ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola pátá: Osmý den chaosu

20. února 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Je to teror, pánové? Ne, to není teror, je to stěží přísnost. A snad ani to ne, je to sociální hygiena, národní obrana. Tato individua se vezmou z oběhu, tak jako lékař odloučí nakaženého od ostatních."
Benito Mussolini.

…Podíváme se do Doupěte - co si o událostech posledních dní myslí Joshua? A na české ministerstvo čar a kouzel a za českým prezidentem. A také za jednou ženou, která se ocitla na seznamu, aniž by o tom měla tušení…

Píseň si pusťte zde


Kapitola pátá: Osmý den chaosu

Ohnivý květy vykvetly ze střech domů.
Žár spálil na prach naděje a sny.
Popel se snáší na pahýly stromů.
Klany se rodí. Už se sečetly dny.
Toulavý psi, který nikdo nemá rád,
rvou se o kus masa, z tlam jim kape krev.
A kradmý pohledy míří do tvých zad.
Od skal sem doléhá podivný zpěv.
Konec jedný hádanky, bit je pán i lůza.
V rytmu dětský říkanky, poznáš, co je hrůza
Taková malá planetka vesmírem si sviští.
Z dálky světu přiváží úplně nový řád.
Osmý den chaosu a bordel v mraveništi.
To zavrhla matka syna, jenž jí neměl rád.
Jedna tlustá čára za nekonečnou pýchou.
Velká tečka za větou nedokončenou.
Kouř se vznáší nad krajinou tichou
a ty ještě jednou zamávej na rozloučenou.
Knokautován na kolenou klečí náš svět.
Poražen se těžce sbírá z otřesu.
Modlitba se dere přes popraskanej ret.
Vítá tě Země v novým účesu.
Daniel Landa



Doupě; 13. července 2012


V pátek ráno se Joshua vzbudil překvapivě brzy, už před osmou hodinou. To se mu od začátku prázdnin ještě nepodařilo. Oblékl se, umyl se a tichým domem došel do kuchyně. Byla prázdná, ale na stole se už kouřilo z konvice s čajem. Nebyl tedy vzhůru první. Na kuchyňské lince byly pečlivě připraveny vajíčka, slanina a plechovka fazolí. Joshuovi zakručelo v břiše.
Posadil se ke stolu a nalil si čaj do připraveného hrnku. Doplnil jej mlékem a přidal dvě lžičky medu. Jeho pohled zachytila fotka na titulní straně novin. Byla na ní dlouhá řada sutin. Za nimi, tam, kde pokračovala neporušená řada domů, byl otevřený průhled do domu zbaveného boční zdi. Mohl vidět do soukromí lidí, kteří museli narychlo opustit své domovy. Snad, snad je stihli opustit. Z pokoje v prvním patře visela dětská postýlka, o patro výš viděl manželskou postel. Fotografie se nehýbala, byly to tedy mudlovské noviny. Přečetl si popisek pod obrázkem: "Další z útoků na obytnou čtvrť. Tentokrát bylo zničeno pět domů ve velšském Tywynu."
Tywyn… to mu nic neříkalo. Muselo to být malé město, ostatně budova, která zůstala stát, měla jen tři podlaží. Začetl se do článku, který shrnoval místa, kde během posledního týdne vybuchly nálože, a počty obětí. Pod mudlovským Daily Telegraphem uviděl i Denní věštec a uvědomil si, že poslední týden se přestaly v domě povalovat noviny, jak tomu bývalo dříve běžně. Schovávali je před ním. Nechtěli ho znepokojovat. A to, co dnes zjistil, znepokojivé bylo. Nebylo to úplně překvapivé, věděl, že v Londýně, a také jinde v Evropě, byly spáchány nějaké atentáty. Máma tím vysvětlovala, proč teď nemůžou na plánovaný výlet do londýnské zoologické zahrady, který jim slibovali. Nevěděl však, že je to až takového rozsahu. Tohle nemohly být útoky mudlovských atentátníků, jak mu chtěli namluvit - a jak ostatně psali na i titulní stránce Denního věštce. Na to jich bylo příliš mnoho a byly příliš koordinované. Výbuch v hotelu, kde se konalo letní setkání ministrů, nemohl být náhodou. Všechno začalo zapadat do sebe - odmlky matky a jejích rodičů, když vstoupil do místnosti, stísněná atmosféra mezi dospělými, opatrnost, která všem dětem začala připadat přehnaná… Ne, nebyla přehnaná. Byl za tím On.
Rozhlédl se po kuchyni. Vše tu bylo důvěrně známé. Jeho pokoj, každá věc v domě, každý strom a každý keř, to vše tvořilo normální svět. Jeho svět, bezpečný svět či spíše iluzi bezpečného světa. Až jej překvapilo, jak lehce zde dokázal na to všechno nemyslet. Téměř se začal zlobit na babičku, že tu ty noviny nechala, a tím mu to všechno připomněla. Teď bylo mnohem těžší tvářit se, že je všechno v pořádku.
