ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá pátá: Dopis

21. listopadu 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Životu lze porozumět jen zpětně, ale musíme ho žít hledíce dopředu."
Kierkegaard


Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola čtyřicátá pátá: Dopis

Píšu Ti, protože mě trápí spousta věcí,
nejen prázdný cesty domů
a to věčný přemejšlení k tomu.
Trápí mě pět ranních probuzení v týdnu
a to pořád není všechno.
Trápí mě, že mě lidi nechápou
a že se držejí svejch kolejí
a kolem jako by nic a kolem jako by nic
jenom prochází se.

Dvě lodě na vodě,
dvě ryby pod hladinou,
při svý cestě za vidinou
snad dobrý lidi nezahynou.
Mám jenom jediný přání.
Nikdy neskončit na dně.

Dvě lodě na vodě,
dvě ryby pod hladinou,
při svý cestě za vidinou
snad dobrý lidi nezahynou.
Mám jenom jediný přání.
Nikdy neskončit špatně.

Píšu to Tobě, Ty snad tušíš oč tu běží.
Proč na vyhlídkový věži stojím, s rozumem v koncích.
S životem na startovní čáře, kolem ty nechápavý tváře.
Píšu Ti, protože mi schází Tvoje síla a Tvý pastelový oči.
Mám trochu strach, že svět se rychle točí,
no a že když neseskočím a nezlámu si kosti,
jako bych tu nebyl. (Debil).

Píšu Ti o tom, že mě děsí tisíc věcí,
jako pocit ježka v kleci, jako: "Promiň mi ten výraz,
byl jsem pod vobraz, ale zůstaňme přátelé,
vždyť se nic nezměnilo."
Jsem hadr na podlahu, jsem pára nad kotlem,
mám jenom marnou snahu a jeden velkej sen,
ale nic převratnýho není ve mně,
není ve mně ukrytýho.

Je první květen a v parku tolik lásky,
voní to létem a sluncem
a spoustou hezkejch okamžiků.
Utíkám před Tebou na tramvaj,
pro obálku, známku,
schránku a černej čaj,
to aby lépe se mi přemýšlelo,
to abych věděl, co psát.

Dvě lodě na vodě,
dvě ryby pod hladinou,
při svý cestě za vidinou
snad dobrý lidi nezahynou.
Mám jenom jediný přání.
Nikdy neskončit na dně.

