ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 14. Chorus - dokončení

5. listopadu 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Nemohla. Zírala na kámen jako uhranutá a zatímco se stíny plížily blíž a blíž, zasněně ho obracela v prstech potřetí.
"Davide..."
"Minervo!!!"
Dívala se přímo na něj. Nepoznávala ho.
"Jsou mrtví!" řval jí zoufale do tváře. "Chceš snad mít školu plnou přízraků?! Nech... je... jít!"
Někde za nekonečnou mlhou z Léthé probleskla šedomodrá ocel Minerviných očí.
"I Lily? I... Alba?"
Severus zavyl jako zvíře. Zaťal si nehty do vlastních předloktí.
"Ano. Ano. Merline...!"


Ale nešlo to. Prsten se jí v ruce protáčel jakoby sám, snažil se dokončit poslední otočku vlastní vůlí. Obrazy se na stěnách začaly třást, zdálo se, že popadají dolů. Země se chvěla, jako by se chtěla rozestoupit.
Minerva se odhodlaně zahleděla na Severovy zaťaté prsty. Cink! cvrnkla nehtem do zlatého kroužku. Změnil se v zahnutý bodec. Škráb!
Z ruky jí tekla krev.
Přímo do praskliny v kameni.
Žíznivě vpíjel každou kapku. Každičkou kapičku své zkázy. Šepotavé stíny z okolí se stahovaly do spirály, pokoušely se té krve napít, ale byla na ně příliš živá, příliš horká. Rozplývaly se jako kapky vody v plamenech.
Prsten kolem sebe naposledy rozhodil hrst rudých a zlatých odlesků... a vyhasl. Zmrtvěl.
Zbylé šepotající stíny rozfoukal vítr.
Byl klid, plameny svíček hořely rovně, v krbu mírumilovně žhnuly uhlíky. Prsten ležel na stole. Albus Dumbledore si zakrýval tvář rukama.
"Jsi... v pořádku?" zachraptěl Severus. "Ukaž..."
Unaveně se opřela o stůl za sebou. Zavřela oči a protáhla se. "Stejně jako ty."
Rána na dlani se rychle zatahovala.
"Jak jsi... věděla?"
Tence se usmála. "Jak říkal Albus Dumbledore. Našla jsem si ve Španělsku dobrého mistra. Naučil mě totéž, cos dnes vysvětloval Anzelmovi: na nejvyšší úrovni je magie nekonečně pohyblivé tajemství. Člověk se musí znát, musí si věřit a musí mít odvahu riskovat."
I Severus se pousmál. Uctivě se uklonil. Potom stočil pohled na oba předměty na stole. "Co máš v plánu udělat s tímhle?"
Znovu cvrnkla do zlatého drápu nehtem - a byl z něj zas kroužek.
"Měla bych takový pěkný nápad. Pusť mě do trezoru, Albe."
"To je... kruté opatření, Minervo."
"Tak ať. Když si je do školy přinesl, ať si je tady i hlídá."
Minerva zabrala prsty za pomalu se odklopující rám, mrskla Kamenem i Hůlkou dovnitř a zabouchla je tam.
Zaznělo to jako skřípot náhrobního kamene. Stíny se definitivně vytratily i z koutů. Celá místnost se projasnila.
Rozhlíželi se, jako by nemohli věřit tomu, co vidí.
"Poppy se pletla," vydechla Minerva. "Byl to ten zatracený prsten, kvůli čemu nás celou noc strašili naši mrtví. Ten zatracený Kámen a ta zatracená vykradená hrobka. Snad už teď budeme mít klid."
Albus Dumbledore vstal ze svého křesla, přešel dozadu do svého obrazu a začal tam šátrat po podlaze. Našel, co hledal: nasadil si prsten na prst, hůlku schoval do kapsy. Opatrně, podmračeně se podíval kolem sebe. Pozadí obrazu potemnělo. V levém spodním rohu se objevil nezřetelný, špatně ohraničený stín.
Dumbledore mu nevěnoval pozornost: mnohem víc ho zajímalo, jestli si jeho nálezu nevšiml někdo druhý, ať obraz nebo živý člověk.
Zdálo se, že ne.
Usadil se ve svém křesle. Pohodlně se opřel a ruka, probírající se bílým vousem, skryla vítězný úsměv.
Severus se zatím vrátil k oknu; díval se na hřbitov. "Snad máš pravdu. Kdyby ani to nestačilo, mohli bychom přestavět hrobku a uspořádat nový obřad."
Minervě zacukaly koutky. "Myslíš když už jsme v těch opravách, ano? Parádičky, věžičky... a leštěné mramorové hrobky?"
