ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá osmá: Elbereth Gilthoniel

24. října 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Kapitolu věnuji GAN a Angie, které chtěly vidět Severuse, když opravuje písemné práce. I když kapitola je vlastně o něčem jiném a setkáte se v ní nejen se Severusem, který vás zřejmě překvapí, ale hlavně s Joshuou. A také s Lovellou a Kenleym a s tajemnou prababičkou Vicky. A zjistíte, proč se o prababičce doma nemluví.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola třicátá osmá: Elbereth Gilthoniel

A Elbereth Gilthoniel,
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, si nef aearon!

A Elbereth Gilthoniel!
o menel palan-díriel
le nallon sí di'nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos!

A! Elbereth Gilthoniel!
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
We still remember, we who dwell
In this far land beneath the trees,
Thy starlight on the Western Seas.
Tolkien Ensamble

Vnější Hebridy; 7. dubna 2012

Kenley se vzbudil nezvyklým pocitem osamělosti. Lovella vedle něj nebyla. Chvíli ležel s otevřenýma očima. Jeho žena se chovala poslední dobou zvláštně, byla zamlklejší, někdy snad ani nevnímala, co jí říkal. Nežárlil, tedy jeho rozum nic takového jako žárlivost připustit nechtěl, ale cítil se zvláštně. Lovella tu měla být, nebyl žádný důvod, aby nad ránem, prakticky ještě v noci, opouštěla jejich ložnici. Samozřejmě si nemyslel, že by mohla jít za někým, rozhodně by ale měl zjistit, kam šla, čistě proto, aby mohl nežárlit dál.
Uslyšel tichounké klapnutí vchodových dveří. Buď se právě teď vrátila do domu, nebo právě teď odešla. Pomalu a neochotně vstal, obul se a přehodil si vestu z ovčí houně. Do rukávu zastrčil hůlku a otevřel dveře do kuchyně. Nikdo tam nebyl, měl však pocit, jako by ve vzduchu ještě cítil přítomnost Lovelly. Rychle vyšel na zápraží a všiml si tmavé postavy vzdalující se v šeru. Nepřemýšlel, nevracel se, aby se víc oblékl, jen zakouzlil tišící kouzlo a vydal se za ní.
Žena se neotáčela, šla jistým a rychlým krokem, nechovala se jako někdo, kdo se musí schovávat. Jen klidně směřovala za svým cílem, který však Kenley nechápal. U úpatí kulatého nevysokého kopce pokrytého travou, ještě spíše rezavou než zelenou po skončené zimě, se zastavila. Zůstal stát také, opodál, přikrčil se za nízký kámen a pro jistotu ještě použil zastírací kouzlo. Byli na východní straně ostrova a všimnul si, že nebe nad kopcem, za nímž spíše tušil než slyšel hukot moře, začíná růžovět počínajícím dnem.
Lovella se sklonila a pomalu se svlékla. V ranním úsvitu viděl jen její siluetu, přesto mu připadala nekonečně krásná. Téměř nedýchal, když ji pozoroval, jak pokleká a pomalými pohyby se začíná umývat. Až nyní si uvědomil, kam došli. Byli u kopce, na jehož plochém temeni stálo několik prastarých nízkých kamenů zasvěcených odpradávna Áine, Zářící. A pod kopcem byl pramen vtékající do malé tůňky, označený dalším kamenem. A právě jeho vodou se jeho žena omývala. Okouzleně ji pozoroval, nešel k ní však blíže. Už nežárlil, došlo mu, proč to dělá. Áine byla bohyní světla, lásky a plodnosti, voda z pramenů jí zasvěcených, kterých bylo dost nejen zde ve Skotsku, ale zejména v Irsku, byla vždy vyhledávána ženami, které chtěly mít dítě. Měl si to uvědomit, když ji viděl, jak okouzleně se dívá na chlapečka Sandyho Brighta.
Lovella se napřímila a zahalila se do pláště. Pak se pomalu otočila a došla k němu. "Jsem ráda, že tu jsi. Pojď," chytila jej za ruku a vedla jej nahoru na kopec.
A tam, v kruhu nevysokých, avšak prastarých menhirů, položila plášť na zem a pomalu si na něj lehla. Mlčky se na Kenleyho dívala, a on se pomalu svléknul a lehnul si k ní. Nepoužil ohřívací kouzlo, připadalo mu, že by zničilo tuto chvíli. A přesto nepocítil chlad, když se milovali.


