ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola padesátá třetí: Rakovina - dokončení

19. prosince 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Vnější Hebridy; 11. června 2012

Wolfric Scamander se vrátil na ostrov plný rozpaků. Ve skutečnosti ani nevěděl, zda se tam vracet má. Nevěděl, zda neudělal chybu, když příkře a téměř bez rozmýšlení odmítnul Snapeovu žádost, aby jej vzal na ostrov Lycaona Sapworthyho. A hlavně nevěděl, zda neudělal chybu, když se k Lycaonovi také nepřestěhoval, když místo toho setrvával v roli, kterou si sám zvolil. Nebo jej do ní vmanipuloval Snape? Nebyl si jist.


Všechno se měnilo. Postupně, téměř nenápadně. Lycaon se s nebelvírskou částí Smečky osamostatnil, v březnu za ním odešla i Velvela Lebovitzová a její bratr Sepp. Minulý týden se za nimi odstěhovala i další Havraspárka - Salena Macmillanová. Z Havraspáru zde zůstal už jen Ullmar Haywood, který žil s manželkou v samostatném domě, a dvě šestnáctileté dívky - Ayla Yilmazová a Alcmene Fawcetová. Ty žily ve velkém domě spolu s vedoucím párem Smečky a ostatními nejmladšími vlkodlaky. Vztahy mezi ostrovy nebyly přátelské. Ale ani nepřátelské, kontakty nebyly přerušeny. Zatím. Velvela se po nějakou dobu starala o obchodní záležitosti obou ostrovů, po jejím odchodu její roli na Starém ostrově převzal on sám. Jenže Kenley dal minulou neděli nekompromisně najevo, že si příliš přátelské vztahy mezi oběma ostrovy nepřeje. O těch, kteří odešli, hovořil jako o zrádcích. To byla změna, protože dosud měl Wolfric pocit, že si je i Kenley vědom toho, že rozdělení všem prospělo; bylo jich tu už příliš. A přes soudržnost Smečky se pradávné soupeření zmijozelských a nebelvírských úplně odstranit nedalo, zejména poté, kdy Kenley začal s tou svou rétorikou o předurčení, krvi, soudržnosti a přirozených právech. Měl ale pocit, že po jejich odchodu ztratilo rozdělení na koleje jakýkoli význam. Ti, kteří zůstali, uznávali Kenleyho vedoucí pozici; až nyní Wolfricovi docházelo, že jejich disciplína a schopnost podřízení se, absence pochybností o tom, co řekl vůdce smečky, je až nepřirozená, že může mít něco společného s jejich vlkodlačí podstatou. Možná měl Kenley pravdu, když hovořil o tom, že jsou novým druhem. Možná však i toto bylo vlastní lidem, v historii by našel nespočet příkladů.
Kenley toho říkal hodně. Třeba to, že dobré je to, co je dobré pro Smečku. A on byl nyní rozpolcen mezi tím, co považoval za svou povinnost, k čemu se cítil vázán celou svou podstatou, svými instinkty poslušnosti a věrnosti jako člen Smečky, a tím, co považoval za správné jako Wolfric Scamander. Jako člověk. Kenley to viděl jednoduše. Dobré je to, co je dobré po ně, přirozeným právem silnějšího. Příroda tak fungovala, a Wolfric to nemohl popírat. Dokonce i lidská společnost tak fungovala, ostatně rétorika čistokrevných kouzelníků příliš jiná nebyla. A přesto se mu to nelíbilo.
A pak tu byl ten druhý problém: Co je dobré pro Smečku?
Ostrov byl nyní izolovaný. Oddělený od světa, chráněn Fidéliovým zaklínadlem. Kenley prohlásil, že jim od ostatních hrozí nebezpečí, a nikdo jeho slova nezpochybňoval. Oni pryč chodit mohli, Kenley to neviděl však příliš rád, a většina postupně své kontakty se zbytkem světa omezovala, nebo dokonce úplně zrušila. Pocit ohrožení, pocit nepřátelství, pocit pronásledování se podařilo rozšířit mezi všechny. On pryč chodil, odůvodnil to návštěvami své snoubenky v Edinburghu, a zdálo se, že toto vysvětlení Kenleymu stačí. Magdalenu na ostrov bral, když měla několik dnů volna. Pomalu si zde zvykala, spřátelila se dokonce s Beryl, manželkou Sandyho. Ale dobře se tu stále necítila.
