ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 14. Chorus

5. listopadu 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

14. Chorus

Dívali se spolu do deště. Světlo svící se lámalo na čočkách skel a tisících jiskřivých kapkách. Minerva otevřela okno. Vzduch byl příjemně čistý a svěží, z blízkého lesa stoupala omamná zelená vůně. Sledovali, jak pan ministr, jeho nový informátor a Filius prošli bránou. Měli nejasný dojem, že Filius podává Shackleboltovi ruku - na tu dálku a v dešti dokázali ve světle Filiovy hůlky stěží rozeznat obrysy - ale pak Severus poznal známý pohyb ruky k vnitřní kapse pláště a spokojeně se ušklíbl.
"Velice pěkné, mistře iluzí."


I Minerva se začala usmívat.
Filius vrátil Shackleboltovi jeho hůlku až za branou Hogwarts.
Kamenní hippogryfové k němu zvědavě obraceli hlavy. Pan ministr rychle vzal Gregoryho Goyla za loket a přemístil se s ním přímo od brány. Filius se otočil, jeho hůlka se rozjasnila, viděli, jak jim nahoru do okna mává, a pak si taky nakročil do prostoru a zmizel.
Minerva pokývla hlavou. "To je ono, Filie. Jestli se Kingsley ráno vrátí s pár bystrozory v závěsu a bude se znovu chtít dostat dovnitř chodbou z Chroptící chýše, čeká ho nepříjemné překvapení."
Severus si přejížděl prsty po bradě, napůl skrýval v dlani lišácký úsměv a jeho oči jiskřily.
"Takže už žádný vlkodlak pod vrbou, paní ředitelko?"
Teď už se doopravdy zasmála. "Ptáš se stejně jako Poppy. Ne, už žádný vlkodlak ani žádný had ani žádný jiný nečekaný nepřítel."
Vzal do dlaní její ruku. Políbil ji, pak si ji přitiskl k čelu, ústům a na srdce. Oči se mu leskly vděčností. Poklepala ho volnou rukou po rameni, trochu vyvedená z míry.
"Nemusíš to zas tak přehánět, Slytherine."
Neřekl nic, jen zavrtěl hlavou.
Kývla k závěsu u okna. "Tvůj věrný plyšový vazal ti tu něco hlídá."
Nereagoval. Opřel se zády o parapet. "Slytherin... Připrav se, že kolej bude hodně zdecimovaná." Viděl, jak se nadechuje k otázce. "Ne. Ne to, co myslíš. Jen... nepustím zpátky do školy ty, kteří až do konce zůstali na straně Temného pána." Minerva zamrkala a nejistě se zamračila. Rychle mluvil dál, dřív než mohla začít protestovat. "To je to nejmenší, čím ti mohu splatit tvou..."
Nebylo to snadné rozhodnutí, viděla, kolik ho to stálo. Rozhodoval se rozumem; jeho srdce křičelo, že nemůže, nesmí nechat žádné z dětí ve své péči... Ředitel Slytherinu byl tak rozervaný jako Slytherin sám. A ona znovu slyšela, co dnes říkal Poppy: v téhle válce už dávno neexistuje nic, co by bylo dobře, jenom větší nebo menší škody.
Zavřela oči, pevně mu stiskla ruce a přikývla. Povzbudivě se usmála. "Věděla jsem, že ti můžu věřit."
Zas se zadíval stranou. Znovu se jeho oči leskly všemi nevyplakanými slzami světa. "Shacklebolt... chce trestat moje děti za viny jejich rodičů," řekl tiše. Okamžik váhal a pak zdůraznil: "Všechny moje děti."
"Buď on sám, nebo dostatečně silná klika na ministrestvu," souhlasila. Její hlas byl pevný, sebejistý. "Ale já ne. Udrž Slytherin čistý a já udržím Slytherin."
Jeho ruce v jejích se pohnuly. Ne proto, aby se vymanil, vůbec ne. Chviličku se zdálo, že jí chce její spojenecké gesto oplatit. Ale pak se znovu na jeho čele objevila kolmá ustaraná vráska.
"Všechny moje děti," opakoval.
