ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Pátý korálek: Soud

12. listopadu 2014 v 0:01 | Ioannina |  Pátý korálek růžence: růžový - Soud

Napravovat jednu nespravedlnost jinou nespravedlností, je to správné, Aldertone?

Tato povídka je psána jako pátá kulička Korálků z růží a jabloní; uzavírá se jí první okruh růžence. Znát předchozí korálky není nejspíš nezbytné, ale určitě je to lepší.

"You do not seek to kill me, Dumbledore?" called Voldemort, his scarlet eyes narrowed over the top of the shield. "Above such brutality, are you?
"We both know that there are other ways of destroying a man, Tom," Dumbledore said calmly (…) .

(JKR: HP and the Order of the Phoenix, ch. 36)*



Soud (Ways of Destroying a Man)


Severus Snape sedí ve sborovně, nos zabořený v papírech, nekonečně přesouvá malé barevné čtverečky po velkém archu a na okrajích si škrábe svým tenkým špičatým písmem jednu poznámku za druhou, maže je a zas přidává další. Čas od času, a čím dál rezignovaněji, si zamumlá něco o speciálním soukromém pekle pro slytherinské špehy.
Tvoří rozvrh.
To peklo mu navrhli na míru Minerva a mistr Divjakov, a Severus na ně poctivě vrčí, kdykoli se teď opře v židli dozadu, aby ulevil ramenům. Protože je nesčetněkrát lepší lámat si hlavu s rozvrhem a vrčet na ředitelku a na mistra, než...
Ale ať vrčí sebevíc, ať se sebevíc namáhá seskládat rozšířené kurikulum do pouhých pěti dnů, což je úkol, na kterém se zacyklilo i Minervou po desítky let úspěšně používané rozmisťovací kouzlo, ať si sebevíc trápí hlavu, stejně svým černým myšlenkám neuteče. Přepadají ho pořád znovu a znovu, tisíckrát je zažene, po tisící prvé se vrátí.
Starostolec. Výslech. Soud.
Před Minervou o tom raději nemluví. Což prakticky znamená, že o tom nemluví před nikým, protože když nechce obtěžovat Minervu, nebude obtěžovat nikoho. A přece - jako by svým mlčením křičel. "Nedělej si starosti," opakuje mu zas a znovu Minerva. "Našla jsem dobrého právníka. Dáváme dohromady důkazy. Mistr Divjakov ti pohlídá to Veritasérum. Bude to v pořádku, neboj se."
Severus vždycky jen přikývne, nanejvýš utrousí ledové: "Děkuji," nebo: "Já vím." Přitom ví jedno: nemůže to být v pořádku.Je vinen. Zabil.
Že to bylo na přímý Dumbledoreův rozkaz a až po dlouhém nátlaku?
Koho to zajímá...
"Ve válce platí jiná pravidla než v míru," řekl mu mistr Divjakov. "Starostolec na to bude brát ohled."
Severus neodpověděl.
"Vylíčíš jednoduše všechno i s podrobnostmi," pousmál se mistr Divjakov. "Nic nevynecháš."
Severus zkroutil levý koutek úst.
"I kdyby se tě na detaily neptali," dodal mistr Divjakov - a zavřel se v laboratoři.
A Severus v jakémsi záblesku intuice pochopil, jakou variantu Veritaséra má mistr v plánu mu podat. Tu žvanivou. Tu, po které nebude k zastavení.
Tu, po které svými vlastními ústy obnaží svoje srdce až na dřeň. Před lidmi, kteří mají důvod ho nenávidět.
Merline...
Znovu a znovu se vrací k archům s rozvrhem, znovu a znovu se nad nimi hrbí, od rána až hluboko do noci, protože cokoli, naprosto cokoli je lepší, než si představovat...
… a tak přilepí další čtvereček a odškrtne si v duchu čtvrtý ročník, herbologie, a zanese ten údaj do rozvrhu kolejí a nespokojeně se zamračí, protože uvidí, že Gryffindor má mezi předchozím povinným předmětem a touto hodinou dvě hodiny pauzu a jemu je naprosto jasné, co přesně budou gryffindorští čtvrťáci ty dvě hodiny vyvádět... ne, to tak nesmí nechat. Zaškaredí se na čtvereček s nápisem právo a etika, zamumlá: "Promiň, Aldertone, já vím, že odpolední výuka stojí za starou belu," a hodiny přehodí... jen aby vzápětí nespokojeně zíral na Aldertonův rozvrh a na všechny ty volné hodiny tam, černě vykotlané, jako zuby stoletého milovníka sladkých datlí...
Přesouvá čtverečky a vrčí a vrčí.
Venku se už zase setmělo. Uprostřed sborovny se nakratičko otočil jeden z hogwartských skřítků, luskl prsty a blik, na všech svících naskočily hřejivé plamínky. Skřítek svěsil uši a zamrkal.
"Půjde profesor Snape k večeři, pane? Nebo má Tibby donést tác sem?"
"Ani jedno," zavrtí hlavou Severus. "Nemám čas."
"Paní ředitelka Tibbymu nařídila..."
"Nemám. Čas."
Skřítek pofňukne. "Paní ředitelka se bude zlobit, profesore Snape, pane. Tibby si bude muset žehlit uši, chudáček malý Tibby. Ať pán nechá Tibbyho donést tác..."
Severus nespokojeně zkroutí ústa. Příkře kývne hlavou k volnému stolku u krbu.
Tác s jídlem se objeví hned vzápětí - a zůstane nedotčený skoro do třetí hodiny v noci.
Severus se tentokrát nevymlouval. Nemá čas. Neví, kdy pro něj bystrozoři přijdou, a chce mít ten příšerný rozvrh hotový. Navzdory Minervinu ujišťování, navzdory mistrovství Velemira Divjakova nečeká, že by se z výslechu vrátil. Ne do Hogwarts. Pokud z jednacího sálu vyjde živý, pokud ho nezabije nadměrná dávka Veritaséra, poputuje do Azkabanu. To je mu jasné.
A chce za sebou nechat čistý stůl.
… věštectví, pátý ročník... zdravověda. Překontrolovat hodiny povinné přípravy pro prváky a druháky.
Zhluboka vydechne. První cyklus má hotový.
Protáhne se, až mu lupne v zádech, mechanicky si nastrká do úst vychladlou večeři a jde si lehnout. Snaží se na chodbách našlapovat co nejtišeji. Je půl čtvrté ráno a hrad spí.
