ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

5. Nevillovo rozhodnutí a teorie Pole

7. ledna 2015 v 6:59 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE

Příhoda s výbušnými semeny donutí Nevilla k zamyšlení. Kristýna vyposlechne antikvářovo vyprávění, jež mnohé vysvětlí a současně přinese spoustu nových otázek.



5. Nevillovo rozhodnutí a teorie Pole



Bradavický hrad i pozemky byly utopeny v dešti. Poslední záchvěv léta byl ten tam. Hradem se proháněl průvan, laškoval s plameny svíček, hábity studentů a přinášel neklid.
Neville měl po vyučování. Vděčný za teplo krbu ve svém pokoji. Průvanu nedal šanci, veškeré škvíry utěsnil kouzly. Neměl zimu rád, příliš si zvykl na přívětivě vyhřátý skleník. Usadil se za psací stůl.
Včerejší výbušná příhoda ho přinutila vrátit se myšlenkami k dopisu mistra Myslibora. Byl sám sebou znechucený. Jak si mohl říkat, že to není jeho boj! Že svou válku už jednou vybojoval, obstál. Krčil se před představou nového konfliktu, odvracel pohled od dalšího nepřítele. Tak jako to dělal včera Tristan Burns. Chlapec pro to měl omluvu, měl ještě právo být zbabělý. Neville ne. Nikdy by se nemohl nazvat vítězem, pokud by odmítl pomoc příteli.
Proto dnes promluvil s Brumbálem a vyžádal si dovolenou. Brumbál se na něj vědoucně usmíval, nejspíš tušil předem, k jakému rozhodnutí nakonec dospěje.
Teď se chystal ještě napsat mistru Mysliborovi a oznámit svou návštěvu. Po několika rozvláčných pokusech nakonec zvolil krátký vzkaz.

Vážený mistře,
je to už dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy. Přesto jsem vás, vaši laskavost ani vaši moudrost neztratil z paměti ani ze srdce.
Dozvěděl jsem se od profesora Brumbála o nebezpečí hrozící vaší zemi. S obavami jsem četl vaše slova.
Chci pomoci.
Chystám se k vám pozítří k večeru dorazit.
Mohu se přemístit do Vlašské, nebo do antikvariátu?
Váš
Neville Longbottom

Teď zbývalo udělat jen jednu poslední věc.


***


U svatého Munga

V pokoji bylo rozsvíceno několik lamp. Jejich světlo nevpouštělo dovnitř šedou ponurou podzimní náladu, nesmělo to dopustit. Střežilo tak klid dvou pacientů sedících v pohodlných, měkkých křeslech. Muže a ženy. Ve vrásčitých tvářích lemovaných šedými vlasy měli usazen trvalý výraz dětské nevinnosti. Myslí uvízli v nejšťastnějším období svého života. Vrátili se do bezpečných časů a nikdy nepokročí dál, nikdy se nevrátí k utrpení, jež je připravilo o dospělý a normální život.
Nikdy si nevzpomenou, že měli syna.
Neville seděl proti hubené ženě a sledoval, jak hledá dvojici mezi kartičkami dětského pexesa. Dlouhé vlasy pečlivě učesané, tvář tolik podobnou jeho vlastní. Otočila víc kartiček, než měla a s radostným výkřikem odhalila dva obrázky jednorožce. Přidala je na svou hromádku, zvedla k němu pohled a šťastně se usmála.
"Výborně, zase jsi našla dvojici. Jak jen to děláš." Nemusel se do nadšeného tónu nutit. Byl rád, když byla šťastná.
Pokračovala ve hře. Zadíval se na otce. S pečlivostí nalepoval obrázky kouzelných zvířat do nové knihy, kterou mu dnes přinesl. Frank měl rád knížky a klidnou zábavu. Nerad hrál hry, prohra ho vždy rozesmutnila.
"Vypadá to moc hezky," pochválil otcovu práci. Ten k němu pyšně vzhlédl a ukázal mu i předchozí polepené stránky. Hubené ruce se mu třásly.
Už několik měsíců Neville navštěvoval rodiče sám. Těch několik měsíců od smrti své babičky.
Zvláštní, že od té doby za nimi chodil rád. Babička se pokaždé snažila přimět syna a snachu k tomu, aby se vymanili ze svého šílenství. Poté nikdy nedokázala zcela zakrýt svou bolest a zklamání z toho, že se jí to nepodařilo.
Kdysi si i on toužebně přál, aby ho jednou pozdravili jako syna, promluvili s ním o škole, řekli, jak moc vyrostl, smáli se s ním, hubovali ho. Tak jako všichni obyčejní rodiče.
Dnes se dokázal těšit z pouhého setkání s nimi, radovat z jejich radosti. Přistupoval na jejich hry, pokoušel se porozumět jejich vrtochům. Čas s nimi byl vzácný. Co na tom, že ho nepoznávali. Cítil svou lásku k nim a věděl, že i oni o ní vědí. Vraceli mu ji svým dětským způsobem. Vítali ho s veselým nadšením, loučili se smutkem, který se dal rychle zahnat slibem nové návštěvy a nových hraček.
"Jste moc hodný syn, Neville. Jsou poslední dobou o tolik šťastnější a klidnější. Láska je nejlepší lék." To mu při příchodu řekla ošetřovatelka a laskavě se na něj usmála. Její slova ho zahřála u srdce.
Alice už vybrala všechny dvojice a vítězně mu je ukazovala. Pomalu a nahlas je přepočítal:
"Patnáct! Vidíš a já mám jenom jednu. Vyhrálas na celé čáře!"
Zůstal s nimi ten den až do večera, zahrál si ještě mnohokrát pexeso, namaloval spoustu neumělých obrázků a přečetl několik pohádek. Odměnou mu byla jejich dobrá nálada.
To byl způsob jeho rozloučení s nimi.