Zamyšleně přikývl. Opřel se o stěnu vedle okna. Myslel na to, jak nekonečně (a absurdně) litoval, že se tehdy nemohl s Albem Dumbledoreem rozloučit. Těch několik celonočních posezení před hrobkou, když se později do Hogwarts vrátil, pro něj nebylo dostatečnou náhradou, zvlášť proto, že se musel pokaždé plížit jako zloděj, aby ho při tom nikdo neviděl. Přál si, aby se mohl s Albem Dumbledoreem smířit veřejně.
A pak mu zlomyslně zajiskřilo v očích. "Mohli bychom pozvat pana ministra, aby se na vlastní oči přesvědčil, co všechno v té hrobce je a není," řekl tak nevinným hlasem, jak jen dokázal.
Minerva se na něj podívala přes okraj brýlí. Chviličku trvalo, než jí ta myšlenka došla v plné kráse, a pak řekla: "Byl by to hezký závěr jistého procesu s bývalým Smrtijedem, že?"
Severus mlčky pozvedl levé obočí.
Na ošetřovně v chlapeckém sále už nespal nikdo. Harryho i Draka probudil z nočních můr účinek lektvaru. (Proto měla Poppy Laskavý sen tak ráda: na rozdíl od Doušku bezesného spánku člověka nechal snít, dokud byly jeho sny pěkné, ale jakmile se dostavily noční můry, probral ho do reality klidné noci. Byl to jeden z lektvarů, které Severus vymyslel přesně podle jejího přání.) Zírali každý do bílého řasení vlastních závěsů: Harry v jejich záhybech viděl Dumbledoreovu tvář, Draco závoj vlasů své matky. Harry vzpomínal, co všechno Albus Dumbledore říkal Drakovi nahoře na Astronomické věži, a snažil se dobrat všech významů těch slov. Čím dál víc se mu zdálo, že Dumbledore Drakovi nabízel ochranu a pomoc.
Anzelm stál bez hnutí u okna, zíral do pomalu světlající noci.
A Blaise se šeptem obrátil na Nevilla: "Doufám, že ti to... bystrozorování, jak říká Hannah... nezabere víc než rok."
"Proč?"
"Abychom se mohli vypravit na sever všichni společně. My s malou, ty a Hannah, pokud bude chtít."
"No..." zaváhal Neville, ohlédl se po plentě, za kterou ležel Harry, ale nakonec s rozmyslem kývl. "Taky doufám. To Hannah akorát dostuduje... Rok by měl stačit. Jo."
Blaise ustaraně sledoval jeho pohled, a když Neville přece jen souhlasil, objevil se na skořicové tváři lehký úsměv - a už tam zůstal.
A pak si poprvé za celý večer začal Blaise někoho dobírat, zcela zvláštním způsobem, příliš blízkým realitě, příliš šibeničním. Člověk se musel hodně zamyslet, aby zjistil, co přesně na tom Blaisovi mohlo připadat k smíchu - a jestli to opravdu byl vtip, nebo to myslel smrtelně vážně.
"Ty, Neville, a ne že tě neuvidíme v laboratoři živého a zdravého nejmíň dvakrát do týdne, rozumíš. A kdyby sis s něčím nevěděl rady, tak řekni, my s Jeremym ti pomůžem."
Neville se dobrácky usmál. Rok zkušeností s vedením Dumbledoreovy armády, rok tlumočení mezi ravenclawskou a hufflepuffskou frakcí, rok zákopové války s Carrowovými prověřil a prohloubil jeho zvyk nejdřív se zamyslet a teprve pak se urazit nebo naštvat. A Blaisovi se teď blýskalo v očích velice podobně jako Severu Snapeovi, když zrovna žertoval. Neville tohle pableskování neměl moc rád, ale už věděl, že nikdy nevěští nepřátelství. "No jasně," řekl proto. "Co by člověk neudělal za nenaplesnivělé bylinky, viď? Hm, budeme s Hannah muset vybrat a zaučit někoho, kdo to vezme po nás... Stephen a já letos končíme... ještě štěstí, že Hannah bude opakovat ročník..."
"Na to jste tedy opravdu mysleli s řádným předstihem."
Ušklíbli se na sebe, Blaise po snapeovsku a Neville po svém, a najednou se cítili, jako by se konečně šťastně setkali v polovině mostu přes propast. Pro ten okamžik si dovolili luxus naděje, že jim všechny jejich bláznivé plány beze zbytku vyjdou.
Ale než mohli začít žertovat společně a tipovat, do jakého láku by koho z nich profesor Snape osobně naložil, kdyby se s laboratoří jejich vinou něco zvrtlo, zavolal na ně od okna Anzelm.
Ukazoval někam do kotoučů šedivé nicoty.
