ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Děda mi říká Minnie: Dokážu to

21. prosince 2014 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Události z konce války i počátku míru. Minne si s dědečkem zase jednou hraje golf, končně si se sborem zazpívá o půlnoční a přiletí sova z Bradavic. Co tomu řekně její otec?

Zkuste si pustit Be Still for the Presence of the Lord-Waringstown Primary - vánoční koncert malého dětského sboru ve skotském kostele. Ta nazrzlá holčička v zadní řadě, která zpívá s nesmírným zanícením, to je v mých očích malá Minnie.




DOKÁŽU TO


O TOM, JAK MŮŽE MINNIE PORAZIT DĚDEČKA

Golf je gentlemanský sport, Minnie. Když se mnou hraješ, vlastně nesoupeříš se mnou, soupeříš s hřištěm, soupeříš sama se sebou. Proto se hráčům určuje jejich handicap, a proto se stanovuje norma hřiště, která je skoro vždycky sedmdesát dva. To je počet ran, které by tam měl zahrát dobrý golfista. Tvůj handicap znamená, o kolik úderů více potřebuješ ty. A když teď spolu hrajeme, klidně mě můžeš i porazit. I když máš handicap 32 a já 13. Znamená to, že obvykle zahraješ 104 a já 85. A když pak budeš mít 99 a já 90, tak hraješ lépe, než je ve tvých momentálních schopnostech a já zase hůře. Takže jsi porazila hřiště, porazila jsi mne, porazila jsi sama sebe. A já prohrál. A o to jde, víš? Být alespoň o kousek lepší, než je ve tvých silách.
Samozřejmě to neplatí, pokud se hraje opravdový profesionální turnaj. Tam se prostě počítá, kdo má méně ran. Až bude po válce, vezmu tě na turnaj do St. Andrews. Tam uvidíš to nejkrásnější hřiště na světě a ty nejlepší
hráče. To je opravdová krása, uvidíš.


PODZIM 1944

V sobotu jsme byli s dědou na golfu. Na poslední jamce se mě ptal, kolik jsem hrála. Měla jsem na jazyku číslo čtyři. VĚDĚLA jsem, že to není pravda, že bych měla říct pět. Ale ta jedna rána byla docela malinká. Netrefila jsem se a míček se posunul jenom o pár palců. A děda to neviděl, byla jsem zrovna za křovím. A pokud bych řekla čtyři, měla bych nový rekord. Ještě nikdy jsem nezahrála hřiště s výsledkem nižším než devadesát...
Podíval se na mě pronikavým pohledem.
"Neříkej to, Minervo."
To mě zastavilo. To oslovení 'Minervo'. Copak dovede číst myšlenky? Jak věděl, co jsem chtěla říct? Jak věděl, že jsem chtěla lhát?
"Vidím ti to v očích," odpověděl na mou nevyslovenou otázku.
"Opravdu bys z toho měla radost? Vždyť bys věděla, že to není pravda. Kdyby nikdo jiný, tak ty ano. Počkej, až opravdu zahraješ dobře. Pak ti ten pocit nikdo nevezme. Ve skutečnosti hraješ pro sebe, ne pro někoho jiného, tak samu sebe nepodváděj."
Svěsila jsem ramena.
"Hrála jsem pět, dědo," řekla jsem.