***

Zabalit těch několik svých věcí, nedalo moc práce. Pár knih, nějaké oblečení, žádné hábity. Jen trička a džíny, svetr a bundu. Něco mudlovských peněz si vyměnil, když byl předchozí den navštívit rodiče.
Odložil tašku, neschopný myslet na to, co ještě zapomněl přibalit. Nezáleželo mu na tom. Natáhl se na postel a zadíval se na sametová nebesa. Bradavice byly svět sám pro sebe, dobré útočiště pro osamělé, samotářské duše. Ačkoliv se toho tu tolik rozhodujícího událo, okolní život běžel v jiných, rychlejších kolejích. Bude s ním muset srovnat krok.
Vrátí se do míst, kde zanechal dluh, který už nejde nejspíš splatit. Neochotně si připustil, že už na něj Kristýna možná dávno zapomněla. Těžko může vrátit ztracený čas, zklamané naděje.
Kdosi zaklepal a hned vešel. Neville pootočil hlavu. Luna. Vlasy měla oproti svému zvyku sepnuté do drdolu. Na sobě jednoduchou sukni a tričko. Usmívala se, oči jí zářily nedočkavostí.
"Ahoj, Luno!" pozdravil ji. Ne, nezeptá se, proč přišla. Moc dobře to ovšem věděl. Zůstal ležet a díval se na ni.
Přeběhla pokoj lehkými kroky a usedla vedle něj na postel.
"Jedu s tebou, Neville. Hagrid se postará o zvířata. Péči už přece učil. Brumbál byl rád, že nepojedeš sám." Luna mírně nadskakovala vzrušením.
Tolik ho potěšila. Najednou se mu jeho cesta zdála nadějnější, snadnější. Holka jedna bláznivá.
"Jsem moc rád, Luno. Děkuju ti." V hlase mu byla slyšet vděčnost. Neskrýval ji.
Luna na okamžik zvážněla. "Slíbili jsme si, že budeme bojovat společně. Patříme přeci k Brumbálově armádě." Stále ještě si velice vážila členství v téhle organizaci. Nejspíš proto, že tam poprvé našla opravdové přátele.
"To jsme. A snad nebudeme ani bojovat," zadoufal.
Luna přikývla. Ani ona nebojovala ráda. S elánem a šikovností, ale nerada.
Posadil se a zapnul cestovní tašku. "Ty už jsi připravená?"
"Od rána. Vyrazíme?"