Chvíli jim trvalo, než zjistili, co ho tam zaujalo, pak se ještě chvilku vzrušeně dohadovali, jestli opravdu vidí to, co si myslí, že vidí, a nakonec zajásali a rychle běželi za Poppy.
Jako by čekal právě na to, sesmekl se ze svého lůžka Harry. Zatočila se mu hlava. Chytil se nočního stolku a čekal, až se svět ustálí. Zatápal po jeho vršku: bez brýlí mu všechno před očima nepříjemně plavalo. Nasadil si je, zaostřil na dveře do denní místnosti. "Tak prý rok? Kdo by to do tebe řekl... hrdino." Zavrtěl hlavou. Chvatně vyhrabal svůj hábit. Zašátral v kapse. Vytáhl starou odřenou trnkovou hůlku. "Tohle by mi profesor Dumbledore schválil. A Snape ať si trhne, i se všemi svými tresty, s celými lektvary a vůbec." Připlížil se k Drakovi, strčil mu hůlku pod polštář, prosmykl se zpět pod svoje pokrývky a tvářil se, že ještě spí.
Draco ho pozoroval zpod přivřených víček. Nahmatal hůlku. Prohlédl si ji. Prohnul ji v prstech. Pokusně s ní mávnul. Ušklíbl se. Pečlivě ji vecpal zpátky pod polštář.
"Žádný zázrak, ale aspoň že držíš slovo, Vyvolený."
Navzdory těm slovům byl spokojený. Na obyčejnou, hrubou práci bude hůlka stačit, a až získá zpátky svou vlastní, svou milovanou hlohovou, může tuto zahodit. Nebo ještě líp - podstrčí ji do věcí tomu přivandrovalci odnikud, co měl před třemi lety tu drzost Draka vystrnadit z laboratoře Severa Snapea, tomu šmejdovi Jeremymu Dottovi! Ale především - především už nebude bezbranný. Před lidmi z koleje... před bystrozory. Zapátral rukou pod polštářem, sevřel hůlku v pěsti a tence se usmál.
Svíčky dohořívaly. Svítalo.
Severus s Minervou stáli spolu u okna, opírali se o parapet, popíjeli studený čaj a dívali se ven. Dráček seděl mezi nimi, ocas měl obtočený kolem Severova zápěstí, čumákem se lísal ke své stvořitelce a nechával se od ní drbat pod bradou. Sledovali, jak si červenozlaté paprsky slunce razí cestu stříbrnou předjitřní mlhou.
"Na to, že jsem Poppy slíbila, že tě nechám odpočívat, to byla dost rušná noc," prohlásila poťouchle Minerva.
Severus neodpověděl. Dokonce se ani neušklíbl. Místo toho odložil hrneček a ukázal dolů na cestu do Hogsmeade.
"Podívej se."
Viděli tam v dálce Filia, jak se vrací od Chroptící chýše; sice stoupal do kopce unaveně a ztěžka, ale taktoval si spokojeně rukou a jak ho znali, nejspíš si i pohvizdoval. A mnohem blíž, téměř těsně před bránou uviděli ještě jednoho kouzelníka, hodně starého, s krátce ostříhanými šedobílými vlasy, v dlouhém cestovním plášti a se silnou sukovitou holí. Navzdory svému věku nevypadal, že by se o ni potřeboval příliš opírat. Právě se sem přemístil; teď udělal dva kroky z rozblácené cesty do mokré trávy, rozhlédl se, pozvedl na uvítanou svou hůl a klidně čekal, až k němu Filius dojde.
"Mistr," oznámil bezbarvě Severus.
Ale srdce v hrudi mu zatepalo nadějí.
A Minerva samozřejmě zvedla obočí až nad obroučky brýlí. "Neměl bys mu jít raději otevřít?"
Šel. Běžel. Řítil se po známých schodištích a chodbách jako černý vichr. Pozorovali ho z obou oken, jeho ředitelka, jeho mistryně, ke které se teprve teď mohl začít se ctí hlásit, jeho učedník a dva jeho studenti. Letěl zelenou trávou postříbřenou kapkami deště a filigrány pavučin; smývala z něj všechnu nečistotu, nedůvěru a nenávist posledních dvaceti, třiceti let. Všechno to hodil za hlavu a utíkal jako dítě, neopatrně, zběsile, přímo a bez ohlížení; nedíval se pod nohy, měl oči jen pro tu známou postavu dole na cestě. Běžel a v tu chvíli zase byl tím malým chlapcem, který se odvážil doufat, že i on má právo žít, že i pro něj se najde dobré místo na světě.
Doběhl k bráně dřív, než k ní zvenku došel Filius.
Otevřel.
Mistr Divjakov vstoupil dovnitř, uchopil ho za rameno, prohlédl si ho od hlavy k patě - a pevně ho objal..

