ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola druhá: Black Day

30. ledna 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Vědět, že zlé věci přijdou, udělat maximum, aby na ně člověk byl připravený - nepomáhá. Zlé věci zlými zůstanou. Nejspíš to má co dělat s jejich podstatou."
Alice O'Really

Je léto, od Atlantiku fouká svěží vzduch a v portugalském letovisku se sešli ministři čar a kouzel a nejen oni…

Píseň si pusťte zde



Kapitola druhá: Black Day

I see the world with my eyes open
I see the world through lidless eyes
I see a world that is sick with self-loathing
Nothing in the nothing to mystify

Black day, Black night
Flesh is burnt it's under in the broad daylight
Black day, Black night
And the devil's softly singing through the thick of the fight

I see the world in sinking depression
I see the world in a stinking digression
No chance for heaven we're already in hell
And the devil's taking over at the ring of his bell

Abney Park


Viana do Castelo; 6. července 2012

Setkání ministrů, které na žádost Kingsleyho organizoval portugalský ministr čar a kouzel César Machado, se uskutečnilo ve starém přímořském městečku na severu země v jednom z mudlovských hotelů poblíž moře. Místo setkání portugalští kouzelníci ze speciálních jednotek připravili pečlivě - nebylo možné v v budově ani v jejím nejbližším okolí používat jakoukoli magii, nastavili odhalující kouzla, která by prozradila i dřívější použití kouzel, jako například mnoholičného lektvaru nebo Impéria.
Do poslední chvíle bylo místo setkání tajné, pozvaní se přemísťovali na ministerstvo čar a kouzel v Lisabonu. Až tam jim byla poskytnuta přenášedla do připraveného hotelu ve Viana do Castelo, odkud se až po tělesné prohlídce přesouvali pěšky pod dohledem pracovníků z oddělení, o němž se nemluví, na místo setkání. Každý musel projít i mudlovským bezpečnostním rámem. Lidí, kteří o tomto místě věděli, bylo skutečně jen pár a byli to prověření pracovníci portugalského ministerstva. Na bezpečnostních opatřeních spolupracovalo také několik podřízených Evandruse Virdeeho, těch, kterým osobně nejvíc důvěřoval.
Vše bylo pečlivě připravené. Neponechali nic náhodě. Hotel, jeden z řady prázdninových letovisek lemujících pláž, byl chráněn před jakýmkoli magickým útokem a byl skrytý i před mudlovskýma očima.
A přesto se Evandrus Virdee nemohl ubránit nervozitě. Šlo o hodně - Kingsley se rozhodl odhalit ministrům, o nichž věděli, že nejsou Grindelwaldovi, návrat kouzelníka, který v kouzelnickém i mudlovském světě rozpoutal největší vražedné šílenství v historii lidstva. Bylo to důležité, nepochybně. Vzhledem k tomu, že nemohli vědět, kolik Grindelwaldových lidí na jednotlivá ministerstva, samozřejmě včetně britského, proniklo, a zejména kteří to jsou, nebylo možné použít jinou cestu. A přes všechna bezpečnostní opatření to bylo riziko; Evandrus považoval téměř za jisté, že informace o tom, že se má setkání uskutečnit, jeho datum a to, že jsou pozvaní na portugalské ministerstvo, se ke Grindelwaldovi dostala. A bylo mu jasné, že z toho, které ministry pozvali, mu dojde i to, že vědí. Evropa ještě jeho nebyla, i když v jejím ovládnutí byl mnohem dál, než předpokládal. Ale pořád zůstávalo několik zemí, kde ještě nebyl připraven, alespoň podle toho, co jim řekla Judita Markytánová.
