ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtvrtá: Come Rain or Come Shine - dokončení

13. února 2015 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC
Londýn; 10. července 2012

Ode dne, kdy zemřel Kingsley, uplynuly čtyři dny. Čtyři dny, které lidé prožívali s pocitem neskutečna - alespoň Harry byl přesvědčen, že v tomto pocitu osamocen není. Každým dnem se zpřesňoval počet obětí, tedy přesněji řečeno zvětšoval. Každý den přibývali další mrtví. Trosky nebyly odklizeny, škody vyčísleny, šok a bolest v srdcích lidí ochromovaly společnost - nejen mudlovskou, ale i kouzelnickou, přestože většina útoků směřovala na mudlovské cíle. Vlastně všechny, kromě výbuchu hotelového komplexu v portugalském letovisku, kvůli kterému tu dnes byli.

Oběti stále nebyly sečteny. Výbuchy ano; toho dne, který začali nejdříve mudlovští, pak i kouzelničtí novináři nazývat Černým pátkem, došlo k rovné stovce útoků. Ne vždy šlo o významné cíle. Všude to však byly mudlovské vládní instituce. Téměř v každé zemi to bylo metro. Téměř všude zaútočili na nemocnice, v době, kdy tam začali přivážet raněné. Na obchodní centra. Na nádraží. Byla to ale i divadla a kina. Kostely. Přehrady. Elektrárny. Telefonní ústředny. Úřady. A obyčejné obytné domy…
A ani potom nebyl klid, každý den se stalo něco dalšího. V sobotu to byl útok na mudlovskou továrnu v Čechách, na obytné domy v nějakém malém městečku v Dánsku a na autobus plný důchodců vracejících se ze zájezdu z Paříže domů do Amsterodamu. V neděli vybuchl kostel v jedné italské vesnici, chrám Svaté rodiny v Barceloně a na více místech vzplál pařížský Montmartre. V pondělí výbuch obytného domu na předměstí v anglickém městě, jehož jméno nikdy neslyšel, na vlak jedoucí z Benátek do Vídně a na elektrárnu v Německu. Dnes ještě nic, ale nepochyboval, že se něco stane. Možná v dopravním prostředku, možná v divadle nebo v nemocnici. Kdekoli. To na tom bylo nejhorší, to lidi nejvíc znejišťovalo: neexistovalo místo, o kterém byste mohli s jistotou říct, že je dostatečně bezvýznamné, aby nestálo za pozornost Gellerta Grindelwalda.
A přesto země fungovala. Lidé poslechli svou královnu a žili jako dříve. Bezpečnostní opatření byla posílena. Život však zůstával natolik normální, nakolik to šlo. Divadla hrála. Lidé chodili do práce i za zábavou. Jakoby se nic nestalo. Jen kouzelničtí i mudlovští ochránci pořádku měli plné ruce práce. Úzce spolupracovali, více než kdykoli předtím. A některé útoky se jim díky tomu podařilo odhalit včas.
To však nemohl říci o ostatních evropských zemích. Kontinent ovládla úzkost. Pocit ohrožení. Nejistota. A nenávist, kterou se podařilo vhodně nasměrovat. Jedna mudlovská vláda za druhou vyhlašovala stav ohrožení. Opatření omezující svobodu. A lidé neprotestovali. Lidé chtěli najít a potrestat viníky, volali po trestech za ty desetitisíce, možná už statisíce mrtvých. Začalo zatýkání podezřelých. A lidé neprotestovali. Docházelo k prvním útokům davu proti muslimům v jednotlivých zemích. A lidé neprotestovali. Nejen proti nim, někde ve východní Evropě, Slovensku či Slovinsku - nikdy se nenaučí, která je ta severnější - místní Romové se pustili do rabování po výbuchu přehrady, a následovala odveta davu proti celé osadě. Ani tehdy nikdo neprotestoval. Celá Evropa se začala měnit, a ta změna se Harrymu vůbec nelíbila. Tušil, proč se to všechno děje, začínal chápat ďábelský plán nepřítele. A přesto s tím nedokázal dělat vůbec nic. Téměř nic, protože Británii se jim snad uhájit podaří. Snad.
Evandrus stále trval na tom, že se má stát ministrem. A jeho návrh ostatní přijali se samozřejmostí, která Harryho ochromovala. Jistě, svým způsobem jej to těšilo, jenže jejich důvěra ho také tížila, ten pocit se usadil někde za krkem a nepouštěl se ho. Byl vyvolený. Byl zachránce světa. S tím se naučil žít už jako dítě, a už tehdy tu tíhu cítil. Ne však tolik jako dnes. Tehdy to všechno bylo samozřejmé. Nepřemýšlel nad tím. Vše bral jako fakt. Byl předurčen, a věděl, co je jeho povinností. Teď to však už není on, kdo je předurčen. A přesto se k němu obracejí. Přesto se na něj dívají s nadějí, že on je tím, kdo to všechno dokáže vyřešit, jako to dokázal tenkrát. Jenže tenkrát… Ve skutečnosti byl stejně bezradný, jako je dnes. Ani tehdy neměl nejmenší tušení, co má dělat, Brumbál mu nenechal téměř žádná vodítka. Dodnes nepochopil, kde vůbec našel drzou a samozřejmou odvahu se do toho pustit. Bylo to tím, že tehdy nad tím nepřemýšlel? Pravděpodobně. Jednoduše se do toho pustil. A přestože už byl starší, váhavější, tedy moudřejší než tehdy, bylo mu jasné, že mu nic jiného nezbývá ani dnes. Nebyl nyní vyvoleným z proroctví. Ale přesto jej osud do této role postavil, a jemu nezbývalo, než se pokusit se s ní vypořádat tak dobře, jak bude umět. Nic více. A nic méně.
Rozhlédl se kolem sebe. Tváře všech byly vážné a slavnostní, jak se při státním pohřbu sluší. Přinutil se soustředit na slova Cormaca McLaggena.
Bylo to však těžké, protože to byla jen slova. Slova bez významu. Slova, která nedokázala vyjádřit, to, co cítil ke Kingsleymu, to, co cítil po jeho ztrátě. Ta slova byla nabubřelá jako jejich nositel, ta slova studila, přestože jim formálně nebylo možné vytknout vůbec nic.
Ve skutečnosti Cormac neřekl nic špatně. A přesto se Harry nemohl zbavit pocitu, že je špatně úplně všechno.
A když se Cormac odmlčel, Harry vystoupil dopředu. Jeho bezduchý vodopád slov už nemohl vydržet. Byla to urážka památky Kingsleyho a ostatních přátel.
Zvedl hůlku a řekl: "Ztratili jsme přítele. Ztratili jsme přátele, a ta ztráta by bolela v jakékoli době. Především to ale byli lidé, a tak na ně budeme vzpomínat. Kingsley, Hestie, Anthony, Ewelle, nezapomeneme!" Z hůlky vystřelil k obloze paprsek. Přidala se k němu Minerva, Hermiona, a postupně i všichni ostatní. Stejně jako tehdy v Bradavicích. Po chvíli váhání zvedl hůlku i Cormac. Ale Cormac teď nebyl důležitý. Tohle bylo pro Kingsleyho.


