ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá pátá: If You Believe - dokončení

13. října 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Vrátila se po necelé hodině. Snad. Mohla to být i půl hodina, mohly to být hodiny dvě, neodhadl by to.
"Řekni mi všechno," postavila se před něj.
"Co všechno?" zeptal se a snažil se, aby jeho hlas nezněl tak zoufale defenzivně. Marně. "Všechno je hrozně moc."


"Dobře." Posadila se a nalila si čaj. "Všechno nemusíš. Řekni mi to, co bych měla vědět. Mohl bys třeba začít, jak to všechno funguje."
Wolfric si oddechnul. Přeci jen v ní zvítězila zvědavost. Je to zase na dobré cestě.
"Je to dost složité. Teorie magie se dokonce v Bradavicích, to je škola pro kouzelníky," dodal rychle, když viděl, jak se nadechuje k dotazu, "nevyučuje. Ale jsou o tom knížky, některé dokonce napsal můj dědeček, on byl ředitelem té školy, víš. On se tedy věnoval primárně magizoologii-"
"Co je magizoologie? Zní to, jako by se zkoumala nějaká kouzelná zvířata. To je blbost, že jo, Wolfricu," dodala nejistě.
"Není," odpověděl suše. "Ale to by bylo na dlouho. Věnoval se také podstatě magie, snažil se rozvíjet její teorii. Trochu to budu muset zjednodušit," podrbal se rozpačitě na hlavě, "vlastně docela dost zjednodušit… Dá se říci, jsou tři základní světy - svět nerostů, tedy to, co vy nazýváte anorganickou přírodou, svět rostlin a živočichů, tedy organická příroda, Vesmír - svět kosmických těles a sil, v tom se shodujeme. Magie ale definuje ještě čtvrtou rovinu bytí - astrální rovinu, která sjednocuje všechny tři světy do jednoho celku. Astrální rovina stojí v pozadí všeho, je to určité informační pole, které je napojeno nejen na život na této planetě, ale astrální říše prostupuje celým vesmírem, kde vše spolu souvisí. Potom lze říci, že astrální tělo není nic jiného, než obměna tohoto jednotného pole, s kterým zůstává stále ve vztahu a udržuje vlastnosti organismů a dějů v souladu s vůlí přírody. Kouzelník je schopen působit na astrální rovinu bytí a ovlivňovat tak rovinu fyzickou s daleko menší námahou, než kdyby působil přímo na fyzično. Působíme tedy na věci nikoliv zvenku, ale měníme vnitřní strukturu, prostřednictvím jejího obrazu, tedy jakéhosi plánu, podle kterého je vystavěna.
Každá věc, živá i neživá, pevná i plynná, nebo dokonce jen výboj energie má svou strukturu, kterou vidíme, a formu, ideální formu, které má dosáhnout, tedy určitou formotvornou příčinu. Kouzelník působí na tuto příčinu, na formu, a tím ji zdánlivě vytváří nebo mění z ničeho. Ale vlastně jen mění plán a fyzikální částice pak naplňují tento změněný plán podle dané formy, rozumíš?"
"Ne. Ale pokračuj. Trochu mi to připomíná šílené vědecké teorie, kterým jsem ostatně nikdy nerozuměla."
"Ano, četl jsem o tom i v mudlovské literatuře, jenže jim chybí důkaz, že je to možné, takže tomu nakonec nevěří ani ti, co to píšou. Jde velmi stručně řečeno o ovlivňování reality nehmotnou silou - morfickou rezonancí. To je vlastní magie - energie svého druhu, ale pořád energie. A energie je jiným vyjádřením hmoty, to přece vědí i mudlové, ne?"
"Jo, myslím, že vědí," přikývla Magdalena. "Víš, já jsem fyzice a chemii nikdy moc nedala… Nemám ani gymnázium, šla jsem na střední školu, kde…" mávla rezignovaně rukou, "to je jedno. Pokračuj."
"Takže i u magie platí pořád zákon o zachování energie. Takže i když to na první pohled vypadá, že třeba stvořím něco z ničeho," mávnul hůlkou a na stole se objevila růže, "tak ve skutečnosti jsem jen vytvořil formu pro růži a molekuly z okolí, které nebyly vázány do jiné formy, se uspořádaly do buněk růže. Protože svět se skládá ve skutečnosti z jen velmi omezeného počtu stavebních kamenů, které jsou všude kolem nás, víš?"
