ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola padesátá pátá: Three Little Birds - dokončení

29. prosince 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Bradavice; 30. června 2012

V sobotu ráno se Joshua probudil brzy. Opatrně rozhrnul zelené závěsy kolem svého lůžka, a spustil bosé nohy na chladnou podlahu. Rozhlédnul se po ložnici. Na dlouhé dva měsíce ji opustí. A pak se vrátí. Vrátí se však sem? Nechají ho rodiče? Nebo matka přesvědčí Snapea, že má být opět s nimi? Ta představa byla v podstatě lákavá, samotného jej překvapilo, jak moc. Ale nebylo by to správné. A chyběl by mu ten úchvatný pohled na podvodní svět, usmál se, když se zadíval na nazelenalou vodu prozářenou ranním sluncem.



Potichu zašeptal tišící kouzlo, aby náhodou své spolubydlící nevzbudil, a obléknul se. Vydal se opatrně ke dveřím, přitom si prohlížel chlapce, s kterými sdílel už druhý rok podstatnou část svého života. Hned vedle něj spal Scorpius Malfoy. Závěs neměl zcela dotažený na straně směřující k jeho posteli a Joshuu napadla absurdní myšlenka, že ho snad Scorpius špehuje. Vedle něj potichu oddechoval William Silver, vlasy rozcuchané do vrabčího hnízda. Ten si závěsy nezatahoval vůbec a při pohledu na jeho upřímnou tvář si Joshua vůbec nedokázal připustit myšlenku, že by mu mohl nedůvěřovat. Vedle nich spali Ethan Talkalot, který se letos marně snažil dostat za svou sestrou do famfrpálového družstva, Bran Vaisey, nenápadný kluk, který veškerý svůj čas věnoval učení, a Eric Sutton, černovlasý podsaditý nemluva, který i nyní ráno hlasitě chrápal. Ethan, Bran a Eric se sem přesunuli letos, potom, kdy Snape zjistil při výuce nitrobrany ty vzpomínky. Avery, Flint a Rahman nyní místo nich spali v druhé, menší chlapecké ložnici jejich ročníku. Bylo to tak lepší, nepochybně. Ani oni neměli dotažené závěsy, jakoby tím chtěli dát najevo, že nemají co skrývat. Nic proti nim neměl, ale ani se s nimi nikdy zvlášť nebavil. Díval se na klidné tváře svých spolužáků a přemýšlel, kdo z jejich otců patří k Smrtihlavům. Kdo z nich se stane Smrtihlavem… Když se na ně díval, nemohl tomu uvěřit. Byli to normální kluci, dokonce i Scorpius. A přesto je nikdo na škole neměl rád, nepřátelství ostatních kolejí bylo stále živé. A oni byli o to soudržnější v rámci své koleje, nikdo ze Zmijozelů téměř nechodil sám. O to se tvářili sebevědoměji a výlučněji.Nebo to bylo naopak? Nebyl si jist. Byli hrdí. Nikdo z nich nedal nikdy najevo, že by mu chování ostatních kolejí vadilo. Nikdo se nebavil s nikým mimo svou kolej, nikdo z nich o to ani nestál. Protože o to skutečně nestáli, nebo to byl nejbezpečnější způsob, jak nebýt odmítnut? Nevěděl. To nebylo dobře, nemohlo to vést k ničemu dobrému. Byli Smrtijedi, když byli malí, také takoví? Byli Smrtihlavové, kteří neváhali ublížit Lily, také předtímnormální kluci? Nebo naopak - můžou se z Williama, Ethana, Scorpiuse také stát zlí lidé? Avery, Flint, Rahman, z těch ano. Ostatně minimálně o Averym a Flintovi věděl, že skutečně jsou z rodin Smrtijedů, a nejspíš mezi jejich neodsouzenými příbuznými budou i Smrtihlavové. Ale ostatní? Tomu nedokázal uvěřit, ale musel si připustit, že je ve skutečnosti nezná. Ve skutečnosti nevěděl, kým budou. Stejně, jako to nevěděl sám o sobě.
Znovu zalétl pohledem ke Scorpiusovi. Tvář měl otočenou k němu, mezera v závěsu byla na druhé straně než předtím. Víčka se mu chvěla, jako by spánek jen předstíral. Myšlenka, že jej špehuje, už mu nepřipadala zdaleka tak absurdní.
"Scorpiusi!" zavolal polohlasem.
Scorpius se ani nepohnul. Jeho tvář byla zcela klidná, snad až příliš klidná na to, aby skutečně spal. Joshua pokrčil rameny a vydal se ven. Musí si na něj dávat pozor. To mu ale bylo přece jasné už dávno.
Vyšel po schodech ke dveřím vedoucím na chodbu, otevřel je a chtěl vyjít. Rozmyslel si to však, jen jimi hlasitě bouchnul, sešel těch několik schodů zpět a posadil se na koženou pohovku tak, že nebyl na první pohled vidět. Do ruky si vzal knížku, která ležela na nízkém stolku, ani netušil jakou.
Nečekal dlouho. Dveře, které pozoroval, se tiše otevřely a po chvíli se opět zavřely. Scorpiuse však neviděl. Ale byl tam, tím si byl jistý, protože když se skutečně soustředil, všimnul si, že se vzduch zvláštně vlní. Bylo to dobře udělané zastírací kouzlo, pokud by ho neočekával, tak by si ho nevšimnul. A to vlnící se nic se pohybovalo po místnosti, docela tiše. Musel použít také tišící kouzlo. Stoupal po schodišti vedoucím k východu. Tam se na chvíli zastavil, a když byl nehybný, tak nebyl vidět skoro vůbec. A pak si ho zřejmě Scorpius všimnul, protože se vydal zpět k ložnici. Mihotavý stín zmizel vevnitř, dveře však zůstaly otevřené.
Scorpius jej sledoval, o tom Joshua nyní nepochyboval, přestože, striktně vzato, žádný skutečný důkaz neměl. Ve skutečnosti to mohl být kterýkoli z jeho spolubydlících, proti Scorpiusovi svědčilo jen to, že mu připadalo, že nespí. A že byl Malfoy. Oboje nemuselo nic znamenat, Snape měl samozřejmě pravdu, když říkal, že si musí dávat pozor na úplně všechny. Ale na Scorpiuse si bude dávat pozor dvojnásobně.


