ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

4. Zlo má vždy svou tvář

31. prosince 2014 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE

Kristýna zažívá nehezké setkání. Je načase, aby položila otázku, proč se jí dějí tak divné věci.



4. Zlo má vždy svou tvář


Galerie U ledňáčka nebyla nic víc než vznešenou obdobou obchodu se suvenýry. Někteří turisté unikli blýskavé vábničce ruských obchodů, jež obklopovala nejznámější místa Prahy. Část z nich měla pak štěstí, že je jejich kroky přivedly do galerie kousek od Karlova mostu. Tam aspoň získali za své peníze opravdovou památku z Prahy.
Dnešní Kristýnina pochůzka směřovala právě tam. Seběhla od tramvaje a zamířila ke Karlovu mostu. Zvláštní, že tohle magické místo může být cestou za prachobyčejným obchodem. Míjela turisty, kteří si prohlíželi a fotografovali Staroměstskou mosteckou věž. Zastavila se a dívala se s nimi, pyšná na tenhle kousek svého světa, který všem těmhle lidem stál za dalekou cestu, za dopolední procházku v dešti. Krásné místo, jehož obraz zůstává navždy usazen v jejím srdci, navždy součástí jejího já. A spolu s ním mnoho dalších zákoutí, které tihle lidé nikdy nenajdou a nepoznají. Měla štěstí.
Vykročila směrem k věži, trochu si porovnala desky ve zmáčených rukách, pootočila hlavu. Pocit lehkosti a štěstí zmizel v kratičkém okamžiku. Ještě se malounko usmívala a přitom už jí zachvacovala nepochopitelná panika. Oči jí utkvěly na postavě vzdáleného hubeného mladíka. Postával stranou před věží, nedíval se na ni, oči upíral na turisty. Po obličeji mu stékala voda, mikinu měl promáčenou. Musel tu stát už delší dobu. Přebíhal očima z jednoho cizince na druhého, výraz ve tváři plný zloby. Kristýnou projela vlna úzkosti. Cítila, jak se jí zježily chloupky na rukou a kůže na hlavě ji začala brnět. Nemohla z mladíka odtrhnout oči, ale hrozně moc chtěla. Děsil ji. Podíval se na věž. Sledovala směr jeho pohledu, nesoustředil se na nic určitého, prostě na ni jen hleděl. Vypadalo to, jako by přeměřoval nepřítele. Potom bleskově otočil hlavu, jako dravec, kterého si dovolil pozorovat králík. Zadíval se do Kristýniných očí. Zvedl se jí žaludek, ruce se jí roztřásly. Pryč! Okamžitě! Křičelo cosi v ní v rytmu bláznivě tlukoucího srdce.
Konečně se odpoutala. Odvrátila se od mladíka a rozeběhla se k věži a proběhla pod vysoký lomený oblouk. Přitiskla se zády k studenému kameni, rukama se dotýkala jeho hrubého povrchu, jako by ji snad staleté zdivo mohlo ochránit, jako by snad nemohl sem za ní vstoupit. Pomalu si začínala uvědomovat svoje okolí. Vnímala starostlivé pohledy nějakých japonských manželů. Snad se ji snažili na něco zeptat. Kroutila jen hlavou v odmítavém gestu. Ne, nepotřebuje jejich pomoc. Aby to dokázala, odtrhla se od kamene a nejistým krokem se vydala na Karlův most. Mechanicky kladla nohu před nohu. Kdo to byl? Co to bylo? Co se s ní děje?
Čím více se vzdalovala od věže, tím více jí připadala její reakce na onoho muže absurdní. Vypadal přeci jen jako naprosto obyčejný student. Ten nejobyčejnější z obyčejných. Džíny, mikina, ošoupaný batoh, tvář měl trochu zarostlou tmavými vousy, větší odstáté uši a špičatý nos. Žádný krasavec, žádný ošklivec. Tak proč, proboha, se ho tolik bála?!
Když konečně dorazila do galerie, byla vděčná za tichou a čistě prozaickou atmosféru. Drobná světlovlasá prodavačka na ni po očku koukla a pak si lhostejně dál všímala časopisu, který si četla.
"Máš zpoždění," utrousila mimochodem.
Kristýna odložila desky na stolek s letáky. Ruce se jí ještě trochu třásly, schovala je proto do kapes u kalhot a rozhlédla se po stěnách galerie. Tohle byl normální svět. Pomáhalo ji to se uklidnit. Musí se vzchopit. Čím dřív odbude obchod, tím dřív se vrátí domů.
"Myslím, že mám tentokrát to, co jsi chtěla," řekla chraptivě, hlas ji neposlouchal. Rozložila desky.
Světlovláska se ještě chvíli tvářila netečně a prohlížela si fotografie nějaké slavné herečky. Pak teprve vstala a přešla ke stolku.
"Dneska žádné příšery?" vyzvídala.
Kristýna se malinko hystericky uchechtla. Právě jednu venku potkala. Měla chuť o tom vyprávět, rozbrečet se, vysmát se tomu. Nemohla.
Stella, prodavačka i majitelka galerie v jedné osobě, si jejího rozpoložení nevšímala. Se zájmem se probírala jejími pracemi. Teprve, když Kristýna dlouho nic neodpovídala, podívala se na ni.
"Ještě pořád je maluješ? Nepopírám, že mají uměleckou hodnotu, ale působí hrozně děsivě. Nejsi typ na ponurá díla."
Kristýna pokrčila rameny. Bylo to teď důležité?
"Máš nějakou blbou náladu," odtušila kamarádka a pozorně si Kristýnu prohlédla.
Slovo "blbá" nevystihovalo zdaleka, to jak se cítila. Ale celkem ráda Stellinu diagnózu schválila přikývnutím. Ať už je to za ní.
"Pořád bez chlapa?" zeptala se Stella naprosto nemístně. Ovšem zcela podle své teorie. Za všechno špatné může chlap, nebo jeho absence.
Kristýna nezadržela další pološílené uchechtnutí. Tohle by pravděpodobně žádný chlap nevyřešil.
Zřejmě se tvářila dost zoufale, protože kamarádka už nevyžadovala odpověď. Díkybohu! Jen si Kristýnu chvíli starostlivě měřila, pak si povzdechla a vrátila se k obrázkům.

