ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

10. Pěkný den

10. února 2015 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE


Pěkný den může skončit všelijak. Nepřipravené, uvolněné může naše hrdiny zlo zasáhnout mnohem účinněji.



10. Pěkný den


Ráno přišlo brzy, stejně studené jako předchozí den. Ulicí se valila chladivá mlha, zahalovala detaily, činila svět neúplný a tajemný. Tak nějak teď chápala Kristýna i svůj život. Děsila se své nevědomosti, celkem přehledný obrázek světa s jasnými pravidly se ukázal neplatný. Tajemno bylo teď reálnější, lákavé, nejisté, nové. Nechá se jím vábit.
Dívala se z okna jídelny, v ruce hrnek se silnou kávou, snažila se docela probrat. Pro dnešní den měl mistr Myslibor nějaké plány, blíž je neprozradil, jen si půjčil Kristýnin telefon a odešel s ním do pracovny.
Vrzly dveře, podívala se, kdo už také vstal. Neville. Usmál se na ni, když zjistil, že tam už je. Vypadal ještě unaveně, s česáním si zřejmě velkou starost nedělal, přesto byl na něj pěkný pohled.
"Ahoj," přivítala ho Kristýna a vydala se k němu. Cestou odložila hrnek na stůl. Potřebovala volné ruce.
S klidnou samozřejmostí ji objal. Po ránu moc pěkně voněl, svěže a malinko exoticky.
"Ahoj! Co, že ještě nespíš?"
"Myslibor si potřeboval půjčit mobil, musela jsem ho vyštrachat. Potom už se mi spát nechtělo," zamumlala mu do trička. Jen neochotně se ho pustila a zvědavě se na něj podívala.
"Co myslíš, že chystá?" zeptala se.
Pokrčil rameny. "Nejspíš bude mluvit s nějakým mudlou," hádal.
Kristýna nebyla o nic moudřejší. "S kým?"
Neville se zatvářil trochu provinile. "Mudlou. Někým, kdo není čaroděj. Jinak by nepoužíval mobil. U nás mají vůbec čarodějové k technice odpor. Tady je to lepší, většinou to s ní umí a využívají docela rádi. Já se to tady taky naučil."
Malinko se od něj odtáhla, tohle ji vážně zaujalo.
"Mudla. Tak to jsem taky. Počítám, že není úplně běžné, aby mudlové kamarádili nebo ehm..chodili s čaroději?"
Neville přikývl. Oddechl si. Nevypadala, že by si tohle dělení brala osobně. Spíš se zdála opravdu zvědavá.
"Počkej, až si dám kafe a pak budu odpovídat na všechny otázky."
Usmála se, povyskočila a rozverně ho líbla na tvář.
"Jsi moc prima, víš to?" řekla a šla mu nalít kávu.
Nechala ho vyprávět, vlastně se moc nemusela ptát. Sám se rozpovídal o škole, o své práci tam, popisoval své skleníky, cítila jeho lásku k tomu místu, k rostlinám. Zmínil i pár profesorů s úctou a laskavostí. Nevrátil se nikdy příliš do minulosti, jistě nemohla po něm chtít příběh celého života, ale něco tam bylo, k čemu se teď nechtěl vracet. Nevyptávala se. Později.
Vyprávění přerušili svým příchodem Luna a Myslibor.


***


V ulicích už se mlha rozplynula, ale u řeky se ještě držela. K vysoké prosklené budově už ale nedosáhla. Roky vzdálená od dávné historie, přesto věkem poznamenaná, tyčící se odvážně nad nedalekou řekou, nepříliš elegantní, účelná. Modrozelená skla mléčně matná, jako slepé oči. Budova Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, moderní sestra té historické v centru města. Jaderná katedra.

Kristýna sledovala mágy stojící pod vstupním schodištěm, na kraťoučkou chvíli váhající, nepatřiční v tomhle ústavy vědy. Neville se na ni zazubil, dobře uhodl, na co myslí.
Vystoupali po schodišti, vešli. Nikdo je nezastavoval, vrátní jen pokývli na pozdrav, zabraní do hovoru. Myslibor sebejistě zatočil vlevo a vedl je prázdnou chodbou až k nejvzdálenějším dveřím. Ticho a prázdnota je nutily jen opatrně našlapovat a nemluvit.
Myslibor zazvonil na starý prasklý zvonek s rozmazanou jmenovkou: RNDr. Jiří Rejk.

