ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Šestý korálek: Onto the Stage

19. listopadu 2014 v 0:01 | Ioannina |  Interludium a šestý korálek růžence: růžový



Ne každá kniha je zcela přesná. Přežijí vyčtení hrdinové setkání s realitou?

Ačkoli je tato povídka mezihra zhruba v polovině plánovaného cyklu, lze ji číst samostatně. Popravdě netuším, jestli někdy vznikne i druhá polovina toho cyklu. Uvidíme.

Gilderoy Lockhart was walking onto the stage, resplendent in robes of deep plum and accompanied by none other than Snape, wearing his usual black.

(JKR: HP and the Chamber of Secrets, ch. Duelling Club)


Onto the Stage

"Mamince jste se moc nelíbil," špitlo děvčátko.
Muž v černé košili nejdřív nereagoval. Dál si klidně míchal svou kávu v kelímku. Konečně plastové míchátko vytáhl, olízl, odložil na stolek. "Překvapilo mě, že vás přece jen pustila."
Děvčátko se plaše pousmálo. "Za to může táta."
Černě oděný muž naproti ní se opřel o sedadlo a pomalu upíjel. Mlčel. Ani jeho oči nic neprozrazovaly. Jako by ho holčiččina slova vlastně nezajímala, možná dokonce trochu nudila. Prostě profesor, který doprovází budoucí studentku internátní školy, prozatím neznalou poměrů, trochu stydlivou, trochu zvědavou a trochu upovídanou. Jako každý rok. Obvyklá rutina.
"Zavolal za dva dny a zeptal se, jestli jsem dostala svůj dopis. Řekla jsem, že jo. A on, jestli mě máma do té školy dá. Řekla jsem, že nevím. On prý, ať mu ji zavolám. Máma mě poslala za dveře, ale stejně vím, že se pohádali. Oni se poslední dobou vždycky hádají. A potom přiletěla ta sova a přinesla... tohle." Děvčátko si podalo z police nad sebou tašku, začalo se v ní přehrabovat. "Sova," uchichtlo se. "Je to vážně normální, pane profesore, sova? Mámu z toho málem kleplo."
"Je to normální," zazněla odpověď. "V našem světě je to zcela běžné."
Děvčátko se ještě jednou uchichtlo, napůl pobaveně a napůl spokojeně. "Řekla jsem, že jestli ji nepustíme dovnitř, přilítnou jich celá hejna. Jako k Dursleyům. To se mamince nelíbilo už vůbec, moc se zlobila, že co si myslím, ona přece není žádná Petúnie. Tady to je." Spokojeně se rozzářila, vytáhla z tašky těžký váček z tlačené kůže. "Podívejte."
Její průvodce měšec pomalu rozvázal. Nahlédl dovnitř. Znovu stáhl tkanice, obratně, zkušeně, jako by pro něj byl i tento archaický pohyb zcela běžný. Potěžkal měšec v dlani. "Váš otec je neobyčejně štědrý. Dobrá. Alespoň nebudeme muset ke Gringottům."
Děvčátko uklidilo měšec zpátky do tašky. "Ty peníze... to je doopravdy doopravdy? Víte, má to být to... výživné na celý rok."
Muž na sebě nedal nic znát, jen snad nepatrně pohnul rukou, jako by ještě jednou, popaměti, odhadoval váhu měšce. "Zlato, stříbro, měď," vypočítával tichým hudebním hlasem do rytmu kol bušících o koleje. "Galeony, srpce, svrčky. Platná měna." Pozvedl jedno obočí a zkroutil levý koutek úst. "Už byste si měla začít zvykat."
Děvčátko zavrtělo hlavou. Oči jí zářily. "Když já tomu pořád ještě nemůžu uvěřit."
Poloviční úsměv na mužově tváři se prohloubil a zmizel, vytratil se do vrásek v koutcích očí. Profesor dopil zbytek kávy, vyhodil kelímek i míchátko. Víko koše pod stolečkem zaskřípalo. Muž vytáhl z kapsy šátek. Otřel si prsty. Zadíval se z okna. Přímé letní slunce zahrálo na knoflících jeho přísně upjaté košile a zvýraznilo těch pár stříbrných nitek v jeho černých vlasech.
"Už tam budeme?" zeptalo se děvčátko.
"Asi za dvacet minut." Ani neotočil hlavu.
Holčička se začervenala. "Promiňte, nemůžu se dočkat."
"To je přirozené."
A pak se přece jen pohnul, krásně plynule, jako když teče voda nebo jako když se protahuje velká kočka. Děvčátko sebou trhlo. Ale on se jen naklonil a načrtl prstem na sklo jakýsi obrazec.
Dívenka se překvapeně zamračila. Pak vykulila kukadla a otevřela pusu. "Jé!"
Muž se znovu drobně pousmál, jen jedním koutkem. Mohlo to působit ironicky. Ale holčička si toho ani nevšimla.
Celých zbývajících dvacet minut cesty neodtrhla oči od obrázku červeného vláčku pomaličku se šinoucího k bráně s nápisem Londýn.



