ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá třetí: Stíny a mráz

14. listopadu 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Did I know, in my heart of hearts, what Gellert Grindelwald was? I think I did, but I closed my eyes." Albus Brumbál k Harrymu Potterovi o svém přátelství s Gellertem Grindelwaldem.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola čtyřicátá třetí: Stíny a mráz

Byla to hra a nebo past a venku trochu padal déšť
Tys řekla že chceš a já jsem nechtěl zůstat sám
V tý noci sám
Teď ležím tady jenom já, už svítat začíná
A venku znovu padá déšť
Já chtěl bych vstát, zapomenout, že jsem tě chtěl
Akorát
V duchu si přemítám jak se to mohlo stát a hledám nějakej důvod proč
Proč zrovna já
Tu tíhu neunesu

Stíny a mráz, tak to je pár mejch pocitů
Dotek zla, tak to je důvod že jsi tu
Stíny a mráz, asi je v nebi tvrdá zem
Dotek zla, tak to je důvod že tu jsem
Že tu jsem

Špinavej prach polykám, asi bych zmizet měl nevím kam
Přemejšlim, proč jsem tady byl, proč jsem tě chtěl
Modlím se, ať se mi to zdá
Slunce už zase zapadá, chtěl bych se někam hnout
Různý věci mě napadaj, špinavej kout
Proč nejde vstát a odejít
Tak to bych rád
Myslím, že bejvalo i líp, bejvalo i líp

Škwor



Praha; 1. května 2012

Začínal květen, mělo by být krásně, ale na studené Vysočině bylo stále chladno. Lezavě až bolavě chladno, a nebylo to jen počasím. Dusil se, prostor, z kterého se nesměl hnout, mu nestačil. Protože se z něj nesměl hnout, to stačilo, aby mu připadal jako vězení. Věděl, že by nikam chodit neměl, a věděl, že jestli alespoň na chvíli neodejde, nevydrží to. Musel ven, musel vidět místa, kde lidé normálně žijí, kde se dá normálně dýchat. Musel znovu vidět místa, kam chodívali s Alou posledních několik let každého prvního máje.
Vytáhnul pohotovostní lahvičku s mnoholičným lektvarem s vlasem neznámého mudly. Opatrně si k ní přičichnul, žaludek se mu zvednul, když tu odpornou hnědavou tekutinu do sebe rychle hodil. Vzal si malý batoh s nejnutnějším vybavením, mudlovskými falešnými doklady s podobou odpovídající lektvaru a mudlovskými penězi. Nic, samozřejmě kromě pečlivě schované hůlky, nenasvědčovalo tomu, že je kouzelník.
Vyběhl z domu, musel spěchat, než někdo přijde. Šel kus lesem, ne však k nejbližšímu Javorku, ale došel až téměř k Březinám. Až odtud se přemístil do Prahy, do opuštěné a křovinami zarostlé části Kinského zahrady poblíž kostela svatého Michala. Bylo úterý ráno, a lesopark byl téměř pustý. Cestou k Petřínu potkal jen několik lidí venčících psy, trojici klevetících důchodkyň, několik maminek s kočárky a batolaty a několik párů držících se šťastně za ruce. Nechtě se musel usmát, tu lásku z nich téměř hmatatelně cítil, byla zde všude kolem - v klapotu dívčích bot, v zelených stromech, ve zpěvu ptáků, ve vzduchu o tolik teplejším a přátelštějším než byl vlhký a chladný vzduch Jimramovského údolí.
Po týdnech, kdy téměř neopouštěl úkryt na Vysočině, se cítil neskutečně volný a lehký. A také si připadal podivně nemístně. Jako by do tohoto světa už nepatřil. Jak je možné, že vše vypadá tak normálně? Lidé žijí, milují se, usmívají, dělají všechny své nesmyslné denní rituály, jako by se nic nedělo. Najednou měl pocit, zda to není on, kdo se mýlí, a zoufale toužil se mýlit. Šel pomalým krokem, vychutnával si každý okamžik, každý nádech. Nebál se, nemyslel si, že právě zde by jej mohl někdo hledat. Nádraží, letiště, dům, ve kterém bydlel v Kobylisích i domek jeho rodičů ve Kbelích, Svatojánská ulice či hostinec U Hipogryfa, kde se dříve jejich parta scházela, to byla místa, kterým se musí vyhnout. Kdo by však čekal, že uprchlík hledaný bystrozory i mudlovskou policií se objeví uprostřed města na Petříně?
