ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá sedmá: Tak jenom pojistit

20. října 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Možná ti, co mlčí, mají sofistikovanější způsoby, jak zlepšovat svět. Možná je třeskuté hrdinství ve většině případů jen zbytečné mlácení hlavou do zdi. Možná se nápravy poměrů dá dosáhnout flexibilnějším přístupem k řešení situací než otevřeným odporem. V osobních vztazích taky člověk nemůže změnit nic jiného než sebe, svůj přístup… Ale nějak mi tyhle úvahy smrdí." Jan Majer

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola třicátá sedmá: Tak jenom pojistit


Tak jenom pojistit a nechat zadní dvířka,
hrát dvojí, trojí hru a o čtvrtou se snažit,
bambitku odjistit a dožíti se zítřka,
vždy státi na výhru a zmrtvýchvstání zažít.

Toť láska nevlídná jak slina na šátku,
doba je neklidná a touha na splátku,
toť láska pod knutou a smrt je poslem lásky,
smrt s dýkou vetknutou do knížky pod obrázky.

S úsměvem mudrce si vlastní kapsu plnit,
dát ruku na srdce a jako had se vlnit,
rozmlouvat o právu a bezprávím se živit,
nadávat na slávu a pro slávu se křivit.

Toť láska nevlídná jak slina na šátku,
doba je neklidná a touha na splátku,
toť láska pod knutou a smrt je poslem lásky,
smrt s dýkou vetknutou do knížky pod obrázky.

Nemíti skrupulí, když o náš prospěch běží,
mít na rtech vyznání a pod jazykem hada,
být silným po vůli a říkat, že nám leží
na srdci poznání, a bát se říci zrada!

Toť láska nevlídná jak slina na šátku,
doba je neklidná a touha na splátku,
toť láska pod knutou a smrt je poslem lásky,
smrt s dýkou vetknutou do knížky pod obrázky,