To děvče byl dar z nebes, a samozřejmě nejen proto, že přinesla zpět Arthura a tu Harryho holčičku. To bylo samozřejmě dobře, ani jednomu nepřál nic zlého. Ale ve skutečnosti jejich přežití pro válku nebylo důležité a Evandrus nikdy nebyl přehnaně sentimentální, pokud šlo o profesionální záležitosti. Dal by samozřejmě přednost tomu, kdyby přinesla i nějaké hmatatelné důkazy, ale cenné bylo i to, co věděla, vzpomínky, které ochotně poskytovala. A věděla toho dost, podle všeho jí Grindelwald skutečně důvěřoval. Do jaké mířy však budou ostatní ministři Kingsleymu důvěřovat, závisí na věrohodnosti jejich informátorky. Pokud by zmizela, pokud by ji nemohli sami vyslechnout pod Veritasérem či sami zkusit nitrozpyt, byly by i její vzpomínky méně důvěryhodné, protože všichni vědí, že je možné je upravit. Nepochyboval, že nepřítel udělá vše pro to, aby jí svědčit zabránil nebo aby její tvrzení zpochybnil. Rozhlížel se po konferenční místnosti, narychlo připravené z hotelové jídelny, která se pomalu zaplňovala. Kolik přítomných je ve skutečnosti na druhé straně?
S Kingsleym se ráno rozdělili, on přijel jako doprovod Judity, její bezpečnost byla natolik důležitá, že ji nehodlal svěřit nikomu jinému. Pomáhali mu Hestie Jonesová a Anthony Goldstein. Nenechávali ji ani okamžik o samotě.
Nyní čekali v malé místnosti přiléhající k jídelně, kde se mělo setkání uskutečnit. Stál ve dveřích, připraven nikoho nepustit dovnitř. Hestie stála zády ke zdi s dobrým výhledem z okna i ze dveří, dlaň na rukojeti elektrického paralyzéru, kterým byli vybaveni portugalští i britští bystrozorové, tělo napjaté. Anthony vypadal klidný, polohlasem si s Juditou povídal. Evandrus si s pobavením uvědomil, že s ní snad flirtuje.
"Nic se ti nestane, Judito," ujišťoval ji. "Všechno je perfektně připravené." Vstal a podíval se ven na neuvěřitelně modrou hladinu moře. "Venku je krásně. Škoda, že se nemůžeme jít vykoupat."
"Zapomeň, Anthony," zavrčela Hestie.
"Mám donést ještě sendviče?" ignoroval ji Anthony a otočil se na Juditu. "Nebo trochu džusu…"
"Děkuji. Nic nepotřebuji," odpověděla Judita a skousla si ret. "Je tu horko."
"Jsme v Portugalsku a je červenec," měřila si ji bez úsměvu Hestie. "A ochlazovací kouzla použít nemůžeme."
"Je zapnutá klimatizace, Hestie," pousmál se Anthony. "To je takový mudlovský -"
"Vím, co je klimatizace," přerušila jej Hestie.
"Půjdu říct, aby ji zesílili."
"Zůstaneš tady," zavrtěl hlavou Evandrus. "A nespustíš oči ze slečny Markytánové."
"To nespouští," odfrkla si Hestie. "Ani mu to nemusíš připomínat, Evandrusi."
"Tobě také ne," usmál se Evandrus, aniž by přestal pozorovat již téměř zaplněnou konferenční místnost. Portugalští a britští bystrozorové převlečení za číšníky roznášeli občerstvení, do místnosti přicházeli i bystrozorové z ostatních pozvaných zemí.
"Stoupněte si za mě, slečno Markytánová," pokynul Juditě, "ukážu vám, komu budete dnes čelit. Anthony, postav se vedle mě." Když se dívka postavila za oba muže, skrytá pohledu kohokoli z haly, začal Evandrus potichu vysvětlovat: "Vidíte u dveří toho černovlasého muže v tmavě zeleném hábitu, jak vítá toho šedovlasého muže se zastřiženým vousem? To je náš hostitel, César Machado, hovoří s Luigi Nasatem, italským ministrem. Na toho Itala si dejte pozor, bude se vám chtít dostat do hlavy, a je opravdu dobrý nitrozpytec."
"Nemám, co tajit," odpověděla Judita.
"Možná se ale dostane dál, než byste si přála. Dál, než je skutečně nezbytné."
"S tím jsem počítala, když jsem svolila k nitrozpytu," řekla tiše Judita.
Evandrus přikývnul. "Ta dáma s namodralými vyčesanými vlasy v černém upnutém hábitu se zlatým šátkem je Eponine Beauchampová, francouzská ministryně, mluví se svým tajemníkem."
"Nelíbí se mi."
"Beauchampová nebo její tajemník?"
"Ten muž, mám dojem, že jsem ho už někdy viděla."
"Někoho dalšího v místnosti?"
Judita zavrtěla hlavou. "Myslím, že ne."
"Dobré, že to víme. Nemusíte se ho obávat. Kouzlit nemůže, mudlovské zbraně také nemá. Ale nedovolíme nitrozpyt od něj."
