ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá čtvrtá: All My Trials

17. listopadu 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Většina z nás si nese svůj díl odpovědnosti za zlo, proti němuž nic neudělala, za omezenost, kterou tolerovala, za dogmata, kterým uvěřila, za lži, kterým tleskala. Ať si to umíte alespoň přiznat."
Michal Černík

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola čtyřicátá čtvrtá: All My Trials

Hush little baby, don't you cry
You know your mama was born to die
All my trials, Lord, soon be over

The river of Jordan is mad and cold
Well, it chills the body but not the soul
All my trials, Lord, soon be over

I've got a little book with pages three
And every page spells liberty
All my trials, Lord, soon be over

Too late my brothers, too late
But never mind
All my trials, Lord, soon be over

If living were a thing that money could buy
You know the rich would live and the poor would die
All my trials, Lord, soon be over

There grows a tree in Paradise
And the pilgrims call it the tree of life
All my trials, Lord, soon be over

Too late my brothers, too late
But never mind
All my trials, Lord, soon be over

Joan Baez

Magadanská oblast, Olský distrikt; 2. května 2012

Nevěděla kde je, nevěděla, kolikátého je - ztratila téměř úplně ponětí o místě a času. Nevěděla, že už je květen, že v této době by už v zemi, odkud je odvezli, mohla chodit jen v letních šatech. Možná to bylo dobře, možná by jinak teploty kolem nuly a rozmočené zbytky sněhu snášela ještě hůře. V tom podivném vzduchoprázdnu plynul čas jinak.
Nevěděla, kam je odvezli, ani proč. Jednoho dne počátkem léta vtrhli do jejich osady a nahnali je do přistavených autobusů. Děti oddělily, kromě těch, které jejich matky kojily, a ona od té doby neviděla ani pětiletou Floriku, ani šestiletého Ferka, ani osmiletého Mirceu. A pak je odvezli na vlak, a ten je vezl, dlouho - týdny, určitě několik měsíců. Na místě se měla setkat se svým mužem, ostatní ženy se setkaly, ale její manžel cestu nepřežil. Mnoho jich nepřežilo. Čekala, že se zde setká se svými dětmi, ale nebylo tomu tak. Řekli jim, že jsou ve zvláštním táboře, kde dostávají lepší péči a učí se. Kde je ten tábor, to jim neřekli, neřekli jim ani, u kterého jsou města či alespoň v jaké zemi. Přesto si myslela, že by to mohlo být Rusko, nějaká hodně vzdálená část Ruska, když je sem vezli tak dlouho. Neměla se však podle čeho zorientovat. Dokonce, ani kdyby měla lepší vzdělání a tušila by, že existuje nějaká Magadanská oblast, nepoznala by to. Nevěděla, že řeka, u níž se jejich osada nachází, se jmenuje Čelomdža, že dětský tábor, kde jsou i její tři děti, pokud tříměsíční cestu přežily, leží až za horami, u řeky Kavy. A nejspíš by ji ani nezajímalo, že tyto řeky se spojují v mohutnou Tauj, rozhodně ne tolik, jako to, kdy se znovu setká se svými dětmi. A zda se vůbec s nimi setká.
Přitiskla k sobě svého nejmladšího, stiskla ho tak silně, že se dítě rozplakalo. Určitě je uvidí. Brzy. Slíbili jim to. Jejich téměř nemluvní strážci je ubezpečili, že děti přivezou ihned, jakmile budou jejich příbytky hotové a oni se budou schopni o sebe řádně postarat. A oni se opravdu snažili, nic se však jejich strážcům nezdálo dostatečné. A byli to vůbec strážci? Nebyly zde žádné ostnaté dráty, nebylo to vězení. Ve skutečnosti je nikdo nehlídal, ti zvláštní muži se objevovali jen občas, aby za dřevo ze stromů, které ženy kácely společně s muži, vyměnili nejnutnější zásoby. A co bylo nejnutnější, určovali oni. Jídla nebylo tolik, aby necítili téměř neustálý hlad. Oblečení nebylo tolik, aby jim nebyla zima. Měli