"Musíte se rozeběhnout proti zdi," řekl profesor.
Děvčátko se jen mlčky kousalo do rtu.
Muž zvedl obě obočí a vybízivě kývl hlavou: no tak?
Děvčátko sklopilo zrak a udělalo jeden dva krůčky zpátky. Za jeho záda.
"Ta zeď tam ve skutečnosti není," řekl profesor.
Děvčátko tichounce kníklo.
"Nebudete se přece bát první překážky," ušklíbl se profesor. A už sám jde, pevným rozhodným krokem, až podpatky jeho bot cvakají, přímo proti cihlové přepážce. Vnoří se do ní. Jsou vidět jeho záda... pata... nic. Jen zeď z neomítnutých cihel, tak solidní, jak jen cihlová zeď může být.
Lupne to a muž je zpět, stojí těsně vedle holčičky. "Teď vy," káže.
Děvčátko váhá.
"No tak. Nemáme na to celý den."
Zavřela oči a vykročila, ruce natažené před sebe. Až narazím na cihly, zastavím se, říká si. Tady už někde musí být, říká si, ale pořád nic necítí, jen zbloudilý závan větru. Udělá ještě dva tři kroky a znovu uslyší profesorův hlas, tentokrát s úplně jinou ozvěnou: "Příště můžete nechat oči otevřené."
Otevře je teď a vidí - kamenné dláždění, jedinou kolej a i tu ještě prázdnou, plynové lampy. Aspoň myslí, že jsou plynové; je den a žádná z nich nehoří. Ale vypadají tak. Vypadají jako z obrázků ve starých knížkách. Děvčátko si umí představit i ten vlak, co tu bude stát: červenou lokomotivu s vysokým komínem, ze kterého se valí černý kouř, přívěs s uhlím a několik veselých vagónků, u kterých se dveře otevírají postaru, na kliku. Děvčátko uslyší nějaké skřípavé povrzávání. Zvedne hlavu. Z litinového sloupu visí na dvou řetězech plechová cedule a kýve se ve větru. Nástupiště 9 a ¾.
"Měla by tu být tepaná brána," mumlá si holčička. Otáčí se; a brána tam opravdu je, stojí na místě, kde je z druhé strany ta cihlová zeď. "Ten nápis by měl být nad tou branou," vrtí hlavou děvčátko, "a o lampách se v knížce taky nepsalo..."
"Ne každá kniha je zcela přesná," řekne profesor. Natáhne ruku. "Pojďte."
Děvčátko si všimlo černých hádků vyšitých na manžetě černé košile. Překvapeně zamrkalo a znovu couvlo. Bylo by přísahalo, že když nastupovali do vlaku, bylo profesorovo oblečení úplně hladké, žádné zdobení, žádná výšivka. A teď... snad i tvar rukávů jako by se měnil... límec... kalhoty...
Profesor se tence pousmál. "Tady už jsme mezi svými, není třeba se nadále maskovat. Tak pojďte."
Děvčátko vzhlédlo k jeho tváři. Šedé pramínky ve vlasech zůstaly a vrásky kolem černočerných očí taky. Holčička se taky drobně usmála, s důvěrou uchopila podávanou ruku a svět se roztočil jako buben obří ždímačky.
Na polozapomenutém parkovišti před nádražím muž vytáhl hůlku a mávl s ní.