"Můžu se mýlit."
"Vím," odpověděl úsečně Evandrus. A pokračoval s představováním ostatních ministrů. "Jsou tu všichni, kromě Číňanů. Ti svou účast ani nepotvrdili, ani neodmítli. A Kingsley … konečně, tamhle jde, s americkým ministrem."
"Ten muž v havajské košili je americký ministr?" zeptala se nevěřícně Judita. "A ten indián je jeho osobní strážce?" ukázala bradou na starého muže s ostře řezanými rysy, který byl oblečený v tradičním oděvu původních obyvatel Ameriky.
"Ne. Jeho náměstek pro domorodou magii. Indiáni nemusí vzhledem ke svým tradicím dodržovat zákon o utajení. Mají silné zastoupení na americkém ministerstvu, protože v kouzelnické populaci je jich mnohem více než v mudlovské." Očima se s Kingsleym pozdravil, a ten se na něj téměř neznatelně usmál. Za ním vešel i Ewell Figg, osobní strážce Kingsleyho, o kterém už dávno uvažoval, že by jej navrhl za člena Řádu. Jeho tetička ostatně v minulé válce prokázala cenné služby, přestože byla moták.
Oba ministři se vydali k nim.
"Tak tady ji schováváte, Kingsley," usmál se široce Američan a podíval se zvědavě na Juditu. "Děvče, vy jste byla skutečně milenkou toho mladíka, který si říká Gellert Grindelwald?"
Evandrus si všimnul, jak Judita ztuhla, vyměnil si rychlý pohled s Kingsleym, ani jeden z nich však nic neudělal. Nepříjemné dotazy na tělo čekat musela. A je dobře, když zjistí, jak bude Judita reagovat, již nyní, a ne až před celým sálem. Taková malá generálka před nejvýznamnějším z ministrů.
"Nemůžu samozřejmě vědět s jistotou, jestli je skutečně Gellertem Grindelwaldem, i když jsem o tom přesvědčená," řekla dívka nad očekávání klidně. "Ale nemyslím, že to je na tom to nejdůležitější."
"Dobrá odpověď, děvče," zasmál se hřmotně americký ministr. "Ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, drahý Kingsley, že to nebezpečí trochu přeháníš."
"Nemyslím, Howarde. A uvidíme, co budeš říkat, až uvidíš všechny ty vzpomínky. A těch důkazů je samozřejmě víc."
"Jistěže víme, že se něco v Evropě děje. Ale mezi mudly, ne? Nestal jsi se na stará kolena poněkud paranoidní? No tak, Kingsley, je to jen mladík odněkud z nevýznamné země východní Evropy… A ty si myslíš, že dokáže ovládnout svět?"
"Prozatím hodlá ovládnout jen Evropu, ale máš pravdu. Nemyslím si, že se s tím spokojí."
"Řekni, co si o něm myslíš ty, děvče," promluvil indián doposud mlčící za snad až příliš hlučným americkým ministrem.
"Myslím, že není důležité, jestli je skutečným Gellertem Grindelwaldem nebo jen přejal jeho jméno a názory," začala Judita pomalu odpovídat. "Je velmi chytrý. Umí být přesvědčivý. Lidé za ním jdou, protože téměř jakýkoli názor dokáže říct tak, že se s ním nedá nesouhlasit. Své cíle dokáže představit jako logické, lákavé, nebo alespoň jako nejmenší možné zlo. Je to nejzajímavější člověk, kterého jsem potkala. Nejbezohlednější. Nejcílevědomější. A nepřitažlivější," dodala tiše.
"A tedy nejnebezpečnější," přikývnul indián. "Zmínila jste se, že navázal na své dřívější cíle. Hledá stále nesmrtelnost? Jak se vlastně vrátil zpět do mladšího těla?"
"Nevíme přece, že je to on," zaprotestoval americký ministr.
"Musíme počítat s nejhorším," odpověděl bez pohnutí jeho indiánský náměstek a otočil se zpět k Juditě: "Víte, jak se vrátil?"
"Nikdy jsem o tom nepřimýšlela," sklopila dívka hlavu.
Šaman si ji měřil. Po chvíli bez hnutí řekl: "To je škoda. Protože pokud nevíme, jak se vrátil zpět, nemáme jistotu, že se nevrátí opět, až se jej podaří zabít."
"Jsi poněkud napřed, Cheveyo," řekl nesouhlasně americký ministr.
"To se mi někdy stává, Howarde," starý indián se téměř neznatelně pousmál.
"Jak jsme na tom, Evandrusi?" otočil se Kingsley na svého přítele. "Jsou tu už všichni?"
