ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá devátá: The Unforgiven II.

5. prosince 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Možná že kolektivní svědomí dokáže přijmout jednotlivé oběti v rámci záchrany celku. Pokud je ale přijme svědomí jedince, který tak vykonal, není už pokřiveno?"
Máta


Některým volbám by nikdo čelit neměl, tuším to už Severus říkal. A přesto se jim někdy vyhnout nelze. Kapitolu samozřejmě věnuji autorce citátu.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola čtyřicátá devátá: The Unforgiven II.


Lay beside me
Tell me what they've done
Speak the words I wanna hear
To make my demons run
The door is locked now
But it's open if you're true
If you can understand the me
Then I can understand the you

Lay beside me
Under wicked sky
The black of day
Dark of night
We share this paralyze
The door cracks open
But there's no sun shining through
Black heart scarring darker still
But there's no sun shining through
No, there's no sun shining through
No, there's no sun shining

What I've felt
What I've known
Turn the pages
Turn the stone
Behind the door
Should I open it for you?

What I've felt
What I've known
Sick and tired
I stand alone
Could you be there
'cause I'm the one who waits for you
Or are you unforgiven too?

Come lay beside me
This won't hurt, I swear
She loves me not
She loves me still
But she'll never love again
She lay beside me
But she'll be there when I'm gone
Black heart scarring darker still
Yes, she'll be there when I'm gone
Yes, she'll be there when I'm gone
Dead sure she'll be there

Lay beside me
Tell me what I've done
The door is closed, so are your eyes
But now I see the sun
Now I see the sun
Yes, now I see it

Oh
What I've felt
What I've known
Turn the pages
Turn the stone
Behind the door
Should I open it for you?

Oh, what I've felt
Oh, what I've known
I take this key
And I bury it in you
Because you're unforgiven too