Sešel cestičkou k velkému domu, kde byla i jeho pracovna s obchodní korespondencí a účetními knihami.
"Ahoj Ylvo," pozdravil blondýnku, která s pomocí hůlky čarovala ve společné kuchyni. Pomáhala jí neznámá černovláska.
Překvapeně zvedl obočí. "Ahoj, já jsem Wolfric Scamander. Účetní," lehce se uklonil.
Dívka se rozesmála. "Vlkodlak-účetní, to zní dobře. Já jsem Guadalupe Jiménezová - a," zaváhala, "momentálně kuchařka."
"Kuchařka-vlkodlačice zní taky dobře," usmál se Wolfric. "Nejsi zdejší."
"Jak se to vezme. Jsem ze Španělska. Ale myslím, že jsem zdejší," zvážněla.
"Dej si na něj pozor, Lupito," usmála se Ylva. "Je zadaný."
"Opravdu? To je škoda," usmála se znovu dívka a pustila se do čištění ryb. "Vždy jsem chtěla poznat vlkodlaka-účetního. Ostatně - kdo říká, že já zadaná nejsem."
"Proč jsi sem přišla?"
"Náš ostrov je otevřený pro všechny naší krve," odpověděl místo ní Kenley, který právě vešel do kuchyně a na stůl položil zabitou černou slepici. "Wolfricu, můžu s tebou mluvit?"
"Jistě," přikývnul Wolfric a vydal se do své pracovny. Kenley ho následoval.
Zkontroloval automaticky naučeným pohybem stůl, měl na něm několik nevyřízených objednávek. Rozlomil pečetě jedné z nich.
"To počká," řekl Kenley a bez vyzvání se posadil.
"Děje se něco, Kenley?" zeptal se Wolfric a samotného jej překvapilo, že dokázal udržet klidný hlas. Že na sobě dokázal nedat znát strach, který mu sevřel útroby. Může Kenley něco tušit?
"To jsem se chtěl zeptat já tebe."
"Proč?" prohlásil Wolfric a zatvářil se překvapeně.
"Vážím si tě, Wolfricu. Nerad bych tě ztratil. Ale pokud chceš odejít, řekni to raději hned. Nerad bych, abys zmizel jako Velvela bez rozloučení."
"Nechystám se odejít. Proč si to myslíš, Kenley?"
"Připadá mi, že máš pochybnosti."
"Je špatné mít pochybnosti?" zeptal se Wolfric a vzpomněl si na to, co mu řekl Snape. Neměli by i ostatní pochybnosti, kdyby věděli, co udělali dva z nich? Skutečně byla jejich víra v myšlenky Kenleyho a v něj samotného tak silná, aby překonala i přirozený odpor k vraždě a únosu malého děvčátka? Souhlasila by s tím Lovella? Nemyslel si to, i když jistý si už nemohl být vůbec ničím. Schopnost vůdčího páru vysvětlovat ho nepřestávala udivovat. Dokázala by si Lovella ospravedlnit i nutnost toho, co někteří z nich udělali? Nepochyboval o tom, že Kenley to minimálně sám sobě vysvětlit dokázal, jenže zeptat se na to ani jednoho z nich nemohl, protože o tom přece neměl ani tušení.
"Rozbroje nás oslabují. Jsme ve válce, Wolfricu."
"Tím si nejsem jist," vyklouzlo mu, a hned toho zalitoval. Neměl dávat najevo svůj odpor otevřeně. Možná to ale nebylo špatně, pokud Kenleymu jeho chování připadá zvláštní, je rozumné mu nabídnout vysvětlení. Upřímné a pravděpodobné vysvětlení.
"Tak se zeptej. Nikdy se neptáš. Dřív jsi takový nebyl."
"Dříve ses mě na názor ptal ty, Kenley. Získal jsem dojem, že tě už nezajímá. A pak," dokázal se usmát, "neříkal jsi, že nás rozbroje oslabují? Nechci před druhými klást otázky. Otázky jsou vždy projevem pochybností a pochybnost vždy oslabuje."