Otevřely se dveře, objevil se starší, velice vysoký a hubený bělovlasý muž s chytrýma očima.
Přejel návštěvníky pohledem a usmál se. "Vás tedy přišlo. Tak pojďte dál do mého království."

Vstoupili do menší místnosti vybavené malým konferenčním stolkem, dvěma křesílky, pracovním stolem obloženým roztodivnou směsicí součástek, psacích potřeb, hrnečků od kávy a papírů. V jedné polici v knihovně stálo maličké akvárium absolutně plné vodních rostlin, rybičky nebylo vidět.
Bylo to tu zvláštně cítit, trochu ozónem, nějakými chemikáliemi a kávou.
Kristýna hned začala mít profesora ráda pro jeho tvořivou nepořádnost. Dovedla si představit, že je ve svém oboru výborný a věnuje se mu všemi myšlenkami a na ostatní praktické a přízemní věci už mu nezbývá prostor.

"Sem se nemůžeme vejít, pojďme vedle. Seženu něco na sezení," profesora jednoznačně zaujali, problém s usazením ho plně zaměstnal. Zatím si mohli prohlédnout druhý mnohem větší prostor.
Na neuspořádaně rozmístěných stolcích stálo několik počítačů, ležely zde ohromné setrvačníky, jako dětská hračka vypadající kuličky zavěšené v řadě, různé kádinky a nízké petriho misky s obsahem, který mohl stejně tak být pozůstatkem nějakého pokusu, jako včerejší svačiny. Mnoho dalších věcí nedokázala Kristýna identifikovat.
Mistra Myslibora prostředí nepřekvapilo, jistě tu už někdy byl. Zato Šimon se zdál mírně rozčarován, přejížděl nepořádek pohledem a snažil se tvářit neutrálně, přesto občas nesouhlasně vrtěl hlavou.

Neville se malinko usmíval. Sám měl rád uklizeno, ale tady mu to přišlo patřičné, plné živelnosti. Podíval se na Kristýnu, prohlížela vše se zaujetím a vypadala, jako by se chtěla k těm zvláštním věcem rozeběhnout a vyzkoušet je. Zdálo se, že ji každý nový svět láká.
Profesor zatím dotáhl z vedlejší místnosti obě křesílka, odněkud zpoza vysokých regálů dotlačil otočnou židli na kolečkách, pod věšákem s bílými plášti našel vysokou stoličku a od jednoho stolku dodal rozvrzanou dřevěnou židli.
Spokojeně se potěšil pohledem na úspěšné úlovky a vyzval je, aby se posadili.

Zanechali mu jedno křesílko, profesor teď řešil jiný problém. Hledal dostatek hrnečků na čaj.
V polici mezi množstvím kádinek, lahviček, zkumavek odhaloval různorodou směsici otlučených hrnků, zamračeně je kontroloval a odstavoval na široké umyvadlo.
"Někde jsem jich tu měl víc, tyhle jsou jaksi špinavé." Byl viditelně neochotný je mýt a hledal bez výsledku dál.
Kristýna potlačovala smích, zvlášť když se podívala na Nevilla, který se vesele křenil.
Tahle návštěva stála za to. Doposud netušili, proč je sem Myslibor zavedl, nikdo však nelitoval. Už i většinou vážný Šimon se usmíval.
Kristýna vstala. "Já bych ty hrnky třeba umyla," navrhla profesorovi.
Ten se na ní s úlevou otočil. "To by bylo užitečné, mladá dámo. Já zatím přivedu vodu k varu."
Vytratil se do přední místnosti. Kristýna vypátrala nějaký saponát a dala se do mytí. Otřásala se tichým smíchem. Po dlouhé době se opravdu dobře bavila. Profesor se jí skutečně moc líbil. Bylo příjemné nezabývat se chvíli hrozbou, která zůstávala v pozadí všeho. Škoda, že nemohli přijít ostatní, i oni potřebovali trochu odreagování.