A ona v černém obsidiánovém zrcadle jeho očí uviděla Nevilla Longbottoma, jak nechává mizet slupky přímo z dlaní, Blaise Zabiniho, jak se naklání přes rameno Anzelmovi, Draka Malfoye, jak se opírá o zárubeň dveří, a ke svému velkému překvapení i... Harryho Pottera.
"Merline, ještě pořád, i po tom všem?" povzdechla si.
Severus se ani nepohnul, ani nic neřekl. Jen obraz v jeho očích se rozsypal.
"Samozřejmě to platí pro celé Hogwarts," prohlásila pevně. "Právo na spravedlivé zacházení mají všichni - bez ohledu na to, z jaké rodiny kdo pochází."
Drobně zaváhal - a pak jí stisk oplatil.
Zase se chvíli dívali z okna. Za jejich zády se ozývalo téměř neslyšné mumlání. Minerva měla nejasný dojem, že rozeznává šťastný hlas Phiney Nigella a spokojené pobroukávání strážce hogwartských listin a tradic, stařičkého Everarda Proudfoota.
"Přišla by ses... někdy... podívat dolů do koleje? Ne hned, samozřejmě. Jak budeš mít čas. Děti dnes vyrobily jednu... listinu. Seznam. Chtěli ho předat Shackleboltovi, ale já mám za to, že nad krbem v naší společenské místnosti bude užitečnější."
"Jaký seznam?" zeptala se.
Řekl jí to.
Rozzářily se jí oči. "Ano. Tak bych to chtěla. Takže síň slávy, Slytherine, je to tak?"
"Každý je rád, když druzí jeho práci ocení... Gryffindore."
Rozesmála se. "Hádám správně, že tam vystavíš na krbovou římsu i svůj Merlinův řád?"
Zarazil se. Zas se stáhl sám do sebe. "Pokud se ho dožiju," odpověděl věcně.
"Teď už se tě Shacklebolt neodváží nepodpořit. Však jsi ho slyšel. Sežrala bych ho za živa." Viděla, že Severus nepřesvědčeně povytahuje obočí, a raději rychle sáhla do kapsy pro lahvičku Veritaséra. "Tady to máš zpátky."
Zíral na ni jako uhranutý. Jeho tvář pobledla do smrtelné masky. Konečně se přiměl promluvit. "Nech si ji. Jednou jsi na ní zlomila pečeť, tak je tvoje. Třeba se ti ještě bude... hodit."
Povzdychla si, upravila si pár vlásků na spánku. "No... že by se mi takový způsob dotazování obzvlášť zamlouval, to se říct nedá... ale naneštěstí se obávám, že můžeš mít pravdu." Uložila si cennou lahvičku do šuplíku ve stole.
Začal si přejíždět ukazováčkem po rtech. "Věříš mu, Minervo? Po tom, cos od něj dnes slyšela?"
"Shackleboltovi? Ne. Myslím si, že se proti nám nepostaví jen proto, že si to nemůže dovolit. Jsme na něj příliš silní. Ale nelíbí se mu to. Rád by nás měl pod kontrolou."
"Může se mu to podle tebe podařit?"
Zasmála se a zavrtěla hlavou. "Dokud budeme jednotní, tak ne. Ministerstvo je příliš rozštěkané, Shacklebolt se snaží ten pytel blech udirigovat a dělá přitom plno neplánovaných ústupků. Padl do pasti politikaření. My musíme zůstat svorní, rozumíš, Severe? Všechny čtyři koleje. Tak jak funguje tvoje laboratoř."
Pousmál se. Kdokoli jiný by v tom polovičním úsměvu viděl ironii.
Minerva ne.
Zamkla šuplík, otřela si ruce o hábit. "Plyšáček ti hlídá Bezovou hůlku. Co s ní, budeš ji používat?"
Šeptání nad jejich hlavami zesílilo. Objevila se v něm nota strachu.
Dráček odhrnul čenichem závěs, za kterým se schovával, a postrčil diskutovanou hůlku blíž k pánečkovi. Severus ji znovu neochotně vzal do ruky. Pohrával si s ní, jako by ji v prstech převažoval. Kdykoli s ní pohnul trochu prudčeji, vyloudila ze své špičky tu stříbrnou, tu zelenou jiskřičku.