Zítra seskládá dva poslední ročníky. Snad se mu to podaří za jeden den. Snad... Merline, dej, ať ještě nepřijdou. Ještě den. Nebo dva. Prosím. Pak budu hotov, a potom ať se děje, co se dít má.
Studená večeře se mu v žaludku srazila do těžké koule. Nemůže usnout. Nakonec vstane, rozsvítí si. Na stole v jeho kabinetě leží jeho poslední vůle, pěkně uprostřed, aby byla snadno k nalezení. Kopii uschoval u Minervy. Posadí se ke stolu, vytáhne ze šuplíku čistý list papíru, namočí brk.
Milý Horaci,
vím, že jsi na odpočinku, ale přesto Tě prosím, abys po mně převzal moje hodiny i kolej, jestli se nevrátím. Neobtěžoval bych Tě tím, kdyby byl v Anglii jiný mistr lektvarů srovnatelné kvality a zkušeností, jaké máš Ty. Půjde jen o pár let, než dostuduje...
Tady se Severus na chvíli zarazí: má napsat Blaise Zabini, nebo Anzelm? Šimrá se špičkou brku na spodním rtu. Konečně se rozhodne, namočí oschlý brk.
Ráno ho Minerva najde u stolu, jak spí s hlavou položenou na rukách. Opatrně vytáhne dopis zpod Severovy levičky. Přečte ho. Na okamžik svěsí ramena. Pak přikývne, vloží list do obálky a zalepí ji. Pohladí Severa po paži. Severus se probudí. Minerva se povzbudivě pousměje a zavrtí hlavou.
Bystrozoři ještě nepřišli.
K večeru sedí Severus pořád ještě ve sborovně, nos zabořený v papírech, přesouvá barevné čtverečky na lepší a lepší místa a na okrajích velkého archu odškrtává jména svých kolegů jedno po druhém. Flitwick: spokojen. Sinistrová: potřebuje odpoledne spát v pořádku. Weasley: aspoň jeden oběd společně se ženou hotovo. Harkiss: nechce moc stejných hodin po sobě vyřízeno. Trelawneyová: nedávat dozor v knihovně, když je tam velký provoz... Severus se na kartičku zamračí. Hm... no... dozor večer... a konzultace ráno, ale běda, jak si tam vezmeš sherry, vrčí si pod vousy. Další poznámka. Weasley: nemá dozor v knihovně, když je tam jeho kolej. Severus rozdrtí mezi zuby ostré slovo, ale už se dívá, co by mohl kam přehodit, aby se Bill se svými dětmi v knihovně potkal. O dvouhodinovku dřív? Hm, to nejde. Středa? Kdepak, tam máme soubojnický klub. V pátek místo Pomony Sproutové? Za tu cenu, že Pomoně zabiju její jediné volné odpoledne... Už už si chce napsatZeptat se Pomony..., když si uvědomí, že Pomona ve své dobrotě jistě souhlasit bude a bez řečí obětuje právě ten čas, o který ho výslovně žádala - aspoň jedno odpoledne v pracovním týdnu, Severe, abych se dostala na trh - a pustí prázdnou kartičku z ruky. Za Dumbledorea v knihovně nehlídal nikdo krom Irmy Pinceové a o konzultacích si všichni mohli nechat leda zdát, zavrčí v duchu, a já se tu s tím takhle piplám... Ale pak si přece jen připíše další položku na papír s hlavičkou Nechat odsouhlasit Minervě. Chtějí mít přece lepší školu než Dumbledore.
Na desce stolu, napůl pohřbený mezi úpravnými hromádkami poznámek, pomalu vychládá otlučený maxipuclák čaje. A když si Severus myslí, že ho nikdo nevidí, dovolí své ruce zabloudit k očím a krátce je promnout. Jsou opuchlé a zarudlé. Únavou, samozřejmě. Čím jiným.
Snídaně leží na stolku u krbu nedotčená.
Spolyká ji až nad ránem, až se vypořádá s dozorem v knihovně a tréninky famfrpálu. Pokud tedy dokáže něco vůbec polknout. Myslel si původně, že si dá tu vystydlou slaninu a grep k obědu. Jenže... jaksi ztratil chuť.
Protože dnes před obědem se ve sborovně zastavil Alderton, nově angažovaný profesor nového předmětu, práva a etiky. Poptal se, jak je Severus s prací daleko... podíval se na svůj rozvrh... spokojeně zvedl obočí: "Vy jste mi nechal volné celé středeční odpoledne, Snape, to vám vyšlo náhodou?"
"Každý má jeden půlden volný," zavrčel Severus. "V tom právě spočívá rozdíl mezi profesorem internátní školy a galejníkem."
"A že zrovna ta středa?"
Severus pokrčil rameny.
"Každou první středu v měsíci zasedá Starostolec," řekl Alderton a v jeho hlase zaznělo potěšení.
"Ano, to je mi známo," odpověděl suše Severus.
Alderton se odmlčel. Pak si odkašlal.
"Tak tedy zítra," řekl Severus. Někdo to vyslovit musel, a Aldertonovi to zjevně nešlo přes rty, přestože v jeho mysli ta slova zářila obrovským neonovým písmem.
"Ano," přitakal odtažitě právník. A pak ještě jednou: "Ano, přesně tak. Zítra." Potom pohlédl Severovi do očí. "Děkuji za rozvrh, Snape. Je lepší, než jsem čekal."
"Není zač," řekl Severus, chladný a nepřístupný, skrytý za bezpečným štítem oklumence. Přesunul čtvereček. Udělal si poznámku.
Alderton přešel ke dveřím. Zastavil se. "Nedělejte si starosti. Pustí vás. Nemohou jinak. Tady už nejde o právo, z vašeho případu se stala politika. Vychutnají si vás, ale nakonec vás pustí." Ještě jednou se hořce pousmál a sáhl po klice.
"Já bych to neudělal," zabručí do svých papírů nesouhlasným tónem Severus.
Alderton zdvihl obočí a beze slova vyšel na chodbu.
A Severus zvedl hlavu, zadíval se na zavřené dveře. Náhle mu připadalo, že se jeho letitý zvyk dvojznačných odpovědí obrací proti němu. Porozuměl mu Alderton?
Proč mu na tom najednou tak záleží?
Po obědě sborovna, do té doby pustá a prázdná, začala jako zázrakem ožívat. Nejdřív se u Severova stolu zastavil Filius Flitwick.
"Soubojnický klub, počítáš s ním?"
Severus mlčky pokrčil rameny a poklepal prstem na tři hodiny ve středečním odpoledni.