Tomáš Klus


Bradavice; 12. května 2012

Uplynulo už deset dní ode dne, kdy Alitea odjela, a stále od ní neměli žádné zprávy. Místo, kam se měla přemístit s manželem a přáteli, členové Řádu hlídali až do pátku, kdy se mezinárodní přenášedla dodaná Evandrusem Virdeem deaktivovala. Ala se nevrátila, nikdo přenášedla nevyužil. Hermiona si proto byla prakticky jistá, že to byla past, totéž si ostatně myslel i Severus a Harry, a nejspíš i ostatní členové Řádu. Žije aspoň? Možná by měla raději doufat, že je po smrti, protože kdo ví, co by jí Gellert Grindelwald mohl udělat. Opět se jí vybavila vzpomínka na ten večer. Měla tehdy pocit, že nemá už žádnou naději, doufala jen v rychlou smrt. A přitom naději měla, ta naděje byla v jejím utrpení. Nevzdala to. Zvolila život, když jí Severus možnost volby dal, a zvolila správně. Možná je dobře, že možnost volit neměla předtím, protože kdyby mohla bezbolestně zemřít v okamžiku, kdy se objevil Voldemort, udělala by to. Možná je dobře, že volit nemůžeme, protože nemůžeme nikdy předvídat všechny okolnosti, nevíme, co se stane. Ve skutečnosti nevíme, kdy už skutečně žádná naděje není. A možná Alitea má ještě naději, vždyť ta Grindelwaldova partnerka, Judita, byla její přítelkyně. Možná ji zachrání, vždyť to není vůbec nereálné.
O smrti Petra Braunera se dozvěděli z novin až týden po Aliteině odjezdu, protože i v Denním věštci byla stručná zpráva o tom, že kdesi v Čechách se podařilo konečně zabít kouzelníka, který měl na svědomí několik hromadných vražd mudlů. Dům, kde jej nalezli, vybuchl a při akci zemřelo několik bystrozorů ze speciálních oddílů, tak to alespoň psal Věštec. Napsali také, že podle zpráv českého Ministerstva čar a kouzel pravděpodobně ostatní členové party uprchli a že je dále hledají.
Severus se vrátil ze společné snídaně ve Velké síni, právě když kojila malého Davida.
Překvapeně se na ni podíval: "Myslel jsem, že ho krmíš z lahvičky."
"Dělala jsem to, ale…" Hermiona nedořekla, místo toho se na něj smutně podívala.
"Máš pocit, že jeho rodiče jsou mrtví."
"Ty ne?"
"Jsem si téměř jist, že jsou. Přesto bys možná neměla… Není tvůj syn, Hermiono."
"Vadí ti to? Mám dost mléka pro oba. Rosie to nepoškozuje."
"O tom nepochybuju," řekl tiše a posadil se naproti ní. "Ne, nevadí mi to. Jen se bojím, abys… Můžou pro něj přijít jeho příbuzní. Neměla bys ho považovat za svého."
"Já to přece vím. Pokud se Ala vrátí… nebo její muž… nebo kdokoli z jejich rodin… Jenže my nevíme, jestli pro něj někdo přijde. A kdy. A do té doby se k němu budu chovat, jako by to můj syn byl. Možná to pak pro mě bude těžší, ale tady nejde o mě, ne?" usmála se smutně.
David mezitím dopil a zvědavě si prohlížel Snapea. Pak se na něj zkusmo usmál, a když mu Snape úsměv nevrátil, začal natahovat.
"Děsíš ho," otočila ho Hermiona ke svému rameni, aby ho nechala odříhnout. "Koťátečko, teta tě nedá, teta tě teď přebalí a dá spinkat," broukala mu.
Když přebaleného chlapce uložila k spánku na balkon vedle spící Rosie, posadila se vedle otevřených balkonových dveří a obrátila se k manželovi: "Vůbec nemáme jistotu, že jsou opravdu mrtví. Dobře, Alu nejspíš zajali, o tom jsme mluvili, ale proč si myslíš, že je mrtvá? Mnohem pravděpodobnější je, že ji nechávají naživu. I když by pro ni možná bylo lepší, kdyby mrtvá byla," dodala tiše.
Vážně ji pozoroval. "Nepochybně by to bylo lepší, a když ne pro ni, tak pro nás a její přátele. A jsem dokonce přesvědčen, že si tuto cestu zvolila."
"Nemyslím, že by jí to dovolili," zavrtěla hlavou Hermiona. "Ledaže… Severusi, co o tom vlastně víš?"
"Požádala mě o pomoc. Vyhověl jsem jí," odpověděl s neproniknutelnou tváří.
Hermiona se na něj vážně dívala. "Ale je to… nemusela mít možnost…"
"Měla," odpověděl bezvýrazně Snape. "Nebudeme o tom mluvit."
Hermiona se na něj nesouhlasně podívala, dále se však neptala. Věděla, že pokud se rozhodl jí nic neříct, neexistuje způsob, jak jeho rozhodnutí zvrátit. Alespoň ne hned, vrátí se k tomu, až bude vhodná příležitost. "A Petr Brauner? Víme jen to, co je v novinách. Nebo víš něco jiného?"
"Přišly mi ty překlady českého tisku," položil před ní tlustou obálku. "Ještě jsem to celé nečetl, to nechám na tobě. Ale zdá se… Je pravděpodobné, že to tak je, Hermiono. Máš ale pravdu. Jistotu nemáme." Položil na stůl ještě jednu obálku, podstatně tenčí.
"Co to je?" zeptala se nedůvěřivě. Obálka vypadala jako obyčejný mudlovský dopis, měl dokonce známky s nápisem Česká republika a razítka mudlovské pošty. Jak se do Bradavic dostala mudlovská pošta?
"Doručila to dnes Minervě sova z Děravého kotle. Není v něm žádná magie, zkontroloval jsem to. Adresovaný je paní Braunerové, tak mi to Minerva dala pro tebe. Otevřeš jej?"
"Myslíš, že můžu? Je to dopis pro Alu, ne pro mě."
"Jsem si jist, že můžeš," kývnul trpělivě na její spíše řečnickou otázku.
Hermiona obálkou nerozhodně otáčela v rukách. To písmo neznala. Kdo Alitee posílá mudlovský dopis? Petrovi rodiče? Rozhodně by se z něj mohli dozvědět víc. Opatrně obálku otevřela a rozložila dva složené papíry vytržené z obyčejného kroužkového bloku. Byly hustě popsané drobným rukopisem, avšak česky. Jediné, čemu rozuměla, bylo oslovení a podpis.
Byl to dopis, na který Ala tolik měsíců marně čekala. Dopis od jejího manžela.

