ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

7. Práce pro strážce

21. ledna 2015 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE

Kristýna a Neville k sobě nemůžou najít cestu. Raději se pustí do práce. Síly Podzemí zesilují.



7. Práce pro strážce


Ve Vlašské

Byla rozhodnutá odejít, odnést si sebou antikvářovo šokující vysvětlení, vrátit se sama do svého bytu, svého života, plná nových strachů, ochotna jim čelit. Byla. O tolik snadnější bylo přijmout nabízené útočiště, věřit v ochranu mága, o tolik lákavější zůstat s návštěvníky, zůstat s Nevillem.
Dům ve Vlašské ulici přeci znala, pamatovala si jeho nenápadný šedý štít, pamatovala si, kdy ho poprvé uviděla. Ten den, ve kterém se k ní neznámý muž sklonil a políbil ji, aby tak splatil nepatrný dluh.
A teď byla uvnitř toho domu, vyhlížela oknem s širokými rámy a malými tabulkami skla. Nemohla nic zvenčí rozeznat, nažloutlé světlo uvnitř pokoje to nedovolovalo, prohlubovalo venkovní temnotu, lákalo lidské oči k sobě, naznačovalo, že pro tento okamžik je vlídnější ten svět uvnitř. Sklo zkresleně odráželo obraz pokoje i osob v něm.
Kristýna ten odraz sledovala. Antikvář seděl v křesle u zapáleného krbu, v rukou objemný svazek s ohmatanými deskami. K němu se přikláněla Luna, prohlížela si knihu s ním, dlouhé rozpuštěné vlasy jí spadaly až k popsaným listům, skrývaly výraz její tváře.
Neville byl usazený v dalším křesle, trochu stranou od těch dvou. Předkloněn se opíral lokty o kolena a čelem o dlaně, pohled sklopený, tvář ponořenou ve stínu.
Zůstala se na něj jen dívat, ačkoliv by se k němu nejraději vydala, posadila se vedle něj. Neodvažovala se. Bezprostřednost prvních okamžiků byla pryč. Od té chvíle spolu prohodili sotva pár slov. Předstírali, že jsou plně zaujati antikvářovým výkladem, že nelze promlouvat s ústy plnými obloženého chlebu, co byl k večeři. Vrhali na sebe rychlé pohledy a rozpačité úsměvy.
Báli se slov.
Vysvětlování, výčitek, nepochopení. Ale muselo to tak být? Ne! Kristýna necítila potřebu cokoliv rozpitvávat, pošpiňovat to, co bylo. Nevěděla, jestli se něco z toho ještě může vrátit, nevkládala naděje do budoucnosti. Nejdůležitější byla teď přítomnost.
Odpoutala se od neskutečného obrazu v okně a obrátila se do místnosti, s tichým rozloučením odešla do své ložnice.


Neville cítil večerní pohodu v pokoji osvětleném kouzelným světlem. Luna byla docela zaujata mistrem Mysliborem, on se zdál, že je na tom stejně tak. Pročítali spolu starou knihu, Luna byla schopna pochopit teorii Pole, tak jako by o ní už odedávna věděla, informace o Poli jí kolovaly v žilách. Možná ano, možná právě to ji činilo vždy odlišnou.
Sám měl ke klidu daleko. Vnímal přítomnost kdysi tak blízké bytosti, rád by se k té blízkosti znovu vrátil, překonal nesmyslné rozpaky, vyměnil kradmé pohledy za přímé, vzdal se nepodstatných řečí.
Bál se však promluvit. V hlavě nacházel ta správná slova, ale měl strach, že se cestou ke rtům změní, ztratí na pravdivosti, stanou se planými výmluvami. A tak mlčel a cítil, jak i to mlčení může být zraňující.
Snad později najde způsob, jak to vyřeší.