Kenley vážně přikývnul. "To máš pravdu. Tak se zeptej teď. Zdálo se mi to, nebo ti skutečně vadilo, že je tu Lupa?"
"Nevadilo. Je volná?"
"Není, ty ostatně také ne. Co ti na tom vadilo?"
"Kdyby přišla jen ona…" pokrčil rameny. "Ale to je pořád někdo nový. A nejen z Anglie, ale i cizinci - minulý týden Fenris z Norska. Z Německa Udo a ti dva další, jejichž jména si nepamatuju. Ivailo s manželkou z Bulharska. Accalia z Itálie. A to jsem určitě nevyjmenoval všechny."
"Nevyjmenoval," přikývnul Kenley a pátravě si Wolfrica prohlížel. "A co ti na tom vadí?"
"Je nás tu dost. Už minule to dělalo problémy. Proto přece Lycaon odešel."
"Ty důvody byly jiné. To přece víš, Wolfricu," nespouštěl z něj oči Kenley.
"Já chápu, že jsme otevření pro všechny vlkodlaky z Británie. Ale oni sem nepatří," zavrtěl hlavou Wolfric.
"Protože jsou cizinci? Že to říkáš právě ty! Není snad tvá snoubenka také cizinka?"
"Vadí ti to, Kenley?" zeptal se ostražitě Wolfric. Magdalena byla jeho slabým místem a byl si toho vědom. Jenže byla také vynikajícím krytím.
"Ne."
"To je vlastně to, proč jsem možná trochu nervóznější," Wolfrica napadlo, že by tohle mohl být pro Kenleyho uvěřitelný důvod. "Ty tvé názory o mudlech… vadí ti, že je Mai mudla?"
"Ne. To není problém."
"Skutečně?" Wolfric se snažil, aby jeho otázka zněla nejistě. A vlastně se nemusel ani příliš přetvařovat.
"Samozřejmě. Jsem rád za každou zdravou ženu, která nám bude rodit děti. V dětech je naše budoucnost. A naše ženy zatím…" Kenley se podíval stranou.
"Je mi to líto," řekl Wolfric a myslel to naprosto upřímně. I Kenley by byl určitě méně sveřepý, kdyby tento problém s Lovellou vyřešili.
"To zvládneme," řekl Kenley pevně. "I kdybychom měli děti adoptovat."
"Adoptovat?" zvedl hlavu Wolfric a po zádech mu přejel mráz. Adoptovat nové členy Smečky. Nalézt děti a udělat je svými. Zajímavý eufemismus. Nebo Kenleymu křivdí? Třeba neměl na mysli to, co napadlo jeho. "Není nás až tak málo, Kenley."
"Je. S padesáti lidmi se toho moc udělat nedá."
"A co chceš udělat? Sloužit ještě lépe Malfoyovi?" řekl možná příkřeji, než měl. "Bojím se, že tě… že nás Draco Malfoy jen zneužívá."
"Dostáváme se k jádru problému, že?" usmál se Kenley. "Já tvé obavy chápu, nezlobím se. Naopak, jsem rád, že jsi mi to řekl. A že jsi mi to řekl o samotě," dodal. "Jsem si vědom toho, že nás Malfoy chce využít a jako co nás chce využít. Právě proto nás musí být víc. Jinak nebudeme mít nikdy takovou sílu, jakou potřebujeme. Malfoyovi jde o nadvládu čistokrevných kouzelníků, kteří námi pohrdají nebo nás považují za nemocné anebo nás litují, ale nikdy, nikdy, Wolfricu, nás nebudou považovat za sobě rovné. Klidně se budu tvářit, že jsme jejich předvoj, že jsem tu roli, kterou nám Malfoy přiřknul, vzal za svou. Jenže my máme své zájmy, my jsme my. Samozřejmě, že nás Malfoy bere jako nástroj. Napadlo tě ale, že to můžeme otočit? Co když bude Malfoy naopak nástrojem naším? Je to hra a já tu hru hodlám hrát podle svých pravidel. A hodlám ji vyhrát. K tomu potřebuju sílu. A sílu budeme mít jen, když nás bude dost. Potřebujeme každého, kdo je naší krve."
"Jenže ostrov není až tak velký," namítnul Wolfric.
