ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Děda mi říká Minnie: Škola. Škola? Škola!

7. prosince 2014 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Je podzim a Minnie jde konečně do školy. Nakonec, už je jí téměř šest. A konečně se s dědou dostanou k tomu povídání o čarování.



ŠKOLA. ŠKOLA? ŠKOLA!

POHÁDKA O SNĚHURCE

Chceš slyšet, jak to bylo doopravdy se Sněhurkou? Tak poslouchej, Minnie.
Sněhurka nebyla princezna, byla to malá čarodějka. A macecha byla taky čarodějka. Byla opravdu hrozně zlá, Sněhurku neměla ráda a dost ji trápila. Ona se vlastně nejmenovala Sněhurka, ale Rézinka. Protože nebyla černovlasá, ale zrzavá a na nose měla pihy. Ta ženská, co si vzala Rézinčina tátu, když Rézince umřela maminka, tak ta ženská byla blondýnka. Uvařila tátovi nápoj lásky, to je takový lektvar, co ho některé čarodějky nebo kouzelníci umí uvařit, proto si ji vzal. I když přiznávám, že byla opravdu krásná. Ale nebýt toho nápoje, určitě by to neudělal, protože by poznal, že není moc hodná. Byl to docela rozumný mužský, ale abys věděla, nápoje lásky jsou opravdu nebezpečné. Pamatuj si, kočičko, nikdy, opravdu nikdy je nepoužívej. Protože i když to vypadá, že jsou ti ku prospěchu, stejně se ti nakonec nevyplatí. Samozřejmě, někdy to dost dlouho trvá. Stejně, jako tady.
Malá Rézinka rostla a byla čím dál hezčí. Ony jsou zrzavé vlasy o moc krásnější než blonďaté, a to je pravda pravdoucí. Macecha sice používala zkrášlovací kouzla, ale marná sláva, léta nestojí ani čarodějkám. A to byl důvod, proč se macecha chovala k Rézince stále krutěji. Nejvíce ze všeho se totiž bála okamžiku, kdy ji všichni místní muži začnou považovat za ošklivější než Rézinku. On jí nestačil jen táta, chtěla, aby ji milovali úplně všichni. Ale na to ani kouzla nestačí, takže se nakonec našlo hezkých pár mládenců, kterým se Rézinka líbila o moc více.
Nakonec se macecha tak děsila, že už nebude ze všech nejkrásnější, že se rozhodla Rézinku otrávit. Ona byla na expert na jedy, abys věděla. V těch se opravdu vyznala… Ne, to není špatné vyznat se v různých lektvarech. Dokonce ani v jedech. Je jen špatné je používat proti lidem. To dobrý lektvarový mistr NIKDY nedělá.
Naštěstí ty její plány zaslechl jeden domácí skřítek, jmenoval se Quido, a ten pomohl Rézince utéct do lesa. S kamarády tam měl chaloupku, ve které bydleli.
Kdo že jsou domácí skřítci? Takoví malí ušatí človíčci, co většinou slouží kouzelníkům. Ale ne všichni. Někteří bydlí i sami. Quido sice sloužil u macechy a Rézinčina otce, ale jen proto, že míval rád Rézinčinu maminku a měl rád i Rézinku. A jeho kamarádi nesloužili nikde. V lese sbírali a sušili různé vzácné byliny. Ty pak prodávali na trhu a měli se docela dobře.
Takže Rézinka teď bydlela u nich a měla se taky docela dobře. Vařila skřítkům houbovou polévku a lívance s borůvkami. A někdy taky krupicovou kaši. Jenže jí bylo smutno po tátovi a taky po jednom z těch mládenců. Byl to pohledný, černovlasý mládenec a jmenoval se Dick. Byl o pár let starší než Rézinka, ale v poslední době si stačil všimnout, jak ta malá čarodějka vyrostla do krásy.
A tomu Dickovi poslala Rézinka sovu se zprávou, kde je. To čarodějky dělávají. Kouzelnickou poštu nejčastěji nosí sovy. Jenže tu Rézinčinu zahlédla macecha, trefila ji omračovacím kouzlem a zprávu si přečetla. A pak neváhala ani minutu, rychle spolkla mnoholičný lektvar (tím se můžeš proměnit v někoho jiného), do jablka vstříkla Doušek živé smrti (to ti asi nemusím vysvětlovat, k čemu tohle je) a honem, přeměněná za hodnou babičku, mířila k chaloupce. A Rézinka, která ji samozřejmě nepoznala, si do toho jablíčka kousla a hned vypadala jako mrtvá. Macecha si mnula ruce, protože byla přesvědčená, že skřítci uvěří, že je Rézinka opravdu mrtvá a pohřbí ji zaživa. Jenže oni vůbec nebyli hloupí, takže to poznali. A mimo to, Ouido věděl, že Dick je schopný mladý lektvarista a zašel za ním. Dick vyrobil lék, který Rézinku probudil (taky jí dal pusu) a pak vyrobil ještě protijed proti tomu nápoji lásky, co macecha lila do táty. Takže táta se konečně probral z omámení, pochopil, jaká macecha je, zlomil jí hůlku a vyhnal ji. Takže už nemohla používat ani zkrášlovací kouzlo, ani vařit lektvary. Stala se z ní stará ošklivá čarodějnice a utekla daleko předaleko, protože v tom městě kde bydleli, už by si o ni nikdo ani koště neopřel.
Rézinka si vzala Dicka, otevřeli si lékárnu a žili náramně spokojeně. A skřítci byli celí šťastní, že zachránili svou malou čarodějku. Protože, pokud ti někdo bude tvrdit, že skřítci jsou jen otroky kouzelníků, tak mu nevěř. Skřítci si nejvíce ze všeho přejí kouzelníky chránit. A povinností kouzelníků by mělo být, přijímat to s úctou a respektem.