Po snídani už neměl nic na práci. Věci si sbalil už včera a do odchodu na vlak zbývaly ještě téměř dvě hodiny. Pohledem zalétl k nebelvírskému stolu. James se něčemu smál s Hankem Kirkem. Jak jinak.
Vstal a vydal se ven z hradu. Musí se ještě rozloučit s Hagridem. Usmál se, když si vzpomněl na otázku Brumbála. Minimálně Hagrida za přítele považovat může. Byl sice už starý, jenže Hagrid byl Hagrid. Přes svou velikost, přes prošedivělé vlasy a plnovous v něm zůstávalo něco klučičího. Ale nebyl hloupý, tedy… bylo to těžké popsat. Hagrid samozřejmě nebyl ani sečtělý, ani bystrý či lstivý a ani nijak zvlášť magicky nadaný. Ale přesto v něm byla svébytná inteligence, nekomplikovaná a neochvějná moudrost člověka žijícího v bezprostředním sepětí s přírodou.
Byl už téměř u Hagridovy hájenky, když ve stínu stromů Zapovězeného lesa zahlédl dívčí postavu s červánkovými dlouhými vlasy. Vypadala jako víla. A nebyla jí snad? Vydal se potichu k ní.
Vicky jej nevnímala. Měla oči jen pro les, na který hleděla s touhou.
"Je ti to líto, Vicky?" zeptal se jí tiše.
Neotočila se ani nevypadala překvapeně. Jen zavrtěla hlavou. "Ne. Tedy … možná trochu. Ve skutečnosti mi to asi ještě úplně nedošlo. Nevím, jestli jsem se rozhodla správně."
"Ale rozhodla ses. Tak to je. Už to nezměníš. Kromě toho si myslím, že jsi se rozhodla správně."
"Zdává se mi o ní. Vždy se mi po ní stýská, a pak bloudím… Vždy bloudím a nikdy ji nenajdu. Jen se pak probudím a brečím."
"Takže toho lituješ," řekl tiše Joshua.
"Vlastně ne," usmála se Vicky. "To jen ty sny. A teď… ve skutečnosti jsem nechtěla jít do lesa. Šla jsem za Hagridem, včera říkal, že má pro nás překvapení. Ty jsi tu taky kvůli tomu, ne?"
"Ne," zavrtěl hlavou Joshua. "Šel jsem se jen rozloučit. Nevíš, co má zajímavého? Doufám, že to nemá ani zuby ani drápy ani žihadla. Byla jsi se s ní rozloučit? Myslím tehdy."
Vicky zavrtěla hlavou. "Možná právě proto… asi lituju toho, že jsem se s ní nerozloučila. Jenže já sem se nejdřív bála, že mě přemluví," Vicky téměř šeptala. "A pak už jsem tu cestu nemohla najít."
Joshua chvíli mlčel. "Asi je správný se rozloučit. Jenže pokud jsi cítila, že bys rozloučení nezvládla… ona to určitě pochopila."
Mlčeli a Joshua si v duchu promítal setkání s Galadhil. Byla krásná. Přitažlivá zvláštním světlem, které prozařovalo její obličej. Chápal Vicky. Muselo se jí po ní stýskat, protože i jemu chyběla, a to ji neznal tak dobře. A zároveň byl rád, že je pryč, pokud je pryč, protože v ní bylo něco znepokojivého.
"Tak tady ste," hlas Hagrida je přenesl do jiného světa, než byli. Do normálního lidského dne. Zvedl hlavu a usmál se. Za Hagridem k lesu sestupoval Teddy.
"Ahoj Joshi," pozdravil jej Teddy a pak se podíval s lehkou výčitkou na dívku: "Slíbila jsi, že počkáš u hájenky, Vicky. Hledal jsem tě."