"Za volantem je Ernie," zamumlalo děvčátko a tázavě se podívalo na muže v černém hábitu, sedícího v křesle naproti ní.
"Ano."
"Ale průvodčí není Stan," řeklo děvčátko ještě tišeji.
"Ne. Stan Shunpike padl ve vzdušné bitvě nad Surrey."
"Surrey... To je tam, jak bydlel Harry?"
"Ano."
Děvčátko nakrčilo dolní ret. "O žádné takové bitvě v knížkách nic nebylo... Když jste přinesl ten dopis, víte, vytáhla jsem si je a všechny je znovu přečetla. Ale možná že to bude v té poslední, co ještě není napsaná. Kdo zabil Stana, Smrtijedi?"
Profesor obrátil hlavu k oknu, za kterým poskakovaly londýnské domy. "To se nepodařilo zjistit. Mohla to být nešťastná náhoda, střelba do zad - nebo rána z ruky Harryho Pottera."
"Harry?!" vyjevila se holčička.
Její průvodce neodpověděl.
Třesklo to, hrnečky na stolcích se zakolíbaly. Holčička se oběma rukama chytila opěradel. Profesor položil levou dlaň na stůl, uklidnil hrnečky. "Londýn, poblíž Děravýho kotle," zavolal zepředu průvodčí. "Konečná, panstvo, vystupovat!"
"Víte, kudy dál?" zeptal se profesor.
Děvčátko přikývlo.
Pokynul jí, ať jde první.
Děravý kotel byl zvenku přesně tak ošuntělý a přehlédnutelný, jak čekala. Ale sotva prošli dveřmi, nestačila se rozhlížet. Prostředkem se táhla barová deska z medově zbarveného dřeva, vyhlazená a vyleštěná do nádherně teplého odstínu. Cihlová zídka pod ní vypadala čerstvě vyspárovaná a nebyla ani trochu okopaná. Barové stoličky jedna jako druhá, potažené kůží bez jediného škrábance. Pípa se leskla. Řady lahví za barem taky. Skleničky zavěšené za stopku zvonily čistotou. Podlaha vypadala čerstvě zbroušená a nalakovaná. Na stolcích u oken leželo veselé barevné prostírání a na každém z nich trůnila vázička s květinami. Na oknech visely závěsy a okna samotná - čistě umytá - se zdála větší, než se při pohledu zvenku dalo čekat. I schody do horního patra byly vydrhnuté doběla a dávaly tušit, jak příjemně se nahoře může bydlet. Bar nebyl příliš zaplněný. Několik lidí si dopřávalo časnou svačinu nebo pozdní oběd, dvě dámy u okna si pochutnávaly na čokoládě a zákuscích, trojice u baru pila husté černé pivo, smála se a komentovala počínání čtvrtého, který házel šipky. Celý výčep voněl voskem a světlem. Za barem stála mladá žena, dlouhý slámový cop přehozený přes levé rameno.
"Kde je starý Tom?" zašeptalo si děvčátko.
A to už si jich barmanka všimla.
"Profesore Snape! Zase v Londýně? Ráda vás vidím."
Uklonil se. "Nápodobně, Hannah."
"Zdržíte se? Mám vám natočit pivo?"
Profesor kývl k děvčátku po svém boku. "Ne, Hannah, děkuji, mám práci. Snad později."
"Myslela jsem, že letos má prvňáky na starosti Bill Weasley."
"Tady slečna je... hodna speciální pozornosti."
"Aha," usmála se barmanka tak mile, že mělo děvčátko najednou pocit, jako by ho pohladila. "Tak to přeju dobré pořízení. A pozdravujte mého muže, až ho uvidíte. Když už s ním budete mluvit, mohl byste ho vykopat ze skleníku a poslat domů k večeři aspoň trochu včas? Ať si ho ještě užiju, než vám začne ten školní blázinec."
Profesor se pobaveně ušklíbl, vrásky v koutcích jeho očí si zahrály se sluncem na stínovou. "Pokusím se." Pokývl na rozloučenou a nasměroval děvčátko k zadním dveřím.
I dvorek byl čistý. Popelnice zmizely, na jejich místo přišly truhlíky a květináče přetékající žlutooranžovou řeřichou, červenými papričkami, rozvernými kudrlinkami petržele a dalšími a dalšími bylinkami a květy, které už děvčátko neumělo pojmenovat. Jenom neomítnutá zeď na konci byla stále stejná.
Holčička se ohlédla do baru. Batole, které si předtím hrálo pod jedním stolkem, se teď s jásotem rozeběhlo po všech čtyřech do prostoru a uprostřed místnosti si se smíchem keclo na zadek. Barmanka ho zvedla, otočila čelem zpátky k rodičům a postrčila.
"Hannah... Abbottová?" zeptalo se děvčátko.
"Longbottomová," blýskl očima profesor.
"Longbottomová," přikývlo děvčátko. Zřejmě ji to nepřekvapilo. "Tak hezky tam je, protože už nejsou Smrtijedi?"
"Tak hezky tam je, protože paní Longbottomová tu hospodu umí vést," odsekl bryskně profesor. "Zpět k našim povinnostem. Pamatujete si další postup?"
"Další..." Holčička se zadívala na zeď. Sešikmila oči. Zamrkala. Pak kývla. "Ano. Myslím, že ano."
"Tak prosím," zapředl nebezpečně jemným hlasem profesor a podal jí vlastní hůlku. "Uvidíme."
Odpočítala tři cihly a pak dvě, přeměřila si to ještě jednou, odhodlaně se nadechla a poklepala hůlkou na vybrané místo.
Chvíli se nedělo nic. Pak se zeď pohnula, cihly se roztančily, rozvířily... a vytvořily oblouk. Skrytá ulice, dlážděná postaru kočičími hlavami a plná lidí v pestrobarevných hábitech, k nim natáhla svou dlaň.
Děvčátko se rozzářeně podívalo na svého průvodce. "Viděl jste to, pane? Pane jo, viděl jste?"
"Jistěže," opáčil suše. "Jedinečný úspěch. Můžete mi vrátit hůlku."