Petřínské sady byly rozkvetlé a hučely včelami, voněly vůní, která mu připomínala Alu. U petřínské rozhledny, té malé a přátelské napodobeniny pařížské dominanty, se zamíchal mezi skupinu unuděných středoškoláků a vystoupal až na vrchol. Pozoroval Prahu, město, které miloval, poslouchal překřikování dětí, které se nepochybně už považovaly za dospělé, a nechápal. Byl přece jen docela obyčejný kluk. Jak se mu stalo, že se musí ukrývat, že se ocitl v boji na život a na smrt s největším černokněžníkem současné doby? Proč? Proč nežije jako oni? V klidu, v nevědomí, v neviditelnosti, která je může, byť možná ne všechny, ochránit před bouří, která se na ně valí. Proč se on dobrovolně rozhodl vystavit bleskům? Bude to jeho konec? Vzpomněl si na otce, který mu vyčítal, že bojuje předem prohraný boj, místo aby se staral o rodinu. Skončí špatně? A co je to skončit špatně? Bojovat a prohrát, nebo vše dopředu vzdát a spoléhat na milost tyrana? Ala po něm nikdy nechtěla, aby se vzdal. Ala byla silná, pokud něco považovala za správné, byla ve svém úsilí neodvratitelná. Kdyby byla s ním, kdyby ji měl po boku… Ne, byl rád, že byla pryč, v bezpečí, s jejich synem. Její sílu musí najít v sobě.
Sešel dolů a posadil se na lavičku. Tady spolu seděli ještě před rokem. Připadalo mu, že to bylo už dávno, v jiné době nebo snad v jiném životě. Chyběla mu a pocítil osten výčitky za svůj vztah s Medou. Snažil se ho hned zaplašit, protože ve skutečnosti se nic nestalo, nic, vůbec nic na celém světě nemohlo jeho lásku k Ale změnit. A věřil, že by to Ala snad i pochopila, pokud by jí tím chtěl někdo ublížit. Nejspíš by se mu ulevilo, kdyby jí to napsal, kdyby se jí omluvil, jenže věděl, že by tím jen přesunul tíhu své viny na ni. A to si nezasloužila. Ne, není potřeba jí to říkat, protože ve skutečnosti to nebylo důležité.
Psal jí každý týden, už dlouho si však nebyl jist, zda tato cesta funguje. Ve skutečnosti si byl téměř jist, že nefunguje. Proč by mu Ala jinak neodpovídala? Určitě mají soví poštu pod kontrolou, buď příjem, nebo odesílání, nebo nejpravděpodobněji oboje. A co mudlovská pošta? Nikdy ho to nenapadlo, ale možná… V náhlém rozhodnutí vytáhnul z batůžku obyčejný kroužkový blok a propisku. A začal psát.
Když dopsal, vstal a rychle seběhl dolů do Karmelitské ulice, popojel jednu stanici tramvají směrem na Újezd, kde si v papírnictví koupil obálku a známky. Chvíli váhal, jakou má napsat adresu. Nakonec zvolil adresu Děravého kotle, hospody, ve které se viděl s Alou naposledy a kde strávili několik klidných dnů o Vánocích. Měla by tam dojít i mudlovská pošta, když hospoda tvořila spojnici mezi mudlovským a kouzelnickým Londýnem. Připsal anglicky prosbu, aby dopis předali ředitelce školy v Bradavicích, koupil ještě jednu větší obálku a nalepil na ni všech deset známek, které koupil - více než stovku to přece stát nemůže. Dopis pak vhodil do nejbližší poštovní schránky. Třeba to vyjde. Nemůžou kontrolovat všechny náhodné schránky. A pokud dopis dojde do Děravého kotle, tak oni už budou vědět, jak jej doručit do Bradavic. Samozřejmě, pokud budou chtít.


