ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá: Lullaby

3. listopadu 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY



Alitea dostala dopis od Petra. Nebo si to alespoň myslí. Podíváme se ale hlavně na jednání Řádu. Pochopí někdo konečně, co je v něm špatně? A bude to ochotný a schopný někdo řešit? Kapitolu věnuji Kitti a dalším, kterým chyběl mužný zjev Burtona Battleyho.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola čtyřicátá: Lullaby


Send a wish upon a star
Do the work and you'll go far
Send a wish upon a star
Make a map and there you are

Send a hope upon a wave
A dying wish before the grave
Send a hope upon a wave
For all the souls you failed to save

And you stood tall
Now you will fall
Don't break the spell
Of a life spent trying to do well

Place your past into a book
Put in everything you ever took
Place your past into a book
Burn the pages let them cook

Sia

Bradavice; 15. dubna 2012

Jarní sluníčko vytáhlo obě bradavické maminky s jejich dětmi ven, přestože byla neděle. Pozornost studentů se už ostatně postupně zklidňovala, začali si na Hermionu s jejím temně zeleným kočárkem a Aliteu s oranžovým zvykat.
Dny byly čím dál tím krásnější, až nepřístojně krásné, když si Hermiona uvědomila, co vše se děje. Alitea šla vedle ní zamyšleně a Hermiona přemýšlela, zda se jí má zeptat na Petra. Myšlenky jí vířily mezi tím, co postupně zjišťovala o Grindelwaldovi, mezi nevyřčenými starostmi Alitey o Petra a mezi vlastními starostmi o syna a jeho vztah s otcem.
Přemýšlela o tom, jak zvláštně odtažitě se choval i poté, co mu Severus k jejímu vlastnímu překvapení řekl vše. Chápala, že to teprve musí zpracovat, bylo normální, že byl zamlklý. A zároveň se nemohla zbavit pocitu, že je to špatně, že je chyba možná i na její straně, když mu není schopna poskytnout útěchu. Byl její děťátko, připadal jí tak, přestože by už neměl. A na druhou stranu si uvědomovala, že jeho zdánlivě dospělé chování může být jen maskou, která zakrývá vyděšené dítě v něm. Měla by ho přivinout, měla by mu poskytnout pocit, že ho ochrání před všemi nebezpečími světa, jak věřil, když byl malý.
Jenže to nebyla pravda, nikdy to nebyla pravda a dnes to bylo jiné jen o to, že to věděli oba. Joshua měl naopak zřetelnou tendenci chránit ji, příliš brzy, tak by to být nemělo. Měl právo být ještě bezstarostným dítětem, ale měl právo také na pravdu. Chápala, proč mu to Severus nechtěl tak dlouho prozradit, podle všeho příliš dlouho, když Joshua na to nejdůležitější již beztak přišel sám. Ostatně i z těchto důvodů na něj příliš nenaléhala. Na druhou stranu chápala i touhu Joshuy vědět všechno, jeho pocit křivdy za polopravdy, kterými ho ukolébávali k falešnému klidu. Vzpomněla si na to, jak znepokojivě podobnou situaci nesl Harry - i jemu Brumbál pravdu dávkoval postupně, o tom, že je na něm, aby zabil Voldemorta, se dozvěděl, až když mu bylo téměř šestnáct let. Byl starší o tři roky, a to je v tomto věku hodně. Ucítila, jakoby se jí kolem srdce sevřela ledová ruka - může něco takového Joshua vůbec unést?
Ve skutečnosti však volbu neměli, tedy Severus tu volbu neměl. Na ni tuto odpovědnost nepřenášel, celou tíhu té volby, která neměla správné řešení, nesl sám. Zlobilo ji to, ale zároveň chápala, že je to jeho způsob, jak ji chránit. Bylo to vlastně pohodlné, najednou pocítila osten výčitky, že jí vlastně odstavení na druhou kolej vyhovovalo. Ale ona nebyla jen dalším Snapeovým dítětem, ona byla matkou Joshuy, dospělou ženou, která má schopnosti své dítě chránit stejně jako otec. Je to její právo či spíše povinnost. Měla by s ním hovořit, měla by vědět, co její dítě prožívá.
A ona to nevěděla.
