ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Intermezzo II: Where the Wild Roses Grow

16. ledna 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Když před sebou máme velký poklad, nikdy to nepoznáme. A víš proč? Protože lidé na poklady nevěří."
Paulo Coelho.

Píseň si pusťte zde



Intermezzo II: Where the Wild Roses Grow

They call me The Wild Rose
But my name was Elisa Day
Why they call me it I do not know
For my name was Elisa Day

From the first day I saw her I knew she was the one
As she stared in my eyes and smiled
For her lips were the colour of the roses
They grew down the river, all bloody and wild

When he knocked on my door and entered the room
My trembling subsided in his sure embrace
He would be my first man, and with a careful hand
He wiped the tears that ran down my face
On the second day I brought her a flower
She was more beautiful than any woman I'd seen
I said, 'Do you know where the wild roses grow
So sweet and scarlet and free?'

On the second day he came with a single rose
Said: 'Will you give me your loss and your sorrow?'
I nodded my head, as I laid on the bed
He said, 'If I show you the roses will you follow?'

On the third day he took me to the river
He showed me the roses and we kissed
And the last thing I heard was a muttered word
As he stood smiling above me with a rock in his fist

On the last day I took her where the wild roses grow
She lay on the bank, the wind light as a thief
As I kissed her goodbye, I said, 'All beauty must die'
And lent down and planted a rose between her teeth

Nick Cave


Aberfeldy, Skotsko; červenec 1949: den první

Byl zde opět. Nesmyslně. Zbytečně. A to ponižující odmítnutí stále pálilo, jako by od té doby neuplynuly už tři roky. Od té doby nikdy nepožádal o nic, co by nedostal. A pokud si myslel, že by mohl neuspět, potom nežádal. Být odmítnut je ponižující. Prosit je ponižující.
Vztekle skopnul kamínek dolů do údolí, ten bral sebou další a další a Tom na chvíli zatoužil potom, aby se z toho malého kamínku stala skutečná lavina a zavalila ten hrad, místo jeho ponížení. A nepochybně by tu lavinu spustit dokázal, kdyby skutečně chtěl, usmál se sebevědomě. Ale zničit Bradavice… Pokud to měl někde rád, bylo to zde. A otázka je, zda by ta lavina Bradavice opravdu zničila. Tomu se mu věřit nechtělo, protože Bradavice byly bezpečné, jejich ochrany byly mocné, škola po staletí sloužila jako útočiště dětem kouzelníků, dokonce i v dobách, kdy kolem nich zuřily boje. Ne, proti něčemu tak triviálnímu by se Bradavice ubránit dokázaly. A kromě toho je ve skutečnosti zničit nechtěl, dokonce ani když měly za ředitele toho hlupáka Dippeta.
Prý že je moc mladý! Copak se síla, inteligence, schopnosti měří věkem?! To odmítnutí bylo pro něj samozřejmě dobré, a on jej plně využil. Ve skutečnosti bylo výhodné, že začal pracovat u Borgina a Burkese, že navázal spoustu užitečných kontaktů a že uniknul pátravému pohledu Brumbála. Ale to nic neměnilo na tom, že jej to urazilo. Dippetovo odmítnutí se jej dotklo natolik, že od té doby svou žádost nezopakoval, přestože jej sám Dippet vyzval k tomu, ať přijde znovu za několik let, pokud o to místo bude ještě stát. Jenže kolik let je několik let? A kromě toho o to místo nestojí. Nepotřebuje ho. Nebude klepat znovu na dveře toho senilního pitomce, aby se dozvěděl, že tři roky rozhodně několik let nejsou. Ne, nebude se doprošovat, ukáže mu, celému světu ukáže, kdo je. Brzy.
Nejdřív však zabezpečí svůj život.
Přemístil se na opuštěné místo u řeky Tay a odtud pokračoval pěšky k městečku, kde se na několik dnů ubytoval.
Do skotského městečka nepříliš vzdáleného od Bradavic odjel na přání svých zaměstnavatelů, kteří doufali, že se mu podaří získat důvěru té staré a paranoidní Smithové. Aberfeldy patřilo k těm sídlům, kde kouzelníci žili společně s mudly, samozřejmě při důsledném dodržování zákona o utajení. Hepziba Smithová žila na okraji města, v domě, který na první pohled vypadal jako obyčejná mudlovská vila. A ačkoli byla potomkem dvou bohatých a čistokrevných rodin, žila velmi obyčejným, až mudlovským způsobem života. Do jejího domu se nedalo přemístit, nebyl napojen na letaxovou síť. Ona sama trávila většinu svého času péčí o růže na své zahradě a chodila všude pěšky. Dokonce měla mezi mudly i přátele, což rozhodně nechápal. Nikdy však nikoho nezvala k sobě domů. A dům měla kupodivu velmi dobře zabezpečen, což pro něj nyní sice už nepředstavovalo žádnou překážku, ale dostat se tam násilím by pro jeho plány nestačilo.
Bylo mu od počátku jasné, že pokud se k ní chce přiblížit, pokud má získat to, pro co sem byl poslán, a snad i něco navíc, musí jej sama pozvat. A aby jej pozvala, musel předstírat pokud možno podobný způsob života, jaký vedla ona sama. Její zvyky znal brzy dokonale, věděl, kdy chodí na své pravidelné procházky, a nebyl problém ji začít náhodně potkávat. A jeho snaha záhy přinesla ovoce.
Dnes k ní byl opět pozvaný, už ani nevěděl pokolikáté. Šel k ní pěšky, jak si navykl, po cestě kolem řeky, mířil na skryté místo u slepého ramene řeky Tay, kde rostly zdivočelé růže. Byl si jist, že ta stará čarodějnice ocení, když jí kytici přinese. Ne, přeměněné růže nikdy nevoněly tak, jako skutečné. A Smithová byla znalkyně, ta by to poznala. Došel k palouku u řeky skryté za neprostupnou hradbou vrb, ostružiní a nejrůznějšího křoví, neverbálním kouzlem si připravil kytici, zmenšenou ji strčil do kapsy a vydal se zpět na cestu. Pak pokračoval podél řeky k vile, kam byl pozván.
Nešel dlouho, když ji uviděl. Dívku s ohnivými vlasy, mléčnou pletí a nádhernými rty.
A ona uviděla jeho, zůstala stát jak zkamenělá.
Bylo to, jako by do něj udeřil blesk, na chvíli téměř přestal dýchat. Nemohl od ní odtrhnout pohled, nebyl schopný nic říct. Jen se díval. Na ni, na její oči, na rozepnutý horní knoflíček bílé halenky, na její rty svou barvou připomínající růže, které natrhal pro paní Smithovou.
Dívka se usmála, a v tu chvíli se mu zdála ještě krásnější. On zůstal vážný, jen ji upřeně pozoroval. Spalovala jej touha, silnější, než kdy ke kterékoli dívce či ženě cítil. Vykročil k ní, chtěl ji sevřít v náruči, chtěl si ji vzít, hned teď a tady, a ona se po krátkém zaváhání dala na ústup.
"Počkej," zaprosil, přestože si slíbil, že nikdy už o nic prosit nebude.
Ale ona couvala pomalu dál a po chvíli se otočila a dala na útěk.
Mohl ji chytit, mohl cokoli. Ale neudělal to. Věděl, že chce víc. Chtěl ji získat. Ovládnout. Chtěl, aby byla jeho déle než jeden prchavý okamžik. Chtěl v jejích očích vidět touhu a oddanost, jejichž příslib již zahlédl. A nepochyboval o tom, že jeho bude. Dobrovolně.
Ostatně, teď měl jiné povinnosti.