……………


Bradavice; téhož dne

Byl jeden z dalších nepřístojně a na Skotsko nezvykle krásných dnů a Hermiona nechala Rosie spící v kočárku pod dohledem Alitey v růžové zahradě. Chodby bradavického hradu byly pusté, všichni studenti i učitelé byli ve třídách a ona s bušícím srdcem došla k chrličům. Zašeptala heslo, které jí Severus bez jakýchkoli otázek prozradil.
Vyjela po točitém schodišti a nesměle otevřela dveře vedoucí do prostor, kde nikdy v životě nebyla sama. A v tuto chvíli si připadala znovu spíše jako studentka než dospělá žena, manželka současného ředitele této školy. Vešla dovnitř a rozhlédla se po kruhové místnosti, známé i neznámé současně.
Přemýšlela, jak má bývalého ředitele oslovit a zda jej vůbec má právo budit. Byla to jejich doba a jejich starosti. Jejich odpovědnost. Brumbál už z toho všeho musí být unavený, má právo být unavený. A ona sem přišla, aby v něm oživovala vzpomínky, které mu jsou nejspíš nepříjemné, aby se ho ptala na muže, kterého nikdy neměl znát tak dobře, jak jej podle všeho znal.
"Hermiono," otevřel Brumbál oči a zbavil ji tak nepříjemného rozhodování. "Můžu ti tak říkat? Ze staré známosti?" usmál se spíše očima než ústy a obličej mu prozářilo takové světlo, že téměř zbavil Hermionu rozpaků.
"Samozřejmě, pane řediteli. Budu ráda."
"Jsem rád, že jste si to se Severusem vyřešili. Ale vypadáš ustaraně. Doufám, že tě příliš netrápí."
Hermiona zavrtěla hlavou. "Všechno je v pořádku. I Joshua… snad teď, když…"
"Už to ví," přikývnul Brumbál.
"Severus vám to řekl?"
"Ne, mám pocit, že se mi poslední dobou spíše vyhýbá. Ale možná nemá tolik času, když je teď se svou rodinou. Severus si zaslouží mít rodinu, Hermiono," řekl vážně Brumbál. "Ale kvůli tomu jsi za mnou nepřišla."
Hermiona přikývla a nadechla se k otázce, kvůli které zde byla. A znovu vydechla, stále si nebyla jistá, zda má právo jitřit starou ránu tohoto muže, který pro ně tolik obětoval. I svůj život.
"Přišla jsi kvůli němu, je to tak? Kvůli Gellertovi," Brumbálův hlas zněl tiše, ale jeho pohled byl pronikavý.
Hermiona opět přikývla. "Ano. Jaký byl Gellert Grindelwald, pane profesore? Myslím, jaký byl jako člověk. Proč dělal to, co dělal?"
"A proč dělá to, co dělá."
"Nepochybujete o tom, že je to on," konstatovala bez překvapení Hermiona. "Já také ne. Snažím se mu porozumět, mluvila jsem o něm s Aliteou Braunerovou, která ho znala osobně, přečetla jsem o něm všechno, co jsem dokázala sehnat, kouzelnické i mudlovské knihy. Pořád ale nechápu. Proč byl tak zlý?"
"Proč se rozhodl spáchat tolik zla…" vzdychnul si Brumbál a v jeho tváři bylo tolik bolesti, že Hermiona začala být téměř přesvědčená, že tuto ránu starého pána neměla právo otevírat. "Nejsem si jist, zda mi porozumíš, Hermiono, ale nemyslím, že je Gellert zlý člověk. Tomáš Akvinský, jeden z nejmoudřejších mudlovských učitelů, kdysi řekl, že je nemožné, aby někdo působil a konal nějaké zlo, leda proto, že sleduje nějaké dobro. Zlo není zamýšlené, což samozřejmě nic nemění na tom, že se děje."
"Jsou lidé, kteří ubližují záměrně," zavrtěla hlavou Hermiona.
"Ano," povzdechnul si Brumbál. "Ale i tito lidé sledují nějaké dobro, byť často jen své vlastní."
"To ale pak není dobro!" přerušila jej pobouřeně Hermiona.
"Myslíš? Lidé jsou chybující, a tito lidé chybují v tom, že svému dobru nebo své představě obecného dobra připisují nepřiměřený význam. Ale skutečně si myslíš, že alespoň trochu k tomu nemáme sklony všichni? Nikdy jsi neupřednostnila své dobro nad újmou, tedy odepření dobra druhému?"
"Nikdy ne v ničem zásadním," prohlásila rozhodně Hermiona.
"V ničem zásadním," zopakoval zamyšleně Brumbál. "Dobře. Pak se ale shodneme, že rozdíl je jen v míře. Ale abychom se vrátili ke Gellertovi: Jemu nešlo jen o něj samotného, svým způsobem byl obětavý. Byl ochoten obětovat mnoho úsilí tomu, co považoval za dobro pro ostatní, přinejmenším pro některé z nich. Nechtěl tedy páchat zlo, jen se mýlil v tom, co je dobro. A nepochybuji o tom, že se mýlí i nadále. Ani on tedy není zlým. Je jen chybujícím, ale to jsme všichni. Jen někdo více a někdo méně.
Lidé často zapomínají na to, že přestože je blaho celku důležité, hlavní hodnotou jsou vždy jednotliví lidé. Problém Gellerta je v tom, že nevěří, že člověk je hlavní hodnotou. Neuznává, že člověk nesmí nikdy být prostředkem. A je to i největší chybou mojí, Hermiono," sklopil Brumbál hlavu. "Možná o to větší, že já, na rozdíl od svého bývalého přítele, jsem tento názor hlásal."