Zůstal tu. Smuteční hosté odešli, a někteří snad svůj smutek mysleli i vážně. Zajišťoval tu bezpečnost, on nebyl tím, komu byly určeny kondolence. On nebyl tím, kdo by řečnil, aby dal najevo, že je Kingsleyho nástupcem, ani nebyl tím, kdo by prostým gestem jako Harry dal najevo úctu a smutek. Upřímná soustrast směřovala k Mildgyth Pastorkové, Kingsleyho ovdovělé matce. Hubená bílá žena stála jak svíce, tak nepodobná svému robustnímu černému synovi. A přitom v něčem tak stejná, snad v té hrdosti zakrývající laskavost.
Jeho si nikdo nevšímal. On nebyl pozůstalým. K němu se pozornost neupínala, protože o jejich vztahu nikdo nevěděl. O jeho smutku nikdo nevěděl. O jeho výčitkách, o mučivých nocích, kdy si přehrával okamžik po okamžiku a snažil se přijít na to, co všechno měl udělat jinak… Ten pocit prázdnoty, který ho zaplavil, nemohl dát nijak najevo, a ani po tom netoužil. Co zmůžou slova? Co zmůžou gesta útěchy, dokonce i ta míněná upřímně? Co zmůžou slova tvrdící, že to nebyla vaše chyba, když víte, že jste mohli, a tedy i měli, udělat tolik věcí jinak? Vaše břímě, smutek, strach z osamění, nic z toho z vás stejně nikdo nesejme. Je to nepřenosné. Nesdělitelné. Pro druhé nepochopitelné, dokonce i tehdy, když i oni prožili svůj žal.
Nikdo mu nic nevyčítal. Nikdo mu neřekl ani slovo o jeho vině. Možná to ještě přijde, až budou hledat viníka, a on bude příhodně po ruce. Chtěl rezignovat hned po svém návratu, ale věděl, že nesmí. Pokud ho k tomu nový ministr vyzve, udělá to. Ale dokud může, bude stát na svém místě - byl to povinen Kingsleymu.
Když hosté odešli a Mildgyth zůstala stát nad čerstvým hrobem svého syna sama, vzpřímená a zlomená, jak jen mohou být matky pochovávající své syny, konečně se k ní odvážil.
"Upřímnou soustrast, Mildgyth," řekl tiše.
Stará žena k němu zvedla oči ukryté za černým závojem a konečně se na něj podívala. Mildgyth Pastorková nikdy nevzala jejich vztah na milost. Nemohla o něm nevědět, přesto se jí to dařilo celých dvacet šest let, co trval, úspěšně předstírat.

"Upřímnou soustrast, Evandrusi," podala mu ruku. Trochu zavrávorala a on ji okamžitě zachytil. S úlevou se o něj opřela. "Doprovodíš mě domů?"

zpět oOo dále

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 14. února 2015 v 19:52 | Reagovat

Musím říct, že už při prvním čtení a teď znovu, se mě nejvíce dotýká situace, ve které je Evandrus. Protože mi připadá neskutečně kruté, že nemůže dát svůj smutek najevo. Musí se tvářit, jakože nic. A jen málokdo si mu dovolí dát najevo soucit.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 15. února 2015 v 15:36 | Reagovat

Přišla jsem tentokrát pozdě a Katty už napsala přesně to, co jsem chtěla napsat já. Naštěstí pro Evandruse kapitola končí tím nadějným -  "Doprovodíš mě domů?".

3 Richenza Richenza | 15. února 2015 v 17:17 | Reagovat

Ano, souhlasím s oběma - bylo to kruté, ale přijetí Mildgyth byla jiskra naděje. Přesně tak to bylo myšleno. Když to po té dlouhé době znovu čtu, tak mi to připadá snad až příliš patetické - ale jak nebýt patetický při takové příležitosti?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014