Dlouhé minuty si jen tak hrál, zachmuřeně studoval každé mávnutí a každou reakci a neříkal nic.
"Na lektvary nebo léčení je trochu tvrdá," zabručel nakonec nespokojeně.
Minerva se opírala zády o desku stolu, mlčela a sledovala ho.
Uchopil hůlku levou rukou poblíž špičky a prohnul ji.
Vyloudila ze sebe celou kytici jisker. Bylo to jako prosba.
"Zdá se, že je opravdu tvoje," podotkla Minerva.
Některý z portrétů nad nimi zašustil hábitem.
"Výborně by se hodila na černou magii," řekl Severus ještě zamračeněji a zkusmo, zlehýnka opsal hůlkou kroužek.
Z její špičky vyletěl zelenostříbrný had. Bylo to jako příslib a vábení.
Minerva polekaně blýskla očima, sevřela rty. "Je... velice mocná," řekla nakonec upjatě. Zamyšleně si posunula brýle. "Jestli nás v dohledné době čeká další bitva..."
Od portrétů se ozvalo opatrné zahrkotání křesel. Kdosi zakašlal.
Severus si poklepával špičkou hůlky o levou dlaň.
"Chápu, jak to myslíš. Ale... je nevěrná. Je zrádná. Temný pán k ní žádné právo neměl, a přesto se v jeho ruce chovala stejně jako teď v mé."
Znovu uchopil hůlku za oba konce. Prohnul ji o něco víc než prve. Hůlka vzplála stříbrným světlem. Bylo to jako výkřik.
Minerva sebou škubla. Kousla se do rtu. Bezděčně položila ruku na kamenný sloup.
Několik ředitelů na obrazech zasyklo. Někdo zasténal.
"Používá kouzelníka, místo co by kouzelník používal ji. A pak ho přivede k smrti. Tak jako Dumbledorea. Tak jako Grindelwalda. Tak jako všechny, kdo se nechali nalákat. Nejraději bych ji - zničil," procedil mezi zuby Severus a prohnul ji potřetí.
"NE!!!"
Minerva se otočila na patě, hůlku v ruce, zuřivá jako lesní požár.
"CHTĚL JSI NĚCO ŘÍCT, DUMBLEDORE!?!"
Albus Dumbledore ale vstal, opřel se o rám a namířil prstem na Severa.
"Jen se na něj podívej, Minervo! Dobře se na něj podívej!"
Severovi stály vlasy na hlavě, každý obalený stříbřitou září, jeho plášť měl stříbřitý okraj a nadouval se neviditelným větrem, jeho ruce byly pokryté stříbrnou sítí. Magie kolem něj hučela jako vichřice, vzdouvala se jako povodeň...
… a v tu chvíli na ošetřovně vyskočil z lůžka Anzelm Janecius a rozkřičel se: "Mistře!"
Poppy k němu okamžitě přiběhla. "Tiše, Anzelme, to se ti jen zdálo."
"Nezdálo...!" vyjekl vyděšeně Neville a ukázal na ředitelskou věž. Stříbrná záře sálala ze všech oken, stékala po věži až k zemi jako tekutý oheň, zahalovala ji do žhoucího oblaku páry.
A Blaise se kousl do pěsti, vymrštil se a vystartoval ke dveřím.
"Tady zůstanete," chytila ho razantně Poppy kolem ramen. Druhou rukou lapla za zápěstí Anzelma - a umírala přitom hrůzou, že skočí do Prázdnoty i s ní. "Dívejte se, jestli musíte, ale nepustím vás nikam."
… a kamenný sloup pod Minervinou dlaní úpěl a mrtví ředitelé svírali rámy obrazů, jako by chtěli vyskočit zpátky do života.
"Neblázni! Přestaň!" křičela do hukotu magie Minerva.
"Severe! Nedělej to! Zničíš Hogwarts!" zařval zoufale Phineas Nigellus.
Stříbrnou září pronikl černý pohled. Pomalu, pomaličku se nepřirozený oblouk hůlky snižoval, až byla zase rovná jak dřív. Severovy prsty se třásly, zuby mu drkotaly bolestí. Snažil se hůlku odhodit. Nešlo to, jako by se sama tím stříbrem přilepila k jeho rukám.