Karel Kryl
Praha; 25. března 2012

Otec a matka seděli v červeném salónku, a ta barva, která jí v dětství připadala tak veselá, obrazy znázorňující výjevy z dějin Čech, které v ní v dětství probouzely fantazii a zvědavost, to vše jí nyní připadalo znepokojivé. A ona seděla před nimi jako před tribunálem, kterým byli i nebyli zároveň, tak jak tomu ostatně bylo odjakživa, tedy od doby, co si pamatovala.
Otec i matka byli oblečeni do hábitů, které vypadaly luxusně i prostě zároveň, upjatě i elegantně. Vždy chodili formálně oblečeni, vlastně je nikdy neviděla jinak, ani když nikoho nečekali, ani v sobotu ráno, dokonce ani tehdy, když s ní někdy, když byla malá, hráli deskové hry. Médea si svých rodičů vážila a měla je ráda, tedy více si jich vážila, než je měla ráda. Možná si jich jen vážila, jenže byla přesvědčená, že oni úctu k rodičům považovali za dostatečnou, že ji považovali za synonymum lásky, že naopak právě absenci úcty by označili za nedostatek lásky. A toto přesvědčení vštípili i jí tak hluboce, že i ona by svůj cit k nim nazvala láskou, ačkoli by je nikdy spontánně neobjala a ačkoli by se jim nikdy nesvěřila s tím, koho miluje.
"Médeo, jsem ráda, že sis našla čas na návštěvu rodičů," promluvila její matka a napila se čaje. Seděla vzpřímeně, jako by spolkla pravítko.
"Pozvali jste mě, tak jsem přišla."
"Nebylo lehké tě pozvat, téměř se mi zdálo, že se nám vyhýbáš." Otcův hlas zněl zcela formálně.
"Vám se nevyhýbám. Jen není dobrá doba na návštěvy."
"Doba je neklidná," přikývl otec. "Ale na návštěvu rodičů musí být vždy vhodná doba. Nebo snad upřednostňuješ své přátele před rodinou?" otcův hlas zazněl ostřeji.
"Dělám jen věci, které považuji za správné."
"Byla za mnou moje sestra. Víme, komu pomáháš."
"Opravdu? Vy jste to předtím nevěděli?" Náznak ironie byl zřetelný jen z významu slov, tvář i tón hlasu se jí podařilo udržet zcela neutrální. Nebo si to alespoň myslela.
"Nevěděli jsme, že pomáháš zločinci. I když on je spíš hlupák než zločinec. Nebo možná obojí," prohlásil s mírným pohrdáním její otec.
"Dělá to, čemu věří," zamračila se. "To, z čeho ho viní, neudělal."
"Co o tom přesně víš?" zeptala se matka ostražitě. "Byla jsi tam?"
"Ne."
Matce se očividně ulevilo.
"Takže nic nevíš," kývnul její otec spokojeně hlavou. "A když nic nevíš, jak můžeš vědět, co udělal nebo neudělal? Ta hůlka byla té mudlorozené dívky mimo vší pochybnost. A její tělo zůstalo na tom spáleništi. Chceš říct, že Petr Brauner s tím nic společného neměl, že to dělala jen ta Nývltová? On tam nebyl?"
Médea sevřela rty. "Bylo to jinak."
"Byl tam," pokračoval neúprosně otec. "Tedy za to nese odpovědnost."
"Copak vás nenapadlo, že je divné, že její tělo shořelo na troud a hůlka se zachovala téměř bez poškození?" zvýšila hlas Médea. "Copak vám nedošlo, že to muselo být jinak?