Never free
Never me
'cause you're unforgiven too

Metallica

Grimmauldovo náměstí; 6. června 2012

Druhý den byl ještě horší než první, vyplněný horečnatou aktivitou, která mu nedovolovala poddat se tomu, co se stalo. Která mu neumožňovala skutečně to pochopit a vzít to na vědomí. A dalo se to vůbec pochopit? Mohl přijmout to, co se stalo a uchovat si zdravý rozum? Ne, ve skutečnosti to nepřijal, ve skutečnosti nemohl sám sobě dovolit, aby uvěřil, že Lily nemusí už nikdy v životě vidět. Že selhal, protože nedokázal splnit svou základní povinnost - ochránit svou dceru před nebezpečím. To bylo nesnesitelné. Nemohl by dýchat, kdyby takovou skutečnost připustil. A tak ačkoli vše věděl, ačkoli samozřejmě vnímal, co se kolem něj děje, žil v jakémsi oparu, v mimorealitě. Byl pozorovatelem zvnějšku. Toto se nedělo, protože takové věci se ve skutečnosti dít nesmí…
"Harry," zašel za ním Arthur Weasley a Harry se k němu okamžitě s nadějí otočil. Když však viděl jeho vážnou tvář, musel odvrátit hlavu. Nemohl se na něj dívat, nemohl se mu podívat do očí. Nemá pro něj žádné dobré zprávy.
"Harry," začal jeho tchán po chvíli znovu, i když Harry nijak neodpovídal, "Ginny chtějí propustit z nemocnice. Je v pořádku. Po fyzické stránce," dodal zbytečně.
"Měla by tam zůstat," zavrtěl hlavou Harry. "Potřebuje být v klidu."
"Tam není v klidu. Potřebuje být se svou rodinou, Harry."
Harry zavrtěl hlavou. "Potřebuje pomoc lékouzelníků! Lektvary -"
"Ano, kdybychom jim řekli, proč… Vzhledem k tomu, co vědí, ale není důvod ji držet dál v nemocnici."
"Nechci to říct nikomu mimo Řád. Ne teď."
Arthur Weasley si vzdychnul. "Chápu. Pořád žádný pokus o kontakt?"
"Ne!" řekl Harry až příliš prudce a zastyděl se za to. Arthur za nic nemohl. Jenže on ty otázky, ty pohledy - soucitné, tázavé, nejisté a pátrající - už nemohl snést. A do toho ještě Ginny… Jistě, měl by být s ní. Věděl, že by jí měl být po boku. Ale bude o to stát ona? A zvládne on čelit jejím pohledům? Tím si nebyl jist. A ve skutečnosti k tomu vůbec neměl chuť.
"Co tedy s Ginny?"
"To se ptáš mě? Myslel jsem, že jste to už rozhodli," sevřel Harry rty.
"Pořád ještě můžeme říct lékouzelníkům důvody Ginnina stavu. Ale -"
"Neřekneme. Ginny chce jít domů?" ztišil se Harry a konečně se podíval tchánovi do očí.
"Nevím. S nikým nemluví. Ale Molly si myslí, že jí doma bude lépe."
"Dobře. Když si to myslí Molly, tak to tak bude," přikývnul rezignovaně. "Ron se už vrátil?"
"Ne."
"Pojedu pro ni," vstal Harry.
"Ne, zůstaň tady. S Molly to zvládneme a ty … může přece kdykoli … ta zpráva bude určena pro tebe, Harry."
Harry přikývnul. Arthur měl pravdu. Napíšou dopis, Lily neunesli jen tak. Určitě ho napíšou, snad ještě dneska, třeba právě v tu dobu, kdy bude Arthur pryč. A nevěděl, jestli má doufat, nebo se toho okamžiku děsit. Protože ve skutečnosti nepochyboval o tom, co bude cenou za Lilyin život.
Arthur s Molly a Ginny se vrátili, a on stále žádný dopis nedostal. Šel za svou manželkou do ložnice, ale její pohled byl prázdný a na jeho slova nereagovala. A on od ní zbaběle utekl s výmluvou, že má hodně práce, přestože ve skutečnosti měl na práci zoufalé nic, Burton s Evandrusem se postarali o všechno. Mohl jen čekat.
Musel čekat, a to čekání bylo nesnesitelné. Nejistota. Minuta za minutou, nekonečné vteřiny. Zoufalství střídající se s nadějí. Nadějí, že ten dopis přijde, že Ron tu hůlku přinese včas a že bude moci Lily zachránit. Nadějí, že ten dopis nepřijde a on nebude muset čelit volbě mezi vlastním dítětem a světem, které by nikdo čelit neměl. Nadějí, že nebude muset volit mezi životem svého dítěte a životem svým… Tohle přece už jednou zažil… Dokáže to, když bude muset. Ze dna své duše však nedokázal vyhnat pocit, že by byl raději, kdyby nemusel.
Odpoledne bylo další jednání nejužšího vedení Řádu spolu s rodinou a Harry je prožíval jako ve snu. Nikoho nenašli. Na ostrov se nedostali. Nic nového nezjistili.
Molly do něj večer dostala trochu slepičí polévky a právě když žvýkal kusy masa, které stejně tak mohly být papírem, uslyšel zaťukání na okno. Ztuhnul a Molly také ztuhla, jako by ani ona nemohla uvěřit, že by to mohla být ta zpráva. Nebyl schopný pohybu, Molly ho předešla, když třesoucíma se rukama otevřela okno. Sova vletěla dovnitř přímo k Harrymu. Nesla malý váček barvy krve. Odvázal ho z nohy sovy, zatímco jí Molly dokázala dát dokonce malý pamlsek. Sova se spokojeným zahoukáním odletěla. Harry se za ní díval, dokud Molly nezavřela okno a neposadila se naproti němu ke stolu.
A Harry stále jen zíral na váček. Byla na něm zvláštní pečeť. Obrazec, po jehož smyslu před lety tak zoufale s Hermionou a Ronem pátrali. Symbol Relikvií smrti.
"Rozbalíš to, Harry?" přerušila Molly už příliš dlouhé mlčení.
"Harry?" ozval se od dveří hlas George. "Nějaká zpráva?" V Georgeově hlase byla naděje.
Harry přikývnul, hrdlo stažené. Pečeť praskla a Harry vysypal na stůl obsah rudého váčku.
Molly vykřikla, George, který mezitím přišel blíž, se bledý jako smrt posadil. A Harry mlčky, s hrůzou, která pomalu přerůstala v chladný vražedný vztek, pozoroval to, co před nimi leželo: Skleněnou lahvičku s převalující se stříbřitou hmotou. Stříbrnou minci na tenkém řetízku. A malé dívčí ouško s okrajem zaschlé krve a náušničkou s červenými kamínky ve tvaru kytičky.
Ty náušnice Lily sám vybíral.
Zavřel oči a zrychleně dýchal. Vířilo v něm zoufalství, vztek, hrůza, bezmoc a nenávist. Měl pocit, že to nevydrží, že vybuchne, že se něco stane. V uších mu hučelo, svět se s ním točil.
"Harry?" slyšel hlasy, které ho tahaly zpět. "Harry, jsi v pořádku?" rozpoznal v tom cizím hlase hlas svého švagra.
"Jak to mohli udělat," zněl odnikud zoufalý hlas Molly. Plakala.
A byl zpět a i on ucítil v očích pálení slz. Zatlačil je. Nebyl čas na slzy. Nebyl čas na slabost. Ještě ne. Ještě musí zůstat silný.
Zvedl hlavu a nevěřícně se rozhlížel po okolí. Přátelské a známé prostředí kuchyně mu připadalo cizí a neskutečné. Surreální. Vždyť jak může být svět normální, když mučí jeho holčičku?
Nechápal. Proč to udělal? Proč jim nedal vůbec šanci zareagovat? Vždyť on by udělal cokoli na světě, cokoli, co by zabránilo tomu, aby jeho dcera trpěla. A proč tam není žádný dopis?
"To je vzpomínka, Harry?" dolehl k němu přiškrcený hlas George.
Harry přikývnul a lahvičku uchopil. Obracel ji v prstech a nebyl si jist, co s ní má udělat. Co uvidí? Ta představa ho děsila. Jedním si však byl jist: Uvidí to, co On chce, aby viděl.