"Nedotýkej se ho, Minervo!" volala Dilys. "Prosím! Teď ne!"
Severus stočil pohled na dráčka. Zúžil oči do ostrých štěrbin. Skousl a poodhrnul rty, až se ukázaly zuby. Vypadal teď jako nestvůrná šelma rozzuřená až do krajnosti. Zhluboka, sykavě se nadechl.
Dráček se taky nadechl a začal chrlit... Vodu.
Přímo na ruce svého pána.
Byla temná. Proplouvaly jí stíny tvarů: černý motýl, březová semínka, vlnění puškvorcových listů. Stáčela se sama do sebe v nekonečném hypnotickém víru, strhávala do něj všechno žhoucí jiskření Bezové hůlky. Odplavovala rtuť, kterou se hůlka lepila Severovi k prstům, rozrušovala síť na hřbetech jeho rukou...
Stříbrné plameny pohasly a zmizely. Severus povolil sevření prstů. Hůlka spadla na podlahu. Kousek se ještě kutálela, až nakonec pár stop od Minerviných nohou zůstala mrtvě ležet.
Naposledy zajektal zuby a dotápal ke křeslu.
"Nehodlám. Ji. Používat. Tečka. Raději se v jakékoli bitvě spolehnu na své vlastní umění."
Minerva se stále ještě opírala o sloup. Cítila, jak věž přestává vibrovat, jak se uklidňuje. Zaměřovala se myšlenkami na jednotlivá klíčová místa hradu a hrad jí odpovídal. Všechno se zdálo být v pořádku. Jeden hippogryf otočil hlavu směrem k ředitelské věži, sekl zobákem a mávl křídly.
Dráček se ohlédl po svém pánu, sebral ze země hůlku, donesl ji na stůl. Nejdřív si sedl vedle ní a rozpačitě si obtočil ocas kolem tlapek, ale potom zase vstal, šťouchal čumákem do čajového podnosu tak dlouho, až se podnos neochotně zvedl, naložil si konvici a doštrachal se Severovi na dosah.
"No výborně," řekla Minerva. Spustila ruku. Položila ji na desku stolu. Navlhčila si rty.
"Můžeš si ji vyzkoušet sama, jestli chceš," pronesl jízlivě Severus.
"Tak jsem to nemyslela."
Severus prohlížel zbytky tekutiny v šálku. Nespokojeně se mračil. Začal si prohrabávat kapsy, ale nemohl najít, co chtěl. Konečně si vzpomněl. Zadíval se úkosem na dráčka.
"Vrať mi můj kapesník, zvíře."
Přejel prstem po okraji šálku: evanesco. Ošetřil stejně i druhý šálek.
Dráček si překryl čenich předníma prackama, přitiskl uši k hlavě a odvrátil pohled. Tvářil se, že neslyší a že vlastně v místnosti ani není.
"No tak," připomněl Severus klidně, "ten kapesník. Co myslíš, je už Filius s tou chodbou hotov? Neměl bych mu jít na pomoc? Pro jednoho je to dost těžká a nebezpečná práce."
Minervě chvilku trvalo, než si uvědomila, že poslední věty adresoval Severus jí. Ještě o něco déle přemýšlela, proč by měl teď Severus potřebovat kapesník. Konečně se znovu chopila hůlky.
"A ten zatracený prsten. Rychle, nebo z tebe zbude hromádka střepů!"
Dráček sledoval špičku Minerviny hůlky a kulatá očička se mu rozšiřovala strachy. Vyfoukl tenounký, vyděšený pramínek páry a vletěl Severovi do náručí. Zavrtal se hlavičkou pod jeho paži. Hrabal tlapkami, škrábal a kopal, propracovával se dál a dál do úkrytu mezi širokým rukávem a kouzelníkovým tělem. Křídla si smáčkl těsně ke hřbetu, a stejně bylo vidět, jak se jejich špičky třepotají. Netrvalo dlouho a koukal z něj jenom rozechvělý konec ostnatého ocasu.
Severus zatahal dráčka za poslední viditelné kousky jeho plyšového tělíčka. "Ale, ale, hrdino. Chceš mě snad nechat pít ze špinavého šálku?"
Široký rukáv se zavlnil a vynořil se čenich a jedno korálkové očičko.