"Ona si snad myslí, že jsme hlupáci, Atanásie!" vybuchl konečně její otec.
"Jošte," dotkla se její matka ramene otce v uklidňujícím gestu. "Médeo," obrátila se na dceru, "samozřejmě, že nám došlo, jak se to mohlo odehrát. Ale to přece nic nemění na odpovědnosti Petra Braunera. Víš vůbec, jak moc hloupá ta akce byla? Čeho jste vlastně chtěli dosáhnout?"
"Zabít ho," řekla Médea tiše.
"To se vám ale nepovedlo," konstatovala Atanásie Dykastová klidně. "A dál? Co chcete dělat nyní?"
Médea neodpovídala. Co dál? Přežít. A pokusit se udeřit znovu.
"Takže další plán nemáte," konstatovala její matka.
"Určitě má nějaký plán," zamumlala Médea a v tu chvíli tomu věřila. Petr vždy věděl, co dělat. Určitě to ví i teď. Nebo brzy vědět bude, chápala, že je teď zničený z neúspěšné akce a smrti přátel.
"Mě by spíš zajímalo, jaký plán máš ty, Médeo," zeptala se napjatě paní Dykastová.
"To, že mu pomáhám, víte dlouho. Co se teď změnilo?"
"Byla to hloupá akce!" řekl pohrdavě Jošt Dykast. "Hloupá akce hlupáka! Uvědom si, že vás všechny tahá do propasti! A uvědom si, že ty máš ještě šanci!"
"To ti přišla říct tetička Nia?" zeptala se tiše Médea. "A co přesně ví tetička Nia?"
"Médeo, oni o tobě vědí, nenech se zmýlit tím, že tě nikde nejmenovali. A rozhodli se, že tě nikdo nebude uvádět, chtějí ti dát možnost se rozhodnout."
"Proč mně?" pokrčila rameny.
"Protože jsi ze staré rodiny. Dykastovi -"
"Nikdy neprohrávají," dořekla Médea pohrdlivě. "Vím."
"Dykastovi nejsou hlupáci. Dykastovi nedělají nic bez rozmyslu. A proto Dykastovi nikdy neprohrávají. Stopy tvých předků najdeš v této zemi už dvacet čtyři století. Doložitelná a nepřerušená linie předků. Takových nás tu není mnoho. Myslíš, že by to dokázali, kdyby nevěděli, kdy udělat kompromis? Kdy bojovat a kdy se naopak stáhnout?" Otcův hlas zněl přísně a jeho slova logicky.
"A jaká byla cena? Tati, ty jsi mě učil, co je správné a co je nesprávné. Co po mně chceš teď?"
"Aby ses nechovala hloupě. Já chápu, jak to cítíš. Vždy jsem si vážil tvé inteligence a tvého úsudku. Oceňoval jsem tvou odvahu něco dělat a s matkou jsme ti pomáhali i přes vědomí určitého rizika. Přestože jsme nechtěli a nechceme znát podrobnosti. Ale uvědom si, že možnost výhry se vytratila. Váš vůdce není dobrým vůdcem. Je jen otázkou času, než ho chytí. Měla jsi pravdu ve spoustě věcí a bylo správné, byť od počátku trochu pošetilé, že ses snažila proti tomu bojovat. Ale uvědom si, kde je hranice mezi statečností a naivitou hlupáků."
"Kde si přesně myslíš, že ta hranice je?" Z Médeina hlasu odkapávala ironie.
"V naději na úspěch. Budeš mě považovat za cynika, s tím už se vyrovnám, Médeo. Ale jsem si jistý, že ty už to ve skutečnosti víš, byť to nechceš přijmout, a i to chápu - s Petrem Braunerem v čele ničeho nedosáhnete. Pokud chceš skutečně pomoci svým přátelům, musíš konat. On už ve skutečnosti skončil. Ostatní máte šanci. Gvenda Niina-"