PODZIM 1940

Já se vážně těšila do školy. Kdybych měla narozeniny v srpnu, a ne 10. října, byla bych šla do školy už loni. To by asi bylo lepší, protože sice už naši piloti trochu porazili ty německý, ale pořád ještě ty německý házejí bomby na velký města. A tak to není moc veselý. Ale loni zase právě na začátku školy začala válka a to taky nebylo veselý. Takže je to asi jedno.
Já se do školy těšila hlavně proto, že jsem teda doufala, že budu mít konečně nějakou kamarádku. Protože, pokud vám to není jasný, dcera faráře moc kamarádek nemá. Všichni si totiž myslí, že s ní není legrace.

Jednu skoro kamarádku jsem přeci jen měla - Evannu McGregorovou. Její tatínek má ovčí farmu, kam občas chodím. Má ještě starší sestru, co už je málem dospělá, a bratra Dougalla, který chodí do střední školy v Inverness. Děda si ze mě dělá legraci, že se mi líbí. Jenže já vím, že on už je velký a já malá, tak dělám, jakože ne. I když trochu se mi líbí.
Tak jako tak jsem se těšila, že se ve škole s Evannou uvidíme každý den a budeme se kamarádit víc. Jenomže Evanna se tvářila, že mě ani nezná, a bavila se jenom s Fionou Keithovou, co byl její tatínek náš pošťák a teď je voják ve válce.
Evanna je možná naštvaná, že jsem se s ní nekamarádila opravdicky. Ale já vážně nemohla, protože mi otec zakazoval na farmu chodit. Tak možná proto říká, že jsem nafoukaná i když nejsem.
No, taky možná proto, že jak jsem šla do školy vlastně až o ten rok později, tak už jsem uměla číst a nevěděla jsem, že ostatní děti ne. Že si ještě neumí knížky přečíst samy. Já se vážně nechtěla chlubit. Jenom jsem chtěla ukázat, že nejsem hloupá. Aby mě ve škole měli rádi. Jenže Fiona s Evannou mi dneska řekly, že jsem děsně pitomá a předvádím se. Taky se mi smály, že jsem zrzavá a pihovatá. To už vážně nevím proč, protože zrzavý vlasy má polovina dětí ve třídě. Fiona ne, ta je má krásný světlý. Takový zlatý, jako ta nejlepší dědečkova whisky. A Evanna je zase celá jako opálená a vlasy má hodně, hodně tmavý. Takže se klidně mohly těm mým zrzavým smát. Rozbrečela jsem se, a jak škola skončila, sedla jsem na vlak a jela za dědou.