Otevřel si branku vedoucí do předzahrádky obehnané živým plotem a jistým krokem došel k zeleně natřeným dveřím. Zatáhl za šňůru starodávného domovního zvonku a po chvíli uslyšel šramot, pak hluk způsobený pravděpodobně pádem nějakého haraburdí, jímž byl dům Hepziby Smithové přeplněn. Dveře se otevřely a skřítka, starší snad než její paní, jej vedla do nevkusné a neuvěřitelně přeplácané místnosti, kterou paní domu považovala za salón.
"Přinesl jsem vám květiny," řekl tiše a zmenšené zdivočelé růže mu vklouzly do dlaně a zvětšily se do původní velikosti. Celou místnost rozvoněly a on si znovu vzpomněl na tu dívku. Musí ji najít. A najde ji, samozřejmě, hned zítra. Nebo ještě dnes, vždyť se tu nezdrží příliš dlouho.
"To jste neměl, vy zlobivý chlapče!" vypískla stařena a dala růže do vázy, kterou si již připravila.
Tom se na ni díval v uctivém lehkém předklonu. Nijak nedával najevo, jak se mu hnusí její rozteklé tělo, jehož tloušťka byla zdůrazněna lesklým a zářivě růžovým hábitem, jak mu připadá směšná její zrzavá paruka, vyčesaná snad do půlmetrové výše, jak pohrdá jejím přehnaným a nevkusným líčením, jímž dává najevo, že v ní probouzí pocity, které u tak staré ženy byly nepřístojné. Důležité bylo jen jedno: Získal její důvěru. Lehce se usmál a sledoval, jak se jí rozlil po tváři rozechvělý úsměv, jako by byla mladá dívenka na svém prvním dostaveníčku.
Samozřejmě, že to bylo dobře. Projevila slabost, a je jen její chybou, pokud toho využije.
Švitořila jako malé děvčátko, a on se na její bezvýznamné tlachání soustředil jen stěží, protože nemohl nemyslet na tu dívku.
"Poslužte si, Tome," vyzvala jej Hepziba a on téměř zatřásl hlavou, jak se snažil vyhnat tu dívku ze své mysli. Co se to s ním děje?! Je snad posedlý? Uhranula jej, téměř tu dívku se rty barvy růží, které tak nepřístojně voněly vedle něj, začal nenávidět. A svou hostitelku opět nevnímal, jen zaznamenal její afektovaný škleb, který snad považovala za úsměv.
"No tak, jakoupak výmluvu k návštěvě jste si našel tentokrát?" zamrkala na něj jako patnáctileté děvče, a Tomovi se udělalo špatně. Podíval se na portrét dívky v růžových šatech pod prsy staženými zlatou stužkou, s rezavými lokýnkami. Usmívala se. A byla hezká, vlastně dokonce krásná. To byla jeho hostitelka. Kdysi. A teď… Jak se může z něčeho tak krásného stát tohle? Bude jednou taková i ta dívka od řeky Tay? Zaháněl tu myšlenku, co se to s ním jen děje? Nikdy se mu nic takového nestalo.
"Pan Burkes by rád zvýšil sumu, kterou nabízí za to brnění skřetí výroby," podařilo se mu vrátit zpět do reality. "Pět set galeonů. Vzkazuje, že to je víc než přiměřená -"
"No tak, no tak, ne tak rychle," přerušila jej ta ženská. Přerušila! Nedal samozřejmě nic najevo, jen naklonil hlavu, aby zdůraznil, že jí soustředěně naslouchá. "Nebo si budu myslet, že jste přišel jen kvůli mým cetkám!" Našpulila rty a Tomovi v tu chvíli připomínala rozmazlené děcko, jímž svým způsobem byla. Staré, tlusté a ohyzdné děcko.
"Kvůli nim mě sem posílají," odpověděl klidně. "Jsem jen ubohý prodavač, madam, který musí plnit příkazy. Pan Burkes chce, abych se zeptal -"
"Ale prosím vás, pan Burkes!" přerušila jej znovu Hepziba a on zatnul zuby, ona si toho však očividně nevšimla. "Chtěla bych vám ukázat něco, co jsem panu Burkesovi nikdy neukázala! Dokážete zachovat tajemství, Tome?"
Zpozorněl. Tak snad, konečně… Věděl, že se zde najdou cennější věci než brnění. Zvěsti o pokladech madam Smithové se donesly i k němu, a některé byly dost fantastické. I když poslední dobou o jejich pravdivosti začínal pochybovat. Naklonil se mimoděk blíž, aby mu neuniklo jediné slovo.
"Slíbíte mi, že mu nepovíte, co mám? Kdyby věděl, co jsem vám ukázala, do smrti by mi nedal pokoj, a já to nikdy neprodám, ani panu Burkesovi, ani nikomu jinému! Ale vy, Tome, vy dokážete ocenit, jakou to má historickou hodnotu, a ne jenom to, kolik by za to bylo galeonů…"
"S radostí si prohlédnu cokoli, co je mi slečna Hepziba ochotna ukázat," snažil se nedat najevo vzrušení z toho, že se konečně dostává ke svému cíli. Snad. Stará žena se koketně zahihňala a Tom si řekl, že pokud mu dneska neukáže nic cenného, svůj úkol vzdá. Ta žena byla urážkou čisté čarodějnické krve.
"Nařídila jsem Hokey, aby mi to připravila … kde jsi, Hokey? Chci panu Raddleovi ukázat náš nejvzácnější poklad … nebo přines rovnou oba, když už tam půjdeš…"