"Už tomu rozumím," přikývla Médea. "Už chápu, proč je tetička Nia tak informovaná. Gvenda spolupracuje s ním."
"Ano. Tvoje sestřenice tam ale nešla o své vůli či přesvědčení, to bys měla pochopit, Médeo, než ji začneš odsuzovat. Byla tam vyslána rodinou a plní tam své vlastní poslání. Gvenda pracuje pro rodinu, ne pro něj. Momentálně je ale poslem nabídky, kterou bys měla minimálně zvážit."
"Médeo," matčin hlas zněl upřímně a pro zdůraznění svých slov si ještě položila ruku na srdce, "my chápeme, o co jsi usilovala. A o co se stále snažíš. I my to chceme, samozřejmě, nevychovali jsme tě snad tak? Nemůžeš přece pochybovat o mravních hodnotách naší rodiny! Věř však našemu úsudku, věř nám v tom, že jsme schopni poznat, co je objektivně nejlepší. Nejen pro tebe, ale i pro tvé přátele."
"I pro Petra?" zeptala se Médea tiše.
"Ten chlapec je ztracen, ať uděláš cokoli, dceruško," odpověděla matka sklíčeně. "Je nám to líto, opravdu, věř nám. Máte však naději. Dostali jsme záruky, že ty i tvoji ostatní přátelé budete moci okamžitě zmizet ze země," Atanásie Dykastová zdůraznila slovo 'ostatní'. "Bude vám odpuštěno, bude-li Petr Brauner vydán."
"To chcete po mně?" zeptala se Médea nevěřícně. "Mám vám říct, kde je? To neudělám!"
"Nemusíš se rozmýšlet hned, Médeo. Netlačíme na tebe. Chráníš úkryt Fidéliovým zaklínadlem?" zeptal se otec.
Médea neodpovídala, jen na něj konsternovaně hleděla. Ona Petra nikdy nezradí!
"Je mi jasné, že se skrýváte v některém z našich domů a nepochybuji o tom, že jsi to místo zabezpečila tak, že ho ani my nenajdeme," pokračoval otec svým rozumným tónem.
"A dobře jsem udělala, když vás tak poslouchám!" zamračila se.
Jošt Dykast mávnul hůlkou a na stole se objevil velký šperk natažený na černé šňůrce. Stříbrný propletenec kolem oranžového karneolu nejvíce ze všeho připomínal zvláštního brouka. "Když otočíš tím kamenem, přivoláš mě. Jen mě, slyšíš, Médeo? To je cesta pro tebe i pro tvé přátele do bezpečí. My tě samozřejmě budeme chránit, i tvé přátele, tak jako tak. A i ty ostatně leccos sama dokážeš. Ale jak dlouho? Jak silná se cítíš tváří v tvář Gellertovi Grindelwaldovi?" zeptal se tvrdě.
Médea neodpovídala a fascinovaně pozorovala přívěšek. Byl krásný, vypadal neškodně. Dotkla se prstem oranžovo červeného žíhání karneolu. Ne, nebyl neškodný. Byl jedovatý. Mimoděk se otřásla a rychle jej odstrčila směrem k otci.
Otec ho beze slova uchopil a přešel za ní. Médea se ani nepohnula, když jí přívěšek uvazoval kolem krku.
"A co uděláš ty, když tě zavolám, otče?"
"To už není tvoje odpovědnost, Médeo," vytáhl Jošt Dykast hůlku a zabezpečil šperk proti rozvázání.