"Ano. Myslím, že bychom měli začít."
"Řeknu to Césarovi. Omluvíte mě?" otočil se k Američanům.
"Jistě, Kingsley, musím se jít ještě pozdravit s Rosamund Anne," pokývnul hlavou směrem k bledé asi třicetileté ženě s rezavými vlasy, hovořící s australským domorodcem opásaným pouze bederní zástěrkou.
"Slečno Markytánová, připravena?" otočil se Evandrus k Juditě, když opět osaměli.
Judita přikývla, pak k němu nervózně zvedla oči a začala rozpačitě: "Snad jen… vím, že je to teď hloupé a už jsem tam byla… jenže… je to určitě jen z té nervozity… a jestli už není čas…"
"Potřebujete na toaletu," pousmál se Evandrus. "V pořádku, na to se musí najít čas vždy," přikývnul a vytáhnul hůlku. "Prosím," nastavil jí galantně paži a ona se ho nervózně chytila. Mohl cítit, že se chvěje. Ret měla rozkousaný do krve. Chápal, že je nervózní - bude čelit nejen pozornosti a nepříjemným otázkám, narušení své intimity, ale pravděpodobně i více či méně otevřenému odsouzení. Za nimi následovali Hestie s Anthonym, vyhlížejíce jakékoli známky ohrožení.
"Hestie, běž napřed, ať tam nevtrhneme nevhod," pokynul Evandrus bystrozorce před dámskými toaletami.
Hestie vešla dovnitř s paralyzérem připraveným, přesto skrytým před pohledy v kapse. Po chvíli se vrátila. "Je tam prázdno. Myslím, že můžete počkat přede dveřmi."
"Zkontroluji to také," řekl Evandrus a vešel dovnitř. Rozhlížel se ve stísněném prostoru, nikde nebylo nic podezřelého. "Tyhle dveře nebyly zamknuté," sáhnul na kliku.
"Je to úklidový kumbál. Vždyť jsme jej už kontrolovali! Jen košťata a hadry. Evandrusi, jde se jen vyčůrat! A už tu byla dneska dvakrát!" protočila oči Hestie.
Evandrus jen přikývnul, možná byl skutečně příliš podezíravý. Ale upozornění Judity na to, že tajemník francouzské ministryně může být Grindelwaldův člověk, jej znervóznilo, přestože nepřekvapilo.
"Anthony," vyšel před dveře. "Budeš hlídat před těmito dveřmi," ukázal na úklidový kumbál. "Hestie, ty půjdeš se slečnou Markytánovou dovnitř."
"Dovnitř? Myslíš do kabiny?" zeptala se nevěřícně bystrozorka. "To snad ne! Čekáš, že někdo vyleze ze záchoda? Vždyť tu nefunguje magie!"
"Už jsme to jednou řešili, Hestie. Dovnitř. Já budu hlídat zvenku. Na místa."
"Rozkaz. Akce čůrání zahájena," zadeklamovala Hestie.
Evandrus osaměl na chodbě před dámskými toaletami. Ruku měl na paralyzéru skrytém v kapse a pozorně se rozhlížel po okolí. Byl klid. Možná má Hestie pravdu, dělá akci i z návštěvy toalety v hlídaném a prověřeném místě. Navíc tam už několikrát byli, mohli se obávat jedině toho, kdyby někdo mezi prověřenými strážci, kteří byli ozbrojeni mudlovskými paralyzéry, patřil k druhé straně. To samozřejmě vyloučit s naprostou jistotou bylo nemožné, ale co by zmohl jeden útočník na tři?
Mohly uplynout dvě či tři minuty, když zevnitř zaslechl dvě tlumené rány. Rozhlédl se kolem sebe, chodba byla opuštěná. Otevřel dveře toalety. Anthony ležel obličejem v kaluži krve. Podle všeho vlastní krve. Nehýbal se. V otevřené kabince ležela zhroucená Hestie s tváří znetvořenou výstřelem zblízka.
A Judita Markytánová zmizela.
Zaklel a snažil se zjistit, kde může být. Nikde žádná úniková cesta - okno tu nebylo, kabinky byly prázdné. Znovu sáhnul po dveřích úklidového kumbálu. Tentokrát byly otevřené. A vevnitř byl tunel, který se únoscům nepodařilo zakrýt, nebo se tím jen jednoduše nehodlali zdržovat, když uslyšeli, že vešel dovnitř.
Okamžik zaváhal - má se vydat za nimi, nebo má varovat Kingsleyho? Pak se rozhodl. Nezdálo se, že by mohlo ministrům hrozit jakékoli nebezpečí. Jeho úkolem bylo hlídat Juditu, a ten úkol musí splnit. Vydal se po žebříku do temné díry.

