ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Z vlastní vůle

5. října 2014 v 0:01 | Slimča |  POTKALY JSME TOHLE DRABBLE, POTKALY JSME POVÍDKU...

...ANEB, JAK PÍŠE SLIMČA

Kdyby mi o téhle povídce někdo vyprávěl, byla bych si myslela, že se mi nemůže líbit. A po pravdě, slovo líbit, ji vlastně opravdu nevystihuje. Nelíbí se mi. Jen mne zasáhla. Nemůžu ji dostat z hlavy. A pokud vím, Regi to má hodně podobně. Takže, tady ji máte. Vaše Katty




Z vlastní vůle

Harry nepřítomně hleděl na první stránku Denního věštce a do čaje si házel už sedmou kostku cukru.
"Hej, kámo, jsi v pohodě?… Harry?" Ronův hlas ho konečně probral. Trochu překvapeně zamrkal a s kroucením hlavy se u výlevky zbavil přeslazeného obsahu hrnku.
"Děje se něco, brácho?"
"Ale ne, to jen… Tady tohle," Harry hodil před Rona Věštce a zapíchl prst do fotografie uprostřed stránky.
"Tý jo, to je přece Snape! Slyšel jsem, že mu straší ve věži…" ušklíbl se zrzek a se zájmem se začetl do nabízeného článku.
"Jo… Něco takového tam píšou…"
"Chichichi, co myslíš, že dělá? Vidí bílé myšky? Nebo plete ponožky na panenky? Chacha!"
Harry se znechuceně ušklíbl: "Mně to nepřijde tak vtipné, Rone."
"A proč? Šest let nám ztrpčoval život na každém kroku, tak ať si taky užije!" Ron se s chutí zakousl do topinky s marmeládou a dál se pobaveně probíral novinami.
"Myslíš, že je to vážné, Rone?"
"Nevím a je mi to fuk."
"Zajímalo by mě, jestli za ním někdo chodí…"
"Harry, prosím tě! Co tě to popadlo? Je to Snape! Jenom pitomý netopýr Snape, chápeš?"
"Ale bez něj bychom to před půl rokem nezvládli…"
"Jo a bez sto padesáti dalších lidí taky ne, takže se uklidni a pohni se, nebo přijdeš pozdě do kurzu a víš, co bude pak: správný bystrozor á blá blá á blá blá…"
Harry jen protočil oči a zvedl se k odchodu.

