ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Děda mi říká Minnie: Jsem čarodějka

23. listopadu 2014 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera


V první části příběhu o Minervě je Minnie, jak jí říká její dědeček, malá dívenka, která ani netuší, že existují kouzelníci. Dcera presbyteriánského kněze přece na kouzla nevěří. Ale co když přece existují?
Je jaro 1940. Válka už nějakou dobu trvá, ale Británie se zatím ještě příliš nedotkla.
Jednotlivé kapitoly budou provázet pohádky a příběhy, které Minnie vypráví její dědeček.
Skotskou náladu vám umocní skotská národní píseň Flower of Scotland.


JSEM ČARODĚJKA

O tom, jak vznikl golf

Chceš vědět, Minnie, jak se stalo, že právě ve Skotsku se začal hrát golf? Tak poslouchej.
Za dávných časů se na svazích skotské vysočiny páslo o hodně více ovcí než dnes. Stáda se pomalu sunula z jedné louky na druhou, chundelaté ovečky okusovaly stébla trávy a zůstával za nimi nizounký hebký pažit. V létě trávili pastevci na horách celé dlouhé týdny. A… nudili se. Tebe by taky nebavilo celé dny jen sedět, koukat, jak se ovce krmí a hrát na dudy, co myslíš?
Je to už více než šest set let, co jednoho z pastevců napadlo vzít do ruky klacek, pořádně se rozmáchnout a praštit s ním do kamene. Nejspíš by zůstalo jen u toho jednoho praštění, kdyby se kámen nevznesl vysoko do oblak, nepřeletěl přes dva hrbky a tři údolíčka a nezapadl do králičí díry.
"O co, že to neuděláš po mně," obrátil se ten ovčák na svého kamaráda. No to víš, že se mu to nepovedlo. Než dostal kámen ke králíkovi, musel do něho praštit šestkrát. Když o tom přemýšlím, ten králík z nich nejspíš neměl moc radost. No představ si to, sedíš si ve své jamce a najednou… šutr. A za chvilku další…
Že králík v létě v jamce nesedí? No dobře, nejspíš máš pravdu. Takže zpátky k tomu ovčákovi, co se mu ty rány tak moc nepovedly.
"Poprvé to byla náhoda. O co, že to neuděláš znovu?" zavrčel.
Napodruhé potřeboval ten první pět šťouchanců a ten druhý tři. Pak to bylo sedm proti pěti, dva proti čtyřem…
Když to viděli pastevci z jiných strání, našli si své vlastní klacky, své vlastní kameny a vlastní králičí díry. A tam, kde zrovna šikovná díra nebyla, ji prostě udělali patou. Časem zjistili, že nejlepší je to na rovinkách dole u moře. Ovcím tam tráva chutná taky a oni se tolik nenadřou při šplhání do kopce. Proto je nejvíce hřišť na pobřeží…


JARO 1940

Je mi sice už skoro šest… vlastně šest mi bude až na podzim, ale snad už se to dá počítat, ne? Takže je mi SKORO šest, ale to snad ještě není tak moc na pohádky. A ty dědovy jsou moc pěkné.
Dědu mám ze všech lidí, co jsou na světě, úplně, ale úplně nejraději a nejenom kvůli pohádkám. Jenom už vím, že se to nesmí říkat. Protože ze všech nejraději bych prý měla mít svého otce a maminku. Cti otce svého a matku svou, říkají mi od mala. Ale já mám nejraději dědu. Proč? Protože proto. Maminka na mě totiž nikdy nemá moc času. A otec je moc přísný. Na mě, na maminku, na svoje farníky.
"Minervo, neopírej si lokty o stůl…
Minervo, nemůžeš šplhat po stromě, copak jsi kočka?
Brody Murdochu, je neslýchané opíjet se v předvečer Narození páně…
Minervo, nevzpírej se vůli svého otce, odejdi do ložnice a tam se věnuj rozjímaní nad svým chováním…
Isobel, přál bych si, aby oběd byl vždy přesně v boží poledne…
Minervo, tohle NENÍ kniha vhodná pro tebe. Vezmi si bibli…
Isobel, dohlédni na to, aby se tvá dcera chovala, jak se sluší na dceru faráře…
Minervo, nemůžeš běhat jako splašená, kráčej důstojně…
Matko MacBrainová, vaše děti se chovají příliš hlučně, dohlédněte na ně…
Minervo, nemůžeš si hrát na farmě mezi ovcemi. To opravdu NENÍ vhodné…"

