ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá šestá: Podzemní prameny - dokončení

17. října 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Veľká Lomnica; 25. března 2012

O dva dny později Judita šla rozbahněnou cestou mezi malými domky sotva většími než mudlovské garáže. Na některých z nich byla modrou barvou napsaná čísla, nenašla v nich však žádný řád, takže jí nemohla nasměrovat k domu, který hledala - pokud slovo dům byl tím správným výrazem.
Osada vypadala opuštěně. Venku bylo jen několik nepříliš oblečených dětí, Judita si všimla, že přes dosud chladné počasí byly dokonce některé bosé. Zvědavě po nezvané návštěvnici pokukovaly, udržovaly si však odstup.


Judita sáhla do kapsy a vytáhla tabulku čokolády. "Hej, pojď sem," zavolala na asi jedenáctiletého chlapce, který vypadal odvážněji než ostatní děti.

Chlapec se k ní pomalu přiblížil, ve tváři opatrný výraz. Vypadal, že je připravený se kdykoli obrátit na útěk. Byly tyto děti vždy tak bázlivé, nebo se jimi staly až v důsledku Gellertových akcí? Judita se cítila nepříjemně, když si uvědomila, že u jedné z těch akcí nedaleko odtud ve Spišském Bystrém dokonce pomáhala. Když byla zde a viděla velké oči dětí, bylo to pro ni ještě těžší než dosud.
"Hledám svou mámu. Rozumíš mi?" vyslovovala Judita zřetelně.
Klučina přikývnul, černé oči nespouštěl z čokolády.
"Tu čokoládu dostaneš, když mě k ní dovedeš. Jmenuje se Agneša Mirgová."
Chlapcovy oči se rozšířily.
"Sal romaňi?"[1] zeptal se nedůvěřivě.
Přestože mu Judita nerozuměla, došlo jí, na co se ptá. V krku se jí něco sevřelo, když přikývla.
"Lakeri daj bešel odoj,"[2] ukázal na starou chatrč roubenou z nahrubo otesaných klád pospojovaných částečně vydrolenou hlínou. Byla jedna z mála, z jejichž komínů se kouřilo.
V tu chvíli z jednoho domku postaveného z neomítnutých šedivých tvárnic se střechou z vlnitého plechu, který na zdejší poměry vypadal téměř luxusně, vyšla na zápraží žena v květované zástěře a zakřičela něco na chlapce. Ten vytrhnul Juditě čokoládu z ruky a rozběhl se k ženě, následován několika dalšími dětmi. Ostatní se také rozprchly jako hejno kuřat, když se na nebi objeví dravý pták.
Judita si povzdechla. Skutečně jim nemohla zazlívat ostražitost. I když nebyla nic platná - pokud by jim chtěla ublížit, těžko by ji mohli zadržet.
Zamířila k domku, který jí chlapec ukázal, přestože netušila, co jí říkal. Dřevěný domek byl tak malý, že si nedokázala představit, jak v něm může žít více než jeden člověk. Střechu měl z plátů zrezivělých plechů různého stáří, překládaných přes sebe postupně, jak ty stávající dosluhovaly. Pod přečnívající střechou byla natažena šňůra s různobarevným prádlem, za oknem stály otlučené hrnce přikryté pokličkami, které k nim velikostí ani barvou neladily. V okně však kupodivu byla čistá naškrobená záclona a květináč s petrželkou.
Došla k přístěnku, který zakrýval vchod do domku. V přístěnku stála kamna, nyní vyhaslá a byla v něm naskládána hromada dřeva.
Zaklepala na dveře. Uslyšela šouravé kroky a ozvalo se: "Ko hin oda?"[3]
"Jsem Judita," řekla rozpačitě své jméno a dveře se otevřely.