***

Zvláštní, jak může být tikot hodin hlasitý. Jeho rytmus, stejně jako tlukot srdce, určuje běh života, každým úderem z něj rovnoměrné ukrajuje. Tik, tak, blíž ke konci. Přesto jsou oba ty zvuky uklidňující, snad proto, že to tak má být, tak je to v pořádku.
Kristýna naslouchala zpěvu hodin v antikvariátu, pohodlně uložená na koženém gauči, pečlivě přikrytá chlupatou dekou. Dívala se na stropní obložení, jež muselo být hodně staré, nebo moc dobře stáří imitovalo. I s nedokonalostmi dřeva, prasklinami, suky, drobnými dírkami od červotočů.
Bylo mnohem příjemnější zabývat se počítáním pavučin, než se vracet k vlastním strachům a děsům. Dnešní den jich byl plný, vkradly se do něj nečekaně a z nepochopitelných důvodů. V tichém prostředí, mezi policemi s knihami ztratily trochu na intenzitě, zasunuly se do pozadí. Přesto zůstávaly.
Čekala na antikváře. Slyšela jeho šoupavé přecházení, tlumené bouchání a cinkání. Zase chystal čaj a dával si na čas. Nevadilo jí to. Bylo příjemné zůstávat lehce otupělá, bez nutnosti o něčem přemýšlet, něco cítit, na cokoliv se ptát. A otázky přijdou. Měla jich pár v zásobě.
Cinkání zesílilo a blížilo se k ní. Otočila hlavu, antikvář nesl tác s konvicí, hrnky, skleněnou karafou a jedním pohárkem. Opatrně ho položil na stůl. Čaj nalil do hrnků, jeden přiblížil ke Kristýně a s druhým se usadil do křesla. Vypadal hrozně unaveně.
"Nevěděla jsem, co mám dělat. Za kým jít. Mrzí mě, že jsem vás přepadla a vyváděla tu," řekla tiše. Vlastní slova ji probrala z blažené netečnosti. Styděla se. Vážně hrozně. Po tom, co vpadla do obchodu, pobíhala tu a křičela. Zajíkavě vylíčila všechny dnešní divné události. Dožadovala se vysvětlení a nebyla ochotná ho poslouchat.
Antikvář se soucitně usmál. "Měla jste pádný důvod. Setkání podobného druhu mohou dopadnout i hůř. Je vám už lépe?"
Určitě se cítila bezpečněji. Už pouhá přítomnost druhého člověka ji utěšovala.
"Ano, díky vám."
Zdálo se jí to, nebo se zatvářil provinile před tím, než si schoval obličej za velký hrnek a napil se čaje? Pak ho rázně odložil a poposedl do pohodlnější polohy.
"Přemýšlel jsem, do jaké míry k vám mám být dnes upřímný. Rozhodl jsem se, že absolutně. Skrývání a polopravdy nemám rád, příčí se mému přesvědčení. Přesto vám dnes nepovím vše. Ale slibuji, že postupem času se tak stane."
Kristýna se dívala do očí toho starého muže a viděla v nich odhodlání. Co všechno je nutné jí vyprávět? O kolik toho ví víc než ona a jak je to možné?
"Ponechte mne, prosím, z počátku vyprávět bez otázek, umlčte své pochyby a pobouření. Zkuste pro tuhle chvíli připustit, že to, co budu říkat, je skutečnost."
Přikývla. Chtěla to slyšet, vědět. Teď skončil čas zavřených očí, umlčených myšlenek.
Myslibor se znovu napil, dlouhou chvíli mlčel, rozvažoval, jaký způsobem přiblížit své myšlenky nezasvěcené.
"Věřím, že používáte internet. Já sám jsem příliš staromódní, spokojil jsem se s jistým krátkým seznámením. Pokusil jsem se však pochopit, jak tento výrazný prvek dnešní doby funguje. Napadlo mě, že díky jeho některým principům snáze pochopíte můj výklad."
Kristýna se natáhla pro čaj a zjistila, že její ruka se neovladatelně třese a postrádá sílu. Jako po přehnané fyzické námaze. Stáhla ji zpátky, nemělo to cenu, stejně by obsah hrnku vybryndala.
Antikvář se zvedl z křesla, obešel stolek a naklonil se ke Kristýně.
"Mohu vám nabídnout pomoc?"
Bylo to už dlouho, co se o ni někdo takhle staral. Trochu rozpačitě přikývla a pracně se vytáhla do sedu. Přiložil jí ke rtům hrneček, viděla jeho hubenou ruku s téměř průsvitnou kůží, pečlivě ostříhanými nehty a se zlatým prstenem v podobě zdobeného, stočeného hada. Napila se. Čaj byl hrozně přeslazený.
"Cukr je teď to, co potřebujete. Po dnešním setkání. Věřte mi."
Když se znovu usadil, vrátil se k tématu: "Internet slouží jako zásobárna informací, každý den jich miliony přibývá. Neviditelné, nehmatatelné stopy lidských myšlenek, záznamy o čemkoliv na tomto světě, to vše je v něm zakódováno. Aby člověk mohl informace užívat, aby jim porozuměl, musí použít něco, nějaký stroj, který je schopen kód rozluštit a přeložit. Představte si teď jinou síť, databázi. Starou tisíce, miliony let. Starou stejně jako sama Země. Tato síť obsahuje informace o všem, co se od vzniku téhle planety událo. Každá vteřina, každá událost je otištěna v paměti, v Podzemním poli."