..............

Myslela, že se uvelebí v křesle, dá si kafe, obalí si nervy obří tabulkou čokolády a děsivý zážitek vybledne. Je v bezpečí domova, ve svém vlastním světě, kde by měla určovat pravidla jen ona sama.
Místo toho, sotva odkopla tenisky do kouta předsíně a odhodila desky na botník, zašla do pokoje, usadila se u psacího stolu. Poslední, co si pak vybavila, bylo, že vyndala papír a uhel.
V pokoji byla tma. Oči ji pálily, tváře hořely. Prsty pravé ruky měla zkroucené bolestivou křečí. Stále v ní svírala uhel. Byla neuvěřitelně vyčerpaná, připadalo jí, že jestli v téhle chvíli neusne, umře.
Kam zmizelo posledních pár hodin? Když přišla domů, bylo sotva po poledni
S neblahým tušením rozsvítila lampičku. Světlo ji ostře bodalo do očí, stíny v pokoji se houpavě pohybovaly, rozplývaly a objevovaly se, dokud konečně nezaostřila. Podívala se na papír před sebou. Zvedl se jí žaludek, ruce se roztřásly. Zakryla si jimi oči v naději, že snad tak unikne strašidelné podívané. Zbytečně. Odraz děsivé scény se jí otiskl na sítnici i v paměti. V popředí byla mladíkova tvář, hrůzně pokřivená, oči lačné, šílené. Rty staženy v bolestném a přesto krutém úšklebku. Díval se toužebně na uzavřenou bránu. Skrz ni přesto bylo vidět. Za branou se svíjeli ohromní hadi, obtáčeli se okolo pokroucených těl lidských i podivných neznámých zvířat, oči obětí vytřeštěné. Vše zachycené s nejmenšími detaily. Takže tohle kreslila. Celé hodiny, nejspíš i potmě.
Bezpečí jejího domova bylo pryč. Přinesla sebou strach. A šílenství. Příšery žijí v její hlavě, množí se, nabývají na stále děsivější podobě. Je nemocná.
Kristýna se zvedla od stolu. Musí pryč, dál od té hrůzy! Důkazu své pomatené duše.
Vyběhla z pokoje a usadila se na zemi v koutku předsíně, co nejdál od té příšerné kresby. Objala svá pokrčená kolena a položila na ně čelo.
Co má jenom dělat? Nechtěla, strašně moc nechtěla být šílená. Toužila, aby všechno tohle zmizelo. Tak jako s ránem odejde noční můra, tak jako opadne po nemoci horečka. Toužila, ale nevěřila, že se to stane.
Ke komu se má obrátit pro pomoc? Stane se pacientem nějakého blázince, nadopují ji léky a ona už bude malovat jen pěkné veselé obrázky. Začala se vzlykavě smát při představě sama sebe ve svěrací kazajce. Ne, tohle se jí nesmí stát!
Musí být jiné řešení, jiná pomoc.
Antikvář! Myšlenka jí prolétla hlavou jako blesk. Ten muž zná její obrázky. Ví, že je maluje neúmyslně a nediví se tomu. Možná si vyslechne i dnešní parádní historku o šílenství. Prohlédne si její dílo. Možná bude vědět i víc.
Upnula se k téhle možnosti. Vyhrabala se na nohy a vyzvedla kresbu. Necitlivě ji vecpala do desek a vyrazila do tmy. Věděla, že jedná pošetile, bylo pozdě, antikvář už nejspíš v obchodě není. Rozum ji nezajímal. Musela něco udělat!
Tmavými uličkami probíhala s bušícím srdcem, najednou už pro ni nebyla známá místa známými, netušila, co se skrývá za jejich obyčejnou tváří. Netušila co v ní může vyvolat nové šílenství a nové děsy. K antikvariátu dorazila udýchaná, ale s nadějí. Stále věřila, že tu najde řešení. Vzala za kliku a zatlačila. Dveře odolaly její síle. Bylo zamčeno.
"Ne, tohle ne!" vykřikla hlasitě a začala na dveře bušit.
Uvnitř se okamžitě rozsvítilo, ve dveřích po chvíli zašramotil klíč a ty se otevřely. Myslibor Chalupa se nezdál překvapen. Ustoupil, aby mohla vejít.
Vtrhla dovnitř a pádila k pultu s pokladnou. Nehleděla na to, že na něm jsou rozloženy nějaké knihy, položila přes ně desky, otevřela je a odvrátila se.
"Co má tohle znamenat?!" zaúpěla zoufale.
Starý antikvář přistoupl k pultu a podíval se na kresbu. Sledovala napjatě jeho výraz. Zbledl. Stiskl rty, v očích mu zablesklo zadostiučinění.
Aniž by se na Kristýnu podíval, řekl přiškrceně: "Že teď už známe jednu tvář zla."


