bane si odfrknul. "Učí vás stále ještě Firenze?"
"Až příští rok," odpověděl Teddy. "Ale je to volitelný předmět, tak nevím…" pod Baneovým pohledem zmlknul.
"Slyšíš, Magoriane, jak jsou nevděční? Firenze kvůli nim zradil vše, opustil svůj lid a on neví, jestli mu to stojí za to," ušklíbl se.
"Jsou to mláďata," pokrčil rameny Magorian a Joshuovi se zdálo, že se snad i pousmál. Pak se však otočil k němu a řekl velmi vážně: "Bane má pravdu, tebe tu nechceme. Nechoď už sem, Otvírači. Když budou pečeti rozlomeny, kdo je pak slepí?"
"Já přece nic nedělám!" bránil se Joshua. Záhad měl už opravdu dost.
"To se mýlíš. Je to v tvých rukách."
"Ale já nic otevírat nechci. Takže nic neotevřu."
"Jsi silný čaroděj. A víš to o sobě. Nepochybuji, že jsi přesvědčen, že cokoli uděláš, bude dobré."
Joshua neodpovídal. Samozřejmě, že byl silný čaroděj. A samozřejmě to o sobě věděl, jen to nebyl zvyklý říkat nahlas.
"Jděte," mávnul Magorian rukou a Teddy s Vicky a Jamesem na nic nečekali a vydali se na cestu.
Jen Joshua chvíli zaváhal a díval se na Magoriana. "Nerozumím ti," řekl tiše. "Co se děje? Proč mi říkáš Otvírači?"
"Děje se mnohé, ale to jsou záležitosti lidí a my se o lidi nestaráme. To co má přijít, se však může dotknout všech. A my nevíme, zda v dobrém či ve zlém, tak daleko nevidíme. Víme jen, že pak nic nezůstane stejné. A ty jsi ten, kdo má moc otevřít bránu."
"Jakou bránu?" zeptal se tiše Joshua.
"Joshuo, pojď," uslyšel znepokojené volání Vicky, on však zůstal stát, jako by mu nohy vrostly do země.
"Jmenuješ se Joshua," řekl zamyšleně Magorian. "To by vysvětlovalo mnohé. Nevíme, co je to za bránu. Víme jen, že vede odjinud. Uvědom si, Joshuo, že stejně tak, jako můžeš sloužit dobru, můžeš sloužit i zlu. Dokonce i tehdy, když si budeš myslet, že sloužíš dobru. Nezapomeň na to."


[1] Vezměte si to zpět
[2] Máte ho od babičky, říkáte. Ale přála si to tak? Před Vickyiným skutečným rozhodnutím?
[3] Kdo jsi? Znám tě?
[4] Chápu, ano chápu… Ty jsi dítě prokletých bratrů… Co chceš?
[5] Nerozumím vám…
[6] Porozumíš, chlapče.
[7] Budeš volit, příliš brzy… Řekni jim, že nejsou spásou. A ty nejsi Obnovovatelem.
[8] Je to tvá volba a tvůj osud, chlapče.
[9] Ať jsou tvé cesty vždy zelené a zlaté!



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014