ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Z vlastní vůle - dokončení

5. října 2014 v 0:03 | Slimča |  POTKALY JSME TOHLE DRABBLE, POTKALY JSME POVÍDKU...
Harry vyběhnul z domu jako šílený. Hnal se potemnělými ulicemi Londýna hlava nehlava, ruce a nohy se mu třásly, ve spáncích tepala krev a srdce mu bilo až v krku. "Ten, ten, ten… Co si o sobě vlastně myslí! Kdo mu dal právo takhle se mnou jednat! Bastard! Umaštěnec! Bezcitný idiot!" Harry měl pocit, že se mu rozskočí hlava, že mu mozek vyletí ušima, jak mu v nich hučelo. Běžet, běžet, běžet… pryč od něj! Pryč od toho hnusného netopýra! Od toho jízlivého parchanta… Míhající se stíny kolem Harryho se pomalu začaly rozmazávat a chlapcovy nohy konečně vypověděly službu. Zhroutil se na lavičku na zastávce autobusu, hlavu složenou v dlaních, a snažil se popadnout dech.


"Co po mě chceš, Severusi Snape?" mumlal nepřítomně. "Nemůžu ti dát víc! Neumím tě uzdravit! Ale jsem, sakra, jediný člověk na tomhle zatraceném světě, kterého ještě zajímáš, tak se ke mně nechovej jako ke kusu hadru! Snažím se, snažím, SNAŽÍM!!! TAK CO JEŠTĚ CHCEŠ!!!" Poslední slova už křičel a okolní okna se začala rozsvěcet. Harry zavrtěl hlavou a rychle se zvednul. Noční vánek mu pročísl vlasy. "Ale on ti přece řekl, co chce… Řekl to vlastně mockrát, ale ty to nechceč slyšet…" pištěl zlomyslný hlásek v Harryho hlavě. "Chce to skončit Harry… Chce nemyslet, nebát se, nebýt…"
Harrymu se rozšířily oči hrůzou. Jistě, Snape to říkal. Mockrát to křičel všem přímo do uší, když si znovu a znovu sám ubližoval. Ale Harry ho nechtěl slyšet. TOHLE nechtěl slyšet. Nestane se jeho vrahem! I kdyby mu měl do smrti měnit pleny, neudělá to! Nenávidí ho! Nenávidí? To přece ani nejde. Nedokáže nenávidět člověka, který si zaslouží lítost. Lítost? Zatmělo se mu před očima. Lituje Severuse Snapea. Toho Snapea, který budil hrůzu, Snapea, jehož druhé jméno bylo sebeovládání. Snapea, který dokázal sedmnáct let lhát do očí Voldemortovi. Lituje člověka, který mu zachránil život… Lítost… Možná cit, kterým ten muž pohrdá nejvíc na světě. A litují ho lidé, kterými nepohrdá o nic méně…
Harry se musel na chvíli zastavit a několikrát se zhluboka nadechnout. Svět Severuse Snapea se zhroutil v okamžiku, kdy se do jeho krku zakousla Nagini a vpravila do něj svůj jed. A tehdy měl skončit i jeho život. Měl zemřít stejně, jako žil: s hrdostí. Místo toho se probral na nemocničním lůžku jako bytost s odumírajícím mozkem, bytost odkázaná na pomoc lidí, pro které nikdy nebyl více, než bezcitná zrůda. Bytost s vysokým intelektem, která tohle všechno ví… A zoufale chce zpět své staré já. Svou důstojnost…
Harrymu se zvedl žaludek. Už se zase celý třásl a měl nutkavou potřebu schoulit se někomu v náručí a křičet. Místo toho opět pohnul nohama a zamířil dál. Jenomže kam, dál? Kam? Za ním ne. Ještě ne… Hukot v uších se vrátil… Domů… Potřebuje domů… Ano, půjde domů…
Aniž by si Harry přesně uvědomil, co dělá, ucítil na těle známý pocit přemístění a zamrkal do tmy před sebou. Musel se usmát: "Tak domů, Harry?" zašeptal. Stál na hranici Bradavických pozemků a hypnotizoval majestátní siluetu hradu. "Ach ano, tady jsem doma…" Opatrně vykročil za tím vytouženým stínem.
Nedošel. S každým metrem se vynořila jedna vzpomínka. Moudrý klobouk, Hedvika, Ron a Hermiona, pohyblivá schodiště, Harryho ložnice, Brumbál a jeho úsměv, strop ve Velké síni posetý hvězdami, noční toulky hradem pod neviditelným pláštěm… A Snape - plížící se chodbami a pouštějící hrůzu. Snape… Harrymu se vybavila jeho zlověstná silueta, rty stažené do tenké linky a jízlivé: "Ale ale, pane Pottere, copak dělá student v tuto noční hodinu mimo svou ložnici?" Dech se mu zadrhl v hrdle a otočil se na podpatku. Do hradu nepůjde. Vlastně si byl najednou jistý, že existuje jen jediné místo, které mu přinese klid a rozhřešení. Klopýtal tmou za bílým náhrobkem na břehu jezera…