si prý nalovit. Ale jak mají lovit? Nikdy to nedělali. Dali jim šípy a luky, přivedli zvláštního šikmookého muže, který jim ukázal, jak se zhotovují pasti z toho, co lze nalézt v přírodě. Jenže kdo to kdy slyšel, aby se v dnešní době lovilo tak primitivně? Kdyby skutečně chtěli, aby se dokázali uživit, dali by jim přece normální zbraně! Mladší muži to i tak zkoušeli, trénovali, a postupně se zlepšovali. Někomu se občas i podařilo něco ulovit. Bylo toho však málo. Nestačilo to často ani pro samotné lovce a jejich ženy, natož pro ženy, které jako ona o své muže přišly. Měli chytat ryby. Prý jich je tu hodně, a ten zvláštní člověk jim i ukazoval, jak na to. A občas se jim i zadařilo, bylo toho však zoufale málo. Ostatně - jak měli chytat ryby teď, když ledy začaly pukat a nikdo příčetný by se na řeku neodvážil?
Přiložila do ohniště poleno a rozkašlala se, když nedostatečně vysušené dřevo začalo kouřit. Nedali jim ani kamna, nedostali nic železného kromě sekyr, hřebíků a několika hrnců. Houpala své dítě, ale to plakalo čím dál usedavěji. Mělo hlad. Jenže ona také měla hlad a neměla mléko. Přesto si rozepjala blůzku a přiložila si je k prsu, a ono se nechalo utěšit. A třeba to není jen šidítko, snad nějaké mléko má, pomyslela si, když v prsou ucítila známé napětí. Strčila prst do úst dítěte a opatrně vyňala bradavku - skutečně, byla na ní kapka mléka. Není tak zle.
Snažili se, opravdu se snažili, jen někteří rezignovali. Minulý týden jim přivezli párek sobů a s nimi přišel zase ten šikmooký člověk, aby je naučil o ně pečovat. Možná to byl někdo jiný, nedokázala by je od sebe rozeznat. Prý, když se osvědčí, dostanou další a budou mít celé stádo. A pak i dostatek masa, mléka a kůží na zahřátí. A dřevo nebudou muset měnit za potraviny, takže se konečně ve svých dřevěných do země zapuštěných chatrčích zahřejí.
Znovu jí zakručelo v břiše, navíc se její dítě pustilo prsu a kníkavě se rozplakalo. Mělo hlad. I ona měla hlad, ten pocit se jí neodbytně vracel stále znovu a znovu, nebyla téměř schopná myslet na nic jiného. To nebyl normální hlad, nepříjemný pocit sytých. Tenhle hlad bolel, rozleptával ji zevnitř, rozkládal její vůli a rozum. A v chatrči nebylo k jídlu vůbec nic. Snad se muži vrátí brzy z lovu, snad uloví dost na to, aby zbylo i na ni. Snad přijdou jejich tajemní hlídači a nechají jim alespoň tolik, aby nezemřeli hlady. Dosud jim vždy nechali, zadoufala. Pak unaveně zavřela oči, cítila se najednou tak slabá, že nedokázala ani houpat své dítě. Ne, nebyla pravda, že by jim dávali tolik, aby neumírali hlady, protože starší lidé už zemřeli. Studenou a dlouhou zimu nepřežili ani ti, co onemocněli. A nejen proto, že neměli žádné léky ani lékaře.
Chtěla pryč, chtěla domů, kde sice nebyli bohatí a kde také uměla být zima krutá, ale nikdy ne tolik, jako tady. Nikdy v životě neměla takový hlad jako tady. Nikdy v životě nemusela pracovat tolik jako tady. Nikdy nebyla tak slabá jako tady. A nikdy nebyla tak dlouho bez dětí…
Všichni se chtěli vrátit. A někteří se o to i pokoušeli, ještě než uhodily mrazy, a ti se vždy vrátili, zmatení, protože nedokázali pochopit, jak to, že jsou zpět, když šli stále dál… Jako by žádná cesta ven neexistovala. Nikdy nepotkali cizího člověka, nikdy nenašli lidské obydlí, kromě několika osad podobných té jejich, kde žili jejich vlastní lidé - nejen z Rumunska, ale i z Maďarska, Moldávie, Ukrajiny…
Bylo to zvláštní - vypadalo to, že zbytek světa zmizel a zůstala jen krutá země ohraničená široce rozlitou řekou s bahnitými ostrůvky porostlými travou, borovicové a březové lesy a na obzoru se tyčící skalnaté zasněžené hory.