Vraceli se domů, ruku v ruce. Šli delší cestou, kolem pobřeží moře, rozhodli se tak, aniž by se potřebovali domlouvat. Vzduch byl slaný a na tváři cítil drobné kapičky z mořského příboje. V jeho hukotu téměř zanikal chechot racků. Bylo tu krásně, téměř v každodenním shonu zapomněl, jak nádherně tu je. A teď bylo jaro, v trávě viděl drobné bílé květiny tvaru hvězdiček.
"Nikdy jsem si nevšiml, že tu rostou divoké lilie," poznamenal.
"To jsou ladoňky, Scilla verna. Jsou jedovaté. Ale používají se do-"
"Lovello…" přerušil ji, protože poslední, o čem s ní chtěl nyní hovořit, byly lektvary. Nepříjemně mu připomínaly Snapea. Zatnul zuby a nedal nic najevo. Sehnul se a jeden květ utrhnul. "Doufám, že není natolik jedovatá, aby ses jí nemohla ozdobit?" usmál se a připevnil ladoňku kouzlem na Lovellin vlněný tmavě zelený plášť. "Sluší ti."
"Díky," usmála se, ale v jejím úsměvu bylo i nyní více smutku než štěstí.
Pokračovali několik minut mlčky, než se jí odhodlal zeptat na to, co se mu honilo hlavou již od chvíle, kdy pochopil, že jsou v místech zasvěcených Áine. "Tolik toužíš už teď po dítěti? Jsme mladí, máme čas."
"O to nejde," zamumlala Lovella. "Kdybych věděla, že můžu… Ale ano, chci dítě už teď."
"Proč?"
"Proč ne?" pohodila vzdorně rameny.
"Pokud je to jen proto, že nemůžeme… Proč se na to tolik zaměřuješ? Vsadím se, že kdybychom mohli, tak bys to chtěla ještě odložit.
"Možná," přikývla dívka. "Jenže nemůžeme. Vlastně já nemůžu, ty bys dítě mít mohl, Kenley. A až ho budeš chtít, tak-"
"Ne," odpověděl Kenley pevně. "Jsi moje žena. Přísahal jsem, že tě budu chránit v dobrém i zlém. Neopustím tě jen kvůli nějakému děcku, o které navíc nestojím!"
"Teď o ně nestojíš," odpověděla tiše.
"Máme čas, Lovello!"
Pokrčila rameny. "Bylo to aspoň hezký, ne? Když už to k ničemu nebude…"
"Bylo to nádherné," vzal ji Kenley za ruku. "Proč jsi to tedy dělala, když tomu nevěříš?"
"Protože jediná možnost je zázrak, Kenley. Tak jsem chtěla o zázrak poprosit Rozsvětitelku."
"Vyřešíme to, lásko, věř mi. Máme spoustu času, nemusíš spěchat. Vyřešíme to. A kdyby ne… Neopustím tě. Slíbil jsem to. A třeba se to podaří. Třeba tě Áine skutečně vyslyší," donutil se usmát.
"Musel by se stát skutečně zázrak," odpověděla Lovella hořce. "Nemám vlastně problém otěhotnět. Víš, že už jsem dokonce dvakrát těhotná byla? Vždy jen několik dní. Přesně do úplňku. Ještě nikdy žádný plod nepřežil přeměnu. U nikoho. Cynthia říkala, že už se o dítě s Bardolphem snaží tři roky. Nikdy o žádné, které by se to podařilo, neslyšela."
"Potom ale lektvar-"
"Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlela? Myslíš, že o tom Cynthia nepřemýšlela? Nebo Tsukiko? Ylva? Nebo Velvela? Mluvily jsme o tom tolikrát!" Lovella mluvila hlasitěji, její zoufalství bylo smíšené s hněvem na nespravedlivý osud. Nebo možná i na něj osobně, to nedokázal rozlišit.
"Mluvila jsi s Velvelou? Jak se jí daří?" Snažil se raději zaplout do bezpečnějších vod.
"Nevím. Od té doby, co se odstěhovala za Lycaonem, jsem s ní nemluvila, ale nezamlouvej to! Samozřejmě, že lektvar není řešení! Jeho hlavní ingrediencí je oměj vlčí mor, a ta se používá i jako abortivum!"
"To jako na potraty?"
Lovella přikývla a odvrátila hlavu.
"Třeba by… možná by to stálo za zkoušku…"
"Ne. Pokud by dítě přežilo, tak jen jako postižené. To nebudu riskovat. Lektvar ostatně snižuje plodnost. Cynthia to mimochodem už zkoušela."
"Vyřešíme to. Nějak to vyřešíme dříve, než to bude opravdu potřeba," slíbil Kenley pevně. "Jsi skvělá lektvaristka, máš tu laboratoř… Seženu ti cokoli, co budeš potřebovat…"
"Až tak dobrá nejsem," odmítla ho unaveně Lovella. "Připravit lektvary zvládám. Ale vymyslet je…"
"A ostatním je to jedno," zúžil Kenley oči. "Oni si svůj problém vyřešili. Možná jim ten vedlejší účinek i vyhovuje."
"Také jsem o tom přemýšlela," přikývla Lovella. "Je to možné, protože přenos z matky na dítě je mnohem pravděpodobnější než z otce. Tam vlastně ještě popsán nebyl. Přeci jen, krevní oběh matky a plodu spolu souvisí, četla jsem na to studii, která se opírala i o nějaké mudlovské teorie o přenosu chorob-"
"To není choroba!" téměř vykřikl Kenley.
"A co to tedy je?" zeptala se věcně Lovella. "Pokud nemůžeme mít vlastní děti, nejsme druhem, Kenley. Jsme jen nemocnými lidmi."
"Takže to dítě by bylo také…"
"Neříkal jsi právě před okamžikem, že to není choroba?" zvedla Lovella obočí.
"Jistěže není," zamračil se Kenley. "Nevadilo by mi, kdybych měl dítě stejné, jako jsem já. Jsme tím, čím jsme. A máš pravdu, pokud budeme mít vlastní děti, děti jako jsme my sami, pak budeme skutečným druhem. A jsem si jistý, že to je ten důvod, proč použili tu oměj," zamračil se. Po chvíli dodal naléhavě: "Lovello, až dosáhneme postavení, které nám patří, vše se změní! Pokud bude vláda této země chtít, pokud se spojí i kouzelníci z ostatních zemí, pokud budou skutečně chtít… Ten lektvar bude, přísahám ti to, Lovello Selwynová! Promluvím s Dracem Malfoyem. On něco chce. A tohle bude jeho cena."
"Jenže co přesně chce, Kenley?"
"Abychom dělali to, pro co jsme byli stvořeni, Lovello. Nechce nic jiného, než abychom byli sami sebou."