*****


K dědovi jezdím od malinka sama. Když jsem byla ještě úplně mrňavá, maminka mě u nás na nádraží vždycky posadila do vagónu a v Gravelmore mě děda vyzvedl. Jsou to jenom čtyři zastávky. Cestou na mě dohlíd starý Murdoch, co je ve vlaku průvodčí. Teda, maminka mne vždycky opravuje, abych říkala pan Murdoch. Ale všichni mu říkají starý, i když možná zase tak moc starý není. Jen je ohromně veliký, a když jsem byla malá, tak jsem se ho bála. Ale teď už se nebojím, protože vím, že je hodný. Vždycky se ptá na maminku, říká, ať ji pozdravuju a dává mi sušenku. Dokonce i teď, když jsou sušenky děsná vzácnost, protože je válka.
Teďka už na mě děda nemusí čekat, protože je buď ve svém domě nebo v palírně, a já na obě místa trefím. Je to jenom kousek od nádraží.
Dneska byl děda doma. A povídal mi o Sněhurce, co se vlastně nejmenovala Sněhurka, ale Rézinka, protože měla zrzavý vlasy a nebyla to princezna, ale čarodějka. A já vím, že to vlastně bylo o mně. Protože takový jsou dědovy pohádky vždycky. Takový opravdovský, jako by to ani nebyly pohádky. Jsou vlastně o moc hezčí než pohádky v knížkách, i když ty mám taky ráda.
Pak jsme se konečně dostali k povídání o kouzelníkách a čarodějkách. Děda mi říkal, že až mi bude jedenáct, přinese mi sova dopis s pozvánkou do kouzelnický školy v Bradavicích. A prozradil mi, že Bradavice jsou vlastně kousek od nás, uprostřed Highlands. Tam, kde je nejméně lidí a nehrozí, že na ně narazí nějací nekouzelníci.
"I když ti, co nejsou kouzelníci, Bradavice nevidí. Místo krásného hradu uvidí jen zříceninu," povídal a pak pokračoval: "Mimochodem, až přijedeš do Bradavic, zjistíš, že nekouzelníkům se často říká mudlové. Ale já to oslovení nemám rád, protože se mi zdá, že se tím kouzelníci nad lidmi bez magie vyvyšují. A já mezi nimi žiju a vím, že nejsou o nic horší nebo hloupější. Po pravdě, znám hromadu náramně hloupých kouzelníků, kteří nesahají třeba našemu panu doktorovi Flemingovi ani po kotníky. Chlubit se něčím, na čem nemáš žádnou zásluhu, je prostě nesmysl. Vůbec, jakkoli se chlubit je nesmysl a nikdy to nepřinese nic dobrého."
"Jako s tím, že jsem ve škole ukázala, že už umím číst, dědo? To jsem se měla tvářit, že neumím? Já se nechtěla vytahovat."
"No, těžko ses mohla tvářit, že číst neumíš, když umíš, že? Jenom je potřeba to nepředvádět moc okázale. A třeba můžeš pomoct tomu, komu čtení moc nejde."
"Dědo, já nechcu nikomu s ničím pomáhat. Mně se tam nelíbí. Radši bych tam nechodila. Radši bych už chodila do Bradavic."
"Kočičko, to prostě nejde. Do Bradavic nemůžeš dříve než v jedenácti. Ale neboj se, to přejde, uvidíš. Věci se většinou časem srovnají. Ostatní děti postupně zjistí, že jsi fajn holka…
Pomůže, když budeš na lidi milá a nebudeš se mračit. Je o hodně těžší být protivný na někoho, kdo se na tebe usmívá. Ale zase se nesmíš vnucovat. Protože to taky lidi nemají rádi. Buď sama sebou. Uvidíš, že to všechno dohromady to vylepší. A nakonec to bude ve škole i hezké."
Úplně jsem tomu nevěřila, ale trochu přece. Vyšplhala jsem se dědovi na klín.
"Řekneš mi teď něco o Bradavicích? A více o kouzlení?"
"Až ti bude jedenáct, tak to už bude určitě po válce, a já tě vezmu nakupovat do Londýna. Tam je jedna úplně kouzelnická čtvrť a my nakoupíme všechno, co budeš v Bradavicích potřebovat. Kouzelnický hábit, kotlík na vaření lektvarů, hromadu zajímavých knih a především kouzelnickou hůlku. Tu musí mít každý kouzelník. Bez ní se kouzla dělají obtížně."