"Ostrov," ohrnul Kenley rty a v tu chvíli měl téměř vlčí výraz. "Nebuď tak přízemní, Wolfricu. Nejde přece jen o tenhle ostrov. Jsme jedné krve. Nezapomínejme na to. Každý, kdo požádá o útočiště, ho dostane. Až vyhrajeme tuto válku, dostaneme novou zemi, vezmeme si ji. Utvoříme národ, skutečný národ, kde se nikdo nebude stydět za to, že je vlkodlakem. Víš, jak se Lupa smála, že vlkodlačice je kuchařka nebo účetní… Připadalo jí to divné! Proč?! Co je na tom divného? Budeme mít zemi, kde vlkodlaci budou krejčími, lékouzelníky, profesory, bystrozory… Budou vším, čím budou chtít. Jen tak můžeme být svobodní. A my budeme svobodní, Wolfricu. Jenže abychom toho dosáhli, musíme být jednotní. Jen tak to dokážeme. Můžu s tebou počítat? Potřebuju tě. Tvojí hlavu, tvojí rozvahu. I tvoje pochyby."
Zvláštní svit, který se objevil v Kenleyho očích, když hovořil o svých vizích, pomalu pohasínal. Na Wolfrica se nyní díval dvacetiletý mladík, kterým Kenley byl. Mladý muž, na jehož ramenou bylo možná více odpovědnosti, než mělo být. A přestože Wolfric nemohl souhlasit s tím, o čem ho informoval Snape, musel dát Kenleymu v lecčems zapravdu. A přes své pochybnosti, přes svůj odpor k některým názorům a myšlenkám, k tomu, co už udělali i co se udělat teprve chystají, přes svůj strach z toho, jak to všechno dopadne, přes to všechno k jeho energii a cílevědomosti, k jeho síle, pocítil úctu.
Pomalu přikývnul. "Jsme jedné krve. A ty jsi náš vůdce. Věřím ti, Kenley."

……………….


Praha; téhož dne

Grindelwald procházel po svém novém sídle v Praze. Do domu na Starých zámeckých schodech se po zradě Judity již nevrátil. Mohl jej znovu zabezpečit, samozřejmě, ale žádné kouzlo nebylo naprosto spolehlivé, ani Fidéliovo zaklínadlo ne, protože to bylo závislé na člověku, jemuž tajemství svěřil. A každý mohl zradit, na to nesmí nikdy zapomenout.
Dům, do kterého svůj štáb přestěhoval, byl stranou, téměř na periférii města. Byla to škoda, protože sídlit v podhradí Pražského hradu bylo symbolické. Byl však natolik racionální, aby věděl, že tohle skutečně není důležité. Pražský hrad ovládá fakticky. K tomu tam nepotřeboval sídlit, prozíravější naopak bude zůstat stranou. Proto zvolil naprosto nepravděpodobné, a tudíž bezpečné místo - vilu ve Starém Bubenči, kterou odkoupil od bezdětné vdovy. Nezakreslenou a nezakreslitelnou, neviditelnou. A přitom dostatečně velkou, aby se do ní mohli nastěhovat i jeho nejbližší lidé. Vila měla zahradu obehnanou vysokou zdí. Už původní majitelka ji chránila Fidéliovým zaklínadlem, a on je nyní nikoli bez váhání obnovil. Za strážce tajemství vybral nakonec Baltazara Byrtuse a zavázal jej Neporušitelným slibem.
Bezvýhradně důvěřovat nesměl samozřejmě nikomu, přestože neměl nyní žádný konkrétní důvod, proč by komukoli z nich neměl věřit. Baltazar se mu jevil ze všech jeho stoupenců jako nejspolehlivější. Pocházel ze staré čistokrevné pražské rodiny, stejně jako Dietlinde Schillerová, s kterou se Baltazar v květnu oženil. Rodiny obou mu sloužily už tehdy, nikdo z nich jej až do konce nezradil; za to ostatně po válce řada z jejích členů skončila v Nurmengardu. Baltazarova dědečka dokonce popravili bez soudu v době šílenství a pomsty po jeho pádu. Ostatně Baltazar s Dietlinde, která ihned po svatbě jako správná čistokrevná manželka otěhotněla, přijali jeho pozvání a nastěhovali se do jeho nového sídla. Baltazarovo dítě bude žít s ním, jako jeho chráněnec. Jako jeho kmotřenec. A dokud bude u něj, Baltazar nezradí.