Když bylo pohostinnosti učiněno za dost a před každým stál hrnek kouřícího čaje, usadil se i profesor.
"Tak, co si ode mne žádáš, starý příteli. Dlouho jsme se neviděli. Vynáší ti obchod dobře?" obrátil se na Myslibora.
Ten se na profesora usmál, ale pak zvážněl.
"Obchod je v pořádku. Co mě teď trápí je záležitost mé druhé práce."
Profesor poposedl. "Aha, té tajné, záhadné. A jak ti můžu pomoci."

"Říká ti něco jméno Jaroslav Malý?" zeptal se mistr.

Profesor se zamyslel jen na kraťoučko. "Jistě, student. Chodil na moje přednášky. Divný patron."
Kristýna se podívala na Nevilla. I jemu došel důvod návštěvy. Jen mírně kývl a soustředil se dál na profesora a Myslibora. Byl tu konec lehkomyslnosti.

"Můžeš nám o něm povědět. Zajímá nás. Moc prosím, anglicky."

Profesor přikývl, přehlédl je pohledem, aby zjistil, pro koho je určen cizojazyčný výklad.
"Jistě. Rád něco udělám pro tu vaši organizaci. Tak poslouchejte. Už jsem ho skoro dva semestry neviděl. Ale předtím chodil na přednášky pravidelně, opravdu velmi inteligentní, až nepřirozeně chtivý vědomostí. Byl také na svoje vědomosti hodně pyšný. Špatně snášel kritiku." Zamyšleně se napil a pokračoval.

"Nebavil se s ostatními, ale někdy, když se rozpoutala diskuze během přednášky, se zapojoval až agresivně. Skoro vždy nadhazoval téma podřazenosti nevzdělaných lidí, pohrdal jimi, řekl bych, že je opravdu nesnášel. Jak říkám, podivný. Chápete, že jsem ho neměl moc v lásce. Můj předmět ovšem zvládal výtečně."

"Nestala se mu nějaká nehoda?" zjišťoval Myslibor.

Profesor se na Myslibora zaujatě podíval. "Zvláštní. Opravdu, vloni někdy začátkem roku byl delší dobu mimo, prý uklouzl na náledí, tak nešikovně se uhodil do hlavy, že si přivodil krvácení do mozku."

"Po tom úrazu, nezačal se chovat jinak?" ptal se Myslibor dál.

I tohle profesor potvrdil. "Určitě. Učil se pořád dobře, možná i líp, přicházel s novými a zajímavými teoriemi. Ale jinak byl mimo. Velice často jsem ho přistihl, jak si sám pro sebe něco mumlá, nevnímal, když se na něj mluvilo, utrhoval se na ostatní studenty a několikrát i na mne, vypadal velice unaveně."

"Měl rodinu, nevíš?"

"Ptal jsem se ho na to, často se mi sem snažil vnutit o víkendu něco probírat. Já mám fyziku opravdu rád, ale taky mám rád své volno. Takže jsem ho nabádal, ať si zajede za rodiči, přáteli. Jenže nikoho neměl. Nešťastný případ."
Na profesorovi bylo vidět, že je opravdu zvědavý a rád by se dozvěděl, proč mu kladou takové otázky. Zatím svou zvědavost ovládal. Prohlížel si návštěvníky, snažil se něco vyčíst z jejich výrazů. Viděl jen napětí.

"Nevíte náhodou, kde bydlel?" zeptala se Kristýna. Snad by je mohla tahle informace přivést blíž k Narušiteli. I když s největší pravděpodobností už to místo znali.
Profesor pátral v paměti. Nakonec jen pokrčil rameny.

"Nikdy se o tom nezmínil. Já k němu pochopitelně návštěvu neplánoval. Je mi líto. Ale můžu to zjistit. Jsem rád, že si Myslibor konečně pořídil telefon," otočil se na mistra, "zavolám ti."

"Bohužel, je to telefon téhle mladé dámy. Budu tu informaci čekat. Děkujeme ti. Pomohlo nám to udělat si nějakou představu." Myslibor vstal. Návštěva byla u konce.

"Co provedl?" neodolal profesor a ještě se zeptal.