"Máme snad zlé lidi litovat, místo abychom s nimi bojovali?" zeptala se Hermiona nesouhlasně.
"Ano, a zároveň ne, Hermiono. Snaha o porozumění může vést a možná by měla vést k lítosti. Možná si vzpomeneš, že Harry našel ve svém srdci lítost i pro Toma Raddlea. Ale to nic nemění na tom, že se můžeme a musíme bránit. Ta otázka nebyla dobře položená, Hermiono, a to může vést k tragickým omylům. Ve skutečnosti není podstatou problému, jestli byl Gellert zlý člověk. Je snad tygr zlý? A přesto může způsobit mnoho bolesti a žalu. Jde o to, zda byl nebezpečný člověk. A jsem si jist, že Gellert Grindelwald byl a je nesmírněnebezpečný člověk."
"Pořád nechápu, jak to mohli lidé dopustit. A nejen kouzelníci, nejde vše svalovat na ně. Nemohli být všichni pod Impériem."
"Myslím si totéž co ty, Hermiono. Nepochybně nebyli všichni pod Impériem. Proč se chovali tak, jak se chovali? Někteří se báli. Ale nemůže to být jediné vysvětlení. Vlastně žádné z vysvětlení, která dali jiní nebo která se mohu pokusit dát já, není jediné. Lidská duše miluje den, alespoň většinou. Ale stejně tak je v nás i malý kousek obdivu a fascinace nocí, a tato láska může přivést jednotlivce, stejně jako celé národy, ke zločinům a katastrofám, které zdánlivě vzdorují rozumu. Gellert byl hybatelem, ale nebyl jediným viníkem, a nebyl ani prvním, kdo s těmi myšlenkami přišel. On však byl prvním, kdo měl dostatek vůle a odvahy ty myšlenky uskutečnit. Alespoň v naší době."
"Věděl jste už tehdy, že je za tím vším on?"
"Dlouho jsem si namlouval, že je to jen akce mudlů," odpověděl Brumbál tiše. "I v tom je má vina, Hermiono, neviděl jsem, ačkoli jsem vše rozpoznat mohl mnohem dříve. Nechtěl jsem to vidět. Ale z těch šílených teorií… I mezi mudly se šířily zvláštní zvěsti, pro ně nepochopitelné. Hitler byl naprosto očividně ovládán kouzelníkem, byl pod jeho Impériem, ale občas měl záblesky své vůle… Tancoval podle hudby, která nebyla jeho. Teorie čtyř měsíců, boj ledu a ohně… Nemohl jsem už mít zavřené oči."
"Jak ale tomu mohl Hitler věřit! Vždyť to bylo naprosto v rozporu s tehdejším poznáním!" vrtěla hlavou Hermiona.
"Právě proto, Hitler bezpochyby musel věřit v magii. Museli být za tím kouzelníci. Hörbingerova doktrína světového ledu ničila všechny mudlovské představy o světě. Měla za úkol rozložit jejich vědu, jejich vzdělanost se musela zhroutit, aby mohla být znovu vybudována na nových základech - na magii. Poznal jsem v tom Gellertovy plány a názory."
"Četla jsem o tom, Hörbinger tvrdil, že vše souvisí se vším, že to, co se děje na Zemi, je odrazem vesmírných sil a že vesmír lze naopak ovlivnit tím, co se děje na Zemi. Nejnebezpečnější mi ale připadají jeho myšlenky o tom, že velikost lidí roste v krizích a konfliktech a snižuje se v míru a pohodlí. Říkal, že v historii lidstva existovaly vyšší rasy, nadlidé, jejichž potomky jsou Árijci."
"Odpovídalo to zhruba tomu, co si myslel i Gellert, přestože ten byl samozřejmě přesvědčen, že potomky vyhynulé vznešené rasy jsou kouzelníci," souhlasil Brumbál. "Měl v plánu jim to říci až po vyhrané válce. K čemuž naštěstí nikdy nedošlo."
"Hitler byl opravdu přesvědčený, že kam on vstoupí, zima ustoupí," pokračovala zaujatě Hermiona. "Lidstvo mělo pod jeho vedením vstoupit do nového cyklu ohně. Proč by jinak věnoval tolik pozornosti vybavení svých vojsk, přitom nechal vojáky táhnoucí v zimě do Ruska vybavit jen šálou a párem rukavic? Choval se nelogicky, proč? A nestačilo mu, že jeho podivné myšlenky selhaly jednou, i další zimu, přes varování vlastních meteorologů, kteří ohlašovali ještě strašlivější zimu než byla předchozí, poslal své lidi ke Stalingradu. Nerozumím tomu."
"Věřil, Hermiono, že to byla jen zkouška a že tentokrát oheň musí led porazit."
"Věřil tomu i Grindelwald?"
"Něčemu z toho bezpochyby ano," přikývl Brumbál. "Ostatně ne všechny myšlenky Hörbingera jsou nelogické a pro některé existují i dost solidní důkazy."
"Dobře, možná bych ještě byla schopná pochopit, jak někdo může věřit Hörbingerovým teoriím. Ale co Benderova teorie duté Země? Ta je už úplně proti zdravému rozumu."
"Ve skutečnosti současníkům nepřipadala o moc bláznivější než teorie třeba Einsteina, Hermiono. Ale tuším, kam míříš. V těch teoriích je rozpor. Pokud platí doktrína Hörbingera, nemůže mít pravdu Bender. Je to tak?"