Hrozivá hůlka jeho tvůrkyně nezmizela. Navíc se před ním objevila bílá dlaň jeho pána. Náhle mu někdo nešetrně zmáčkl plyšové bříško. Dráček překvapeně otevřel tlamku a kdyby mohl, byl by vypískl. Takto mu z tlamky vyletěl uzlík z kapesníku. Zarachotal po zemi.
Minerva ho zdvihla. Na svůj obsah byl podivně těžký.
Rozvázala uzly.
Vzala prsten do ruky.
Poprvé měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Otáčela jím v prstech... zvědavě přejížděla po ostré prasklině v kameni...
Severus tasil a teď seděl na samém krajíčku křesla. Byl bledý jako smrt. Téměř ani nedýchal.
Z čestného místa nad stolem se ozvalo nesmělé odkašlání.
"Směl bych něco podotknout, Minervo?"
… druhá otočka... jaký tvar to jenom viděla tam v rohu ve stínech?
"Ano, Albe?" Když byla Minerva duchem nepřítomná, byl její hlas jemný, dívčí.
Severus vycenil zuby a napjal se.
Albus Dumbledore si navlhčil rty. "Hm... Jestlipak víš, co se stane, když jím otočíš potřetí?"
… tře...tí... Zarazila se.
"No?"
Severus opatrně a pomalu vydechl. Odstrčil dráčka. Nechal ho odletět zpátky na okno.
Bývalý ředitel si sundal brýle a začal si je pečlivě čistit. Jeho staré, vrásčité, tak dlouho milované ruce, ruce s klouby zvětšenými stářím, se pohybovaly s rozvahou a klidem, který, jak Minerva začínala zjišťovat, měl zakrýt horečnou aktivitu myšlenek.
Nebyla však jediná, kdo měl kdy příležitost starého ředitele pozorovat.
"Minerva se tě na něco ptala, Albe," ozvalo se shora. "Byl bys tak laskav?"
Znovu si odkašlal. Tentokrát nechtěl nic naznačit ani přivábit ničí pozornost: tentokrát byl pouze na rozpacích.
"Kletba, která na tom prstenu ležela, mu upálila ruku." Severus si znovu přejížděl kloubem ukazováčku po rtech. Zahlížel na prsten v Minervině dlani, špička jeho hůlky se chvěla, jako by se musel ze všech sil ovládat, aby ji nepoužil. "Jsem si téměř jistý, že... v té době prsten sloužil Temnému pánu jako horkrux. Dumbledore se domníval, že tuto kletbu zruší, když kámen rozetne Godrikovým mečem. Alespoň to mi naznačil. Dnes už vím, že tak nelikvidoval ochrannou kletbu, ale přímo samotný horkrux."
Albus Dumbledore neochotně, pomalu přikývl.
"To ovšem nevysvětluje, proč je přesvědčený, že by ti mohl ten předmět i teď být..."
Zúžil oči, vráska mezi obočím se prohloubila do nevídané míry. Zahlížel na obraz Alba Dumbledorea. Kdyby ho těma černýma očima mohl propálit, aby se dozvěděl pravdu, udělal by to.
"Dětské pohádky," řekla Minerva bezbarvě.
"Nemyslím, že je teď nejvhodnější chvíle pro žertování, Minervo."
"Nežertuju. Už tu máme Bezovou hůlku. Toto je Kámen zmrtvýchvstání. Albus... se musel pokoušet ovládnout ty prokleté věci všechny tři."
Držela teď prsten mezi palcem a ukazováčkem.
"Takže tahle věc oživuje mrtvé, Albe, je to tak?"
Ten starý známý obličej vypadal bez brýlí podivně nahý. Bezbranný. Najednou byly vidět smutné, unavené váčky pod očima a hluboké stařecké rýhy kolem úst.
"Koho ses to snažil přivést zpět? Kvůli komu jsi ztratil hlavu a riskoval porážku a zkázu nás všech?" Minerva si taky strhla brýle, pohodila je na stůl. "Ty sám jsi mě přece učil, že mrtvé nelze přivést zpátky k životu! Tvoje výroky o dalším velkém dobrodružství, vzpomeň si! Gampovy zákony - není možné vrátit život mrtvému! Základy transfigurace... mistře!"