………………

Budapešť; 6. července 2012, ve stejnou dobu

László Menyhért, policista ze speciálních jednotek z Nyíregyházy, se unaveně vlekl v parném časném odpoledni, zatímco jeho dvě malé dcerky kolem něj radostně cupitaly. Snad ani unavené nebyly, což rozhodně nechápal.
Byl na návštěvě svého bratra v hlavním městě a dnes si udělali dlouho slibovaný výlet do zoologické zahrady. Zítra je čeká den na Markétině ostrově, to snad bude méně náročné. Kdyby jen nebylo takové vedro!
"Tati, tati, ti tuleni krásně skákali! Tati a koupíš mi malého fenka? To je tak krásný pejsek!" vykládala starší Janika. "Má hrozně velký uši! Tati, proč má tak velký uši?"
"Janiko, fenek není pejsek, ale pouštní lištička. Lišky nemůžeš ochočit, jsou divoké. A fenek je určitě hrozně vzácný a drahý. Ale když budeš hodná, mohla bys k narozeninám dostat štěně," usmál se na ni.
"Tamhle mají zmrzlinu, tati, kup mi jahodovou," zatahala ho za rukáv Jólanka.
"Se zmrzlinou nemůžeme do metra," zavrtěl hlavou.
"Tati, já chci taky, prosím, prosím," vykulila na něj oči také Janika. "Sníme to venku, přece nespěcháme, vždyť jsou prázdniny…"
"No dobře," zabručel. Křížovému útoku obou dcerek odolat nedokázal.
Posadili se na lavičku před jezírkem v parku mezi zoologickou zahradou a stanicí metra, a s úlevou natáhl nohy. Ze Széchenyi Fürdő do Határ Út, kde jeho bratr bydlel, bylo sice daleko, museli přestupovat ze žluté trasy na modrou, ale Janika měla pravdu. Nespěchali, děti měly prázdniny a on dovolenou.
Spokojeně se rozhlížel kolem sebe. Byl sluneční den, vše bylo tak v pořádku, jak jen může být o dovolené. Letní ticho náhle přerušilo troubení sirén sanitek, požárních a policejních vozů. Nějaká nehoda, pomyslel si. Pronikavé zvuky sirén však nepřestávaly a po chvíli uslyšel směrem od centra velkou ránu a odněkud ze středu města začal stoupat černý dým. Po chvíli se ozvala další rána, tentokrát z jihu. Ale těch míst bylo více, než slyšel výbuchů.
Lidé se po sobě zmatně dívali, začali vytahovat mobilní telefony, ostatně stejně jako on. Zbytečně zkontroloval zprávy, tak brzy tam samozřejmě nemohlo nic být. Pokusil se dovolat svému bratrovi, telefon však jen oznámil, že ať dělá, co dělá, s volaným číslem jej nemůže spojit. Nedovolal se ani svému nadřízenému.
"Pojďte," vzal za ruce dcerky a vydal se ke stanici metra. Něco se děje. Měl by dcerky co nejrychleji dostat k bratrovi a pak se přihlásit do služby.
Metro právě vyklízeli jeho kolegové z budapešťské policie. Ukázal jednomu z nich svou průkazku speciálních jednotek a zeptal se, co se děje.
"Výbuch v metru. V Centrální tržnici. Několik obytných domů různě po městě. A ten poslední byla nemocnice. Nevím, sakra, co se děje, ale jestli jsi tu s holkama," ukázal bradou v helmě na Janiku a Jólanku, "tak je koukej dostat co nejrychleji mimo Pešť."
V tu chvíli uslyšel další výbuch a vzápětí ještě jeden. Srdce mu sevřela hrůza. Výbuch metra. Možná právě toho, v kterém mohl se svými dcerkami být, pokud by neustoupil jejich naléhání a nekoupil jim zmrzlinu. Co se děje? To vypadalo spíše na válku než na osamělý teroristický útok, a už vůbec ne na náhodné neštěstí.
Ozvala se další rána, tentokrát tak silná, že mu zalehly uši a Janika s Jólankou začaly vyděšeně křičet. Za parkem šlehaly plameny. Z místa, kde stálo oblíbené termální koupaliště i s hotelovým komplexem, kde se včera celý den koupali.
Popadl obě dcerky za ruce a vydal se rychlým krokem, který se za chvíli změnil téměř v běh, od metra, kde vypukl být mezi lidmi zmatek. Došel k jednomu z aut, kam se právě snažil nějaký brýlatý mužíček nacpat své tři děti, legitimoval se mu svou průkazkou a do auta usadil své vlastní holčičky. Zajel na kraj města k samoobsluze, kde nakoupil několik balíků balených vod a plný kufr trvanlivých potravin a vydal se na cestu domů.