Antikvář si odkašlal a pohlédl na Kristýnu, zkoumal, zda je přístupná dalšímu povídání.
"Poslouchám," šeptla a zavřela oči.
"Charakter informací se od těch z internetu naprosto liší. Zatímco elektronická databanka je psána lidmi a po rozluštění kódu jsou informace srozumitelné, Pole je pro člověka nepochopitelné, chaotické. Neexistují stroje schopné napojit se na Pole a zpřístupnit ho lidem. Jenom sám člověk může, za velice specifických podmínek, do Pole nahlédnout, vstřebat část z uloženého. Je to ale velice nebezpečné. A aby to nebylo tak jednoduché, Pole není jen gigantickou pamětí. Je svým způsobem živoucí. V podsvětí podzemního Pole přebývají energetické bytosti nelidského původu, vyvíjeli se po tisíciletí. Pradávní pohanští bohové, křesťanští ďáblové, noční můry. Vše, co lidstvo děsilo, ohrožovalo. Celá historie lidstva je plná ustavičného boje s těmito běsy. Stejně tak se zde dají potkat neškodné či dokonce lidem nakloněné bytosti. Jediným a prastarým způsobem boje i přátelského kontaktu s Polem je užití magie."
Odmlčel se, upil čaje a nepokračoval dál. Snad věděl, že právě tento okamžik je pro Kristýnino chápání zlomový.
Všechno v ní se začalo představě podzemí plného přízraků bouřit, vzpírat se. Od malička přeci ví, že bubáci nejsou, nejsou ani bohové, víly. Není magie, nejsou kouzelníci.
Slíbila, že nebude antikváři skákat do řeči. Bylo velice těžké, to dodržet. Dívala se na něj, zůstával naprosto vážný a naprosto klidný. Netropil si z ní legraci, nestrašil ji nesmysly. To, co říkal, myslel doopravdy. Ale copak to mohla být pravda?
Odložil prázdný hrneček na stolek, zůstal předkloněný, lokty opřené o kolena.
"Po celé měsíce jsem vás nechával v nevědomosti, doufal, že vám nikdy nebudu muset nic vysvětlovat. Využíval jsem vás, Kristýno." Pohlédl na ni, velice smutný, unavený.
"Jsem jedním z posledních zasvěcených mágů v Čechách. Po léta se zabývám výzkumem Pole, sbírám zapomenuté zkušenosti minulých generací, způsoby, jak ochraňovat lidi před nežádoucími vstupy běsů z podzemí. Kouzelnické společenství není u nás početné, málokteří vědí o Poli. Užívají magii jako lidé strojů a přístrojů, bez znalosti principu jejich fungování. Na tom není nic špatného. Jen ubývají ti, jenž se starají o Pole."
Opřel se a se zavřenýma očima pokračoval: "Asi před rokem jsem objevil známky toho, že někde působí narušitel, otvírač bran. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli nejde o přirozený a náhodně zvýšený průnik Pole s povrchem. A potom jsem jednoho dne uviděl v galerii vaše obrázky. Děsiví beztělci na nich byli jasným důkazem. Beztělci jsou vlastně jen stíny lidí, mrtvých, dávných, projekce z podzemí. Neškodí. Ale tam, kde se objeví oni, přicházejí po čase i nelidé.
Kristýna zjistila, že antikvářova slova doslova hltá. Tatam byla nevíra. Mluvil tak jednoduše, bez melodramatiky, logicky.
"Požádal jsem vás, ať mi své obrazy prodáváte, nechával jsem vás malovat místa s nejpravděpodobnější možností úniku. Sledoval jsem přibývající beztělce, vylučoval jsem místa s jejich občasným výskytem. Pokoušel jsem se najít narušitele. Zapojil jsem do pátrání několik přátel, kolegů. Bez úspěchu. Před týdnem se objevil první běs, prošel branou u letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Naštěstí ho zachytila naše hlídka. Tamní magická ochrana se ukázala dostatečná, donutila ho k návratu. Začíná to být ale nebezpečné. Neměl jsem vás nechat vstupovat na nejrizikovější oblasti. Ne, když jste nic netušila."
Tak proto si kupoval její obrazy. Kristýna pocítila nesmyslné zklamání, nelíbily se mu, byly to důkazy. Ale copak je to teď důležité? Bylo toho tolik, co musela vstřebat, čemu uvěřit, pochopit. Už nechtěla nic dalšího slyšet. Kromě jedné věci. "Koho jsem to dnes potkala?" zeptala se.
"Pravděpodobně narušitele. Staroměstská mostecká věž je významný obranný bod, vyzařuje mocnou magii. Je opatřena mnoha bezpečnostními prvky. Chrání rozsáhlé území. Věřím, že se snaží přijít na to, jak ji překonat, otevřít pro démony. Nakreslila jste je. I on sám už je podzemí blíž, než lidem."