"Ano, samozřejmě tam byl rozpor," souhlasila vášnivě. "Nemůžete zároveň věřit v teorii čtyř měsíců, které postupně zvnějšku padají na Zemi, a zároveň v dutou Zemi, která je v nekonečném kamenném masivu obývaná zevnitř! V to nejde věřit současně! Vždyť také Hörbingerovi žáci požadovali zákaz děl, jež se zastávala duté Země. Ostatně Bender později zemřel v koncentračním táboře. Jenže dost dlouho vedle sebe existovaly obě teorie, a to nechápu. Když se Hitlera ptali, která z nich je tedy pravdivá, když chtěli, aby jejich spor rozsoudil, odpověděl, že není potřeba, aby pojetí světa bylo souvislé. Že pravdu mají obě strany. Jenže to je nesmysl! Pravdu v tomhle případě nemohly mít obě strany! Nechápu to! Grindelwald přece není hlupák. Nikdy nebyl. Ale tohle jsou totální nesmysly!" V Hermioně se její logika a rozum bouřily. "Tomu přeci Grindelwald nemohl věřit!"
"Ne. Gellert byl inteligentní, nemyslím, že by teorii duté Země věřil."
"Tak proč?"
"Šlo mu jen a jedině o zničení dosavadního systému založeného na logice. Chtěl zničit lidský rozum, racionální způsob myšlení."
"To přece nejde! Nejde donutit lidi věřit ve dvě tak zjevně protichůdné teorie!"
"Myslíš?" usmál se Brumbál nad svými půlměsíčkovými brýlemi. "Někteří to přece dokázali či to alespoň úspěšně předstírali. Gellert měl ještě jednu vlastnost, která mi zpočátku připadala okouzlující - ke všemu přistupoval se zvláštní ironií a téměř nepostřehnutelným humorem. Možná, že to byl jeho způsob vtipu. A pohrdání mudly. Možná jej samotného překvapilo, že tomu mohou uvěřit nebo se tak alespoň tvářit. Ale zdá se, že nezanedbatelnému počtu lidí, které bychom mohli nazvat inteligentními, nečinilo obzvláštní potíže v tyto navzájem protichůdné a na první pohled velmi obskurní teorie věřit."
"Jenže proč?!" mračila se Hermiona. "Já to pořád nechápu. Vždyť to rozvrátilo všechno. I schopnost Německa se bránit - nebylo nakonec právě proto poraženo?"
"Německo bylo poraženo proto, že byl poražen Gellert," poznamenal skromně Brumbál. "On byl přesvědčen, že to vše slouží jeho cílům, neříkal jsem však už, že i on je jako každý člověk omylný, Hermiono? Chtěl svrhnout tehdejší řád, aby mohl nastolit nový; byl přesvědčen, že to nelze učinit bez období, kdy se všechno zhroutí - nejen na úrovni států, ale každé obce, na úrovni rozumu každého člověka. Cokoli mohlo vést k tomuto chaosu, sloužilo jeho cíli. Jeho řád měl zvítězit nad civilizací, o níž se domníval, že upadla na úroveň pouhých hmotných choutek zahalených pokryteckou morálkou. Chtěl něco většího.
Říkáš, že bylo hloupé, že podcenili ruskou zimu. Možná. Spíš se mi to ale jeví tak, že Gellert jen přecenil své síly. Myslel si, že to zvládne. Měla bys vědět, Hermiono, že je opravdu vynikající specialista na magii počasí."
"Ale to vy také. Dodnes je mi líto, že jsem se vašeho nepovinného předmětu v sedmém ročníku… Tedy, nechtěla jsem říct, že mi je líto, že jste zemřel, jen proto," začervenala se.
"Neomlouvej se," usmál se Brumbál. "Ano, také jsem se trochu vyznal v kouzlech s počasím, nicméně nikdy jsem nezkoumal skutečně velké změny. Považoval jsem to za špatné, tato oblast magie je ostatně velmi nebezpečná, a přitom tak lákává. A nejen pro temné kouzelníky - láká svou zdánlivou prospěšností. Na Gellerta jsem v tomto ve skutečnosti nikdy neměl."
"Ale porazil jste ho."
"Bylo to potřeba. Příliš dlouho jsem se tomu vyhýbal - nejdříve jsem nechtěl vidět, co bylo očividné, potom jsem se sám před sebou vymlouval, že ho nenaleznu. Trvalo to do konce roku 1944, než jsem se k tomu odhodlal. Možná jednou z mých největších vin je, že to trvalo tak dlouho."
"Protože jste ho miloval," řekla tiše Hermiona.
Brumbál chvíli neodpovídal. Pak se odhodlaně podíval Hermioně do očí. "Nebudu to popírat. Byl to fascinující člověk, Hermiono. Umí vzbuzovat lásku, aniž by se jí sám nechal svazovat. V tom je možná jeho největší síla. I když… Jednou zaváhal, mohl mě zabít, a nezabil… Nechci se omlouvat, ale…" Brumbálův hlas se zlomil.
Do mlčení po několika minutách tiše řekla: "Je pochopitelné, že jste chtěl, aby jej porazil někdo jiný. I když i vám osobně ublížil."
Brumbál s bolestí ve tváři přikývnul. "Přitom jsem věděl, co je zač, tehdy už ano. Jsem viníkem, že jsem to nedokázal dříve? Protože když Gellert padnul, tak se Třetí říše zhroutila sama."