A zejména - měla by mu být nablízku. Jen si nebyla jistá, zda jí Josh do svých myšlenek vůbec pustí, tváří v tvář k němu si připadala bezmocná. Snad se to teď zlepší, když tu žijí spolu. Snad bude chodit alespoň na nedělní obědy. Snad si k ní najde cestu i v jinou dobu… A snad přijde už dnes, objednala v kuchyni jeho oblíbenou smaženou rybu s hranolkami a hráškem, přestože tuhle mastnou anglickou klasiku Severus nesnášel. A rozhodně už nikdy neudělá tu chybu, že by neměl připravené místo u stolu.
"Petr mi napsal, Hermiono. Abych se vrátila," přerušila Alitea tok jejích myšlenek.
"Petr chce, aby ses vrátila?" zeptala se nevěřícně Hermiona. "Jsi si jistá, že-"
"Jistá… Nemůžu si být jistá, ale všechno nasvědčuje tomu, že to skutečně psal on."
"Písmo můžou napodobit. Kdy ti psal naposledy?"
"Dávno," stiskla rty Alitea. "Před necelými třemi měsíci. Ale to přece neznamená, že to nepsal on! Poznám jeho styl, on píše… má takové zvláštní obraty, které jsem u nikoho jiného neviděla."
"To ale nemusí být nepřekonatelná překážka pro někoho, kdo jeho dopisy zná, že," odpověděla Hermiona nesouhlasně. "Jak to odůvodnil? A co David?"
"Chce, aby David zůstal tady, on si je vědom toho nebezpečí! Nepředstírá, že se nic neděje. Jen… Hermiono, byla bys ochotná… nikoho tu neznám…" Alitea se na ni prosebně podívala.
Hermiona si povzdychla. Jistěže byla ochotná se o Davida postarat. Jen si nebyla jistá, zda to udělat má. Když to odmítne, co Ala udělá? Zůstane, nebo zmizí i s dítětem?
"Nebylo by to na dlouho," vyložila si Alitea špatně její mlčení.
"O to nejde," zavrtěla Hermiona hlavou a raději zopakovala svou předchozí nezodpovězenou otázku: "Jak to zdůvodnil?"
"Potřebuje mě. Potřebuje se dostat ze země, a naši přátelé také. Nemají teď ale šanci získat mezinárodní přenášedla… Jsem jejich poslední naděje, Hermiono. Samozřejmě, pokud by se mi podařilo je sehnat… Pomůžeš mi?" prosebně se zadívala na přítelkyni.
Hermiona zkousla dolní ret. Sehnat přenášedla. Postarat se o Davida. To všechno by samozřejmě bylo možné, byla si téměř jistá, že by to Harry nebo přímo Kingsley dokázali. Možná to nebylo až tak nelogické. Kolik měli lidí, kteří se dokázali dostat k některému ze zahraničních ministrů čar a kouzel? Přesto však z toho všeho měla nepříjemný pocit. Skutečně by Petr ohrožoval život své ženy? I kdyby byla jeho poslední nadějí? Nebyla si jista. Jak zjistit, jestli to není past? "Jak se tam chceš vlastně dostat? A jak ho tam chceš najít?" zeptala se stále nedůvěřivě.
"Mudlovským letadlem. Pak se mám dostat od Brna, taky raději doporučuje mudlovskou dopravu, a jít do Vaňkovky, to je nákupní centrum, víš? Je tam hodně lidí. Mám se tam procházet jako po nákupech a oni mě najdou."
"Nebo tě dřív poznají úplně jiní spolužáci," mračila se Hermiona.
"Od čeho je mnoholičný lektvar?" pousmála se Alitea. "V tom dopise byl vlas, Petr myslel na všechno."
"Nebo myslel na všechno ten, kdo ti ten dopis poslal," poznamenala Hermiona. Stále nebyla přesvědčená. "Kdy?"
"Za dva týdny. Čtvrtého května. To je dost času, abys-" Nejistě se na Hermionu podívala. "Pomůžeš mi?"
Hermiona jí pohled vážně vrátila: "Chceš to skutečně udělat?"
"Ano, samozřejmě. Myslím, že bych měla. Není to snad moje povinnost?"
"Pokud to nepsal on, tak není. A vlastně - ani pokud to on psal. Nikdo tě nemůže nutit, abys riskovala svůj život. Ani tvůj manžel ne. Vlastně by to po tobě vůbec neměl chtít," mračila se Hermiona. "A vlastně si myslím, že Petr, kterého znám z tvého vyprávění, by to po tobě vůbec nechtěl," dodala. "A hlavně - neptala jsem se na to, co udělat máš nebo co je tvoje povinnost, ale co udělat skutečně chceš."