……………………


Malá Morava - Sklené; téhož dne

Kazi stála u starého sporáku, v kterém se topilo dřevem, a vařila pro celou partu čočkovou polévku. Pro celou partu… Ne, nebyla to celá jejich parta, ne bez čtyř z nich. A byla to vůbec ještě bez Petra parta? Už od minulé středy nevěděli nic o Petrovi a Medě. Naposledy je viděli v starém úkrytu na Vysočině, do nového domu v podhůří Kralického Sněžníku je měli následovat až druhý den. Prý museli ještě něco zařídit… Kazi si dokázala dost přesně představit, co zařizovali, to ale teď nebylo vůbec důležité. Důležitější bylo, co se přesně stalo potom, protože od té doby ani od jednoho z nich neměli žádnou zprávu. Jsou ještě naživu?
Ve středu, až více než týden poté, se teprve v novinách objevily zprávy o tom, že našli hledaného vraha z Kojatic. Podle zpráv jej oddíl speciálních sil ministerstva obklíčil v domě, ve kterém se schovával - a podle popisů a fotografií šlo o jejich starý úkryt na Vysočině - a Petr dům zničil. Přitom měl zemřít nejen on, ale i hodně těch speciálních bystrozorů. Noviny z nich dělaly hrdiny… Kazi bezmocně sevřela pěsti - ne nebyli to hrdinové, ani speciální bystrozorové, ledaže by již Gellertovi lidé tvořili součást oficiálních struktur. Vlastně to nebylo vůbec vyloučené. Datum útoku odpovídalo - 2. května. Zpoždění mezi událostí a zveřejněním vysvětlovali tím, že ministerstvo zprávu pustilo, až když proběhla nepochybná identifikace mrtvých. Zejména zločince Petra Braunera.
A o Medě ani zmínka.
Zuřivě míchala jíšku, namísto aby použila míchací kouzlo. Zločinec. Petr není zločinec, nikdy nebyl. Zločinci jsou ti, kteří jej šli zabít, zločinec je Roman, tedy Grindelwald, jak byl přesvědčený Petr. Byl? Jako by již přijmula jejich zprávu z novin jako fakt. Zavrtěla hlavou, jejich zprávám se přeci věřit nedalo. Jen je chtějí demoralizovat. Jenže všechno vypadalo reálně, nepříjemně pravděpodobně. Přesto jistotu mít nemohli, Kazi pořád doufala, že se tu Petr najednou objeví a že se svým nenapodobitelným způsobem usměje a bude se divit, proč jsou tak zaražení. Nemusela to být pravda, pořád to spolu probírali a snažili se té zprávě nevěřit, protože jim bylo jasné, že noviny píšou to, co chce Roman, aby psaly.
Ale kde byla Médea?
"Nějaké nové zprávy?" zeptal se Jarek, který se právě vrátil ze zásobovací výpravy do jedné ze samoobsluh. Nebylo možná úplně správné, že si půjčovali potraviny bez zaplacení, ale nebojovali snad i za jejich svobodu?
"Mluvila jsem se spojkou od Tomáše, zveřejnil to na internetu. Všechny informace. Co jsi přinesl dobrýho?"
"Kuřata. Upečeš je?" začal uklízet úlovek. Noviny, jedny od každého titulu, co vycházely, položil na stůl před Ondřeje Nováka. "A má to smysl? Mudlové tomu nebudou věřit, různých spikleneckých teorií je internet plný. A spiknutí kouzelníka… To je jak z nějaký knížky pro děti. A kouzelníci na internet nechodí," zavrtěl hlavou.
"Někteří ano. Vždyť i Roman ho využívá."
"Grindelwald," opravil ji suše. "Jo, někteří internet znají. A někteří tam i chodí. Ale hodně málo."
"A co je tedy osloví," pokrčila Kazi podrážděně rameny. "Máš snad lepší nápad?"
"Rádio. Nemohl by Tomáš vysílat z Ameriky? Rovnou v různých jazycích.
"Myslíš Hlas Ameriky?" zeptal se pobaveně Ondra Novák.
"To je dobrý název, to jsi vymyslel?" odpověděl s uznáním v hlase Jarek.
"Ne, to už existuje. Mezi mudly. Vysílali za totáče…" mávnul rukou, "to je jedno. Netuším ale, jestli to technicky jde zvládnout. Asi je hodně složitý vysílat na dálku."
"Možná by to šlo i z Evropy. Anonymní mají své lidi všude, ne?" zeptal se Lukáš Čarek, který před chvíli sešel do kuchyně z půdní ložnice.
"Jo, mají. Aspoň myslím," přikývnul Ondřej. "Ale fakt si nejsem jistej, jestli to k něčemu bude. Problém je, že se jim nechce tomu věřit. Bylo by to nepohodlné," ušklíbl se. "Kdyby chtěli, tak viděj už teď."
"Možná ano, možná ne. Určitě se jim hodí neznepokojovat se, ale musíme udělat všechno pro to, abychom jim otevřeli oči. A třeba někdo uvěří a přidá se k nám."
"Jak je vlastně Šimoně, Lukáši?" zeptala se tiše Kazi.
"Už líp. Dal jsem jí uspávací lektvar. Spí."
"Je mi to líto," odpověděla Kazi. "Je tam s ní Doubravka?"
Lukáš přikývnul. "Možná," zaváhal, "je to tak lepší. Teď a tady… nejspíš je dobře, že se nenarodí. A Šimona se z toho dostane."
"Hm," přikývla Kazi. Měl Lukáš pravdu? Racionálně vzato nepochybně měl. Narození dítěte na útěku. Bez možnosti obrátit se na lékouzelníky, dokonce i bez lektvarů Médey, i když Doubravka byla na uzdravovací kouzla dost dobrá, a i ty lektvary vcelku zvládala. Dokázali by to. Snad. Ale bylo by to riziko - pro Šimonu, pro to malé. A nešlo jen o porod. Byli psanci, a i tohle útočiště brzy budou muset opustit. Samozřejmě, že měl Lukáš pravdu. Ale byla to ošklivá pravda, krutá pravda, proti níž se v Kazi všechno bouřilo.
Najednou se ozvala v předsíni rána, jako by se někdo přemístil, přestože všichni zbývající členové party byli v domě. Podívali se na sebe, a všichni mlčky vytáhli hůlky. Lukáš i Jarek se postavili za dveře, z každé strany jeden, napjatí jako šelmy.
