ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ČTVRTEK: Dramione od Martian

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Děda mi říká Minnie: Zvony

14. prosince 2014 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Je podzim roku 1943. Německo sice už utrpělo některé porážky, Británie se chystá na invazi, ale stále to nevypadá na rychlý konec války.


ZVONY


POHÁDKA VLKODLAČÍ

Byl jednou jeden malý vlkodlak. Že se bojíš, Minnie? Myslíš si, že jsou vlkodlaci zlí? Vždycky to tak být nemusí. Jen poslouchej.
Byl jednou jeden úplně obyčejný kluk. Ani moc velký, ani moc malý, ani moc hloupý, ani moc chytrý, prostě, docela obyčejný. Jmenoval se Neill.
A Neilla pokousal vlkodlak, když mu bylo asi devět. Ano, přesně tolik, kolik je teď tobě. Že to způsobilo, že se Neill stal také vlkodlakem, utajili jeho rodiče přede všemi. Chtěli, aby mohl žít úplně normálně. Jen když se měsíc zakulatil, zavírali ho do stříbrné klece, aby nikomu neublížil. Protože během úplňku se vlkodlak stává divokým zvířetem, které nepřemýšlí. Ale stříbra se žádný nedotkne. Protože dotyk tohoto kovu je zabijí.
Neill rostl a rostl a jeho život nebyl zlý. Ten jeden den v měsíci se dal přežít, i přesto, že proměna je bolestivá. Utajování byla jen malá daň za to, že mohl žít nevyloučený z lidské společnosti.
Z chlapce se stal mladý muž a ten se zamiloval do krásné čarodějky Rianny. Dlouho se jí však vyhýbal, přesvědčený, že mu není souzeno být s někým šťastný. Pak ale viděl její smutný pohled. Zadoufal, že ho také miluje, jen netušil, jak bude reagovat na jeho prokletí.
Ať je to jasné jednou provždy, pomyslel si, a všechno jí řekl. S rozechvěním dívku pozoroval, pevně rozhodnutý - buď jeho lásku přijme, nebo on sám ukončí svůj život. Najednou věděl, že bez ní žít nechce.
Rianna však byla moudrá dívka a navíc ho velmi milovala. Takže se nezalekla jeho vlkodlačí podstaty a provdala se za něho. Postavili si spolu docela malinkou chaloupku a spokojeně v ní žili. Stejně jako dříve se Neill za úplňku skrýval ve stříbrné kleci, aby chránil Riannu sám před sebou v okamžicích, kdy se měnil v divoké zvíře bez zlomku lidského myšlení.
Několik let spolu žili šťastně, o to šťastněji, že se jim narodil syn jménem Ben. Jejich radost však neměla trvat věčně. Doslechl se o nich jiný vlkodlak, právě ten, který Neilla kdysi pokousal. A záviděl jim natolik, že se rozhodl Riannu a Bena roztrhat. V okamžiku, kdy měsíc stál vysoko na obloze, vtrhl do jejich chaloupky.
Rianna se s dítětem v náručí vtlačila do rohu za stříbrnou klec, v marné naději, že je ochrání. Nestačilo to. Krvelačný tvor se neúprosně blížil. Vtom se v Neillově vlkodlačí duši probudilo poznání: Tohle je moje rodina, hrozí jí nebezpečí, musím ji bránit. Ani stříbrné mříže ho nezastavily. Dokázal to, co nikdy předtím. Nic nedbal na obrovskou bolest, kterou mu stříbro působilo, protlačil se mezi tyčemi, vrhl se na druhého vlkodlaka a zabil ho. Riannu s Benem tím zachránil před neodvratnou smrtí, ale sám byl dotykem s mříží příliš raněný a zemřel o chvíli později, s hlavou v Riannině klíně. Přesto umíral šťastný, protože svou smrtí zachránil ty, které miloval.