"Ale dědo, já přece kouzlím bez hůlky a ty taky. To jsem viděla."
"Malé děti používají divokou magii - na ni hůlku nepotřebují. Ale je to přesně o tom, co jsem ti už říkal - ta kouzla nejsou úplně vědomá. U dětí to tolik nevadí, většinou ještě nemají takovou magickou moc, aby udělaly něco nebezpečného. I když, a to už jsem taky zmínil, i tak si musí dávat pozor.
Pokud jde o mne, moc kouzel nepoužívám. Většinou se obejdu bez nich. A pár kouzel jsem se naučil i bez hůlky. Je to těžší, ale jde to."
"A jaká kouzla děláš?"
Zatvářil se tajemně.
"Proč myslíš, že mám tak dobrou whisky? Vždycky vložím na sudy malé kouzlo, aby správně zrála. Taky mi nikdy nezplesniví obilí, rašelina je správně suchá a dobře hoří," usmíval se.
To bylo sice zajímavý, ale zase ne tak moc. Představovala jsem si nějaká zvláštnější kouzla. Jak se dělá whisky jsem přece věděla odmalinka. Na tom nic kouzelnýho není. Že rašelina dobře hoří, no to je toho…
Raději jsem se ještě vyptávala na Bradavice.
"V Bradavicích existují čtyři koleje - Havraspár, Mrzimor, Zmijozel a Nebelvír. Každá z nich má svou slavnou historii a z každé vyšlo mnoho vynikajících kouzelníků. Říká se, že zakladatelé Bradavic si vybírali studenty do své koleje podle toho, jaké vlastnosti si nejvíce vážili. Takže do Nebelvíru se nejvíce hodí ti, co jsou velice stateční. Pravdou je, že někdy svou odvahu používají poněkud bezhlavě.
Do Havraspáru chodí studenti nadmíru chytří. I když někdy využívají svou inteligenci poněkud akademicky. Tím chci říct, že nebývají moc prakticky zaměření.
Nad Mrzimory někdy ostatní trochu ohrnují nos. Připadá jim, že nejsou ani moc chytří ani dost stateční. Ale Mrzimoři jsou ohromně přátelští a dokážou skvěle spolupracovat. Jeden Mrzimor toho možná tolik nezvládne, ale pět dohromady, to je síla, se kterou musíš počítat."
"A Zmijozelové?"
"Ti jsou velmi cílevědomí a ctižádostiví. Možná nejsou tak chytří jako Havraspáři, ale často toho dosáhnou mnohem více. Do problémů se neženou tak bezhlavě jako Nebelvíři, ale to rozhodně neznamená, že by byli zbabělí. Jejich horší stránkou je to, že někdy až příliš hledí na svůj vlastní prospěch, zabývají se čistotou krve - to znamená, že si berou takřka výhradně kouzelníky - a nekouzelníky opovrhují. Právě od nich uslyšíš slovo mudla vyslovené s největším možným pohrdáním."
Zamyslela jsem se.
"Takže žádná kolej není úplně dobrá ani úplně špatná, že?"
"Chytrá holka. Ano, přesně to jsem chtěl říct. Ať už se dostaneš do kterékoli z nich, snaž se rozvíjet své dobré stránky a potlačovat ty špatné."
"A do které jsi chodil ty, dědo? A maminka?"
"Maminka byla Havraspárka, stejně jako tvoje prababička, po které máš jméno. A já jsem býval Zmijozel."
Vykulila jsem oči.
"Ale dědo, ty přece mezi nekouzelníky žiješ a vzal sis babičku Alison."
"Však jsem ti říkal, že si máš z kolejních 'pravidel' vybírat. Cílevědomost se mi určitě hodí. Bez ní bych nemohl vést tak velkou palírnu. Ale 'čistou' krev jsem nikdy neobdivoval. Tvá babička sice nebyla kouzelnice, ale určitě byla kouzelná. Dočista nejkouzelnější žena, jakou jsem kdy potkal."
Usmíval se trochu smutně a mně bylo líto, že jsem svoji babičku nepoznala. Umřela ve stejném roce, co jsem se narodila.