A znovu sedí u stolku, děvčátko v obyčejném černém školním hábitu ("Budu se vracet Záchranným autobusem, pane, a vystoupím těsně před našimi dveřmi, prosím!"), hogwartský profesor v plné rozevláté parádě svých vyšívaných hádků. Vedle stolu se kupí krabice a tašky. Na pevném dřevěném kufru trůní kotlík. Děvčátko vyškrábalo lžičkou poslední kapky dávno rozteklé zmrzliny a teď se houpe na židli - dozadu do slunce, dopředu do stínu pod slunečníkem. Hraje si se svou novou hůlkou, zkouší základní pohyby, které jí profesor ukázal. On sám sedí klidně, jak má ve zvyku, opírá si loket o opěradlo prázdné židle a mezi prsty drží doutník. Jenom ten, kdo ho dobře zná, by si všiml, že má levou, hůlkovou ruku volnou a že je připravený kdykoli tasit a zlikvidovat jakoukoli nečekanou pohromu.
"Nezapomeňte, že doma se své hůlky nesmíte ani dotknout. Nechtěla byste být vyloučená ze školy ještě dřív, než vůbec nastoupíte, že ne?"
"Nezapomenu," slibuje děvčátko. "Dělám tu osmičku už dobře, pane?"
Profesor kriticky zkroutí rty. "Už není hranatá. Nicméně k symetričnosti má stále daleko."
"Však já to zvládnu," usměje se děvčátko. Zvládla toho už dnes pod profesorovým dohledem docela dost, aspoň podle svého názoru, a začíná si věřit. Přesto cítí nutnost své tvrzení podepřít nějakým argumentem. "Harry to taky dokázal," říká, "a to se taky dozvěděl, že je kouzelník, až v jedenácti jako já."
Profesor neodpoví, jen mlčky potáhne z doutníku a vyfoukne kouř. Pozoruje davy lidí procházející kolem nich. Zúžil oči a povytáhl obočí: zřejmě zase někdo známý. A už k nim míří vysoký štíhlý blonďák ve vybraném oděvu. "Profesore Snape," ukloní se.
"Pane Malfoyi," pokývne oslovený na odpověď. Nezměnil polohu, sedí stále stejně uvolněně, ani ten loket z opěradla nesundal.
"V plné práci, jak vidím," prohodí se zdvořilým úsměvem blonďák.
Profesor promyšleně přikývne. Na tváři mu zahraje spokojený zárodek jeho proslulého úšklebku, ale stíny ve vráskách mlčí.
"Takovou práci bych s vámi hned měnil," zažertuje opatrně blonďák.
Úšklebek se vyklubal na svět. "Můžete mi dělat asistenta. Řekněme tak... od poloviny září do vánoc. Zaručuji vám, že vás ta chuť přejde."
Mladý muž mu úšklebek oplatil.
Děvčátko lítá pohledem z jednoho na druhého a nechápe.
"Rád bych se chvilku zdržel, ale bohužel budu muset jít. Slíbil jsem Astorii, že ji vyzvednu..."
Profesor znovu promyšleně přikývne. Stíny v koutcích jeho očí stále mlčí. "Pozdravujte."
"Děkuji." Blonďák se začervená. "Astorie bude šťastná, opravdu děkuji. Máme jít... k Mungovi. Na vyšetření. Čeká nás... radostná událost."
Z profesorovy tváře rázem mizí jakákoli stopa po chladu nebo ironii. "Gratuluji, Draco," říká vřele.
Jiskra rošťáctví se na moment přestěhovala do blonďákových očí. Pak se přihlásila malfoyovská výchova a tvrdá škola poválečných let, mladý muž se vzpamatoval. "Děkuji," opakuje. "Pěkné odpoledne, pane."
"I vám."
Děvčátko ho vyprovází očima, dokud se jí jeho blonďatý culík nadobro neztratí mezi lidmi. "Draco?" zeptá se, náhle znovu nejisté.
"Pan Draco Malfoy, ano."
Děvčátko polkne. "Nebyl Draco vždycky... hrubý a zlý? Aspoň maminka říkala...?"
Profesor neodpoví.
"A neměl jste ho vy vždycky... rád?"
Profesor ani tentokrát neodpoví, jen stíny v jeho vráskách kratičce zašeptají o bolesti.
"Co... co teď dělá, pane? Nikdy jsem si neuměla představit, co bude Draco dělat, až bude velký. Snad jedině..." neudrží se a uchichtne se, "spravovat rodinný statek a pěstovat pávy."
"Nic takového. Vaří pro jednu menší lektvarovou společnost," řekne upjatě profesor. Naposledy potáhne z doutníku, odhodí nedopalek do popelníku. "Dojedla jste?"
Děvčátko se ostýchavě zavrtělo. "Nemohla bych si dát ještě jednu, prosím?"
"Je čas jít."
"Já vím, ale..." Zbytek věty řekla tak tiše, že jí nebylo rozumět.
"Ale?" povytáhl obočí profesor.
"Že bych chtěla vidět ještě Harryho," zakuňkala stydlivě do prázdné misky. "Maminka ho má nejraději, víte."
Černé oči zledovatěly. "Možná vám uniklo, že tady je reálná ulice, a ne nějaké panoptikum."