Vrátil se zpět do své pracovny a posadil se ke stolu. Byl na něm nezvyklý nepořádek, znovu si uvědomil, že i v tomto mu Judita chybí. Byla to chyba, samozřejmě. Až po její ztrátě si uvědomil, jak moc se na ní učinil závislým.
Znovu si pročetl zprávy, které dnes dostal od svých dvou konzulů. Nebyl příliš překvapen, dalo se čekat, že únos Lily Potterové události urychlí. Ale to nevadilo. Byli připravení na září, zvládnou to i dříve. Ty zprávy by měl dostat i Baltazar, proč ho o tom dosud neinformoval? A proč jej neinformoval Draco? Nesmí nikdy zapomenout, že i ti, kterým nemá důvod nedůvěřovat, jej mohou kdykoli zradit.
"Hlupato!" zavolal a v okamžiku se před ním ukláněl skřítek. "Zavolej Baltazara Byrtuse."
"Gellerte?" Baltazar byl u něj během několika minut. "Už jsem za tebou chtěl jít. Mám závažné informace. Z Británie."
"Posaď se," pokynul mu a usadil se naproti němu. "Z Británie?" zvednul obočí. "Týká se to našeho britského spojence?"
"Ne," zavrtěl Baltazar Byrtus hlavou. "Aspoň o tom nic nevím. Ale možná se to týká jiné osoby, která… Dostal jsem zprávu od naší spojky z francouzského ministerstva kouzel. A potvrdila se mi i z portugalského - britský ministr svolává mimořádné jednání ministrů. Téma nesdělil, má se však týkat vážného bezpečnostního rizika," ušklíbnul se. "A vynechal země, jejichž ministři už jsou naši. Včetně českého, samozřejmě."
"A ty se divíš, odkud je tak dobře informován," podíval se na něj vážně. "Podezíráš Draca?"
"Spíš ne."
"Proč ne? A proč ano?"
"Nedal nám dosud vědět. Pokud samozřejmě neinformoval přímo tebe," odpověděl Byrtus rozvážně. "A proč ne… Na setkáních, na kterých byl, se nerozebíralo do takový hloubky, jak moc jsou jednotliví ministři tvoji."
Grindelwald přikývnul. "Vědí to od Judity."
"Myslím, že tam taky bude. Je očitý svědek. S Veritasérem…"
Grindelwald se zamyšleně díval před sebe. Jestli se Judita dostala k britskému ministrovi, je to komplikace. Ale nikoli neřešitelná. "Kdo všechno tam bude?" zeptal se, přestože to už věděl. Nezaškodí, když si Byrtus bude myslet, že je jeho jediným zdrojem informací.
"Francouzi, Španělé, Portugalci, Italové, Řekové, Srbsko, Bosna, Makedonie, Albánie, Turecko, Austrálie, Čína, Indie. A Amerika." Poslední zemi Byrtus zdůraznil. "A Finsko s Islandem," dodal ještě. "Je to opravdu přesné."
"Ve skutečnosti nám tím ale situaci zjednodušila, nemyslíš, Baltazare? Vyřešila tím problém, jak dostat pryč naše ministry."
"Nechtěl jsi je dostávat pryč."
"Jistěže ne. Bylo by to riskantní. Byla by to nutná, avšak nepříjemná ztráta. Tohle se tím vyřešilo."
"Nepočítali jsme ale se zeměmi mimo Evropu," pokrčil čelo Byrtus. "Jsme dost připravení?"
"Jsme. Musíme být. Teď už není jiná možnost."
Baltazar Byrtus přikývnul. "Máš pravdu. Stejně by se to po tom zářijovém bruselském summitu dozvěděli."
"Nepochybně," přikývnul sebejistě Gellert. "Naše plány to nijak nemění. Jen nepatrně urychluje. Kdy přesně to bude? A kde?"
"Sedmého července. V Lisabonu."
"Jejich informace nejsou až tak přesné," pousmál se sebevědomě Grindelwald. "Je to ještě měsíc. Budeš tedy muset přípravy urychlit."
"Necelý měsíc. A summit měl být v Bruselu."
"Má to absolutní prioritu."