……………..

Grimmauldovo náměstí; 7. června 2012

Bylo už světlo a slunce nepřístojně svítilo. Hlava mu třeštila. Vlastně neměl pocit, že by vůbec spal, nevzpomínal si ani, že by šel spát. Byl oblečený, jen mu někdo zul boty. Nepochybně v tom čaji, který mu večer přinesla Fleur, byl uspávací lektvar. Byl bdělý jen napůl, ve skutečnosti se nechtěl vzbudit, to slastné bezvědomí potřeboval uchovat co nejdéle, ačkoli si ještě stále nechtěl vzpomenout, proč přesně. Jedno však věděl s nevítanou jistotou. To ráno bylo prokleté a bolest rostla. Znovu se položil. Chtěl usnout. Chtěl uniknout. Nechtěl myslet vůbec na nic.
Tepalo to v hlavě, tupě, s neúprosnou pravidelností v ní bušily tisíce kladiv. Promnul si spánky, ale ťukání nepřestávalo. A jak se probíral z nicoty do bdění, uvědomil si, že to ťukání nezní jen v jeho hlavě, ale také od okna. Na parapetu seděla rozčepýřená sova a s důležitým a zlostným výrazem znovu důrazně zaťukala na okenní tabulku.
Vstal a téměř se zakymácel, jak se s ním celý svět zatočil. Snažil se vzpomenout, proč spí na gauči místo v posteli v Doupěti vedle Ginny, a během několika okamžiků si vše vybavil. Včera tu byla také sova. Prokletá sova, prokletý ten, kdo tu sovu poslal. Vzedmula se v něm nesnesitelná bolest, když si vybavil, co včerejší sova přinesla. Tu bolest byla schopna přehlušit jen nenávist, jen vztek, který jej zaplavoval, protože bez vzteku a nenávisti by se ta bolest vydržet nedala. A přesto jej téměř ochromila. Zatřásl hlavou, nesmí se tomu poddat, ještě ne. Otevřel kličku okna a sova vletěla dovnitř. Nastavila mu nohu, a on si s třesoucími prsty vzal svitek pergamenu. Díky bohu, žádný další váček.
Posadil se ke stolu a najednou neměl sílu pergamen rozbalit. Možná by měl sejít dolů, v kuchyni už nejspíš bude Molly, možná i George nebo Arthur. Jenže bez ohledu na to, kdo si ten dopis přečte první nebo kdo s ním bude, když ho bude číst, tohle břemeno z něj nikdo nesejme.
Nadechl se a rozlomil pečeť se symboly Relikvií smrti.

Pane Pottere,
dovoluji si Vás pozvat na schůzku v osobní záležitosti, jejíž naléhavost bezpochyby také pociťujete. Přenášedlo jsem Vám poslal již včera. Aktivuje se dnes v devět hodin večer. Jsem si jist, že budete chtít přinést vhodný dárek a snad se neurazíte, když Vás o jeden požádám: Sbírám staré hůlky a rád bych získal hůlku, kterou měl po dlouhou dobu v držení náš společný přítel Albus Brumbál. Pokud byste z jakýchkoli důvodů nedokázal vyhovět tak rychle mému pozvání, ujišťuji Vás, že Vaši omluvu předem přijímám a dávám Vám druhou, nicméně již poslední možnost: přenášedlo se aktivuje opět zítra v devět hodin ráno. Předpokládám, že pošetilé žádosti sběratele vyhovíte.
Málem bych zapomněl, ale jistě pochopíte, že pozvání platí jen pro Vás.
S úctou G.G.

