ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá osmá: Praha bolestivosti

1. prosince 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY


Nevědomost omlouvá pouze tehdy, když je nedobrovolnou. Všechna ostatní nevědomost je chtěná, nebo alespoň chtěná v širším smyslu. Chtěná nevědomost chce, aby se nemuselo stát to, čemu by se vůle v případě vědění postavila. Tomáš Akvinský

Judita už nemůže před sebou předstírat nevědomost, vlastně už dlouho nemůže. Jak s tím naloží? Přešla už hranici mezi nevinou a vinou? Kdy? Je ta hranice vždy jasně vidět?


Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola čtyřicátá osmá: Praha bolestivosti

Rád bych si byl jist
zda známe hranici
kdy jsme čistý list
a kdy jsme viníci
když tobě chce se řvát
a mlčíš docela
jsi trpělivá snad
anebo zbabělá
když bozi seshora
překračují práh
kdy končí pokora
a kdy začíná strach
Usmívej se
všímej si hostí
jsme za prahem
jsem za Prahou
bolestivosti

Robert Křesťan


Praha; 5. června 2012 (téhož dne)

Lily se probudila v posteli, která byla až příliš velká. Bolela ji hlava. Celý svět se s ní točil. A měla velkou žízeň. Rozhlížela se a přemýšlela, kde se tu vzala. Co se stalo? Neznala to tu. Byla snad v nemocnici? Jenže takhle nemocnice nevypadá, tam je vše bílé, vše tak zvláštně nemocniční. Tahle postel měla nebesa, povlečení bylo tmavě zelené z hladké chladivé látky… Ne, tohle nebyla nemocnice, ani u Svatého Munga, a určitě ani žádná jiná. Ve skutečnosti vůbec netušila, kde je. Nic jí nenapadalo, nic jí nedávalo žádné vodítko.
V místnosti kolem ní bylo šero, ale rozpoznávala velké okno s pečlivě zataženými tmavými těžkými závěsy. Byl zde také stůl se dvěma polstrovanými židlemi a v rohu místnosti velké křeslo, v němž s nohama nataženýma na taburetu poloseděla-pololežela nějaká žena. Mladá žena, s rezavými nakrátko ostříhanými vlasy. Je u nějaké příbuzné? Její obličej jí však nebyl povědomý. Žena spala, knížka se jí zvedala na oddechující hrudi, ruku však ani ve spánku nespouštěla z hůlky položené v širokém křesle vedle sebe. Kdo to je? A kde je? Jak se sem dostala?
Snažila se vybavit poslední vzpomínky, ale vše bylo zahaleno mlhou. Ráno byla s maminkou a Ellinor. Ellinor se podařilo, aby Coralina létala, maminka z toho měla radost, protože to bylo její první úmyslné kouzlo. A pak šly ven. A dál nevěděla vůbec nic. Co se stalo?
Hlava se jí točila a chtěla se něčeho napít. A chtěla pryč, domů, za mámou, protože začínala tušit, že je něco špatně. Na stole pod oknem si povšimla skleněné karafy s vodou a dřevěného pohárku. A také talíře s několika koláči, takže si uvědomila, že má velký hlad. Potichu se posunula až k okraji nesmyslně velké postele a pokusila se spustit nohy dolů. Nepodařilo se jí to však. Natáhla ruku, ale narazila na tutéž bariéru. Opatrně se vydala podél okrajů lůžka, ale ta bariéra byla všude. To bylo špatně.
Žena otevřela oči a vytáhla se do sedu. Podívala se na ni, a v tom pohledu nebyla nenávist, ale ani jakýkoli zájem. Lily měla pocit, že ji obtěžuje, že tu s ní musí být. Tak proč ji ale potom brala od maminky, když ji tu nechce?
"Mám žízeň," řekla odvážněji, než se cítila, a podívala se na ženu. "A hlad!"
"Poprosit tě nenaučili?" opáčila žena otráveně. Vodu do pohárku však nalila a hůlkou jej odlevitovala k Lily. Bariérou pohárek prošel, jako by tam žádná nebyla, a Lily hned zkusmo natáhla ruku. Byla tam stále.
"Je to jen jednostranný," zasmála se žena. Protáhla se a šla se upravit k zrcadlu. Pak se posadila na židli, něco zavolala jazykem, jemuž Lily nerozuměla, a objevila se skřítka s tácem plným voňavého jídla.
"Máš hlad?" obrátila se žena k dívence.
Lily přikývla a nespouštěla oči z pečeného kuřete, kopečku hráškové rýže a broskvového kompotu.
"Když budeš hodná, dostaneš i moučník," řekla bez úsměvu ta žena. "Budeš hodná? Jakýkoli rychlý pohyb, jakákoli neposlušnost a potrestám tě. A dostaneš pak jen vodu."
"Ale to bych umřela hlady," řekla umíněně Lily.
"Tak rychle ne," zasmála se žena. "Kromě toho - ty poslouchat budeš, že? Jak se vlastně jmenuješ?"
"Neřeknu," zamračila se Lily. "Chci domů, za mámou," začala popotahovat.
"Ve skutečnosti to vědět nepotřebuju," pokrčila lhostejně rameny žena. "Klidně si to nech pro sebe. A nebul. Nechceš se raději najíst?"
"Jsem Lily Potterová," zvedla holčička hlavu. "A můj tatínek si pro mě přijde. Je nejsilnější na světě. On porazil i Voldemorta!"
"Jo, to přijde," zasmála se žena a její smích se Lily nelíbil. Ta žena se Lily nelíbila, i když jí nepřipadala vyloženě zlá. "Nejspíš o to jde, ne? Tak pojď, Lily Potterová," došla k ní a vzala ji za ruku.
Protáhla ji bariérou, jako by tam nikdy žádná nebyla, a Lily se posadila ke stolu. Žena jí nalila do pohárku trochu jablečného džusu. Lily jej žíznivě vypila. "Chci ještě. Prosím," dodala, když viděla, jak se ta zrzavá žena začíná mračit.
"Až po jídle," zavrtěla hlavou. "Tak jez," pokynula jí téměř přátelsky.