………………..

Bruigh na Boinne; téhož dne

Poslední březnový víkend Draco strávil opět v prastarém a utajeném sídle Strážců. Uskutečnilo se další z větších setkání, jehož se účastnila i Strážkyně z Čech - Nia Brigitina, která měla překvapivě přesné informace z Prahy. A zaznělo konečně jméno alespoň jednoho špióna či spíše špiónky českých Strážců - byla jí vlastní Niina dcera Gvenda a Draco si vzpomněl, že nedávno o nějaké Gvendě Gellert skutečně hovořil. Měl by Gellerta varovat, napadlo jej, rychle však tu myšlenku potlačil. Nemohl mu dokázat, co ví o pravé povaze Gvendiny mise, aniž by prozradil své vlastní spojení se Strážci, kromě toho nemohl cokoli komukoli říci o Strážcích, aniž by jej prsten okamžitě nezabil. Ostatně nebyl si jist, jestli by prsten nezaktivoval samotný fakt prozrazení Gvendy, protože nesměl hovořit o ničem, co zjistil u Strážců. Chvíli se obával, zda zprávy z Prahy neoslabí jeho postavení u Liadán, dokázal to však uhrát, byť za cenu toho, že musel pustit o něco více informací, než měl původně v úmyslu. Dokázal být přesvědčivý a nezdálo se, že by jej Liadán jakkoli podezírala.
Zůstal až do neděle, Brianna k němu však přišla až nad ránem. Potřebovala strávit večer s Liadán, protože jí připadalo, že je začíná podezírat. Bylo to od ní rozumné, a přestože Draca mrzelo, že musí tak dlouho čekat, důvody své milé chápal a oceňoval. To poslední, co si přál, bylo obrátit proti sobě právě Liadán.
Jeho postavení zde se zdálo pevné, přestože jeho přesvědčení o správnosti cílů Strážců se vytrácelo. A co bylo důležitější, zdálo se mu, že zasel semínko pochybností i do Brianny, její názory už nebyly tak neochvějné, jako v dobách, kdy ji poznal. Už jen to, že neprozradila jeho pochybnosti a argumenty, znamenalo hodně. Byl přesvědčen, že ji jednou na svou stranu získá, pokud ji již nezískal. Nebyl si však ještě jist, netušil, zda skutečnost, že mlčí, má připisovat síle svých argumentů nebo jednoduše tomu, že jej Brianna miluje a pociťuje k němu osobní loajalitu.
Vzbudil se dříve než ona a z kuchyně přinesl košík se snídaní. Nalil Brianně plnou sklenici brusinkového džusu a z kapsy vytáhl flakónek s čirou tekutinou. Vyňal broušený uzávěr a pečlivě odměřil tři kapky. Brianna stále spala. Draco se posadil a v klidu se začetl do jedné z knih, které si vypůjčil ve zdejší knihovně.
Z toho, co se chystal udělat, se necítil dobře. Věděl, že Brianna ho miluje, a to vědomí jej poněkud svazovalo. I on ji měl rád, i když jej její fanatičnost, která ji opouštěla jen velmi zvolna, odrazovala. V jejich vztahu byla ona tím, kdo miloval více, a kdo byl tudíž tím závislým. Přesto se však i on cítil jako v pasti. Být Strážcem znamenalo jít cestou, z níž nebylo úniku. Protože ať zjistí cokoli, ať už zjistil cokoli, nemohl to použít. Nemohl nikoho varovat před nebezpečím, jemuž chtějí Strážci otevřít cestu, protože byl v pasti prastarého kouzla vtěleného do prstenu. Kromě toho si nebyl jist, zda vůbec někoho varovat chce, protože jej začal děsit i Gellert. Nebyl si jist, co má dělat. Ostatně, proč by se měl rozhodovat nyní, proč by se měl vůbec rozhodovat? Proč by měl vůbec někoho varovat? Nestačí, že on ví? Že on bude schopný předvídat, co se stane, a podle toho se zařídit? A ještě toho pořád neví dost. Bylo správné, že se snaží zjistit více, nebyla to zrada. Jen nutnost.
Brianna otevřela oči a usmála se na něj.
"Máš hlad?" opětoval jí úsměv a mávnul hůlkou. Košík se otevřel a na tác z hlazeného třešňového dřeva připravený vedle něj se přesunuly jehněčí klobásky, osmažený černý pudink a plátky slaniny, míchaná vajíčka i volská oka, smažená rajčata a houby. Tác odlevitoval k Brianně.