Nevěřícně hleděl na pergamen. Vybraná zdvořilost, žádná otevřená výhružka. A přesto byl dopis jednoznačný. Za zdvořilostí se skrývala pevná vůle a krutost. Chce hůlku. A chce jeho. Žádný slib, žádná garance. A nic, co by mohlo posloužit jako jednoznačný důkaz.
"Harry, to je ten dopis?" uslyšel od dveří vážný hlas Billa Weasleyho.
Harry přikývnul a mlčky mu pergamen podal.


Neřekl Ginny o tom, co mu Grindelwald poslal. Ani o rudém váčku, ani o dopise. Nebyl schopný s ní mluvit. Zašel za ní, to ano. Byl u ní několikrát, ale ona s ním nekomunikovala. A nebylo to proto, že by pořád spala. Snažil se být s ní, ale ona ho odmítala, nevnímala jej. Neodpovídala. Jako by tam vůbec nebyl, jako by ona byla tou jedinou, které ublížili. Jako by se mezi nimi znovu objevila ta propast neporozumění, o které se domníval, že ji nadobro překlenuli.
Možná mu nedokázala odpustit, že Lily neochránil. Možná nedokázala odpustit sobě, možná i ona měla stejný pocit selhání. Ale jak to měl poznat, když na něj vůbec nijak nereagovala? Dívala se prázdně, dokonce ani neplakala.
Věděl, že by jí to měl říct, ale nedokázal to. Děsilo ho, že mu téměř vyhovovalo, že s ní hovořit nelze. Snažil se dát najevo, že je s ní, s její bolestí, že s ní tu bolest sdílí. Ale ve skutečnosti s ní být nechtěl, protože mu příliš připomínala, že za tu bolest může, že selhal, protože nedokázal ochránit svou rodinu. A zmizel vždy od ní tak rychle, jak mohl, aby se necítil ještě hůř.
Měl už nyní alespoň jasno. Věděl, kde je Lily, věděl, co po něm Grindelwald chce. A nepřekvapilo jej to. Jak by mohlo? Ale nyní měl jistotu, a ta jistota, ta ledová ruka, která jej chytila za srdce a zůstávala tam, jej činila chladným, nelítostným k sobě i ke druhým. Věděl, co udělá, nezaváhal ani okamžik, stejně jako nezaváhal tehdy. Malfoy to věděl, on s tím počítal. To však na jeho rozhodnutí nemohlo nic změnit. Od první chvíle byl rozhodnutý, vždyť to přece věděl hned.
A teď tu seděl a čelil pohledům druhých. Obsah krvavého váčku ležel na stole před nimi, spolu se stříbrnou mincí, o které z dopisu nyní již věděl, že je přenášedlem, které se aktivuje přesně v devět večer a pak ještě jednou v devět ráno. Ledovým hlasem přečetl těch několik řádků, které mu Grindelwald poslal.
"Co chceš dělat?" přerušil tíživé ticho Bill.
"Mám na výběr?"
"Vždy máme na výběr," zastudil jej hlas Snapea.
"A já jsem si vybral. Kingsley," otočil se na ministra, "kde je ta hůlka?"
"Harry," nadechl se zhluboka ministr. "Měli bychom to racionálně-"
"Racionálně?! Co myslíš tou racionalitou?! Co je na tom všem racionální! Evandrusi?" otočil se na druhého z trojice, kdo věděl, kde je bezová hůlka ukryta.
"Harry, Kingsley má-"
"Ne, nemá pravdu!" Harry vstal a začal přecházet po místnosti. Jeho vztek a zoufalství se obracelo téměř v hysterii. Tepalo mu v uších. Chyba. Udělal chybu. Neví, kde ta hůlka je, a Kingsley mu to nebude chtít říct. Ne, Kingsley mu tu hůlku nedá, to začínal chápat s narůstající určitostí. Ani Evandrus, ti dva nikdy nešli proti sobě. Byla to chyba. Byla to zatracená chyba, jak vůbec tehdy mohl pochybovat, jak by volil? K čemu mu je ta zatracená hůlka, když jde o Lily?! A i za to může Snape, pocítil k němu náhle takovou nenávist, jakou až dosud ne. Kde je Ron! Ron by věděl, že tu hůlku přinést Grindelwaldovi zkrátka musí! Nevrací se, přestože by tu už měl být. A až se vrátí, přinese tu hůlku? Musí ji získat, a čas se neúprosně krátí. Ne, Kingsleyho nepřesvědčí. Kde je ten Ron?