PODZIM 1943

Válka už trvá čtyři roky a konec je pořád v nedohlednu.
Golf chodíme hrát pořád, ale jen na malé hřiště v Gravelmore. To velké, krásné v Inverness totiž rozorali hned na začátku války. To bylo opravdu smutné, ale děda říkal, že je to nutné, pokud se Británie má stát, aspoň pokud jde o jídlo, soběstačná. Protože Němci útočili na lodě, které vozily potraviny z kolonií, a hrozilo, že nás vyhladoví.
No, tak teď hrajeme v Gravelmore. Půda je tam moc neúrodná, ani tráva neroste taková, jaká by na golfovém hřišti růst měla, spíše je taková zašmodrchaná, ale pořád je to lepší než nic.

*****

"Ta tráva je moc vysoká. Z toho se nedá hrát," zlobila jsem se.
"Golf se hraje na tom vysekaném," zasmál se děda a řekl to, jako by to bylo to největší tajemství golfové hry a současně dobrý vtip.
Mně to zase tak legrační nepřipadalo. Míček pořád ještě ležel hluboko v trávě a ani třetí ránou se mi nedařilo posunout ho více než o metr. Zamračeně jsem na něho zírala. Měla jsem chuť začít ječet a třískat holí do země, ale dobře jsem věděla, co by mi děda řekl - tohle dobrý golfista nedělá. Kupodivu to fungovalo daleko účinněji, než když mi otec zdůrazňuje, jak se má chovat správně vychovaná farářova dcera. Nejspíš proto, že jsem o dost více chtěla být dobrým golfistou než správně vychovanou farářovou dcerou. Soustředila jsem se, správně nastavila hůl… a míček hladce vyletěl a zamířil neomylně směrem ke greenu.
Děda se podíval přísně.
"Minervo, nepoužila jsi magii, že ne?"
"Ne, dědo. Vím, že nesmím," bránila jsem se. "Jenom jsem udělala to, co pořád říkáš. Soustředila jsem se."
"Dobře, holčičko," už zase se usmíval. "V tom případě musím říct - krásná rána."

*****

Narodil se mi další bráška. Jmenuje se Malcolm. Vypadá stejně ošklivě, jako vypadal Robbie, když se narodil. Ale z toho se nakonec vyklubal docela hezký chlapeček, tak se to snad povede i Malcovi. Jenom doufám, že teď nebudu mít na krku Robbieho pořád. Protože, co se narodil Malc, nemá maminka na něho čas a nechává mě, abych ho hlídala. Moc se mu to nelíbí. Dříve za mnou běhal jako pejsek, ale teď by nejradši zůstal přilepený na maminčino koleno. A ona ho netrpělivě odhání.
Myslím, že Robbie na Malca trochu žárlí, protože byl zvyklý, že se maminka věnovala pořád jenom jemu. Tomu já rozumím, já zase žárlila na něho, když se narodil. Ale to přejde. Myslím si, že mu pomůže, že je otcův oblíbenec. První syn. Pojmenovaný po něm. Občas si ho dokonce posadí na kolena a vypráví mu příběhy. To mi nikdy žádné nevyprávěl. Ale já zase mám dědu, že? Takže je to asi dobře. Každý máme někoho svého. A Malc teď rozhodně nejvíce potřebuje maminku, protože je úplné miminko a miminka nejvíce ze všeho potřebují maminky. Později se uvidí.

*****

Já tomu rozumím, že je potřeba vypěstovat více jídla, protože ono ho opravdu moc není. Přídělový systém je otravný, maminka si každou chvilku povzdechne, že neví, co vařit. V novinách jsou válečný recepty na jídla vlastně z ničeho, ale moc dobrý většinou nejsou.
Ale stejně se máme tady na venkově líp než ve městech, aspoň myslím. Protože jsem třeba zašla na stráně nad faru a nasbírala hromadu ostružin. Byly voňavý a maminka z nich upekla vločkový nákyp. Dokonce někde sehnala trochu medu a osladila ho. Cukr už vůbec není k sehnání.