"Ty se překonáváš, Gannone," usmála se a uchopila sklenici s džusem, která už stála vedle jejich lůžka na nočním stolku. Napila se a prázdnou sklenici postavila zpět. Dlaní zatlačila do vzduchu a tác se snídaní se pomalu vzduchem přesunul na stůl. "Raději ale budu jíst u stolu, jestli ti to nevadí."
"Naopak, aspoň na tebe lépe uvidím," usmál se Draco a Brianna se lehce začervenala, jako by si až teď uvědomila, že na sobě nemá vůbec nic kromě dvou stříbrných náramků, které Draco tak zajímavě využil při jejich nočních hrátkách.
Přehodila si přes sebe župan a posadila se ke stolu. Draco z košíku vyndal už nakrájený tmavý sodový chléb, jemuž stále nedokázal přijít na chuť, i poněkud chutnější bramborový a posadil se naproti ní.
"Čaj? Nebo už máš dost?" nalil do šálku zlatavou tekutinu a dolil ji mlékem.
"Díky," zamumlala Brianna s plnou pusou. "Čím jsem si jen zasloužila tvou něžnou péči?"
"Svou něžnou péčí?" zdvihl Draco obočí a usmál se. "A svou důvěrou," zvážněl. "Miluju tě, Brianno, už jsem ti to říkal?"
"Nejsem si jistá. Budeš tak laskav a zopakuješ to? Špatně jsem rozuměla," usmála se škádlivě a nabrala si vajíčka.
"Miluju tě," zopakoval Draco pomalu a zřetelně a pohladil ji po ruce. "A jsi teď snad ještě krásnější než jindy. Jsi tak krásná, protože jsi Strážkyně, nebo jsi Strážkyní, protože jsi krásná?"
Brianna se zasmála. "Jsem krásná, protože jsem Strážkyně, samozřejmě. Starší jsou nekonečně krásní a my máme dost jejich krve. Mnohem více než ostatní kouzelníci, to přece víš. I ty máš v sobě jejich krásu, neříkej, že si toho nejsi vědom."
"I Liadán je stále krásná," přikývnul Draco. "I přes svůj věk… Řekni, viděla jsi někdy skutečně Starší?"
"Co je skutečně? Viděla jsem je, to spojení existuje, ale je to spojení vizí nebo možná snů, chceš-li je tak nazývat. Přesto si ale myslím, že to bylo skutečné. Považuješ za skutečné to, jak jsi viděl Dedananského o samhainské noci?"
Draco přikývnul. "Rozumím. Bylo to skutečné, i když tam fyzicky nebyl. Ale až se otevře Brána, bude to jiné? Nebo to bude také tak neskutečně skutečné?"
"Bude to jiné. Budou zde fyzicky. Tím jsme si jistí."
"A proč ne teď? Co jim vlastně brání přijít nyní?"
"Není otevřená Brána. Bránu může otevřít jen Vyvolený, protože jen on může zasadit semínko Nimlothu -" Brianna se zarazila a nedůvěřivě se na něj podívala. Pomalu si položila ruku před ústa a nespouštěla z něj oči.
Draco jí pohled vracel a pomalu pokračoval: "Kde je semínko Nimlothu?"
"Nezeptáš se, co je Nimloth?"
"To vím. Četl jsem to. Kde je to semínko?"
V Briannině tváři sledoval úsilí mu na otázku neodpovědět, její předem prohraný boj. "V Síni Dedananských. V hrobě Oisina MacFionna. On je přinesl z Tir na nÓg. Ty jsi mi dal Veritasérum, Gannone."
"Proč to semínko nikdo nezasadil?"
"Niamh Zlatovlasá mu řekla, že ho musí ho zasadit Vyvolený. Jinak nevyroste. Nikdo nebude riskovat jeho ztrátu, Gannone. Neodpověděl jsi mi."
Draco mlčel.
"Proč?"
"Chci vědět."
"Proč?"
"Jednoduše chci vědět," odpověděl Draco podrážděně. "To nestačí?"
"Co s tím uděláš? Tohle jsi vědět neměl. To ví jen nejužší kruh zasvěcených, do něhož nepatříš."
Draco nervózně trhnul rameny. "To vaše věčné kastování a tajnůstkářství… Nepřipadá ti zbytečné? Nejsem snad také Strážce vázaný prstenem? Nezemřel bych, kdybych to řekl komukoli mimo okruh Strážců?"
"Není důvod, abys věděl všechno."