Vlastně bylo dobře, že o tom dospělí nemluvili. Kdyby James znal rozsah toho, co se děje, počty mrtvých… nezačal by mu opět vyčítat, že to dopouští? A dopouštěl to? Měl by za to být odpovědný víc než kdokoli jiný jen proto, že mu bylo předurčeno, že nového temného pána může porazit? Že jejich bláznivá francouzštinářka, kterou nikdo nebral vážně a kterou na škole spíše trpěli, řekla něco, co vypadalo jako věštba? Mělo by být její blábolení pravdivé jen proto, že měl několikrát divný sen? Že tomu jeho rodiče věří? Jen věří, jistotu přece nikdo mít nemůže. Vždyť se to Snape dokonce snažil zlehčovat, když ho přesvědčoval, že problém je to hlavně proto, že by tomu mohl uvěřit On… Ne, není jeho povinností dělat vůbec nic, protože nic z toho nemusí být pravda.
Otočil dočtenou titulní stránku Denního věštce, kde byla pro změnu fotografie vyhořelého červeného dvoupatrového autobusu. Kouzelnické noviny se útokům věnovaly mnohem méně než mudlovské. Jasně, vždyť to byla mudlovská záležitost, ušklíbl se. Snažil se najít více, ale byly tam jen samé bezvýznamné zprávy o tom, že se v okolí Nottinghamu přemnožily běhnice, o nějakém Kennethovi Calmanovi, který zneužíval mudlovské školačky a pak jim vymazával paměť, nicneříkající projev nějakého McLaggena, který snad měl zastupovat ministra… a článek o tom, že Harry Potter byl navržen potřebným počtem hlasů na ministra čar a kouzel, spolu s tím McLaggenem a s členem Starostolce Artanem Blishwickem.
"Ty už jsi vzhůru?" vytrhnul jej ze čtení překvapený hlas jeho matky.
"Divný, že?" nevesele se usmál. "Proč jsi mi nic z toho neřekla?"
"Co myslíš," zkousla ret Hermiona. "O tom, že v Londýně byly nějaké atentáty, přece víš…"
"Proč jsi přede mnou schovávala noviny?"
"To tak není…" pokusila se o chabou obranu, pak přikývla a přisedla si k němu. "Není důvod, aby ses tím znepokojoval. Ale nic jsem před tebou netajila. Možná jsem ti neřekla úplně všechny podrobnosti… ty jsi se ale ani neptal."
"Protože jsem nevěděl, že je za tím On."
"Nemůžeš vědět, že je za tím on."
"Mami," vzdychnul si Joshua. "Možná bys se mnou mohla začít mluvit na rovinu. Tedy nejen ty," ušklíbl se. "Samozřejmě nevím, že je za tím On. Ale předpokládám to, protože je to nejpravděpodobnější. Řekni, ty si myslíš, že je za tím on?"
Hermiona si jej chvíli měřila, pak vážně přikývla. "Ano. Myslím si to."
"Myslí si to i ostatní v Řádu?"
"Ale jak…" pokusila se zaprotestovat, zřejmě překvapená, že ví, že byl Fénixův řád obnoven. "Ano. Řád si to myslí," rezignovala. "Tedy jeho vedení, celý se ještě nesešel."
"Ale ten McLaggen si to nemyslí. Co je zač? Proč zastupuje ministra?"
"Dobré ráno, Hermiono," vešel dovnitř zvenku William Granger. "Joshi, to není možné - ještě není ani jedenáct, a ty vstáváš?"
"Včera jsem vstal už v deset."
"Už," přikývnul a usmál se jeho dědeček. Joshua se na něj překvapeně podíval. Jak se může usmívat? Tam venku začínala válka, každý den umírali další a další lidé, a on vypadal, jako by se ho to vůbec netýkalo.
"Došel jsem dolů do Vydrníku pro čerstvé croissanty, ale koukám, že chceš vajíčka se slaninou."
"To asi máma," odpověděla Hermiona. "Ani nevím, kam zmizela. Ty jsi babičku neviděl, Joshi?"
Joshua zavrtěl hlavou a sklonil se zpět k novinám.