Děvčátko se začervenalo. Chvilku mlčky pohybovalo ústy, snad se snažilo najít slova, kterými by mohlo vysvětlit... Že v tomhle světě žije ve svých snech už roky. Že svoje sny vypráví matce. Že čím intenzivněji její maminka píše, tím víc snů se holčičce zdá. Že dnes celé odpoledne jen porovnává texty knížek, svoje živé sny a skutečnost. Že většinu míst poznává dřív, než je uvidí. Že lidi naopak ne, tam musí prvně slyšet jméno, pak teprve dokáže přiřadit obličej, trochu zestárlejší, trochu změněný... Že pořád ještě nemůže uvěřit, že je tenhle svět vážně skutečný. Že si připadá jako tehdy na natáčení toho filmu, kam ji maminka vzala a ona si přála tam zůstat co nejdéle, protože to tam vypadalo opravdověji, než reálný život doma. Že... že... že...
Černé oči ji chladně zkoumají. Holčička má dojem, jako by říkaly: Já vím. Přesně z těchto důvodů vás dnes doprovázím.
"Promiňte, pane profesore," pípne nakonec holčička.
Černé oči maloučko změkly. "Nemusíte pochybovat. Tohle je skutečnost. Stejně jako fakt, že se dnes musíte vrátit včas na večeři. Stejně jako fakt, že prvního září nastoupíte do vlaku."
"Ano. Nezlobte se. Já už jdu," řekne holčička a vstane od stolu.
"Normální, běžná skutečnost, a ne agentura na plnění přání," pronese ještě profesor svým patentovaným hedvábně nabroušeným hlasem.
A to právě možná neměl udělat. Jako by se svět rozhodl, že jeho tvrzení názorně vyvrátí, v běžném, poklidném ruchu Diagon Alley se znovu objevila nepatřičná uzlina, cizorodý prvek, skupinka nápadnější než její okolí. Asi pět dětí v mudlovských šatech kolem decentně oblečeného muže se zrzavými vlasy a zjizvenou tváří... a ještě jednoho zrzka, mladšího, oblečeného v zářivém žlutočerveném hábitu... a stejně starého mladého muže s černými vlasy sčesanými do čela, zelenýma očima a kulatými brýlemi.
Děvčátko si olízlo rty. "To je... to jsou..."
"Profesor Weasley a vaši budoucí spolužáci," odtušil její průvodce.
Děvčátko mělo dost rozumu, aby nedodalo: A Harry s Ronem. Ostatní lidi si přiřazovala, až když je viděla jednat nebo mluvit, ale tyhle dva poznala okamžitě, tak byli podobou blízcí jejím představám ze snů. Chvíli je jenom okouzleně hltala očima a nevnímala nic jiného. Pak ji ze soustředění vyrušilo vzájemné pokývnutí obou profesorů, Weasleyho i Snapea. Vycítila v něm jakousi rezignaci... a hořkost.
Proč hořkost?
Zapátrala v obličejích dětí ze skupinky.
Všimla si, překvapeně, že většinu z nich slavný Harry Potter nudí. Jedno děvče okukovalo figuríny ve výloze madam Malkinové, další dítě se nedočkavě ohlíželo po Krucáncích a kaňourech, dvě jiné si šeptaly a významně kývaly ke slunečníkům před obchodem pana Fortescuea a zmrzlinovému pultu uvnitř. Jen jediný kluk se díval tím směrem, kterým Harry ukazoval, k prodejně košťat, a pokyvoval si.
Přestala zírat na to, jak Harry vypadá, a začala poslouchat, co říká.
"... beztak jako prváci nesmíte mít vlastní koště, ale já jsem hned na první hodině chytil Pamatováčka, co Malfoy ukradl Nevillovi, a MacGonagallová mi pak koště koupila a prosadila mě do famfrpálového týmu, byl jsem nejmladší hráč po bůhvíkolika letech..."
Děvčátko co nejnenápadněji mrklo po svém profesorovi.
"... tamhle, tam jsou zvířata, nejlepší jsou sovy, ty nosí poštu, když jsem tu nakupoval poprvé já, to bylo s Hagridem, koupil mi Hagrid sovu, pak mi ji ale zabili Smrtijedi..."
Profesor Weasley lehce nakročil k jejich stolku. Profesor Snape drobně pozvedl obočí. Zdálo se, že se chystá vstát.
"... to jsou Gringottovi, to je banka, vedou ji skřeti a prý je nedobytná, ale my jsme se do ní stejně vloupali, když jsme hledali Voldemortův horkrux... tam dole to hlídal drak, hrozně starý a už skoro slepý, viď, Rone..."
"Mhm," zamumlal oslovený, a jedno dítě protáhlo obličej: "Tam už jsme byli. Žádného draka jsem tam neviděl."
Harry Potter jako by neslyšel.
"... když byl Voldemort u moci, posedávala tu spousta kouzelníků mudlovského původu, nesměli mít hůlky, ty jim sebrali lidi jako Umbridgeová, takže oni pak mohli jenom posedávat tady a žebrat... Smrtijedi takovým lidem říkali mudlovští šmejdi, Hermioně taky, viď, Rone, a my jsme za to dali tehdy Drakovi strašně do zubů..."
"Co jsou mudlové?" zeptalo se jiné dítě.
Harry Potter se zarazil.
"Mudlové? To jsou... no... lidi, co nejsou kouzelníci."
"Jako třeba naši?"
"Vaši?" nepochopil Potter. (Děvčátko mu čím dál tím méně dokázalo v duchu říkat Harry.)
"No rodiče, táta a máma."
Pan Potter se dostal zjevně do úzkých.
Děvčátko zaťalo zoubky do rtu.
"Tak zlé už to není," naklonil se k ní tiše profesor Snape. "Teď už se mudlovští rodiče dostanou nejenom sem, na Diagon Alley, ale i do Hogwarts. Tam samozřejmě pouze s doprovodem, kvůli ochranným kouzlům, a jenom tehdy, když je to nezbytné; žádné průvody maminek s krabicemi buchet každou druhou neděli. Přece jen jsme internátní škola."