Uviděla starou vrásčitou ženu. Přes hlavu měla volně přehozený šátek s velkými různobarevnými květy, oblečena byla do blůzky s drobnými modrými kvítky a vesty z ovčí houně. Její sukně měla také květinový vzor, opět jiný. Přesto její oblečení vypadalo, že k sobě patří.
"Lačho džives.[4]Tak si prišla, čakala som ťa už dlho,čhaveskeri čhajori[5]," řekla stará žena klidně a gestem ji pozvala dál.
Juditu překvapila hrdost v hlase staré ženy i vzorný pořádek uvnitř domku tak ostře kontrastující s ošumělým zevnějškem a hlavně haldami odpadků v osadě.
"Ty mě znáš?"
"Si dcéra mojej dcéry, Judita. Viem o tebe. A čakala som ťa. Snívalo sa mi o tom, že prídeš. Devla miro,[6] vedela som, že sa toho dožijem, lebo ti musím voľačo povedať."
"Dozvěděla jsem se teprve předevčírem, kde najdu svou matku."
"Ale tu už nenájdeš, tikňori," rozložila žena bezmocně ruce. "Papin je neni už nažive. Soske aves avke nasik?[7]"
"Ona je mrtvá?" Judita si znovu vybavila ten děsivý sen. I její babička měla sen. To ale nemuselo přece nic znamenat! A její matka se nejmenovala Papin, Judita měla pocit, že rána, kterou udělal kámen, který jí spadl ze srdce, musí být slyšet. "Moje matka se má jmenovat Agneša, ne Papin."
"Agneša bolo jej gadžovské meno. Doma sme ju volali Papin, lebo bola pekná, biela. Papin je po našom hus, vieš? Voláme tak veľa pekné dievky. Beš tele,[8] Judita," nabídla jí židli.
Judita si mlčky sedla a zavrtěla hlavou. Jak to měla vědět? A nechtěla rozumět, nechtěla připustit, že přišla pozdě, protože se nezajímala o to, o co se zajímat měla. Zamračila se - byli to oni, kdo ji opustili, proč by se vlastně měla zajímat ona? Na tu ženu, tak hrdou ve své chudobě, se však zlobit nedokázala. A nepřišla sem nikomu nic vyčítat, chtěla jen poznat a pochopit.
"Jak zemřela? A kdy?"
"Ako bola tá báro paňi, veľká voda. Počula si o Bystrom?"
Judita přikývla a cítila, jak se jí po těle rozlévá chlad.
"Tvoja mama tam bola za rodinou. Takmer celá naša família tam bývala, aj ona tam žila so svojím mužom, dokiaľ nezomrel. Minulý rok sa presťahovala sem, ku mne. Bola tam i s deťmi na návšteve svojej... sasuj[9].. no, ako sa to... materi muža, tej, čo jej bola nevestou... svokrou, keď prišla ta voda. Chlapci sú mŕtvi, aj Esterka, aj Sidka... celá rodina jej muža... Nik nestačil ujsť," naříkala žena. "Devla miro, takové nešťastie..."
"Všichni umřeli…" zašeptala Judita. Nemělo ji to překvapit, vždyť to přece věděla, vždyť k ní všichni její mrtví přišli. Všichni, které mohla zachránit, a nezachránila.
"Dikh, ake híne fotkas."[10]Její babička si utřela oči cípem sukně.
Judita si tiše prohlížela obrázky předčasně zestárlé ženy, na které byly vidět zbytky krásy utopené v bídě. Prohlížela si i další tváře a všechny byly zvláštně povědomé. Pak narazila na obrázek mladé dívky v červeném svetříku. "Kdo je to?"
"Timea, tiri pheň,[11]tvoja sestra. Timka je jediná, kto zostal, čhajori. Bola vtedy chorá, zostala tuná."[12]
"Kde je teď?" zeptala se Judita zdánlivě bez emocí, a skutečně ani nic v tu chvíli necítila, připadala si zmražená, jako by tam ve skutečnosti ani nebyla, jako by to bylo jen pokračování jejího přízračného snu.