"Doufám, že se tam nechceš jen tak sám vypravit," řekl tiše George, jako by mu četl myšlenky.
"A co mám jiného dělat, když vy nic neděláte? Mám ji nechat zemřít?"
"Na tom nic nezmění, když se mu vydáš, Harry," přidal se tiše Kingsley, ale nedokázal se mu podívat do očí. "Jen vás zabije oba."
"To nemůžete vědět," rozhlédnul se zoufale kolem. "Ve skutečnosti nevíte, jestli ji pustí. Může ji pustit," zašeptal zoufale. "Vždyť ji vůbec k ničemu nepotřebuje!"
"Nepustí ji. Viděla toho dost. Z jejích vzpomínek bychom mohli leccos zjistit. Ve skutečnosti nemá důvod ji pouštět. Takže ji nepustí, Harry," Evandrusův hlas řezal jako břitva.
"I kdyby existovala naděje, a to si nemyslím," Snapeův hlas jej opět zamrazil a Harry stiskl pěsti a otočil se k němu, "tak tam nemůžeš jít ty, Harry."
"Není to vaše dcera!" neovládnul se Harry. "Vůbec nevíte, jaké to je!"
"To nevíme, Harry," přikývnul Kingsley. "Ale na věci to nic nemění. Severus má pravdu. Tebe dostat nesmí."
"Ve skutečnosti chce jen mě. Protože pokud jsem naživu, ta hůlka by mu k ničemu nebyla."
"A proto musíš naživu zůstat. My ji zachráníme, Harry, nebo pro to alespoň uděláme všechno. Ale ne tím, že se mu budeme snažit vyhovět. To nikdy k ničemu dobrému nevedlo."
"V sázce je příliš mnoho, Harry," Snape se na něj díval. Jediný z nich se mu byl schopný podívat do očí. V jeho pohledu nebylo nic, v jeho tváři byl klid, nelidsky racionální klid. Copak ten chlap necítí vůbec nic?
"Protože nesmí ovládnout tu hůlku, že?" zasyčel Snapeovi do obličeje. "Jsi jako Brumbál, ono to asi bylo nakažlivé…" pokračoval nenávistně. "Co záleží na životě jednoho dítěte, když jde o záchranu světa… Ty bys to udělal, Severusi? Ty bys obětoval své dítě?"
Snape zavřel oči. Jeho obličej vypadal jak z kamene. Pak oči pomalu otevřel a díval se přímo před sebe. Nezúčastněně. Studeně. A Harry ho nenáviděl, protože potřeboval někoho nenávidět. A Snape byl tu. "Nikdo by takové volbě neměl čelit, Harry," řekl bezbarvě.
"Jenže já jí čelím! A neodpověděl jsi mi! Obětoval bys ty své dítě pro záchranu světa?"
Snape zesinal, neodpovídal však.
"Ta otázka tak nestojí, Harry," vložil se do hovoru opět Kingsley. "Na jedné misce vah je smrt Lily, tvoje a ovládnutí hůlky Grindelwaldem, a na druhé smrt Lily. Pokusíme se udělat všechno, abychom ji z toho dostali, ale bez tebe. A bez té hůlky. Tu Grindelwald dostat nesmí."
"Ne! A co je tedy podle tebe všechno?! Co přesně chceš udělat?! Myslíte si, že to přenášedlo vás přenese přímo k ní, pak ji popadnete a půjdete domů? Děláte si legraci?! Grindelwald není pitomec! Chce mě, jen mě! Nenapsal to snad dost jasně?! Když se tam objeví kdokoli jiný, zabije ji. Pochybujete snad, že to udělá?"
Nikdo se neodvážil nic namítnout.
"Jediná šance je, když tam půjdu já. Vrať mi tu hůlku, Kingsley."
"Ne," Kingsleyho hlas byl tichý, ale rozhodný. Rozhodnutý.
Harry se na něj zoufale a bezmocně díval. Podíval se prosebně na Evandruse Virdeeho, ale ten jen vážně zavrtěl hlavou. "Grindelwald tu hůlku dostat nesmí, je mi líto."
"A to mám jen čekat? Sednout si, složit ruce do klína a čekat?"
"Nejsi ve stavu, kdy bys nám mohl pomoci, Harry. Nech to na nás," promluvil Burton Battley.
"Na kom?"
"Na mně, na Evandrusovi. Na Anthonym, Nigelovi. Hestii. Arthurovi. Billovi. Georgeovi. Na Řádu. Nejsi na to sám, Harry."
"Tady je ta hůlka, Harry," uslyšel za svými zády chraplavý hlas Rona.
Harry se k němu prudce otočil a několika překotnými kroky překonal těch několik metrů ke dveřím. "Rone," zašeptal vyčerpaně, "jsi velmi vítán."