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 6. listopadu 2014 v 17:23 | Reagovat

To byla tedy dlouhá noc. Přišlo svítání a s ním naděje.
Musím říct, že přestože Malé lekce etiky mám raději, tak čím častěji Mrtvé čtu, čím hlouběji pronikám, čím více vrstev odkrývám, tím více se mi líbí. Nebyla to úplně láska na první pohled, ale jak to tak vypadá, o to bude trvalejší :-P

2 ioannina ioannina | 6. listopadu 2014 v 18:40 | Reagovat

Etika je z Korálků nejlepší, uznávám dobrovolně. To se tak občas stane, že se text povede. Asi zásah shůry.
V Mrtvých se zásah shůry nekonal, jsou delší (což by zrovna tobě nemuselo vadit), je tam víc provázků na propletení a není tam ten pěkný nevillí přerod, který táhl Etiku. Věci, který tam jsou, jsou schovaný pod hladinou a vyplynou, teprve když si na ně počkáš, jedna po druhé.
Moc mě těší, že to pro tebe tak (postupně) funguje.

3 KattyV KattyV | Web | 6. listopadu 2014 v 20:31 | Reagovat

Délka je v pořádku, alespoň pro mne. Dostatečně dlouhé, abych se pořádně začetla, ale ne tak moc dlouhé, abych je nemohla číst víckrát. Já obecně čtu většinu knížek, které se mi líbí několikrát, ale když to má více než takových 500 stránek, tak už ne s takovým elánem. Což samozřejmě může být škoda, protože mi pak uniknou věci, které jsem při prvním čtení nepostřehla. Ale, jak už jsem napsala, Mrtví zas tak dlouzí nejsou.
Ale k mému velkému údivu se mi možná  nejvíce líbí Soud. (On je sice krátký, ale já ví stejně vnímám jako součást celých Korálků, takže to nevadí :-P). I   když Etiku mám samozřejmě taky ráda. :-P