"Já vím, já to všechno vím, Hermiono," přikývla Alitea a Hermionu skoro překvapilo, že se s ní nepře. "Ten dopis jsem dostala včera. A od té doby o tom přemýšlím. Večer co večer, když uspávám Davida, myslím na něj … když jdu spát… V noci se mi o Petrovi zdálo, byli jsme spolu a bylo to… Miluju ho, Hermiono, a on mě taky. Obejmul mě a říkal, že se mám rozhodnout sama, protože sama vím, co je správné. Že mě do ničeho nenutí, protože to je nebezpečné. Ale že by hrozně rád viděl svého syna. To mi vlastně psal i v tom dopise, on přece má právo vidět svého syna, Hermiono!"
Hermiona přikývla, hrdlo stažené.
"On je…" Alitea zavrtěla hlavou, jako by nemohla najít správná slova, "je skvělý, Hermiono. Nejúžasnější člověk, kterého znám. Je hrdý, a přitom se dokáže smát. Je člověk, který se vždy snažil dělat věci správně, a bylo jedno, jestli to bylo pro něj dobře, nebo ne. Zaujal mě ve škole hned na začátku. Tři starší kluci šikanovali jednoho kluka z druháku. A on byl v prváku! Z mudlovské rodiny, prakticky nic ještě neuměl, ale nesnesl nespravedlnost. Zastal se ho. A odnesl to, samozřejmě. A přesto to udělal znovu a znovu, když bylo potřeba. A prohrával a vždycky vstal. A pak konečně i vyhrál, protože dokázal kolem sebe shromáždit lidi. A taky protože se hrozně rychle učil a fakt byl magicky nadaný."
Mezi mladými ženami se rozhostilo ticho. Po několika minutách Alitea řekla: "Nevím, jestli to psal doopravdy on, máš pravdu, že to ve skutečnosti nemůžu vědět. Ale myslím si to. Věřím tomu. A chci za ním."
"Nemusíš tam jet ty. Přenášedla přece může donést i někdo jiný, kdo by tolik neriskoval…"
Alitea zavrtěla hlavou. "Tak to přece není. Každý by riskoval, pokud je to opravdu past. To po nikom nemůžu chtít."
"Najdeme někoho, kdo by šel s tebou. Někoho z Řádu."
"Myslíš, že někdo bude ochotný? Nezdálo se mi, že by mi zrovna věřili. A je to riskantní, v tom máš pravdu. Nejsem si jistá, zda je správné, aby riskoval někdo jiný."
"Zkusím to. Jen… Když ne kvůli sobě, neměla bys tam jezdit kvůli Petrovi. Mohli by tě použít jako zbraň proti němu."
"To mě taky napadlo. Jenže… obtížně se to vysvětluje, protože to tak cítím… tedy myslím, že je dost pravděpodobné, že to psal Petr. Cítím to."
Hermiona vzdychla. Na tom něco samozřejmě může být, protože se vždy říkalo, že milující lidé leccos vycítí. Jenže také by to mohlo být tak, že si Alitea přála, aby to byla pravda. "Napiš někomu ze svých přátel. Zkus to celé ještě ověřit."
"Myslíš, že jsem to už nezkoušela za celou tu dobu, co se Petr neozývá? Ale dobře, udělám to znovu. Ale… mám tomu rozumět tak, že mi jsi ochotná pomoct?"
Hermiona přikývla. "Pomůžu ti, Aliteo," řekla vážně, přestože si pořád nebyla jistá, zda dělá správně. Ale čemu jinému už měla věřit než srdci milující ženy? Alitea věřila, že je to tak, a byla to koneckonců ona, kdo znal svého muže nejlépe. "Postarám se o Davida, i když jsem skoro v pokušení to odmítnout, pokud by to byl způsob, jak tě tu udržet."
"Děkuju," přikývla Alitea ulehčeně. "A přenášedla? Myslíš, že…"
"Ano, myslím, že by to bylo možné. Proberu to s přáteli. I to, kdo by šel s tebou. Pořád si nejsem jistá-"
"Já vím! Já nevím, Hermiono, já nevím… Ale nemůžu to jen tak ignorovat, nikdy bych si to neodpustila."
"To chápu," odpověděla Hermiona tiše. Co by udělala ona v takové situaci? Nejspíš totéž. Jenže Severus by to po ní nikdy nechtěl. Ale Petr není Severus a ve skutečnosti nemůže vědět, co by Petr po Alitee žádal či nežádal. "Udělala bych totéž, Alo."