...

Judita sešla do zasedací místnosti, ale ani tam Gellert nebyl. Samozřejmě, že nebylo nic neobvyklého na tom, že zmizel, někdy i na několik dní, a nic jí o tom neřekl. Nemělo smysl se znepokojovat ani zlobit, ať už jeho důvody byly pracovní nebo jiné. Nepochybně to souviselo s návštěvou toho Angličana, kterého zahlédla ráno nést nějakou dívenku. Co to bylo za holčičku a proč ji Draco Malfoy přinesl? Netušila a Gellert jí to nejspíš neměl v úmyslu říct, když jí to neřekl dosud. Celé dopoledne čekala, že si ji zavolá, že jí tu malou svěří do opatrování, neudělal to však a z toho pramenil její nepříjemný pocit. Co s tou malou zamýšlí, když o ní neměla vědět? Určitě nic dobrého, protože se podle všeho snaží chránit její soucitné srdce, které mu na ní nevadí - nebo to alespoň tvrdí. Nemohla se zbavit pocitu, že by s tím něco dělat měla, jenže nevěděla co a nevěděla, jestli s tím vůbec něco dělat má. Zaháněla ten nepříjemný vtíravý pocit, nebyla to přece její záležitost ani její odpovědnost. A už vůbec ne její vina. Vždyť o tom nic neví, ve skutečnosti vlastně nic neviděla.
Ne, nebyla to její starost, nemohla s tím dělat vůbec nic.
Ve dveřích se téměř srazila s Albertem Riedlem, blonďákem, kterého neměla příliš ráda. Nebyl jejich spolužák, byl o dva roky mladší, a už na škole se musela o Gellertovu pozornost dělit právě s ním. A nejspíš ani on z přesně stejných důvodů nemiloval ji, což vcelku chápala. Podívala se na něj s instinktivní nechutí - jiné ženy jí zdaleka tolik nevadily jako tenhle zženštilý kluk s krutýma očima. Chtěla se kolem něj protáhnout a pokud možno si ho vůbec nevšímat, když v periferním vidění zachytila téměř neznatelné blýsknutí na jeho malíčku. Podívala se blíže. Ten prsten znala. Kde se ale vzal u Alberta Riedla?
"Alku, co to máš?" zastavila jej a ukázala na prsten.
"Co přesně myslíš?" nechtěl rozumět Albert. "Netušíš, kde je Gellert?"
Judita ucítila nepatrné uspokojení z toho, že ani Albert neví, kde Gellert je. "Ne. Ale byl u něho ráno Draco Malfoy. Třeba šel někam s ním," usmála se. Pak však hned zvážněla. "Odkud máš ten prsten?"
"Prsten?" naklonil hlavu Riedel. "Myslíš tenhle?" ukázal na zlatý kroužek s lebkou, který nosil na levé ruce. "Ten je od Gellerta."
"Ten znám," odpověděla Judita klidně a nenechala se vyvést z míry malým bodnutím. Ostatně jí jen vracel to její. "Myslím ten na pravém malíčku. Ukaž," chytila jej za ruku a podívala zblízka. Byl to on nebo jeho velmi zdařilá napodobenina. Diamant zapuštěný v masivním kroužku z bílého zlata. A kolem něj dva protilehlé trojúhelníky tvořící hvězdu. Téměř nebyly vidět, možná o nich sám Albert ani nevěděl, ale byly tam.
"To je Alitein prsten," řekla s větší jistotou, než měla, a podívala se Albertovi do očí. "Kde jsi ho vzal?"
"Třeba mi ho dala," vychutnával si ji. "Byla tady na návštěvě a u tebe se nestavila. To zamrzí, že?" protáhl. V jeho rádoby sebevědomém hlase však zachytila stopu nejistoty.
"Kde je teď?"
"To není tvoje starost, Judito," zavrtěl Riedel rozhodně hlavou.
"Odpověz," procedila Judita skrz zuby.
"Proč? Snad ti jí není líto, té krvezrádné coury," ohrnul rty.
"Alitea byla moje přítelkyně," měřila si jej nepřátelsky.