*****

Děda je na mně taky někdy přísný. Jenomže jenom tehdy, když jde o nějakou vážnou věc. Ne o lezení po stromech, sledování, jak se rodí jehňata nebo nevhodný chování. I když… možná taky trochu. Jenom je to jiný nevhodný chování než to, o kterým mluví otec. Třeba jako nedávno s tím golfovým turnajem.
Golf mě děda začal učit, když jsem byla ještě úplně malá. Myslím, že mi byly čtyři. Nechal mi udělat úplně malinký golfový hole, protože to dá rozum, že ty jeho velký bych ani neuzvedla, natož abych s nima mohla švihnout. Ale s těma malinkýma to jde. A mně moc baví učit se s dědou hrát. A taky mně baví, dívat se, jak hraje děda, když je turnaj. A tenhle důležitý hrál s lidma ze svý palírny - on má děda palírnu whisky - proti jiný palírně. A bylo to hrozně napínavý a vyrovnaný. No a na posledním greenu ležel dědův míček asi pět yardů od jamky. A míček jeho soupeře o dost blíž. A já věděla, že kdo z nich se trefí, tak toho tým vyhraje. Protože všichni ostatní už dohráli, takže to bylo na dědovi a panu McNeilovi, to byl majitel tý druhý palírny.
Děda se soustředil a udeřil do míčku. Ten se vydal směrem k jamce. Hladce překonal malý kopeček, lehce zatočil doprava a pak hned doleva. Viděla jsem, že si jeho dráhu přesně promyslel, právě tak, jak to učí mě.
Jedna otočka za druhou, míček se blýskal na sluníčku. Kutálel se stále blíž a blíž k jamce. Zadržela jsem dech. Ještě kousek, ještě malinký kousí… míček se zastavil. Slzy mi vhrkly do očí. Chtěla jsem, aby děda vyhrál. Chyběl takový, takovýhle kousínek. Zlostně jsem upřela oči na míček… a ten se dal pohybu. V davu to tak zahučelo, že to úplně přehlušilo zaklokotání míčku v jamce.
"Viděl jsi to?"
"Neuvěřitelné."
"Tak o tomhle se bude vykládat dlouho…"
"Páni!"
"Kdyby mi to někdo povídal, tak neuvěřím."
Lidi se překřikovali jeden přes druhého. Pan McNeil uznale poklepal dědovi na rameno. Pak poodešel a začal si prohlížet, jak bude hrát svoji ránu. Zatnula jsem pěsti a doufala, že se netrefí. Najednou jsem na sobě ucítila dědův pohled. Oči se mu zúžily, vypadal jako můj kocour, když se chystá ke skoku na myšku. Otřásla jsem se.
Pan McNeil se zhluboka nadechl. Otočila jsem po tom zvuku oči. Klepnutí do míčku. Hned jsem věděla, že se mu ta rána moc nepovedla. Hůl se zadrhla o nerovnost na greenu, míček poposkočil a vydal se nesprávným směrem. Dědův pohled se přenesl ze mne na míček a ten začal měnit svou dráhu. Zdálo se mi, že se všechno děje strašně pomalu, asi proto, že jsem to chtěla zastavit. Ale nezmohla jsem nic. Míček se neodvratně přiblížil k jamce… a spadl do ní. Dav znovu vybuchl.
Bylo to nerozhodně a poslední jamka se šla hrát znovu, aby se mohl určit vítěz. Děda prohrál a já brečela.

Ale to nebylo nic proti tomu, jak mi bylo později. Potom, co si se mnou děda promluvil.
"Pojď sem, Minervo. Řekni mi, co jsi udělala s mým míčkem na poslední jamce?"
To bylo vážný. Děda mi skoro nikdy neříká Minervo. Říká mi Minnie, holčičko, kočičko a někdy taky moje malá. Minervo, mi říká otec pořád, maminka někdy. Děda jenom, když se moc zlobí.
"Já nevím, dědo, já jsem jenom moc moc chtěla, abys vyhrál."
Přísně se na mě díval.
"Stalo se ti už někdy, že bys něco moc chtěla a ono se to stalo?"