Takže takhle. Víc už se jí v tuhle chvíli nechtělo poslouchat. Možná se zítra na mnohé zeptá, možná zítra nebude věřit tomu, čemu dnes už uvěřila. Teď si přála jen usnout, vypnout mozek, na okamžik mu ulevit. Jak se dostane domů? Copak může po tom, co teď slyšela, vyrazit do noci a nezbláznit se strachy? Jak asi půjde pryč, když neunese ani hrnek s čajem?
"Pane Chalupo, můžu tu přespat?" požádala proseným hlasem.
Malinko se usmál. "Nepočítal jsem s tím, že půjdete pryč. Napovídal jsem toho spoustu. Bude se vám to honit hlavou. Jestli se chcete vyspat, můžu vám posloužit uspávacím lektvarem." Ukázal na karafu.
"Uspávací bude fajn."
Nalil jí do pohárku a opět jí pomohl se napít.
"Děkuju vám, pane antikváři," šeptla vděčně Kristýna. V krátké chvíli se začala propadat do spánku. V posledním bdělém okamžiku se jí zazdálo, že na výlohu antikvariátu něco tupě uhodilo, že antikvář otevřel dveře a jimi vlétla do obchodu sova. Vážně nesmysl.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 7. ledna 2015 v 21:53 | Reagovat

Mannaz, moc se mi líbí atmosféra, kterou vykresluješ.Tikající hodiny, tlukot srdce, kožená sedačka, šoupavé kroky antikváře...
A apk ta skvělá, logická i děsivá teorie pole! Skvělé. :-D

2 mannaz mannaz | E-mail | 8. ledna 2015 v 14:06 | Reagovat

Katy, díky moc :-) Ty umíš člověka tak hezky potěšit :-)

Je zvláštní, že jak se sama k tomu po tak dlouhé době vracím, překvapuje mě, že to není až tak blbé, jak si tak nějak v duchu myslím (tedy že to má i jistou myšlenku) :-D

3 ioannina ioannina | 8. ledna 2015 v 18:45 | Reagovat

Pole je fascinující. Pro mě osobně o to víc, že jsem si vzpomněla, jak jsem jako předškoláček měla představu, že za sebou při každém pohybu odvíjíme (něco jako) energetickou Ariadninu nit. (A snažila jsem se pokud možno vracet se po vlastních stopách, abych ji zase navinula zpátky.)
Jsem moc zvědavá, co s Polem dál provedeš.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 8. ledna 2015 v 19:56 | Reagovat

Mám moc ráda Nevilla a Lenku. To je asi jeden z důvodů, proč mám tuhle povídku ráda. Ale ne jediný. Další věc, kterou mám moc ráda, je setkávání magického a nemagického světa. Tady v postavě Kristýny. A třetí věc, atmosféra. Tu tedy opravdu umíš... Díky.

5 mannaz mannaz | E-mail | 9. ledna 2015 v 12:28 | Reagovat

3: I já už začínám na Pole docela věřit :-D
4: Já děkuju, psát bez čtenářů by bylo k ničemu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014