*****

Evannina starší sestra Grizela se minulý rok provdala za syna našeho doktora Fleminga, co taky vystudoval medicínu. Jenže je teď v armádě, ale tam taky léčí. Jenom ne normální lidi, ale vojáky. A není v Africe, kde bojuje většina místních mužů, je na lodi. Myslím, že bude jeden z těch, co se zúčastní invaze, ale o tom se nesmí mluvit. Prý už to bude co nevidět. O tom se taky nesmí mluvit. V každým případě, jejich loď je v přístavu Scapa Flow, takže se občas dostane domů na dovolenou. Ne moc často, ale teďka nedávno se mu to podařilo. Takže viděl svého úplně čerstvého syna, který je hodně podobný Grizele, celý snědý s tmavými vlásky. Připadá mi o dost roztomilejší, než byli bráškové, když se narodili. Protože ti byli plešatí. Pojmenovali ho Thomas Bradach Fleming. Jeho tatínek je taky Thomas a děda taky. Prý se vždycky první syn v rodině jmenuje Thomas. A skoro vždycky je to doktor. Taková tradice, říkal děda. Je divné představovat si, že to mrňavé mimino bude jednou studovat vysokou školu. Tedy možná, že? Člověk nikdy neví. Co když bude úplně hloupý a nepůjde mu to? Protože děda říkal, že na to, aby člověk byl lékařem, musí být chytrý.
Možná by na medicínu mohl jít Doug. Protože ten opravdu chytrý je. Jenže on říkal, že pokud válka skončí dříve, než mu dovolí jít bojovat, tak půjde studovat do Edinburghu zemědělství. Jeho otec, pan McGregor, na to prohlásil, že určitě nepotřebuje tolik roků studovat jen proto, aby dobře pásl ovce... Na tom teda něco je, ale zase, když chce Doug o tom pasení ovcí vědět co nejvíc, tak to přeci není nic špatného, no ne?

*****

Invaze už byla před půl rokem. Ale asi to není tak snadný, jak jsme si všichni představovali, i když ji tak dlouho a pečlivě připravovali. Myslela jsem si, že až se naši vojáci dostanou na pevninu, válka skončí raz dva. Ale vypadá to, že ještě pořád ne. Pořád ještě bojujou, snaží se probít k Berlínu, a pořád jim to moc nejde.
Děda se zlobí. Říkal, že většina kouzelníků má pocit, že se jich válka netýká. Že si můžou žít svůj vlastní život odděleně od toho nekouzelnického. Ale prý to vůbec není pravda. Že se jich to rozhodně týká, protože kdyby vyhrál Hitler, tak by se rozhodně nespokojil jen s ovládnutím nekouzelníků. A to by se klidně mohlo stát, protože prý v poslední době u těch chytřejších kouzelníků vzniklo podezření, že to není jen tak. To, jak se Hitlerovi pořád daří odolávat, i když už by měl být dávno poražený. Oni si myslí, že za tím může být nějaký mocný kouzelník, který mu radí a pomáhá. Ale ti hloupější tomu pořád nevěří.
Děda byl tak rozzlobený, že mi řekl i věci, co mi normálně neříká. Takže teď už je konečně jasné, odkud ví občas i to, co nikde v novinách nepíšou ani neříkají v rádiu. Prozradil mi, že i když se rozhodl nežít mezi kouzelníkama, tak se s nima občas potkává. Většinou prý v Bradavicích nebo v Londýně. A v Bradavicích je jeden z učitelů, co se jmenuje Albus Brumbál. Učí proměňování... nebo přeměňování? To je jedno, prostě předmět, co se v něm učíte měnit jednu věc na druhou. No, a tenhle Brumbál má podezření, že ten kouzelník, co radí Hitlerovi, se jmenuje Gellert Grindelwald.
Děda si myslí, že by se za ním měl Brumbál vypravit a porazit ho. Že prý je jeden z mála, co by to dokázali, protože prý je hodně mocný kouzelník. Brumbál, samozřejmě, i když Grindelwald asi taky. Jenomže Brumbálovi se do toho nechce, protože prý byli kdysi přátelé. Pak se nějak pohádali, ale ani tak se mu nechce s ním bojovat. Tomu já sice rozumím, ale stejně si myslím, že by měl. Aby už konečně válka skončila.

*****

Děda vysvětlil otci, že jsem čarodějka. Na jednu stranu to nebylo tak nutné, protože já se už docela naučila svou magii ovládat, ale na druhou stranu, už je mi deset a půl a než se nadějeme, přiletí sova z Bradavic.
Bylo to děsný. Děda se teda postaral, abych v době, kdy to bude otci povídat, byla ve škole, ale stejně mi bylo jasný, že se něco stalo, hned jak jsem se vrátila domů. Otec se strašlivě mračil, maminka vypadala uplakaně a děda, který tam ještě pořád byl, se tvářil přísně. Bála jsem se, že je naštvaný na mě, že jsem něco provedla, i když jsem nevěděla co. Ale on byl přísný na otce a zůstal u nás, aby mi otec nezačal nic vyčítat. Tak teda nezačal. Ani tehdy, ani později. Jen na mě teď pořád tak divně kouká. To není nic příjemného, tak doufám, že si zvykne.