Za chvíli se objevily dvě kožené kazety ležící na sobě. Tom z nich nemohl spustit oči. Skřítce, která se s nimi po přeplácaném salónu umně pohybovala, nevěnoval ani pohled. Nevnímal ani Hepzibin vzrušený hlas, když se víko kazety otevřelo a uviděl malý zlatý šálek starodávného tvaru. Mohl by to být ten šálek? Skutečně se v rodině mohlo dochovat něco po Helze z Mrzimoru, jak doufal?
"Jestlipak tušíte, co to je, Tome? Jen to vezměte do ruky a pořádně si to prohlédněte!" šeptala nadšeně Hepziba. Natáhl ruku a šálek opatrně uchopil. Skutečně. Byl tam její znak.
"Jezevec," snažil se říct co nejlhostejněji, když si povšimnul pozorného pohledu hostitelky. "Takže to patřilo…" zvedl obočí a podíval se tázavě na hostitelku.
"Helze z Mrzimoru, jak sám moc dobře víte, vy můj malý chytráčku!" nevydržela Hepziba mlčet a neklidně si poposedla. Naklonila se k němu a štípla ho do tváře jako malé dítě. Už za tohle by si zasloužila zemřít, své pocity však najevo nijak nedal. Nadšení ženy nic nekalilo, drmolila jak mrzimorská prvačka: "Neříkala jsem vám, že patřila k mým dávným prapředkům? Tenhle šálek se v naší rodině už léta letoucí předává…"
Dál ji neposlouchal. Drží v ruce něco, co patřilo jednomu ze zakladatelů. Co na tom, že šlo o patronku té nejméně důležité koleje! Byla to Zakladatelka. A tato věc, tento poklad, byl vhodným pro to, co zamýšlel už dávno. Jistě, mohl použít jakýkoli předmět, jak už ostatně jednou učinil. Ale spojit tak vzácnou substanci, jíž je jeho duše, s něčím obyčejným, bylo tak nedůstojné! Nebyl obyčejný, a jeho duše si zasloužila něco mimořádného. Svíral šálek v ruce. Bude jeho. Stejně jako ta dívka. Zarazil se. Proč zas na ni myslí, a v takové chvíli! To nebylo přirozené. Musela jej očarovat. Ovládla jej. Jinak se to vysvětlit nedalo.
Ze zamyšlení jej vytrhla Hepziba, která opatrně uchopila šálek a uložila jej zpět do sametem vyloženého pouzdra. V tu chvíli k ní pocítil záblesk nenávisti - brala si něco, co již začal považovat za své. Hned se však ovládnul, a když jeho hostitelka zvedla pohled, už se zase klidně usmíval.
"No prosím," protáhla spokojeně, očividně si ničeho nevšimla. "Kdepak je Hokey? Á, tady jsi - dej to pryč, Hokey."
Nemohl odtrhnout pohled od mizící schránky. Bude jeho. Brzy. Jeho pozornost však záhy přitáhl zvuk otevírající se druhé, menší kazety.
"Myslím, že tohle oceníte ještě víc, Tome," zašeptala Hepziba. "Nakloňte se trochu blíž, chlapče, abyste líp viděl… Že tuhle věcičku vlastním, o tom Burkes samozřejmě ví, koupila jsem ji totiž od něj a troufám si tvrdit, že až tu nebudu, moc rád by ji zase získal zpátky…"
Vytáhla ozdobnou sponu a kazetu otevřela. A před Tomem se objevil masivní zlatý medailónek. Může to být on? Kde by se ale vzala u téhle ostudy kouzelníků vzácná památka předávaná v rodině jeho matky? Památka, která měla patřit jemu? Možná to Burkes věděl. Ale pro něj to bylo překvapení. Bez vyzvání jej uchopil a prohlížel si jej.
"Zmijozelova značka," řekl spíše pro sebe, když zahlédl charakteristické zmijozelské S. V uších mu hučelo. Byl to on. Medailón jeho předka. Zpět ho přitáhla věta, při které se málem neovládnul:
"…od nějaké otrhané ženštiny, která ho nejspíš někde ukradla, a o jeho pravé hodnotě neměla sebemenší ponětí. Vsadím se, že jí za něj Burkes zaplatil jen nějaký žebrácký groš, ale tak to chodí…"
Přestal ji vnímat. Musel na chvíli zavřít oči, jak prudká nenávist jej zaplavila. Jeho matka ho musela prodat v nouzi. Za žebrácký groš. A potom umřela. Kdyby jí zaplatil řádnou cenu, přežila by? Na tom samozřejmě nezáleželo, protože umřela především proto, že byla slabá, ale je očividné, že ta koupě byla neplatná, protože ji podvedli. Ten medailón mu patřil nejen právem vznešené krve. Prsty sevřel, nechtěl ho vrátit. Tahle parodie čarodějky na něj neměla nejmenší právo. A přesto jej pustil, když ucítil na své ruce její. Dnes ne. Viděli ho jít k ní. A musí ho vidět i od živé Smithové odejít.
"Tak jste to tedy viděl, drahoušku Tome, a doufám, že jste si to užil!" zasmála se nadšeně, ale její úsměv pohasl. "Je vám dobře, drahoušku?"
"Ale ano," ujistil ji tiše a snažil se ovládnout své pocity. Udělal chybu, vyplašil ji. "Samozřejmě, že mi je dobře."