"Ty, já... a mladý Bill Weasley, ano?" ujišťoval se spokojeně Filius. "Podařilo se mu odklít pozici učitele obrany, takže už je to jisté. Nastoupí."
Severus neodpověděl.
"Kdybych si troufl zavěštit," rýpnul si šibalsky Filius, "bude se nám s ním spolupracovat líp než s Lockhartem."
Severus se ušklíbl.
"A ukaž, kam jsi mi vecpal dozor? Nezapomněl jsi náhodou? Vidím tu jenom konzultace?"
"To je krycí jméno pro dozor v knihovně, prováděný od stolu," ucedil Severus.
"Jedinou dvouhodinovku? Ostatní mají dvě... nebo i tři..."
"Jsi ředitel koleje."
Filiovi blesklo v očích. "Konečně na to někdo pamatuje."
A už odchází ke svému oblíbenému křeslu, spokojeně si pobrukuje a taktuje si do rytmu rukou.
Za chvilku se nad Severovým ramenem zastavila Rolanda Hoochová. "Co tu máš k pití? Chceš trochu piva?"
"Děkuji, ne."
"Už máš rozepsaný famfrpál?"
"Když chvilku počkáš."
A Rolanda si, světe, div se, přitáhla židli, otočila ji opěradlem dopředu a obkročmo se na ni posadila.
"Dva tréninky na kolej týdně," prohodil zkusmo Severus.
"To je... hm, tři bys tam nevecpal?"
"Nemůžou se pořád prohánět v povětří, taky musejí někdy studovat."
"Nojo. Pravda, bohužel."
"Jeden o víkendu."
"To je jeden z těch dvou, nebo ten třetí?"
"Jeden z těch dvou." Severus o kousíček povolí napjatá ramena. "V týdnu ti nedostanu na hřiště celou kolej... počkej... leda by ti nevadilo ráno a pozdě večer."
"Ráno je v pořádku. Pozdě večer je blbost."
"Nasvítíš si hřiště," ušklíbne se Severus.
"No jasně, děsná sranda."
"Dělám, co mohu, ale opravdu se to pořád kryje. Ve kterých ročnících máš nejlepší hráče?"
Rolanda mu nakoukla přes rameno. Uviděla, že se v přecpané tabulce opravdu vynořují tři tréninky na kolej. Zamyslela se. "Půjč mi kus papíru." A už píše, škrtá, rámečkuje, kroužkuje... a Severus jí nahlíží pod ruku a posouvá čtverečky...
"Prima," zvedá se Rolanda po necelé hodince a vesele Severa pleskne po zádech. "Nasvítím si hřiště. Vážně nechceš to pivo?"
Pak se kolem mihne Bill Weasley, na půl úst ucedí něco o Voldemortovi a jeho kletbě a Snapeových poznámkách, jak asi taková typická Voldemortova práce vypadá... a že už bude od kletby klid... že by se na to byl vykašlal, nebýt ženy... a pamatoval Snape na to, že Fleur chtěla vést taneční klub? Aha, ano... a pamatoval i na to, že bude Bill dělat své ženě tanečního partnera? Hm... ne, Bill nepotřebuje dvě hodiny na převlékání... aha, Fleur má tři, no, to by jí mohlo stačit. A zase zmizí. A pak se ještě jednou vrátí, jako by snad něco zapomněl, a řekne: "Ronalda matka zítra nechce pustit, že k tomu beztak nemá co říct, ale ona sama přijde. A já taky." A otočí se a odejde dřív, než Severus dostane přes slepené rty jediné slovo.
Beztak neví, co by Weasleymu měl odpovědět. Děkuji?
Ve dvě v noci si Severus souká do vyschlého krku chleba od snídaně. Skřítek pleská nad tácem ušima. "Tibby vyžehlil ten černý hábit, profesore Snape, pane, ten, co jsou na něm vyšití černí hádci. Máte ho přichystaný v ložnici."
"Ano," řekne nepřítomně Severus. Pak si uvědomí, že skřítek má zjevně nařízeno ho hlídat, dokud nepůjde spát. "Ano... už jdu."
"Mistr Divjakov dal Tibbymu pro profesora tuhletu lahvičku," říká bojácně skřítek, a Severus se konečně pousměje: Divjakovova známá aura působí i na hogwartský personál. "Mistr nakázal, že to má profesor Snape vypít, až bude ležet."
"Řekl ti, co to je?"
"Ne, neřekl Tibbymu, Tibbymu se neříká." Skřítek prosebně zamrkal velkýma očima. "Tibby musí mistrovi tu prázdnou lahvičku přinést ukázat ještě dnes, profesore Snape, pane..."
Severus si povzdechl. Ví, že by si měl lektvar prověřit. Naprosto se mu nechce nalít si do těla neznámou látku. Na druhou stranu si uvědomuje, že někdy je bezpečnější nevědět. Například když má být člověk nazítří vyslýchán pod smrtelnou dávkou Veritaséra. Zavrtěl hlavou. Narovnal jeden čtvereček, jakoby ve snaze srovnat na poslední chvíli všechno, co zůstalo v nepořádku. Znovu si povzdechl. Marná práce. Vstal. Minervu by snad nechal čekat, ale Divjakova... "No dobrá," zavrčel. "Stejně už jsem tady skončil."
Zavírá za sebou dveře sborovny s pocitem, že ji vidí naposledy.
V ložnici vypije lahvičku od Divjakova a okamžitě upadá do horečnatých snů. Stojí před tribunálem, ví, že musí vylíčit všechno, každou podrobnost. Odevzdal hůlku. Usedá do stolice obviněných, náramky zabraňující magii se mu zacvakly kolem zápěstí, jako když sklapne vlčí past. Jeho magie i jeho život proudí pryč, odtékají, jako by hleděl do kamenné výlevky, kam vylil pokažený lektvar. Zatmívá se mu před očima. Omdlí? Z myslánky na stole krouživě vystupuje Dumbledoreův stříbřitý přízrak. Zazní otázka. Zabil jste Alba Dumbledorea? - Zabil, zabil, zabil... stěny sálu se točí a víří. Vinen, jsem vinen, vinen...
Hladinu jezera u paty hradu čeří déšť.
Probudil se poloomámený, s nepřirozeně lehkou hlavou, bdění mu splývá se snem. Znovu cesta na ministerstvo. Znovu, stejně jako v noci i jako před lety, čekání v malé, špatně osvětlené místnosti, podobající se cele. Tehdy před lety tu byl Dumbledore, Severus v to aspoň tenkrát z celé duše doufal; byl někde venku, něco vyjednával a bystrozoři zatím... Teď je tu Minerva. Stojí těsně vedle Severova lokte, neopustila ho ani na okamžik. Tentokrát se dveře cely nezavřely. Tentokrát...