Váhavě jsem přikývla a řekla mu o tom náhrobku.
A taky, jak jednou v kostele začaly samy hrát varhany, protože jsem chtěla slyšet písničku, co předtím pískal jeden ovčák na pastvinách.
Děda si povzdechl.
"Co ti k tomu řekli rodiče?"
"Otec se kvůli tomu náhrobku zlobil. Ale on si myslel, že jsem ho očistila normálně rukama. Nevěřil mi, že to nějak samo. Pak se ještě zlobil, že lžu a poslal mě spát bez večeře," ta křivda ve mně zůstávala. Pořád jsem nechápala, co jsem udělala špatnýho. "Maminka se zlobila taky, říkala mi, že takové věci nesmím už nikdy dělat. Já jenom úplně nevím, co myslí tím 'takové věci'.
S těma varhanama to nikoho nenapadlo, že jsem to byla já. Ono to znělo, jako by do nich zafoukal vítr. Tý písničce se to moc nepodobalo," přiznala jsem.
"Nic víc ti k tomu maminka neřekla?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Hm, takže to zbude na mne. Že mě to neudivuje. Isobel se nikdy nehrnula do nepříjemných záležitostí."
Proč to řekl? Já teda dávno věděla, že se můj otec a děda nemají moc rádi. Děda sice nikdy proti otci nic neříká, ale otec vypadá, jako by se dědy trochu bál. A to se mi zdá divné, protože se většina lidí spíše bojí otce. Protože je farář a pořád dohlíží, jak se kdo chová, tak asi proto. Jenom děda si vždycky dělá, co chce.
Ale maminka je jeho dcera a tu přece musí mít rád, ne? Vždycky na ni je milý a nikdy jsem neslyšela, že by řekl, že udělala něco špatně. Až teď. Hm…
"Tak dobře, Minervo. Poslouchej mě pozorně. Takové věci, jako s tím náhrobkem, tou hudbou a taky s tím míčkem, tak ty se ti budou stávat častěji. Protože jsi čarodějka."
Vyděsila jsem se. Protože jsem věděla, co o čarodějnicích povídal otec.
"Dědo, to mě upálí? Já přece nejsem zlá. Nechci se dostat do pekla."
"Říkal jsem Isobel, že není rozumné brát si kněze. To jsou ty důsledky," zamumlal si děda úplně potichu, ale já ho slyšela. Vždycky slyším, co chci slyšet. Odjakživa. Napadlo mě, že to bude možná taky jedna z TĚCH věcí, ale teď jsem to nechala být. Vlastně by bylo nejlepší nechat to být napořád, protože čarodějnice jsem opravdu být nechtěla. Ale děda pokračoval.
"Minnie, to je trochu jinak. Jsi čarodějka. To není nic špatného. Znamená to jen, že máš trochu jiné schopnosti než ostatní. To je jako když někdo umí zahrát na dudy hned napoprvé každou písničku, a jiný se to může učit jakkoli dlouho a stejně to pořád zní, jako když taháš kočku za ocas. Kouzelníci a čarodějky jsou hodní a zlí, hloupí a chytří, veselí, smutní… prostě, jako každý normální člověk. Jde o to nebýt zlý a těch mimořádných schopností nezneužívat. Rozumíš?"
"Takže, když jsem očistila ten náhrobek, tak to nebylo zlé, protože jsem udělala něco hezkého, a když jsem hrála na ty varhany, tak to bylo zlé, protože to vůbec neznělo, jak mělo?"
Děda se zasmál.
"Ne, to nebylo zlé, protože jsi nechtěla udělat nic špatného a nikomu jsi tím neublížila. Když říkám zlé, myslím tím něco jiného. Vlastně se dostáváme k tomu, co se stalo dneska. To sice nebylo zlé, do pekla se kvůli tomu nedostaneš, ale nesprávné to bylo určitě."
Nechápavě jsem se na něho podívala. Byla jsem ráda, že být čarodějkou není nic tak zlého, ale pořád jsem nerozuměla tomu, co bylo vlastně dneska špatně. Dědovi bylo asi jasné, že mi to není jasné, takže pokračoval.
"Poslouchej, Minnie, učím tě hrát golf. Ta hra má pravidla, to přece víš, a ta pravidla je potřeba dodržovat. To, že neexistuje žádné, které by zakazovalo pohnout míčkem pouhým přáním, plyne z toho, že to většina lidí neumí. Je ale nesprávné to dělat, protože vyhrát máš díky svým schopnostem, ne díky podvodu. Přece jsi nechtěla podvádět, že ne?"