V článku představovali všechny kandidáty. Na první pohled se Věštec tvářil objektivně. McLaggen byl vylíčen jako nejchytřejší, nejstatečnější a nejpracovitější kouzelník, který kdy chodil po této zemi. Podrobně byly vylíčeny jeho zásluhy z bitvy o Bradavice - téměř to vypadalo, jakoby Harry porazil Voldemorta jen díky tomu, že mu McLaggen kryl záda. Blishwicka vylíčili jako moudrého a vzdělaného muže, který byl celý život naprosto bezúhonný. "Je potřeba konečně odmítnout ty hloupé předsudky, že členové Zmijozelu jsou a priori podezřelí ze spolupráce s Tím-jehož-jméno-nevzpomínáme. Je to nepravdivé, hloupé a nespravedlivé… Posledních několik let došlo téměř až k perzekuci lidí, jejichž jedinou chybou bylo, že jako jedenáctileté děti byly zařazeny do této koleje. Je načase, aby se naše společnost vyrovnala s minulostí a napravila křivdy, jichž se v hněvu na zločiny Toho-jehož-jméno-nevzpomínáme dopustila i na nevinných," psali v článku, a Joshua jeho autorovi nemohl nedat v podstatě zapravdu. A přesto měl z toho nepříjemný pocit. Je to všechno skutečně už minulost? Mají jistotu, že všichni Smrtijedi byli potrestáni? Co vůbec vědí o tom Blishwickovi? Měl něco společného s Lovellou? A co teď dělá Lovella… Joshua si nějak nedokázal představit, že by právě ona mohla mít něco společného s únosem Lily. Nalistoval konec článku, aby zjistil, kdo jej psal, a našel jméno Barnabas Cuffe. Vzpomněl si, jak mu Snape vyčetl, že si nezjistil, že kým otec Cory je.
"Mami, Barnabas Cuffe je šéfredaktor Věštce?" zvedl hlavu k matce, která uklízela linku a na stůl přesunula máslo a pomerančový džem.
"Ano. Jak to víš? Mami, chceš opravdu dělat ty vajíčka?" nečekala na odpověď a otočila se ke své matce, která právě vcházela dovnitř oblečená jen do bílého županu a s hlavou omotanou ručníkem. "Táta koupil croissanty. Možná pro Joshe… Kde jsi vlastně byla?"
"Zaplavat si. Teď tam je božský klid. Vajíčka pro mě nemusíš. Koupil jsi i jogurt, Williame?"
"To víš, že jo, Martho."
"Dám si ho trochu s medem. Teď mě omluvte, půjdu se převléknout."
"Joshi, tati, chcete ty vajíčka?"
"Pro mě nemusíš," odpověděl William Granger.
Joshua přikývnul a sklonil se zpět k Dennímu věštci a začetl se do článku o Harrym, zatímco matka připravovala snídani.
Jeho dědeček se mezitím posadil naproti němu, vzal do rukou mudlovské noviny a začal jimi listovat.
"Něco nového, tati?"
"Je to pořád stejné. U nás jen malé městečko ve Walesu. Ale nad ránem, kdy byli všichni doma," vzdychnul si. "Počty obětí ještě neznají. Nejhorší byl asi tentokrát výbuch přehrady někde v Čechách - zaplavila tam nějaké město. To vypadá hodně špatně."
"Kdy tomu bude konec," zavrtěla hlavou Hermiona.
"Nechceš mi o tom říct víc, Hermiono?" zvedl k ní hlavu. "Kdo je ten on, o kterém mluvil Josh?"
"Tati," zavrtěla hlavou Hermiona. "Nebudeme o tom mluvit. Čím míň budete vědět, tím líp. Jen to ber všechno vážně."
William Granger neodpověděl, jen se s mírným výrazem nesouhlasu opět vrátil k novinám. Joshua udělal totéž. Konečně se dočetl až k Harrymu. A čím víc četl, tím více se mračil. Jistě, zásluhy mu upřít nedokázali. Jenže za každým kladem, který Harrymu přiznali, bylo nějaké ale. Hlavně tu byla ta záležitost. Joshua byl přesvědčen, že tohle už utichlo, že tohle už nebude nikoho zajímat. Mýlil se. Článek znovu rozebíral to vše, co už jednou četl. Tentokrát však jeho matka byla zmiňovaná jen tak mimochodem. Útok - a že to byl cílený útok, o tom Joshua nepochyboval - mířil plnou silou na Harryho:
"Nevíme, zda je syn Hermiony Snapeové synem Harryho Pottera. Řada okolností, o kterých náš list psal již v minulosti a které jsem výše shrnul, však tomu naznačuje. Je to tak pravděpodobné, že to prakticky hraničí s jistotou. A Harry Potter mlčí. Po celou dobu mlčel - nic nepotvrdil, nic nevyvrátil. Proč? Lze pochopit leccos. Lze tolerovat leccos a osobně jsem vždy respektoval soukromý život každého. Zde však moje osobní hledisko nehraje žádnou roli. Funkce ministra je vysoce zodpovědná. Zvláště v těchto těžkých dobách si nemůžeme dovolit, aby ji nesl muž, o jehož cti a pravdomluvnosti vzniknou jakékoli pochybnosti. Harrymu Potterovi jsme vděční. Já osobně mu jsem vděčný za sebe, za svou rodinu, za svou vlast. Jako Barnabas Cuffe bych proti němu neřekl ani slovo, protože by mi to právě moje vděčnost nedovolovala. Jako novinář se však ptám: Můžeme si dovolit ministra, který se není schopný otevřeně postavit k tak závažnému podezření? Který není schopen přiznat se ke svému synovi, legitimizovat jeho původ? Který mlčí tam, kde by žádný muž mlčet neměl?