"Ale trvalo to ještě několik měsíců! Proč se nevzdali dříve? Neměli bez něj šanci."
"Nejspíš ten mudlovský německý vůdce do poslední chvíle věřil, že se Gellert vrátí."
"Nemohli jste mu říci, že jste ho zajali?"
"Řekli jsme mu to. Ale jeho víra v to, že Gellert je nadčlověk, jehož příchod hlásal a v jehož příchod zoufale věřil, byla příliš velká."
"Říká vám něco jméno Haushoffer?"
Brumbál se zatvářil znepokojeně. "Kde jsi slyšela to jméno? Myslel jsem, že je už zapomenuto. A myslím, že by zapomenuto být mělo."
"Četla jsem o něm v mudlovských knihách. Třeba Rudolf Hess o něm prohlásil, že byl kouzelník, skrytý mistr. Žil ale mezi mudly a určitě porušoval zákony o utajení. Za první světové války bojoval jako generál na straně Německa a upozornil na sebe tím, že předpověděl přesnou hodinu nepřátelského útoku, místa dopadu dělových střel, bouře… Myslím, že i on radil Hitlerovi. Minimálně po nějaký čas."
"Ano. Byl to kouzelník. Byl blízkým spolupracovníkem Gellerta, jeho spojkou s mudlovským světem. Byl velmi zvláštní. Temný."
"Temnější než Grindelwald?"
"Ano. Myslím, že ano. Gellert chtěl moc, a chtěl ji pro to, co považoval za vyšší dobro. Ale ve své touze po moci nepřestal nikdy být lidský, byť velmi zvráceným způsobem. Vždy mi připadalo, že si jen hraje, a není přitom schopen rozpoznat rozdíl mezi cínovým vojáčkem a živým člověkem. Haushoffer byl jiný případ. Jeho zlo bylo jiné podstaty, přestože on sám svýma rukama, myslím, nikoho nezabil a nejspíš by toho ani nebyl schopen. Mnozí by ho možná označili za dobrého člověka a nepochybně on sám sebe za dobrého člověka považoval. Zlo tohoto druhu se stává asketickým, nesouměřitelným s čímkoli jiným. Haushoffer mohl být stejně tak světcem. Skuteční hříšníci stejně jako skuteční světci jsou asketové."
"Světcem?" nechápala Hermiona.
"Existuje kolem nás posvěcení zla, jako existuje posvěcení dobra. Skutečné zlo, stejně jako skutečné dobro, nemá nic společného s obyčejným světem. Jsem přesvědčen, že byl ve spojení s něčím temnějším. Válka, kterou Gellert vnutil světu, byla něčím mnohem více než jen zápasem o utajení kouzelníků, než jen zápasem mezi autoritářskou vládou a vládou konsenzu nebo lidu, chceš-li to tak nazývat. A tento zápas, který můžeme nazvat bojem temnoty a světla, dobra a zla, dosud neskončil. Jeho dalším dějstvím byl Tom Raddle, a nyní se navrací opět Gellert. Ale oni nejsou příčinou tohoto zápasu. Jsou jen nástrojem. I Haushoffer byl jen nástrojem."
"Četla jsem, že Speer o Hitlerovi prohlásil, že se záměrně pokoušel strhnout sebou všechno do záhuby. Že pro něj konec vlastního života znamenal konec všeho. Proto nařídil totální zničení Německa, nastolil vládu smrti. Snažil se strhnout do záhuby vlastní zemi."
"Jistě, vždyť ho zklamala," přikývnul smutně Brumbál.
"Ale v té době byl už Grindelwald poražen."
"Ano. Haushoffer však ne."
"Takže to nebyla jen slepá víra v Grindelwalda," řekla zamyšleně Hermiona. "Kde je Haushoffer teď?"
"Nevím. Je pravda, že oficiálně spáchal sebevraždu, dokonce jsem jeho tělo viděl, a dlouhou dobu jsem se to domníval. A snad to tak i je, přestože po znovuobjevení Gellerta si samozřejmě nemůžeme být jisti ničím."
"Co víte o Grindelwaldově spojenectví s Ruskem?" pokračovala Hermiona neúprosně. "Bylo to zvláštní - nejdříve byli spojenci, pak nepřátelé na život a na smrt."
"V době, kdy jsme byli přáteli, se Gellert snažil o spojenectví Ruska a Německa. Měl tam nějakého přítele, s kterým jsem se však nikdy osobně nesetkal."
"Nevzpomenete si, jak se jmenoval?"
"Gregory… Grigorij. Hovořil o něm jako o Grigoriji Jefimoviči, víc nevím. Ovládal Rusko už před vzestupem Gellerta, snad přes jejich královnu."
"Carevnu," opravila ho mimoděk Hermiona.
"Jistě, carevnu," usmál se vážně Brumbál. "Pak se snad stáhnul do ústraní. Znovu však začal skrytě ovládat Rusko a spojil se s Gellertem."
"Proto pakt Ribbentrop-Molotov," odsouhlasila Hermiona.
"Prosím? Ano, i mudlovské Rusko a Německo se spojily. A pokud by ten Grigorij nebyl poražen vlastními, tak by je bylo velmi těžké přemoci. Ne-li nemožné."
"To by pak dávalo smysl," přikývla Hermiona. Po chvíli ticha dodala: "Ve skutečnosti nemůžeme oddělovat mudlovské a kouzelnické dějiny."
"To je dobrý postřeh, Hermiono," přikývnul Brumbál.
"Myslím, že by si výuka historie na této škole zasloužila trochu inovace," usmála se Hermiona.
"To je dobrý nápad, ujmeš se toho?"