4 ioannina ioannina | 7. listopadu 2014 v 1:44 | Reagovat

Jo, Soud, ten tu bude za týden. :-)
Víš, že to dělám s knížkama stejně? V těch oblíbených si občas nalistuju kapitolu, na kterou mám zrovna chuť, nebo je otevřu jenom tak. A máš pravdu - Pána prstenů už jsem četla popořádku i napřeskáčku tolikrát, že ho prakticky umím zpaměti. Jméno větru, mnohem tlustší bichli, nemám tendence vytahovat tak často, přestože se mi líbí moc a moc...
Taky dělá hodně, které knížky jsou v jídelnové části bydlíku nebo na polici u postele. Ty se čtou nejčastěji. :-)
A na druhé až mocté čtení vylízají souvislosti. Špatná (nebo ne-tak-dobrá) knížka se postupným znovučtením rozklíží, začneš vnímat ty díry v příběhu, zatímco dobrá se svazuje. Podobně jako levný koberec se ti prošlape, když po něm dost chodíš, a pravému peršanu to naopak svědčí, jelikož se mu chozením utahujou uzlíky.
Mám ráda ty peršany. :-)

5 KattyV KattyV | Web | 11. listopadu 2014 v 9:06 | Reagovat

Helemese, tady mi unikla odpověď na můj komentář :-)
To je docela zajímavá úvaha, že? Poučná i pro autory obecně a autory FF zvlášť. Co je "přiměřená" nebo spíše optimální délka příběhu?
Už se mi stalo párkrát, že jsem  některou FF "povídku" (ten termín je blbost, já vím, ale co napsat místo toho?) zaujatě četla, četla a z ničeho nic mi došla trpělivost. Bylo to už příliš dlouhé a stálo to nevedlo k cíli. Naposledy si to vybavuju u Jany Vargy a její Zlaté strely. První dvě knihy jsem přečetla poměrně nadšeně a na začátku třetí mě to najednou přestalo bavit a asi celkem nic mě nepřiměje pustit se do toho znovu, abych si to připomněla a pak to dočetla. Ale totéž dělají i autoři normálně vydávaných knih. Řekla bych, že autoři fantazy a sci-fi tímto nešvarem trpí více, než jiní.
Samozřejmě, je to určitě individuální, jsou čtenáři, kteří nezvládnou více, než krátkou jednorázovku a pak zase jiní, co si bahní v sáhodlouhém popisování děje na tisíc pět set stran, ale stejně si myslím, že takové to tlačítko, co je na něm napsáno DELETE, by mnozí autoři měli používat častěji.

6 ioannina ioannina | 12. listopadu 2014 v 1:29 | Reagovat

V podstatě si odpovídáš sama, jen to možná v tom nevidíš. :-)

1. FF "povídka". Existují postupy psaní a rozumné délky (a náměty vhodné) pro anekdotu, povídku, novelu a román. Ovšem když autor neví, co vlastně píše / chce psát, tak si samozřejmě ani nemůže vědomě vybrat správný postup, formát, námět a délku.
A tak většina FF děl vypadá stylem "chci psát o svých oblíbených postavách a vlastně nevím, jestli a kdy to skončí; vůbec netuším, ve které části oblouku expozice, kolize, krize atd. se právě nacházím". Takže je to jako hodně špatná telenovela. (Protože u těch telenovel mají aspoň jednotlivé díly nějaký ten dramatický oblouk, zatímco "kapči" ve ff občas postrádají i to.)
No ale protože autor tak nějak cítí, že by v díle mělo být přítomné napětí, a protože se ze všeho nejlíp vyvolávají (ve čtenářích) emoce negativní (strach, odpor, hrůza - je mnohem lepší, když se čtenář o hrdinu bojí nebo když se čtenáři kroutí střeva hrůzou z toho, co hrdina / hrdinovi provádí, než když je hrdina čtenáři úplně putna), a protože si na stálou úroveň hrůzy čtenář snadno přivykne, nahrazují autoři absenci dramatického oblouku stupňováním hrůz.
Netuší, že i tohle se přejí. A netuší, že když (kvůli absenci dramatického oblouku) čtenář nemá jak získat představu, jak daleko ještě do cíle, tak si čtenář začne zoufat, protože ho přepadne pocit, že to celé nevede nikam, nebo to vede do pekla.
Což nebývá vždycky to, co autor chtěl svým dílem vyjádřit.