"A není důvod, abych nevěděl," zavrtěl hlavou. "Jen jsem zvědavý, nic víc v tom nehledej. Co uděláš?"
"Víš, co bych měla udělat," odpověděla smutně.
"Ale neuděláš," zašeptal a otřel se jí rty o tvář. "Miluju tě, Brianno. A nechci nic zlého. Věř mi. Jestli chceš," vytáhnul z kapsy malou lahvičku s uzávěrem z broušeného skla, "můžeš ho použít i ty na mě. Odpovím ti, na cokoli budeš chtít."
Brianna si od něj lahvičku mlčky převzala a položila ji na stůl. Zkoumavě pozorovala jeho tvář. Pak vytáhla hůlku a zašeptala: "Accio Veritasérum." Lahvička jí vklouzla do dlaně. Chvíli na ni mlčky hleděla, pak ji pomalu odzátkovala a přičichla si k ní.
Draco ji chvíli pozoroval a poté k ní mlčky přisunul svůj šálek čaje. "Udělej to, Brianno. Nechci, aby mezi námi byla jakákoli nedůvěra. A já tobě věřím. Naprosto."
Brianna pomalu přikývla a nakapala na lžičku tři kapky čiré tekutiny. Zamíchala ji do čaje a šálek odsunula zpět k Dracovi.
Draco čaj vypil, lehce se usmíval. "Tak začni."
Brianna zamyšleně míchala lžičkou ve svém čaji, poté zvedla oči zpět ke svému milenci.
"Chceš zničit semínko Nimlothu?"
Draco zavřel oči. Ta otázka šla přímo na tělo, bez zbytečných okolků. Kvůli tomu, jak byla Brianna poddajná, někdy zapomínal, jak inteligentní je. Jak má odpovědět, aby ji přesvědčil, že je pod vlivem Veritaséra? Především se nesmí moc dlouho rozmýšlet. "Teď ne."
"A v budoucnu?"
"Nevím," odpověděl tiše a neochotně.
"Věříš v to, že cíle Strážců jsou dobré?"
"Mám pochybnosti. Máš ty pochybnosti, Brianno?"
Žena si vzdychla a přikývla. "Kdybych neměla pochybnosti, už bych tě oznámila, Gannone."
Draco se na ni překvapeně díval. Tohle bylo snad ještě cennější než informace o semínku Bílého stromu Númenoru.
"Důvod, proč ses ptal na Eileen, proč jsi chtěl vědět, zda má potomky… Souvisí to s Vyvoleným?"
Draco z ní nespouštěl oči. "Nemůžu si být ničím jist. On oficiálně žádného syna nemá."
"Jistěže ne," přikývla Brianna. "Má to být skrytý Prince."
"I syn Eileen je skrytým Princem," poznamenal Draco klidně. "A nemůžeš si být jista, že neexistuje jiný neznámý potomek někoho jiného z tvé rodiny."
"Máš informace o tom, že Severus Snape má syna?" zeptala Brianna přímo.
"Ne," zavrtěl Draco hlavou.
"Máš indicie, které tě vedou k tomu, aby ses domníval, že Severus Snape má syna?
Draco se musel usmát. Brianna dokázala být skutečně cílevědomá. Pomalu přikývnul. "Ano. Ale nic určitého nevím."
"Znáš jeho jméno?"
"Nejsem si jist, že je to on," odpověděl Draco zamračeně.
"Myslíš si tedy, Gannone, že je to nemanželský syn té ženy, co se s ní Severus Snape minulý měsíc oženil?"
"Ty o tom víš?" nedokázal Draco skrýt překvapení. Přitom překvapen být neměl. Mělo mu dojít, že když Brianna ví o tom, že je Snape jejím příbuzným, protože to koneckonců byla ona, kdo mu informaci o tomto rodinném spojení potvrdil, že jí tato novinka z anglického Denního věštce nemusí zůstat skryta. "Ano. Myslím si to. To ale nemusí nic znamenat, Brianno."
"Proč jsi to neřekl Liadán, Gannone?"
"Nebyl jsem si jist-"
"Jaký je skutečný důvod, že jsi jí to neřekl?" pokračovala Brianna neúprosně.
"Jsou to stejné důvody, jaké jsi měla ty, abys o tom nemluvila, Brianno," řekl pomalu.
Brianna na něj chvíli mlčky hleděla, potom přikývla. "Vlastně jsem ráda, že jsi to Veritasérum přinesl. Miluješ mě, Gannone?"
Draco ji uchopil za ruku a vtiskl jí polibek na zápěstí. "Ano."
Brianna zkousla spodní ret a pokrčila rameny. "Proč ses ty mě nezeptal na to, jestli tě miluju? Není to pro tebe důležité?"
"Je," odpověděl Draco tiše. "Ale já o tom nepochybuji."