Pak vstal.
"Dobré odpoledne, profesore Weasleyi."
Pan Potter zmlkl. Zamračil se, nespokojený, že byl vyrušen ze svého výkladu.
"I vám, profesore Snape," řekl Bill Weasley.
"Předpokládám správně, že se do lékárny teprve chystáte, profesore? Ano, myslel jsem si to. Dovolte abych vás upozornil, že když jsem tam byl asi před hodinou já, rozbalili poslední bednu kvalitního sušeného žabince. Nekvalitního," zdůraznil se svým typickým úšklebkem, "tam ovšem mají hory."
Profesor Weasley, stejně jako děvčátko, nesledoval hru úst, ale řeč vrásek. "To bychom si měli rozhodně pospíšit," přikývl, zjevně v lepší náladě než prve. "Nekvalitní žabinec, z toho by mohla být v lektvarech pořádná pohroma."
Profesoru Snapeovi se zablýsklo v očích. "To nesporně. Přeji vám hodně štěstí." Vytáhl hůlku, úsporným pohybem obkroužil všechny jejich tašky, krabice, dřevěný kufr i kotlík, až se mu shlukly u nohou jako smečka štěňat. Otočil se k holčičce. "Pojďme."
Tentokrát vykročila bez protestu, jen se párkrát ohlédla. Viděla nacvičeně zdvořilý úsměv profesora Weasleyho, zaslechla ještě: "Děkuji, že jste se k nám tak ochotně připojili... už nezdržovat..." a pak jí jeho hlas zanikl mezi ostatními.
"Jste spokojená?" protáhl profesor Snape.
Ťapala vedle něj, protahovala si lem rukávů mezi prsty a zcela zjevně spokojená nebyla.
"Vždyť on vypadá jako... teda, vypadá jako on, ale mluvil, jako by byl nějaký...?"
Profesor pozdvihl obočí.
"N-nebude nás učit, pane, že ne? Obranu? Nebo tak?" vyděsila se najednou holčička.
"Ne. Obranu učí profesor Weasley."
"Profesor Weasley," oddechlo si děvčátko. "A... to jako letos? Myslím jenom letos? Myslím... ta kletba, víte?"
"Ne," pousmál se její průvodce. "Ta pozice už není prokletá. Profesor Weasley u nás učí už několik let a doufám, že to tak ještě nějakou dobu zůstane."
Holčička přikývla. "To je dobře. Ale Harry... teda pan Potter..."
Profesor mlčel.
"Máma... máma ho měla odjakživa nejradši, víte..."
Profesor stále mlčel.
"Jak se z něj mohl stát takový... takový..."
"Chcete zajisté říct takový hrdina," navrhl profesor.
Děvčátko se zastavilo a podívalo se mu do tváře. Vrásky nebyly čitelné; černé oči se potměšile blýskaly.
"Co se s ním stalo?"
"Splnila se mu jeho přání."
Holčička se zamračila a znovu prozkoumala mužův výraz.
"Přání?"
"Získal nejmocnější hůlku našeho věku, porazil Temného pána a stal se bystrozorem."
"To... to přece vypadá dobře, ne? Co je na tom špatného? Jak se mohlo stát...?" Bezmocně mávla rukou kamsi dozadu.
Profesor neodpověděl.
Holčička se mu upřeně dívala do tváře. Naklonila hlavu na jednu stranu. Hledala skryté háčky. Přemýšlela.
"Říkal jste... bystrozorem? To přece nemohl, když jste... když jste ho nevzal do toho vyššího kurzu lektvarů, ne? Když neměl NKÚ na vynikající?"
"Profesor Dumbledore kvůli němu upravil pravidla. Později udělal totéž i ministr Shacklebolt."
Holčička vrtí hlavou. Pořád nemůže přijít na to, kde je v té idyle skrytý osten.
Černě oděný muž se tence, nebezpečně pousmál. "Ještě později se zjistilo, že pan Potter veřejně vyložil svým nepřátelům, jak je možné k té mocné hůlce přijít, a že ji z nějakého jen sobě známého důvodu odmítá používat. Ministr Shacklebolt ho od té doby nepustil k žádné opravdové akci. Nic, kde by pan Potter mohl přijít k úhoně."
"Proč?"
"Případný nový vlastník té hůlky by se mohl stát dalším Temným pánem."
Holčička se zamračila. "To od něj asi nebylo... moc chytré? To tajemství prozradit? Myslím od Harryho?"
Tenký úsměv se rozšířil až k očím a odumřel.
"Ale stejně, že je z něj teď takový... Lockhart."
Děvčátko se kouše do rtů. Už se nedívá na svého průvodce; sleduje dlážděnou cestu pod svýma nohama a kope do kamínků. O tomhle se jí rozhodně nezdálo. Takhle přece ten šťastný konec neměl vypadat.
Jdou dál mlčky. Až když se ocitnou na dohled od místa, kudy nikdo z místních neprochází a kde se tu a tam s puknutím objeví někdo nový, řekne profesor tichým, jemným hlasem: "Osud je pěkná potvora. Zadarmo ani na dluh nedává. Člověk od něj nakonec dostane jenom to, co si doopravdy vysloužil."
Děvčátko se pořád dívá do země. Nepláče, ale skoro tak vypadá.
"Prostor pro přemístění," kývne profesor k prázdnému kruhu.
Holčička ještě chvilku mlčí. Pak se zeptá: "Dá se sem přivolat i autobus?"
"Ano."
"A můžu?"
"Ano."
Děvčátko vytáhne hůlku a mávne s ní.