Chvíli šly mlčky, dokud se Alitea nezastavila a nechytila i Hermionu. "Podívej, není támhle tvůj syn?"
Hermiona se podívala směrem, kterým Alitea ukazovala. Několik metrů vpravo před nimi skutečně seděl Joshua v hloučku svých přátel - Jamese, Teddyho a Vicky. Viděla, že spolu hovoří, zvuky však žádné neslyšela, jako by kolem nich bylo zakouzleno tišící kouzlo. Děti si jich zatím nevšimly a Hermiona je mlčky pozorovala. Vypadaly znepokojeně, zdálo se, že řeší něco, co považují za důležité. Připadalo jí, že dorážejí na Joshuu otázkami, na které chlapec nechce či neumí odpovědět. Tvářil se však spíše zamyšleně než odmítavě.
Po chvíli si jich všimla Vicky a něco řekla ostatním. Chlapci se také na ně podívali a Vicky, aniž by na ně čekala, seběhla k cestičce.
"Ahoj teto," pozdravila a zvědavě nakoukla do obou kočárků. "Půjčila bys mi Rosie?"
"To víš, že ano," usmála se Hermiona a přepustila jí místo u nezdobeného kočárku z tmavě zelené dračí kůže. Tak tmavé, že vypadala téměř černá. "Ale už ho otoč, je čas jít zpět."
Vicky přikývla a se soustředěným výrazem, vědoma si významu svého úkolu, kočárek otočila a vydala se zpět k hradu.
Mezitím dorazili i chlapci a obě ženy pozdravili. James nakouknul do Aliteina kočárku. "To pořád jen spí?"
"Pořád ne," usmála se Alitea. "Ale venku se dětem spí dobře. Chceš také vozit?"
James přikývnul a hrdě se ujmul druhého kočárku s malým Davidem. Teddy se mezitím připojil k Vicky a Joshua se vydal zpět ke škole vedle Hermiony.
"Všechno v pořádku, Joshi?" podívala se na syna a pokusila se ho obejmout kolem ramen. Neodtáhnul se, nedal ale ani najevo, že by její dotyk vítal. "Přijdeš dneska na oběd?"
Joshua přikývnul. "Přijdu. A vezmu sebou Jamese," oznámil.
Hermiona přikývla a se směsí pobavení a zvědavosti si povšimla, jak se James otočil a překvapeně otevřel ústa k marnému protestu.
"Budete vítáni oba, Jamesi."


Když dorazili ke škole, Rosie se právě probudila a zvědavě si prohlížela Vicky. Vicky se na ni usmála a Rosie jí k její radosti úsměv vrátila. "Teto, ona se už usmívá!" vykřikla nadšeně a několik studentů ve vstupní hale se k nim otočilo.
Hermioně jejich přítomnost nebyla příjemná a raději hned vyndala Rosie z kočárku. "Budeš tak hodná a zaparkuješ ho do přístěnku, Vicky?"
"A nemohla bych si ji pochovat? Donesla bych ji nahoru, teto," zaprosila Vicky. "Teda," zarazila se, "jestli tam nebude… jestli neobtěžuju…"
"Můj muž tam nebude, Vicky, budu ráda, když půjdeš se mnou. Chceš vidět, jak ji budu přebalovat?"
Vicky přikývla a nejistě se podívala na stojící kočárek.
"Já ho uklidím, Vicky, klidně běž s mámou," řekl Joshua.
"Myslela jsem, že půjdeš se mnou," podívala se na syna Hermiona.
"Přijdeme za chvíli," odpověděl Joshua.
"Já nevím…" zmohl se konečně k protestu James a zuřivě zagestikuloval na Joshuu. "Děkuju moc za pozvání… ale možná bych… nejsem si jistý…"
"Už jsem řekla, že jsi vítán, Jamesi. Budeme vás oba čekat přesně ve dvanáct. Alo, pohlídáš večer Rosie?"
Než stihla odpovědět, Josh se na matku napjatě podíval a řekl: "Já bych ji pohlídal, mami. Teda… jestli mi věříš, že-"
Hermiona se na něj usmála. "To bys ale musel teď se mnou zůstat celé odpoledne. Musela bych ti ukázat, jak se přebaluje… krmení potřeba nebude, budeme pryč nejdéle dvě hodiny, ale… Joshuo, nevím…"
"Já s ním taky zůstanu, teto," nabídla se hned Vicky.
