ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá druhá: Ocelový břit - dokončení

10. listopadu 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Praha; 17. dubna 2012

Judita se cítila nejistě. Gellert byl včera úžasný. Byl přesvědčivý a byl krásný, jako vždy, když se nechal unést svými vizemi. A přesto to bylo jiné. Když mluvil o lidech nehodných života, o nežádoucích, představila si osadu pod Tatrami, kde žila její babička. Představila si konkrétní tváře svých mrtvých příbuzných. Představila si svou sestru Timeu, která tam někde na ni čekala, místo toho, aby co nejrychleji opustila zemi. Musí je varovat. Musí je dostat pryč.


A měla by zmizet s nimi. Ta myšlenka ji od včerejška neopouštěla. Jen si jí pořád nebyla jistá. Kam má zmizet? Co tam bude dělat? Jak přežije bez podpory Gellerta? Jak přežije, pokud ji Gellert bude pronásledovat, a to bude, pokud jej zradí. A hlavně - jak přežije bez něho?
Nebyla si jistá, co má udělat, nebyla si jistá vůbec ničím. Nikdy se nepovažovala za chytrou. Nebyla ani zvlášť magicky nadaná, snad až na svou poměrně výjimečnou zvěromágskou schopnost. Jak by ona mohla vůbec zpochybňovat jeho myšlenky? Nedokázala je racionálními argumenty vyvrátit, jenže to jí v tu chvíli nepřipadalo důležité. Protože o nich nepřemýšlí, protože tak cítí. Není to snad přesně ten instinkt k soucitu, před kterým je varoval? Nebo je to ještě jinak - dokud nevěděla, že jde o její rodinu, že i ona je ve skutečnosti jednou z nich, že i ona by mohla být ohrožena, kdyby se Gellert dozvěděl… Ublížil by jí? Kdyby zjistil, že je cikánka, byť jen poloviční, odvrhnul by ji? Zabil by ji? Ne, to by neudělal, ujišťovala se. Jemu nejde o rasu, jemu jde o způsob života. Proč by měl něco proti ní, když je čarodějka a žije s ním? Nevybral si ji snad mezi všemi? A určitě by ušetřil i její rodinu, kdyby jej o to požádala. Nebo ne? Nebyla si jista. A nikdy by nenašla odvahu mu to říct, i když by se nejspíš nic nestalo. Určitě by se nic nezměnilo. Naopak, pokud by odešla, vnímal by to jako zradu. Pak by byla skutečně ohrožená, pokud by ji chytil. Ne, odchod není řešení, nebo to alespoň není dobré řešení. Musí přijít na něco jiného.
Došla do obývacího pokoje, který spojoval jejich ložnice. Vzala z křesla spící kotě, které dostala od Gellerta, posadila se a položila si ho do klína. Bezmyšlenkovitě Bianka hladila a on se protáhnul, otočil na záda a začal příst. Přes své starosti se musela usmát. Druhou rukou sáhla po Čarodějné kráse.
Otevřely se dveře Gellertovy ložnice a Judita napjatě zvedla hlavu. Ve dveřích se však neobjevil Gellert, ale zástupkyně právě jmenovaného slovenského konzula Melánia.
"Stalo sa niečo, Judita?" změřila si ji přezíravě. "Čo tu robíš?"
"Já tu žiju. Co tu děláš ty, Melánie?" zeptala se Judita tiše.
"Ja som tu, lebo ma Gellert pozval," usmála se sebevědomě.
"Byla jsi tu," upřesnila Judita. "A teď odcházíš. A já tu bydlím, víš?" usmála se na ni.
"A čo si myslíš, že si?" zasyčela na ni černovláska.
"Paní domu, Melánie. Dáš si kávu? Nebo snad čaj?"
"Už sme raňajkovali," usmála se žena sebevědomě. "A mám čo robiť. Na také somariny," podívala se na pohrdavě na časopis v Juditiných rukách, "ja nemám čas."
"Vidíš, a já jsem myslela, že ses stavila za mnou, když jsi použila dveře do našich společných pokojů. Mohla jsi to vzít přímo do chodby, víš?" udržela naprostý klid. "Ale rozhodně tě nemůžu zdržovat. Hezký den, Melánie," usmála se Judita, zatímco žena jen zvedla hlavu a odešla.
Na přemýšlení měla celý den - Gellerta viděla až večer, když se samozřejmostí, které neuměla a ani nechtěla odporovat, přišel za ní. A nebyl to strach, byla to touha, protože těch několik dní, které byla bez něj, se jí zdálo nekonečně dlouhých. Jak by mohla být bez něj? A jak může být s ním?