"Měla jsem dojem - ale to byl nejspíš jen nějaký světelný klam -" Hepziba se zadrhla a z jejího vystrašeného pohledu poznal, že ji neuklidnil. "Tumáš, Hokey," podala rychle skřítce kazetu, "všechno to odnes a zase zavři … použij obvyklá zaklínadla…"
Když skřítka odešla, obrátila se k němu se zřetelnou obavou v hlase: "Asi jste už na odchodu, Tome? Předpokládám, že vás vaše povinnosti volají zpět do Londýna."
"Abych řekl pravdu, tak ne," řekl tiše.
"Ovšem já odjíždím za sestřenicí do Perthu. Zítra," namítla rychle. Až příliš rychle. Musí získat zpět její důvěru. Nebo ji zabít hned. Ale je skutečně už dost silný, aby riskoval vše? Ukryje se, jistě, ale musí to provést tak, aby na něj pokud možno nepřišli. A k tomu se Avada nehodí. Ne, musí se pokusit ji zdržet. Na mysli mu opět vytanula tvář té dívky. Ale tentokrát ji nezaháněl. Byla to možnost, jak vysvětlit své zvláštní chování.
"Skutečně musíte odjet, madam?" zeptal se co nejzkroušeněji. "Potřeboval bych s vámi hovořit v jedné záležitosti."
"Už jsem řekla, že mě nepřesvědčíte," zavrtěla rezolutně hlavou. "To brnění panu Burkesovi neprodám. A nyní vás již nechci zdržovat," vstala.
Vstal také a vydal se ke dveřím. Tam se zastavil a smutně se usmál. "Je to soukromá záležitost, madam. Ale pokud se na mě zlobíte… Nemůžu vás s tím obtěžovat. Jen … musím se vám omluvit, že jsem byl dnes myšlenkami poněkud mimo, ale nemůžu na ni přestat myslet."
Hepziba zpozorněla, a Tom jen stěží potlačil záblesk uspokojení.
"Připadal jste mi dnes nějaký … jiný," přikývla. "Nenapadlo mě, že je to kvůli dívce. Ale mohlo mě to napadnout. Muž jako vy…" Konečně se usmála.
"Bylo to jako blesk. Podívala se na mě a nemohl jsem od ní odtrhnout oči…" začal tiše a vlastně ani nelhal.
"Posaďte se ještě, drahoušku Tome," řekla už svým obvyklým přeslazeným hlasem a posadila se do svého oblíbeného křesla. "Vy jste se zamiloval! To je tak sladké!"
Zatnul pěsti, aby se ovládnul. Není zamilovaný! Je to jen záminka, jen způsob, jak se dostat k tomu, co mu patřilo.
"Kdo je ta šťastná? V Aberfeldy znám několik krásných dívek, které by se k vám hodily, Tome!" vzrušeně si poposedla.
"Neznám její jméno. Viděl jsem ji u řeky."
"Tak mi ji popište! Určitě vám budu schopná pomoci! Víte, že jsem už dala dohromady několik šťastných párů? Pan a paní Petersonovi už mají dokonce čtyři krásné děti!"
Z té představy se mu udělalo špatně. Žádná paní Raddleová nebude. Rozhodně si nemínil nikoho pouštět tak blízko. A nemíní mít u sebe ženu, z které se stane tohle, podíval se na svou hostitelku.
"Má vlasy barvy červánků, dlouhé pod ramena," začal tiše popisovat obraz, který měl opět před očima. "Klenuté obočí, krásné oči, hnědé, myslím. Pleť má bílou, jemnou jako porcelán, obličej oválný, klasický. Dokonalý. A výrazné rty. Nádherné, téměř ve tvaru srdce. Je docela malé postavy, jemná, štíhlá… Vypadá jak růže. Jak divoká růže," vzal do ruky jednu z květin, které své hostitelce dnes přinesl.
"Vy jste básník, můj sladký Tome," zatleskala Hepziba tlustýma ručkama. "Ach, dojal jste mě. A vím už, kdo by to mohl být. Elisa Dayová, dcera obchodníka s vlnou. Je vdovec, jeho žena byla moje vzdálená příbuzná."
"Takže je čarodějka smíšené krve," prohodil ledabyle.
"Čarodějka?" zasmála se rozverně Hepziba. "Ne, Hazel nebyla čarodějka. Proč by si taky brala mudlovského obchodníka, ne? Vám to snad můžu říct, ale je to rodinné tajemství, nikomu ani muk!" položila si prst před ústa, "moje prababička byla mudla," zašeptala. "Nebožka Hazel neměla ani kapku kouzelnické krve, alespoň pokud vím. Ale měla vždy kouzelnou zahradu, některé růže mám od ní. Chcete se na ně podívat, Tome?"
"Rád, ale dnes už budu opravdu muset jít," zavrtěl hlavou.
"Jistě, jistě, to chápu. Ach, to mládí…" zasnila se Hepziba. "Je krásné být zamilovaný… Jestli chcete, pozvu ji na čaj. Ale napřed si ji běžte zítra nenápadně omrknout, jestli je to skutečně ta vaše kráska od řeky! Bydlí kousek odtud, na Kenmore Street, to je ta cesta vedoucí do města. Nemůžete ten dům minout, patrový kamenný dům se sedlovou břidlicovou střechou a červenými okapy. Od cesty je oddělený nádhernou zahradou. Ale dovnitř nechoďte," zahrozila tlustým ukazováčkem, "pan Day odjel za obchody, vrací se až popozítří. Pokud to je ona, pozvu vás všechny na čaj. Jen už se netrapte! Vše se dá vyřešit! Všechno mi přijdete povědět, slibte mi to, Tome!"