………………

Zapovězený les; téhož dne

Vicky už bolely nohy, ale následovala svou babičku dál a dál do lesa. Začínala však za ní zaostávat, přestože byla mladší - o kolik vlastně? Jenže Galadhil byla mimo lidská měřítka času, a to nejen svou krásou.
"Chceš si odpočinout, dómerel?" otočila se konečně víla.
"Hm, na chvilku," přikývla Vicky a s úlevou se posadila na padlý kmen stromu.
Víla se posadila vedle ní. "Yulmë?"[1] podávala jí láhev s vodou.
Vicky přikývla a napila se. "Proč se tam vlastně nepřemístíme, Galadhil?"
Víla se na ni chvíli dívala, pak jí podala tenkou oplatku: "Á mapa massa."[2] Když Vicky poslušně chroupala chléb, Galadhil pokračovala: "Proč se chceš přemísťovat?"
"Protože to jde, ne?" pokrčila dívka rameny. "Není to pohodlnější? A kam vlastně jdeme?"
"Anehtelë 'nElentári.[3] Je čas na otevření pramenů."
"A to je nutné?"
"Vždy jsme se staraly o prameny, i když byly doby, kdy jsme na to nebyly samy. Myslíš, že bychom to dělaly, kdyby to nebylo nutné?"
Když dívka zavrtěla hlavou, Galadhil pokračovala: "Apanónar[4] zapomněli, že jsou povinováni úctou tomu, co jim umožňuje žít. Příliš toho považují za samozřejmé. Nebývalo tomu tak vždy."
"A kdy už tam budeme?"
"Už jen dvě hodiny chůze, hína."
"Jen?" zaprotestovala Vicky.
"A kam spěcháš, Tinwë? Proč Apanónar tolik spěchají… A je jedno zda istari[5], kteří si vymýšlejí přemísťování a další zbytečná a nebezpečná kouzla, nebo nenadaní, kteří chybějící magické schopnosti nahrazují svou inteligencí. Mnoho z toho, co chcete, přitom ve skutečnosti nepotřebujete."
"Přemístěním si můžeme zachránit život, není zbytečné," nesouhlasila Vicky.
"To je pravda, Tinwë. Ale proč se chceš přemístit nyní?"
"Abychom uspořili čas, přece!" odpověděla Vicky bez zaváhání.
"Tolik pořád spěcháte," pousmála se Galadhil, "a co s tím časem potom uděláš?"
"Třeba… můžeme jít k více pramenům. Nebo můžeme jen tak sedět a povídat si… Můžeš mě něco učit… Je tolik věcí a-" Vicky se zarazila, pak své prababičce pevně pohlédla do očí: "A my nejsme nesmrtelní, Galadhil. Proto spěcháme. Ale to ilfirinissë[6] nemůže pochopit."
Galadhil chvíli mlčela, pak přikývla. "Možná máš v něčem pravdu. Skutečně je těžké si představit, jak jsou vaše životy krátké. Je to nejspíš právě vaše vědomí konečnosti, které ve vás živí ten věčný nepokoj, kterému my nerozumíme. Možná právě v tom je význam fírimain.[7]"
Pak se postavila a podala své pravnučce ruku: "Ale až tak krátké nejsou, abys nemohla obětovat několik hodin na cestu lesem. A pamatuj, že důležitá je i cesta, nejen místo, kam směřuješ. Někdy je ve skutečnosti důležitější."