---

Stál na nemocniční chodbě a s výrazem nejvyššího zděšení pozoroval muže v pokoji za skleněným oknem. Ten seděl na zemi v oranžovém ústavním pyžamu a s hlubokým soustředěním kutálel po zemi sadu barevných balónků. Míčky byly očarované a čas od času některý z nich vyskočil do výšky a udělal kotrmelec. Muž na to reagoval nadšeným smíchem a tleskáním.
"Takhle vypadá pořád?"
"Ne, pane Pottere. Má i světlé chvilky, ale s politováním musím konstatovat, že jich ubývá."
"Světlé chvilky?"
"Ano. Prostě je doba, kdy se chová jako batole a potom 'blik' a je z něj zase ten protivný Severus Snape, jakého si pravděpodobně pamatujete ze svých školních let."
"Jen tak… 'blik'?"
"Promiňte. Neumím to vyjádřit jednodušeji," usmál se léčitel.
"Ne, o to nejde. Totiž… Co děláte potom?"
"Po čem, pane Pottere?"
"No po tom… bliknutí."
Léčitel se zasmál: "Obávám se, že vám příliš nerozumím. Co bychom měli dělat?"
"Já nevím - dáte mu šaty, hůlku, vezmete ho do knihovny nebo mezi lidi…"
Znovu úsměv. "Obávám se, že na to tady nemáme dostatek možností. Pan Snape byl kvůli svému mentálnímu postižení prohlášen nesvéprávným, a jako takový nemá nárok držet u sebe hůlku, stejně jako si nemůžeme dovolit, aby se samostatně pohyboval kdekoliv mimo naše uzavřené oddělení. A společnost… Na to skutečně nemáme dost pracovních sil. Obvykle tento typ povyražení poskytuje rodina, známí… Ale za ním, z celkem pochopitelných důvodů, nikdo nechodí…" léčitel omluvně pokrčil rameny.
"Takže je tady pořád sám? Mezi čtyřmi holými stěnami? Bez své magie, bez možnosti zaměstnat se?" Harrymu se zatočila hlava. "Zblázní se z toho!"
Léčitel se znovu zasmál: "Vaše obavy jsou, myslím, celkem bezpředmětné, mladý muži… Podívejte se na něj! Jeho duševní zdraví bylo vážně narušeno působením jedu toho obludného Voldemortova hada a také dlouhodobým komatem. Den za dnem mu odumírají další a další nervová spojení a přijdečas, kdy natrvalo zůstane dítětem."
"Batoletem?"
"Na nějakou dobu, pane Pottere. I pak budou jeho mentální schopnosti zřejmě klesat, tak říkajíc k nule."
Harry se musel několikrát nadechnout. "A léčba?"
"Dostává své lektvary zpomalující degeneraci, ale způsob, jak celý proces zastavit, nebo dokonce zvrátit, neexistuje."
"Jste si jistý?"
"Naprosto," léčitelovou tváří se mihnul stín nevole.
"Ale on sám je mistr lektvarů. Možná by dokázal něco vymyslet…"
"Pane Pottere, věřte mi, že kdyby to bylo možné, dávno by to udělal - dokud mu bylo lépe."
"Mohu nějak pomoci já?"
"Obávám se, že ne. U podobných pacientů obvykle doporučujeme rodině alespoň občasné domácí ošetřování. Podle našich zkušeností dokáže patřičná stimulace pomoci podpořit účinky zpomalujících lektvarů a také zlepšit psychický stav pacientů. U něj tuto možnost nemáme…"
Harry znovu sledoval míčky tančící kolem hrajícího si muže a bylo mu zle. Nevěděl přesně, co cítí. Vybavoval se mu moment, kdy se v Chroptící chýši díval do očí umírajícího Snapea a potom pocity, jež se dostavily ve chvíli, kdy si v noci po Voldemortově smrti uvědomil, co všechno viděl ve Snapeových vzpomínkách. Tohle byla podobná směs prázdnoty, smutku a podvedení…
"Mohu za ním?"
"To je na vás. Počítejte s tím, že takhle nikoho nepoznává. Až budete odcházet, nezapomeňteho zavřít, aby neutekl…"
---
Seděl na podlaze mezi tančícími míčky. "Profesore?" Muž sebou trhnul a zvedl k němu ostražitý pohled. Plaše se usmál.
"Ahoj… Mám balonky. Podívej, jak umí skákat! Když se snažím, podaří se mi je zachytit ve vzduchu. Takhle." Snape cukl rukou a chytil do štíhlých prstů červený míček zrovna uprostřed jednoho z kotrmelců. Šťastně se zasmál. "Vidíš? Jednou budu hrát chytače. Máš rád famfrpál?"
Harrymu se sevřelo srdce.

---

"Pane Pottere! Vaření lektvarů je vysoce sofistikovanéa přesné umění. To není jako naskočit na koště a bez sebemenší mentální námahy se honit za třepotající se zlatou kuličkou. Tady se po vás vyžadujealespoň minimální zapojení šedé kůry mozkové a pečlivá příprava na hodiny. Máte-li problémy s pochopením takové základní věci, měli bychom to možná probrat dnes večer u čistění kotlíků. Odebírám Nebelvíru deset bodů za zanedbání domácího studia."

---

"Harry, ty jsi cvok!"
"Hm…"
"Hm? To je všechno, co na to řekneš? Ty se rozhodnešnasadit si do baráku blázna a jediné vysvětlení, které k tomu máš je HM? Co blázna! Kdyby to byl obyčejný blázen. Ale tohle je zatracený umaštěnec Snape, Harry! Zblázněný Snape!!!" Ron třeštil oči a sotva popadal dech, jak byl rozčilený.
"On není blázen,Rone. Je nemocný." Harry vypadal unaveně.
"Nemocný? Sakra, brácho, ten chlap se chová jako mimino! Co s ním budeš dělat? A co škola?"
"Dostane ošetřovatelku. Bude s ním přes den od pondělka do pátku a já budu mít na starosti jen víkendy. A ještě ne všechny, když si připlatím… A navíc - není takový pořád. Někdy se chová stejně, jako kdysi."
"Tím hůř! U Merlinovy brady, Harry! To prostě nemůžeš myslet vážně!"
"Já ho tam nenechám, Rone."
"Proč?"
"Nevím. Nemůžu."
"Harry, prosím tě, aspoň se s někým poraď."
"Nenechám ho tam…"