*****

Abychom obstarali pro Británii více potravin, chodíme se školou pracovat na pole. To je vlastně docela prima, protože při okopávání tuřínu se skamarádíte nějak více než při výuce počtů. My už sice byly s Fionou a Evannou skoro kamarádky, děda měl pravdu, když mi tehdy říkal, že to půjde, ale teď je to ještě daleko lepší. Teď jsme kamarádky úplně opravdovské. Taky proto, že už otec nic nenamítá, když chodím pomáhat s jehňaty k Evanně na farmu. Vždyť i on založil za farou záhony, kde pěstujeme mrkev, zelí a brambory. A chodí vypomáhat při sklizni. Ono to jinak nejde. Spousta mužů je ve válce, většinou v Africe s Královským horalským plukem. Někteří muži, co pracují v zemědělství, sice doma zůstali, ale zdaleka ne jich není dost.
Pravdou je, že ženy ukazují, že toho zvládnou více, než by si dříve mužští mysleli, to říká děda, ale všechno ne. Je to těžká práce, starat se o krávy nebo ovce, takže každý musí napnout všechny síly a dělat co může. I děda pomáhá. V palírně se teď whisky dělá jen malinko, protože obilí je potřeba na chleba, takže tam tolik práce není. Z toho je děda trochu smutný, to vím, i když o tom nemluví. O to více mi o výrobě whisky znovu a znovu povídá. Tuhle mi ukázal jeden obrovský sud a přitom řekl: "Jak víš, whisky zraje v dubových sudech po sherry, aby získala vůni a chuť. Je potřeba, aby v nich zůstala nejméně tři roky. Jinak je příliš ostrá. V okamžiku, kdy ji naliješ do láhve, už se nezmění. Dokud je v sudech, tak žije.
Tím nechci říct, že když ji nalahvuješ, tak umře. Jen usne. Probudí se v okamžiku, kdy s ní naplníš sklenici. To znovu uvolní její aroma a ona ožije...
Opravdu dobrá whisky zraje dlouho. Tenhle sud jsem naplnil v den, kdy ses narodila. Myslím, že ho vyzkoušíme, až skončí válka."
Děda většinou říká, že děti pít whisky nemohou, prý až budu velká. Takže doufám, že si nemyslí, že válka potrvá ještě celé roky, než budu úplně dospělá. Protože teď mi je teprve devět.
Ale jak whisky chutná vím, to mi děda dával vyzkoušet už od mala. Ale vždycky jen tak přivonět a líznout. I tak dobrou whisky od té špatné poznám úplně bezpečně. Děda říká, že takový jazyk a nos co mám já, by potřeboval taky.

*****

Evannin bratr Doug by nejraději šel bojovat do války. Pan McGregor se na něho hrozně zlobí, protože si myslí, že nemá kouska rozumu, že se má raději starat o ovce. Já vím, že má pravdu, protože Dougovi je teprve patnáct, i když je velký a silný. Taky je hodně chytrý, slyšela jsem otce, jak říká panu McGregorovi, že ten chlapec by měl jít studovat. A že prý existují stipendia, kdyby na to neměli peníze. Bylo by prima mít takovýho báječnýho bráchu místo těch dvou mrňavých, co mám já.
Já teda Douga chápu, že by chtěl jít bojovat za Británii - mluví se o otevření druhé fronty. Myslím si, že by byl v bojování dobrý, ale bojím se, že by se mu něco stalo.