---

"Pane řediteli?"
"Ano, Harry…"
"Profesor Snape je nemocný."
"Já vím Harry"
"Nikdo mu nemůže pomoct."
"Ne Harry."
"On se trápí…"
"A ty?"
"Myslím, že už nechce dál žít," Harryho hlas slábnul.
"Severus Snape je hrdý muž, Harry."
"Chtěl bych ho vyléčit."
"Chlapče, to není ve tvé moci. Profesor naplnil svůj osud."
"Pomohl mi. Všem nám pomohl. Byl tak… statečný a… sám… Nezaslouží si tohle. Já… on se choval… to je jedno, jakkoliv. Má teď být silný a sarkastický a má námi opovrhovat. A míso toho je tak…"
"Co, Harry?"
"… bezmocný…" Harryho hlas se třásl potlačovaným pláčem.
"Záleží ti na něm, Harry?"
"Nevím."
"Nevíš?"
"Je mi ho líto. Ne, ne, líto ne. Nechci ho litovat. Vážím si ho. Chci mu pomoct. Chci, aby mu bylo lépe. Chci ho zase nenávidět…"
"Proč jsi přišel, Harry?"
"Bojím se."
"Čeho se bojíš?"
"Prosil mě o pomoc."
"O jakou pomoc Harry."
"Chce umřít…"
"…"
"Pane?"
"Ano, Harry."
"Proč nic neříkáte?"
"Na tohle se nedá nic říci, Harry. Profesor Snape je dospělý člověk a zodpovídá za svůj život sám. Pokud se rozhodne dobrovolně z něj odejít, je to jeho svobodná volba a má na ni nárok. Na co právo nemá, je nutit ke spolupráci mladého nevinného chlapce. Nesmí po tobě chtít, aby sis pošpinil ruce jeho krví. Je to sobecké a kruté přání."
"Ztrácí svou duši, pane…"
"Harry… Nemůžeš si takhle ublížit. ON ti nesmí takhle ublížit!"
"A vy jste mohl?"
"Cože?"
"Žádal jste ho o smrt, nebo se mýlím? Ne, nežádal. Vy jste ho NUTIL! Nutil jste ho, aby vás zabil!"
"To byla jiná situace, Harry. Severus byl o mnoho starší, než jsi teď ty, a zdaleka ne nevinný, on…"
"Já taky nejsem nevinný. Zabil jsem Voldemorta."
"Jen jsi se bránil. Voldemorta zabila jeho vlastní kletba, vzpomínáš?"
"Myslíte, že jste Snapeovi neublížil?"
"Obávám se, že ano."
"Musel jste to vědět už tehdy. Tak proč jste to po něm chtěl?"
"Harry…"
"Ne," vydechl Harry. "Neříkejte nic. Viděl jsem jeho vzpomínky a znám vaše důvody, opravdu. Jen - snažím se pochopit, jak moc zoufalý musí být muž, když dokáže žádat o něco takového."
"Velmi. V bezvýchodné situaci, řekl bych."
"Děkuji, pane."
"Harry?"
"Ano pane řediteli…"
"Dávej na sebe pozor…"