…………….

Praha, Pankrác; ve stejnou dobu

Adam Slavík právě odcházel od klienta ve výškové budově bývalého rozhlasu na Pankráci, u nějž vyřešil naprosto banální problém. Samozřejmě by si jej nemuseli vůbec volat, kdyby svým úřednicím poskytli elementární školení počítačové gramotnosti, na druhou stranu by pak přišel o kšeft, a najít zakázky bylo i v této do nedávna výnosné branži čím dál těžší.
Mířil k výtahu, když se ozvala rána a vzápětí další. Vrhnul se k oknu, odkud byl výhled na celou Prahu. Odněkud, kde tušil Hlavní nádraží, se valil hustý černý dým, stejně jako z podhradí Pražského hradu. Téměř ve stejný okamžik uslyšel sirény požárních i policejních vozů a sanitek. A uslyšel další ránu, tentokrát blíž, mnohem blíž, směrem od Všeobecné nemocnice za Nuselským mostem. A další rána, ohlušující tak, že se instinktivně přikrčil. Když se narovnal, viděl na místě nedalekého obchodního centra Arkády jen hustý černý dým smíchaný s prachem. Téměř ho překvapilo, že sklo v druhém nejvyšším patře City Tower vydrželo, nejspíš proto, že to bylo tak vysoko. Spodní však zřejmě ne, protože uslyšel křik lidí vybíhajících na chodbu a ucítil toxický zápach pronikající do budovy z blízkého místa katastrofy. Z kanceláří začali vybíhat další lidé, zmatení a křičící. Napadlo jej, že ať se stalo cokoli, je na místě, které je ideálním dalším cílem, a spolu s nimi rychle běžel k výtahu. Pak si to rozmyslel - výtahy se mohou v takových situacích stát dokonalými pastmi, a začal rychle sbíhat zbývajících dvacet šest pater. Nebyl ostatně sám, s každým patrem počet prchajících lidí narůstal. Když se dostal do patnáctého patra, viděl, že řada prchajících krvácí, nepochybně zraněna od oken vysklených následkem výbuchu. Uslyšel i nářek lidí, někteří z nich museli být zraněni střepy z oken vážně. Zaváhal, měl by jim pomoci. Otočil se proti proudu prchajících a vběhnul do jedné z kanceláří. Pohled, který se mu naskytl, byl jako z katastrofického filmu. Někteří lidé byli v bezvědomí nebo mrtví, všude krev. A ošetřujících zoufale málo, většina lidí místo rychle opouštěla.
"Do prdele," zaklel a tím na sebe upozornil jednu z žen, které neutekly.
"Nestůjte tu jak tvrdé y a zatlačte tady. Dělám tlakový obvaz."
Poslechl ji, přestože bojoval s panickou touhou utéct. Ale tváří v tvář té ženě to nedokázal.
Ven se dostal až po několika hodinách, když se jim podařilo všechny zraněné ošetřit. Byl tu ještě větší zmatek, zvětšovaný tím, že mohli vidět dým valící se z dalších a dalších míst Prahy. Vytáhl mobilní telefon, ale síť zkolabovala, nejspíš z přetížení. Alespoň v to doufal - horší eventualitou by byl útok na mobilní operátory, včetně jejich záloh. Absurdní nápad, který mu najednou už vůbec absurdním nepřipadal.
Přemýšlel, zda se má vydat do své suterénní kanceláře v Karlíně, ale netušil, jak by se tam v rozrůstajícím zmatku a panice dostal. Navíc nebylo vůbec rozumné zůstávat ve velkém městě. Zaklel, že právě dnes nejel autem, a vydal se pěšky směrem z centra.