*****

Docela malý kousek od nás je tábor pro výcvik indických vojáků, kteří se mají zúčastnit vylodění. Ti někdy chodí do Inverness a my je tam viděli, když jsme byli nakupovat.
Doug se do jejich tábora připlížil a chtěl se k nim přidat. Vlastně by se mezi ně docela hodil, protože je snědý, tmavovlasý a má skoro černý oči. Jenomže jejich velitel ho vyhodil, že je ještě příliš mladý. Nikdo o tom neví, jenom já, Evanna a Fiona, protože nám to nakonec prozradil, když jsme na louce obraceli seno, co se sušilo pro ovce na zimu. Fiona na něho dělá obdivný oči. Nechápe, že když je jí teprve devět a on je o šest roků starší, tak ho nemůže zajímat?

*****

Náš pan učitel odešel, aby se stal vojákem a zúčastnil se vylodění ve Francii. Myslím, že je moc statečný a doufám, že to už bude brzy, a že Hitlera porazí a zabijou. Děda ale říká, že vylodění nemůže být dříve než na jaře, že teď na podzim na to není počasí, a že se to musí pořádně připravit.
Dostali jsme novou paní učitelku. Jmenuje se Lowenna Beckettová a je z Inverness. Je to sestřenice Fioniny maminky, a tak teď bydlí u nich. Z Inverness dojíždět nemůže, autobus jezdí jenom jednou denně, protože je málo benzínu.
Náš pan učitel byl hodný, ale jsem ráda, že přišla paní učitelka Beckettová, protože teď můžu chodit do sboru. Pan učitel si podobně jako otec myslel, že jim to budu kazit. Paní učitelka si to možná myslí trochu taky, ale ne tak docela. Slyšela jsem, jak se bavila s otcem.
To je jedna z věcí, ve které se nedokážu řídit dědovými radami - Neposlouchej cizí rozhovory! - poslouchám vždycky, když mám pocit, že by se mě rozhovor mohl týkat. A tenhle se týkal.
"Slečno Beckettová, opravdu si nemyslím, že by měla Minerva hudební vlohy. Školní sbor v Bonniekirk má už dlouhá léta velkou tradici a je znám po celém okolí. Vždy mne blaží, když o nedělích nebo o svátcích zpívá k poctě našeho pána. Opravdu bych si přál, aby se s vaším příchodem jeho úroveň nesnížila."
Opatrně jsem vykoukla, abych se podívala, jak se paní učitelka tváří. Proti mému otci byla malinká, nesahala mu ani po ramena. Vlasy má ostříhané na kratičko a ke všemu měla na sobě kalhoty! Ale vypadala, že z otce vůbec nemá strach. Musí být náramně odvážná. Připomínala mi malou konopku, která se ani trochu nebojí jestřába. Taky její hlas zněl jemně, jako ptačí švitoření.
"Nevěřím, že by Bůh neocenil, když někdo zpívá k jeho poctě z celého srdce. Minerva si moc přeje ve sboru zpívat."
Jak to ví?
"Viděla jsem, jak se dívá na ostatní, když v kostele nastupují na kůr. Uvidíte, že její hlásek rozhodně nerozbije celkovou harmonii sboru. Možná skutečně není obdařena příliš velkým hudebním nadáním, ale má touhu se učit. A to jí pomůže."
Otec už se nebránil a já mohla začít chodit do sboru. Paní učitelka mi řekla, ať pozorně poslouchám a zpívám pro začátek jen potichounku, později, až se to více naučím, tak můžu přidat. Budu se moc a moc snažit, abych jim to nekazila. Za dva měsíce budou Vánoce, tak to bude velká práce. Ale pak zase budu moct stát nahoře nad lidma, zpívat s ostatníma a poslouchat varhany úplně zblízka.
Děda říkal, že na mě bude moc pyšný.