---

Ráno zastihlo Harryho vyčerpaného a přemoženého tíhou vlastních pocitů. Opatrně otevřel vstupní dveře svého domu a vešel do haly. Obklopilo ho mrtvé ticho. Všichni ještě spí…
Dopřál si nekonečně dlouhou horkou sprchu a vklouzl do postele. Věděl, že dnes nebude spát, že nedokáže spát, ale ještě neměl sílu čelit tomu, co musí přijít dál. Přikrývku si přitáhl až k bradě, prázdné oči upřené ke stropu, zoufalá touha vypnout alespoň na chvíli ten film ve své hlavě…
Ze spodního patra zaslechl první ranní zvuky. Dům se probouzí. Harry ne. Harry dnes bude jen kusem nábytku, polštářem na své posteli, ne - pírkem z toho polštáře. Foukne do něj průvan a on poletí…
O půl dvanácté se ozvalo nesmělé zaklepání. "Pane Pottere? Pane Pottere, jste doma?" Ošetřovatelka. Má obavy…
"Omlouvám se, slečno Elliotová. Necítím se dnes dobře. Prosím, postarejte se o profesora Snapea a zítra si můžete vzít celý den volno."
"Ano pane. Mám vám sem přinéstoběd?"
"Ne, děkuji, nemám hlad…"

---

Vteřiny, minuty, hodiny… Slunce kreslilo na stropě podivné tvary a stíny - celé obrazy. "Je to skoro jako začarovaný strop ve Velké síni," pomyslel si Harry. Čas se neskutečně vlekl, a přesto večer přišel o mnoho dříve, než by si Harry přál. Obrazy na stropě zmizely. Ne. Nebyl na setkání se Snapem připravený o nic víc, než ráno, ale ošetřovatelkachystala odejít a on se musel sebrat. Profesor nesmí zůstávat sám.
Snape seděl u krbu ve svém pokoji a zíral do plamenů. Vlastně od chvíle, kdy se pro něj knihy staly jen vysněnými kusy počmáraného papíru, nedělal nic jiného. Jen pozoroval oheň - pokud se zrovna nenacházel ve stavu své dětské bezstarostnosti. Harry si mnohokrát říkal, že mu ty plameny spálí zrak, jestli toho nenechá. Profesora máloco vytrhlo z letargie, málokdy na něco zareagoval…
"Severusi?
Nic, jen praskání plamenů a nepřítomný pohled.
"Severusi, já. Chtěl jsem ti…" Výhružné blýsknutí ve Snapeových očích Harryho zastavilo. Jen zakroutil hlavou, opatrně přešel před svého bývalého profesora a klekl si s tváří naproti té jeho. Potily se mu ruce a cítil, že se začíná třást. V černých tůních před ním se stahovala zlověstná mračna. Nádech, výdech… Teď, nebo nikdy…
"Tohle patří tobě…" Chladný kousek štíhlého dřeva vklouzl do Severusovy dlaně a vyslal ke svému majiteli nadšený pozdrav. Štíhlé prsty se lehce zachvěly, když odpovídaly na jeho volání. Mužovy zornice se roztáhly v němém úžasu a jeho tváří přeběhla směs ohromení, úlevy a hluboké, dlouho skrývané bolesti. "Má hůlka…"
Snape se zvedl z křesla jako ve snu a s rukou pevně omotanou kolem pokladu, který mu právě tak nečekanědaroval ten Potterovic kluk, přešel na opačný konec místnosti. Základní postoj, zamířit… Několik rychlých švihnutí a nábytek v místnosti se roztančil. Lehké poklepání a z konce hůlky vystřelily zářící zlaté stuhy, objímající snad celý svět. Táhlý oblouk a kouzelníkovy vlasy rozčísl teplý, konejšivý vítr. Stál vzpřímený, soustředěný… Obraz moci, síly, odhodlání… Otisk dávného kouzelníka…
Harrymu se stáhlo hrdlo. Takhle si ho pamatoval. Snapea. Silného, sebejistého, nezávislého… Když se Harry vzpamatoval, uvědomil si, že ho pozoruje pár podivně lesklých černých očí.
"Harry… Co to… Proč… Já přece nesmím… a ty… TY nesmíš! Proboha, co tě to napadlo?"
"Nesmím? A co ještě nesmím? Poslouchat tě? Vidět? Cítit? Je mi to fuk, rozumíš! Úplně fuk! Kašlu na ně! Kašlu na všechny! Tohle je to, co chci! Na ničem jiném nezáleží…" Harry cítil, že mu začínají hořet tváře a mluvit bylo čím dál těžší…
Snape křečovitě svíral svou hůlku, jakoby se bál, že mu ji Harry každou chvíli vytrhne z ruky a schová.
"Je tvoje, Severusi. Je jenom tvoje. A tohle jsi ty," neurčitě mávl rukou ke Snapeově siluetě. "Takhle si tě pamatuju a takhle tě chci vidět. Vždycky jsi byl nepřístupný, rozhodný, sebevědomý… Se vším sis poradil a nic tě nezlomilo. Temný čaroděj ze sklepení se silnou magickou aurou. Můj nechtěný a nečekaný ochránce. Můj učitel. To jsi ty!" Harry už nedokázal zadržet slzy, kterým se bránil od včerejšího večera. Tekly mu z očí jako dravé potoky a on je divoce stíral rukávem svého hábitu. "Nemají právo ti to vzít. Nemají právo udělat z tebe bezduchou loutku. Nikdo nemá právo zlomit toho nejstatečnějšího člověka, jakého jsem v životě potkal. Jen ty si smíš vybrat svou cestu. Jen ty. Nedovolím, aby to udělali oni!" Harry těžce dýchal a snažil se posbírat alespoň část své ztracené rovnováhy. "Jestli ještě někdy někdo řekne, že jsi nesvéprávný, že už nejsi člověkem, kterým jsi býval, že nemáš důstojnost, kterou by sis měl chránit, pošlu ho do horoucích pekel…" Harry tápavě přistoupil ke svému profesorovi, opatrně zvednul jeho dlaň a schoval do ní malou zelenou lahvičku. "Dnes večer se upisuji ďáblu, Severusi Snape…"