2. Vata. Doporučuje se obvykle zamyslet se nad scénou, postavou atd. Je pro příběh opravdu nutná, nebo je to jenom roští? Je opravdu nezbytné, abych jako autor líčila už dvacátý účes na posledních deseti stranách? Je opravdu nezbytné abych rozvíjela padesátou vedlejší linku, tentokrát postavy služebné, která mentorovi mého hrdiny nosí ráno tác se snídaní?
Dobrý autor dovede rozeznat, které postavy má prokreslit, a které jenom nechá se mihnout.
Hele, někteří komparsisti vůbec nemusí mít jména!
No a vata na místě, kde nemá co dělat...

Nejhorší je, když se zkombinuje 1. špatná práce s dramatickým obloukem a telenovelovitost, a 2. tendence popsat vizáž a odvyprávět celý životní příběh každého přicmrndávače, který se v díle mihnul.
Pak z toho máš nepřehledný, nezkonzumovatelný blob, ve kterém se ti čtenář ztratí.
A pokud se ještě jako autor opakuješ, například ti většina postav mluví podobně, nebo jsi schopná vymyslet jenom tři, čtyři permutace krizové / milostné scény...

7 KattyV KattyV | Web | 12. listopadu 2014 v 7:46 | Reagovat

Přemýšlím, kde udělali soudruzi z NDR (Jana Varga) chybu. Píše, řekla bych, dobře. Charaktery jsou barvité, vaty není nadbytečné množství, ani hrůzy se moc nestupňují. Takže nejspíš to bude v tom, že na cestě ke konečnému cíli - zabít Voldemorta - je až přespříliš mnoho překážek, které s konečným cílem nesouvisí. Asi. s Ale nechci jí křivdit, protože faktem je, že mi mi to do značné míry vypadlo z paměti. A možná, že to, co mi v daném okamžiku připadalo jako naprosto zbytečná zápletka bude mít časem nějaký význam, ale kdo se toho má dočkat? Tak jako tak, je autorkou velmi oblíbenou a myslím si, že její čtenářky by mne nejspíš zakously, kdyby tohle četly. Že by chyba byla ve mně?

8 ioannina ioannina | 12. listopadu 2014 v 12:07 | Reagovat

Nevím. Znám od Jany Vargy jenom drabblíky a ty jsou dobré.
Fakt ale je, že když autor umí psát dobré drabblíky, neznamená to automaticky, že zvládne i větší plátno...
To, co píšu nahoře, jsou obecné bolesti fanfiction, jak jsem je vysledovala.
Že je někdo oblíbený autor, a zároveň nezvládá dynamiku, se nevylučuje. Spousta lidí koukala na Esmeraldu. Spousta lidí čte šestákové detektivky nebo červenou knihovnu, kde se opakují asi tak čtyři vzorce pořád dokola. Lidi se dají nalákat i na "dávejte pozor, nepodstatné detaily se najednou znovu vynoří po 50 kapitolách a budou moc důležité".
Přitom tohle všechno jsou podrazy na čtenáře... a můžou ti čtenáře stejně tak dobře i odradit.

9 ioannina ioannina | 12. listopadu 2014 v 12:15 | Reagovat

Víš, myslím si, že by se ukázalo hodně, kdyby / až by jakýkoli oblíbený autor fanfiction přesedlal na originální tvorbu. Protože jeho oblíbenost může taky vyplývat z toho, že čtenáři prostě chtějí další příběh o svých oblíbených postavách. Ty postavy i prostředí jsou čtenářům známé, autor nemusí pracovat s charakteristikou ani vytvářet svět. Hrozí mu jenom (konkrétně u JKR; u Tolkiena asi mnohem míň), že jeho interpretace postavy, se kterou do kusu přichází, je odlišná od interpretace čtenáře. To pak čtenáři řvou - a jiní řvou, že je to tak správně. Kupodivu proti prohřeškům ve vedení příběhu řvou daleko míň. Usuzuju, že je to tím pádem tolik nezajímá - hlavně že dostali více méně čitelnou další dávku svých oblíbených postav...

Jeden z důvodů, proč mě osobně přestalo bavit psát a většinou i číst fanfiction. :-) Po nějaké době se možnosti vyčerpají a začne to být skoro furt pořád to samý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014