Vzal od něj bezovou hůlku a pevně sevřel její nepravidelný sukovitý tvar ohlazený staletími používání. Hůlka osudu. Hůlka, která znamenala pro téměř všechny své dosavadní nositele rozsudek smrti.


Snape se znovu přemístil do domu na Grimmauldově náměstí, tentokrát bez Hermiony. Došel přímo do bývalého pokoje Reguluse Blacka, kde na něj čekal Arthur Weasley. Ten se k němu otočil, klidný a vážný.
"Máš ho?"
"Ano. I když si myslím, že-"
"Vím, co si myslíš, Severusi," odpověděl Arthur klidně. "Ale musím to udělat. Kdo jiný by měl?"
"Je to zbytečná sebevražda."
"Ne, není," zavrtěl hlavou rozhodně Arthur Weasley. "Není to sebevražda, protože nechci zemřít, a ani to není zbytečné - je tu šance, že ji pak pustí, v tom má Harry pravdu. A ty jsi měl pravdu v tom, že to nesmí být Harry. Pořád je naděje, možná ji stihnu popadnout a aktivovat to přenášedlo od Billa… A třeba… třeba mu bude stačit, že mě porazí, i to by mělo na tu hůlku fungovat, kdyby porazil skutečně Harryho, ne?"
Snape se mlčky díval na kulatou tvář Arthura Weasleyho. Byl optimista, jeden z nejpozitivnějších lidí, které znal, a i nyní se chytal naděje, které nejspíš sám nevěřil. Má mu ji vyvracet? Bezpochyby ve skutečnosti si ani Arthur nedělal iluze o tom, že Grindelwald se nebude spoléhat na to, že postačí porážka protivníka, přestože o této možnosti musel vědět, když takto moc nad bezovou hůlku získal právě od něj Brumbál. A ostatně se totéž opakovalo u Harryho, a i o tom Grindelwald určitě vědět. Možná tu naděje byla. Možná Grindelwald nebude zabíjet zbytečně. Možná nechá Lily přiblížit se dostatečně blízko. Ale s mnohem větší pravděpodobností Arthura zabije hned, jakmile se objeví. A pokud ne… Arthur bude mít možnost výběru, stejně jako ji měl již za první i druhé války.
"Bezpochyby by to mělo fungovat, Arthure," nechal si své úvahy pro sebe a vyňal z hábitu lahvičku s hnědavým hustým lektvarem. "Molly to ví?"
"Ne. Jsem zbabělec, nedokázal jsem jí čelit. Ví to Bill, Ron a George."
"Zbabělec?" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Ty určitě nejsi zbabělec, Arthure. Tvoji synové s tím souhlasí?"
Arthur se nevesele usmál. "Vědí, že to musí být někdo z rodiny, tohle skutečně nemůžeme chtít po nikom jiném. A vědí také, že nejlogičtější je, abych to udělal já, přestože se nabídli, že tam půjdou se mnou skrytí tím Harryho pláštěm. Ale dokonce i oni chápou, že zde musí zůstat. Jejich děti je budou potřebovat. Nehledě k tomu, že by Grindelwald byl hlupák, kdyby nenastavil alarmy při přenesení více lidí. Jak ten lektvar… kdybych… zůstane ta podoba?"
Snape přikývnul. "Ano. Mrtvé tělo se již nezmění zpět. Nepoznají, že jsme je podvedli."
"Takže pak Lily… pokud splní svůj slib…"
"Ta naděje je mizivá, Arthure. Je to -"
"Vím," zavrtěl Arthur Weasley hlavou. "Díky, Severusi. A vyřiď Hermioně, že jí přeju hodně štěstí. Měl jsem ji vždy rád jako vlastní dceru."
"Ona to ví, Arthure," přikývnul Snape vážně.