*****

Teď, když už se nebojím, že by mohly přiletět nepřátelský bombardéry, a to se nebojím, protože Němci mají dost starostí v Německu a nad Británii už nelítaj... Tak teda , teď se opravdu moc ráda dívám na letadla, co v startují na letišti v Inverness. Ale rozmyslela jsem si to. Nebudu pilotka, protože mi děda říkal, že kouzelníci můžou lítat na koštěti. A to je podle mě daleko lepší. Daleko dobrodružnější. Vlastně si myslím, že to bude úplně skvělý.

*****

PODZIM 1945

Konečně je po válce. Prý za tím opravdu byl ten Grindelwald a Brumbál se za ním nakonec vypravil a přemohl ho. A pak už naši vojáci porazili Hitlera na to šup.
Brumbál musí být vážně děsně mocný kouzelník a já se hrozně těším na to, že mě bude učit. Ale bude to trvat ještě skoro rok. Mít narozeniny na podzim je vážně úplně hloupé, protože se všechno děje až o rok později než by mohlo. Jedenáct budu mít za týden. Kdybych měla narozeniny jen o dva měsíce dříve, už bych teď byla v Bradavicích. A takhle musím čekat. A starat se o dva prťavé bráchy a pomáhat mamince s vařením. A to je ještě pořád otrava. Myslela jsem, že až bude po válce, bude zase hned všeho dost, ale jak to tak vypadá, stále není. Takže jsme nepřestali shánět jídlo, kde se dá. Ostružiny už nejsou, ale Doug mi prozradil svý tajný místo, kam chodí na houby. Takže zajdu mamince nasbírat ryzce.


*****

Děda na oslavu konce války dal nalahvovat tu whisky, co ji dal do sudů, když jsem se narodila. Nechal udělat úplně nový krásný lahve a řekl, že je to na oslavu vítězství. Vypadají naprosto úžasně.
Dědova whisky se jmenuje Cattach, to znamená kočičí člověk, a ve znaku má černou a bílou kočku, jak se drží za ocásky.
Dříve byly ty dvě kočky vytištěný na nálepkách. Ale na těch nových lahvích jsou udělaný ze stříbra. Děda mi prozradil, že poprosil Brumbála, aby mu je přeměnil. No ne ze živých koček, to dá rozum, jen z kousků cínových plíšků. Jinak by to nešlo, ještě vážně není nic k sehnání. Ale díky těm stříbrným kočkám jsou naše vítězné lahve úplně nejkrásnější, co znám. A to jsem už viděla spoustu krásných znaků. Zvířata mám nejradši. Třeba černýho a bílýho teriéra, ty jsou podobný našim kočkám, jelena, veverku nebo vydru. Ale naše lahve jsou teď daleko nejpěknější, to musí uznat každý.
Děda mi slíbil, že na mý narozeniny jednu otevře a dá mi ochutnat. Jen trošinku, poněvadž na opravdový pití jsem prý pořád ještě malá.