"Timka išla do mesta pre bandurky, príde čoskoro. Počkáš na ňu?"
Judita přikývla a napila se čaje, který ji babička mezitím připravila.
"Máma byla čarodějka?"
"Čarodejka? Papin vedela čítať z ruky, isto, ako aj ja. Aj Timka vie. A aj inakšie čudá, o tom sa však nehovorí. Ani ty o tom nehovor, gadžovia neveria, že to je možné. Zavreli by ťa."
"Proč mě nechtěla?
"Bola si taká bielučká. A tvoj apa bol gadžo, tak si myslela, že ti bude lepšie medzi nimi. Nesmieš ju pre to odsudzovať, chcela pre teba len to najlepšie, Juditka."
"Kdo byl můj otec?"
"Nepovedala nám. Bol gadžo, ona zostala v hanbe, presuťi čhaj[13]. Bolo to najlepšie pre ňu aj pre teba. Bola vtedy za robotou v Čechách."
"Jak se mohla vzdát svého dítěte?" zavrtěla Judita nesouhlasně hlavou.
"Veď si teraz pani. Si bohatá, nie? Vyzeráš tak. Tvoja mama vedela, že jej nepatríš, že tvoja cesta bude tvojou vlastnou cestou. Súhlasila som s tým. Ozaj by si chcela žiť tuná? Nevrav."
Judita zavrtěla hlavou. Stařena měla pravdu. Nedokázala se zlobit na svou matku, že se jí vzdala a umožnila jí tím jiný život než zůstat zde, v téhle osadě. I když se nemohla zbavit dojmu, že to udělala spíše kvůli sobě než kvůli ní.
"Ohrejem ti polievku, isto si hladná," stará žena vstala a otevřela okno. Na plotnu postavila hrnec a začala krájet chléb. "Hin tut rom? Čhavore?"
"Nerozumím," odpověděla Judita podrážděně. "A nemám hlad."
"Pýtala som sa, či máš muža a deti. Ale myslím, že nemáš, pravda? A najesť sa musíš," dodala nekompromisně. Potom mlčela, dokud před Juditu nepostavila starý kameninový talíř zdobený pomněnkami s hustou zelnou polévkou.
"Máme iba kapustnicu bez mäska, ale sú v nej huby. Lačho chaviben[14]. Jedz, je dobrá."
Judita nedokázala svou babičku odmítnout, aby ji neurazila. Kromě toho polévka překvapivě dobře voněla, až nyní si uvědomila, že vlastně hlad má.
"Co se ti o mně zdálo? Říkala jsi, že jsi mě čekala."
"Čakala som ťa, čakala. Lebo sa mi snívalo aj o tej veľkej vode, a nik ma nepočúval. Teraz už počúvajú a veľa našich odišlo. Len pre tvoju mamu, strýkov, bratov už je neskoro."
"Proč jsi neodešla ty? S Timeou?"
"Lebo nemôžeme. Kvôli tej pani, čo hovorila."
"Jaká paní?" nerozuměla Judita.
"Ta pani, čo mi hovorila, že ľudia majú odísť. Bola krásna ako Panna Mária. Možno to aj bola ona. Šun, čhaj,"[15] naklonila se až k Juditě, "je to isto dôležité. Povedala mi, že prídeš a budeš potrebovať našu pomoc. Máme čakať, kým ti nebude treba. Je ti treba pomoc, Judita?"
Judita zaváhala. Potřebuje pomoc? Ochranu před Gellertem? Ne, od něj jí nebezpečí nehrozí. Nedokázala si dokonce ani představit, že by jí mohl ublížit, kdyby se dozvěděl o jejím původu. I když mu pro jistotu nic o něm neřekne. Ne, teď pomoc nepotřebuje. Musí se vrátit, musí se zamyslet nad tím, co to vše znamená a co s tím má dělat, protože teď o tom přemýšlet nedokáže. "Ne," zavrtěla konečně hlavou.
"Potom tu musíme zostať, dokiaľ sa nevrátiš. Tu aveha."[16]
Judita se mlčky dívala na jednorázové mezinárodní přenášedlo, které si k návštěvě své rodiny opatřila tak, aby Gellert nevěděl. Bude si muset obstarat další.