Tamtéž, den druhý

Ten dům na Kenmore Street nevyhledal. Nechtěl ji vidět. Snažil se na ni zapomenout, nemyslet na ni. Téměř přesvědčil sám sebe, že ji nenávidí - a měl důvod ji nenávidět, protože Elisa Dayová byla mudla. A přesto Elisa Dayová ovládla jeho mysl. Byl si téměř jist, že musí být čarodějka, jak by mudla mohla být tak dokonalá? A pokud nebyla čarodějka, jak jej mohla očarovat?
A očarovat jej musela, protože ať šel kamkoli, zjistil, že jeho kroky míří na Kenmore Street. Prošel kolem toho domu. Obyčejného domu. Mudlovského domu. Je to dcera mudlovského obchodníka, ohrnul rty, když se k němu vrátil a zastavil se před ním. A v okně ji uviděl. Okamžitě ji poznal, a přestože je dělilo několik metrů, viděl, jak se zarazila. Stála jako uhranutá. Stejně jako on.
A pak, jako by jeho ruku vedla cizí vůle, vzal pomalu za ozdobnou kliku zahradní branky.



Stála u okna, nedokázala od něj odejít, přestože si uvědomovala, že slušná dívka se takto nechová. Byla si jistá, že ji pozoruje. Ten mladík ji znepokojoval, ani nevěděla proč. Slušný, v obleku, který byl nepochybně šitý na míru u dobrého krejčího, vypadal elegantně a uhlazeně. Působil jako právník nebo možná obchodník, snad jen ty vlasy měl delší, než bylo zvykem. Srdce jí bušilo, stejně jako včera, když jej poprvé potkala.
A pak viděla, jak otevřel branku jejich zahrady. Od domu jej dělilo jen několik kroků. Rychle se rozeběhla ke dveřím pokoje, musí se zamknout, přece jej nemůže pustit dál! Může být nebezpečný, a i kdyby nebyl, tohle se zkrátka nedělá! Vždyť ho vůbec nezná! Otočila klíčem ve chvíli, kdy uslyšela, jak se domovní dveře otevírají a neznámý se sebejistě blíží k jejímu pokoji.
Držela se klíče jako poslední záchrany, když zaklepal na dveře jejího pokoje. A pak, aniž by přemýšlela, co a proč dělá, jej potichu otočila zpět.


Tamtéž; den třetí

Stál na břehu řeky a zamračeně se díval do kalného proudu. Myslel si, že to pomůže, že uhasí tu spalující touhu, když si ji vezme. Nepomohlo to. Utrhnul růži a sevřel ji zuřivě v dlani. Píchnul se o trny, ale to nevnímal, jen drtil jemné okvětní plátky květiny, kterou nenáviděl. Proč se jí nemohl zbavit? Dokonce i teď, když se měl připravovat na to, co se chystá udělat zítra, až konečně naposledy uvidí tu příšernou Smithovou, se nemohl zbavit myšlenek na ni. Posedla jej, byla to posedlost.
Byla jeho slabostí. A on nechtěl být slabý, rozhodl se, že nikdy nebude slabý. Ovládala jej, vždyť téměř vážně začal uvažovat o tom, že z ní udělá svou ženu! Z mudly! Jako by nebylo dost, že sám nebyl z čistokrevné rodiny, což naštěstí nikdo neví, ale pokud by měl mudlovskou ženu? Jak se dostal tak daleko, když ještě včera odmítal celou tu hloupou myšlenku na manželství? A to si v té době myslel, že je čarodějka!
Nenáviděl ji, tak moc ji nenáviděl. Zahodil rozmačkanou růži a utrhnul novou. Krásnou a něžnou.
A v tu chvíli se rozhodl.