…………………


Praha; 28. března 2012

Baltazar Byrtus čekal nervózně před pracovnou svého pána. Petra Braunera stále ještě neměli, byť o krok dál už přeci jen byli. Podařilo se jim přesvědčit ke spolupráci hlavu jednoho z nejvýznamnějších českých kouzelnických rodů, Jošta Dykasta. To bylo užitečné, a nejen proto, že to dříve či později povede k dopadení těch hlupáků. Spojenectví s touto starou a nesmírně bohatou rodinou je cenné samo o sobě.
Dveře se otevřely a ven vyšel Albert Riedel. Upravoval si své téměř zlaté vlasy a spokojeně si pískal. Baltazara si prohlížel s ostentativní přezíravostí. "Už tě čeká," řekl blazeovaně.
Baltazar zaťal pěsti, nedal však jinak nic najevo. Zálibu Gellerta v tomto typu mladých mužů nechápal. Na něj Gellert nikdy nic nezkoušel a Baltazar si ani nedokázal představit, jak by se zachoval, kdyby se o něco pokusil. Bylo by obtížné odmítnout, samozřejmě. Ale přijmout by bylo ještě těžší, a jeho vztah ke Gellertovi by to poškodilo, tím si byl jist. Ostatně to byla nepochybně příčina toho, proč se Gellert o nic nepokusil; Gellert byl dost inteligentní na to, aby poznal, u koho mu něco takového pomůže a u koho by to naopak uškodilo. Gellert Grindelwald nedělá chyby.
"Baltazare, posaď se," přátelsky mu pokynul Gellert. Ve svém soukromí, pokud měl dobrou náladu, se choval vždy tak, jako byste mu byli rovni. Tedy přesně řečeno tak, abyste si uvědomili, že mu rovni nejste, ale že on je tak laskavý, že se chová, jakoby tomu tak bylo.
"Je mi líto, Gellerte, ale-"
"O problému s Braunerem mě informoval už Záviš," mávnul rukou Grindelwald. "S tebou chci hovořit o něčem jiném."
Baltazar klidně přikývnul a vyčkávavě se na svého pána zadíval.
"Jak pokračuješ při svém úkolu zorganizovat prezidentskou volbu?"
"Vše jde podle plánu. O tom, že se skutečně podařilo změnit ústavu a udělat přímou volbu, už víš. A měl jsi pravdu, situaci to paradoxně zjednodušilo. Podařilo se nám vložit do hry několik obskurních kandidátů bez šancí - důležité je, aby se do druhého kola vedle Dandy dostal někdo, koho dokážeme na poslední chvíli vyřadit. Zatím to vypadá na tři z nich, a u každého už máme připravené argumenty. Využíváme hodně Facebook… nejsem si jistý, jak moc podrobností chceš vědět."
"Kdy budou volby?"
"V červnu."
"Jaký je tvůj plán, když ho nezvolí?"
"Zvolí ho," prohlásil Baltazar Byrtus přesvědčeně.
"A jaký je plán B?"
"Těsná výhra, aby to nebylo nápadné. Vyhraje, ať už ho zvolí, nebo ne. Zvládneme to. Ostatně jsem přesvědčený, že si ho opravdu zvolí," řekl trochu pohrdavě. Skutečně k těm mudlům pohrdání cítil. Oni sami si mysleli, jak jsou chytří, jak jsou individualističtí, jak jsou nezávislí a rebelští, když podporují Dandu. Objevil se odnikud jak rytíř na bílém koni a dokázal je přesvědčit, že je tím, na něhož čekali. Ti nezávislí otroci sociálních sítí, kteří sami aktivně a nadšeně šíří propagandu, kterou byli nakaženi jako virem, a myslí si, že šíří vlastní názor!
Šlo to mnohem snadněji, než čekal. Když mu Gellert tento úkol zadal, myslel si, že selže. Přeceňoval jejich racionalitu. A podceňoval jejich touhu po změně. Ten vzdor, kterého byli plní mladí i staří - najednou získali pocit, že se stali spolupodílníky něčeho nového, lepšího, alternativního. To je přece samo o sobě přitažlivé, ne? Vymeteme dinosaury, zvolíme si nové vůdce. Nechceme politiky, chceme apolitickou politiku! Demokracii přímou, bez prohnilých politických stran! Byla to jen davová psychóza. Mistrovsky zvládnutá davová psychóza. Mohl být na sebe právem hrdý.
"Věděl jsem, že to dokážeš, Baltazare. Měl jsi strach, že jeho minulost jej hendikepuje, mýlil ses."
"Mýlil jsem se," přikývnul Baltazar. "Přitom osmdesát procent z nich by ještě před půl rokem tvrdilo, že s jeho názory nesouhlasí. Obával jsem se, že některé jeho symboly zde budou přijímány nelibě, ale stačilo napsat, že hagal runa je vlastně slovanský znak, a najednou ji těch samých osmdesát procent z nich nosí bez uzardění na klopě," zkřivil ústa v úsměšku. "Připadá mi, že pro ně je důležité, že se něco děje - jakoby děje. Je jedno co."
"Konečně jsi to pochopil. Přeceňoval jsi je, Baltazare. Kolik z nich je schopno vůbec pracovat s pamětí? Jim stačí dojmy, nadšení. Pro ně všechno začíná teď, a to teď je třeba i ta placka ukradená SS. Teď jsem tady přítomen, teď se připojuji k domnělému autentickému dění, teď dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou. A kromě toho - nemyslíš, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti?"
Baltazar se s lehkým úsměvem mírně uklonil.
"Neplánoval jsi svatbu s Dietlinde, Baltazare?"
Muž pomalu přikývnul a promnul si husté obočí srostlé nad kořenem nosu. Znamenalo to, že nemilost, v které se Dietlein ocitla, a on v důsledku svého vztahu k ní téměř také, by mohla skončit?
"Až dokončíme tu záležitost s Braunerem, byla by vhodná doba. Co si o tom myslíš ty, Baltazare? Nechci tě samozřejmě do ničeho tlačit, ale Dietlinde je dobrá žena čisté krve a výborně se k sobě hodíte."
Baltazar si prohrábnul černé vlasy a polknul. "Ano… Gellerte. Děkuji. A… byl bych velmi poctěn, i Dietlein by určitě byla, kdybys nám šel za svědka."
"Bude mi potěšením, příteli."

---------------

Inspirovala jsem se tentokrát myšlenkami Jiřího Davida. A skutečně nehledejte souvislost s aktuálními prezidentskými volbami, žádná přímá souvislost tu není. Je to jen alternativní historie, protože vždy může být hůř, že.

zpět oOo dále




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014