Dveře do obytné kuchyně se otevřely. Stála v nich Médea Dykastová.
"Nemusíte na mě mířit, kluci. To jsem já."
"Tím si nejsem tak docela jist," odpověděl chladně Jarek. "Jakou knížku má nejraději Doubravka?"
"Střečka od Voynichové. Jsem to já, Jarku."
"Dobře," přikývl Jarek, hůlku však sklopili jen Ondřej a Kazi.
"Co je s Petrem?"
"Je mrtvý," řekla bezbarvě.
"Jak to víš? A jak to, že ty nejsi?" převzal Lukáš štafetu výslechu.
"Říkáš to, jako by tě to snad mrzelo!" podívala se na něj ostře. "Co se děje? Kdy sklopíte ty hůlky?"
"Až ti budeme věřit, Medo."
"A proč byste mi neměli věřit?" odpověděla Médea podrážděně. "Kdybych vás zradila, nebyla bych tu sama. Ty hůlky by vám pak byly k ničemu."
"Na tom něco je, kluci," řekla Kazi a pátravě se na Medu dívala. Měla pravdu. Médea celou dobu věděla, kde jsou. Reakce Lukáše a Jarka ji překvapila - nikdy nemluvili o tom, že by se měli mít před Medou na pozoru. Spíš si mysleli, že je zajatá nebo mrtvá spolu s Petrem. "Ale je to divný, Medo, kde jsi byla tak dlouho. Vysvětlíš nám to?"
"A kde jsi byla, když náš dům vybuchnul," díval se na Médeu nesmlouvavě Jarek.
"Dáš mi trochu čaje, Kazi?" posadila se Médea ke stolu, nevšímajíc si nadále dvou napřažených hůlek.
Kazi přikývla a za pomoci ohřívacího kouzla čaj během několika okamžiků připravila. Odlevitovala jej k Medě, sedící osaměle u stolu. Ani Ondřej si k ní nepřisedl.
"Chápu, že to vypadá zvláštně. Vlastně bych se neměla za vaše uvítání zlobit," začala tiše s hlavou sklopenou k čaji, který míchala, a Kazi se v jejím hlase snažila nalézt zaváhání či jiné známky toho, že nemluví pravdu. "Jenže já jsem nevěděla, co se Petrovi stalo. Až potom, když to bylo v novinách."
"To už je víc jak týden," mračil se Jarek. "Kde jsi byla?"
"Vím. Byla jsem u rodičů. Chtěla jsem ještě něco…" pod nedůvěřivými pohledy přátel zmlkla. Sáhla do malé kabelky z dračí kůže a položila na stůl mušle. "Jsou to přenášedla. Mezinárodní. Otec je pro všechny obstaral." Rozhlížela se po ostatních, ti však mlčeli. "Můžeme zmizet ze země…" dodala tiše.
"Jak to bylo ten večer? Myslela jsem, že jsi zůstala s Petrem."
"Nezůstala. Chvíli samozřejmě ano, jenže pak jsme se pohádali."
"Proč?" navázal na Kazi Lukáš.
"To je jedno," zavrtěla hlavou Médea.
"Tím si nejsem jistý," nespouštěl z ní pohled Lukáš.
"Je to soukromé," sevřela rty Médea. "Měla jsem ho ráda, rozumíte!"
"Rozešli jste se, a proto jsi ho vydala?" Jarkův hlas zněl nesmlouvavě.
"To už přeháníš, Jarku!" Médea vstala a vztyčila hlavu. "Jak můžeš něco takového vůbec vypustit z úst? Po tom, co jsem pro partu celou dobu dělala? Co jsem pro Petra dělala? Do jisté míry máte na nedůvěru právo, ale tohle je opravdu příliš," sevřela rty. "Kdybych vám chtěla ublížit, tak bych to udělala úplně jinak!"
"Jenže já mluvím o Petrovi, Medo," poznamenal nevzrušeně Jarek.
"Petra jsem milovala," zašeptala Médea. "Je mi líto, že zemřel."
"Jak víš, že je opravdu mrtvý?" zeptal se znovu Lukáš.
"Jako vy," těkala pohledem z jednoho na druhého. "Z novin."
"Ty věříš novinám?"
Médea se stisknutými rty zalistovala výtiskem Lidových novin, které ležely na stole, a ukázala na obrázek poničeného domu. "Protože i podle toho, co píšou, je to ten dům. A matka tam poslala skřítku. Tvrdí, že to tak je. A otec… říkal, že je to pravda. Že je mrtvý," sklopila hlavu a v očích se jí zaleskly slzy. "Ministerstvo identifikovalo jeho tělo."
"Myslel jsem, že ten dům vybuchnul."
"Ano," řekla tiše Médea. "Možná bych neměla… když už teď mi nevěříte, ale… nemám důvod vám neříct pravdu," zvedla konečně oči. "Řeknu vám to všechno. Otec mě vzal na ministerstvo, abych identifikovala jeho tělo. Ležel v kapse vytvořené trámy. Jeho obličej byl téměř… poznala jsem ho," řekla s bolestí v hlase.
"Proč ty?" Lukášova otázka zněla jako výstřel.
"Jako jeho spolužačka. A nebyla jsem tam sama, pozvali tam i Bertolda Pauliniuse," Médein hlas zněl bezbarvě. "Nezastíral, že je Jeho. Nosí na krku zvláštní šperk - motýla smrtihlava. Řekl mi, že to pro Něj tímto končí. Dává nám šanci. Můžeme se přihlásit. Můžeme zmizet ze země. Máme čas do konce měsíce."
"Ta přenášedla jsou od něj?"
"Ne," zavrtěla rázně hlavou. "Dal mi je otec."
"To se přece nevylučuje," nespouštěl z ní oči. "Jak to bylo ten večer?"
"Už jsem to říkala. Nepohodli jsme se. Odešla jsem domů. Myslela jsem, že je s vámi. Nevěděla jsem, co se stalo! Vůbec nic jsem nevěděla," opakovala tišeji.
"To už jsi říkala," přikývnul netrpělivě Jarek. "Zopakuješ to všechno pod Veritasérem?"
Médea se na něj nevěřícně dívala. "To nemyslíš vážně, Jarku. Víš vůbec, jak mě to uráží?"
"Proč? Pokud mluvíš pravdu…"
"Samozřejmě, že mluvím pravdu," zvedla opět hrdě hlavu. "Kromě toho - kde bys vzal Veritasérum?"
Jarek beze slova vytáhl lahvičku s čirou bezbarvou tekutinou a přiblížil se téměř až k ní. "Dáš si?"
"Blafuješ. Je to jen voda," dívala se mu nehnutě do očí.
Jarek však pohledem neuhnul, jen se lehce usmál: "Možná. Vyzkoušíš to?"
"Nenechám se takto urážet," řekla Médea ledově. "Ta přenášedla vám tu nechám. Už kvůli Šimoně… Ale… My už si nemáme co říct. Sbohem."
Ozvalo se prásknutí. Médea se přemístila pryč.