Tehdy odtud odešel živý.
Co ještě bude jinak?
Točí se mu hlava. Připadá si, jako by měl horečku, jako by se na sebe díval zvenku, chladně, neosobně, a není to oklumencí.
Tehdy tu čekal několik dní, až ztratil přesný pojem o čase.
Tentokrát to nebyla ani hodina.
"Výslech obžalovaného bude proveden za pomoci Veritaséra."
Jistě, to Severus čekal. A přece se zachvěje, když vidí, jak mistr Divjakov přelévá do kalíšku skoro půl flakónku. Obvyklá dávka je jedna kapka na třicet liber živé váhy. Severus váží zhruba sto padesát liber. Pro překonání oklumence se doporučuje dvoj- až trojnásobná dávka, podle potřeby. Pětinásobná dávka je považována za maximální bezpečnou mez. Dál to záleží na tom, jak dobré má člověk srdce, kdy naposledy jedl a jaký má metabolismus, ale desetinásobnou dávku ještě nepřežil nikdo. Severovi tato čísla běží hlavou a mimoděk počítá. Ve flakónku této velikosti bývá sto kapek. Dvojnásobná smrtelná dávka pro člověka Severovy váhy. Dobrá, dostal půlku... zhruba půlku... necelých padesát. Řekněme těsně pod hranicí. Jenže Severus ví, že má metabolismus rychlý: ty dvě topinky od snídaně už dávno strávil a žaludek má prázdný; lektvar se vstřebá hned a tělo dostane šok. Pravda, je to Divjakovova vlastní práce, takže odpadá starost s vedlejšími účinky z případných nečistot, ale to pořád ještě neřeší... Merline, prosím, ať Minerva nezná dávkování!
"Máte nějaké námitky, Snape?"
Odkašle si. "Ne."
Vypije kalíšek. Chvíli se neděje nic. Odevzdá hůlku. Je usazen na stolici obžalovaných. Okovy zabraňující proudění magie se kolem jeho zápěstí a kotníků odmítají sevřít. Až Shacklebolt sám do židlice klepne. Severus v jeho tváři vidí skrývanou radost. Jistě, mstí se za to, jak se k němu chovali oni v ředitelně. Okovy konečně zacvaknou...
… a lektvar se ujme vlády a svět se rozsype.
Je tu Albův přízrak vyrůstající z myslánky. Zabil jste Alba Dumbledorea? Ano. Jak? Smrtící kletbou. Proč? Proč... proč... Albus umíral, viditelně umíral, znovu umíral, jeho podoba se nad myslánkou rozmazávala, jeho zčernalá ruka křičela do sálu o živém utrpení. Jen ty sám můžeš vědět, jestli poškodí tvou duši, když pomůžeš starému člověku vyhnout se bolesti a ponížení... Někdo mluví. Severus se v židli naklání na stranu, náramky ho drží, zakusují se mu do zápěstí, vysávají z něj magii i život kapku za kapkou... Svět kolem není, jsou jen otázky v nicotě. Jak to bylo s jeho údajnou úlohou špeha? Severovi se ze rtů řinou odpovědi na odpovědi na odpovědi... občas se přeříkává, blábolí. Snaží se získat kontrolu nad tím, co říká, ale nejde to, lektvar mu kreslí výsměch na vnitřní stranu víček. Potácí se, cítí, jak se potácí, křeslo z něj vymlsává další a další drobečky, s takovou za chvíli zbude jen prázdná slupka, myslí si, a kdyby mohl, ušklíbl by se nad sebou: cos čekal? Náhle ruce na ramenou, Minerviny ruce, a z nich do Severova těla proudí živoucí síla. Severus se vzdává, odstupuje sám od sebe, nechává svá ústa, ať si dělají, co chtějí, a celou bytostí se upne jen a jedině na Minervin dotek, jedinou lidskou věc v širokém okolí. Ani si nevšimne, že zmlkl uprostřed věty.
Byla válka. Jestli chcete za použití Neprominutelné kletby v extrémní situaci odsoudit jeho, říká Minerva, musíte odsoudit i mě. Nebo se to Severovi jen zdá? Ale ne, teď ji slyší jasně.
"Imperius na Amyka Carrowa."
A další, jiný hlas. Severus vidí rezavou skvrnu vlasů. Weasley...? A který...?
"Smrtící kletba na Bellatrix Lestrangeovou."
Nějaký zmatek, pak další známý hlas, hádavý, ostrý.
"Imperius... tam v té bance, nevím na koho, a cruciatus na Carrowa. Ale ten si to zasloužil."
Zasloužil... Zasloužil si Dumbledore zemřít? Byla ta slova vyřčena? Řekl je snad Severus? Neví. Ale nejspíš ano, protože teď za pomoci myslánky, otázek a odpovědí odmotávají předivo války od konce až k... Kde to všechno začalo, jeho zradou Lily? Blackovou pastí pod Vrbou? Dumbledoreovým verbováním do původního Řádu? Voldemortovým prvním horkruxem? Nebo snad... jak poukazuje Minerva... tehdy v sirotčinci, kde Dumbledore zjistil, že malý Tom Riddle je sadistický psychopat, a přesto ho přijal do školy a nikomu ze svých kolegů ve sboru o tom nic neřekl?
"Proč tu vytahujeme ty staré záležitosti," rozčiluje se jeden z porotců. "Nesoudíme Alba Dumbledorea, ale Severa Snapea."
"Ale možná bychom měli," uryje tiše Minerva.
Severus mimoděk pohne rukama. Okovy kolem jeho zápěstí se stáhnou tak silně, až mu zmodrají prsty. Bolestně sevře víčka. Před očima se mu roztančí barevné skvrny. Okovy povolí.
"Profesor Dumbledore udělal jen jednu chybu, kdysi dávno, a tu se pak snažil celý život napravit!" říká nějaký mladý hlas.
"To určitě," skřípe zuby Minerva. "Tajnůstkařením. Nečinností."
"Snad vám nemusím připomínat, že Albus Dumbledore stál v čele vítězné strany," zúží oči ministr Shacklebolt. "Snad vám nemusím připomínat, proti komu bojoval."
Porotce ukončí mezihru mávnutím širokého rukávu. "Věděl jste, Snape, o této části Riddleovy minulosti nebo o Riddleově pravé identitě v době smrti Alba Dumbledorea?"