Harrymu Potterovi jsem vděčný. Ale svého ministra si chci také vážit."
Joshua dočetl, právě když matka dokončila snídani a posadila se vedle něj. Položil noviny před ní. "Mami, proč ten Cuffe nechce za ministra Harryho?"
"Ukaž," vzala noviny a začetla se do nich. Po chvíli zvedla hlavu a vážně se na Joshuu podívala: "Barnabas Cuffe je…" zarazila se a rychle zamrkala, "…je čistokrevný kouzelník ze staré tradiční rodiny. Nikdy se do ničeho nezapletl, ale…"
"Je to Zmijozel? Klidně to můžeš říct," ušklíbnul se.
"Nechci, aby sis myslel, že si myslím-"
"Já vím, jací jsou Zmijozelové. Nemusíš se bát to říkat. Kromě toho je to důležitá informace."
"Dobře," přikývla. "Cuffe je Zmijozel. Šéfuje Dennímu věštci už přes třicet let. A Denní věštec nebyl nikdy vzor objektivního zpravodajství. Dával si ale vždycky pozor, nikdy Voldemortapřímo nepodporoval. Možná ani nepřímo, těžko říct. Rozhodně byl ale vždy jedna ruka s Luciusem Malfoyem. Šel také na ruku ministrům - vždy a všem. Proto tehdy utichly ty články … víš … Kingsley zakročil."
"Ale teď je Kingsley Pastorek mrtvý."
"Ano. A Barnabas Cuffe se rozhodl, že příští ministr bude podle jeho gusta. Asi mu je jedno, který z nich to bude. Pokud to nebude Harry."
"To je zlé, mít proti sobě média," přikývnul William Granger. "Ale lidi nejsou až tak hloupí, ještě to není tak dlouhá doba, aby zapomněli. Kdy vlastně budete mít volby?"
"Volby?" zasmála se Hermiona nevesele. "Tak daleko kouzelníci nedospěli. Nemáme volby, tedy alespoň nemáme všeobecné volby, ministra volí Starostolec."
"Myslela jsem, že Starostolec je soud," poznamenala Martha Grangerová, když se v elegantních květovaných šatech usazovala ke snídani.
"To také. Starostolec jako celek řeší hlavně odvolání, jen výjimečně rozhoduje v první instanci. To dělají tří nebo někdy i vícečlenné senáty jeho členů. Starostolec jako celek také schvaluje zákony, mezinárodní smlouvy, jmenuje velvyslance…"
"A volí ministra," přikývnul William Granger.
"Nebo odvolává. Tím má pod kontrolou i to, aby ministr respektoval po celou dobu jeho názor."
"To ho může odvolat i uprostřed funkčního období?"
"Nemáme funkční období. Ministr je vlastně volen na doživotí, jenže ve skutečnosti tam posledních dvě stě let nezůstal prakticky nikdo víc než deset let. Kingsley byl vlastně jedním z nejdéle sloužících ministrů. Většinou abdikují sami, když už to nemůžou nebo nechtějí dělat. A samozřejmě, když cítí, že ztrácí podporu. Když jim přestanou procházet návrhy, tak skončí sami. Za celou dobu odvolali pouze jednoho."
"To je hodně zvláštní systém," podotkl William Granger.
"Je ještě zvláštnější, než si myslíš," stiskla rty Hermiona. "Vychází to z představy, že mají volit jen ti nejmoudřejší."
"Možná to není až tak hloupá představa, když si uvědomíš…" William Granger mávnul rukou. "Ale pes je zakopán jinde, že. Jestli to jsou ti nejmoudřejší," podíval se na ni ostře. "Něco v tvém hlase mi napovídá, že si to tak docela nemyslíš. Kdo a jak vlastně určuje členy Starostolce? Začínám mít dojem, že ani je nevolíte."
"Dost přesný dojem," přikývla Hermiona, a tentokrát si hořkosti v jejím hlase všimnul i Joshua. "Nové členy Starostolce navrhuje ministr, o jejich přijetí pak hlasuje Starostolec. Jsou také jmenovaní doživotně - a na rozdíl od ministrů není zvykem, aby odstupovali."
"Ani když jsou nemocní?" podivil se Joshua.
"Ne. To se jednoduše jednání neúčastní. Dokud ale udrží zvednutou ruku a někdo je tam dostane, tak jim nic na světě nezabrání hlasovat."