---

Severus Snape stál, ruku s hůlkou volně svěšenou podél těla a druhou stále sevřenou v Harryho dlaních. Cítil jejich teplo a chvění, které z nich vycházelo. I on se třásl. V sevřené pěsti ho studila zelená lahvička, která znamenala celou jeho budoucnost, a v očích ho pálily slzy. Udělal to. Ten kluk to udělal. "Dnes večer se upisuji ďáblu, Severusi Snape…" Ostré bodnutí v hrudi a první slza si našla cestu ven. Statečný, statečný Nebelvír! Už nedoufal v pochopení, nedoufal v pomoc. A ona přišla. Přišla od člověka, od něhož by nikdy nečekal ani zlomek toho, co dokázal. Vytáhl ho z toho bílého pekla, rozdělil se s ním o svůj domov a poslouchal ho. Ano, poslouchal a pochopil a teď mu dává svobodu a zrazuje tím svou vlastníduši. Druhá slza a neskutečný pocit viny. Kluk jakoby to vycítil a najednou se k němu pevně přimknul, zabořil mu nos do hábitu a divoce vrtěl hlavou.
"Nechci, abys odešel. Nechci ztratit to poslední, co mě pojí s minulostí. Nechci ztratit přítele. Nechci ztratit tebe. Jestli se rozhodneš zůstat, budu s tebou, budu tě mít rád, budu o tebe pečovat a nikdy neuvidím jenom hloupé, přerostlé děcko. Mou úctu nikdy neztratíš. Budu šťastný, že tě mám blízko sebe… Ale jestli se rozhodneš jinak, budu přesně vědět proč. Co ti nikdy neodpustím, bude to, jestli se obětuješ jen pro ulehčení mému svědomí, pro záchranu mé duše. Protože tím nás zničíš oba. Já vím, že se rozhodneš správně. Věřím ti. Proto se o sebe nebojím…"
Severus cítil, jak mu někde hluboko v hrudi povoluje něco pevného, jak se dusivá tíha, která mu posledních několik měsíců nedovolila dýchat, pomalu rozpouští a ustupuje vlně nekonečné úlevy. Pevně objal to třesoucí se chlapecké tělo před sebou a sál jeho teplo. V životě k nikomu necítil tolik věcí najednou. Obdiv, obavu, touhu chránit, nechat se chránit… A vděčnost. Neskutečnou, nekonečnou vděčnost. Chtěl mu to říct, všechno. Zašeptat mu, co pro něj tahle chvíle znamená, co pro něj znamená on, Harry, a co všechno mu dluží, ale hlas se mu zasekl někde v půlce krku a slova se nedokázala zformovat do srozumitelných tvarů. Tak se alespoň ještě těsněji přimáčkl ke svému strážnému andělovi, zabořil obličej do neposedných černých vlasů a jeho přerývaný dech se pomalu měnil v tlumené vzlyky.