---

"Takže… Ještě se mi podepište tady, tady a tady, pane Pottere. Četl jste všechny dokumenty pečlivě? Dnešním dnem přebíráte morální i hmotnou zodpovědnost za nesvéprávného Severuse Snapea, narozeného 9. 1. 1959, a stáváte se jeho opatrovníkem ve všech níže uvedených bodech. Nemáte právo nakládat s jeho nemovitým majetkem, jakož i finančními prostředky, ale ve vaší péči bude uschována jeho hůlka a ostatní osobní majetek. U těchto komodit na vás, v případě úmrtí svěřence, přejdou všechna vlastnická práva. Dále se zavazujete poskytnout nemocnému veškerou potřebnou léčbu a péči dle přiložených instrukcí. Dovoluji si znovu upozornit na fakt, žedotyčný nemá právo nosit a používat hůlku ani další kouzelnické artefakty a při porušení tohoto zákazu budete podroben správnímu řízení… "
Léčitel se na chvíli zadíval Harrymu do očí a tiše pronesl. "Pane Pottere, byl jste upozorněn, že pacient trpí ve svých jasných chvilkách silnými depresemi. Považuji za svou povinnost důrazně vás varovat před sebevražednými sklony pana Snapea. V případech jako je tento, zvláště u vysoce inteligentních jedinců, se nejedná o nic vzácného. On sám má za sebou dva nepodařené pokusy…"
Harry zalapal po dechu.
"Zabezpečtedům, pane Pottere. Hlídejte ho… Pane Snape! Snape, pojďte sem! Půjdete domů. Tady,pan Potter si vás odvede…"
Muž zvedl k chlapci pohled a usmál se. Už se přece znali. Zlehka vstal a vsunul svou dlaň do Harryho ruky. "Ahoj! Budeme se přemísťovat?" v černých očích svítila zvědavá naděje.

---

"Výborně, pane Pottere! Těší mě, že jste se k nám konečně připojil! Doufám, že máte pro svůj pozdní příchod dostatečně dobrý důvod. Můžete se o něj podělit se svými spolužáky? Ne? Mám se tedy domnívat, že nejste schopen včasného a samostatného přesunu z velké síně do sklepení? Možná potřebujete doprovod? Jsem si jist, že se najde někdo, kdo bude s radostí vodit samotného velikého HarryhoPottera za ručičku, aby trefil na své hodiny… Odebírám Nebelvíru pět bodů!"

---

"Kde to jsem?"
"Pane profesore?"
"Pottere! Jak mi tohleto vysvětlíte?" Snape se neurčitě rozmáchl rukou a vrhl na Harryho nejistý pohled.
"Jste v mém domě na Grimmauldově náměstí, pane. Měl byste si to tady pamatovat z dob Fénixova řádu."
"Ve vašem domě? Proč?" Snažil se ovládat a propašovat do svého hlasu vztek, ale Harry jasně cítil jeho stísněnost.
"Ano pane. Odvedl jsem vás z nemocnice a budete teď bydlet se mnou."
"Ptal jsem se proč!"
Harry nejistě pokrčil rameny a vyhýbal se Snapeovu pohledu. "Myslím, že to pro vás bude lepší, pane. Budete se moci volně pohybovat po celém domě a je tady veliká knihovna. Můžete studovat. Dostanete se i ven, když budete mít zájem a… Já nevím… Třeba budete chtít občas s někým mluvit…"
"Výborná řeč, pane Pottere! A teď mi laskavě odpovězte na mou otázku. PROČ jste mě sem přivedl?" Snapeův pohled byl temný a zlověstný. Harry se nedokázal ubránit úsměvu.
"Je na mě něco směšného, Pottere?" Stažené rty a chladná grimasa.
"Vůbec nic pane. To jen… Vítejte! Provedu vás domem."

---

Snape ležel na zemi v obývacím pokoji a listoval si Bajkami barda Beedleho. "Harry, proč má ten kouzelník tak dlouhé vousy?"
Harry zvedl hlavu od své vlastní knihy. "Je velmi starý, tak asi proto."
"Viděl jsi někdy někoho s takovou bradou?"
"Ano, kdysi jsem takového muže znal."
"Koho?"
"Byl to profesor Albus Brumbál, ředitel Střední školy čar a kouzel v Bradavicích."
"Profesor?"
"Ano."
"Jmenoval se jako já?"
"Ne, proč?"
"Taky mi říkáš profesore…"
"Aha. Ne, vy… Ty jsi Severus…"
"Severus?"
"Ano."
"Hm. Tak mi radši říkej Severusi. 'Profesore'zní divně. Severus se mi líbí… A Harry?"
"Ano?"
"Ta škola, Bradavice… Taky tam budu chodit?"