"A když byli příznivci toho černokněžníka, Hermiono? Nebo by udělali něco… někoho třeba zabili?"
"To je jediný důvod, kdy jejich funkce končí, mami," přikývla Hermiona. "Když jsou odsouzeni za jakýkoli trestný čin, automaticky končí jejich mandát."
"Jenže odsuzuje zase jen Starostolec," poznamenal Joshua.
"Vidím, že to začínáš chápat," usmála se nevesele Hermiona.
"Ale když ty členy navrhuje ministr, tak to vám musí být nakloněni, ne? Nebyl snad ministr váš člověk?"
"Kingsley jich za celou dobu navrhnul jen devatenáct, tati. A navíc neměl úplně volnou ruku - musel je navrhovat tak, aby je Starostolec zvolil. Ale podařilo se mu snížit počet zmijozelských člen z dvaceti dvou na šestnáct. Ve skutečnosti je to tak, že tradiční rodiny - a těch zas tolik není - mají své nepsané, ale ostatními členy respektované právo, aby jeden z nich ve Starostolci seděl. Ministr maximálně může ovlivnit, který z nich to bude."
"Jaké právo?" zavrtěl nevěřícně hlavou Joshua. "To přece není spravedlivý. To se Pastorek ani nepokusil něco změnit?"
"Staletími vysezené právo některých rodin mít svého člena ve Starostolci," usmála se hořce Hermiona. "Samozřejmě, že se pokusil, Joshi. Ale oni mu návrhy jednoduše neschvalovali. A nezapomeň, že Starostolec může odvolat ministra. Kingsley si toho vždy byl velmi vědom a choval se podle toho. Žádný ministr nemůže jít dlouhodobě proti Starostolci."
"Kolik má celkem členů?"
"Není to stanovené přesně, tati. Pohybuje se to většinou kolem padesáti, snaží se ale udržovat většinou lichý počet. Teď jich je padesát devět. Vlastně po smrti Kingsleyho padesát osm."
"Ministr byl člen Starostolce?" zeptal se William Granger.
"Ano, všichni ministři se automaticky stanou řádnými členy Starostolce. Takhle je tam teď třeba Eldritch Diggory, Nobby Leach - mimochodem, jediný člen Starostolce mudlovského původu, Millicent Bagnoldová anebo Kornelius Popletal. Na toho si, myslím, vzpomínáte."
"Nelíčila jsi ho tenkrát moc sympaticky," poznamenala paní Grangerová.
"Ani teď není moc sympatický. Ještě existují mimořádní členové z titulu své funkce - ti tam jsou ale jen tak dlouho, jak jsou v té funkci. Jsou to vždycky oba náměstci - teď tedy Cormac McLaggen a Edmunda Dohertyová, pak generální podsekretář ministra, to je madam Druyanová, vrchní ředitelé - myslím, že si budete pamatovat Percyho, ten se stal v březnu vrchním ředitelem odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce."
"Vypadá to na orgán s poněkud vyšším věkovým průměrem," řekl zamyšleně William Granger. "Takže asi budou dost konzervativní."
"Jo, dá se to tak říct. Věkový průměr je nyní osmdesát tři roky. O čtyři méně než po válce. Jsou konzervativní i na kouzelnickou společnost."
"Pak to ale pro Harryho nevypadá dobře."
"Vím," přikývla Hermiona.
"Percy tam bude asi nejmladší, ne?"
"Patří rozhodně k těm mladším, mami, ale ještě mladší je Cormac. A na pět let tam ještě bývají bývalí primusové Bradavic, málem bych na ně zapomněla. To zavedli před necelými sto padesáti lety. Pokud jde o chlapce, samozřejmě," neskrývala ironii. "Primusky jsme tam s Kingsleym prosadili až my."
"Takže je tam teď Edward Bole?" zeptal se Joshua.
"Jo, ten tam zrovna je. Víš, oni tam ale nejsou všichni - vždy, když se místo uvolní, losuje se z primusů nebo primusek z posledních pěti let. Jen dva mladí. Aby jim to tam moc nenarušovali. S Bolem je tam Ivy Raleighová, Havraspárka. Ale tu nemůžeš, Joshi, znát, skončila školu ještě před tvým nástupem."
"A koho ještě znám, mami?"
"Počkej…" zamyslela se Hermiona. "Je tam samozřejmě profesorka McGonagallová. Ze svatby si možná pamatujete Elfiase Dóžete a Harryho nadřízeného Gawaina Robardse. Je tam také dědeček Seana a Maureen, Patrick Finnigan."
"A kolik je tam žen, Hermiono?" zeptala se se zájmem její matka.
"Osmnáct. Vlastně devatenáct, minulý rok se stala členkou Mollyina švagrová Melissa Prewettová. Možná si ji taky pamatujete ze svatby."