"Uvidíme. Musíte mi ještě ukázat, jak to zvládáte. Alo, kdyby-"
"On to zvládne, Hermiono. Kolik ti je, Joshi? Třináct?" zeptala se Alitea.
Joshua přikývnul. "Já se všechno naučím."
"Dobře, Joshi," souhlasila Hermiona a podívala se na svou přítelkyni: "Tak se nejspíš uvidíme až zítra, Alo. To už budu vědět víc."
Ala přikývla a donutila se usmát.
"Teto," zavolal ještě Teddy na vzdalující se Hermionu s Vicky. "Můžu s váma taky, teto? Jen na chvíli?"
"Pojď, Teddy," pozvala ho Hermiona.
Alitea mezitím vzala do náruče malého Davida, který se také probudil a začal se hlasitě dožadovat oběda. Klenutou halou se jeho křik výborně nesl a Alitea ho nervózně začala houpat.
"Já ten kočárek uklidím, paní profesorko," nabídl se i James a Alitea vděčně přikývla.
Oba chlapci mlčky dorazili do přístěnku, který Filch pro tento účel s mnoha výhradami vyhradil, a James zavřel dveře. Opřel se o ně a s nesouhlasným a tázavým pohledem se obrátil na Joshuu: "Co to mělo znamenat? Co tě to, promerlina, napadlo? Proč? Vždyť tam bude Snape!"
"Právě proto," odpověděl suše Joshua.
"Právě proto?!" zeptal se nevěřícně James. "To si jako myslíš, že se skamarádíme a já mu budu říkat strýčku?"
"To bych ti nedoporučoval," odpověděl bez stopy úsměvu Joshua, "i když, pokud po tom toužíš," pokrčil rameny. "Jde o něco jiného. Zajímá tě ještě to proroctví?"
"Samozřejmě! A teď ještě víc, po tom, co říkala ta elfka… a kentauři… Myslím, že to spolu všechno souvisí."
"Nevím. Možná. Ale Snape mi minulý týden toho řekl víc."
"Minulý týden! A ty jsi mi nic neřekl?!"
"Slíbil jsem, že to nikomu neprozradím. Jen tobě, pokud ty slíbíš jemu, že to taky nikomu neprozradíš."
James pomalu vážně přikývnul. "Dobře. Slíbím to. A co Teddy a Vicky? Také mají právo-"
"Právo?" zvedl Joshua obočí. "Proč by měli mít právo cokoli vědět? Z čeho to právo odvozuješ? Ne, ani ty na to nemáš právo, Jamesi. Jsi ale můj přítel, a já s tebou o tom mluvit chci. To je přece víc, ne?"
"Teddy a Vicky nejsou přátelé?" zeptal se James tiše.
"Jsou. Ale… slíbil jsem to."
"Složil jsi Neporušitelný slib?" zeptal se James s viditelnými obavami. "Nebo je tam jiné kouzlo, jako třeba takové, co udělala tvoje máma té zrádkyni z Brumbálovy armády?"
"Ne, samozřejmě, že ne."
"Tak proč?"
"Jamesi," začal Joshua pomalu, "tobě připadá, že obyčejný slib není třeba dodržovat?"
"No… to tak není… určitě je… Jen… když je nějaký důležitý důvod…"
"Jenže ten důležitý důvod nevidím. A nejsem si teď vůbec jistý, jestli na ten oběd máš chodit," řekl zamyšleně.
"Nevěříš mi?" naježil se James. "Jsem schopný zachovat tajemství! Nedokázal jsem ti to snad už? Vždyť jsem nic z toho, co jsme zjistili, nikomu neřek! A ani dneska jsem jim nic neřek, když mluvili o tom, co říkala ta elfka! Já respektuju, že je to tvoje tajemství!"
"Dokud nebude něco, co ti bude připadat jako důležitý důvod-"
"Pokud to ty nechceš, Joshi, nikomu to neřeknu. Přísahám. Ale jen proto, že to slibuju tobě. Jen kdyby… třeba… kdybys byl pryč… teda třeba někde v zajetí, myslím," dodal rychle, "tak bych… udělal bych to, co bych považoval za nejlepší."
"Dobře," přikývnul Joshua. "To je akceptovatelné. Přesto chci, abys to slíbil i Snapeovi. Je to pro tebe problém?"
"Když to není problém pro něho," pokrčil James rameny a ušklíbnul se.