*****

"Dědo," vzpomněla jsem si ještě na jednu věc, která mi vrtala hlavou, "víš, jak ses mě ptal, jestli jsem udělala ještě něco podobného tomu s tím míčkem, napadla mě ještě jedna věc. Jenom si nejsem jistá, že je to taky kouzlo."
Podíval se na mě tázavě a já se trochu zavrtěla. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem tušila, že se mu to asi nebude líbit. Na druhou stranu, možná mi aspoň vysvětlí, o co vlastně šlo.
To mě maminka poslala v neděli za otcem do kostela, že už je připravený oběd. Po bohoslužbě vždycky ještě mluvil s farníky, ale před polednem už býval doma a kontroloval, zda oběd stojí na stole přesně ve dvanáct. A teď už bylo deset minut po poledni a otec nikde. Maminka byla nervózní, nevěděla, jestli má rumbledethumps* nechat v troubě, kde by se vysušil, nebo ho vytáhnout, ale to by zase vychladnul.
Vběhla jsem do kostela a honem zpomalila, aby mne otec neviděl utíkat. Nemá to rád. Ve dveřích jsem potkala paní Flemingovou, to je manželka našeho doktora. Otec stál až vepředu s mladým Murdochem, synem starýho Murdocha, co je průvodčí ve vlaku. Mladý Murdoch pracuje v Inverness v továrně na ryby. Teď si žmoulal čepici a vypadalo to, že neví, jak má začít. A já jsem taky nevěděla, jestli mám za otcem jít nebo ne. Protože on neměl rád, když jsem ho rušila při jeho povídání s farníky, ale zase maminka potřebovala vědět, co s obědem, že? Nakonec jsem vklouzla do lavice a rozhodla se chvilku počkat. Napnula jsem uši. Byli daleko a mluvili potichu, ale já, když jsem chtěla, tak jsem vždycky slyšela, co jsem potřebovala. To je důležitý, protože dospělí mi často nic neříkají, tak proto poslouchám, abych věděla různý věci.
"Moh bych s váma mluvit, pane faráři?"
"Jistě, řekni, co máš na srdci, Brody."
"Když vono je to takový, no… hm…"
"Jde o nějaké citlivé téma?"
"Hm…"
"Domníváš se, že půjde o něco, za co bys měl žádat odpuštění?"
"Hm…"
"Co tě tíží, nemusíš stále nosit jen sám v sobě. Můžeš to vložit do Božích rukou."
"Vono jde o Moiru, víte. Co má její tatík nahoře na pastvinách farmu s krávama. Vona se mi líbí. Já tam byl za ní nahoře, zrovna když dojila, v tom chlévě bylo tak teplo a milo, vona byla celá zrůžovělá, no tak sem na ni skočil no… Já si nemoh pomoct."
"Dopustil ses snad na ní násilí?"
To znělo pohoršeně.
"Né, to né. Jí se to líbilo. Vona nic proti tomu neměla. Já teď jenom, že to asi nebylo úplně správný. A co kdyby čekala děcko."
Tomu jsem nerozuměla. Kde se tam najednou vzalo nějaké dítě?
"Pokud k sobě chováte vzájemnou náklonnost, bylo by rozumné, kdybyste se vzali."
"No, já bysem chtěl. A Moira taky. Ale její tatík s tím nesouhlasí. Nejsem prej pro ni dost dobrý. Dělník z továrny a voni mají krav nepočítaně."
"Přišel jsi za mnou, aby ses vyznal ze svých hříchů nebo abys mne požádal o pomoc?"
"No… vlastně vobojí, pane farář. Kdybyste za tím jejím tatíkem zašel, von na vás dá. No, a kdyby mi Bůh vodpustil, to by taky bylo dobrý, že?"
"Dobrá tedy, zajdu za ním. Ale teď - vyznal jsi před Bohem své viny. Budeme prosit o jejich odpuštění slovy žalmu: Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje činy, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu…"
Přestala jsem poslouchat, dál už to bylo nezajímavý. Ale pořád mi vrtalo hlavou, o co vlastně šlo. Jednou na mě skočil velký pes a porazil mě a to dost bolelo. I když si chtěl jenom hrát. Ale proč by Brody skákal na Moiru? Když jsem se později zeptala otce, moc se zlobil. Řekl mi, že nikdy, NIKDY nesmím poslouchat, co si povídá s farníky, zvláště když je zpovídá. Jako bych mohla vědět, kdy je zpovídá… Otec si myslel, že jsem se připlížila těsně k nim a špehovala. Ale já byla na druhým konci kostela. Pro jistotu jsem mu neřekla, jak to bylo. S tím skočením mi to stejně nevysvětlil.