"Moc ne," pokrčila rameny její matka. "Ale když je to Mollyina příbuzná… to je dobře, že tam je, ne?"
"Vlastně ani ne," zavrtěla Hermiona hlavou.
"Pamatuju si ji," přikývnul Joshua. "Připadala mi… vůbec jsem si takhle nepředstavoval člena Starostolce. Vždycky jsem si myslel, že jsou… jiní než ostatní. Ti, kteří něco dosáhli," poznamenal zklamaně. Bylo mu jasné, že jeho matce se systém řízení kouzelnické společnosti příliš nezamlouvá. V tom s ní ostatně souhlasil.
"Joshi," usmála se na něj matka, "ono to tak v podstatě je. Všichni, kdo tam jsou, něčeho dosáhli. Tedy téměř všichni. Snažili se ze všech možných kandidátů vybírat vždy ty nejlepší."
"Ze všech možných kandidátů," ušklíbl se Joshua. "Ale mezi ně nepatří šmejdi. Ani smíšení, že?"
"Neříkej to slovo, Joshi," matčiny oči zpřísněly.
"Promiň," zamručel Joshua a bezděky se podíval na vybledlou jizvu na matčině předloktí. "Nemyslel jsem to tak. Vlastně přesně naopak."
"Já vím," přikývla Hermiona. "Nepoužívej to ani ironicky."
"Nebudu," slíbil vážně Joshua.


Po snídani se Joshua vrátil do svého pokoje pro knížku a vyšel na zahradu. Zkoušel se začíst do Původu a historie skřetů, v níž Izarra Elizaldeová rozvíjela neuvěřitelnou teorii o jejich společném původu s vílami, ale nemohl se soustředit. Znovu přemýšlel nad svým překvapením nad tím, jak normálně se dnes všichni chovali. V prvním šoku po odhalení rozsahu útoků nechápal, že nejsou zoufalí, vlastně nevypadali vůbec smutně. Jenže když se nad tím zamyslel, musel si přiznat, že i on se chová naprosto normálně. Ve skutečnosti se cítil naprosto normálně. A naprosto normálně u snídaně mluvil s matkou, babičkou a dědečkem o věcech, které s tím vším souvisely jen velmi nepřímo. To, co se stalo, mu dokonce ani nevzalo chuť k jídlu. Měl by to prožívat více? Byl divný, když ty zprávy četl spíše s racionální chladností? Věděl, byl si jist, že smrt každého člověka bolí stejně. I jeho by bolela, kdyby to dovolil. Kdyby si je představil, kdyby zavřel oči, uviděl by je. Mrtvé muže a ženy. Malé děti. On to ale dovolit nesmí, cítil, byl si jist, že by ho to zničilo. Toho všeho je příliš. Není v silách nikoho pomoci všem, a dokonce ani pokud by skutečně porazil Nepřítele, neznamenalo by to konec zla a neštěstí mezi lidmi.
"Je mi to líto," zašeptal do letního rána a jeho vlastní hlas mu zněl cize. "Je mi to líto, ale je vás na mě moc. Nikdy vám nebudu umět pomoci všem."

…………………

Praha; téhož dne

Na ministerstvo čar a kouzel se rozhodl jít pěšky. Po vypětí posledních dnů cítil přímo fyzickou touhu po pohybu. A chtěl také nasát atmosféru Prahy osmý den poté. Město bylo klidné. Na ulicích bylo mnohem méně lidí, než bylo obvyklé. Žádní turisti. Žádní zbyteční čumilové. Jen lidé spěchající za záležitostmi, kterým se nemohli vyhnout. Poznal to na jejich chůzi - všichni šli tak, aby byli co nejdříve v cíli. Ani tam nebyli v bezpečí, to už jim došlo. Ale pocit bezpečí tam byl přeci jen vyšší. Lidé se ale nesrocovali, neprotestovali. Neměli k tomu chuť po zásahu bezpečnostních složek proti těm mladíkům ve směšných bílých maskách s knírkem před Hradem. Oni si snad mysleli, že je ty masky ochrání! Naivní.
Minul kráter po obytném domě s partou dělníků odklízející sutiny, i improvizovanou tabuli se jmény a fotografiemi obětí obklopenou květinami a zapálenými svíčkami. Když šel kolem Letenské pláně, všimnul si, jak v jedné z postranních ulic zastavila dodávka a z ní téměř neslyšně vyskočila skupina mužů v černých kuklách. Zastavil se, a po chvíli viděl, jak se vrací s několika spoutanými lidmi včetně několika žen v muslimských šátcích a nacvičenými hmaty je strkají do auta. Ani to nevzbudilo žádnou nežádoucí pozornost, jen starší paní s plnou nákupní taškou se na protějším chodníku zastavila a chvíli je pozorovala. Pak si odplivla a vydala se se svým těžkým nákladem dál.