………………..

Žďárské vrchy; 2. května 2012

Byli sami v útočišti, které mu po tolika měsících již mohlo být domovem, a přesto mu připadalo spíše jako vězení. Byl ve skutečnosti rád, že je brzy opustí. Jejich přátelé připravovali nový úkryt, a oni se k nim měli zítra přidat. Dnes ještě ne, dnes tu byli spolu, dnes nechtěl myslet na nic z toho, co mu hrozilo, na nic z toho, co se stalo, na nic z toho, co je čeká. Nechtěl myslet na to, že je sám, sám na celý národ, jeho osud a jeho trápení, protože teď sám nebyl. Byla tu s ním Médea a její tělo hřálo a její náruč utěšovala.
"Kde jsi včera byl, Petře?" nadzvedla se Médea na paži a druhou rukou si přitáhla kolem sebe přikrývku.
"Na Petříně," odpověděl nejklidněji, jak dovedl. Tušil, že se jí to nebude líbit, že mu vyčte, že to nebylo rozumné, v čemž bude mít samozřejmě pravdu.
"Proč?" posadila se a nevěřícně kroutila hlavou. "Zbláznil ses? Copak nevíš, co riskuješ?"
"Chci žít, Medo!"
"Proto se snažíš sám sebe zabít? A nás všechny stáhnout sebou?" zeptala se přísně.
"Ne. A nebylo to až tak nebezpečné. Nebyl jsem k poznání…" bránil se. Pak se zamračil a téměř vykřiknul: "Jen jsem potřeboval na chvíli vypadnout!"
"Proč právě do Prahy? Do centra Prahy," dívala se na něj přísně Médea. "Jiné místo víc na ráně tě nenapadlo?"
"Nechytili mě, jasný?!"
"Nekřič na mě, Petře," odtáhla se Médea. Pak vstala a rychle se oblékla. Posadila se do křesla v rohu místnosti a pohrávala si s krásným stříbrným přívěskem s kamenem, který měl stejnou barvu jako zapadající slunce.
"Krásný kámen. Odkud ho vlastně máš?"
"Hm," řekla nepřítomně dívka. "Dárek od otce."
"Byla jsi u otce?"
"A jak bych jinak mohla obstarat další úkryt?" zeptala se podrážděně.
"V pořádku, nemusíš se rozčilovat," odpověděl už opět naprosto klidným tónem.
"Já se nerozčiluju," sevřela rty a odmlčela se. "Šel jsi tam kvůli vzpomínkám. Na Alu," podívala se na něj vyčítavě. "Popřeš to?"
Zavrtěl hlavou. "Proč bych to měl popírat? Za první - není to důležitý, za druhý - je to moje věc."
"Není to důležité? Pro tebe to není důležité? Nebo to snad nemá být důležité pro mě?" Médea nekřičela, nerozčilovala se. Jen studila.
"Neříkej, že jsi netušila, že jsem ženatý. To ti přece muselo být jasný, že Alu nikdy neopustím. Je to moje žena."
"A co jsem já? Milenka?" naklonila hlavu Médea a její jasně modré oči byly jako led.
"Kamarádka."
"Spíš s hodně kamarádkami, Petře?"
Petr neodpovídal. Mohla vědět o tom, co se stalo minulý týden, když byla několik dní pryč? Když si myslel, že by mu to mohlo pomoci skončit s Medou? A jak by se to dozvěděla?
"Třeba s Kazi? Spíš s Kazi, Petře?"
"To je moje věc."
"Takže ano? Tak proč to nepotvrdíš? Stydíš se za to?"
"Neodpovím ti, protože kdybych to popřel, pokračovala bys. Ale neznamená to, že s ní něco mám. Je to nedůstojný, Médeo. Chtěla bys snad, abych o tobě mluvil s jinými?"
"Co vlastně pro tebe znamenám?" Její hlas už nebyl chladný, spíše smutný a Petra to povzbudilo, aby se posadil a pokusil se ji chytit za ruku. Odtáhla ji.
"Miluju tě, Medo."
"Víc než Alu?"
"To sem netahej," zamračil se. "Aly se to netýká. Myslel jsem, že chápeš, že náš vztah je… jiný."
"Jak přesně jiný? Koho tedy vlastně miluješ?"
"Tebe."
"Ale jsem ta druhá. Nebo třetí?"
"Ne, Kazi nemiluju, opravdu ne, přísahám."
"Ale svou ženu ano," dívala se na něj neúprosně.
"To nemůžeš srovnávat. Ala je matka mého syna. Je moje žena-"
"A já jsem tvoje děvka," dopověděla s hořkostí a vstala.