Mlčela celou cestu domů. Nesmála se, když před Záchranným autobusem uskakovaly domy a stromy, nekomentovala, že se Ernie pořád ještě nenaučil řídit. Jenom tiše usrkávala čaj. Promluvila znovu až před brankou, když jí její průvodce pomohl vyložit všechny ty krabice a tašky a přesunul je za jejich plot.
"Jestli se mají přání plnit takhle... tak si to radši chci odpracovat. I když to bude těžší."
Severus Snape neřekl nic, jen se zdvořile rozloučil.
Ale celou cestu domů do Hogwarts se spokojeně usmíval.


------------------------------------------------

Tak a jsme definitivně na konci. Velký dík Ioannině za to, že nám Korálky do Šuplete půjčila. A pokud by ji náhodou napadlo, že by bylo hezké ještě pár Korálků doplnit, doufám, že nám je zase půjčí.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 19. listopadu 2014 v 15:24 | Reagovat

Výměnou za takhle krásné obrázky? Ale samozřejmě! Jestli se Korálky rozrostou, rozhodně jsou vaše.

2 KattyV KattyV | Web | 19. listopadu 2014 v 19:22 | Reagovat

Domluveno, ty Korálky, já obrázky. Ale počkáme, vím, že jsou i jiné priority.

K poslednímu Korálku - myslím, že to hlavní jsem přece jen řekla obrázkem - to nadšení malé holčičky, že ona je to pravda. Ono to fakt existuje, ono to fakt funguje.
A miluju ty drobné detaily - vláček, vykouzlený na sklo, hádci vyšití na košili, naleštěný barový pult i bylinky na dvorečku. I to, jak Jessica neskočí Severovi na jeho sarkasmus a je si zcela vědomá toho, že - "Už není hranatá. Nicméně k symetričnosti má stále daleko." - to je pochvala.
Škoda, že Korálky skončily, ale je tu jistá útěcha - můžu se k nim vracet a objevovat i další, dosud neobjevené vrstvy. :-P

3 ioannina ioannina | 19. listopadu 2014 v 20:08 | Reagovat

Severův sarkasmus - jo, to jsem přesně chtěla. On je v podstatě dost průhlednej, pokud člověk není zrovna indoktrinovanej stylem "a tamten nesnáši všechny Gryffindory".
Jelikož ani to nesnášení není (v kánonu) pravda.
Jessika není hloupá ani slepá, a tak nenaletěla.
Schválně můžeš hádat, ve které skončí koleji!

4 KattyV KattyV | Web | 19. listopadu 2014 v 22:56 | Reagovat

Přemýšlím, přemýšlím a zkusím si tipnout - že by Mrzimor?

5 ioannina ioannina | 19. listopadu 2014 v 23:24 | Reagovat

A víš, že si to taky myslím?
To bude doma nářků, ó jé! :-D

6 KattyV KattyV | Web | 20. listopadu 2014 v 6:29 | Reagovat

No, kdyby z ní byla malá Zmijozelka, to by byl teprve poprask :-D

7 ioannina ioannina | 20. listopadu 2014 v 16:08 | Reagovat

Chvilku jsem zvažovala i to. :-D
Kam že to říkala JKR, že by nedala, kdyby ji Klobouk poslal?

8 Regi Regi | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 10:13 | Reagovat

io, konečně jsem včera doběhla do cíle další etapy předvánočního pracovního maratonu a než se postavím na start té poslední, mám zase malou chvilku na oddech.
Moc se mi líbila předchozí kapitola, ale to jsem ti řekla i osobně. Tuhle poslední jsem si přečetla už před časem. Je taková milá a hravá, plná zajímavých detailů a Jessika je chytrá, vnímavá a tak plná očekávání... Myslím, že Katty to obrázkem vyjádřila dokonale.
Když vynechám jednu postavu, které bych doopravdy její osud nepřála, mám i po druhém přečtení dobrý pocit, že věci jsou tak, jak mají být.
Díky za všechny Korálky a pokud se rozhodneš ho napsat, budu se moc těšit na pokračování.

9 ioannina ioannina | 23. listopadu 2014 v 16:22 | Reagovat

Já mu to taky nepřeju, ale holt co nadělám, když si to tak zařídil? ;-)
Díky moc, Regi.
S tím pokračováním - nevím, nevím, jsou důležitější texty. Uvidíme. Ale jestli vznikne, bude vaše.

10 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 13:15 | Reagovat

Ahoj Ioannino,
objevila jsem Korálky teprve tenhle týden a musím upřímně říct, že jsem dočista nadšená. Zhltala jsem to takovou rychlostí, až mne od monitoru bolely oči, nicméně opravdu jsem si to celé moc užila. Líbí se mi, jak máš věci promyšlené a propojení světa HP s Tvým vlastním mi přijde dokonalé. Tak nějak to tomu všemu dává širší, hlubší a velmi logický rozměr. A řekla bych, že až jednou budu číst HP znovu, můj pohled na postavy už nikdy nebude stejný... (Mimochodem propojení se skutečným světem a poslání dcery Rowlingové do Bradavic je naprosto skvělé a strašně vtipné)
Tak budu tiše doufat, že se odhodláš napsat ke Korálkům to slíbené pokračování, osobně bych o to opravdu stála.
Jo a, prosím, napiš tu svoji velkou ságu! Fakt bych si ji pak ráda koupila a zařadila do naší přecpané knihovny :-)

P.S. jen taková drobnost věcného rázu - ze začátku píšeš o MacMillanových jako o bratranci a sestřenici a asi od půlky jsou z nich sourozenci.