Podívali se na sebe, v očích neochotné pochopení.
"Byla to ona," řekla tiše Kazi a cítila se hrozně. Mohla se snad Médea dozvědět o tom, že ona a Petr… Mohl být tohle důvod? Neřekla, to, nenaznačila to ani pohledem. Jenže i pokud by tohle důvod byl, omlouvalo by ji to? Ne, stokrát ne. Médea Petra nevlastnila, neměla ve skutečnosti žádné právo se na něj ani zlobit, natož ho kvůli takové věci zradit. A možná… třeba se mýlí, třeba to ona nebyla. Třeba měla pravdu ve všem, co říkala. Kdyby byla nevinná, tak by se jí to skutečně dotklo, pak by možná zareagovala naprosto stejně.
"Třeba ne," vyjádřil její myšlenky Ondřej Novák. "Přece jen z toho, že si nechtěla vzít to Veritasérum… Vždycky byla hrdá, chápu, že ji to urazilo. Ostatně - kde jsi vzal Veritasérum, Jarku?"
"Nevzal," pokrčil rameny Jarek. "To ale na věci nic nemění. A není to jen proto, Ondro. Do domu chráněného Fidéliem by se jen tak nemohli dostat. Měla motiv, měla příležitost. Musela to být ona. A nechtěla si vzít Veritasérum. Je to jasný."
"Souhlas," přikývnul Lukáš.
"Jaký motiv? Vždyť… ona a Petr…"
"Jo. A taky Petr a-"
"Měla motiv," nenechala jej to říci Kazi a slova se jí téměř zadrhla v krku. V očích ji pálilo. Tohle neměla nikdy dopustit. Byla to její vina. A skutečnost, že i Meda byla vinná, dokonce ani to, že její vinna byla větší, na tom nic nemohlo změnit.
"Tak proč jste ji nechali jen tak zmizet?" mračil se Ondřej.
"Protože… byla příliš dlouho s námi. A opravdovou jistotu nemáme," odpověděl místo Jarka tiše Lukáš.
"Úplně jistý si teda nejste."
"To není podstatný," zamračil se Jarek. "Stačí, že je to pravděpodobný. Dost hodně pravděpodobný. Ale máš pravdu. Zabít ji, když nemám stopro jistotu… Nedokázal jsem to."
Ondřej pomalu přikývnul. "Ano, pravděpodobnost pro opatrnost stačí. Ale pro něco takového ne. Jenže jestli opravdu zradila Petra… Není to tu bezpečné."
"To máš pravdu. Mizíme. Dojdi pro holky, Lukáši, během hodiny musíme být pryč. Raději dřív."
"Kdyby nám chtěla ublížit, nebyla by tu sama, Jarku. V tomhle měla pravdu."
"Možná. Ale riskovat to nebudem."
"A ta přenášedla?" zeptala se tiše Kazi. Byla to cesta ke svobodě? Poslední pokus Médey zasloužit si odpuštění? Pokud tedy byla vůbec vinná. "Třeba jí skutečně křivdíme, kluci."
"Možná," pokrčil rameny Jarek. "Jenže si už jednoduše nemůžeme dovolit jí věřit. "A přenášedla… Nejspíš vedou přímo nebo nepřímo k Němu."
"Nemusí."
"To ale nestačí, že," podíval se na ni a hůlkou přenesl všechny mušle na zápraží, kde je nechal vybuchnout. Nikdo mu v tom nebránil.
Pak se vrátil ke Kazi a chytil ji kolem ramen: "Neboj, dokážeme to. Přežijeme a vyhrajeme. Slibuju, Kazi."