"Jo, to mi něco říká, jen si nevzpomínám, z čeho se to mají ty elektrony a protony a neutrony skládat."
"To nemusíš, vlastně není důležité, jak to lidé pojmenovali, nemyslíš?" Usmál se a růži jí podal: "přivoň si, je to opravdová růže. Alespoň pro tuto chvíli."
Dívka si květinu rozpačitě vzala. "Díky. Je mi to… Ne, není mi to jasné a je těžké tomu věřit, dokonce, i když to vidím. Ale dejme tomu, že mi to je jasnější. A teď mi řekni to, čemu se snažíš tou sáhodlouhou přednáškou celou dobu vyhnout."
"Nesnažil jsem se-"
"Wolfricu," povzdychla si dívka. "Oba víme, že ano. Něco mi tajíš. Něco se mi bojíš říct. Řekni to. Dneska mě už nic překvapit nemůže."
Wolfric se na ni díval a začal se usmívat. Přestože byl na pokraji zoufalství, že ji ztratí, vnímal zároveň absurdnost jejich situace. Vnímal celou situaci jejíma očima, chápal, jak surrealistický jí dnešní den musí připadat. A on jí má říct - jen tak - jsem vlkodlak? Měl chuť se rozchechtat jako šílenec, ostatně si tak v tuto chvíli připadal.
"Jsem vlkodlak," řekl a pozoroval překvapení na její tváři.
"Mýlila jsem se," řekla suše. "Tohle mě překvapilo."
"Myslel jsem si to," přikývl.
"Nežertuješ?" snažila se očividně chytit posledního stébla, o kterém už nejspíš tušila, že je jen iluzí.
"Ne. Ale předvést ti to nemůžu. Není úplněk."
"To jsem vlastně četla v pohádkách," přikývla Magdalena.
"Nepodceňuj pohádky."
"Řekni mi přesně, co to znamená. Jsi nebezpečný? Ubližuješ někomu? Jsi schopný se ovládnout? Dá se to léčit?"
"Ano. Ne. Ano i ne. Léčit ano, vyléčit ne."
"Zkus to trochu rozvinout."
"Existuje vlkodlačí lektvar, vyrábí se z mnoha bylin, hlavní ingrediencí je oměj vlčí mor neboli Aconitum lycoctonum-"
"Prosím, k věci, Wolfricu," přerušila jej dívka.
"Jde o to, že jde o dost jedovatou substanci a lektvar má proto řadu vedlejší účinků. Vynalezl ho Damocles v sedmdesátých letech, předtím bylo možné vlkodlaky jen zavírat nebo vyhánět. Lektvar nezabrání přeměně, ale zachová nám vědomí sebe sama. Takže pak nejsme nebezpeční."
"Jak vypadá přeměněný vlkodlak? Jako vlk?"
Vzdychnul si. "Ano, ale ne docela. Je větší. Dost větší."
"Je to potom myslící člověk v těle velké šelmy?"
"Ano. S perfektním čichem a zrakem."
"Takže je nebezpečný, když chce."
"Nikdy bych nikomu neublížil, Mai," řekl tiše.
"Ostatní, co zde žijí, jsou taky vlkodlaci?"
"Ano," těžce polkl.
"I Brightovi? I Lovella? I-"
"Všichni. Až na Beryl Brightovou a Esmée Haywoodovou. Ty tu sice žijí, ale každý úplněk ostrov opouštějí."
"Proč, když nejste s lektvarem nebezpeční? Nebo," pokrčila přemýšlivě čelo, "proto tu jste tak odříznutí… Vy ten lektvar neberete, je to tak?"
"Ano," přikývl.
"A když jej neberete, tak… tak ti nezůstává tvoje vědomí? Pamatuješ si na to, co děláš?"
"Ne, prakticky ne. Občas něco velmi nejasného… Nejhorší je, že nejsem schopný se ovládnout, nepoznal bych ani svého nejlepšího přítele."
"A jiné vlkodlaky?"
"Trochu. Smečka funguje i přeměněná."
"Vy si říkáte Smečka… Milé."
"Mai…"
"Proč ten lektvar nebereš?"