ZIMA 1945

Konečně jsou zase Vánoce. A já jsem se sborem zpívala o půlnoční. Zpívala jsem s nima už loni, ale to nebylo tak hezký jako letos, protože to ještě platilo pravidlo o zatemnění, takže se nemohlo rozsvítit moc svíček. Navíc jsem to před rokem ještě moc neuměla a tak jsem si troufla zpívat jen docela potichounku.
Letos jsme konečně mohli rozsvítit všechna světla, co jsme sehnali. Nejvíce jich přinesl děda a já myslím, že je nejspíš vyčaroval. Nikoho jiného to samozřejmě nenapadlo, ani otce ne, i když už o čarování trochu ví, když mu to děda vysvětlil... V každém případě to byla nádhera ze všech nádher ta nejnádhernější.
V celém kostele zářily stovky světýlek, tak hodně, že až od nich bylo tepleji a taky to vonělo voskem. Svíčky tichounce prskaly, ale bylo to slyšet jen chvilinku, než začaly hrát varhany a my se přidali se zpíváním. Už jsem nemusela zpívat tak moc potichu, protože paní učitelka říkala, že prý sice hudební nadání nepatří mezi moje velké přednosti, ale že jsem byla moc pilná a hodně jsem se naučila. Dokonce mě nechala zazpívat jedno úplně malinký sólo. Teda, ony to byly jen čtyři slova, ale v každým případě, sólo to bylo. Ale to nejkrásnější bylo, zpívat se všema společně, protože hudba byla všude kolem a já jsem zase věřila, že se Ježíš opravdu narodil.
Mamince se leskly oči a říkala mi, že jsem to zvládla moc krásně. Děda neříkal nic, ale poklepal mi po rameni. To dělá vždycky, když mě chce za něco pochválit. A dokonce ani otec neřekl ani slovo o tom, že to sboru kazím.


JARO 1946

Sníh roztál a na stráních nad Bonniekirk rozkvetly petrklíče. Jsou bleďounce žluté a voní po meruňkách. Není to divné? Každé jaro se vydávám na svah, který se táhne od naší fary směrem ke kopcům, a hledám první z nich. Na ty jenom koukám, protože je mi líto je trhat. Ale když jsou pak louky od petrklíčů celé světle žluté, natrhám si kytičku a dám si ji do sklenice od marmelády. Celý můj pokoj pak sladce voní.
Na podzim zase trhám vřes. To je taky pěkný, ale petrklíče jsou lepší, protože vím, že když rozkvetou, tak je jaro tady.

*****

Robbie dneska poprvé použil svoji magii. Nechtěla jsem mu dát další kousek koláče, protože už jeden měl a ten druhý jsem chtěla dát Malcovi. Najednou mi koláč vyklouzl z ruky a připlul rovnou k Robbiemu, který neváhal ani chvilku a nacpal si ho do pusy. Dostal ode mne pohlavek, protože ten kousek byl vážně pro Malca. Ale pak jsem ho trošku pochválila za to, co dokázal. Jenom nevím, jak mu to všechno přesně vysvětlit. Možná to raději nechám na dědu. Ten to umí líp než já. Nakonec, vysvětlil to mně, když jsem byla malá, a hlavně, dokázal to vysvětlit i otci.
Jsem vážně ráda, že otec už o magii ví. Sice se mu to moc nelíbilo, ale nakonec to nějak dokázal přijmout. Já si teda dávám pozor, abych před ním nekouzlila, ale teď, když se bude magie projevovat i u Robbieho, a později nejspíš i u Malca, tak je vážně dobré, že ho to nepřekvapí a nebude se na brášky zlobit. Protože, když je člověk malý, tak to ještě neumí ovládat a může se stát cokoli. A já už brzy pojedu do Bradavic a nebudu na ně moct dávat pozor. Ale děda to snad zvládne za mě.