……………….…

Bradavice; téhož dne

Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře Severusovy sklepní pracovny. Vstal a otevřel.
"Tak jste přeci jen přišla," díval se na ni bez hnutí.
"Vždyť jsem vás o to sama požádala, Severusi," přikývla Alitea napjatě.
Ustoupil, aby mohla projít dovnitř a pečlivě zavřel dveře. "Nerozmyslíte si to?"
Mlčky zavrtěla hlavou.
"Nemusíte to dělat."
"Já vím," přikývla a rozpačitě stála u křesla.
"Posaďte se," řekl rychle, když si uvědomil, že čeká na jeho pokyn. Pak se prudce otočil a vyšel z pracovny do svého příručního skladu. Po schůdcích vylezl až k horním policím, kde byly staré zaprášené knihy. Mlčky namířil hůlkou a několik knih se zmáčknulo jako harmonika a odhalilo skrytou skřínku. "A dhéanamh ar oscailt suas," řekl téměř neslyšně a dotknul se špičkou hůlky skříňky. Ta se otevřela a on vyňal lahvičku s bílými kuličkami. Došel s ní k pracovnímu stolu a pinzetou jednu opatrně položil na malý černý talířek. Pečlivě lahvičku uzavřel, uschoval a zabezpečil.
S talířkem v ruce se vrátil ke své návštěvnici. Položil jej před ni, došel k psacímu stolu pro židli a usadil se naproti ní.
"Vypadá to tak neškodně," řekla tiše. "Připomíná mi to bonbóny, které jsem si kupovala, když jsem byla malá."
Neusmál se, jen ji vážně pozoroval. "Hovořil jsem s-" nedořekl. Ačkoli jí důvěřoval, jak jen mohl důvěřovat ženě, která se u nich objevila odnikud, nebylo nutné nikoho jmenovat. "Vaši průvodci je dostanou také."
"Nebude to potřeba. Pojedu sama. Nebudu ohrožovat životy nikoho dalšího."
"Jsou to dospělí lidé. Rozhodli se sami. A nebudou souhlasit."
"Nebudu se jich ptát. Pojedu už zítra. Hestie mě doprovodí na letiště."
"Takže vás přesvědčila Hestie," řekl zamyšleně a ani jej to nepřekvapilo.
"Mluvila se mnou, to ano… Přesvědčená jsem však už byla i předtím. Je to moje rozhodnutí."
"Respektuji, že je to vaše rozhodnutí. Přestože si nejsem jist, zda je rozumné. Ale to už jsem vám říkal."
"Ano," přikývla vážně. "Myslím, že mi už nemůžete říct nic nového. Všechno jsem důkladně zvážila. Pokud je nějaká naděje, musím jí využít."
"Ve skutečnosti nemusíte," nehybně si ji měřil.
Klidně zavrtěla hlavou. "Jde o mého muže. Vy byste přece pro svou ženu udělal totéž."
"To je ale rozdíl. Muž je povinen chránit svou ženu."
"A žena muže."
"Tím si nejsem tak docela jist. Vy jste matka. Máte syna. Role matky je jiná - má především chránit své dítě, nikoli svého muže."
"David ale bude s vámi v bezpečí."
"Uděláme, co budeme moci," přikývnul.
"Nejde jen o Petra. Nemůžeme jen tak stát a neodporovat zlu. To, co Grindelwald dělá… zabíjí i děti!"
"A pomůže něčemu, pokud zabije i vás? Sama se bojíte, že je to past, jinak byste mě o ten… o tu pomoc nežádala. Nejste povinna to dělat, Aliteo."
Usmála se. "To už jste říkal. I vaše žena mi to říkala, a ne jednou. Rozhodla jsem se."
Přikývnul. Nemá smysl ji dál přesvědčovat, v tom měla pravdu. Co si mohli říct, to si řekli. A nepochyboval o tom, že jí to řekla i Hermiona, protože věděl, že Hermiona s jejím odjezdem nesouhlasí. Přivolal si psací potřeby, napsal na pergamen tu větu, kterou nemohl vyslovit, a podal jí jej. "Přečtěte to. Několikrát."
"Sum in fine," přečetla tiše a několikrát ta krátká slova zopakovala.