Když ji políbil, nemyslela už na nic, jen vnímala jeho polibky, jeho ruce shrnující jí šaty z ramenou, jeho vůni. Dotýkal se jí s rozmyslem, i v těchto okamžicích byl pod kontrolou. Ve skutečnosti i v tuto chvíli byl chladný. Byl tak chladný, že měla pocit, že ji popálí, jeho dotyky ji rozechvívaly, jako by byla hudebním nástrojem, na který on s rozmyslem hrál. A ona se v jeho dotycích utápěla, v té iluzi lásky, kterou potřebovala jako vzduch. A přes všechny pochybnosti, přes vinu, kterou kvůli tomu cítila, jej milovala a odevzdala se mu upřímně a bez výhrad, stejně jako tolikrát předtím.
Po milování byl vždy nejvstřícnější. Objednal u skřítky víno pro oba, sýr a ořechy. Bylo jí dobře. Tak dobře, že téměř zapomněla na to, nad čím celý den přemýšlela. Teď byla konečně vhodná chvíle. Mlčky si uždibovala malé kousíčky sýra a pozorovala jej. Na co se jej ale má zeptat? Copak všechno už dávno neví? Bylo tu snad něco, co by ji mohlo překvapit?
Musel vycítit její rozpaky, protože ji najednou chytil za zápěstí a podíval se jí do očí: "Co se děje, Judito? Zas tvé soucitné srdce?" zeptal se a kupodivu v otázce neslyšela jeho obvyklou ironii.
"Ano," přikývla prostě. Nemělo smysl mu lhát. Zaplašila rychle z hlavy vzpomínky na babičku a na to, k čemu dnes dospěla, přestože jí bylo jasné, že kdyby chtěl, neubránila by se mu. Ale on na ni nitrozpyt téměř nezkoušel, ne od té doby, co s ním kvůli tomu téměř týden nemluvila. Tehdy nic netajila a její rozhořčení bylo oprávněné. A možná i to jej přesvědčilo, že ji kontrolovat nemusí. Že může důvěřovat. "Vím, že je to slabost, ale-"
"Ale cítíš to tak. Nestyď se za to. Jsi žena, tvá role je jiná. Ty nic z toho dělat nemusíš. Nemusíš chodit se mnou."
"Ty jsi věděl, že nejsem nemocná," řekla tiše.
"Samozřejmě," přikývnul.
"Ale Gizela… nebo Melánia…"
"Ty si zvolily jinou cestu. Nejsi proto horší než ony. Spíš naopak, Judito."
"Ale proč ty… Někdy bych si přála, abys byl docela obyčejný kluk. Normální hodný muž."
"A udělal ti kopec dětí," zasmál se Grindelwald kupodivu stále bez ironie. "Kdo je podle tebe obyčejný dobrý muž? Slaboch, který se považuje za dobrého jen proto, že nemá drápy? Jsi si jistá, že bys takového chtěla?"
"Nevím," pokrčila Judita rameny a opravdu nevěděla. Gellert byl dravec a ona jej možná skutečně milovala právě proto, ne přesto, že byl takovým, jakým byl. "Je to ale nutné? Jsou to lidi, mají děti… Bylo tam tolik dětí… vždyť by se je třeba podařilo převychovat. Nemohla bych se o to aspoň pokusit?"
"Převychovat? Nikdy jsi o tom nic nečetla? Snaží se je převychovat už několik generací, ale nedaří se. A i kdyby ses o to pokusila… zvládneš jedno, dvě, možná i tři. A to je přece úplně nepodstatné. Navíc s velmi nejistým výsledkem. Jenže já to doma nechci. A tebe ano. Takže to nejde."
Povzdychla si. Samozřejmě nic jiného nečekala, ale musela se o to pokusit.
"Ptáš se, jestli je to nutné. Je to nutné, Judito. Kdo chce získat moc, musí ubližovat. Můžeš namítnout, že moc lze získat i tím, že si lidi zavazujeme, že jim prospíváme. Ale to není totéž. Ubližováním moc uplatňujeme vůči těm, jimž ji musíme dát teprve pocítit: protože bolest je mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš, protože na bolest se nedá nereagovat. Dobrodiní a přízeň jsou účinné až vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí. Nejdřív je to musí bolet. Až pak budu odměňovat. Ale ty se tím nemusíš zatěžovat. Netrap se tím, Judito. Není to tvoje odpovědnost."