---

"Ale ale, kohopak to tady máme? Samotný pan Potter s doprovodem! Mé poslednívarování jste zřejmě nebrali dostatečně vážně, že? Tři nebelvírští studenti uprostřed noci a na krajiZapovězeného lesa… Myslím, že dnes mám šťastný den. Své vysvětlení si laskavě schovejte pro pana ředitele. Jsem velmi zvědavý, jestli bude nadálecítitpovinnost ochraňovat tři studenty, kteří nejsou schopni uposlechnout ani jeho nejzákladnější nařízení…"

---

Harry se vrátil ze školy pozdě odpoledne. Snapea našel v knihovně, zabraného do nejnovějšího pojednání o lektvarech.
"Dobrý den, pane profesore."
"Pane Pottere."
"Jaký jste měl den, pane?"
Ve Snapeových očích se nebezpečně zablýsklo a Harry musel potlačit nutkání otočit se na podpatkua opustit místnost.
"Skvělý pane Pottere! Opravdu skvělý. Mohu vám jej popsat do posledních podrobností…" Snapeovu tvář zdobil jeden z nejironičtějších úšklebků a Harrymu vyschlo v ústech.
"Posaďte se přece a poslechněte si to…" slova se táhla jako med a Harrymu z nich naskakovala husí kůže. "Tak čím začneme? Ah jistě - ráno. U snídaně jsem příjemně polil čajem svou ošetřovatelku, slečnu Elliotovou, a poté jsem odběhl do své ložnice, roztloukat tu úžasnou dózičku plnou barevných bonbónů. Koho by napadlo, že má šroubovací víko! Trochu jsem se přitom pořezal, ale nevadí. Svým nepřeslechnutelným křikem jsem přivolal pomoc a mohl jsem se s chutí vrhnout do stavění domečků pro pavouka Tobyho. Víte, že u mě pod postelí bydlí pavouk? No ano, pane Pottere. Vskutku. Ale mé stavitelské umění se mu zjevně nezdálo dost dobré a k mé velké lítosti utekl. Přišel při tom o dvě pravé nohy a opravdu upřímně jsem to oplakal. A potom oběd. Zvláštní, jak nesnáším rajčatovou omáčku a co všechno se s ní dá podnikat. Ale slečna Elliotová se opravdu zlobila, když zjistila, že jsem na stěnu v kuchyni namaloval ty krásné obrázky… Vyčerpán jejím kázáním jsem po jídle brzy usnul. Naštěstí. Odpoledne se již nedělo nic podstatného. Po lehké svačině jsem se odebral do knihovny a začetl se do článku o nejnovějších objevech na poli zvětšovacích lektvarů, abych vyčkal kýženého příchodu svého opatrovníka…"
Snape mluvil ostře a oči mu plály potlačovaným hněvem. Harry, cítil, jak semu zrychluje tep a ze všeho nejvíce měl chuť utéct, ale druhá polovina jeho já v tom nechtěla Snapea nechat.
"Vy… Vy si to pamatujete, pane?"
"Co přesně máte na mysli, pane Pottere? Nebo vás mám titulovat jinak? Jste přece můj zákonný zástupce, že?" jízlivost mu kapala ze rtů.
"Ty… věci… co děláte, když…"
"Á, myslíte, jestli si vybavuji ty šťastné chvíle svého druhého mládí. Ale jistě! A náramně si to užívám! Měl byste si to taky někdy zkusit…"
"Je mi to líto pane."
"Líto? Vám je to líto? A co přesně, Pottere? Čeho litujete? Že je ze mě troska? Že se můžete dnes a denně pást na mé bezmoci? Že nade mnou konečně máte navrch a já s tím nedokážu hnout? Co vás na tom tolik trápí?"
"Nemůžete za to, pane. Je to nemoc…"
Snape si odfrknul a opřel se do lenošky. "Zeptám se vás znovu, pane Pottere: proč? Proč jsem tady?"
Harry upřeně studoval ruce ve svém klíně a nakonec se odhodlal tiše promluvit: "Nemohl jsem se na to dívat. Jednali s vámi jako se zvířetem. Celé dny a noci zavřený ve čtyřech bílých zdech, bez možnosti úniku. Jen najíst, užít lektvary a spát. To bylo to jediné, o co se starali. Já vím, tady to není o mnoho lepší, ale… Máte tady knihy… Přinesl jsem i mnoho vašich, a jestli chcete, mohu se zastavit pro další. A… jeden hloupý člověk na mluvení je více než žádný člověk. A jestli máte nějakého přítele, já… vezmu vás tam. Vezmu vás mezi lidi. Už jsme spolu párkrát byli venku, jen…"
"Jen jsem se vás držel za ruku jako klíště a vší svou silou vás tahal na průlezky v sousedním bloku…" tentokrát slyšel Harry z profesorova hlasu jen hořkost. Zlost a jízlivost se někam vytratily.
"Nemám žádného přítele, pane Pottere. A vy nejste hloupý. Omluvte mě, prosím…"
"Pane profesore?" odvážil se Harry a Snape se zastavil s rukou na klice.
"Je… Je to všechno tak zlé?"
Snape dlouho neodpovídal, jen Harryho upřeně pozoroval. "Ještě horší, pane Pottere. Mnohem horší…"