"Nesmíte je potom už říct. Nikdy, ledaže… Poté však už nebude cesty zpět. Přináší to nebezpečí, že to vzdáte předčasně, že tím přijdete o naději, kterou můžete mít, ačkoli ji v tu chvíli neuvidíte…" řekl zamyšleně. Pak zvedl hlavu a jeho hlas zněl stejně neutrálně, jako předtím: "Stane se to vaší součástí. Navždy. Nedá se to vyjmout, dokonce ani tehdy ne, když sama budete chtít. Neuvolní se to však, dokud neřeknete ta slova."
Těžce polkla a přikývla.
"Otevřte ústa."
Poslechla jej a on, aniž by se kuličky dotknul, pouze hůlkou ji nasměroval k ní. Jakmile se dotkla Aliteiných zubů, spojila se s nimi a během několika okamžiků se v nich rozplynula.
Zavřela ústa a viděl, jak si jazykem přejíždí po zubech. "Necítím nic. Žádný zvláštní pocit, žádná divná chuť. Jako by se nic nestalo."
"Mylný dojem. Ta slova nezkoušejte. Ne, dokud to nebude potřeba. A doufám, že to nebude potřeba nikdy."
"Já také," usmála se, kupodivu mu připadalo, že se její napětí snížilo. "Vždyť to nemusí být past. Můj muž mi napsal a jedu za ním. Nic víc," řekla s takovou lehkostí, jako by tomu sama věřila.
"Bezpochyby to tak může být," přikývnul. Rozhodla se. Nemělo smysl ji nadále děsit riziky jejího rozhodnutí.
Alitea zvážněla a kousla se do spodního rtu. V tu chvíli mu připomněla Hermionu. Udělala by Hermiona pro něj totéž? Pravděpodobně ano, téměř jistě ano, protože v takové situaci by tu nebyl, aby jí to mohl zakázat. Jenže on by pro ni nikdy neposlal, což byl ostatně hlavní důvod, proč se obával toho, že jde o past. Skutečný muž a otec by v takové situaci neposílal pro svou manželku, matku svého syna.
"Jak to účinkuje… tedy jak dlouho…" přerušila Alitea jeho myšlenky.
"Zastaví se vám srdce. Během několika okamžiků, protože se ihned uvolní - nejen do úst, ale přímo do krevního oběhu. Vědomí ztratíte do dvaceti sekund. Smrt nastane do pěti minut," referoval věcně.
Byla klidná, jako by se bavili o zcela běžných věcech. "Vy ho také máte," konstatovala bez překvapení.
Snape jen téměř neznatelně zvedl obočí, neodpověděl však.
"Měl jste ho… tehdy? Proč tedy… Mohlo to být bezbolestné…"
Zavřel oči a neodpovídal. Mohl tehdy odejít tak snadno. Ale přesto o tom vůbec neuvažoval, protože by pak nemohl splnit svůj úkol. Musel vydržet, dokud nepředal Harrymu vzpomínky. A díky tomu přežil, protože kdyby nebyl ochoten podstoupit bolestivou smrt, Hermiona by ho nemohla zachránit. Měl naději, o které nevěděl, to se ostatně Alitee snažil říct. Ale ta volba je těžká, nekonečně těžká, zvlášť když je ve hře i ohrožení přátel. Jenže nic z toho jí říct nemohl, protože to souviselo s tajemstvím, které by vědět neměla bez ohledu na to, že jí v podstatě důvěřuje. Ostatně pro to nebyla ani vhodná chvíle.
"Omlouvám se," řekla do dusného ticha. "Neměla jsem… je to určitě pro vás těžké…"
"Neomlouvejte se. Jen o tom nechci mluvit, to je vše," řekl možná až příliš stroze.
"Já to chápu," odpověděla tiše. "Jste velmi statečný muž, Severusi."
"Vy jste velmi statečná žena, Aliteo."
Vstala a zamířila ke dveřím. Pak se ještě otočila a rozpačitě se na něj podívala: "Prosím… nevykládejte si to špatně, ale… můžete mě na chvíli obejmout? Nic víc… jen…" zmlkla a sklopila hlavu.
Neodpověděl, jen vstal a došel k ní. A velmi pomalu, téměř obřadně ji obejmul. Držel ji opatrně v náruči a ona mu položila hlavu na rameno. Trvalo to jen okamžik, než se prudce nadechla a z jeho objetí se vymanila.
"Musím už jít. Dobrou noc, Severusi."