"A nenapadlo tě někdy…" Judita sevřela rty a zaváhala, "že to nemusí vyjít… že bys mohl…"
"Že můžu prohrát? A bylo by vůbec možné cítit vzrušení z boje s jistým výsledkem? Samozřejmě, že můžu prohrát!" rozohnil se Gellert a v jeho očích bylo vzrušení a síla, které na něm Judita milovala. "Celý život je hra, je to boj! Vyzval jsem svět na souboj, svolal jsem bouři na tenhle svět, a možná mě ta bouře zahubí. Ale můžeš mi věřit, že udělám vše pro to, aby se tak nestalo. Bojíš se o mě?" řekl tiše, pátravě.
Judita přikývla a rychle se napila vína, aby se mu nemusela podívat do očí.
"Bouře jsou mým nebezpečím: budu mít svou bouři, která mě zahubí, jako zahubila Olivera Cromwella jeho bouře? Nebo uhasnu jako světlo, které nesfoukne až vítr, nýbrž které je sebou samým unaveno a přesyceno - vyhaslé světlo? Nebo konečně: sfouknu sám sebe, abych nevyhasl?" deklamoval, "to je Nietzsche, víš? Nechtěl bych vyhasnout. To není moje cesta, Judito."
"Bez toho bys nebyl šťastný," zašeptala.
"Šťastný," odfrkl pohrdavě. "Nemohl bych být šťastný způsobem ženy, způsobem slabocha, způsobem stáda. Všichni chtějí dosáhnout štěstí, hovoří o štěstí, ale ve skutečnosti chtějí jen všeobjímající a hloupou prostřednost. Život bez nebezpečí, který vede k degradaci a degeneraci, s jistotou, bezpečím, pohodlím pro každého, s právy danými a priori každému, aniž by pro ně musel hnout prstem. Vyžadují od ostatních soucit ke své neschopnosti, ke svému nedostatku vůle, k neschopnosti skutečně žít. Vyžadují soucit i vůči svým chybám a zločinům a dokonce si myslí, že na něj mají právo. A vrchol jejich humanity a dobroty, jejich pravdy a lásky je soucit s těmi, kteří je chtějí zničit, a neschopnost pramenící z neochoty způsobit utrpení, a tím pokřivit obraz sama sebe jako dobrého člověka. Utrpení se musí odstranit! - to je jejich heslo, a to bez ohledu na to, co bylo příčinou utrpení, zda utrpení má ozdravný a očistný účinek, protože varuje před zahníváním bez vůle, před slabostí a vinou. Každá přísnost, i ta spravedlivá, znepokojuje jejich svědomí, za dobrého považují beránka či spíše ovci," vyplivl pohrdavě. "Představa očisty a trestu nahání strach slabým, protože v nich probouzí hrůzu, že by mohli být na místě viníků. Protože nemají vůli, a tudíž nemohou věřit svému odhodlání na jejich místě nebýt.
Nemají vůli k trestání, ke skutečné spravedlnosti, nemají odvahu k velikosti. Kdo by mohl docílit něčeho velkého, aniž by v sobě cítil sílu a vůli působit velkou bolest? Oni tvrdí, že velké je umět trpět, ale co je na tom velkého? To dokáže každý, když musí. Ale nezahynout vnitřní nejistotou, když působíme velké utrpení a slyšíme křik tohoto utrpení - to je velké, to patří k velikosti, to je ta skutečná oběť. Oběť, kterou jsem ochoten přinést, protože někdy je třeba ochránit celek tak, že některé obětuješ. Přitom obětovávám i sebe, ty to víš. Kdyby to šlo jinak, nedělal bych to."
"Vím," Judita se odvrátila a nalila do skleniček další víno. Nedívat se mu do očí, nesmí se mu teď podívat do očí.
"Věřím ti, Gellerte," řekla potom vážně a propletla své prsty s jeho. "Miluju tě. Jen se o tebe bojím. A nejen o tvůj život."
Gellert vypil další sklenici a položil se do polštářů. Přitáhnul si Juditu k sobě a políbil ji na ústa. Cítila jeho dech smíšený s omamnou vůní vína a lehce mu olízla rty.
"Jsi krásná, říkal jsem ti to už?" zeptal se zcela jiným tónem.
"Zůstaň tu se mnou," zaprosila.
"Proč? To si nevážíš svého klidného spánku?" usmál se na ni už opět bez sarkazmu a ironie a ona se podivila, jak se dokázal jeho pohled tak naprosto změnit během několika okamžiků.
"Nikdy se mnou nezůstáváš," věnovala mu zkroušený pohled.
"Protože si vážím tvého i svého klidu. A také nechci, abychom si zevšedněli, jak se manželům stává. Nikdy ti to nevadilo," posadil se a podíval se na ni tázavě. "Co se děje?"