"A má být?" pokrčil rameny. "Šli po nás. Chtěli zabít Gellerta. To ti nevadí?"
"Co se stalo Alitee?"
"Je mrtvá," řekl Riedel s očividným uspokojením.
"Ty jsi ji-" vytáhla hůlku.
"Zklidni se, Judito," vytáhl na oplátku svou. "Gellertovi by se tvoje reakce nelíbila. A pro tvou informaci - nezabil jsem ji."
"Byl to Gellert?" vydechla.
"Zajímavá reakce," řekl tiše a nespouštěl z ní oči. "Možná bych o tom měl Gellertovi říct."
"Klidně řekni. Gellert ví, že jsem měla Alu vždy ráda," řekla Judita dutě. Ala je mrtvá, dunělo jí v hlavě, bylo to to jediné, na co se nyní dokázala soustředit. Ve skutečnosti jí nyní bylo jedno, jestli a co Albert Gellertovi řekne. "Jak zemřela?" zeptala se tiše.
"Zabila se sama, Judito," odpověděl Albert už bez posměchu. "Musela mít prudký jed přímo v sobě, zaktivovala ho verbálně, bez hůlky."
Judita se na něj dívala a odmítala věřit tomu, co slyšela, ačkoli o pravdivosti Albertových slov nepochybovala. "Proč?"
"Šli po nás. Bylo to potřeba. Gellert se potřeboval přes ni dostat k Braunerovi. Šlo mu o něj, ne o ni."
"A dostal se přes ni k Petrovi?" zeptala se tiše. Věděla, že Petr Brauner je mrtvý. Je možné, že by ho zradila Ala? A pokud ano, jak ji k tomu donutili? Udělalo se jí nevolno.
Albert zavrtěl hlavou. "Dostal ho jinak."
"Takže to bylo zbytečné," dívala se na něj hořce Judita a paradoxně si oddychla.
"To přece není moje věc, Judito. Jen jsem plnil rozkazy. Chceš snad zpochybňovat to, co dělá Gellert?"
Zavrtěla hlavou. "On přece dělá vždy jen to, co musí," řekla tiše. A asi se jí to podařilo říct bez hořkosti či ironie, protože Albert spokojeně přikývnul.
"Musel to udělat. O tom ani jeden z nás přece nepochybuje. Ostatně - zabila se sama. Vlastně… byla to krvezrádkyně, samozřejmě, ale myslím, že i Gellert… Řekl mi pak, abych ji pohřbil i s její hůlkou."
Judita se opřela o zeď a zavřela oči. "Zavedeš mě tam?"
Albert Riedel přikývnul a vedl ji ven nízkými dveřmi, v nichž dokonce i Judita musela sklopit hlavu. Vyšli do oslepujícího světla staré zámecké zahrady, začarované proti vniknutí i pohledům kohokoli nepovolaného. Dovedl ji až k rohu, kde pod tújí ležel prostý neopracovaný kámen.
"Jak jste ji vlastně dostali?" zeptala se tiše.
"To ti nemůžu říct. Ani tohle jsem ti neměl říkat. Zeptej se Gellerta." Jeho hlas zněl už opět nepřátelsky.
"Nech mě tu samotnou, Alku."
Klesla vedle kamene a nemyslela na to, že hlína je po dešti mazlavá. Položila ruku na drsný kámen. Nebylo na něm nic, žádné jméno, žádný znak. Nic nepřipomínalo, že označuje hrob. Uchopila hůlku a neuměle do něj vyryla hvězdu tvořenou ze dvou protilehlých trojúhelníků. Stejnou, jakou měla Ala na prstenu, který jí po smrti ukradl Albert Riedel.
Slzy, které se jí celou dobu tlačily do očí, přestala zadržovat. Bylo jí jedno, jestli ji Albert pozoruje, jestli to oznámí Gellertovi. Vzpomínala na svou přítelkyni, první a jedinou, kterou ve skutečnosti měla. Na první setkání ve Svatojánské ulici na nákupech školních pomůcek, na to, jak ji vzala za ruku a vedla do děsivé černě chodby vedoucí do školy. Na to, jak jí pomáhala s učením, jak s ní procvičovala první kouzla a učila staroslověnská slovíčka. Jak s ní zachraňovala koťata, která chtěl školník utopit. Jak jí vymlouvala Gellerta, ale nepřestala se s ní kvůli němu přátelit, i když zřejmě kvůli tomu musela čelit nedůvěře svých.