Tentokrát nestála u okna. Díval se na ten dům v opuštěné ulici a přemýšlel, jak může být tak neopatrná. Včera se dostal dovnitř, aniž by použil jakákoli kouzla. Stejně tak se mohl dostat dovnitř jakýkoli špinavý mudla. Šel dál, otevřel vstupní dveře, jako včera. Dům byl tichý a on se vydal téměř najisto napravo do pokoje, kde se včera milovali.
Tentokrát nezamykala a tentokrát neklepal. Otevřel dveře a uviděl ji. Seděla schoulená na posteli, ještě v bílé noční košili. Její oči byly červené. Její pohled byl nejistý. Pohled ptáčete, pohled dítěte, které se stalo příliš náhle ženou.
Došel až k ní a posadil se vedle ní. Podal jí mlčky růži a ona si ji vzala. Přivoněla k ní.
"Jsi smutná," řekl tiše a vzal ji za ruku.
Nadechla se, jako by chtěla něco říct, pak pro sebe zavrtěla hlavou a mlčela.
"Vím, co chceš říct. Že tohle neděláš. Že mě neznáš. Že nejsi laciná dívka. Já to přece vím, Rose."
"Jsem Elisa," špitla.
"I to vím," políbil ji. Nejdřív něžně, ale jak ucítil její vůni, nedokázal se ovládnout, jeho polibek se stal naléhavým, pevně ji k sobě přitisknul.
Po chvíli se vymanila. Opět zavrtěla hlavou. "Proč?"
"Proč jsem tu?"
Přikývla.
"Nevím," odpověděl kupodivu upřímně. "Jen vím, že se tomu nedokážu ubránit."
"Takhle to být nemělo." Znovu zavrtěla hlavou.
"Nepřemýšlej nad tím," díval se na ni a pomalu si svléknul sako, které pečlivě pověsil přes židli. Odhrnul jí pramen vlasů a dlaní přejel nádhernou křivku od spánku až po rameno. Sklonil se k ní, políbil ji na ušní lalůček a zašeptal téměř neslyšně: "Dej se mi, Rose."
Přikývla, a aniž by cokoli řekla, pomalu si začala rozepínat knoflíčky bílé noční košile. Pak si ji téměř obřadně přetáhla přes hlavu a položila se. Nepřikryla se. Tiše ležela a jen rozšířené zorničky a zrychlený dech prozrazovaly, že není tak klidná, jak by to na první pohled mohlo vypadat. Dívala se na něj a on nemohl odvrátit pohled od ní. Dávala se mu. Znovu. Bez ptaní, bez váhání, přestože musela být po včerejšku rozbolavělá. Přestože toho, co se stalo včera, litovala.
Pomalu začal obkreslovat dlaněmi její nahé tělo. Dokonalé tělo nekonečně krásné ženy. Přizpůsobivé a dávající ženy. A on si téměř rozmyslel to, co už se rozhodl udělat.
Ale není jiné volby, nemůže si dovolit být s ní. A nedovolí, aby s ní byl někdo jiný.
Nesmí dopustit, aby se z takové krásy stalo něco tak ošklivého, jako byla Hepziba Smithová. Takové ponížení si ta nádherná bytost nezaslouží.
Začal se svlékat a ona zavřela oči. Mohl by to urychlit kouzlem, ale neudělal to. Každý kus oblečení pečlivě pokládal na židli. Nespěchal, jeho pohyby byly pomalé a vážné.
A pak k ní přilehl a jedním jistým pohybem si vzal to, co bylo jeho.



"Ach Tome, drahoušku, povídejte, máte pro mě nějaké novinky?" Hepziba Smithová nedočkavě poposedla na svém křesle vyloženém krajkovými polštáři a naklonila se téměř až k němu. "Jsem tak nedočkavá. Tak je to ona?"
Zavrtěl mlčky hlavou. "Omlouvám se však. Velmi jsem o svém chování přemýšlel. Nechal jsem se příliš unést. Neměl jsem vás obtěžovat svými soukromými záležitostmi."
"S tím si vůbec nelamte hlavu!" mávnula netrpělivě rukou. "Jste mladý, je normální, že se zamilujete."
"Myslíte, že se může člověk zamilovat, když toho druhého vůbec nezná?" zeptal se tiše a samotného jej překvapilo, že ho odpověď Hepziby zajímá. Přestože není zamilovaný, vždyť jak by se mohl zamilovat do mudly?
"Samozřejmě, že ano! Když já jsem byla mladá… Tedy samozřejmě vše bylo v naprosté počestnosti, ale od první chvíle, když jsem ho potkala, jsem věděla…" oči se jí zamžily a na chvíli se odvrátila. "Omlouvám se, Tome, ale nechci o tom mluvit."
"Vy jste se nevdala," konstatoval. "Proč?"
"Byl to mudla," řekla tiše. "Dokážete si představit, jak se na to dívali moji rodiče. A všimla jsem si, ani vám se nelíbí, že je slečna Dayová mudla, ne, nepopírejte to, já to vlastně chápu! Ale dnes už je jiná doba," dívala se chvíli stranou, potom vytáhla krajkový kapesníček a utřela si oči. "Hokey! Hokey, kde vězíš, přines panu Raddleovi jeho oblíbené koláčky!"
Tom využil chvilkové nepozornosti své hostitelky a do šálku s čajem jí vpravil lektvar, který včera připravil. Zemře přesně za dvacet čtyři hodin. To už bude pryč. A ona se nedozví, co se stalo s Elisou. Nikdo se nic nedozví. Jeho alibi bude dokonalé a pro případ, že by ho snad chtěl někdo s tím vším spojovat, bude bezpečně ukrytý. Pracovat u Borgina a Burkese už ostatně pro své plány nepotřebuje.
Vytáhnul hůlku a zašeptal: "Imperio."