LÉTO 1946

Netrpělivě jsem čekala, až konečně dostanu dopis z Bradavic. Ale nakonec to byl docela průšvih. Protože ten hloupý pták vletěl do kostela, a zrovna v době, kdy se tam otec připravoval na bohoslužbu. Naštěstí tam ještě nebyli lidi. To by bylo MNOHEM horší. I takhle to stačilo. Zametala jsem zrovna cestičku před kostelem a úplně jsem sebou trhla, když jsem uslyšela zahřmění otcova hlasu.
"Minervo McGonagallová, můžeš mi vysvětlit, co tady dělá ten pták?"
Vklouzla jsem dovnitř a nejistě jsem se podívala na překrásného výrečka, který melodicky pohoukával a přešlapoval na kostelní lavici. Na noze měl něco přivázaného.
"Myslím, že mi přinesl dopis z Bradavic," pípla jsem.
Není mi úplně jasné, proč se všechny neobvyklé události vždycky svezou na mou hlavu. Musím sice připustit, že dost často oprávněně, stejně jako tentokrát, ale copak můžu za to, že jsem čarodějka?
Otec se na mě podíval a já si nebyla úplně jistá, zda se tváří přísně nebo nešťastně.
"Doufal jsem, že k tomu nedojde. Přes všechno, co říkal Isobelin otec… Křesťanské lyceum v Inverness by ti poskytlo kvalitní vzdělání. Nechceš o tom ještě přemýšlet?"
Výreček pohoršeně zahoukal.
"Ale děda ti už dávno vysvětlil, že jsem čarodějka, otče. A že je nebezpečné neovládat svou magii. Já se to přece MUSÍM naučit," řekla jsem zarputile.
Ztěžka si sedl na lavici a sevřel si hlavu do dlaní. Najednou mi ho bylo skoro líto, jenže jsem věděla, že do Bradavic jet opravdu chci. A že tam jet musím.
Opatrně jsem sundala sově z nohy dopis. Byl napsaný na pergamenu.

*****

Jeli jsme s dědou nakupovat věci do Bradavic. Do Londýna jsme se přemístili. Bylo to docela nepříjemné, i když už jsme přemisťování trénovali, aby to nebyl pro mě takový šok, říkal děda. Na druhou stranu, kdybychom tam měli jet vlakem, tak by to trvalo děsně dlouho. Přemístili jsme se na Příčnou ulici a tam to vypadalo přesně tak, jak děda vykládal. Všechny ty kouzelnický obchody plný podivných věcí, spousta lidí, co byli oblečený úplně jinak, než jsem zvyklá.
Nakoupili jsme úplně všechno, děda má v bance svůj vlastní kouzelnický trezor a tam má hromadu zlata, takže na všechno měl dost peněz. Dostala jsem spoustu učebnic, už se nemůžu dočkat, až si je všechny pořádně prohlídnu, nějaké to oblečení, ale to mě zase tak moc nezajímá, i když je dost jiný, než to, co nosím normálně, kotlík na vaření lektvarů a hlavně kouzelnickou hůlku. Je z jedlového dřeva a má v sobě blánu z dračího srdce. Já vím, že ji ještě nemůžu používat, protože nedospělí kouzelníci doma kouzlit nesmí, to mi říkal děda, ale i tak se na ni nemůžu vynadívat. Když jsem ji prvně chytla do ruky, bylo to úplně jiný, než když mi děda půjčil tu svoji. Já to neumím pořádně vysvětlit, snad jako by hřála nebo tak nějak. Jako by věděla, že mi patří.
Když jsme všechno nakoupili, vydali jsme se do normálního Londýna. A ten se mi zdál úplně nenormální. Já jsem samozřejmě věděla o bombardování, ale neuměla jsem si představit, co to znamená. Tolik úplně rozbitých domů… Je už více než rok po válce a ještě pořád to není opravené. Nechápala jsem, proč je na Příčné všechno v pořádku a tady ne. Děda mi vysvětlil, že je to proto, že Příčná byla chráněná kouzly.
"Dědo, proč teda kouzelníci nechránili celý Londýn?" nechápala jsem.
"Báli se, že by se prozradili."
"A prozradili by se?"
"Možná, těžko říct. V každém případě, byl bych rád, aby sis zapamatovala, že jsi součástí obou světů, Minnie. Nejsi jen čarodějka. Nejen Příčná se svými kouzly, i tohle je tvůj Londýn. Budeš si to pamatovat?"
Slíbila jsem mu to. Na tohle se přece zapomenout nedá.