Vzpomněla si na jejich dva poslední rozhovory, vybavilo se jí vše, co jí říkala a co si ona nechtěla připustit. Přitom už tehdy to všechno věděla. Nic z toho, co jí Alitea řekla, nebylo pro ni překvapením. Vše mohla a měla vidět sama. Jen nechtěla. A teď chce? Ne, nedokáže si představit, že by udělala to, co po ní Alitea žádala. Miluje ho, něco takového přece nikdo po milující ženě chtít nemůže! Možná by mohla udělat alespoň něco, pokusit se zachránit alespoň některé, třeba tu holčičku s nevinnou tváří, kterou viděla v náruči britského spojence. Ale tím by mohla ztratit mnohé, protože když tu bude, může jej snad přesvědčit… Zavrtěla pro sebe hlavou, uslyšela hlas Alitey, který jí s vážným klidem vysvětloval, že si to jen namlouvá, že si jen lže do kapsy, protože to je pohodlnější. Není v jejích silách Gellerta změnit, a je její povinností se proti němu postavit. Protože a protože může. A protože nikdo jiný, kdo ví, nemůže. Anebo musí odejít, hned, než po tom kluzkém svahu sklouzne tam, odkud nebude návratu. Při tom pomyšlení se jí divoce rozbušilo srdce. Ne, určitě to není strach, tedy - není to jen strach, i když nepochybovala o tom, že vzpoura proti němu by se jí nemusela vyplatit. Ani prostý odchod. Rozhodně by ji nenechal jen tak odejít. Pokud by měl jakékoli podezření, zabil by ji tak, jako zabil Jakuba Šímu. Možná by ho to i mrzelo - přes slzy se usmála, když si uvědomila, že si přese všechno myslí, že ona pro něj znamená něco víc. Ano, nezabil by ji rád, ale on nezabíjel nikdy rád. Dělal přece vždy jen to, co musel. A když byl přesvědčen, že musí, že to je nezbytné pro jeho velké cíle, pro jeho vyšší dobro, nezaváhal. Zaváhal by snad u ní? Možná. Ale jen krátce. Hrdlo se jí sevřelo už jen při představě, že by se na ni mohl zlobit, že by se jí už nikdy neměl dotknout.
Ne, nedokáže odejít. A vlastě ani nemá ke komu, když Alitea je mrtvá.
Co ale Gellert plánuje s tou holčičkou? Třeba jí vůbec nic nehrozí, utěšovala se a zoufale se snažila samu sebe přesvědčit, že tomu věří. Mohlo to přece být dítě toho Malfoye. Nebo jiného ze Smrtihlavů. Nebo ji vzal pod ochranu… Možná je jeho vlastní dcera… Vždyť neví nic jiného, než že je tu malé děvče, o kterém Gellert nechce, aby věděla. Vlastně ani tohle neví, třeba na tom Gellertovi nezáleží, třeba jen nebylo potřeba, aby to věděla. Určitě to neznamená vůbec nic. Není důvod se bát a není důvod cokoli podnikat.
Ne, nesvazoval ji strach, určitě ne, opakovala si. Není zbabělá. Jen miluje. Jen se sklání před mužem, kterého miluje a ctí. Sklání se před osudem, který jí určil být mu po boku. V dobrém i zlém. A ona se rozhodla s ním zůstat, přestože už nesdílela slepou víru v to, že svět, který buduje, bude lepší. Na jejím rozhodnutí nemohla nic změnit ani Aliteina smrt. A už vůbec ne přítomnost nějakého děvčátka, nejspíš naprosto nevinná a jednoduše vysvětlitelná.
Ona je jeho žena, to je její osud a na tom nedokáže nic změnit. Přestože to tolik bolí.

---------------------------

Pokračujte za dokončením kapitoly



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014