Ne, podvádět jsem nechtěla. Golfisti nepodvádí.
"Vůbec mě nenapadlo, že je to podvod," zamumlala jsem. Pak mi došlo něco dalšího. "Ale dědo, ten míček pana McNeila. Ten se taky pohnul jinak, než měl. To on ho taky uhnul myšlenkou? To by taky byl podvod, ne?"
"Určitě, kdyby to udělal McNeil. Jenže jsem to udělal já…"
Vydechla jsem překvapením. Vlastně jsem byla hlavně překvapená, že mě to nenapadlo hned.
"Takže ty jsi taky čaroděj?"
"Kouzelník. Mužům se říká kouzelníci, ženám čarodějky. Neptej se mě proč, já nevím. Takhle to prostě je. A ano, jsem kouzelník. I když jsem se rozhodl kouzel moc nepoužívat a žít mezi normálními lidmi, když jsem si vzal tvou babičku. Ta čarodějka nebyla."
"A maminka?"
"Ano, tvá maminka je čarodějka. Ale, podobně jako já, si vzala nekouzelníka a kouzel se vzdala. Vlastně více než já, protože já je přece jen občas používám."
Dost mne zajímalo, jak můžou vypadat kouzla, co děda používá, ale rozhodla jsem se na to zeptat později. Teď jsem potřebovala rozlousknout tu dnešní hádanku.
"A proč jsi pohnul tím, míčkem, když říkáš, že je to podvod?"
"Nechápeš, o co jde, Minnie? Přece o spravedlivou hru. Já jsem jen napravil to, co jsi udělala ty. Ten můj míček by do jamky nespadl. Ani McNeilův. Ale další ranou bychom se pravděpodobně už oba trefili. A šli bychom na rozehrávku. Já jsem se jen postaral o to, aby se stalo to, co se mělo stát. Tak to bylo správné. Ty jsi porušila rovnováhu světa, já jsem ji zase vrátil zpátky."
Konečně jsem pochopila, o co dědovi šlo. O to, aby věci byly tak, jak mají být.
"Už tomu rozumím, dědo. Já už to teda dělat nebudu. I když úplně nevím, co mám dělat, abych to nedělala, protože nevím, co dělám, abych takové věci dělala. A jak můžu kouzlit, jen když budu chtít. Vysvětlíš mi to?"
"Hm, myslím, teď už nemáme na dlouhé vysvětlování čas. Pro začátek si zapamatuj, že svou magii se musíš naučit ovládat. Nesmíš dovolit, aby ona ovládala tebe. To je opravdu důležité."
"Proč na tom tak záleží?"
"Protože divoká magie, to je ta, kterou používají malé kouzelnické děti, je ovládaná emocemi. Projeví se, když si něco moc přeješ, něčeho se moc bojíš nebo se moc rozzlobíš. A pak někdy uděláš něco, co jsi vlastně ani nechtěla. A můžeš někomu opravdu ublížit. To už se pak třeba napravit nedá. Nebo jen obtížně. Malé děti sice většinou nemívají tolik kouzelnické síly, aby způsobily něco skutečně vážného, ale stejně je třeba dávat si pozor."
Zadumala jsem se.
"A co mám teda dělat?"
"Pro začátek trénuj své sebeovládání. To je ostatně stejně důležité i pro nekouzelníky. I pro golfisty. Dobře víš, že když se vztekáš, tak nikdy dobrou ránu nezahraješ. Pokud se uklidníš a pořádně se soustředíš, jde to o hodně lépe.
No nic, tohle pro začátek stačí. Pořádně to pochopit bude potřebovat velké úsilí. Ale to nevadí. Jsi chytrá holka, takže to bude i zábava. Už se na to docela těším."
I já se těšila, protože mě bavilo odjakživa všechno, co mě děda učil. Kouzlení mě určitě bude bavit taky.
Spokojeně jsem se zavrtala dědovi na klín. Protože děda, když se zlobil, tak jenom chvíli. Vždycky mi vysvětlil, co jsem udělala špatně, někdy přišel i nějaký ten trest, ale pak to skončilo a všechno mezi námi bylo zase v pořádku. Zase jsem věděla, že mě má rád.
Jak to říkal? Aha, něco s rovnováhou světa. Ano, cítila jsem, že rovnováha mého světa je obnovená.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 9:58 | Reagovat