Historické detaily:

Invaze začala 6.6.1944
Válka skončila 8. 9. 1945
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 9:34 | Reagovat

Katty, vím, že jsi mi říkala, že ti nemusím psát komentáře, když ti ke každé kapitole už všechno řeknu a někdy i několikrát. Ale já musím! Kdyby jen proto, abych ti klikla na pětihvězdičkové hodnocení. A je mi líto, že nemůžu hodnotit z jednoho počítače víckrát, protože bych malé Minnie a jejímu dědečkovi naklikala i víc. :-)

2 KattyV KattyV | Web | 21. prosince 2014 v 10:17 | Reagovat

[1]: Díky, Regi. Ostatně, jako má beta máš zásluhy na odchytání přebytečných a opakujících se slůvek, vždyť víš.
Ale hezky se to sešlo, viď? Jak tahle kapitolka s vánoční tematikou vyšla těsně před Vánoce. Pouštím si písničku, kterou děti zpívají v kostele a mám vánoční náladu. :-P

3 Angelee Angelee | 21. prosince 2014 v 18:16 | Reagovat

Skvělá kapitolka :) I přes velké skoky v čase se děj přesunul hezky plynule, už se moc těším na Minnie v Bradavicích! Takže děkuju za krásné počtení a přeju veselé Vánoce :-)

4 KattyV KattyV | Web | 21. prosince 2014 v 20:34 | Reagovat

Díky, Angelee. Trochu jsem se těch časových skoků bála, ale čeká nás toho ještě spousta, takže nebylo zbytí. Jsem ráda, že ses neztratila v prostoru a čase :-P Pěkné Vánoce i tobě.

5 avi avi | 26. prosince 2014 v 19:36 | Reagovat

Ahoj KattyV, dočetla jsem to jedním dechem  až sem a do neděle daleko! Tak jsem si aspoň přečetla znovu Amber :-D . Líbí se mi, že je to napsané z pohledu malé holky a je to napsané tak dobře, že ti to věřím.Máš pořád duši dítěte?

6 KattyV KattyV | Web | 26. prosince 2014 v 22:02 | Reagovat

[5]: Avi, jsem moc ráda, že se ti Minnie líbí, ale vydrž. Vánoce mi udělaly trochu čáru přes rozpočet a já nemám příští kapitolu opravenou. A rodina si žádá mou plnou pozornost.  :-( Takže tě zklamu, bude až další týden. Ale můžeš se těšit na to, jak pojede do Bradavic a jak se jí bude dařit.
Jestli mám duši dítěte? Přála bych si to, i když  věk už na to nemám dávno. :-D

7 Kitti Kitti | 27. prosince 2014 v 9:16 | Reagovat

Ježiš, to je pěkný, milá Minie, ty tvoje rozoumky žeru:-))) Katty, ty seš geniální, prostě geniální. Nevím, jestli tak krásnou práci s jazykem ocení dětí, ty starší asi ano, ale já slintám blahem:-)))) hmmm, to čekají otce McGonnagala veselé časy a nebo že by Malc navštěvoval křesťanské lyceum, protože bude moták? zatím se zdá, že magický potentiál je v této rodině velmi silný.

8 KattyV KattyV | Web | 27. prosince 2014 v 10:54 | Reagovat

[7]: Kitti, ty jsi nebezpečně bystrá :-D (nic jsem neřekla.)

Pečlivá práce s jazykem má ovšem ty důsledky, že zítra nebude další kapitola Minnie, protože jsem už ji sice napsala, ale mám pocit, že ještě potřebuje ze dvakrát pročíst. Všechno má své pozitivní i negativní stránky.

9 ioannina ioannina | 27. prosince 2014 v 18:37 | Reagovat

Taky si myslím to o Malcovi. :-)
A sova v kostele, samozřejmě, sova v kostele!
A líbí se mi pohádky golfové.
Ale nejpůsobivější je pro mě Londýn. Opravdu se tolik báli ho ochránit? To je velice dobrá otázka. Oni ti kouzelníci nejsou moc dobří občané, že?