……………

Londýn; ve stejnou dobu

V prosklené hale nádraží St. Pancras bylo úmorné horko, mnohem horší než venku. Všude posedávali a postávali lidé a ukazatel právě zvýšil zpoždění vlaku na kontinent z patnácti minut na předpokládaných devadesát.
"To je divný, Eurostar odtud vyjíždí, jak může mít zpoždění?" divila se Magdalena.
"Možná něco na trase. Půjdu se zeptat na informace," odpověděl Wolfric.
"Jdu s tebou," zavrtěla hlavou Magdalena. "Mohli bychom pak zajít na jídlo. Za hodinu to v klidu stihneme."
"Dobře," přikývnul Wolfric, udělal nenápadně nadlehčovací kouzlo a popadnul Magdalenin kufr.
Než však došli k informacím, uslyšely zvenku sirény policejních aut a sanitek. Ne však jedné či u kterých si už všichni naučili nevšímat, ale desítek. Nepřetržitý proud znepokojivých zvuků.
Wolfric s Magdalenou se na sebe podívali. "To je něco vážnýho," řekla za oba Magdalena.
Wolfric jen přikývnul. A v tu chvíli uslyšeli zvenku ránu, nepříliš silnou. Wolfric se začal v přeplněné nádražní hale cítit nepříjemně.
"Možná bychom měli vypadnout," navrhnul.
"Proč?" nesouhlasila Magdalena. "Tady se přece nic neděje."
"Nelíbí se mi to. Je tu moc lidí. A nevysvětlili, proč ten vlak nejede."
"Je to jen zpoždění, Wolfricu," zavrtěla hlavou Magdalena. "To je přece normální, že mají vlaky zpoždění."
"Opravdu?" podivil se Wolfric. Možná měla pravdu. Jediný vlak, s kterým měl zkušenost, byl bradavický expres, a ten zpoždění nikdy nemíval. Třeba je to u mudlovských vlaků opravdu normální, v tom se Mai vyznala rozhodně lépe.
V tu chvíli si povšimnul, jak několik mužů v železničních uniformách spolu s několika policisty postupuje halou a lidé spěšně odcházejí k východům. Žádná panika nevypukla, přestože někteří lidé zrychlili ze spěšné chůze do běhu.
"Už věříš, že se něco děje?" zeptal se tiše Mai.
Ta se na něj dívala očima, které nedokázaly uvěřit, že se zlé události nedějí jen v televizních zprávách a katastrofických filmech. U ucha držela telefon. "Nemůžu se dovolat mámě. Vůbec mě to nechce spojit."
V tu chvíli uslyšeli další ránu, tentokrát mnohem blíže. A lidé už nádražní halu neopouštěli přes snahu policistů i železničářů spořádaně, zmatek zesilovaly sirény houkající venku a pláč dětí. A z jižního konce nádražní haly, kde byl vchod do stanice metra, se vyvalily kotouče dýmu a prachu.
"Přemístím nás," řekl a chytil ji za ruku.