----

"Harry?"
"Jo?"
"Kdo je Voldemort?"
Harry se zamračil: "Proč se na to ptáš, Severusi?"
"Nevím… Něco… Bojím se kvůli němu usnout."
"Zdá se ti o něm?"
"Ne, myslím, že ne. Jen mám strach. Je zlý?"
"Ne, Severusi. Nemůže být zlý. Je mrtvý. Nemusíš se ho bát."
"Mrtvý?"
"Ano."
"Ty jsi ho porazil." To nebyla otázka, jen užaslé konstatování.
"Záleží na tom, Severusi?"
"Myslím, že jo. Mám tě za to rád, Harry…"
"Taky tě mám rád…"

---

"Pane Pottere, jste v pořádku? Nehýbejte se, odnesu vás na ošetřovnu. Byl jste zraněn…"
"Pane profesore…"
"Ššššt. Už tam budeme."
"Kde je Voldemort?"
"Utekl."
"Ublížil někomu?"
"Jen Vám. Ředitel dorazil včas. Pottere, co vás to napadlo, hrát si zase na hrdinu? Nemáte toho ještě dost?"
"Kdo přede mě vyčaroval ten štít?"
"Už mlčte."

---

"Dobrý den, slečno Elliotová. Kde je profesor Snape?"
"Pane Pottere, musím s vámi mluvit. Já - omlouvám se. Jen na chvíli jsem ho nechala samotného v kuchyni a…"
Harrymu se z obličeje vytratila barva. "Co je s ním? Kde je?"
"Ne, ne, nebojte se, je v pořádku. On… pořezal si zápěstí, ale byla to jen chvilka. Přišla jsem na to okamžitě, stačilo jednoduché kouzlo. Opravdu. Dostal uklidňující lektvar a spí. Je mi to opravdu strašně líto. Byl to jen okamžik."
"Čím si to udělal?"
"Nožem, pane. Už jsem zajistila všechny zásuvky, bez kouzla se k ničemu ostrému nedostane."
"V pořádku, slečno. Myslím, že si také potřebujete odpočinout. Nedělejte si starosti, postarám se o něj."

---

"Severusi, Spíš?"
"Mhm."
"Měl jsem starosti. Už je to pár hodin, co jsem doma. Nemáš hlad?"
Zavrtění hlavy.
"Cítíš se lépe?"
"Omlouvám se."
"Můžu ti nějak pomoct?"
"Ne, Harry. Chtěl jsem to udělat sám. Pomoct si sám. Takhle to bylo hloupé. Opravdu se omlouvám."
"Nikdy jsi neutíkal."
"Vždycky mělo smysl bojovat."
"Teď už ne?"
"Nechci to takhle. To nejsem já."
"Pro mě ano."
"Děcko, co nechce pustit tvou ruku a plácá omáčku po stěnách?"
"Ne. To je tvůj mladší bráška. Jsme kamarádi. Tak ještě zavři oči, posadím se k tobě. Máš zpocenou dlaň…"