………………
Grimmauldovo náměstí; téhož dne
Večer se s Hermionou, Minervou a Hestií Jonesovou přemístili z okraje školních pozemků na schůzku Fénixova řádu. Byl nervózní, protože to bylo poprvé, kdy nechávali Rosie samotnou, tedy pod dohledem někoho jiného. Původně chtěl, aby ji svěřili Poppy, Hermiona navrhla Aliteu Braunerovou, a to se mu příliš nelíbilo. Dopadlo to ale jinak - k hlídání se naprosto nepravděpodobně nabídl Joshua spolu s Weasleyovou a Hermiona si myslela, že mu musí projevit důvěru. Proč ne, on mu v mnoha věcech důvěřoval, ale pokud šlo o dvouměsíční dítě… Tady přece nejde o důvěru, ale o bezpečnost! Ustoupil po přemlouvání, které se nebezpečně začalo podobat hádce, a on hádky skutečně neměl rád. Samozřejmě však pověřil hlídáním hlídačů i dvě bradavické skřítky, které měly v případě jakéhokoli problému zalarmovat jednak Poppy, a jednak přímo jej.
Přes to všechno se nemohl dočkat, až jednání Řádu skončí. Zamračeně pozoroval svou ženu, jak zaujatě vykládá o té Češce a podivném dopise, který dostala. Když domluvila, rozhostilo se ticho.
První promluvila Hestie Jonesová: "Ten dopis jsi viděla, Hermiono?"
Hermiona se zarazila, pak pomalu zavrtěla hlavou. "Nemá důvod, aby si to vymýšlela, Hestie."
"Myslíš? Třeba aby se mohla vrátit zpět a říct doma všechno, co se o nás dozvěděla?"
"Tvá logika poněkud pokulhává, Hestie," podpořil svou ženu Snape. "Vrátit se může kdykoli. Vůbec nám to nemusela říkat, není v Bradavicích uvězněná."
"Souhlasím," přikývnul Harry. "Kromě toho nemyslím, že ví něco zvlášť důležitého. Nebo jsi jí řekla něco víc?" otočil se k Hermioně s nádechem znepokojení.
"Ne. Jedinými členy Řádu, které zná, jsme já a Severus. Neví nic o-" na okamžik se zarazila, "o tom, co děláme."
"Možná proto, že toho moc neděláme," poznamenal věcně Burton Battley.
"Ale-" nadechnula se k protestu Hermiona.
"Nech to být," mávnul rukou Battley, "probereme to později. Teď se vraťme k tématu. Zkusím to shrnout. Braunerovou jsme tu viděli, na mě působila velmi věcně a logicky. Jsme opatrní a je to v pořádku, Hestie, ostatně proto tu teď Braunerová není. Ale není třeba být příliš opatrný, protože potom naše činnost postrádá smysl. Souhlasím se Severusem a Harrym - neví nic skutečně důležitého-"
"Nebo možná jen nevíme o tom, že ví něco důležitého," podpořila Hestii její přítelkyně Ailith Farleyová.
"Dobře, Ailith, nevíme o tom, jestli ví něco důležitého," přikývnul Battley. "Stejně jako nevíme nic o tom, že by byla jeho špehem. Hermiona a Severus jí důvěřují-"
"Ve skutečnosti jsem nikdy neřekl, že jí důvěřuji," přerušil ho klidně Snape.
"Nemám pocit, že Braunerové nedůvěřuješ."
"Jistě. Ani to jsem neřekl."
"Dobře, Hermiona Braunerové důvěřuje, Severus neřekl, že jí nedůvěřuje," usmál se bystrozor.
"Já paní Braunerové také důvěřuji, Burtone," promluvila Minerva McGonagallová. "Ostatně byla vyslechnuta pod Veritasérem. Je tedy nepochybné, že ačkoli může být podvedena, ona sama zrádkyní není."
"Přestože jsem nakloněn tomu myslet si, že paní Braunerová skutečně není špiónka, ostatně v opačném případě bych nikdy nesouhlasil s jejím pobytem v Bradavicích, nepovažuji to za nezpochybnitelně jisté, Minervo," oponoval Snape.
Harry se na něj překvapeně podíval: "Nepovažuješ Veritasérum za stoprocentní důkaz? Máš snad informace o tom, že by nebylo spolehlivé?"
"Ne, jistěže ne. Avšak jde o Gellerta Grindelwalda. Musíme počítat se vším." Snape zachoval neproniknutelně klidnou tvář, přestože si byl vědom pronikavého pohledu Burtona Battleyho.