10 KattyV KattyV | Web | 27. prosince 2014 v 19:35 | Reagovat

[9]: Ono se to nabízí, že? při tom přimíchávání mudlovské krve...
Jsou kouzelníci dobří občané? Toť otázka. Neprozradit se před mudly má své oprávnění plynoucí ze středověku kdy opravdu bylo dost nutné zatajit, že jsi kouzelník. Ale je fakt, že totální ignorování událostí v mudlovském světě mi přijde pitomé (Minnii ostatně taky.)  Přece mohli pomáhat alespoň tak trochu tajně,vždyť každý mudlovský předseda vláda věděl... nebo v té době ještě ne? Úplně vidím Churchila, jak se mu v pracovně objevuje ministr kouzel. Není to úžasná představa? Nemyslíš, že by s ním vyběhl? Vy mi tady strašit nebudete?

11 Kitti Kitti | 27. prosince 2014 v 22:24 | Reagovat

No, ale v tom případě by mi Malcoma bylo líto, podívejme se, jak to rozdělilo Petunii a Lily, případně jak těžké to bylo pro kouzelnické děti mudlovského původu. Takže tiše doufám, možná i trochu škodolibě, že i Malcom bude kouzelník. Tatínkovi by to velmi prospělo. Bůh tak požehnal jeho děti... a sova v kostele, proč ne? Vlastně, proč ne, když je to boží stvoření? JO a mám radost z Minervina sola v kostele a jejího zpěvu. Přemýšlím, co vlastně dělá Minervina máma, Minie ji pomáhá s bratry, ona opečovává otce a kdo se stará o Minie, kromě dědy? Maminka je tu tak trochu jako paní Colombová.

12 KattyV KattyV | Web | 28. prosince 2014 v 7:48 | Reagovat

[11]: No ale rodiny jsou různé, že? Každý se s daným problémem vyrovnává jinak a co někde způsobí problém, může jinde fungovat. Ale nepředbíhejme.
Nesmíš být na otce McGonagalla tak přísná - on se v podstatě nezachoval špatně, ne? Nakonec, kouzelnickou ženu nevyhnal, o kouzelnické děti se stará... není třeba ho mít nějak extra rád, ale zase ani nijak zvlášť nesnášet.
Minervina máma - je zajímavé, jak je pro malou Minnii vlastně nedůležitá. Ona nepochybně o ni pečuje v míře dostatečné - Minnie má co jíst (v rámci válečných možností), chodí čistě oblékaná, má v zásadě všechno, co potřebuje. Jen se matka ve vztahu k dceři příliš citově neangažuje. Ale Minnie je upnutá na dědu, takže je to víceméně v pořádku. Jenom prostě nemají k sobě blízko a nikdy mít nebudou.

13 ioannina ioannina | 29. prosince 2014 v 19:00 | Reagovat

[10]: Myslím, že Churchill nebyl takový pitomec, aby nepoznal potenciálního dobrého spojence (a nebezpečného nepřítele, pokud by dotyčného urazil). :-)
Ehm. Ne středověk. Je to všeobecně rozšířený blud a vím, že i JKR to s tou matematikou má hodně nahnuté, ale 1. největší éra upalování byla na počátku novověku, 2. JKR nechala své kouzelníky se ukrýt až poté, co největší upalování skončilo. Takže - v obou případech mluvíme o plus mínus době, kdy bylo v kontinentální Evropě baroko. (Anglie to má s tím barokem trochu jinak, ale Anglie má jinak kde co.)

14 KattyV KattyV | Web | 29. prosince 2014 v 19:44 | Reagovat

[13]: OK, OK, já teoreticky VÍM, že středověk skončil roku 1492, ale nějak se s tím nemůžu smířit. Prostě, je mi proti  srsti nazývat 16. století novověkem.

15 ioannina ioannina | 30. prosince 2014 v 0:30 | Reagovat

[14]: Nejseš sama. :-) Ale fakt je to tak správně a nemůže za to až tak moc to objevení Ameriky, spíš celková změna myšlení, ke které tehdy docházelo. (Historický předěly nejsou "zmáčknu vypínač a ejhle, novověk", je to dlouhej proces.) Hm, víš co, to je na dlouhou přednášku... Jestli budeš chtít, někdy ti ji uspořádám naživo, jo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014