***



Strážci podzemí

Dům ožil, probudil se za svítání, otevíral své dveře vítaným návštěvníkům, pouštěl s nimi dovnitř i trochu venkovního chladu. Kroky vyťukávaly na chodbách složité rytmy, do nich se vplétaly melodie hlasů, smíchu až se zabydlely v ohromné jídelně u dlouhého stolu.
Přišli Strážci.
Kristýna potřásala rukama nových lidí. Stiskla chladnou dlaň kudrnatého vytáhlého muže, který se neustále usmíval a přitom měl v očích tvrdý a nebezpečný výraz. Přijala útlou ruku drobné černovlásky se zadumaným výrazem, masitou dlaň statného mladíka, který od ní odvracel pohled a horkou ruku unaveného čtyřicátníka se zjizvenou tváří. Zaznamenávala jména: Jakub, Liliana, Vilém a Šimon.
Stejně tak se činil vedle ní Neville a Luna. Neville některé z nich už potkal, vítal se s nimi, jako se starými známými.
Luna působila krásně roztržitě, usmívala se na příchozí, ale dívala se mimo ně. Kristýna tušila, že je to jen zdání.
"Zbývá nás už jen hrstka. Nás, strážců bran. Proto tu s velkou vděčností vítám Nevilla Longbottoma a Lunu Láskorádovou, kteří nám nabízejí svou pomoc." Myslibor se na oba usmál.
"Potřebujeme vás jako sůl! Můžete se rovnou vrhnout do práce. Šimone, osvětli nám současnou situaci!" ozval se bodře Jakub a potřásl energicky kudrnatou hlavou.
Unavený muž, Šimon, přikývl. "Je nás opravdu pomálu, těžko to zvládáme."
Vytáhl z kapsy pomačkané košile složený papír, tenounký jako pavučina. Opatrně ho rozložil, tak že s ním zakryl velkou část stolu. Byla to mapa. Kristýna se k ní zvědavě naklonila. Určitě to byla Praha, ale jiná, ochuzená o silnice, trasy tramvají, metra. Plná označených míst, která jí nic neříkala, popsána neznámými symboly.
"Snažíme se pracovat ve dne i v noci, obcházíme všechny brány," zabodl prst do mapy, "obnovujeme kouzla, hledáme stopy nelidí," pokračoval dál.
"Povzbuzující lektvar teče proudem, to mi věřte," přerušil ho Jakub.
Šimon si unaveně povzdychl, podíval se káravě na svého povídavého kolegu, pak už věnoval pozornost mapě.
"Zatím, krom jednoho případu, jsme na ně nenarazili," ozvala se věcně černovláska, Liliana.
Šimon se obrátil na Nevilla a Lunu a ukazoval prstem na poměrně rozsáhlou oblast. "Dnes nás čeká Smíchov, Pohořelec, Petřín. Vaše pomoc bude užitečná."
"U Belvederu se k ránu propadla silnice," poprvé promluvil mohutný Vilém. Poprvé a s velkým ohlasem.
Kristýna nechápala souvislost propadlé silnice s magií, ale mlčela a čekala, co bude následovat.
Mistr Myslibor rázně vstal. Tvářil se vážně a mluvil rozhodně:
"Pak není čas na řeči. Ujmete se toho, Viléme? Počítám, že Jakub půjde rád s vámi."
Jakub také vstal. "S největším potěšením." Usmíval se, ale v očích mu nebezpečně blýskalo.
"Já bych se, tady se slečnou Lunou, ujala Petřína. Tam je to taková ženská záležitost." Černovláska mluvila vážně, trochu suše. Budila respekt.
Obrátila se na nechápající Kristýnu. "Petřín byl posvátnou horou, kde kdysi sídlily Nevěsty stromů, ženy vybrané pro ochranu posvátného háje. S tamními branami to doteď umíme líp než mužští."
Kristýna pocítila k té ženě neuvěřitelný vděk. A nejen k ní. Přijali ji. Odlišnou, novou. Bylo zvláštní přináležet k někomu tak výjimečnému.
Šimon pokývl na Nevilla. "Když nám dámy obstarají Petřín, Vilém s Jakubem zvládnou s Letohrádkem i Pohořelec, nám zbývá Smíchov. Doprovodíte mne?"
Neville pokývl, vstal. Podíval se na Kristýnu, která ho sledovala starostlivým pohledem. Malinko se na ni usmál.
"Tak nashledanou, Týnko."
Taky se usmála. "Hodně štěstí!"