Tamtéž; den čtvrtý

Šla pomalu po pěšině kolem řeky. Měli zde schůzku. Nebyla si jistá, že by tu měla být, ale pak vzdorně pohodila hlavou. Otec by to neschvaloval a věděla, jak pádnou dovede mít ruku, dokonce i nyní, když už jí bylo téměř osmnáct let. Ale teď to bylo jiné než ten první den. Vrátil se. Slíbil jí, že až se vrátí otec, že se s ní seznámí ještě jednou, oficiálně. Do té doby o nich nesmí nikdo vědět, to bylo přirozené. Rozhodně se nechtěla na malém městě, kde byly názory tak zoufale zastaralé, dostat do řečí.
Je její muž. Její první muž a snad i poslední. S ním by mohla prožít celý život. Zavřela zasněně oči a viděla jeho tvář. Byl krásný. Byl chytrý. A byl silný, to cítila nejen v jeho pevném objetí, to nebyla jen síla fyzická. Byl silný svou vůlí, s kterou si ji vzal, s kterou si ji podrobil, vůlí, které nedokázala vzdorovat.
Ta síla byla to, co ji od prvního pohledu znepokojovalo. Ta síla mohla být nebezpečná, o tom nepochybovala. Ale to znamenalo jedno: V jeho náručí bude v bezpečí, protože ji dokáže ochránit před kýmkoli.
A přes to dokázal být i romantický, ta směsice síly, něžnosti a tajemství ji neuvěřitelně přitahovala. Když se jí včera zeptal, jestli chce vidět místo, odkud je ta krásná růže, přikývla. Zeptal se jí, zda jej bude následovat, zda chce být skutečně jeho. A ona přikývla a pak po něm opakovala slib, který chtěl slyšet. I na tom bylo něco znepokojivého, ale obavy hned zahnala - byla to jen slova… slova, která sice myslela vážně, ale jen slova.
Rozhlédla se, zda ji nikdo nevidí, ale v tuto dobu byla cesta ještě opuštěná. Odbočila na malou pěšinu u starého dubu, jak jí řekl. Po několika okamžicích jej uviděla.
Stál mlčky, jen se na ni vážně díval a z jeho pohledu se jí rozbušilo srdce. Kolena se jí téměř podlomila. Usmála se a on se usmál na ni. Měl na sobě bílou košili bez saka a vázanky, rukávy ohrnuté a knoflíčky rozepnuté do rozhalenky. Jeho delší vlasy jí už nevadily, naopak, musela uznat, že v nich vypadá skvěle. Slušelo mu to. Byla zamilovaná, naprosto úplně a šíleně zamilovaná. Slyšela zpěv ptáků a jí se chtělo také zpívat, když ji vzal za ruku a mlčky vedl k řece.
"Tady je to," zastavil se a utrhl růži.
"Je tu krásně," usmála se. "Tak rudé divoké růže jsem ještě neviděla."
"Jsou jen zdivočelé. Ušlechtilé růže, které zplaněly," díval se na ni upřeně.
"A přesto jsou krásné."
"Možná dokonce ještě krásnější," zamumlal.
"Je to zvláštní, v Aberfeldy jsem vyrostla, a tady to neznám," řekla, aby odvrátila rozpaky. A aby pozdržela to, co očekávala, že přijde.
"Je to mimo cestu. Bylo to tu téměř nepřístupné. Musel jsem odstranit ostružiní, aby ses sem dostala."
Vzal ji za ruku, a tělem jí projela neznámá energie. Síla, kterou z něj cítila, přitažlivost, které nedokázala odolat. Zavřela oči a nastavila mu ústa. A on se k ní sklonil a políbil ji. Pak se posadil na zem a stáhnul ji za sebou. Nebránila se. Poslušně následovala jeho pevné ruce a položila se do trávy.
Oči nechala zavřené. Vnímala jen jeho dech, šumění řeky a uklidňující cvrlikání ptáků.
A poslední, co v životě slyšela, byl tichý hlas muže, jehož milovala. Těm slovům nerozuměla, zněly jak píseň. Nebo zaklínadlo ze starých legend, které ji odnášelo dál a dál na cestu, odkud nebylo návratu.


Díval se na ni, jak tam ležela se zavřenýma očima a důvěřivým úsměvem. Byla krásná. A byla šťastná, a tak to musí zůstat. Nezestárne. Nebude trpět bolestí z odloučení. Na svém rozhodnutí nic nezměnil, nebyl pro to důvod. Naopak. Vytáhl z kapsy medailónek, který byl od včerejška konečně opět u svého právoplatného dědice, a začal pomalu a rytmicky pronášet inkantaci, kterou už jednou vyzkoušel.
Její dech byl stále pravidelnější, ležela klidně. Uchopil stříbrný křížek, který ji visel na krku, utrhnul jej a strčil do kapsy. Místo něj na její hruď položil medailón. Stále pokračoval ve starodávných zapovězených verších. Vytáhnul hůlku a znovu zabezpečil okolí. Pak hůlkou namířil na medailón a do druhé ruky vzal kámen.
A dřív, než uhodil, se k ní ještě jednou sklonil. Políbil ji na nádherná ústa, ona se však už nepohnula. Jen tiše oddychovala. Nebude trpět. Zavřel oči a zvedl ruku s kamenem.


Krev stékala a vyhasínající život sytil medailón, z kterého se stával viteál. A on cítil, že jej to rve na kusy. Ta bolest byla téměř nesnesitelná, bylo to mnohem horší než poprvé.
Její tvář byla klidná. Ne, netrpěla. A byla krásná i nyní, byla snad ještě krásnější. Pohladil ji po tváři a rukou mířil níž, loučil se s ní. S její krásou, s její oddaností. S její láskou.
Hůlkou ji odlevitoval do řeky a díval se, jak její tělo pomalu mizí. Sklonil se k hladině a umyl si ruce od krve.
Nelitoval. Každá krása musí zemřít a on ji ušetřil pomalé smrti zaživa. Nezemřela zbytečně. Dala mu svůj život, a v tom medailónu bude kus jí samé. Navždy. Stane se jeho součástí. Bude to silný viteál, mnohem silnější než deník, který vyrobil po smrti té mudlovské šmejdky. Protože zabil vlastníma rukama. Protože zabil krvavou cestou. Protože se mu dala dobrovolně, když složila starou přísahu.
A protože obětoval bytost, ke které cítil víc než ke komukoli jinému.
Nelitoval. Naopak, zbavil se konečně toho zvláštního nepokoje, té posedlosti, která mu kalila rozum a nutila ho chovat se nepředvídatelně. Vyrval ji ze sebe, zbavil se té slabosti.
V srdci měl konečně klid. Ledový a mlčící klid.
Vstal, utrhnul si ještě jednu růži, ani sám nevěděl proč, a přivoněl si k ní. Pak ji upustil na zem a přemístil se.