Tentokrát to byly ty černé oči, ve kterých se nakratičko objevil záblesk strachu. Černý rukáv zavlál a bílá ruka se letmo dotkla Minerviných zad.
Nevnímala ho.
Albus Dumbledore si vrčel do vousů něco, z čeho Severus s bídou pochytil jen "to bys chtěla vědět" a "našla sis na jihu lepšího mistra".
Minerva, zdálo se, neslyšela nic.
Stíny v rozích ředitelny začínaly ožívat. Kolem plamínků svíček se usazovala temnota, pohybovala se, měnila tvar.
"A teď si představ - no jen si představ - najednou to není pravda!" Minerva zdvihla prsten a potřásala jím ve vzduchu, jako člověk třese provinilému štěněti před čumákem rozkousanou pantoflí. Lesklý zlatý kroužek někde zachytil paprsky světla a rozhazoval kolem sebe jejich odrazy, blyštivé flitříky narudlých konfet. "Jenom třikrát převrátím v ruce tuhletu věc - a budu tu mít zpátky svého muže a syna! Pamatuješ se na mého Geralda a malého Davida? Na další z nekonečné řady, které jsi obětoval pro svoje vyšší dobro - a abys mě získal do Řádu?"
Severus ji pohladil hlasem, snad ještě jemněji než předtím rukou. "Minervo."
Nereagovala.
U paty schodiště zafučel vítr. Zaskřípal kámen. Temnota se rozlévala zavřenými okny do kraje.
"Jenže já vím...!" Minerva se trhaně nadechla. Hořce se zasmála. "Mě neoklameš. Já vím, co zbylo z jejich těl. Sama jsem je pohřbila. Nemají se kam vrátit. A chci tu mít dva smutné duchy, které nebudu moci ani obejmout?"
Severus ji ve vrcholném zoufalství vzal za ramena a zatřásl jí.
Otočila se k němu. Prsten se ocitl mezi nimi.
"Ty bys chtěl své mrtvé zpátky, Severe? Eileen? Lily...?"
"Pro Merlina, Minervo...!"
Viděla mu v očích zoufalou touhu... a hrůzu... a najednou se něco pohnulo, vzduch se změnil... a už to nebyl Severus, zbývala jen kostra, lebka s jeho křivými žlutými zuby vyceněnými ve věčném, neměnném úsměvu a kolem ní místo kůže a vlasů jen prchavý stín...
… chlapec s vlásky plnými chmýří z pampelišek...
… a dole na ošetřovně uviděl v temnotě za oknem Anzelm svého otce, jak k němu bez ohledu na tu strašnou ránu v hrudi napřahuje ruce... Neville vytušil ve vypouklině jiné tabulky prázdný obličej své matky za růžovou žvýkačkovou bublinou... Drakovi se vkradl do snu odraz fiendfyre v Komnatě ukrytých věcí a Vincentova křičící ústa lemovaná ohněm... Harry znovu pozoroval zelený paprsek kletby a tělo padající z věže... a Blaise se vytrhl z Poppyina sevření, rozrazil spojovací dveře a běžel k malé Daphne.
Spala. Cumlala si ve spánku palec a usmívala se.
Zvedl ji. Zavřel oči a přitiskl ji k sobě. Zakňourala, chytila do pěsti jeho kudrny, položila si hlavičku na jeho rameno a spala klidně dál.
"Co je, spinkej... Blaisi? Co blázníš?" zašeptala náhle probuzená Lewisie.
Neodpověděl, jen zoufale drkotal zuby.
"Co se děje? Vrať malou zpátky do postýlky."
Ale on ji položil k ní. Pak si sedl na kraj jejího lůžka, objal obě dvě, pod každou dlaní cítil jedno bušící srdce a strašně se snažil věřit svým rukám víc než vlastním očím...
… sssmrt! šepotaly stíny podél zdí a průhledný, roztřepený přízrak kvílel: "Je to čisté zlo, Seve, čisté zlo..."
"Mami...!"
"Dej to pryč," skučel Severus, "prosím tě, dej to pryč!"


----------------------------------
Pokračujte za dokončením kapitoly a s tím za dokončením celých Nepokojných mrtvých

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014