"Dobře, takže podle těch, kdo znají Braunerovou více než my ostatní, co jsme ji viděli jen jednou, to vypadá těsně ve prospěch její důvěryhodnosti," shrnul Battley. "A hlavně - žádost je logická a dost jednoduchá. Znamená jen minimální riziko, protože nejspíš ve skutečnosti nemá, co prozradit."
"Ví, že se zajímáme o Grindelwalda," namítla Levandule.
"Jen proto, že nám jeho identitu sama prozradila. To, že jsme se o něj zajímali dříve, vědět nemůže," nesouhlasil její manžel Terry Boot.
"Ve skutečnosti všechno, co víme o dění z Čech, víme od ní," řekl Bill Weasley. "Co Malfoy, Severusi? Hovořil jsi s ním o této záležitosti?"
"Ano."
"Je nám k ničemu. Nic zajímavýho zatím nepřines. Nemá smysl s ním počítat," řekl pohrdlivě Ron.
"Nějaké informace přeci jen přináší. Pro mě je spíš problém, že nevím, čemu z toho věřit," oponoval Burton Battley.
"Nevěřím mu," sevřel rty Ron.
"To asi úplně nikdo, Rone," řekla Hermiona. "V tom se přece od začátku nic nezměnilo, ne? Ale to přece neznamená, že nemůže mluvit pravdu."
"Draco už dříve potvrdil, že paní Braunerová nepatří ke Smrtihlavům. Minule mi řekl, že Grindelwald ví, že je v Bradavicích, že ho však nezajímá, jde mu jen o jejího muže. O dopise nic neví," shrnul Snape.
"Všechno, co Ala říká, je s tím v souladu, je to podpořeno nepřímými důkazy," namítla Hermiona. "Problém ale je, že ani jí nevěříte. A nic s informacemi, které přinesla, neděláte," podívala se s výčitkou na ministra, "Burton má pravdu."
Oči všech se obrátily na Kingsleyho, který obvykle jen naslouchal. Nyní již mlčet nemohl, napjaté ticho prozrazovalo, že s Hermionou téměř všichni více či méně souhlasí.
"Hermiono," promluvil konečně ministr. "Je to složitější. S ostatními ministry komunikujeme, to může potvrdit Fleur i Alice Tolipanová," obě ženy mlčky přikývly a nespouštěly pohledy z ministra. "Osobně jsem hovořil s mým českým protějškem. A nespoléháme se na to, informace se snažíme monitorovat i vlastními lidmi," nepatrně pokývnul směrem k Evandrusovi. "Jenže pro potvrzení informací paní Braunerové nemáme žádné přímé důkazy."
"Což nemusí nic znamenat, pokud mají vše pod kontrolou, jak ona tvrdí," zamračila se Hermiona.
"Jistě, máš pravdu. Neříkám to proto, že bych chtěl její tvrzení zpochybňovat," přikývnul Kingsley. "Jsem si vědom toho, že můžou být vědomě či nevědomě pod jeho kontrolou. Svolávám setkání evropských ministrů čar a kouzel. Budu s nimi hovořit osobně, a pokud není cokoli v pořádku, zjistím to. A pokud si toho nejsou vědomi, pokusím se je varovat."
"Kdy to bude?"
"V září," odpověděl.
"To je skoro půl roku, Kingsley!" vykřikla nespokojeně Hermiona.
"Možná není rozumné čekat až do září, Kingsley," řekl pomalu Snape. Chápal Hermioninu nervozitu, bylo to příliš daleko.
"Nezvládneme to dřív," zavrtěl hlavou Evandrus. "Přílišným spěchem bychom se také mohli prozradit. Navíc nemáme žádný ověřený důvod pro mimořádný postup, musíme proto respektovat obvyklé procedury."
"Máme ale potvrzené ty zprávy o těch romských osadách v Maďarsku a Rumunsku, to by nemohl být důvod pro mimořádný postup?" zeptal se Harry.
"Ne. Podle mínění ostatních je to čistě mudlovská záležitost," zavrtěl hlavou Kingsley. "Nemáme žádné skutečné důkazy pro jiné tvrzení."
"A to proroctví?" zeptala se Levandule.
"Levandule," řekla Alice Tolipanová, "nemůžeme předložit na mezinárodní úrovni záznam vystoupení tak zpochybnitelné osoby, jako je Trellawneyová."
"Kromě toho jim proroctví prozradit nemůžeme, když mezi nimi mohou být i lidi Grindelwalda," řekl Harry.