Za dnešní příjemné nedělní ráno ti musím poděkovat hned dvakrát. Za sebe i za svého muže, kterému jsem tuhle kapitolu četla u snídaně. Mám ti vyřídit, že se to moc dobře poslouchalo a že (pokud nezapomene ;-))si příští nedělní ráno moc rád přečte další kapitolu. Myslím, že mu to budu připomínat, i když budu pracovně mimo domov.
K tvému neodolatelnému pojetí malé Minnie už jsem ti řekla snad úplně všechno. Takže jen... díky. A těším se na příští neděli.

2 KattyV KattyV | Web | 23. listopadu 2014 v 16:08 | Reagovat

[1]: Regi, pozdravuj svého muže, že děkuju. S malou Minnii si douufám ještě užijeme.

3 ioannina ioannina | 23. listopadu 2014 v 17:52 | Reagovat

Pěkný začátek. Děda je sympaťák se správnými názory a nedivím se, že ho Minnie má ráda. A Minnie je na svůj věk hodně rozumná holčička, takový malý mudrlant. :-)

4 KattyV KattyV | Web | 23. listopadu 2014 v 18:28 | Reagovat

[3]: Děda je báječný, ale samozřejmě, taky má své chyby, jako každý. Na to ovšem Minerva přijde až za spoustu let. zatím je dokonalý.
Minnii bych možná nazvala až přemoudřelou, ale ona si tak prostě dumá o životě.

5 ioannina ioannina | 23. listopadu 2014 v 18:34 | Reagovat

Děti si o životě dumávají. Minnie k tomu má ve slovníku i nějaká ta hodně složitá, nedětská slova. :-)

Vrtátor: čárky (to o sobě víš) a někdy se ti příliš brzy po sobě (v jednom odstavci, v jedné větě) zbytečně opakují tatáž slova. Zjevně to nebyl záměr, prostě jsi je tam zapomněla. Šly by snadno nahradit a text by byl příjemnější.

6 Regi Regi | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 18:57 | Reagovat

[5]: Ježkovy zraky!!! tohle ale padá i na mou hlavu, protože jsem to četla a slíbila opravit. S interpunkcí jsem na tom stejně jako Katty, takže za to nijak neručím, ale ten druhý typ chybiček mi, jako specialistce na drabble, rozhodně neměl uniknout. Katty, promiň... (teď bych potřebovala toho červenajícího se smajlíka ;-) )

7 ioannina ioannina | 23. listopadu 2014 v 19:45 | Reagovat

Jedna moje beta na tomhle ujížděla tak moc, že jsem se směla bezdůvodně opakovat nejdřív po půl stránce. Tak jsem se to naučila moc hlídat už při psaní, páč mě pak krkalo, že jsem vymyslela hezkou formulaci, o odstavec dál druhou, obě mi daly práci - a beta pak, "máš tam slovo "stejně" dvakrát po sobě, udělej s tím něco". :-D
Hele, je to tam jenom dvakrát, žádná katastrofa. :-) Kdybych neslíbila vrtání, ani nepípnu.

8 Regi Regi | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 19:54 | Reagovat

[7]: Je dobře, že jsi pípla, příště se pokusím být jako beta mnohem pozornější. Sama hodně dobře vím, že autorovi tyhle věci mnohdy vůbec dojít nemohou :-).

9 KattyV KattyV | Web | 23. listopadu 2014 v 20:19 | Reagovat

Milé dámy, díky vám oběma - Ioannině za vrtání, Regi za rychlou reakci a to, že prstíkem ukázala. Snad už jsme vypátraly všechny. (Regi, stejně to padá na mou hlavu. Za dílo odpovídá autor.)
Nedětská slova - no, to byl trochu problém. Chtěla jsem, aby Minerva byla přemoudřelá. Ona si moc nehraje s dětmi, pohybuje se mezi dospělýma... ale je těžké to vyladit.

10 ioannina ioannina | 23. listopadu 2014 v 20:30 | Reagovat

Nedětská slova nejsou chyba - zatím určitě ne. Pokud jsi nezapomněla a někde dál v textu jsi ukázala Minerviny zdroje (ostatně jsem je vytušila už tady). Dítě, které hodně čte a jehož otec mluví hodně formálně, takový slovník mít docela dobře může.

Dětské postavy jsou zatraceně těžká práce, co? Miluju dětské postavy! Na čtení i na psaní. Právě proto, že dají tolik práce! :D

Když už jsme u těch dětských reakcí, ta lekce s tou magií na zápase byla prvotřídní. "To nebyl soupeř. To jsem byl já. Napravoval jsem, cos - určitě bez zlého úmyslu, ale nesprávně - pokazila." Děda je pašák!!!

11 KattyV KattyV | Web | 23. listopadu 2014 v 20:52 | Reagovat

Jo, přesně tak to s Minervou je. Ostatně i dědeček mluví poměrně kultivovaně, i když ne tak formálně jako otec.
Lekce byla hlavně o tom - vítězství získané podvodem není žádné vítězství.

12 ioannina ioannina | 23. listopadu 2014 v 21:11 | Reagovat

Amen. :-)
Já tam ještě čtu - fandit je OK, ale poškodit soupeře už ne.

13 KattyV KattyV | Web | 23. listopadu 2014 v 22:22 | Reagovat

:-D

14 KattyV KattyV | Web | 23. listopadu 2014 v 23:50 | Reagovat

[12]: Ještě vlastně jedna věc - v golfu bývá opravdu zvykem ocenit dobrou soupeřovu ránu, takže přesně jak píšeš, fandit je OK, ale dokonce ani jakkoli projevit radost nad soupeřovou zkaženou ránou už OK není.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014