Uslyšel alarm sanitek i požárních vozů mířících k Holešovické tržnici. Tedy, měly by mířit k Holešovické tržnici, pokud vyšla dnešní akce, jak měla. Ani to nevzbudilo téměř žádnou odezvu. Město bylo zaražené, ale klidné. Lidé se báli a nechtěli na sebe přivolávat jakoukoli pozornost. Tenhle národ měl v krvi jak přežít bouři. Sklonit se. Nevyčnívat. Aby na ty, kteří vyčnívají, bylo lépe vidět. Tak to mělo být. Usmál se. Jejich plán vychází.
Když přecházel Jelení příkop, přistoupil k němu nenápadný muž v letních světlých kalhotách a bílé rozhalence.
"Legitimujte se," požádal jej vcelku zdvořilým tónem.
Vytáhl přívěšek s motýlem smrtihlavem a ukázal mu jej. "Časy se mění."
"Ne každá změna je k horšímu," odpověděl muž.
"Pro vyšší dobro," usmál se.
"Pro vyšší dobro. Omlouvám se, pane Byrtusi," téměř neznatelně se uklonil strážný. "Hned jsem vás poznal, máme ale příkaz kontrolovat všechny."
"Neomlouvejte se. Děláte jen svou práci. Lidé nemusí být těmi, kterými se zdají být." Zastrčil odznak moci zpět za okrovou polokošili a šel dál. Průchodem prošel na úzké, dlážděné nádvoří, dnes zcela opuštěné, a za bílou lavičkou se zastavil u nenápadných černých dřevěných dveří bez kliky. Dotknul se výstupků na kování. Druhý, sedmý, sedmý, devátý a třikrát šestý. Dveře se otevřely, a on se ocitnul ve vstupní hale českého ministerstva čar a kouzel.
Na bystrozory, kteří kontrolovali příchozí, jen mávnul rukou a sjel výtahem do druhého podzemního podlaží.
"Paní náměstkyně se na vás už ptala, pane Byrtusi," přivítala jej asistentka, jejíž jméno si neobtěžoval zapamatovat. "Posaďte se chvíli, jen se zeptám-"
"To nebude nutné," odstrčil ji a sám vešel do prostorné kanceláře. Paní náměstkyně seděla na jejím vzdáleném konci za stolem, který působil jako hradba oddělující ji od normálního světa. Nejspíš tak působit měl.
"Máš zpoždění," podívala se na něj přísně místo pozdravu a ani se nenamáhala vstát.
"Taky mě těší, že tě vidím, Benny," odpověděl klidně a bez vyzvání se posadil na širokou pohovku z dračí, smaragdově zelené kůže, která spolu se starožitným konferenčním stolkem a dvěma menšími křesly byla vpravo od vstupních dveří.
Benedikta jen pohodila blonďatými vlasy střiženými těsně pod ramena a přezíravě se na něj podívala. "Mě samozřejmě taky," odpověděla bez úsměvu. "Neříkal jsi, že se mnou chceš před schůzkou se Záhorským ještě mluvit?"
"Říkal," odpověděl klidně. "Záhorský počká."
"Je to ministr, Baltazare," stiskla nesouhlasně rty.
"A od kdy si z toho právě ty děláš vrásky, Benny?" zvedl koutek úst, pohodlně se opřel, neverbálně si přivolal židli, na kterou položil nohy. Ruce složil v týl a upřeně ji pozoroval. Neuhnula pohledem, avšak nic neříkala.
Nemyslel, že by jí vadilo, že přijdou pozdě k tomu senilnímu paňácovi, kterého stále nechávají být ministrem. Možná byla chyba s ní spát. Od té doby se k němu chovala jinak. Sebevědoměji. Ne že by Benediktě Glatzové sebedůvěra někdy chyběla. Ale určité vědomí podřízenosti vůči němu měla, nebo je alespoň předstírala. Jenže to bylo i potom, co spolu začali spát. Nikdy k němu nebyla tak přezíravá. Očividně dospěla k závěru, že je mu naroveň, nebo snad dokonce, že jeho místo přebírá. Samozřejmě, hodlal jí přepustit Čechy, on měl jiné úkoly než se zabývat jednou malou zemičkou, byť by to byla země, kde se narodil. Její chování mohlo mít jen jediné vysvětlení.
"Jaký je to s Gellertem?" zeptal se nespouštěje z ní oči.
"Do toho ti ale vůbec nic není," ušklíbla se. "Ale když tě to tak zajímá… fajn."
"Tak to mám radost. Vždy jsem ti přál jen to nejlepší."
"Jistě. Jak se má tvoje žena?"
"Jsi tak pozorná," pousmál se. "Budou to dvojčata."