"Je nebezpečný. Zasahuje do našich věcí. Kdyby se tu objevil, okamžitě mi dej vědět."


***

Doma

Lidé kolem ní procházeli zabraní do své každodennosti, obtěžkáni nákupními taškami, pracovními kabelami, obyčejnými starostmi, blaženě nevědomí. Nikdo si nespojoval devastaci Staroměstské mostecké brány s něčím nepřirozeným, vinili lidské hrubiánství, neúctu k práci, historii. Mnohým to bylo lhostejné, pokračovali ve svých malých životech, spokojení.

Přitom se jim nad hlavami vznášelo nebezpečí, téměř hmatatelné, rozpínavé, smrtící.

Kristýna zastavila na přechodu, nesoustředěně sledovala červeného panáčka, v duchu však viděla rozbité poznamenané sochy světců a panovníků s uráženými tvářemi, roztříštěné vitráže v zdobených oknech. Cítila tu nenávist, s jakou to bylo provedeno, děsila se toho, kým. Podzemní démoni nabírali na síle, odvážili se na jednu z bašt bezpečí. Nezdolali jí, avšak poranili, pošpinili zlobou.

Nastane čas, kdy se ulice stanou bojištěm? Copak dokáže hrstka odhodlaných mágů ochránit celou Prahu? Nejsou úspěšní v pátrání, zachytávají jen vychladlé stopy.

Kristýna zjistila, že promeškala zelenou, donutila se udržet pozornost. Zanechala Myslibora, Nevilla i Šimona opravovat škody na prastaré magické ochraně věže. Opustila místo zraňujícího útoku. Měla se vrátit do Vlašské. V kapse ji však tížil vybitý mobil, spojení s profesorem, světem lidí, mudlů. Zastaví se pro nabíječku, obhlédne svůj byt, vezme si pár věcí, vrátí se na chvilku do ztraceného světa nevědomosti.

Tušila to, už když stoupala po schodech. Nepřirozený chlad pronikající až do kostí, mravenčení v prstech. Plíce jí někdo sevřel, dýchala těžce, a přesto pokračovala nahoru. Dveře jejího bytu kdosi rozsápal ohromnými drápy, zanechal na podlaze barvu a piliny. Křupaly jí pod nohama, když dveře otvírala.

Ještě úplně nevěřila, že je to skutečné. Omámeně procházela chodbou, místo pilin drtila podrážkami střepy zrcadla, v některých větších úlomcích zahlédla kus své strnulé a bledé tváře. Knihovna byla převrácená, knížky rozsypané, malířský stojan rozštípán na třísky, nedokončený obraz ležel potrhaný u jejích nohou. Sklonila se, pohladila poničené plátno, jemný dotek byl skutečný.

Do srdce se jí plíživě vkrádala lítost a strach, probouzela se ze šoku. Procházela pokojem, dotýkala se pozůstatků svého života, s nesmyslnou snahou sbírala rozházené knihy a pokládala je na potlučený stůl. Zvedla i střepy staré lampy, narovnala rozsápané křeslo. Už nebylo přívětivé, nepřítel ho obral o duši, stejně jako vše ostatní. Tady zvítězilo Podzemí, usadila se tu zloba.

Všechno se v ní sevřelo, hrozilo, že se neovladatelně rozpláče, ale rozum byl v pohotovosti, velel jí tohle místo okamžitě opustit. Vycouvala ze dveří, rozeběhla se ze schodů. Zdolala je s krkolomnou rychlostí. Venku u vchodu málem srazila nějakou paní, neomluvila se, pádila ulicí, slzy jí tekly proudem, nemohla se zbavit obrazu zkázy. Jak ji jen našel?
Veselá ranní nálada, špetka optimismu z příjemné návštěvy, obojí bylo rázně smazáno. Bolest je pokaždé silnější než radost. Smích bude pokořen pláčem. Zlo vítězí nad dobrem, ne naopak. Prohrají, semele je síla Pole, přemůže je nenávistný student, vůdce podzemních démonů, to on se bude poslední smát.