………………….

Bradavice; téhož dne

Byl večer, už téměř tma a on šel zamyšleně po mírně stoupající cestě k hradu. Nepřemístil se přímo do školy, byl krásný večer, a on se chtěl projít, potřeboval si utřídit myšlenky.
Konečně se sešel s Dracem Malfoyem a byl plný rozpaků a zvláštní pachuti z tohoto setkání. Draco se změnil, to bylo zřejmé. Jen netušil, jak moc. Nikdy mu úplně nevěřil, ale vždy věřil Brumbálovi v tom, že je v něm dobrá podstata. Vzpomněl si, jak ho poprvé držel v ruce jako novorozence. Jak jej viděl vyrůstat. Byl krásným dítětem, velmi jemným a hodným dítětem - snad až příliš na chlapce. Byl jeho kmotřencem, synem ženy, které byl povinován přinejmenším vděčností. Snažil se ho vždy chránit. Jenže pokud je nyní skutečně na straně Gellerta Grindelwalda - a řada indicií tomu nasvědčovala - už jej chránit nedokáže. Je už mužem, svůj život si určuje sám. Z někdejšího dítěte však v něm stále něco zůstávalo, určitá bezmocnost, snad submisivita. Poddajnost pečlivě maskovaná chladnou vypočítavostí, racionalitou. Jeho ocelově šedé oči studily. A jeho tvář byla nehybná, byla maskou, v tomto si s ním už nezadal. Co bylo jeho pravou tváří? Kdy to byl Draco Malfoy a kdy jeho maska? A věděl to vůbec on sám? Ne, nemůže jej chránit, a vlastně ani nechce, to věděl už dávno. Jen to stále zanechávalo hořkou pachuť.
Od Wolfrica Scamandera věděl, že se něco děje, že Draco něco chystá. Na ostrov vlkodlaků jezdil za obchodem, a Evandrus skutečně ověřil, že se tento obchod uskutečňuje a že je dokonce ziskový. Nemusela to tedy být záminka. Ale s největší pravděpodobností byla, téměř jistě byla. Scamander mu před týdnem tvrdil, že měl dojem, že minulý úplněk zahlédl v domě Kenleyho Selwyna přeměněného vlkodlaka i po svítání. Měl dojem… Jak vážně má brát dojem vlkodlaka těsně po přeměně? Navíc, pokud se díval z denního světla do přítmí domu… Co vlastně mohl vidět?
Podceňovat by tu informaci ale neměl, Scamander byl přesvědčený, že něco chystají. Mohli najít prostředek, jak přeměnu prodloužit? Vyloučeno to nebylo, ostatně na tomto poli jej Pán zla nutil dělat výzkumy, a on určitých výsledků dokonce dosáhnul. Ale nedostal se dále než do stádia experimentálního ověřování s Fenrirem Šedohřbetem. Po jeho porážce vše pečlivě zničil. Všichni svědci experimentů byli mrtví. Jenže pokud na to přišel on, mohl na to přijít i kdokoli jiný. A otázka byla - měl v tom prsty Draco? Souviselo to s Grindelwaldem? Možná. V každém případě o tom musí informovat vedení Řádu.
Vešel do svého bytu, do neuvěřitelně domáckého a příjemného bytu, tak nepodobného jeho sklepnímu útočišti. Bylo ticho a šero a on se opatrně zul, aby nevzbudil Hermionu ani děti. Došel potichu do koupelny. Potřeboval ze sebe smýt pachuť setkání s Dracem. Díval se na sebe do zrcadla, pozoroval svou tvář a připadal si najednou starý. Bylo mu teprve padesát dva let, ve skutečnosti nebyl starý, alespoň na čaroděje ne. Brumbál ho stále oslovoval chlapče. Ale ta tíha, která na něm ležela, byla k neunesení. Tolik otázek, tolik možných chybných rozhodnutí. Tolik viny, kterou dosud neodčinil. Tolik odpovědnosti, kterou na něj osud uvalil. A možná právě ta odpovědnost, to rozhodnutí, ke kterému bude muset dovést svého syna, bylo trestem za jeho hříchy. Možná to, co vnímal jako odpuštění, jako milost, bylo jen obzvlášť sofistikovaným a krutým způsobem trestu. Dostal, aby ztratil. A možná si přesně tento trest zasloužil. Zavřel oči. Jeho cesta měla skončit tehdy. A bylo jeho rozhodnutím, že neskončila, stejně jako rozhodnutím jeho ženy. Nebo rozhodnutím osudu?
Opláchnul si obličej, nasadil znovu svou masku klidu a sebeovládání, a opatrně otevřel dveře ložnice.
Bylo tu kupodivu světlo z malé petrolejky stojící na nočním stolku. Hermiona ležela na nerozestlané posteli, schoulená okolo obou dětí. Jejich Rosie i Davida. Spaly. Z očí jí kanuly tiše slzy.
"Stalo se něco?" zeptal se Snape a vzal do náručí nejdříve svou dceru a přenesl ji do postýlky. Nevzbudila se. Poté odnesl i chlapce.
"Přišel překlad toho dopisu," řekla tiše a ukázala na stůl.
Snape se posadil do křesla v rohu místnosti vedle vyhaslého krbu a začal číst:

"Alo,
Píšu ti, i když nevím, zda tento dopis dostaneš, nevím ani, zda jsi dostala ty, které jsem ti už poslal. A píšu ti, protože si připadám s rozumem v koncích, vlastně - ne, nechci tě děsit, nejsem na tom tak špatně. Víš, zrovna teď se usmívám, protože si představuju, že ta paní s kočárkem, která jde okolo, jsi ty, a v kočárku spí náš David. A že ho vezmu do náruče a on se na mě usměje. Už se usmívá, Alo? Nemám od tebe žádné zprávy, víš. Určitě se usmívá, a ty se usmíváš na něj, a já bych tolik chtěl být s vámi.
Je to zlé, to víš, ať už ti moje dopisy chodí nebo ne, a nemá smysl to zastírat, protože jsem konečně slavný - ne že bych o to stál. A vím, že tobě nemusím nic vysvětlovat, vím, že ty o mně nepochybuješ, znáš mě příliš dobře. Měla bys ale vědět, že - přestože nejsem vinen tím, z čeho mě viní - vinen se cítím.
Jáchym je mrtvý a Dagmar je mrtvá. A venku je tak krásně a oni to už neuvidí, oni neucítí vůni, které je plný Petřín - jsem na Petříně, víš? Na naší lavičce, tam, kde jsem tě právě před dvěma roky požádal o ruku. Nemůžu na ně nemyslet, nemůžu na tebe nemyslet, protože kolem je tolik lásky… A lidí, kteří se milují, jako by se nic nedělo, a pro ně se skutečně nic neděje, a je to tak nejspíš dobře. Vlastně jsem to všechno dělal proto, aby to tak pro ně zůstalo, tak proč se mě teď ty jejich hloupě šťastné tváře tolik dotýkají?
Mám litovat toho, do čeho jsem se pustil? Možná, ve skutečnosti je to ale jedno, protože je už pozdě. Už jsem si zvolil a musím v tom pokračovat, i když mě ta cesta děsí čím dál tím víc. Jenže nemůžu přestat, ostatně by mě nenechali, ani kdybych chtěl. A já ve skutečnosti nechci. Chci jen jedno - neskončit jako zbabělec, který se schovává. Neskončit jako jeden z těch lhostejných, kteří si tak dobře dokážou svou nečinnost zdůvodnit rozumem a dokonce i Dobrem. Nemůžu být nečinný tváří v tvář dětem, které topí nebo upaluje - on to opravdu dělá, a to není všechno! Je to vlastně mnohem horší, než jsem si vůbec myslel, že to může být, i když by nás to nemělo překvapovat potom, co jsme se o jeho době učili ve škole. Ale je to jiné, protože to nebyla doopravdická skutečnost, těch šest miliónů obětí holokaustu, těch šedesát miliónů mrtvých následkem válečného šílenství, ne doopravdy to je, až když to vidíš. A já jsem to viděl, Alo. Jsem vyděšený, ale neuteču z boje. Neodejdu, a jestli mi to zláme vaz, tak to není to nejhorší, co by mě mohlo potkat.
Budeš se možná ptát, proč se pořád zabývám záležitostmi, které se mě vlastně netýkají. Skoro se divím, že jsi mi to nikdy nevyčetla, protože mí rodiče mi to vyčetli, a hlavně kvůli tobě a našemu synovi. Měl jsem se věnovat vám, měl jsem odejít a hodit to vše za hlavu? Jsem idealista, jsem snílek, ve skutečnosti vůbec nejsem hrdina a neplánoval jsem nikdy hrdinou být. Nejsem ničím zvláštní a nedělám si iluze o tom, jak dobrý člověk jsem; i já jsem udělal věci, za které se stydím, Alo. Nejsem si jist vůbec ničím, ani tím, že jsem ten boj měl vést, ani tím, že jsem jej vedl dobře a už vůbec ne tím, jestli jej vyhraju. Ale dělal jsem to tak, jak jsem uměl. I Palach řekl, že máme bojovat s tím zlem, na které stačíme, a vždy jsem si říkal, že se spletl, protože si vzal příliš velké sousto, protože na to zlo ve skutečnosti nestačil. Nejsem snad stejný? Kdesi jsem četl, že se máme mít na pozoru před idealisty, protože idealista zamilovaný do ideje je stejně nebezpečný tvor jako zlosyni, proti nimž vytáhl do boje. Jsem takovým idealistou? Nezpůsobil jsem svými dobrými úmysly více zla než užitku?
Ale zpět k tomu, o čem jsem chtěl psát - byl jsem přesvědčen, a stále přesvědčen jsem, že otec neměl pravdu, že to není tak, že se mě týká jen má rodina, a ne události řítící se kolem mě. Ne, i tyto události se mě týkají, přímo se mě dotýkají, jsou osobní, protože to je můj svět, ve kterém žiju, i když jsem si ho nevybral. Je to svět, z kterého nemůžu uniknout, ani kdybych chtěl, jakože nechci. Jsem k němu připoután - svými kořeny, tím co jsem zažil, četl, tím, co jsem vstřebával všemi smysly, hrdiny skutečnými i literárními - a je mezi nimi snad rozdíl, pokud jde o vliv, který můžou mít? Jsem připoután lidmi, které jsem potkával, tím, že tento svět byl odpovědný ke mně, staral se o mě a vychovával mě. A já jsem nyní odpovědný k němu. Možná je to projev velikášství skrytého v hávu skromnosti, pocitu, že právě já můžu něco změnit. Nejsem sám, kdo takový je nebo byl, i když těch, kdo slova promění v činy, je nakonec zoufale málo. Možná to je odchylka od normy, tedy úchylka, nevím. Možná jsem blázen, naivní idealista, před kterým ses měla mít na pozoru, stejně jako se měli přede mnou mít na pozoru Dáša a Jáchym.
Ale pořád mám naději, už jen proto, že dýchám, že ty jsi někde v dalekém Skotsku, že tam je náš syn. Nedokážu napsat, jak je pro mě důležitý pocit, že jste, jak jsem ti za něj vděčný! Pořád žijeme a pořád doufám, věřím tomu, že to všechno přežiju, že se to podaří, protože pravda by měla zvítězit nad lží a láska nad nenávistí, to nám přece říkali, ne?
A hlavně, prosím, ze všeho nejdůležitější je, abys zůstala tam, kde jsi. Vím, že ti to píšu pokaždé, jenže já nevím, jestli jsi všechny ty dopisy dostala. Potřebuju vědět, že jsi v bezpečí, to je to jediné, co mi dodává sílu. Buď s naším synem, dej mu svou sílu, protože ji bude potřebovat.
A ať se dozvíš cokoli, Alo - ty přece víš, že nejsem svatý - o jednom nikdy nepochybuj: Miluju tě, jsi pro mě ta nejdůležitější žena na světě.
Opatruj se pro našeho syna a polib ho místo mě.
Tvůj Petr."