11 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 14:47 | Reagovat

[10]: Ahoj, Arengo, ráda tě tu vidím! A jsem taky moc ráda, že se ti Korálky líbily. Za týden? Tos tím letěla pekelně rychle!
PS půjdu a napravím - mají být samozřejmě sourozenci. Díky moc za nalezení zmatku!

12 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 16:38 | Reagovat

[11]: Myslím, že to nakonec možná ani celý týden nebyl :-)
PS: to je tím, jak to čte člověk v kuse, pak si toho všimne a zapamatuje si to
PPS: Dívala jsem se na tvoje stránky a mám nějaký problém s kódováním, místo některých písmen se mi zobrazují čtverečky. Jako prohlížeč používám Firefox, snažila jsem se s tím udělat něco u sebe, ale buď jsem málo technicky zdatná nebo to prostě nejde. Tak jen ať víš - protože je velká pravděpodobnost, že se to neděje jen mně.

13 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 17:06 | Reagovat

[12]: Máš diamantový nezničitelný oči. Jednou jsem to zkoušela na jeden zátah sama - a jenom Mrtví mi zabrali tři dny.
PPS - ani já nejsem technicky příliš zdatná, ale LJ má skvělou technickou podporu, když dostanu printscreen, zjistím, o která písmenka jde, a pošlu žádost o nápravu.

14 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 17:23 | Reagovat

[13]: No, celkem to bylo, jak tak počítám, asi pět dní, možná šest. Dva z těch večerů jsem měla oči nikoli diamantové, ale krhavé ;-)

Printscreen ti pošlu, není problém, ale nemám na tebe mail. Pokud ti stačí sdělení, že jsou to všechna písmeny s háčky a kroužkované ů, tak jsou to všechny písmena s háčky a kroužkované ů.

15 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 17:42 | Reagovat

[14]: Krhavý, jasně, rozřezaný tím diamantem. :D

Nevidíš háčky a kroužky ve Firefoxu. Pokusím se přeformulovat anglicky a poslat dál.

16 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 20:16 | Reagovat

[15]: Jo, místo písmen s háčky a kroužky jsou tam prázdné čtverečky. Pokud se to vyřeší, budu moc ráda, protože jsem na tvé stránky moc zvědavá a tohle poněkud kazí dojem, že jo ;-)

17 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 23:48 | Reagovat

[16]: Prohnala jsem oba inkriminované soubory (Etiku a Mrtvé) vyhledávačem a nemůžu najít ani "sestřen", ani "bratran", ani "bráchan". Tak nevím.
Na čtverečcích se pracuje.

18 Arenga Arenga | 7. března 2016 v 12:40 | Reagovat

[17]: V nadpisech a textech kurzivou je to v pořádku, bez čtverečků.

Že bych se překoukla nebo si to blbě zapamatovala a pak dělala zbytečně paniku? Tak to se moc omlouvám.

19 Regi Regi | E-mail | 7. března 2016 v 12:47 | Reagovat

[18]: S dovolením se připojím do vaší debaty. Io mě poprosila, ať se kouknu na její Refugium Firefoxem. Provedla jsem a všechno se mi zobrazuje správně. Žádné prázdné čtverečky. Tak nevím, který virtuální šotek tady řádí.

20 Arenga Arenga | 7. března 2016 v 13:18 | Reagovat

[19]: Hm, to je divný. Říkala jsem si, jestli to právě není prohlížečem, ověřila jsem si i jestli mám aktuální Firefox a mám. A vidím to takhle: http://www.uschovna.cz/zasilka/HTB6BDVXYRNA5PI2-GKL

21 Arenga Arenga | 13. března 2016 v 21:56 | Reagovat

Hm, tak jsem s tím něco udělala, respektive nastavila jsem v možnostech, že zobrazované stránky nesmějí být zobrazované s vlastními styly - takže už žádné čtverečky, ale zase mi to rozhodilo formátování stránek, na které jsem byla zvyklá. No, kdyžtak to prostě budu přepínat podle potřeby.

22 ioannina ioannina | 13. března 2016 v 22:01 | Reagovat

[21]:Tak aspoň něco.
Oficiální dotaz technické podpoře stále bez odpovědi, nejspíš svorně stojí nad záhadou. :D

23 Arenga Arenga | 13. března 2016 v 23:12 | Reagovat

[22]: No, aspoň něco.
Zajímavé je, že švagr, který je IT specialista, když jsem ho včera poprosila o pomoc, tak se na to kouknul a niž s tím něco dělal, žádné čtverečky tam nebyly. Dneska jsem s tím nic nedělala, od doby, co na to koukal on, a čtverečky tam byly. Jestli ona v tom není nějaká magie... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014