Severus zamrká, snaží se porozumět otázce. Ne, odpovídá, nevěděl, nikdo to nevěděl, jméno Riddle nikdo neznal, Dumbledore vždycky chtěl, abychom mu říkali jeho pravým jménem: Voldemort - ale co na tom záleží? Dumbledore vždycky skrýval své chyby, s Potterem... s Lupinem... s Riddlem... Nic nového. Hledáte důvod, proč bych ho měl nenávidět? Chrčivě se zasměje. Zadýchá se. Minerviny ruce stisknou. Severus chytí dech. Pootočí hlavu k lavici, kde sedí jeho hogwartští kolegové. Napravovat jednu nespravedlnost jinou nespravedlností, je to správné, Aldertone? Zeptal se naslepo, nerozeznává, kdo v auditoriu je a kdo ne. A už se zas propadá do vířících střípků kaleidoskopu a doprovází ho myšlenka, kterou jeho těžký jazyk náhle nedovede zformulovat. Zasloužil si Tom Riddle být přijat do školy s čistým štítem? Zasloužili si mí Slytherini, aby se na ně dnes pohlíželo jako na potenciální zločince, jen co byli Zařazeni? Zasloužil si Dumbledore zemřít? Kdo má vůbec právo rozhodnout, která lidská bytost si zaslou... zalsou... zas...
"Albus Dumbledore... chybující lidská bytost?" ochutnává Minerva nezvyklou kombinaci slov, tak tichounce a opatrně, že se ani nezčeří vzduch.
"Snape byl Dumbledoreův skrz naskrz," hádá se zcela mimo souvislosti jakýsi povědomý hlas.
"Jednu věc vím jistě," přizná se tomu hlasu Severus - a sám netuší, proč je tolik důležité mu to říct. "Neměl jsem přežít konec války. Dumbledore nechtěl, abych... přežil. Ani já... ani ty. Nikdy neuvážil jinou možnost. Byli jsme pro něj jen... násto... nástrrr... věci. Aby dosáhl cíle. Chápeš, Pottere? Zaslou... zalsou... zalousol... patří, abychom proto byli mrtví, ty a já?"
"To není pravda!"
Severus se zachvěje námahou. Okovy mu hladově užírají sílu. Minerviny ruce na ramenou ji nahrazují, jak jen mohou. "Nechápeš," řekne. "Já, já ho... vždycky prosil o život. Ne, ne pro mě, pro mě ne, já vím. Pro t-tvou mámu. Pro něj. P-pro... tebe. Ale - ale on nechtěl..."
"Proč!?"
"Pro pro-roc-tví," koktají namáhavě Severova ústa, už dávno neovladatelná, zatímco zbytky rozumu bojují prohraný boj. "Trela... Tele... Sibyllino. Znáš ho."
Hlava mu klesne. Proud života z Minerviných rukou zesílí. Severus by jí chtěl říct, ať to nedělá, ať se nevyčerpává... ale zrádné tělo mu nedovolí, naopak si blaženě opře skráň o Minervino předloktí. Suchý jazyk olízne rty. Minerviny prsty obkreslují hedvábné hádky na černé látce Severova hábitu.
V auditoriu kdosi překvapeně vyjekl. "Proroctví? Jaké proroctví? Moje proroctví? Já jsem přece..."
"Ale to víš, žes věštila!" křikne přes rameno popuzeně Minerva. "Všechny tvoje předpovědi, které sis nevymyslela, byly pravdivé!"
"Nevím!" vzlykne Sibylla. "Nepamatuju se... Řekněte mi," prosí, "kdy? Jaké proroctví?"
"Tak si osvěž paměť," prskne Minerva. "Běž se podívat do záznamů."
Sibylla roztřeseně vstane. Zamotá se do šátků. Posbírá je. Prodírá se ven.
"Klid v sále!" dobuší se konečně svého kladívko jednoho ze soudců. "Neodbočujte pořád! Tyto záležitosti už tu byly vyřešené, existuje o nich zápis! Dokonce zde byl čten! Teď mluví obviněný. Ta vražda, Snape."
"Vražda," vydechne Severus. Překvapeně zjišťuje, že zas na chvíli může artikulovat, dokonce se v jeho hlase mihl bezzubý stín ironie. Mdle kývne k Dumbledoreovu přízraku vznášejícímu se nad myslánkou. "Vražda..." zopakuje a bezmocně se pousměje. "Albus už... umíral. Celý rok. Držel jsem ho naživu... jak to jen šlo. Ale neměl šanci. Věděl to. Oba jsme to... věděli. Ta kletba... z toho prstenu... Celý rok mě přesvědčoval, že budu muset..." Severus skloní hlavu, těžce dýchá. Svět se mu zase zatmívá. Nasucho polkne. Namáhavě mluví dál. "Tam na věži... už nešlo jinak. Něčím se... otrávil. Ztratil hůlku. Nechtěl... padnout do zajetí. Požádal mě... o poslední službu. Já ji vykonal. To je... vše."
Jsou předvoláváni svědci, aby doložili tato tvrzení. Někteří z porotců vyžadují, aby byl přehrán i záznam Sibyllina proroctví, o kterém se tu mluvilo. Není možné jej najít. Potter ho cituje zpaměti a hněvá se, že to nestačí. Ano, souhlasí, profesor Dumbledore opravdu na věži Snapea o něco prosil. Ne, neřekl oč. Jen "prosím". Nerozuměl jsem tomu. Nevěřil jsem, že je Snape náš, až z těch vzpomínek. Potter je dotázán na poslední činy Alba Dumbledorea a po pravdě vypráví, k čemu došlo v jeskyni, jak Dumbledorea na jeho výslovný rozkaz sám nakrmil jedem z bazénku. "Abychom získali ten horkrux," vysvětluje. Porotci se marně pokoušejí pochopit, proč Albus Dumbledore nechtěl ukončit svůj život vlastní rukou, když už ho ukončit zjevně chtěl, a Shacklebolt se snaží, aby se řeč za žádnou cenu nestočila k Bezové hůlce.
"Zajímavé," promluvil znenadání Velemir Divjakov. "Máte tu systém založený na klientelismu, systém, který nezbytně plodí jednoho temného pána za druhým, a hrajete si tady na spravedlnost. Tvrdíte, že toto není vojenský soud, a já si nemohu vybavit, který civilní soud povoluje při výslechu mučení. Uznali jste legitimitu Dumbledoreovy soukromé armády, a chcete odsoudit jeho elitního vojáka za to, že bezchybně vykonal náročný rozkaz... Máte v tom maličko zmatek, nezdá se vám, pánové?"
"Co je vám do toho?" ohradil se nemoudře jeden z poradců ministra Shacklebolta.
Mistr Divjakov pozvedne obočí. "Jsem členem Starostolce, když dovolíte. A jestli mohu připomenout, to vy jste žádali o mezinárodní zastoupení v porotě."
Síň trne.