"Chtěla jsem to překvapení najít sama," usmála se Vicky. "Co to je, Hagride?"
"Přece překvapení," usmál se široce Hagrid. "Jsem rád, že jsi přišel, Joshi. James nepřijde?"
"Nevím," trhnul Joshua rameny.
"Nepřijde. Musí se ještě sbalit. Kdyby to udělal včera jako ostatní-"
"Většina se ale balí až dneska, Vicky," přerušil ji Teddy. "To jen mě jsi přesvědčila."
"Tak buďte potichu. To překvapení se ukáže za chvilku samo," usmál se Hagrid a sáhnul do široké kapsy svého kabátu, který nesvlékal ani v letním dni. Dlaň, z které tekla červená šťáva, rozevřel nad středně velkým plochým kamenem.
"Poďte trochu stranou," popostrčil je pryč od kamene, na kterém ležel nevzhledný chuchvalec ptáčnic a poněkud pomačkaných jahod. Potom jemně zapískal. A za chvíli tam byli. Tři ptáčci, kteří Joshuovi připadali jako kříženci vlaštovky a pěnkavy. Ale hodně zvláštní vlaštovky - byli celí výrazně, nádherně modří. Pustili se do krmení.
Joshua je okouzleně pozoroval. Nikdy nic takového neviděl. "Co je to za ptáky, Hagride?" zeptal se po chvíli.
"To sou salašníci. Normálně žijou jen v Americe. Několik jsem jich sem koupil. Živěj se hmyzem, ale mají rádi taky ovoce. Ale tady žádný zatím neroste, tak sem je naučil na to krmítko. Udělal jsem jim budky, a ty jsem tak trochu…" poklepal svým objemným deštníkem o pařez a usmál se. "To neni důležitý. Hlavně, že se jim nic nestane. Vypadaj spokojeně, ne?"
Joshua přikývnul. "Jsou neuvěřitelně modří, Hagride."
"Kde normálně žijou?" zeptal se Teddy.
"Normálně žijou vlastně víc v horách a chtěl jsem je napřed nechat támhle," Hagrid mávnul rukou někam směrem k holým kopcům za lesem. "Ale pak sem jim ty budky udělal tady."
"A proč?" zeptal se Teddy.
"Protože jsou krásní," usmál se Hagrid. "Bude tu s nimi veseleji, ne?"
"Ale jsou to opravdu normální ptáci? To snad žijou na modrých skalách?" divil se Teddy.
"Ne, Teddy. Proč?" nechápal Hagrid. "Sou tam normální skály."
"Tak proč jsou tak modří?" nedal se Teddy. "To je přece nesmysl, takhle se nemohli vyvinout. Musí to mít nějaký důvod."
"Proč, Teddy?" zeptala se Vicky. "Jsou krásní, proč by to mělo mít nějaký důvod?"
"Protože nic není jen tak. Co přírodní výběr?"
"Myslíš, že věci nejsou jen tak bez příčiny krásný, Teddy?" pochopil konečně Hagrid. "Hele, já o tom tvým výběru nic nevím, ale přírodu znám. A příroda je plná krásnejch věcí, podivej se kolem sebe. Proč by to muselo mít nějakej jinej důvod?"

--------------------------------

1. Tentokrát vycházím z myšlenek známého bioetika R. A. McCormicka, který pro změnu vyšel z Tomáše Akvinského, jenž se dovolával Aristotela.

2. Salašníci nejsou magičtí tvorové, ale naprosto normální, jen neskutečně krásní ptáci.

zpět oOo dále

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014