---

"Dobré odpoledne, Severusi! Dnes jsme skončili o něco dříve, tak jsem dal slečně Elliotové volno a můžeme někam vyrazit, co ty na to?"
Snape seděl na svém obvyklém místě u krbu v knihovně a zíral do plamenů.Na kolenou měl rozloženou jakousi tlustou knihu a jemně hladil její zažloutlé stránky. Harryho si snad ani nevšimnul.
"Severusi, jsi v pořádku?"
Muž se konečně vzpamatoval a lehce potřásl hlavou. "Dnes se mi nikam nechce." Zavřel oči a instinktivně si třel čerstvé jizvy na svých zápěstích.
"Bolí to?" Harry si klekl před pohovku a opatrně prohmatával Snapeovy rány. V poslední době si často nebyl jistý, se kterým Snapem zrovna hovoří.
"Nemůžu číst, Harry…"
"Prosím?"
Severus měl stále pevně semknutá víčka, ale když ucítil, že jemný pohyb na jeho zápěstí ustal, otevřel oči. Temné, smutné a bez naděje. "Nedokážu číst…"
"Jak to myslíš?
Snape zavrtěl hlavou. "Ze začátku se mi jen pletla některá písmena. Trochu. Dalo se to zvládnout. Namlouval jsem si, že mi slábne zrak… Ale… Vidím dobře, víš…"
"Severusi…"
Snape už zase zíral do plamenů, ruce stále v Harryho dlaních. "Věděl jsi, že kouzelné vlastnosti lektvaru se odvíjejí i od typu plamene, na kterém byl připraven?"
"Ne," Harryho hlas zněl dutě.
"A vidíš, je to tak. Když umícháš tři lektvary s naprosto totožným složením, ale jeden budeš vařit na kouzelnickém ohni, druhý na plameni živeném dřevem a třetí na plynovém kahanu, můžeš získat látky s naprosto odlišnými vlastnostmi."
Harry mlčel. V krku mu rostla tuhá boule a nutila ho polykat.
"Když jsem pracoval jako dvojitý agent, při každé cestě k Voldemortovi jsem měl v kapse hábitu připravenou malou zelenou lahvičku. Pojistku. Kdyby se něco zvrtlo. Stačilo vyndat zátku a polknout - jeden jediný doušek. Konec by byl bezbolestný a jed v těle už po několika minutách nezjistitelný. Všechno by ukazovalo na náhlou srdeční slabost. Ta lahvička ještě leží ve spodní zásuvce mého stolu ve sklepení." Snape se uchechtl. "Pokud je ještě můj… Byl jsem tam doma. Kdysi…" Znovu vyhledal Harryho oči: "Teď by se mi hodila. Neumíš si představit, jak moc…"

---

Profesor Snape kráčí mezi lavicemi v podzemní učebně lektvarů a nahlíží do kotlíků, aby zkontroloval bublající obsah. "Výborně, pane Malfoyi a pomozte panu Goylovi, má nějaké potíže." Podrážděně nasaje vzduch: "Pane Longbottome! Vaříte klíh na boty nebo lektvar na zacelení ran?" Jedno energické mávnutí hůlkou aNevillůvkotlík je prázdný. "Začněte znova!"
Harry cítí za zády Snapeovu přítomnost. Téměř se ho dotýká a do ucha mu jízlivě zasyčí: "Tohle má být váš hojivý lektvar, pane Pottere? Možná byste ho rád vyzkoušel po některém ze svých nočních dobrodružství v zakázaném lese, není liž pravda…" Hůlka zasviští kolem Harryho hlavy. "Znova!"

---

"Severusi, ještě jednu lžičku. Aspoň malinkou… Ham!" Harry je zpocený, unavený a frustrovaný. Už půl hodiny se snaží do muže před sebou dostat večeři, ale bez valného úspěchu. Lepkavou ovesnou kaši už má na košili, kalhotách i brýlích. Snape nemluví, jen se rozverně směje, plácá rukama a metá kolem sebe další patlavé hrudky. Když jedna přistane na Harryho nose, tleská a natahuje upatlanouruku, aby kaši setřel a strčil ji do pusy."
"Slečno Elliotová, už to někdy bylo takhle zlé?"
Ošetřovatelkajen němě zavrtí hlavou.
"Ale asi to teď budeme muset očekávat častěji, že?"
"Obávám se, že ano. Je mi líto."
"Tohle nemá smysl. Prosím vás, vezměte ho do koupelny, spláchněte z něj to svinstvo a odveďte ho do ložnice. Přijdu tam. A děkuji, že jste dnes zůstala. Nevím, jak bych to bez vás zvládnul. Vyspíte se v pokoji pro hosty?"
"Jistě, pane, to není problém."
Když Harry v kuchyni osaměl, několika zkušenými pohyby hůlkou uklidil nepořádek a vyčerpaněse zhroutil do židle. Sundal z nosu brýle a unaveně si třel spánky. "Ach, Severusi…"