"A co ty povodně a požáry v Československu?" zeptal se Ron. "To není mudlovská záležitost. Na takovou náhodu nevěřím."
"To jsou teď dva státy, Rone," zavrtěla nevěřícně hlavou Hermiona.
"To je jedno, ne?" mávnul rukou Ron. "V tom není ta podstata, ne?"
"Minimálně to svědčí o tom, že se Grindelwald neomezuje na jeden stát," řekl vážně Bill.
"Jenže české ministerstvo netvrdí, že je to náhoda. Tvrdí, že za to může právě ten Brauner," řekla Hestie Jonesová. "Jak si můžeme být jistí, že to není pravda?"
Hermiona se na ni vztekle podívala. Nadechla se k odpovědi, než však stačila cokoli říct, přerušil ji hluboký a klidný hlas ministra.
"Je to tak, Hermiono. Já jsem také nakloněn paní Braunerové věřit. Ale stát - nebo zástupce státu - nemůže jednat na základě víry v tvrzení jedné osoby."
"Kterou navíc prakticky neznáme," doplnila Hestie s uspokojením.
"Takže ty jí nechceš pomoci?" uhodila Hermiona na Kingsleyho.
"To jsem neřekl," ministr stále mluvil naprosto klidně. "Člen Řádu tak jednat může. Jen si musí být vědom toho, že ho Velká Británie oficiálně nepodpoří a že se od něj v případě potřeby distancuje. Nejde a nemůže jít o akci ministerstva."
"Tohle ale není akce-" začala nespokojeně Hermiona.
"Není," nenechal ji domluvit Kingsley. "Jsem si toho vědom."
Rozhostilo se ticho, které po chvíli přerušil Burton Battley: "Fajn. Zkusme se už dostat k nějakýmu závěru. Paní Braunerová nemá žádné informace, které by kohokoli z nás mohli ohrozit, snad s výjimkou toho, že ví o členství Hermiony a Severuse v Řádu. Riziko je tedy malé, pokud vůbec nějaké, protože komukoli by došlo, že Hermiona Grangerová bude členkou nějakého spolku, který se o takové věci zajímá. Nemyslím, že je to příliš překvapivá informace. A totéž samozřejmě platí i o tobě, Severusi," kývnul ke Snapeovi. "S tímto rizikem jste vy dva podle všeho smířeni," podíval se tázavě na Snapea a Hermionu.
"Jistě," pokývla hlavou Hermiona, zatímco Snape jen zvedl obočí.
Byl si téměř jist, že Alitee můžou důvěřovat. A ve skutečnosti nebyla možnost, jak ji zde zadržet, protože k opuštění země jejich pomoc nepotřebovala. Neměli důkazy, aby ji mohli oficiálně zatknout. Ostatně, pokud by jí skutečně nevěřil, zabil by ji a nikoho z Řádu by nežádal o dovolení či rozhřešení. Pravda byla, že ve skutečnosti jí věřil. A Burton měl pravdu. "Ano, Burtone," řekl konečně nahlas.
"Jsou zde jiný rizika z toho, že jí poskytneme ta přenášedla?" pokračoval Battley.
"Může sem přenést někoho, koho tu fakt nechceme," ozval se Seamus Finnigan.
"A taky se k nám můžou dostat jakýmkoli jiným způsobem," usmál se Battley. "Naše přenášedla budeme mít pod kontrolou, tohohle bych se fakt nebál."
"Může jich být hodně," nevzdával se Seamus.
"Můžeme zapojit i další bystrozory, Kingsley?"
"V tomto ano," přikývnul ministr.
"My také pomůžeme," poznamenal Evandrus Virdee.
"Tedy - má někdo nějakou další námitku?"
Nikdo neměl, pak se však k překvapení nejen Severuse, ale soudě podle výrazů i ostatních, ozvala Hermiona: "Je to nebezpečné," řekla tiše. "Může to být past na paní Braunerovou. Chtějí chytit jejího muže."
"To je ovšem riziko, které je očividně ochotná podstoupit."
"Ale-"
"Není na nás, abychom to za ni rozhodovali. My zvažujeme naše rizika. Pokud jí možnost zachránit své lidi za to stojí, měli bychom to respektovat."
"Neřekla jsem, že to nechci respektovat. Neměli bychom ji ale v tom nechat samotnou."
"To nemyslíš vážně, Hermiono!" vstala Hestie Jonesová a začala nervózně přecházet.

--------------------------------------------------------
Pokračujte na další část kapitoly




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014