Dočetl a nechal ruku s dopisem klesnout do klína. Připadal si jako zloděj, jako vetřelec pozorující klíčovou dírkou cizí domácnost. Možná to neměli číst. Ale alespoň měli potvrzené, že to opravdu byla past. A že Petr Brauner svou ženu nezradil. Že ji do poslední chvíle chtěl chránit. To nebylo málo, protože jejich syn bude chtít vědět. A bude mít právo vědět. Podíval se na spící tvář Davida. Byla nevinná, pěstičku sevřenou u úst. Jednou vyroste a tento dopis dostane. A bude vědět, že jeho otec nebyl zločinec, bez ohledu na to, zda se podaří jeho památku očistit oficiálně. I to bylo dost.
Otočil hlavu ke své ženě. "Je mrtvý, Hermiono. Mluvil jsem s Dracem Malfoyem, potvrdil mi, že Petr Brauner skutečně zemřel. Vzal sebou téměř dvacítku Smrtihlavů, včetně jednoho z Grindelwaldova nejbližšího okolí."
"Věříš mu?"
Snape zavrtěl hlavou. "Ne. Hodně věcí mu nevěřím. Ale tohle ano, není jediný důvod, aby si v tomto vymýšlel."
"Říkal něco o Ale?"
Zavrtěl hlavou. "Tvrdil, že nic neví."
"Dej si na něj pozor, Severusi. Mám strach, když jsi s ním o samotě."
Vstal a posadil se k ní. "Dám na sebe pozor. Slibuju."

--------------

K dopisu Petra mě inspiroval nejen Tomáš Klus, kterému tímto skládám poklonu, ale také Jan Vladislav.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014