Když Severus Snape odešel, podíval se Arthur na hodiny. Bylo půl osmé. Příliš mnoho času. Byl klidný, až jej to samotného překvapovalo. Věděl, že naděje, že se vrátí, je jen nepatrná. Naděje, že On pak pustí Lily, byla o něco větší. A pokud nějaká naděje existovala, byla jeho povinnost jí využít. Burton Battley samozřejmě začal plánovat, že se jich přemístí více a že se Lily zmocní v boji, a začal připravovat akci na devátou ráno. Ale to nemohl připustit. Grindelwald nebyl hlupák. Všechny výhody měl na své straně, sám si zvolil místo a čas. Jakou měli šanci v přímém boji? A jakou šanci by měla Lily? Nechal ho při tom, samozřejmě, ale rozhodl se jinak. A synové jeho rozhodnutí pochopili. Byl přesvědčený, že jej pochopí i Molly. A že mu odpustí, že se s ní nedokázal rozloučit.
Nahlédnul do dětského pokoje, i tam byla stísněná atmosféra stejně jako v celém domě. Děti ještě nespaly, seděly kolem Molly, která jim četla.
"Něco nového, Arthure?" dokázala před dětmi udržet maximální klid, a on ji za to obdivoval.
"Ne, Molly," zavrtěl hlavou. "Jen jsem chtěl dát dětem dobrou noc. Neměly by už spát?"
"Ukládám je," přikývla.
Arthur k ní došel a políbil ji. Jeho žena se na něj vážně dívala. "Miluju tě, Arthure Weasley."
"A já tebe, Molly Weasleyová," dokázal se usmát.
"A mě taky, dědečku?" zvedla svou kudrnatou hlavu Georgeova Roxanne.
Pohladil její černé vlasy, tak jiné, než měly ostatní jeho děti a vnuci. "Samozřejmě. Jsi moje princezna."
"Vrátí se Lily?" podíval se na něj vážně Albus. Až příliš vážně na devítileté dítě.
"Uděláme pro to všechno, Albusi. Slibuju," odpověděl. "Dobrou noc."
Zašel se podívat za Ginny, ale ta spala, nepochybně dostala další dávku uklidňujícího lektvaru. Přistoupil k její posteli a políbil ji na čelo. Chvíli se na ni tiše díval. Jeho malá princezna, měl ji ze všech svých dětí nejraději. Musí se pokusit udělat vše pro to, aby byla znovu šťastná.
Vyšel z pokoje a vydal se nahoru po schodech ke svému zeti. U dveří jej čekal Bill.
"Tati, nerozmyslel sis to?"
Arthur zavrtěl hlavou. "George a Ron jsou s Harrym?"
Bill přikývnul. "Snažili jsme se ho přesvědčit. Nesouhlasí."
"To mě nepřekvapuje," poznamenal Arthur a vytáhl z kapsy lahvičku s mnoholičným lektvarem. "Mám ji."
"Skoro si nejsem jist, zda to nemám Snapeovi připsat k jeho dlouhému seznamu hříchů."
"Nemáš, Bille. A postarej se o to, aby to neudělal ani Harry nebo Ron. Někdy jsou příliš horkokrevní."
"To máš pravdu."
Chvíli stáli mlčky. Všechna slova byla zbytečná a oba to věděli.
Pak Bill zaťukal na dveře a po několika okamžicích je otevřel.
"Bille?" uslyšel překvapený hlas Harryho. "Jestli jsi mě přišel taky přesvědčovat, abych souhlasil s Burtonovým-"
"Sopor tecum,[1]" přerušil jej tichý hlas Billa a Harry se sesul k zemi.

……………..