Severus nic z toho nevnímá. Nikdo ho neoslovil, tak mlčí. Bolestivé vzpomínky ho zase připravily o tu trošku síly, co od Minervy získal. Po tváři, která už téměř není jeho, se koulí slza. Ramena necitlivá jako kámen se opírají dozadu o živé Minerviny ruce, jedinou jistotu v blábolivém světě hrozných pravd. A zpod stříbřitého plnovousu nad kamenným bazénkem znovu znějí ta falešně laskavá slova, která tehdy vyždímala Severovu lásku a oddanost až dosucha, aby mu za ně oplatila tímto utrpením; a náhle dávají nový smysl: Jen ty sám můžeš vědět... kolik mužů a žen... poškodí tvou duši, tvou duši...
"Z bludného kruhu, kde bezpráví plodí bezpráví, vede jen jedna cesta," říká právník Alderton, a neuhne před nečekaně intenzivním pohledem Severových omámených očí. "Odpuštění."
Severus nechápe souvislost. Odpuštění? To je přece pro ty druhé, ne pro něj... A poslední nitky skutečnosti povolují, svět se roztáčí, rozsypává, bortí. Zbývá jediné. Minerviny ruce na ramenou. Minerviny hřejivé ruce, které mlčky, pouhou svou přítomností bojují s nekonečným... vírem... prokletých... okovů... a těla, které... není... není...
Později bude Severus přesvědčen, že to nebylo žádné z mnoha pronesených slov (z nichž si beztak většinu nebude schopen vybavit, zvlášť ta ke konci ne, zůstanou mu z nich pouhé nesouvislé útržky), že to nebyl žádný argument, ale právě a jen toto Minervino gesto, tento jedinečně lidský dar, který ho zachránil.
Porota se radí. Porota vynáší rozsudek. Nad zhrouceným tělem, které už stěží co vnímá.
Nevinen.
Ruce... Minerviny... ruce... a jízda autem nad mraky. Nebo ne? Odkudsi z mlhy sem doléhá hlas mistra Divjakova. Spát, nechte ho spát...
Severova zápěstí jsou volná.
Uvědomí si to. Lapne po dechu. Vytřeští oči. Hledá hůlku. A už ji drží, cítí v prstech známý proud magie, silný, nekolísající, krásný jako život. "Nagini," hlesne, celý vyděšený, a na okraji vířící vaty problesknou zelené oči za kulatými skly. A pak ho někdo obejme, upraví kolem něj pokrývku. Jsi volný. Vyhráli jsme. Za chvíli jsme doma. Jen spi.
Poslušně zavírá oči. Ano, maminko. Už jsem hodný. Spím.
Nezapamatoval si, jak ho nesli chodbami hradu až do jeho ložnice, bezvládného, s očima rozostřenýma, na hraně mezi vládou nad tělem a křečí, mezi příčetností a věčným blábolivým zapomněním. "Veritasérum," slyšel pronést Minervu jejím nejpřísnějším, nejodmítavějším hlasem, a obracel to slovo chvíli na rtech, ochutnával: verita... virita... vitrita... vitriol. Pak konečně ztratil vědomí.
"Nařídili překročit normální dávku asi... desetkrát, je to tak, mistře Divjakove?" říká nad ním Minerva.
Poppy se zajíkne. Nadechne se. Vydechne. Sepne ruce na břiše. "Udělalas... dobře, žes ho přivezla domů."
"A cos myslela," odsekne Minerva. "Nikdy bych ho tam nenechala. Jeho - ani nikoho jiného z nás."
Ostatní profesoři to dobře slyší, jak ti, kteří právě vystoupili z krbu, tak těch pár, co se do auly hrnou po schodech. Shlukli se kolem Severa a nosítek. Filius Flitwick. Rolanda Hoochová. Thomas Alderton. Bill Weasley. Pomona Sproutová. Dokonce i Sibyla Trelawneyová v nezbytném chumlu svých šál a šátků, pořád ještě nevěřícně mumlající: "Proroctví? Opravdové pravdivé proroctví? Já?"
Kdosi z těch, co zůstali doma, se opatrně dotkne černého rukávu s černě vyšitými hádky. "Proč... proč tohle?"
"Chtěli se přesvědčit."
"Veritasérum? Předávkování? Bylo to vůbec nutné?"
"Oni si to rozhodně mysleli," zaprská Minerva. "Pokud se o nich vůbec dá říct, že jsou schopní něčeho tak komplikovaného, jako je myslet."
Mistr Divjakov si odfrkne. Thomas Alderton zúží oči. Mezi zasloužilými členy hogwartského sboru navzdory vážnosti chvíle přelétne pár zasvěcených ušklíbnutí. Znají své ministerstvo. I svou Minervu.
"Právě kvůli takovémuto zacházení s obžalovanými jsem se rozhodl raději učit, než soudit." Z Aldertonova hlasu zní hněv.