…………………


Viana do Castelo; ve stejnou dobu

Podzemní chodba byla dost velká, aby jí mohl se sklopenou hlavou projít. Jak mohli přehlédnout něco tak velkého? Vždyť to tu přeci kontrolovali i jeho lidé! On osobně zrovna tuto část nekontroloval a až bude po všem, zjistí toho budižkničemu, který to měl na starosti, a osobně se postará o jeho propuštění ze služby. Ať si jde dělat třeba zmrzlináře k Fortescueovi, hlupák. Pokud to ovšem nebyl zlý úmysl.
Má šanci je chytit, pouze dokud budou pod půdorysem budovy nebo jejího nejbližšího okolí. Nepochyboval o tom, že Juditu únosce ihned poté přemístí. Postupoval vpřed co nejtišeji a co nejrychleji dokázal. A za chvíli skutečně uslyšel, jak někdo před ním táhne těžké břemeno. To musela být Judita, pravděpodobně omráčená nebo zraněná. Nepředpokládal, že by odešla dobrovolně.
Několika rychlými kroky se dostal až k ní a chytil se jí. A pokusil se přemístit, ačkoli příliš nedoufal, že by se mu to mohlo podařit. Ke svému překvapení se skutečně ocitnul v místnosti oddělení, o němž se nemluví, spolu s omráčenou Juditou a překvapeně se tvářícím hnědovlasým mladíkem, který se podle svého výrazu ihned snažil přemístit dál. Což odtud samozřejmě nešlo - přemístit se dalo pouze sem, do místnosti pod trvalým dohledem portugalských kolegů. K cestě odtud bylo potřeba přenášedlo.
"Impedimenta!" řekl Evandrus rychle.
"Confinar![1]" doplnila jej vzápětí Yara Pereirová, kolegyně, kterou znal již z dřívějších akcí a která zrovna vešla dovnitř. "Co se děje, Evandrusi?" zeptala se bezchybnou angličtinou, když byl únosce bezpečně spoután.
"Postarej se o něj," šťouchnul botou do zajatého muže. "Zabil dva moje nejlepší lidi. Musím se hned vrátit. I s ní," ukázal na Juditu.
"To bychom ji ale měli napřed trochu probrat, ne? Co se jí stalo?"
"Nejspíš paralyzér. Mudlovský," dodal pro jistotu.
"S tím nemám žádné zkušenosti, Evandrusi," zamračila se Yara. "Pošlu pro naši lékouzelnici."
"Na to není čas. Musíme se co nejdřív vrátit," zavrtěl Evandrus hlavou a vytáhnul hůlku. "Rennervate!"
A posilující zaklínadlo skutečně fungovalo, i když důvody Juditiny mdloby byly podle všeho mudlovské. Judita otevřela oči a zmateně se rozhlížela kolem sebe. "Kde to jsem?" podívala se konečně na Evandruse.
"To si povíme potom. Teď se musíme vrátit. Vzpomínáte si?" zeptal se s obavami, protože jej napadlo, jaké následky může použití mudlovského paralyzéru v kombinaci s magií mít. Možná měl přeci jen počkat na tu lékouzelnici.
"Vzpomínám," kývla Judita, pohled už opět naprosto normální. "Čekají nás ministři. Žije Anthony?"
"Je mi líto," zavrtěl Evandrus hlavou. "Yaro, dostaneš nás zpět?"
"Přímo do budovy ne, jen do té vedlejší. Ale vydrž chvilku, musím předat kolegům tenhle dáreček. Nevím, co by si Paulo pomyslel, kdyby přišel z oběda a našel ho tu," usmála se a vyšla z místnosti.

"Hestie Jonesová je také mrtvá, slečno Markytánová," řekl Evandrus tiše.
"Vím," sklopila dívka hlavu.
"Znáte jej?" strčil opět špičkou své boty do zajatce.
Judita zavrtěla hlavou. "To ale nic neznamená. Hierarchie -"
"Takže nepatřil k lidem, s nimiž jste přicházela do styku."
"Evandrusi, můžeme," vešla do kanceláře opět Yara Pereirová a podala oběma ruce.
Přemístili se do hotelu, který stál naproti místu setkání ministrů. Okamžitě se všichni tři rozkašlali, to místo nebylo k poznání. Bylo zde plno dýmu a prachu, podlaha byla pokrytá střepy z vysklených oken.
A naproti nim už žádný hotel nestál.




[1] Spoutání. (port.)



zpět oOo dále

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 11:52 | Reagovat

Tak, a už to začalo. Kingsleyho je mi hrozně líto. A ještě jedné postavy, které jsem si při prvním přečtení před více než rokem vůbec nevšimla, tak malou měla roli: Ewell Figg, osobní strážce Kingsleyho, o kterém už dávno uvažoval, že by jej navrhl za člena Řádu. Jeho tetička ostatně v minulé válce prokázala cenné služby, přestože byla moták.

2 KattyV KattyV | Web | 30. ledna 2015 v 12:15 | Reagovat

Protože jsem tuhle kapitolu četla už několikrát, vynechám tentokrát to, co na mě působilo poprvé - všechny ty hrůzy, které se na nás valí. A zmíním to, co se mě nejvíce dotklo tentokrát - ten letmý nepatrný úsměv, který Kingsley věnoval Evandrusovi. V člověku zatrne, když si uvědomí, že byl poslední.

3 Richenza Richenza | 31. ledna 2015 v 13:29 | Reagovat

Regi, mě také, teď možná ještě víc než tehdy, protože teď, po té době,  jsem schopná číst už jako čtenář. Těch dílčích postav, kterých mi je líto, je tam víc - třeba Howard,americký ministr, a ještě víc jeho indiánský náměstek.

Katty, souhlasím - teď, když to čtu jako čtenář, se mě to také dotklo.

Ještě že to všechno nemá vůbec nic společného ze skutečností...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014