…………………….

Brno; 4. května 2012

Cesta do Prahy a druhý den do Brna mudlovskou dopravou proběhla bez potíží. Hestie Jonesová si ji na letišti v Heathrow nedůvěřivě měřila, přímo z ní cítila podezření, přesto jí však dokázala popřát hodně štěstí, a dokonce to znělo i upřímně. Hestie měla pravdu, když ji přesvědčila, aby odletěla do Prahy o den dříve a svým dobrovolným bodyguardům o tom neřekla. Protože pokud to past není, byl by její bystrozorský doprovod jen zbytečným přivoláváním pozornosti, a pokud je… Chápala, že Hestie nechtěla přivádět do nebezpečí své kolegy; ostatně ani Alitea nechtěla riskovat život nikoho jiného.
Jenže teď, když se procházela rušnou obchodní pasáží Vaňkovky, cítila podivný neklid a úzkost. Určitě to bylo jen z těch věčných řečí Hermiony a ze zachmuřeného pohledu Severuse; téměř ji přesvědčili, že to je past, přestože to samozřejmě past být nemusela. Určitě to nebyla past, přece pozná dopis od Petra!
Přesto zalitovala, že tu s ní ti dva sympatičtí bystrozoři, které několikrát viděla, když plánovali tuto akci, nejsou. Jenže i v tomto měla bradavická učitelka Obrany proti černé magii pravdu - co by mohli dělat, kdyby k ní teď někdo přistoupil a přenesl ji? A pokud by se jí neustále drželi, tedy fyzicky drželi, což by samozřejmě bylo podezřelé, tak by se k ní nikdo nepřihlásil, pokud to psal Petr, a její cesta sem by byla zbytečná. A pokud to Petr nepsal… Pak by je Grindelwaldovi lidé přenesli všechny tři, a potom by jí ani dva cvičení bystrozoři příliš nepomohli. Bylo správné, že tu nejsou.
Podívala se na sebe do skla výkladní skříně. Bylo zvláštní být někým jiným, ta žena, v kterou se proměnila, byla navíc krásnější než ona sama. Bylo to nepatřičné. Nebyla na to zvyklá, nikdy dřív to nedělala a nejspíš by bez pomoci Hermiony Mnoholičný lektvar ani nedokázala správně připravit. Napila se znovu z lahvičky, chodila tu už třetí hodinu. Stále nic. To napětí ji ubíjelo. Nejistota byla horší než jistota. Na koho vlastně čeká? Na Petra, nebo na někoho jiného?
Musela odejít na toaletu, déle to už nevydržela. Když si umývala ruce, otevřely se dveře i druhé kabinky. Nervózně se otočila, uvědomila si, že tu je sama. Byla to však jen stará žena s přehnaně nalíčenými rty. Nevšímala si jí, jen došla k vedlejšímu umyvadlu.
Alitea si oddychla a otočila se k východu.
V tu chvíli ji žena chytila překvapivě pevným stiskem za ruku a přemístila se s ní.

...