"Medo, ne, proč to říkáš, to tak není," vrtěl zoufale hlavou. "Počkej, neodcházej… vždy jsem si tě vážil. A vždy budu. Jsi jako víla, jsi královna… Jsi ta nejúžasnější bytost, kterou jsem kdy poznal."
Ve dveřích se otočila: "Ale Alitea je tvoje žena."
"To ale byla vždycky," díval se na ni prosebně. "Myslel jsem, že to chápeš."
"Samozřejmě, že to chápu," přikývla a odešla.
Slyšel jejich kroky, viděl či spíše tušil v předzvěsti svítání jejich postavy kolem domu. Bylo jich hodně, víc, než bylo ve skutečnosti potřeba. Mělo by mu to lichotit, usmál se hořce a pohladil držadlo hůlky. Jen tak pro jistotu se pokusil přemístit, nepřekvapilo jej, že to bylo zbytečné. Jeho nepřátelé nebyli hlupáci. Nemohl uniknout, nemohl se nikam hnout. Mohl jen jedno - nenechat se chytit živý. Nedat jim možnost k ponižování, nejspíš i mučení a sobě příležitost k vykoupení či pravděpodobněji jen pokusu o ně za cenu zrady druhých.
A mohl ještě jedno - vzít jich co nejvíce sebou.
Byli už uvnitř, slyšel je, vnímal je všemi smysly a možná i něčím navíc. Vyčkával, ještě chvíli, než budou co nejblíže, než jich co nejvíce bude uvnitř starého kamenného domu.
Pak vyšel před ložnici, chytil se dřevěného vyřezávaného zábradlí ohlazeného tisíci dotyků. Bylo zvláštní, jak intenzivně vnímal každý nádech a výdech, dotyk dubového dřeva i jeho vůni. A vůni deště, jeho šumot, snad by dokázal i spočítat jednotlivé kapky, kdyby se trochu snažil. Vychutnával si každou vteřinu, kdy ještě žil. Byl klidný, jako by jeho kroky řídil někdo jiný, jako by už skutečně zemřel, přestože tato poslední cesta ho teprve čekala.
Vyčaroval kolem sebe ochranný štít, ačkoli věděl, že proti smrtící kletbě působit nebude. Na tom ale nezáleželo, protože jediné, co opravdu nemínil připustit, bylo, aby ho dostali živého.
"Bodetă svět," zašeptal a mávnul hůlkou. Chtěl je vidět, chtěl se jim podívat do tváří a některé z nich snad poznat. Dlužili mu to.
A uviděl je.
Po schodech se blížil Záviš Dvorský, jeho bývalý spolužák. Poznával i ostatní, byť ne všechny znal jménem. Všichni byli studenti z Housky, z vyšších či nižších ročníků. A mezi nimi bolestivě známá tvář. Tvář Médey, ale nebyla to ona. Gvenda, vybavil si jméno Médeiny sestřenice, která byla ve škole o dva ročníky výš. A s bolestivou naléhavostí pochopil, že Médeina sestřenice patří k jeho nepřátelům a že to Médea nejspíš věděla. Že to byla Médea, kdo je přivolal. Že Médea jej zradila, že proto je tu dnes sám. A že se s ním dnes pohádala jen proto, aby se ve svém odhodlání zradit utvrdila.
A pocítil osten bolesti z té zrady, jenže Meda mu nyní nepřipadala důležitá. Viděl oči Aly a usmál se, když si uvědomil, že - pokud na světě vůbec nějaké bezpečné místo existuje - Ala a jeho syn jsou v bezpečí. A že ačkoli on už se na tom podílet nebude, jeho žena z něj vychová skvělého člověka.
To vše trvalo jen několik okamžiků, které Petrovi připadaly delší, než ve skutečnosti byly. Záviš už byl v mezipatře, nemohl déle čekat. Ještě jednou mávnul hůlkou a vykřikl: "Časă adovîskă!"

………………..................................

Poznámky:
1. Nechala jsem porazit Grindelwalda o něco dříve, než uvádí kánon, a to z důvodu, že mi to připadá logičtější.

2. Osoby, o kterých Hermiona a Brumbál hovořili, jsou skutečné. Samozřejmě až na Grindelwalda. A ovšemže netvrdím, že ve skutečnosti byli kouzelníci.

3. Bodetă svět - staroslověnsky budiž světlo (něco jako lumos); Časă adovîskă - staroslověnsky pekelná hodina, okamžik (něco jako Bombardo maximum).





zpět oOo dále



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014