A nevysvětlil mi to ani děda, když jsem mu to povykládala. Trochu se smál, ale pak mi řekl, že musí s mým otcem souhlasit. Že to nepochybně bylo pomocí magie, když jsem vyslechla ten rozhovor, ale že není správné poslouchat cizí tajemství. A zneužívat k tomu magii. Že je to přesně to, k čemu se používat nemá.
Namítla jsem, že by to mohlo být šikovný pro špióny, kdyby chtěli něco zjistit a být užitečný. O špiónech se hodně mezi lidma povídá. Hlavně o těch německých, co si na ně musíme dávat pozor. Ale já myslím, že musíme mít i nějaký naše. Co zjišťujou důležitý informace v Německu, no ne?
Děda uznal, že za takových okolností by moje schopnosti byly přínosem. Ale zdůraznil, že tím se teda teď nemusím zabývat. Že jsem malá holčička a ne špiónka, a soukromý rozhovory by měly zůstat soukromý. Jak se ale mám dozvědět, co se kolem mě děje, když mi nikdo nic neřekne? To mi teda taky nevysvětlil.


------------------------------------------------------

*Rumbledethumps - v troubě zapečená směs šťouchaných brambor, cibule a zelí. Tradiční skotské jídlo.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dinnes Dinnes | 7. prosince 2014 v 14:07 | Reagovat

Tahle povídka je vážně skvostná. Mám ji s každou novou kapitolou víc a víc ráda.

2 KattyV KattyV | Web | 7. prosince 2014 v 15:19 | Reagovat

[1]: Kapitol nás čeká ještě spousta. tak doufám, že si budeš i nadále užívat :-P

3 ioannina ioannina | 8. prosince 2014 v 1:08 | Reagovat

Mám malou Minnie moc ráda, má takovej príma dětskej způsob vidění světa.

Jo - kyselý zelí? Že bych to zkusila. A co trochu sádla?

4 KattyV KattyV | Web | 8. prosince 2014 v 7:05 | Reagovat

[3]: Já nevím, přiznávám, že jsem to nezkoušela. Jenom jsem potřebovala skotské jídlo, co se zapéká v troubě a jsou v tom ingredience, které mohli mít za války. Podle receptu - smícháš rozšťouchané brambory (s přidaným máslem), syrové, lehce povařené zelí, cibuli, v některých receptech tuřín. Všechno vložíš do zapékací misky a zapečeš. Před dopečením posypeš sýrem (předpokládám, že tohle za války vynechali.)
Já dělám něco podobného, mnohem méně dietního ovšem - předvařené brambory nakrajené na plátky vložíš do misky vymazané máslem, prokládáš cibulí, přidáš pár plátků másla, zaleješ smetanou.  Zapečeš. Na závěr taky posypeš sýrem. Můžeš vylepšit i plátky slaniny. Měli jsme to včera k obědu :-D