*****

Evannin tatínek na farmě zůstal, protože má velké stádo ovcí, ale Fionin byl právě v tý Africe a Fiona se o něho
bála. Zprávy dostávali, jen zřídka. Z každého dopisu vždycky měla ohromnou radost, protože věděla, že je v pořádku.
Jenomže pak jednou nepřišla do školy, a když jsem za ní odpoledne chtěla jít a zeptat se, co s ní je, otec mi řekl, ať to nedělám. Dostali telegram, že Fionin tatínek zahynul. Dostal vyznamenání, ale k čemu to je, že?
Otec sloužil za pana Keitha dlouhou bohoslužbu. Říkal něco o tom, jak moc byl pan Keith statečný, a jak umřel proto, aby ochránil nás všechny a celou Británii. To bylo řečeno moc krásně, to otec vlastně náramně umí, říkat ty správný věci ve správným okamžiku. Jenom zvony se nesměly rozhoupat. Ty můžou znít jenom při nebezpečí. Už jsem je neslyšela tak dlouho - od začátku války. A strašně jsem si přála je zase slyšet, zdálo se mi to důležité…
Najednou se rozzvonily. Bouřily tak mocně, až jsem měla pocit, že je museli zaslechnout až v Londýně…
… no v v Londýně možná ne, ale každopádně byly slyšet po celém okolí a způsobily paniku, protože si lidé mysleli, že to znamená nálet nebo dokonce invazi. Vyšetřovalo se to dlouho - určitě aspoň dvě hodiny - děda vyšetřování vedl, protože je vrchní komisař domobrany pro celou oblast. Všichni, co tam byli, mu navykládali spoustu teorií, ale nezjistilo se nic. Na věži nikdo nebyl, vítr nefoukal, zvony prostě neměl kdo rozhoupat. Znít neměly a přece zněly. A navíc, i když máme jen dva, zdálo se, že je jich mnohem víc. Doslova nebeské zvonění, tvrdili všichni.
Otec nakonec prohlásil, že to asi sám Bůh chtěl uctít památku George Keitha, který položil život na oltář vlasti. Fioně slzami probleskl úsměv.
Děda samozřejmě věděl. Věděl, že jsem to byla já, kdo zvony rozezněl. Bylo mi jasné, že to ví od prvního okamžiku, kdy na mne vrhl pátravý pohled. Celou dobu, co se lidí vyptával na všechno možné, jsem poposedávala jako na trní. Věděla jsem, že jsem to dělat neměla. V poslední době se mi už dařilo dost dobře držet svou magii pod kontrolou. A teď toto. Takový průšvih jsem ještě neměla. Ještě nikdy se má magie neprojevila před tolika lidma. Vždyť na pohřbu byla polovina lidí od nás z Bonniekirk.

*****

Po skončení vyšetřování mě děda vzal na procházku k řece. Není moc široká ani hluboká, ale chodíváme tam rádi. Líbí se mi to ticho, co tam je. Je slyšet jenom šumění vody a stromů. A ptáci ve větvích. Většinou dojdeme až ke starému opatství, co už z něho zůstaly jenom kamenný zdi a žádná střecha. Tam sedíváme a povídáme. Stejně jako dneska. Dívali jsme se, jak za zubatýma zbytkama zdí zapadá sluníčko. Obloha byla celá červená a bylo to opravdu moc hezký.
Děda se zlobil méně, než jsem se bála.
"Minnie, měl bych ti pořádně vynadat. Protože takové věci se ti dít nesmí. Mohlo by se stát, že to vzbudí podezření. A to bych skutečně nerad," odmlčel se.
"Jenomže jsem viděl, jak se tvářila Georgeova žena a malá Fiona. Myslím si, že ten hlahol alespoň trochu ulehčil jejich duši. Řekl bych, že když i Bůh ocení to, co tvůj manžel nebo otec udělal, tak to způsobí, že je jeho smrt trochu snesitelnější."
Napjatě jsem ho poslouchala a pak jsem se zeptala na něco, co mne pálilo už dlouho.
"A je vůbec Bůh, dědo?"
Zamyšleně si promnul kořen nosu.
"Já nevím, kočičko. V každém případě, pokud ano, tak si myslím, že je trochu jiný, než si ho představuje tvůj otec. Neposílá lidi do pekla jen proto, že jsou obdařeni magií. Já to vidím takto - jsou věci, které my lidi nejsme schopni pochopit. Věci velké a tajemné. Naší rolí v tomhle světě není poslouchat nějakého Boha, kterého si vymysleli jiní lidé. Tolik bohů, co v lidských představách existuje. A tolik hádek, které lidé mezi sebou vedou o to, čí Bůh je ten pravý. Nepátrej po tom. Snaž se poslouchat něco v sobě. Myslím, že to ti už řekne, co je správné. Hříchem, podle mého, není to, že nectíš den sváteční nebo běháš v kostele, hříchem je ubližovat jiným.
Nemysli si, není to tak jednoduché, jak se zdá. Někdy můžeš ublížit, aniž chceš. Bezmyšlenkovitě nebo z nevědomosti proneseš něco, co jiného raní. A někdy si i musíš vědomě vybrat - jsou situace, kdy dobré řešení neexistuje. Jen špatné a ještě horší. Taková rozhodnutí jsou nejtěžší. Taková zraní i tebe a ty se musíš naučit s nimi žít."
Neklidně jsem se na něho dívala, vůbec jsem mu nerozuměla.
Probral se zadumání, poklepal mne po rameni a řekl.
"To nic, holčičko, jednou to pochopíš. Zatím dělej to, co děláš dosud. Buď hodná na lidi kolem. Řekl bych, že se ti to daří docela dobře, moje malá. To bylo dobře, s těmi zvony."