Wolfric hned neodpovídal. Pravda byla, že jej nyní bral. Jenže může jí to říct? Musel by jí toho vysvětlit mnohem více, aby pochopila, že to nesmí prozradit před nikým z Ostrova. A neumí si chránit mysl, ne, tahle vědomost je pro ni i pro něj příliš nebezpečná, přestože by ji mohla přesvědčit, že to s ním může zkusit… "Omějový lektvar je škodlivý. Hodně. Je to vlastně jed, dlouhodobě podávaný. A my chceme žít co nejpřirozeněji. Tady jsme s vědomím ministerstva, to kontroluje, abychom nikoho neohrozili. Nejsme nebezpeční."
"Jak je to s… může se to přenášet na děti?"
Podíval se na ni s obnovenou nadějí. Uvažuje o dětech, to je dobré znamení. "Není to popsané. Osoby trpící lykantropií většinou děti nemívají, ale pár případů bylo. Přenos prokázán dosud nebyl."
"Jak se to tedy přenáší? Ty ses tak nenarodil?"
"Ne. Přenáší se to kousnutím přeměněného vlkodlaka."
"Takže kdybys mě kousnul-"
"Nikdy bych to neudělal, Mai."
"Kdy se projevují první příznaky?"
"V pubertě."
Magdalena se tvářila zamyšleně. Podal jí ruku, ale ona na ni nezareagovala; snad ji opravdu neviděla.
"Mai…"
"Asi chápeš, že se teď cítím poněkud… tlačena do něčeho, co jsem nemohla předvídat." Nedívala se mu do očí.
"Nemohl jsem ti to říct předtím."
"Proč?"
"Je to proti zákonům. Dostal bych se do vězení."
"Chápu. Nemohl jsi riskovat vězení. Raději jsi riskoval poškození mého mozku."
"Mai-"
"Je toho na mě moc, promiň," zavrtěla hlavou. "Neříkám, že… Já nevím!" téměř vykřikla a pak si schovala obličej do dlaní. "Dej mi čas. Potřebuju si to promyslet. Mohli bychom teď odplout zpět?"
"Teď hned?" zeptal se bezbarvě.
Magdalena nejistě přikývla. Skoro se mu zdálo, že se jej bojí. Proč? Vždyť on by raději umřel, než by připustil, aby se jí něco stalo! "Pořád jsem to já, Mai. Miluju tě. Udělám pro tebe všechno na světě."
"Opustíš tento ostrov?"
"To nemůžu," zavrtěl hlavou. Teď to skutečně nešlo, jenže důvody jí vysvětlit nemohl. A nebyl si jistý, že by to pomohlo, naopak - to, že někteří čarodějníci a někteří vlkodlaci plánují ovládnutí mudlovského světa, by k její důvěře nepřispělo. A mohla by ho zrazovat i od jeho nebezpečné role. Možná. Pokud jí na něm záleží, čímž si momentálně nebyl vůbec jistý. "Nemáš se tady čeho bát."
"Skutečně? Vždycky mi přišli zvláštní. Konečně vím proč. Všichni jsou čarodějníci. A všichni jsou vlkodlaci. A ty mi řekneš, že se nemám čeho bát!" Magdalenina úzkost se pomalu přeměňovala v hněv.
"Nejsou všichni vlkodlaci. Vždyť jsem říkal, že třeba Beryl je jen čarodějka," namítnul.
"Jen čarodějka," odfrkla si Magdalena. "Proč nemůžeš opustit ostrov? Oni vás tady internují? Pak pro to ale mají nějaký důvod, že."
"Protože nebereme lektvar. Už jsem ti to říkal," opakoval trpělivě. "Mimo úplněk se nemáš čeho bát."
"Nechci tu žít, Wolfricu," zavrtěla hlavou. "Nelíbilo se mi tu ani předtím, a teď… Odjela jsem do Skotska studovat, a to přesně teď budu dělat."
"Chceš naše zasnoubení zrušit?" zeptal se zkroušeně a očekával svůj ortel. Možná to tak bude lepší. Zvlášť když nyní souhlasil se svým posláním… možná by měl raději zůstat sám…
Zavrtěla hlavou. "To jsem neřekla. Jen mi dej čas. Mám teď pocit, že tě ve skutečnosti vůbec neznám, Wolfricu."
"Věříš mi?"
"Co přesně ti mám věřit?"
"Že bych ti nikdy neublížil. Že tě mám rád. Že tě ochráním a postarám se o tebe nejlíp, jak dokážu."
Konečně se usmála. "Je to zvláštní, ale přes to všechno… Ano. Věřím ti."
"Kdy se uvidíme?"
"Ozvu se ti sama. Až budu vědět."





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014