5 Regi Regi | E-mail | Web | 8. prosince 2014 v 14:09 | Reagovat

Říkala jsem ti, Katty, je tahle povídka ve fanfiction hodně výjimečná. Neopakuje posté jedno téma, přestože má hrdinku, která do světa HP patří. Člověk si tvou malou Minervu prostě musí zamilovat. Píšeš ji skvěle. Díky.

6 Angelee Angelee | 8. prosince 2014 v 20:18 | Reagovat

Ahoj, dneska jsem se začetla do tvé povídky a musím říct, že je vážně skvělá! Líbí se mi, jak jsi zkombinovala hned několik velmi originálních nápadů - hlavní postava malá Minnie (protože dosud byla Minerva ve fanfiction celkem opomíjenou postavou), život za války z pohledu malé čarodějky, no a nejvíc se mi líbí úvodní příběh, ten nápad prostě nemá chybu. Jen tak dál, těším se na další kapitolu :-)

7 KattyV KattyV | Web | 8. prosince 2014 v 20:55 | Reagovat

[5]: Díky Regi. Ty víš, že mi dost pomáháš, když na tebe vychrlím své představy a ty trpělivě posloucháš a občas popostrčíš správným směrem :-P

[6]: Angelee, jsem ráda, že se ti Minnie líbí. Už jsem byla unavená se stále dokola řešených stejných situací a motivů (nemám to nikomu za zlé, sama jsem si je musela vyzkoušet) a nějak jsem měla chuť zkusit něco úplně jiného. A máš pravdu - Minerva je, podle mě, neprávem zanedbávaná. Tak já jí to zkusím trochu nahradit.K úvodnímu prologu se časem vrátíme. Jen to bude chvilku trvat.

8 Angelee Angelee | 8. prosince 2014 v 22:00 | Reagovat

[7]: Tím úvodním příběhem jsem měla na mysli příběh na začátku každé kapitoly (jako třeba povídka o Rézince), i když na vývoj prologu jsem taky moc zvědavá.

9 KattyV KattyV | Web | 8. prosince 2014 v 23:27 | Reagovat

[8]: A jo, já myslela prolog. To jsem ale trdlo. Vždyť jsem si s těma pohádkama dávala takovou práci a pak si ani nevšimnu, když to čtenář ocení. ;-)

10 ioannina ioannina | 9. prosince 2014 v 2:28 | Reagovat

[4]: Právěže dělám něco podobnýho, akorát vrstvím syrový plátkový brambory, cibuli a kyselý zelí. Nakonec hodím bobkovej list a podobný zeliny a zaleju kyselou smetanou nebo smetanou na vaření (kyselý je to dost tím zelím) a zapeču. Dost dlouho, aby se udělaly brambory. Dá se do toho hodit nějaká slanina nebo i zahrabat kus nasolenýho a nakořeněnýho masa, plátek, víc to nezvládne. Je to strašně dobrý - a já teď zajásala, že bych mohla jíst nějaký skotský jídlo a nevědět o tom! :-D

11 Regi Regi | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 4:58 | Reagovat

[4]:[10]: Teď mi došlo, že dělávám taky něco podobného. S masem nebo klidně i bez masa, celé ve spoustě variant:
Na dno pekáčku hrubé plátky syrových brambor, osolit, okořenit, jakoukoli zeleninu, osolit, okořenit, celé pokrýt plátky jakéhokoli masa (s úspěchem vyzkoušeno dokonce rybí filé), osolit, okořenit a celé zalít smetanou na šlehání. V množství pro čtyři lidi se to dělá v troubě asi hodinu a nevyžaduje to žádný dozor. Můžu a nemusím to v poslední čtvrthodině posypat jakýmkoli strouhaným sýrem. Výborný je plísňový.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014