---

"Můžu tady zůstat?" Nesmělá otázka a prosebný pohled páru zelených očí. Dvě pevné paže, omotané kolem Harryho ramen, ho vedou k posteli s nebesy a ukládají do měkkých peřin. Na chvíli jej nechávají samotného, aby se vzápětí mohl přitisknout ke Snapeovu tělu a položit si hlavu na jeho teplou hruď. Cítí, jak se zvedá a klesá a do ucha mu doléhá melodie stará jako samotné lidstvo. Bum bum, bum bum, bum bum… Tlukot Severusova srdce… Na zádech cítí konejšivou teplou dlaň a sám zaboří tu svou do hebkých havraních vlasů. Bum bum, bum bum, bum bum…
Harry je unavený. Tak strašně unavený. Kolébán tím monotónním rytmem cítí, jak mu těžknou víčka a v duši se mu rozlévá pokoj, jaký ve svém životě ještě nepoznal. Není sám. Už není sám…
"Cink" Malá zelená lahvička se kutálí po podlaze. Je prázdná a Harry se nemůže nadechnout. Nevšiml si, kdy to vypil, vůbec si nevšiml… Zoufale se přimáčkne k Severusově hrudi a počítá, modlí se: bum bum, bum bum, bum….bum……….bum………………………………….bum----
Harrymu se vydral z hrdla jediný mocný vzlyk a pevně zavřel oči…

---

Chodbou Bradavického hradu kráčí muž. Bledá tvář s přísnou maskou a úzkými rty, mastné vlasy padající mu do očí temných jako noc. Jde pevně a hrdě, s hlavou vysoko vztyčenou, a v každém záhybu chodby za ním zavlaje dlouhý černý plášť. Vrací se do svého sklepení…
"Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt…"

------------------

Odkaz na Slimčiny stránky naleznete zde

zpět ooOoo dál
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 5. října 2014 v 9:17 | Reagovat

Slimčo, už jsem to jednou psala na tvých stránkách, ale ještě to zopakuju - u téhle povídky jsem si celou dobu strašně přála, aby skončila jinak - našel se zázračný lektvar, který by Severuse vyléčil nebo něco podobného. A rozum bojuje s emocemi. Protože rozum mi říká, že šťastný konec by to celé shodil a udělala z toho banalitu, ne povídku, která ve mně uvízla. A to říkám při plném vědomí toho, jak miluju šťastné konce. Takže díky.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 5. října 2014 v 10:48 | Reagovat

Slimčo, jsem moc ráda, že tuhle tvou povídku v Šupleti máme. Myslím, si, že jsi skvěle a silně popsala něco, s čím jsi se musela nějakým způsobem setkat a prožít to. A proč si to myslím? Odpověď je v jednom mém starším článku:

http://silenesuple.blog.cz/1403/nejhorsi-zlodej-tema-tydne-tema-o-kterem-nikdo-nemluvi

3 ioannina ioannina | 8. října 2014 v 13:36 | Reagovat

Nemohlo to skončit jinak.
Je to šílené, přesné, silné a skvělé.
Díky.

P.S.: Takovýhle typ smíření - myslím třetí kousek od konce - si Severus zasloužil, ne nějaké bezobsažné blábolení nad hrobem. Zasloužil si to slyšet ještě za života.

4 Piskoř Piskoř | 25. listopadu 2015 v 20:48 | Reagovat

No, uf. Tak to je vážně síla. Úplně jsem se z toho rozbrečela. Je to tak jak to mělo dopadnout a je to vážně... vážné. A svým způsobem taky docela deprimující. Tahle povídka ve mně zůstane asi ještě dlouho. Tak krásně smutné a silné.
Velice obdivuji autorku, tohle napsat, to je fakt mazec!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014