Vicky okouzleně sledovala svou babičku, jak se sklání nad pramenem, jak jej čistí, jak šeptá slova starodávné modlitby, a snažila se jí ve všem napodobit. Vyčištěnou studánku ohraničenou očištěnými kameny, z které vytékal potok, ten samý potok, jenž ji sem před několika měsíci přivábil, poté ozdobily květinami. A posadily se k němu a zapálily voňavou svíčku z včelího vosku. Galadhil začala zpívat jazykem, který Vicky neznala, v němž nerozpoznávala slova, která ji Galadhil učila. A přesto věděla, o čem píseň je. Věděla, že je modlitbou a poděkováním a písní touhy směřující k té, jíž byl pramen zasvěcen. K té, od níž pocházely všechny prameny a všechno světlo.
Když Galadhil skončila, Vicky potichu promluvila: "Elbereth je Elentári, je to tak?"
"Ano," usmála se Galadhil a z jejího obličeje zářilo takové světlo, že by Vicky byla schopná uvěřit, že právě ona je Rozsvětitelkou. "Má mnoho jmen a všechna jsou krásná. Elbereth Gilthoniel je její jméno z pozdějšího jazyka Eldar, který však už neužíváme. Znamená Elentári Tintallë, Královna hvězd, Rozsvětitelka."
"Proč jste ten jazyk přestali užívat? Je krásný."
"Protože to je jazyk Prokletých, Noldor. Vrátili jsme se k staršímu jazyku, který zůstal čistý."
"Proč jím tedy zpíváš?"
"Tuhle píseň mě naučila moje prababička. Byla vnučkou krále rodu Noldor, jehož jméno budiž zapomenuto."
"Tvoje prababička patřila k Prokletým?" vyvalila Vicky oči.
"To ale neznamená, že byla zlá. Mezi Noldor bylo mnoho moudrých a vznešených. Jsou však pryč a některé mé sestry je viní z toho, co se stalo s Enorathem. Protože ačkoli mnoho z nich neudělalo nic zlého, kletba, kterou na sebe přivolali neuváženou přísahou, trvala a stáhla je do temnoty. A je to tak možná dobře, Tinwë, protože si nedokážu představit, že by se měli vrátit. Vše už je jiné. Arda patří Druhorozeným a nelze jim ji jen tak vzít. Pro Noldor zde už není místa."
"Ta píseň je krásná," poznamenala tiše Vicky. "Nikdo, kdo složil takovou píseň, nemůže být zlý."
"Nemusíš být zlá, abys konala zlo, Tinwë," odpověděla vážně Galadhil. "Myslíš, že já jsem zlá?"
"Ty?" vytřeštila oči Vicky. "Samozřejmě, že ne! Nepoznala jsem nikoho laskavějšího, než jsi ty, Galadhil!"
"A přece jsem učinila i něco, co by většina z Eruhíni,[8] obojího lidu,považovala za zlé. Skoro mě překvapuje, že o tom nevíš," dodala téměř neslyšně a odvrátila svou tvář.
Vicky se na ni zaraženě dívala. Co mohla udělat zlého, co měla o ní vědět? Souviselo to s tím, že se o ní v rodině nikdy nehovořilo? S tím, že si ani Galadhil nepřála, aby o ní mluvila s mámou?
"Povíš mi o tom?" zeptala se vážně.
Galadhil přikývla. Napila se ještě vody ze studánky a začala tichým, ale pevným hlasem vyprávět.
"Naši muži odešli a odešel i ten, který mi slíbil věrnost. A já jsem byla dlouho sama a čekala jsem, doufala jsem, že přijde. Uběhlo mnoho lidských životů, doba delší, než si umíš představit, když jsem pochopila, že ho už neuvidím, pokud neodejdu za ním. A pak jsem pochopila, že nikdy neodejdu, protože láska, která mě váže k lesům a pramenům Enorathu je silnější než láska, kterou jsem stále cítila k němu. A uplynula další staletí, než jsem potkala muže, kterého jsem mohla milovat. Nebyl to tvůj pradědeček, ještě ne. Potkala jsem několik mužů, kteří šli chvíli po mém boku. A některým jsem darovala i syny, které jsem jim však přenechala, protože v té době naše matky již rozhodly, že muži mezi námi žít nemohou. A nechala jsem je jít, nechtěla jsem vidět, jak zestárnou a zemřou. A řekla jsem si, že už to nechci zažívat, protože krátké okamžiky štěstí jsou vykoupeny příliš velkým žalem.