"Gratuluji," vyslovila pečlivě bez jakékoli srdečnosti.
"Dal bych si něco k pití. Na ministerstvu už není zvykem hostit návštěvy?"
"Aleno!" vyštěkla ke dveřím. "To jsi tak neschopná, že ti musím všechno připomínat?"
"Paní náměstkyně… madam… já…" blekotala žena zralého věku. "Říkala jste, že si nepřejete být v žádném případě rušena…"
Baltazar pozoroval scénu a přemýšlel o této ženě, kterou ke Gellertovi sám přivedl. Přestože byla o něco starší než on sám, vypadala téměř jako dívenka. Benny uměla mást tělem. Tato na první pohled křehká blondýna byla jedním z nejtvrdších lidí, které poznal. Průzračně modré oči byly studené. Jistě, někdy se usmívala. Ale jen ústy, její oči si měřily své okolí stále stejně. Chladně. Inteligentně. A necitelně. Znal ji dlouho, přesto si nikdy nebyl jistý, jestli je Benny skutečně přitažlivá. Když s ní spal, reagovala přesně, jak měla. Snad až příliš přesně na to, aby to bylo spontánní. Na první pohled vypadala jako hezká žena. Nebyla možná krasavice, ale měla pěknou postavu, krásně vykroužené plné rty. Bezchybnou narůžovělou pleť přírodních blondýnek. V bleděmodré dlouhé sukni a jednoduché bílé hedvábné blůzce se stojáčkem a dlouhými volnými rukávy upnutými v širokých manžetách jí to slušelo. Ano, byla hezká. Ale někdy pochyboval, zda je vůbec ženou.
Dietlinde měla pravdu, v Benny bylo něco divného. Byla inteligentní, jen málo lidí dokázalo chápat věci tak rychle jako ona. Byla jedním z nejpracovitějších lidí, které poznal. A byla ctižádostivá. To z ní dělalo výbornou náměstkyni a vhodnou kandidátku na budoucí ministryni čar a kouzel v Čechách. Silnou podřízenou, pokud ji tak dokáže udržet. Nebo nebezpečnou protivnici, pokud by to nechal zajít tak daleko. Bude ji tedy muset držet od Gellerta trochu dál, v tom měla Dietlinde pravdu.
Posadila se do křesla po jeho pravé ruce a urovnala si bezchybně rovnou sukni, zatímco její asistentka položila na malý konferenční stolek sklenici s džusem.
"Višeň, jak máš rád, Baltazare," podala mu ji. "Máš ještě nějaké další přání?"
"A kdybych měl?"
"Omlouvám se, byla jsem příkrá," zvedla koutky úst v náznaku úsměvu. Jenže její oči zůstávaly stále stejně bezvýrazné. "Bylo toho poslední dny příliš."
Přikývnul a odpověděl chladně: "Nejen pro tebe."
"Žárlíš?" podívala se na něj bez emocí.
"Na Gellerta?" zvedl obočí. "Ne. Ten je mimo srovnání. Kromě toho jsem na tebe nikdy nežárlil, Benny. Jsi nezávislá žena. Beru tě tak."
"Dobře. To jsem ráda." Její ústa se opět usmála. "Vždycky jsem pro tebe měla slabost, Baltazare. A vážím si tě. Ale teď…"
"Gellert si na nikoho nikdy nedělal monopol," prohodil lhostejně a zkusmo jí položil dlaň na stehno v upnuté sukni.
Beze spěchu ji uchopila a položila vedle sebe. "Na Markytánovou ano."
"Ty nejsi Judita," pokrčil rameny. "Ta byla taky mimo srovnání."
"Nikdy jsem nepochopila, co na ní viděl."
"Ani nepochopíš. Navíc vím naprosto jistě, že po tobě věrnost nevyžaduje."
"Jak to můžeš vědět?" namítla až příliš rychle. "Netvrď mi, že ti právě tohle řekl."
"Jak se to vezme. Chce po mně, abych tě vzal za Dandou."
"Už jsem s ním jednou mluvila," stiskla rty. "A dál?"
"Jednou," odpověděl pohrdavě. "Mám tě s ním spřátelit."
"Fajn," pokrčila rameny. "A to je všechno?"
"Řekl mi, že máš použít vše, abys Dandu získala pod kontrolu," pokračoval pomalu.
"Vždyť jsi říkal, že ho nechceš mít pod Impériem."
"Nechci. A hlavně Gellert nechce. Máš použít všechny dobrovolné prostředky," protáhl.
Chvíli se na něj nevěřícně dívala. "Tím chceš říct, že se s ním mám vyspat?"
"Vždy jsem si na tobě nejvíc cenil tvou schopnost rychlýho vhledu do situace, Benny."



Pokračujte na dokončení kapitoly

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014