Praha; téhož dne

Ležela magicky spoutaná, nemohla se ani hnout, nemohla ani promluvit, nemohla říct ani ta tři latinská slůvka, která ji Severus naučil.
Byla to past. Poznala to okamžitě, dříve než mohla rozpoznat tváře svých věznitelů, protože nikdo z jejích přátel by jí takto bez upozornění nepřenesl.
Naklonila se k ní zdánlivě něžná tvář Alberta Riedela. Téměř dívčí tvář s plavými vlasy stočenými do prstýnků. Ale ne, nebyla to něžná tvář. Zdánlivá něžnost zakrývala krutost, s zašeptal: "Konečně ses vrátila domů, drahá Alinko. Gellert se na tebe moc těšil."
Chtěla odvrátit tvář, aby nemusela dýchat stejný vzduch jako ta krysa. Nemohla, nemohla dokonce ani zavřít oči. A on, jako by jej její bezmocnost přitahovala a dráždila, se narovnal a s rozmyslem jí šlápnul na ruku.
"Uděláš všechno, co bude Gellert chtít. O tom doufám nepochybuješ, že?"
Srdce se jí stáhlo a pocítila strach. Panickou hrůzu zvířete čelícího smrtelnému nepříteli. A byla vděčná za pomoc, které se jí dostalo od bradavického kolegy. Pokud to fungovalo, pokud měl pravdu - a o tom neměla důvod pochybovat - nemusela se bát ničeho, protože svůj osud měla ve svých rukách. Měla tuto poslední svobodu volby. Jak jí to připadalo jednoduché, když o tom přemýšlela v Bradavicích, když o to žádala Severuse, protože ve skutečnosti nevěřila tomu, že před touto volbou bude stát. Věděla, co může udělat, aby ochránila samu sebe před bolestí, bylo jí jasné, co musí udělat, pokud nechce ohrozit přátele. Byla rozhodnutá, že to udělá. Jen byla vyděšená.
"Nech ji, Alberte."
Ten klidný hlas poznala okamžitě. Byl to on, její zvláštní spolužák, s kterým trávila osm let den za dnem ve škole. Přesto věděla, že to nebude hrát žádnou roli.
Mávnul hůlkou a uvolnil její sevření.
"Vstaň a posaď se, Aliteo," řekl klidně. V jeho hlase nebyla zloba ani vztek. Dokonce ani krutá spokojenost, která přímo čišela z Alberta.
Vstala a nesmyslně si upravila zmačkanou blůzku. Nad židlí s područkami, která se objevila uprostřed holé místnosti bez oken, zaváhala. Proč si na ni má sednout? Co ji na téhle židli čeká? Tělem se jí rozlévala chladná hrůza a ruce se jí začaly třást.
"Posaď se," řekl důrazněji, stále však klidně a neviditelná síla ji přišpendlila k židli. Ruce a nohy jí omotala neviditelná pouta. Opět se nemohla ani hnout.
"Žije Petr?" zeptala se.
Na její otázku Grindelwald neodpověděl. Přitáhl si židli, otočil ji opěradlem dopředu a posadil se. Jeho oči byly ve stejné rovině jako její, necelý metr o ní. Nespouštěl z ní pohled. Po několika nesnesitelných minutách téměř s úsměvem, který by jí za jiných okolností a u někoho jiného připadal milý, naklonil hlavu na stranu: "Možná bychom si měli nastavit několik základních pravidel, Alo. Především - tady se ptám já. Rozumíš?"
Mlčky se na něj dívala, oči do široka rozevřené. Měla by to říct. Ta tři slova. Hned. Dokud může.
"Odpověz," křikl za ní Albert Riedel a tělem jí projela ostrá bolest.
Vykřikla a z očí jí proti její vůli vytryskly slzy.
"Rozumíš?" zopakoval otázku klidně Gellert a ona přikývla.
"Mimochodem, nemělo by tě zajímat spíš, za jakých okolností můžeš přežít ty, Alo?"
Zavrtěla hlavou. Nevěřila, že ji nechá být. "Nic nevím. Netuším, co po mně chceš, Romane."
Gellert zvednul obočí, nijak však nedal najevo rozhořčení, pokud vůbec nějaké cítil. Její odpověď však podle všeho rozzlobila Alberta Riedela, který pohrdavě zasyčel: "Tohle si dovolovat nebudeš, ty špinavá židovská svině!" a mezi lopatkami ucítila opět ostrou bolest, jako by se jí dotknul rozžhaveným železem.
Znovu bolestivě vykřikla.
"Dost, Alberte," přerušil jej Gellert klidně. "Nemusíš trpět, Alo. Jsi přítelkyně mojí ženy. Neublížím ti, pokud budeš spolupracovat."
"Žije Petr?" zopakovala Alitea svou otázku, protože nic jiného ji teď už nezajímalo. Mohla to kdykoli skončit a skončí to. Jen to jedno chce vědět. Musí to vědět.
"Přišla jsi zbytečně," Gellertův hlas zněl kupodivu vážně a bez stopy posměchu nebo krutosti. "Tvůj manžel je mrtvý. Jsi volná."
Zatnula zuby a zavřela oči, ta bolest byla nesmírná, větší než fyzická bolest, kterou jí působil Albert. Třeba to není pravda, zadoufala, vždyť proč by měla věřit právě jemu? Ale v tomto mu nedokázala nevěřit. Ostatně to na její situaci nic neměnilo - šanci nemá tak jako tak.
"Zradili ho vlastní, výměnou za bezpečný odchod. A on sám… Nemusíš ho litovat, spolupracoval s námi, aby tě sem dostal, ten dopis psal opravdu on. Kvůli němu tu jsi… Nedlužíš jemu ani té vaší partě vůbec nic. Budeš spolupracovat, Alo? Tebe jsem si vždy na rozdíl od toho mudlovského šmejda vážil, věř mi," pokračoval Grindelwald vemlouvavě.
Dívala se na něj rozšířenýma očima. Petr by ji nikdy nezradil. Raději by zemřel. A pokud nevydržel mučení… Ne, ani tehdy by ji nezradil, a pokud ano, pak by to nebyla opravdová zrada. Nikdo z party by nezradil, určitě to bylo jinak. Ale jak se k němu tedy dostali? Pokud se k němu vůbec dostali, nic z toho nemusí být pravda. Nebude to poslouchat, nenechá se týrat jeho výmysly. Nevěří tomu, není to pravda, protože to pravda být nemůže.
Nadechla se k odpovědi a řekla klidně: "Sum in fine."





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014