 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 16. ledna 2015 v 13:14 | Reagovat

Richenzo, konečně jsme se dostali ke kapitolám, které vycházely v době, kdy jsem Bless začala číst. A ještě pár kapitol a budeme tam, kde už jsem četla online. Skoro rok a půl jsi psala čtvrtou knihu a mi stejně dlouhou dobu trvalo, než jsem tě dohnala s obrázky (dobře, ještě jeden ke čtyřce chybí), ale dá se říct, že pátou knihu už můžu ilustrovat víceméně průběžně :-P.
Ale přestanu být nostalgická a vrátím se ke kapitole - protože tato je jedna z mých nejoblíbenějších. A to i přesto, že většinou vyhledávám ty pozitivnější momenty, než tady najdeme. Jenže... ona je opravdu skvěle napsaná. Taková, při které jde člověku mráz po zádech. Taková, kdy přemýšlíš, zda se nemohlo stát, že by se všechno stalo jinak. Jenže, když to začnu domýšlet (Tom se zamiluje natolik, že s Elisou zůstane, vezme si ji, budou spolu šťastní a budou mít kupu dětí), tak i bytostný optimista jako já vidí, že je to totální nesmysl. Ano, umím si představit, že ji rovnou nezabije, ano, dokonce si i umím představit, že s ní zkusí žít (ale předpokládám, že by ji někam unesl a zavřel, ne že by se smířil s životem mezi mudly), ale stejně předpokládám, že by mu po čase buď naprosto zlhostejněla, protože by se jeho posedlost nasytila, nebo by se to nestalo a začal by ji nenávidět. Takže prostě mám pocit, že jinak, než jsi to napsala,  to být nemohlo.
Ještě mě napadá - vůbec si z kánonu nepamatuju, čí smrt Tom použil pro vytvoření viteálu - medailonu. Bylo to tam vůbec?

2 Regi Regi | E-mail | Web | 16. ledna 2015 v 16:57 | Reagovat

Rejčko, na tohle intermezzo jsem se těšila. Na to, až bude u nás v Šupleti. Četla jsem ho ještě v době, kdy jsem   Bless „doháněla“ (někdy loni o tomto čase), a několik dní jsem nedělala nic jiného. Co přesně se událo v které kapitole, mi z té doby velmi splývá, protože jsem je nenasytně četla jednu za druhou. Ale tuhle jsem si zapamatovala. Je překrásně napsaná… Mám z ní husí kůži. Je z ní cítit, že pro Toma Raddlea není žádná naděje. Vždycky tvrdím, že i když neexistuje dobré řešení, dá se vybrat alespoň to nejméně špatné. Jenže pro Toma  žádné jiné než naprosto špatné východisko neexistuje. Osud mu dopřeje setkání s krásou a láskou a on ji vidí stejně pokřiveně jako všechno ostatní…

3 Richenza Richenza | 17. ledna 2015 v 17:20 | Reagovat

Katty, je to zvláštní představa, že by Tom zvolil jinak... A přece zvolit jinak mohl, a jak píšeš - nemuselo by to vést k příliš lepšímu konci. A přesto si myslím, že až do této chvíle pro něj naděje byla, Regi. Dostal šanci být člověkem, a on se toho lekl, protože v lásce viděl slabost. Jeho pohled byl pokřivený, souhlasím.
Katty, na hp wiki píšou, že pro přeměnu medailónu na viteál zabil neznáméh mudlovského tuláka.

4 KattyV KattyV | Web | 17. ledna 2015 v 18:24 | Reagovat

[3]: Neznámý  mudlovský tulák? To jako fakt?Pro vytvoření viteálu z toho nejvzácnějšího předmětu,který měl? To se mi zdá jako pěkná pitomost. Tvoje verze je o HODNÉ smysluplnější-

5 Richenza Richenza | 17. ledna 2015 v 19:11 | Reagovat

Děkuji :) Taky myslím, že člověk, který mohl vyvolit za viteál cokoli, si dá záležet na tom, aby šlo o předměty dostatečně vzácné, by si dal záležet na tom, aby i ty vraždy byly něčím zvláštní.

6 KattyV KattyV | Web | 17. ledna 2015 v 19:41 | Reagovat

[5]: No právě. Spojit svou vzácnou duši s vraždou někoho, kým totálně pohrdám? To nedává smysl, když si Tom údajně tak potrpěl na symboly.

7 Regi Regi | E-mail | Web | 17. ledna 2015 v 20:30 | Reagovat

[3]: Ta chvíle naděje ale musela být opravdu jen kratičká, protože jak dlouho Tom přemýšlel, že by mohl doopravdy žít ve vztahu? Přemýšlel o tom vůbec? Myslím, že vinou toho pokřiveného pohledu to ani nemohl dokázat. Proto neměl z mého pohledu žádnou naději.

[4]:[5]:[6]: Máte pravdu, holky. Myslím si totéž. Tulák... hm, to nebyl moc promyšlený výrok.

8 Richenza Richenza | 17. ledna 2015 v 23:02 | Reagovat

Mám dojem, že kdyby Joanne věděla, že vznikne wiki a že se v každé maličkosti budou lidi šťourat, dala by si větší pozor. Anebo taky ne. Tohle je ještě relativně maličkost.

Regi, skoro bych řekla, že se mu ta myšlenka v hlavě mihla, ale hned ji zaplašil. Ostatně pomyšlení na vážný vztah děsí i mnohem méně psychopatické jedince. Ale jestli vůbec mohl volit jinak... to je otázka determinismu. Ve světě, kde fungují proroctví samozřejmě je vše určeno - minimálně (můj) Brumbál rozhodně determinista byl. (A kanonický jím musel být taky, pokud netrpěl demencí.) Takže Brumbál by zde nepochybně řekl, že rozhodnutí Toma bylo neodvratným důsledkem celého řetězce příčin, které začaly dávno před jeho narozením... Ale jestli to tak je... Četla jsem nedávno názor, že i pokud by byl determinismus pravdivý, tak se lidská společnost musí chovat, jako by nebyl, protože v opačném případě by její bezpečnostní mechanismy selhaly a společnost by se zhroutila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014