"Nic, jen… jsem z toho rozrušená," chytila jej za ruku. Vlastně ani nelhala. "U jiných ti to nevadí," zkusila to jinak. "Viděla jsem ji. Dneska ráno."
Položil se zpět k ní a chytil ji za ruku. "Snad nežárlíš," zavrtěl hlavou a usmál se.
"Ne. Ale proč s ní zůstáváš, a se mnou ne? To důvěřuješ, a mně ne?"
"Ve skutečnosti je to naopak, Judito," zavrtěl unaveně hlavou Gellert. "Nikdy u sebe nemají hůlky, když jsou se mnou. Ať už zůstanou déle nebo ne. Ty ji máš, ne?"
"Ale nezůstáváš se mnou," zatvářila se umanutě jako dítě a vyvolala tím na tváři Gellerta další blahosklonný úsměv.
"Na tom nezáleží," díval se na ni. "Na žádné z nich nezáleží, Judito."
"A na mně záleží?"
"Samozřejmě, už jsem ti to říkal. Jsi moje žena."
"Ne před lidmi."
"Ty chceš svatbu?" zeptal se nevěřícně. "To je jen hloupý a nedůležitý obřad, Judito."
Nepřestávala se na něj krotce a prosebně dívat a on řekl kupodivu vážně: "Pokud ti na tom opravdu záleží, budu o tom přemýšlet."
"A zůstaneš tu?" podívala se na něj svým nejnevinnějším výrazem.
"Nox," zašeptal místo odpovědi a přetáhnul přes oba přikrývku.
Gellert spal, zmožený vínem, milováním i uspávacím lektvarem, který se jí podařilo do jeho poslední skleničky přidat. Ona spát nemohla. Myslela si, že jeho názory zná. Mýlila se. Myslela si, že by snad mohla něco změnit, zmírnit osud alespoň některých. I v tom se mýlila. Nebylo nic, co by s tím mohla udělat. Žádný způsob, jak jej přesvědčit. Žádný způsob, jak jej neztratit. Nebo neztratit sebe.
Posadila se a sáhla po hůlce. Otočila se ke Gellertovi a přemýšlela, jak jednoduché by bylo říct ta dvě slova. Zabít jej. Jednoduché? Ne, nebylo to jednoduché, protože tu kletbu musíte myslet vážně. A ona ji vážně nemyslela. Copak můžete zabít někoho, kdo s důvěrou usne ve vaší náruči? Zůstal s ní, téměř jí slíbil svatbu, měl ji rád, svým způsobem, samozřejmě. Pokud vůbec někoho dokázal milovat, byla to ona. Mohla by zachránit životy mnohých, tak mnoha lidí, že to bylo až nepředstavitelné, že z toho měla závrať. Životy svých lidí. Možná byla jedinou, kdo ho může zastavit. Ale může tohle po ní někdo chtít? Je její povinnost zabít muže, který jí bezvýhradně důvěřuje?
Sklopila hůlku, aby ji po chvíli znovu na něj namířila. Z očí se jí koulely slzy, připadalo jí, jako by zabíjela samu sebe. A právě v tuto chvíli jej milovala snad nejvíc. Přes to všechno co udělal, přes to, co se chystal udělat. Přes to, že by zabil i ji, kdyby věděl, co je zač… Kdyby ji teď viděl, nezaváhal by ani vteřinu. A přestože ji ve skutečnosti už zabíjel, každým dnem, kdy ji nutil žít po svém boku a vědět. Protože vědět to, a nedělat proti tomu nic byla dostatečně velká vina, to jí bylo jasné. Došlo jí to pozdě a došlo jí to až poté, co se jí to začalo osobně týkat, v tom byla její největší vina. A jediné ospravedlnění, které měla, byla její láska. Stává se láska špatnou, když milujeme špatného člověka? Tomu nemohla uvěřit. Musí to mít nějaký smysl, to co cítí, nemůže být zlé. A pokud je, stejně to nedokáže změnit.
Neexistuje způsob jak neztratit buď jeho, nebo sebe. Sklopila opět hůlku. Pak tedy ztratí sebe. Kdyby ho teď zabila, byl by to konec jeho příběhu. Nedostal by šanci se napravit. Nevybrala si být jeho ženou, on si vybral ji či snad osud ji vybral pro něj. Bude s ním a bude ho milovat. A bude doufat, protože pokud má Gellert nějakou naději, má ji právě v ní. Co jiného by ho mohlo změnit než její láska?






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014