………………………

Bradavice; 25. března 2012

Byla neděle odpoledne, kdy Joshua nevyslyšel už kolikáté pozvání své matky k nedělnímu obědu. Snape u společného oběda ve Velké síni nebyl, neděle vždy trávil s matkou, a to byl ostatně důvod, proč Joshua pozvání k rodinnému stolu odmítal. Nebyl si přesně svými důvody jist, ve skutečnosti se mu je nechtělo vůbec rozebírat a myslet na ně. Jen věděl, že je mu nepříjemné s nimi být, že mu je nepříjemná ta jejich hra na to, že vím, že víš, ale budeme se tvářit, že nevíme. Matka možná opravdu nevěděla - po tom, co zažil, by ho vlastně nepřekvapilo, kdyby zjistil, že jí Snape o jejich malém rozhovoru nic neřekl. I když by jej nepřekvapilo ani to, kdyby jen předstírala, že jí nic neřekl, protože jí bylo nepříjemné s ním mluvit o všem, co věděl. A už vůbec se mu nechtělo pozorovat matku a Snapea, jak jsou nadšení z toho malého nic. V čem je ta holka lepší než on?
Od doby, kdy se sem matka přestěhovala, dokonce přestal chodit na společné čtvrteční vyučování a čekal, jak Snape zareaguje. Neřekl nic. Nejspíš je i on rád, že mu nemusí čelit potom, co si řekli, protože by to bylo trapné. Celá ta situace byla trapná, představa jeho otce a matky tam a tehdy… Vlastně chápal, že o tom nechtějí mluvit, to je ale v nejmenším neomlouvalo. Stále neměl chuť snažit se porozumět a omlouvat jejich chování. Lhali mu, nebylo to snad dost? Měl právo se na ně zlobit, nebyla přece jeho povinnost chápat je, přestože už před včerejší nocí tušil, že celá skutečnost je mnohem složitější. Způsob, jakým vznikl, bezpochyby byl důležitý, ale nemohl vysvětlovat vše. Přestože se mu to Snape pokusil takto vnutit, dokonce vypadal, že se mu ulevilo, že na tuhle nechutnost přišel a že se s tím spokojil jako s vysvětlením. Takže tu musel být ještě jiný důvod.
Seděl mlčky vedle Jamese, tvář nastavoval paprskům jarního slunce a přemýšlel o tom, co v noci zjistili. Jamese k výpravě nemusel dlouho přemlouvat, také jeho zaujala poznámka Krátury, když mu o ní řekl, ostatně stejně jako on byl už předtím přesvědčen, že za jejich podobou musí být pokrevní spříznění. Podařilo se jim v knize najít rodiče všech jejich rodičů. A vše bylo tak, jak mělo být - až na Snapea. Ve skutečnosti jej to nepřekvapilo - mnohem zvláštnější by bylo, kdyby mezi ním a Harrym žádné příbuzenství neexistovalo. Joshua se ponuře usmál - jejich rodina byla skutečně velmi netradiční. Muž, o kterém si všichni myslí, že je jeho otec, je jeho bratranec. James, který se považuje za bratra, je jeho - co vlastně? Synovec? "Co jsem vlastně tvůj, Jamesi?" zeptal se nahlas.
"Brácha," řekl James s určitostí. "Nekomplikuj to. Je skvělý, že jsme fakt příbuzní, ne? Je to sranda, ne? Tomu by nikdo neuvěřil."
"No, je to minimálně zajímavé," zabručel Joshua. Ve skutečnosti ho potěšilo, když zjistil, že je opravdu příbuzný Harryho, a tedy i Jamese. Vlastně James měl pravdu, jejich rodinný propletenec byl legrační, alespoň z určitého úhlu pohledu. Jenže jeho se to příliš týkalo, aby mohl vychutnat absurdní humor té zvláštní situace. Dospělí si svá nedorozumění očividně už vysvětlili, fajn. Jim to stačilo. Proč? Proč je pro ně přijatelnější lež namísto pravdy? Zavřel oči a viděl před sebou znovu ta jména - Jacob Potter. Eileen Princeová. Princeová. Prince. Princ. Napřímil se. Téměř už zapomněl na to zvláštní proroctví, které řekla jejich učitelka francouzštiny minulý rok. Dělali si tehdy z toho legraci, záliba Sibylly Trelawneyové v cherry nebyla tajemstvím. Jenže - neučila Trelawneyová dříve Jasnovidectví a nebyla to ona, kdo pronesl tu věštbu o Harrym?
"Byla to Trelawneyová, Jamesi? Kdo řekl to proroctví o tvým tátovi?"
"Jo, bylo jich dokonce víc, říkal táta. Proč?" Po chvilce zamyšlení dodal: "Ty myslíš, že…"
"Jo. Jak vlastně znělo to, co řekla vloni? Moc si toho nepamatuju. Jen něco o vyvoleném princovi."
"Říkala něco o tom, že nějakýho novýho temnýho pána svrhne nějaký princ s krví vyvoleného," odpověděl James. "Jo, to mě napadlo už tehdy, že ten vyvolený by mohl být táta… ale ten princ…"
"Nemusí být princ ale Prince s velkým P," přikývl Joshua. "To by dávalo smysl, proč to tajit, ne?"
"No… úplně nelogický to není," poškrábal se James na hlavě. "Jenže já už taky přesně nevím, jak to bylo. Můžeme se na to podívat do loňských novin. Vyšlo tam tehdy hodně verzí. Ale… byla to jen bláznivá Trelawneyová, Joshi! Kdyby byla opravdová věštkyně, tak by asi učila Jasnovidectví pořád, ne? Drží ji tu jen z milostí! A celý ten rozruch v novinách hodně rychle utichnul, takže to nejspíš nic neznamenalo!"
"Nebo právě naopak, Jamesi, nemyslíš?"



[1] Jsi Rómka?
[2] Její matka bydlí tam.
[3] Kdo je tam?
[4][4] Dobrý den.
[5] vnučka
[6] Bože můj
[7] Maličká; Proč přicházíš tak pozdě?
[8] Posaď se.
[9] tchýně
[10] Podívej se, ukážu ti fotky.
[11] Tvoje sestra.
[12] Dceruška, dívenka
[13] Svedená dívka.
[14] Dobrou chuť.
[15] Poslouchej, děvče.
[16] Ty přijdeš.


zpět oOo dále




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014