zpět oOo dále

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 31. prosince 2014 v 10:40 | Reagovat

Tak, dostáváme se k věci. Dějí se podivnosti, Kristýna se začíná bát, zlo se začíná projevovat. Běhá mi mráz po zádech, představuju si, jak by bylo ne jejím místě mně. Ještěže má antikváře a ví, kam se obrátit.
Díky, Mannaz. Krásný článek na závěr roku. :-D

2 mannaz mannaz | E-mail | 31. prosince 2014 v 22:41 | Reagovat

Trosku se to rozjelo :-)

3 Regi Regi | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 14:08 | Reagovat

Je strašné, když člověk zjistí, že domov není přístavem v bouři. Že mu ta bouře pronikla z vnějšího světa do jeho  přístavu, kterému až dosud plně důvěřoval. V takových případech by každý měl mít svého antikváře. Díky za první krásné čtení v novém roce.

4 mannaz mannaz | E-mail | 1. ledna 2015 v 20:08 | Reagovat

Regi, dovedeš z příběhu vytáhnout to nejpodstatnější. To je veliké nadání :-) Děkuju za přečtení :-)

5 ioannina ioannina | 1. ledna 2015 v 20:52 | Reagovat

Doufám, že někdo tomu chudákovi holce vysvětlí, co že to vlastně tím svým malováním provádí a jak konkrétně si to může dešifrovat sama. Že se to povede dřív, než z toho chudák holka zcvokne. :-)
Ne, fakt - nejhorší hrůza je ta, které nerozumíme.

6 KattyV KattyV | Web | 1. ledna 2015 v 21:28 | Reagovat

[5]: Já bych MOHLA odpovědět, ale nechám to na autorce. :-D

7 mannaz mannaz | E-mail | 2. ledna 2015 v 13:23 | Reagovat

Odpověď bude v dalších kapitolách :-) Konkrétně dost se toho vysvětlí v příští kapitole :-)
Víc se přece prozrazovat nemá :-D

8 ioannina ioannina | 2. ledna 2015 v 18:41 | Reagovat

Mannaz: neprozrazuj. Já ti jenom píšu takové drobnosti, co mě při čtení napadnou. Aspoň vidíš, že jestli je to hned v další kapitole, jsem správně napjatá! :)

9 Richenza Richenza | 5. ledna 2015 v 16:52 | Reagovat

Mannaz, znovu jsem si po dlouhé době připomenula, jak skvěle umíš zachytit atmosféru. A protože jsem ujetá od doby, kdy jsem se dostala ke Clarkovi na poslední věty, tak ocením tu tvou.Jak jsi na tom s dalším psaním? Tví Šedivojové mi chybí. Oba.

10 mannaz mannaz | E-mail | 7. ledna 2015 v 12:40 | Reagovat

Rejčko, je to se mnou a se psaním špatné. Ne a ne se k tomu vrátit. Mrzí mne to, a to jak kvůli mně samé, tak hlavně kvůli těm, kdo příběhy čtou a líbí se jim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014