***


Neville neklidně přecházel po jídelně ve Vlašské. Srdce měl ještě plné divoké zloby, tisknul ruce v pěst, měl za sebou první boj, střetnutí s prvním démonem. Jeho hůlka nesla ještě v paměti všechna útočná kouzla, jejich hrozivou sílu, hnanou nenávistí k tomu, jenž tak hrozně zasáhl mosteckou věž. Dnešním nevinným ránem začala regulérní válka.
A někde na válečném poli se toulala Kristýna. Měla už být dávno v bezpečí Vlašské, ačkoliv se nepřemisťovala jako mágové. Byla chyba ji nechávat samotnou. Kdekoliv mohla narazit na nebezpečí. Zlobil se na sebe, že byl neopatrný.
Bouchly vchodové dveře, chodbou zaduněly hlasité a rychlé kroky. Neville vyběhl z jídelny a nataženou rukou zabránil Kristýně proběhnout okolo něj. Vypadala hrozně. Sípavě dýchala, obličej měla mokrý od slz a oči naprosto zoufalé. Teprve po chvilce se zdálo, že pořádně vnímá kde je a na koho se dívá.

"Nemůžeme vyhrát, Neville," vzlykla, zhluboka se nadechla, aby další pláč překonala.

"Byla jsem ve svém bytě. Je zničený," mluvila udýchaně a podezřele bezbarvě.

Neville pocítil bodavou bolest, vracely se mu staré vzpomínky, pamatoval na jinou válku, jíž padly za oběť mnohé obyčejné životy. Přesto skončila vítězstvím.

Popadl Kristýnu za ramena, ovládal se, aby ji bolestivě netiskl. Všechen pozůstatek zloby, rozjitřenost z boje z něj vytryskla, mluvil naléhavě: "Můžeme, musíme. Já to už zažil, Kristýno, vím jaké to je, je nepřípustné to vzdávat po první bolesti, první prohře. Vždycky je šance."

Dívala se na jiného Nevilla, vnímala jeho velkou sílu, vetší, než u něj tušila. Cítila i starou bolest, byla slyšet v jeho hlase, vidět v očích. Co jen musel prožít?

"Věřím ti," řekla pevně.

Přitáhl ji k sobě, pevně a kratičce ji objal.

"Musím se vrátit k ostatním. Démonů přibývá. Tenhle dům je bezpečný, zůstaň tu, prosím!"

Přikývla. Ještě se pokusil o úsměv, ale bylo to spíš, jako když vlk vycení zuby. Ano, tenhle Neville mohl být pro démony opravdová hrozba.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 10. února 2015 v 5:47 | Reagovat

Zase mě dostal popis Kristýnina zničeného domova. Je zajímavé, jak je v nás hluboce od dětství zakořeněn ten iracionální pocit, že doma se nám nemůže nic stát. Že jakmile za sebou zavřeme dveře, jsme v bezpečí.
A moc se mi líbí Neville. Mírumilovný člověk, který má nechuť k boji, ale když vidí, že je to nutné, a když se (nerad) rozhodne, je po čertech nebezpečný protivník.

2 KattyV KattyV | Web | 10. února 2015 v 14:10 | Reagovat

Mně se, kromě už zmíněného, líbila návštěva u profesora. Tam bych se určitě cítila jako doma. Vystudovala jsem podobný typ školy, takže si jeho pracovnu i profesora samotného, umím živě představit.

3 ioannina ioannina | 10. února 2015 v 23:01 | Reagovat

Jo, pracovna. Včetně toho (nepřliš přehnaného! i takoví vědci existují, byť je jich málo) detailu s těmi špinavými hrnky a toho (zcela přesného - pan profesor si asi dělal interní seberonické vtípky, kterým mohl rozumět jen on a podobně zasvěcení) s přiváděním vody k varu.

4 mannaz mannaz | E-mail | 11. února 2015 v 8:28 | Reagovat

Regi, ale ono je v pořádku, že jsme schopni se, sice nepodloženě, cítit doma v bezpečí.  Strašné mi pak přijde, když je ten domov sebrán. A nemusí to být jen násilné vniknutí a devastace. Domov může člověku sebrat i nepohoda, která se v něm usadí, hádky... .

Katty, ioannino, pro pracovnu pana profesora jsem použila skutečnou předlohu ze svých vzpomínek na tatínka. Proto je realistická :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014