***


Nízké podzimní slunce pableskovalo na drobných vlnkách. Co chvíli zmizelo za mraky, nechávalo hladinu řeky tmavou, zčeřenou větrem. Kristýna se nemohla nabažit pohledu na odpolední Vltavu. Voda ji vždy přitahovala. Představovala ohromnou sílu, odvěkou paměť mlžných par i kapek putující ve věčném koloběhu.
Vedle ní stál mistr Myslibor. Dnes to bylo poprvé, kdy pro něj pracovala a byla si vědoma toho, proč to dělá. Antikvář opustil útočiště domu a vydal se spolu s ní na pochůzky. Provedl ji městem, několikrát se zastavili, aby mohla udělat náčrtky míst, které chtěl prozkoumat.
Za odměnu se nechal zatáhnout na Střelecký ostrov, oblíbené Kristýnino místo. Ráda stávala na samé špičce pevniny, co nejblíže k vodě.
"Proudící voda je pro nelidi nepřekonatelná překážka. Mohou se přes ni dostat jen po mostech. Proto se stavěly mostecké věže. Proto na mostech potkáváte sochy, ochránce."
Myslibor si jejího zaujetí pro řeku nemohl nevšimnout.
"A co nové mosty? Tam nejsou žádné věže, sochy svatých. Co s nimi?" Kristýna se posadila do dřepu, ještě blíž k hladině. Vzhlédla k antikváři. Venku působil zvláštně křehce.
"Můžeme se jít na nějaký podívat. Co říkáte další procházce?"
Popojeli tramvají na Rašínovo nábřeží a došli až pod mohutný, kovový most. Nad ním na skále mohli rozeznat i věže kostela Sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
"Tohle je, Kristýno, velice významné místo. Vyšehrad byl vždy jednou z velkých bran. Kterýkoliv démon by tudy prošel, mohl by po tomto mostu, jinak určeném pro vlaky, lehce dosáhnout druhého břehu. To nechceme. Když se pořádně podíváte, uvidíte na dolní straně konstrukce značky, které by se snad daly považovat za technické údaje. Není to tak, jsou to magické nápisy. Většinou se držíme klasického: SIGNATESIGNATEMERE METANGISETANGIS. V překladu to zní asi takto: Zaznamenej si, zaznamenej a střez se, dotkneš-li se mě, zahyneš."
"Pěkná vyhrůžka. A bojí se jí nelidé?"
"Celkem spolehlivě. Nakreslete mi tento most a pro dnešek to bude stačit."
Kristýna se posadila nejbližší lavičku, načrtla pár tahů a už věděla, že to není dobré. Papír se jí zaplnil množstvím děsivých postav beztělců. Už věděla, že ti nejsou nebezpeční. Co se jí nelíbilo, byla velká, zubatá, dvojhlavá kočka s blanitými křídly. Seděla na kolejích před mostem.
"Tohle dělá ona?" zeptala se Kristýna šeptem, oči upřené na místo s neviditelnou nepozemskou bytostí. Vzduch se tam stáčel ve vířivý trychtýř a vynášel do výšky drobné kamínky.
Antikvář sledoval stejný směr. Pryč byla jeho stařecká křehkost. Vypadalo to, jako by mu ztmavly oči, výraz ve tváři ztvrdl.
Přes stisknuté rty odpověděl: "Ano, dělá. Zůstaňte tady sedět!" přikázal naléhavě. Z kabátu vytáhl tmavou hůlku, otočil se na místě a zmizel.
Kristýna vyskočila, kresba mostu jí vypadla z ruky, vítr se jí zmocnil a houpavě ji unášel k vyšehradské skále. Nezajímala se o ni.
Hledala, kam se ztratil antikvář. To, jakým způsobem to udělal, nechávala pro teď stranou. Opět pocítila na pažích elektrizující brnění, tísnila ji znehybňující úzkost. Očima se vrátila k mostu. Vír vzduchu zůstával na místě a proti němu stála vzpřímená postava s hůlkou v napřažené ruce. Našla Antikváře! Poletující kamínky se roztáčely ohromující rychlostí, zvedaly se nové, větší. Tvar víru se měnil, kroutil, roztahoval, tu a tam se z něj uvolnily vodorovné prameny, natahující se jako pařáty. Na tu dálku nic nemohla slyšet, přesto měla pocit, jako by k ní vítr přinášel kvílivý šepot, rozechvívající drnčení.
Nespouštěla z antikváře oči. Každým okamžikem mohl být sražen k zemi, zasažen kamenným projektilem, stržen z mostu, rozmetán. Kristýna postupovala nevědomky blíž pod most, jako by mu snad mohla pomoci, zachytit padající tělo. Začal okolo vířící bytosti pomalu obcházet, neváhal, nezastavoval se. Při každém kroku švihl hůlkou, vyšlehlo červené světlo, zajiskřilo okolo víru, ten pozvolna slábl, klesal a znovu se zvedal, vždy o něco menší.
Dívala se na muže, krotícího nezemskou bytost, pradávného šamana tančícího válečný tanec. Neviděla starého muže, antikváře. Ne, sledovala bojovníka, silného, nelítostného, posla z jiného světa, než byl ten její.
Tohle byla magie! Neznámá síla, nepochopitelná, neuchopitelná. Nesla se vzduchem jako pulzující energie, rozechvívala v Kristýně každý nerv. Byla krásná.
Jak jen si mohla myslet, že pochopila Mysliborovo vyprávění! Dovolila si považovat magii za něco, co může rozumem pobrat, představit si to. Jako by mluvil o novém vynálezu. Směšné!
To, co teď dělo, se nedalo s ničím v jejím dosavadním životě měřit. Konečně snad zachytila alespoň nepatrnou část, zrníčko porozumění. Pocítila závan oné tajemné síly. Teď a tady její duše klesala na kolena bázní před neznámem.