"Já vím," přikývnul Byrtus.
"Pokud bude potřeba, zapojím se osobně."
"Uděláme všechno pro to, aby to šlo podle původního plánu. Tvůj život riskovat nesmíme."
"Máš snad dojem, že se bojím nebezpečí?" zeptal se Gellert posměšně. "Nemám ve zvyku se schovávat, když je to potřeba, Baltazare. Je to můj boj, na to nezapomínej."
"Samozřejmě," uklonil se lehce Byrtus. "Nechtěl jsem to nijak zpochybnit. Pokud to bude skutečně potřeba, tvou pomoc uvítám. Tvůj život je však důležitější než můj. A oni budou na magický útok připravení."
"Jistěže budou. Tvůj plán je ale dobrý. I pro Lisabon."
"Díky, Gellerte," znovu se lehce uklonil Byrtus. "Dělám, co můžu."
"A děláš to dobře. Mimochodem - ještě sis neřekl o odměnu za tu skvělou akci s volbou prezidenta."
"Nic nepotřebuju, Gellerte," zavrtěl Byrtus hlavou.
"Přesto jsem ti převedl deset tisíc galeonů do tvého trezoru u Gringottových."
"Díky, Gellerte," pousmál se Byrtus. "Proto jsem to ale nedělal."
"Samozřejmě," přikývnul Grindelwald. "A mám pro tebe ještě jednu odměnu - říkal jsi mi, že Dietlinde čeká dítě. Je všechno v pořádku?"
"Je to ještě daleko, Gellerte. Nechci to zakřiknout…"
"To chápu. Ale co bys říkal tomu, kdybych tvému dítěti šel za kmotra?"
"To by pro mě byla velká čest. Pro celou naši rodinu."
"Zasloužíš si ji," usmál se Grindelwald.
"Ještě jednou děkuju, Gellerte. Jestli už mě nepotřebuješ…"
"Můžeš jít, Baltazare. Do týdne chci vidět modifikovaný plán."
"Určitě." Stroze se uklonil, jen hlavou, a otočil se k odchodu.
Ozvalo se puknutí a za jeho zády se objevil skřítek. "Pane, dopis pro vás," zazněl jeho skřehotavý hlas.
Gellert zvědavě rozlomil pečeť svého britského spojence a začetl se do stručné zprávy. "Draco Malfoy nám oznamuje totéž, Baltazare. Více chce sdělit osobně. Pošli mu na zítra přenášedlo."
Baltazar přikývnul. "Píše něco o Juditě?"
"Ne."
"Jestli ji tam Pastorek vezme..."
"Na plánu to nic nezmění," dopověděl klidně Grindelwald.
"Myslel jsem, že bys možná… nemám se ji pokusit získat živou?"
Grindelwald zavřel oči a zamyslel se. Získat živou. Ano, bylo by užitečné ji získat živou. Ale nechtěl to. Musel by ji potrestat. Tak, aby každý věděl, že je lepší zemřít než zradit. A přestože to bylo iracionální, tohle nechtěl.
"To je zbytečně riskantní, Baltazare. Důležité je to s ní skončit. Nekomplikuj akci, jde o hodně."
Byrtus přikývnul a vstal. Před odchodem se ke svému vůdci otočil. "Vlastně mám ještě jednu věc: Co s Mikuláškem?"
"A co s ním děláš teď?"
"Hlídáme ho. A udržujeme pod Impériem, příliš toho ví."
"Tebe nenapadá, jak to vyřešit?" usmál se ironicky Grindelwald.
"Napadá. Nechtěl jsem ale bez tvého-"
"Udělej to. Nebudeme marnit čas našich lidi. Potřebujeme je jinde."
"Dobře, Gellerte. Můžu už jít?"
Grindelwald přikývnul a zavřel unaveně oči. Bude tam Judita? Zemře? Neměl by se jí tolik zabývat, nebyl pro to žádný důvod. Musí se toho přízraku zbavit, ale to se jí musí zbavit osobně.
"Baltazare?"
"Ano?" otočil se ve dveřích jeho pobočník.

"Pokud to trochu půjde, zkuste ji dostat živou. Ne ale za cenu ohrožení akce. Ta je prioritou."



zpět oOo dále

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014