"Jestli přežil až doteď, bude v pořádku," opakuje autoritativně Velemir Divjakov, nespokojený, že jeho první slovo nestačilo. "Vím, co jsem mu dal i kolik toho bylo; vím to lépe než - ti vaši na ministerstvu."
Poppy Severovi nadzdvihne víčko. Severova panenka tancuje jako šílená. Poppy mu změří puls. Ten je pomalý. "Na předávkování Veritasérem to tak úplně nevypadá," pronese léčitelka a svraští rty.
Mistr Divjakov se po ní podívá úkosem. "K žádnému předávkování nedošlo. Zpomalil jsem mu metabolismus a do lektvaru jsem místo atropinu použil příbuzný lachesin, který se vstřebává obtížněji. Mohli mu toho nalít ještě dvakrát tolik a nedosáhli by většího účinku, jen by jim pravděpodobně omdlel. Nechte ho se z toho vyspat a bude dobře."
"A že to nepoznali?" nakloní hlavu Poppy.
Mistr Divjakov se tence usměje. "Copak tam byl nějaký dobrý léčitel?"
Tím si poprvé za svůj pobyt zde vyslouží Minervin vzácný vřelý úsměv. A Poppy Pomfreyová se kousne do rtu a už neřekne ani slovo.
Severus prospal celou noc a den a ještě jednu noc, představy, hlasy a sny vířily pomaleji a pomaleji, až se utišily a zmizely, jako když poslední kapky zkaženého lektvaru odtečou do výlevky a člověk je spláchne čistou vodou. Ráno se probudil s jasnou hlavou a hned spěchal zpátky do sborovny, k práci, kterou před dvěma dny přece jen nedokončil.
Na chodbě se setkal s mistrem Divjakovem.
"Díval jsem se na ten tvůj rozvrh," řekl mistr dřív, než Severus mohl třeba jen otevřít ústa. "Dvaatřicet hodin týdně plus dva kroužky, starost o kolej a doplňování lektvarů pro ošetřovnu? To má být vtip? Kde máš brát čas na vlastní výzkum?"
Jeden dva ze stálých členů sboru, jdoucí kolem na snídani, nenápadně zvolnili krok a našpicovali uši.
Severus se ušklíbl a pokrčil rameny.
Mistr Divjakov se zamračil. "Poslyš, měl bych v Durmstrangu místo pro jednoho asistenta."
Profesoři o kus dál v chodbě zpozorněli. Už se ani nesnažili předstírat, že neposlouchají.
Severus zvedl koutek úst. "Děkuji, ale... Minerva mě bude potřebovat tady."
Mistr zvedl obočí. "Jak myslíš. Kdybys měl čas přijet aspoň některé léto, rád tě uvidím."
"Dal jsem slib," opakuje Severus.
"Dal jsi své srdce, chlapče," pousmál se jeho starý, zkušený mistr. "Potřetí. Přeju ti, aby to tentokrát byla konečně šťastná volba." Poklepal Severa po rameni a vykročil k Velké síni.
Severus za ním pěkných pár minut nehnutě zíral. Konečně se jako obvykle utekl před vnitřním zmatkem k práci.
Teď tedy znovu sedí ve sborovně, kolem něj to šumí běžným, přátelským hovorem, jaký tato místnost nezažila celý rok. V krbu popraskávají první časně podzimní polena, od Filiova křesla voní svařené víno, Aurora šustí novinami, Septima jí čte přes rameno a škádlí Rolandu sázkami na výsledky famfrpálové ligy, Rolanda se naoko zlobí a vyhrožuje, že vypustí Potlouk, Bill Weasley studuje přihrádky na vzkazy a přitom žvýká obložený chleba, Alderton si dává do skříně vlastní věšák, Pomona sepisuje seznamy nových žáků a rezignovaně prosí o klid... Severus má nos zabořený v papírech, u lokte svůj obří hrnek čaje a jednu zapomenutou, dávno vystydlou topinku; dolaďuje detaily, přilepuje poslední barevné čtverečky na jejich místa, předává kolegům hotové rozvrhy, tu a tam ještě přiškrábne nějakou vysvětlivku, občas zavrčí, občas přikývne. A oni mu mezi řečí děkují, srovnávají si své rozvrhy, zaškrtávají si v nich a pochvalují si je, jak žádné z těch starých nechválili. Severus vnímá vřelost v hlasech kolem sebe, cítí, že tu vůbec nejde o nějaký rozvrh, ale o mnohem víc, že to se vykloubený svět pomalu a bez fanfár vrací zpátky na své místo, krůček za krůčkem, slovo za slovem, úsměv za úsměvem. Severus se pevně halí do svého pláště, aby si nezadal, aby nebylo znát, jak... Píše obyčejnou mudlovskou tužkou.
Brk by se příliš chvěl.