Boj byl u konce, mág se přemístil zpět ke Kristýně. V očích mu hořely divoké plameny, rty nesly vítězoslavný úsměv. Ještě stále z něj vyzařovala živelná energie, fascinující i znepokojující zároveň.

"Tohle byl to jen malý střípek z podzemní říše, kapka temnoty, oslabená paprsky života na povrchu." Hlas mu zněl ještě drsně, cize.

Zadívala se na něj, oči rozšířené. Co se stane, když temnota převládne?

***

Odrbaná teniska přitiskla k zemi neposedný list pokresleného papíru. Ještě se chvíli zmítal ve větru, odporoval zajetí. Jen do chvíle, než ho ze země zvedla ruka hubeného mladého muže. Zadíval se směrem, odkud list přiletěl. Dvě vzdálené postavy, muž a žena, se vydaly směrem k tramvajové zastávce. Žena se na kratičkou chvíli zastavila, otočila se a upřela pohled jeho směrem. Nemohla ho vidět. Tím si byl jist.



zpět oOo dále
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 21. ledna 2015 v 19:15 | Reagovat

Dočetla jsem a víš, o čem přemýšlím? Kde by tak asi mohly být podobné brány v mém okolí. Párkrát v životě jsem se ocitla na místech, které působily poklidně, ale přesto jsem já měla ke klidu daleko. Domek bych si na nich rozhodně nepostavila...

2 KattyV KattyV | Web | 21. ledna 2015 v 19:24 | Reagovat

Kde se ztratila moudrost předků? Opravdu označujeme všechny mosty znameními, které zabrání zlu  dostat se z jedné strany na druhou? Ta teorie je krásná i děsivá.

3 ioannina ioannina | 21. ledna 2015 v 20:58 | Reagovat

To, co píšou holky nahoře. Plus se mi líbí, jak je nějaká oblast víc ženská a jiná víc mužská. A taky - ten detail s ulítlým obrázkem. Už když letěl, říkala jsem si, že z toho bude průšvih. A ono jo. :-)

4 mannaz mannaz | E-mail | 22. ledna 2015 v 8:53 | Reagovat

Děvčata má zlatá, jsem moc ráda, že se povídka líbí. Umíte v příběhu vždy najít něco pěkného, za to vám děkuji.

Regi, jedna velká brána (vstup do pekla) je u hradu Houska :-). A těch nepříznivých míst je spousta. Třeba v domě mého dědy to byla ložnice, doteď jsem nepřišla na to proč.

KattyV - minimálně Staroměstská věž a snad i Prašná brána (tedy i místo původních hradeb) ochranný prvek mají. Tedy latinský nápis: SIGNATESIGNATEMERE METANGISETANGIS.
Je to prý past - neboť zlý duch se chytí do sítě toho nápisu, protože je to palindrom, musí ho číst znovu a znovu...
A voda je brána jako spolehlivá ochrana před duchy. Proto bývala pohřebiště od vesnic oddělena potokem, aby duše mrtvých nemohli vesnici škodit.

ioannina - Vidíš, nijak záměrně jsem to na mužské a ženské části nedělila, ačkoliv jsem se snažila o pohled Nevillův a Kristýnin :-)

5 KattyV KattyV | Web | 22. ledna 2015 v 9:53 | Reagovat

[4]: Víš, já měla na mysli ty nové mosty. Palindrom, to je dobré, to jsem si nevšimla!
Hřbitovy oddělené potoky. Ouha. Bydlíme kousínek od hřbitova a potok nikde. Ale já vysvětlila dceři, která byla v době, kdy jsme se sem stěhovali ještě docela malá a trochu se bála, že pokud u hřbitova bydlíš, duchové tě považují za místní a za svou a tudíž tě ochraňují :-D

6 ioannina ioannina | 22. ledna 2015 v 17:42 | Reagovat

Tím víc se mi ten nápis líbí, žes ho opravdu našla. Mám ti zjistit, jak je starý? Takovéhle nepříliš smysl dávající (ale přece jenom, když si nad tím lámeš hlavu dost dlouho) věci se táhnou až z antiky a středověk je převzal včetně řemeslných dovedností. U nás se právě kletbami a zaklínacími destičkami a takovými nápisy zabývá jedna paní docentka, můžu to zjistit docela snadno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014