Pak jsem potkala tvého pradědečka. Okouzlil mě a já jsem neodolala touze svého srdce i těla. A jemu jsem porodila dceru, svou první dceru. Mé první dítě, které mohlo zůstat se mnou. Naše cesty se však musely rozdělit, muži nemohou s námi žít a já jsem nedokázala žít dlouho bez svých sester. Musela jsem od něj odejít a on se musel vrátit ke svým. On se s tím však nespokojil a v duchu tradice svého lidu chtěl odvést svou dceru; myslel si, že mu patří. Mohou snad děti někomu patřit? Ne, ony nepatří svým otcům ani svým matkám, jsou samy sebou. Jsou jako vystřelené šípy, jako růže vypěstované ze semene, které jsme zasadili. Žijí po nějaký čas s námi, ale nejsou naše. On to nechápal." Galadhil se odmlčela a sklonila hlavu.
"A co bylo dál? To byla babička Delacourtová?" zeptala se Vicky dychtivě.
"Ano. On jí říkal Claire, já Calima, což znamená totéž. Bylo jí osm let, když ji odvedl, a v době, kdy mohla sama volit, jsem za nimi zašla. Nechtěla jsem nic jiného, než aby si zvolila, sama za sebe, protože ona měla tu možnost. Bylo to její právo, Tinwë!" Galadhil téměř vykřikla. Pak pokračovala tišeji a její hlas zněl nekonečně smutně. "A on jí to nechtěl dovolit a nechtěl, abych se s ní sešla. Zaútočil na mě. A já jsem se bránila. Možná více, než jsem měla, tu otázku si od té doby kladu stále. A ona to viděla."
Galadhil se odmlčela a bezmyšlenkovitě zmačkala jeden z květů bledulí, kterým ozdobily studánku.
"Pak už se mnou nechtěla odejít. Svou smrtí dokázal to, co by se mu přemlouváním ani zákazy nepodařilo. Calima Galadhiliel se rozhodla být člověkem."
"A ty jsi s tím nemohla nic dělat? To záleželo jen na ní?"
"Ano. I tvoje matka, Inzil Calimiel, se mohla rozhodnout a i ty se budeš muset rozhodnout."
"Kdy?"
"V den svátku léta, Lairemerendë, Tinwë.
"To je kdy přesně?"
"Je to v době vašeho svátku Beltain. V noci na prvního lótessë."
"Můžu se rozhodnout o kterémkoli z těchto svátků? Každý rok?" zeptala se Vicky opatrně.
"Ne," zavrtěla Galadhil smutně hlavou. "Je to možné pouze první svátek, který prožiješ jako dívka. Letos, dómerel."
"To není už ani měsíc, Galadhil!"
Víla přikývla.
"Když se rozhodnu zůstat člověkem, to už tě neuvidím?"
"Ne."
"A když odejdu s tebou, neuvidím už své rodiče?"
Galadhil chvíli mlčela, než tiše řekla: "Budeš patřit k Neumírajícím."
"Říkala jsi, že je to těžké."
"A ty jsi říkala, že je to úžasné."
"Možná jsem se mýlila."
"Ty bys nechtěla žít věčně?"
"Ale co za to?"
"Nic."
"Nevěřím. Mohla bych se vídat s rodiči?"
"Občas. Jen bys jim nesměla říct nic o svém životě."
"Mohla bych si najít muže?"
"Ano, ale-"
"Musela bych ho opustit. A syny mu nechat. A dcery mu vzít nebo se o to aspoň pokusit. A nemohla bych mu nic říct," pronesla vážně Vicky. "Pokud bych s nimi nemohla nic sdílet, tak bych s nimi ve skutečnosti nebyla."
"Nikdy své životy s druhými nesdílíme zcela."
"Ale mezi tím zcela sdílet a nic neříct je hodně možností, ne, Galadhil?"
"Jistě. Nechci po tobě takové rozhodnutí hned. Přijď znovu za týden. Pokud budeš chtít, vezmu tě na Lairemerendë domů, do Eriadoru. Uvidíš všechny mé sestry, pamatuješ si na Cerebduin a Mírwen? Moc se na tebe těší, hína. Rozhodnutí je na tobě, Tinwë Inziliel."
Vicky mlčky přikývla, po chvíli zvedla hlavu a podívala se zpříma na svou prababičku: "Pokud budu mít dceru, přijdeš i za ní, Galadhil?"
"Ne," zavrtěla víla hlavou. "Ty jsi moje poslední naděje, dómerel."

…………………..

[1] Napít?
[2] Vezmi si chléb. Nejde o super výživný lembas, massa je chléb pro běžnější potřebu.
[3] K Prameni Rozsvětitelky.
[4] Druhorození
[5] čarodějníci
[6] Nesmrtelná.
[7] Smrtelníků.
[8] Děti Jediného (Eru = Jediný); lidé i elfové.


--------------------------------------------------------

Vzhůru za dokončením kapitoly






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014