---

"Legilimens! Vyhoďte mě, pane Pottere! No tak, vyhoďte mě ven! Hned! Braňte se! Je to váš mozek, váš nástroj, jen vy ho musíte ovládat! K čemu vám bude ten kus masa, pokud jej propůjčíte jemu. Bez mozku je člověk jen zvířetem, Pottere. Chcete být Voldemortovým zvířátkem? Ne? Tak už mě, k čertu, vyhoďte ze své hlavy!"

---

Harryho probudilo ostré zvonění. Kouzelný alarm nainstalovaný ve Snapeově ložnici signalizoval, že se něco děje. Harry nahmatal své brýle a potmě tápal chodbou k sousedním dveřím.
"Severusi, stalo se něco?" Rozsvítil dvě svíce vedle Snapeova lůžka a zamžoural, jak se jeho oči přizpůsobovaly světlu. Snape seděl na posteli a šokovaně zíral do svého klína. Mokré kolo na Severusově prostěradle a na kalhotách nenechalo Harryho dlouho tápat, co ten šok způsobilo. Harry několikrát zalapal po dechu a pro tuto chvíli si zoufale přál, aby muž před ním byl zrovna tím malým Severusem, čtyřletým bráškou, který omluvně pokrčí rameny a pomůže Harrymu převléci postel. Ale malý Sev by se netvářil takhle. Ne. Chtěl ho chytit za ruku, pohladit, utěšit, ale něco ve Snapeově výrazu ho odradilo.
Raději přešel dvěma rychlými kroky k prádelníku a začal překotně vyhrabávat čisté pyžamo a povlečení.
"Vypadni, Pottere!"
Harry se zděšeně otočil a k hrudi tisknul hromádkučistého prádla. Snapeův výraz se pomalu měnil od zděšeného, přes bolestný až k zuřivému. "Já jen…"
"Vypadni odsud!!!" Snapeův obličej se stahoval nepříčetnou bolestí a na spáncích mu nabíhaly žíly.
"Severusi, já…"
Snape se vymrštil z postele a dvěma dlouhými skoky se ocitl u Harryho. Dalším chvatem jej přitiskl ke zdi a prudce jím třásl, až Harryho hlava narážela do tvrdých cihel a před očimase mu jiskřilo.
"Vypadni odsud, rozumíš! Ztrať se mi z očí ty jeden malý, sobecký, egoistický spratku. Nenávidím tě a nechci tě tady! Ať už tě nevidím! Tak co stojíš? Tohle jsi chtěl? Tohle? Ponížit mě? Zesměšnit? Chechtat se mi do očí? Tak si posluž! Posluž si! Dneska máš velký den, Pottere! Tak se kochej, ty malý, bezcitný zmetku!"
"Chci ti pomoct…" šeptal Harry.
"Pomoct? Ty mi chceš pomoct? Lžeš! Je ti jedno, jak se cítím, jen se paseš na mém ponížení. Kdybys mi chtěl pomoct, dávno bys to udělal. Ale ty se mi radši budeš vysmívat!"
Harry byl v šoku. Díval se do té tváře, cizejší než kdy předtím, a měl strach. Hrozný strach. Instinktivně si zakryl rukama obličej a čekal ránu, která nepřišla. Nakonec se Snapeovi vyškubnul, vyběhl z místnosti a zabouchl za sebou dveře. Snape, zmožený vztekem a studem, se zhroutil na zem do hromádky čistého prádla
"Pane Pottere, je všechno v pořádku?" Ošetřovatelka, probuzená nečekanýmhlukem, stála na prahu ložnice pro hosty a třeštila vylekaněoči.
Harry zavrtěl hlavou a ztěžka ze sebe vypravil: "Hlídejte ho prosím, ale nechoďte tam. Ne hned. Až za čas. Jen sledujte alarm…" Pak se bez dalšího vysvětlení pustil dolů po vrzajících schodech.

---

I tahle povídka se ukázala příliš dlouhá na to, aby se vešla do jednoho článku. Takže pokračujte.

zpět ooOoo dál
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014