_________________________________

* "Tak vy mě nechcete zabít, Brumbále?" zvolal Voldemort a přes štít ho pozoroval přivřenýma šarlatovýma očima. "Nad takovou ukrutnost jste povznesen co?"
"Oba víme, že existují i jiné způsoby, jak někoho zničit, Tome," řekl Brumbál klidně...

---------------------------------------------------------

Kdybyste se chtěli podívat na onen rozvrh hodin pro reformované Hogwarts, nahlédněte zde

---------------------------------------------------------

Disclaimer: Většina postav z této povídky patří J. K. Rowlingové a lidem, kterým ona sama svoje práva prodala. Nehodlám se na jejím světě nikterak materiálně obohacovat. Plně mi stačí potěšení z tvořivého domýšlení logických a morálních důsledků toho světa a činů jeho nepříliš hrdinských designovaných hrdinů.
Už nevím, kde jsem vyhrabala Thomase Aldertona, nejspíš je to další prázdné jméno vytěžené z Harry Potter Lexicon; jestli si ho JKR pamatuje a jestli ho chce, budiž její. Zato Anzelm Janecius a Velemir Divjakov se sem zatoulali z mého vlastního světa. I když tady hrají jen druhé housle, jsou moji. Nesahat.

Special thanks to: Jako obvykle skvělé a spolehlivé Sandriel za betaread, věrným čtenářům za dotazy (jako: Píšeš ještě Korálky? a podobně) a lidem z DTCL za plodné a podnětné diskuse.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 12. listopadu 2014 v 8:43 | Reagovat

Io, o tom, že Soud je můj oblíbený Korálek, už jsem psala. Takže jenom ještě jednou zopakuju - díky za tu atmosféru přátelství, které jsi vytvořila v Bradavicích, která je v tak dokonalém kontrastu proti atmosféře na ministerstvu.  Tvá víra v pevné přátelské vztahy je to, co probíhá celými Korálky a současně to, co na nich mám nejraději.
Jen pár vět, které se mne dotkly -

"Prima," zvedá se Rolanda po necelé hodince a vesele Severa pleskne po zádech. "Nasvítím si hřiště. Vážně nechceš to pivo?"

"Ronalda matka zítra nechce pustit, že k tomu beztak nemá co říct, ale ona sama přijde. A já taky." A otočí se a odejde dřív, než Severus dostane přes slepené rty jediné slovo.
Beztak neví, co by Weasleymu měl odpovědět. Děkuji?

"Jsem členem Starostolce, když dovolíte. A jestli mohu připomenout, to vy jste žádali o mezinárodní zastoupení v porotě."

Poppy se zajíkne. Nadechne se. Vydechne. Sepne ruce na břiše. "Udělalas... dobře, žes ho přivezla domů."
"A cos myslela," odsekne Minerva. "Nikdy bych ho tam nenechala. Jeho - ani nikoho jiného z nás."

A oni mu mezi řečí děkují, srovnávají si své rozvrhy, zaškrtávají si v nich a pochvalují si je, jak žádné z těch starých nechválili. Severus vnímá vřelost v hlasech kolem sebe, cítí, že tu vůbec nejde o nějaký rozvrh, ale o mnohem víc, že to se vykloubený svět pomalu a bez fanfár vrací zpátky na své místo, krůček za krůčkem, slovo za slovem, úsměv za úsměvem. Severus se pevně halí do svého pláště, aby si nezadal, aby nebylo znát, jak... Píše obyčejnou mudlovskou tužkou.
Brk by se příliš chvěl.

A mohla bych vybrat ještě hezkých pár dalších. :-P

No a nakonec ještě musím pochválit ten rozvrh - neuvěřitelná práce. Myslím, že  jsi s ním musela strávit stejně času, jako Severus. Krásné. Hned by se podle něj dalo učit. Aha, já zapomněla. Ono se podle něj učí, že?

2 ioannina ioannina | 12. listopadu 2014 v 12:02 | Reagovat

Věřím tomu, že ne (romantická) láska, ale přátelství je největší silou ve vesmíru. :-)
Přišlo mi zvláštní, že máš nejradši Soud, ale když čtu tvůj komentář, pochopila jsem proč. <3

Ten rozvrh mi, pokud si dobře pamatuju, trval tři týdny. Teprve poté, co byl hotový, jsem psala Soud, takže popis tvoření rozvrhu je z vlastní zkušenosti. :-)
A dalo by se podle něj učit. Schválně je udělaný tak, aby opravdu fungoval.

3 Regi Regi | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 6:32 | Reagovat

Io, ty víš, že teď vůbec nemám kdy psát komentáře. Ale snad jsem ti něco stihla alespoň povědět. A navíc, moje duševní dvojče - Katty, to stejně napsala úplně dokoale i za mne. Díky.

4 ioannina ioannina | 14. listopadu 2014 v 11:29 | Reagovat

<3

5 Sophie Sophie | 31. března 2015 v 15:30 | Reagovat

Úžasné. Ani nevíš, jak dlouho jsem Korálky hledala. Netušila jsem totiž, že se jmenují korálky, nepamatovala si jméno autora, ani kde jsem je poprvé četla. A jsem z nich stejně nadšená jako tenkrát. Možná ještě víc, protože jsem nevěděla o rozvrhu. To je geniální práce!

6 ioannina ioannina | 31. března 2015 v 22:31 | Reagovat

[5]: A taky k nim ještě tehdy určitě nepatřily Kattyiny obrázky, žejo? To je geniální práce!
Rozvrh byl, no... rostla jsem z něj ještě o něco víc než Severus. :-D
(Ani nevíš, jak strašně moc mě těší, že sis pamatovala Korálky, i když jsi nevěděla ani název, ani autora. Nemohlas mi zalichotit víc, fakt! Vážně, úplně bez ironie. A teď už i víš, kde je najdeš, takže je všechno, jak má být. :-) )

7 Kitti Kitti | 8. února 2016 v 21:17 | Reagovat

Milá Ioannino, opakovaně jsem si nedávno přečetla tvoje Korálky  a užila si každé slovo. Pasáže s Nevillem, Blaise, Pastorek, Harry na přes hubu, Minerva jako kočka. Anselm, Poppy a další postavy. Stvořila si nádherný příběh, který krásně doplňuji ilustrace od Katty. Plyšovej dráček mne dostal, božííí. díky

8 ioannina ioannina | 8. února 2016 v 21:34 | Reagovat

[7]: Díky, to jsem moc ráda!
Plyšovej dráček má speciální honorář. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014