Bradavice; téhož dne

"Arthur se rozhodl vydat se Grindelwaldovi. Nejspíš naprosto zbytečně. A já jsem mu v tom nebránil. Naopak, pomohl jsem mu." Snape se díval z okna, nedokázal se podívat do očí dokonce ani mrtvému.
"Povíš mi to celé, Severusi?" zazněl měkký hlas Brumbála.
Snape přikývnul a začal vyprávět. "Neměl jsem nikdy o Dracovi přehnané iluze," ukončil shrnutí událostí posledních dvou dnů. "Ale něco takového bych od něj nečekal. Mučení šestileté holčičky…" zakroutil hlavou.
"Není to tvoje vina, Severusi."
"Skutečně?" řekl téměř posměšně. "Hermiona si to nemyslí. Nemluví se mnou. Odtahuje se. A má pravdu. Měl jsem to poznat. A měl jsem tam jít já. Ani jsem to Arthurovi nenabídl. Možná na to čekal."
"Ty jsi vázán svými povinnostmi, Severusi. Arthur bezpochyby nečekal, že se nabídneš. Máš ženu-"
"Arthur nemá?"
"To je přece jiné. Oba to víme. Rozhodl se sám, a bylo to statečné rozhodnutí. Ty jsi neučinil nic zlého, Severusi."
"Neučinil jsem nic zlého?" zavrtěl hořce hlavou Snape. "Ztrácíte paměť, Brumbále?"
"Dobrá, když na tom trváš, Severusi," pozoroval jej upřeně Brumbál. "Neučinil jsi teď nic zlého. Za události v souvislosti s únosem Lily Potterové nemusíš cítit žádnou vinu."
"Podcenil jsem Draca. Podcenil jsem informace, které mi přinesl Wolfric Scamander. Měl jsem to poznat. A už předtím - měl jsem přimět Pottera, aby se hůlky veřejně zbavil. Nebo alespoň před Dracem Malfoyem. Mohl jsem tomu zabránit."
"Jsi na sebe příliš přísný, Severusi. Za nic z toho ve skutečnosti odpovědnost neneseš."
"A za to předtím? Někdy si říkám, Brumbále, kde vlastně vůbec beru tu drzost, abych objímal Hermionu. Abych říkal Joshuovi, co je správné. Abych vůbec ještě dýchal… Jak právě mně mohla být svěřena do opatrování další nevinná bytost. Víte, že Grindelwald dokonce poslal vzpomínku, jak Lily mučili?" zvedl hlavu a zadíval se Brumbálovi do očí. "Opravdu ji mučili, mohl to děvčátko zbavit bolesti, a neudělal to. A já… tehdy… Jsem snad lepší?" Odmlčel se a znovu sklopil hlavu. "Má její oči, říkal jsem to? Lily…" zavrtěl hlavou a nedokázal několik minut pokračovat. "Jaký to má vůbec všechno smysl? Tolik utrpení… Ona přece nikdy nic zlého neudělala… Co když to všechno ve skutečnosti vůbec žádný smysl nemá, Brumbále," zašeptal.
"To přece není na nás, abychom to posuzovali, Severusi," odpověděl Brumbál laskavě. "Není špatné, že cítíš vinu, protože právě v tom je tvá naděje. Někdy děláme věci, které bychom dělat neměli, a oba dobře víme, že ty jsi udělal věci, které by většina lidí považovala za neodpustitelné. A ty se ptáš, zda to má smysl, a jaký to má smysl. Má nějaký smysl zlo? Má nějaký smysl utrpení, zoufalství? Kdyby lidé nemohli páchat zlo, kdyby si ho nemohli svobodně zvolit, mohli bychom jim přičítat za zásluhu, že si zvolili dobro? Myslím, že pokud člověk udělá něco zlého, ale svou vinu přijme a snaží se ji napravit, přihlásí se tak zcela zvláštním způsobem k dobru. Vina nemá smysl sama o sobě, ale může smysl získat, pokud k ní člověk zaujme správný postoj a vhodným způsobem se s ní vypořádá. Pak může utrpení člověka učinit zralejším, tím, že ho vede k pokoře." Brumbál se usmál, svým neveselým, avšak laskavým způsobem. "Nemusíš nyní cítit vinu, respektive nemusíš cítit vinu větší než před únosem Lily Potterové. A myslím, že to víš. Ve skutečnosti tě trápí to, že s tebou Hermiona nehovoří. Nemýlím se?"
Snape neodpovídal. Jistěže měl Brumbál pravdu. Nesouviselo to však všechno spolu?
"Promluvte si o tom, Severusi, mlčením to nezlepšíš. Třeba se na tebe nezlobí, možná je jen nešťastná z toho, co se děje. Možná jí nepřipadá správné cítit se šťastná, když jsou její přátelé nešťastní. Je to těžká situace pro všechny. Nemá smysl, aby ses týral tím, co může být úplně jinak. Promluv s ní."
"Zasloužím si to. Má pravdu, když se na mě zlobí. A to ještě toho hodně neví," sklopil hlavu Snape.
"A není to tak, že tebe uspokojuje, že se na tebe zlobí, protože tím jen potvrzuje tvé mínění o sobě samém? Jenže dost pravděpodobně to neuspokojuje ji, Severusi. Promluv si s ní kvůli ní, když si za to sám nestojíš."

[1]spánek s tebou


---------------------------

Pokračujte za dokončením kapitoly



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 6. prosince 2014 v 10:06 | Reagovat

To je skvělý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014