Položila jsem mu hlavu na kolena a zavřela oči. Prázdnými okny starého opatství foukal vítr, cítila jsem vůni mateřídoušky a v hlavě mi znělo slavnostní zvonění.

----------------------------

Historické detaily


Příprava na invazi do Francie probíhala už od roku 1942. Po celé Británii existovala řada míst, kde se cvičily různé jednotky na vylodění. Jednou z nich byla i indická jednotka nedaleko Inverness.

Během války skutečně existoval přísný zákaz zvonění zvonů, na který dohlíželi místní komisaři domobrany.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 14. prosince 2014 v 14:08 | Reagovat

Ty pohádky jsou v plné verzi opravdu mnohem, mnohem lepší než zdrabblené.
A pořád miluju Minervin hlas. Jenom kamenný zdi a žádná střecha - to je přesně ono. Dítě neřeší, že to byla tragédie. Dítě vidí a popíše. Mám tvou Minervu moc ráda.
A ty zvony mohly být i z toho města pod mořem.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 19:11 | Reagovat

Já to říkala, já to říkala! A říkám to pořád, že tvoje malá Minnie je ozdobou našeho Šuplete. Poslední odstaveček téhle kapitoly mě už po několikáté dojal...

3 KattyV KattyV | Web | 14. prosince 2014 v 20:03 | Reagovat

Holky, díky. Přijela jsem od naší Terky z jejího bytečku, kde jsem skládaly skříň, židle, pokládaly koberec... a takové hezké komentáře mě čekaly v šupleti. :-P

Io, já vím, že pohádky jsou v plné verzi lepší. Ony taky v plné verzi mají větší smysl -  Minnie se jejich prostřednictvím mnohé dozvídá a učí.

4 ioannina ioannina | 14. prosince 2014 v 22:51 | Reagovat

Však jo, vždyť to taky měla být pochvala.
A zrovna v téhle kapitole máš moc hezky propojenou pohádku a děj kapitoly. Minnie vlastně taky prolézá takovou stříbrnou mříží (zákazu používat magii), i když ji to teda (naštěstí) nestojí život, jako chudáka vlkodlaka.

5 KattyV KattyV | Web | 14. prosince 2014 v 23:49 | Reagovat

[4]: Vidíš, ty jsi v tom našla ještě další úhel pohledu. :-P  
Já to vlastně brala jako dvě lekce
- Netrp předsudky - ber každého takového jakým je a ne čím je.
- Jsou věci, pro které je možné obětovat i život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014