ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

13. Služebníci Podzemí

3. března 2015 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE

Zlo se rozrůstá, Kristýna se ocitá v nebezpečí vlastní mysli...



13. Služebníci Podzemí




Plula černou krajinou, přesto v ní byly všechny barvy, tisíce odstínů. Byla tichá a při tom zněla harmonickými melodiemi, i nesouladnou kakofonií zvuků, prosycena vůní, v níž bylo možné rozeznat každou ze známých aromat světa, přes krásné a libé až po odporné, zavánějící rozkladem a smrtí. Pociťovala hmatatelný strach i vábivé okouzlení, odpor i obdiv. Toužila odejít i zůstat.
Její nitro rozpoltila neznámá síla, zaplňovalo ho, přinášela pocity, jež nepocházely od ní, truchlivý bezbřehý smutek spolu s jásavou extází.
Malinkým kouskem vlastní neporušené mysli se udiveně ptala, cože se to s ní děje. Kde se to ocitla a proč. Teninkou nitkou ještě zůstávala spojena se sebou samou, vzpomínala na svět, těžce, matně, jako na zasunuté zážitky s raného dětství.
Věděla, že spí, chtěla se probudit, ale když jí její mozek sdělil, že se tak stalo, zjistila, že se stále utápí v té podivné krajině, klamána vlastními smysly. Kroužila v nekonečné smyčce.


***


Spustil se drobný déšť. Dlouhý den naplněný bojem jim dovolil dopřát si k večeru kratičkou přestávku, všichni démoni byli pro teď zahnáni, brány uzavřeny, zkontrolovány a magická ochrana posílena. Přemístili se před dveře domu ve Vlašské ulici, nejbezpečnějšího místa v Praze. Mlčky vstoupili, otřepávali ze sebe vodu, stírali prach, i rozmáčený popel, odkládali potrhané, propálené kabáty. Potřebovali chvilku načerpat síly.
Neville se bál chvilkového uvolnění, napětí ho drželo na nohou. Nevzdával se ho tedy, zůstával ostražitý, ve střehu.
Kde je Kristýna? Kdysi, před dávnou dobou, před všemi těžkými střetnutími, ráno, si myslel, že se na ni zlobí, vyděsil ho její nerozum, dotkla se ho její ztřeštěná samostatnost. Ne teď. V této chvíli ho poháněla touha ji uvidět, na chvilku se ztratit v medových očích. Stisknout ji v náruči, vdechnout její vůni, ucítit laskavou sílu, zažít pro dnešek i něco čistě dobrého.
Vydal se proto do jídelny jako první. V prvním okamžiku se zdálo, že se ocitl zpátky v Narušitelově ložnici. Místnost byla přeplněna rozházenými papíry, jako by jich někdo hrst vzal, vyhodil do vzduchu a nechal klesnout k zemi. Mezi tím vším zahlédl v křesle stočenou Kristýnu.
Vstoupil dovnitř, bylo mu jedno, že ne některé papíry šlape, šustí mu pod podrážkami. Přistoupil k drobné ženě, dotkl se její ruky a zjistil, že ji má ledově studenou. Hledal známky tepu, důkaz toho, že dýchá. Nestačil se ještě vylekat, jen zkoumal a jednal. Teprve, když se přesvědčil, že žije, ponořená do děsivě hlubokého, zvláštního spánku, ho sevřel strach. Chtěl s ní zatřást, okamžitě probudit, odehnat od ní ten studený přízrak. Zastavila ho Mysliborova ruka.
Otočil se na něj. Poprvé v něm viděl starého muže, poprvé cítil, že i ten zkušený mistr magie má strach.
"Nechte ji, teď ji neprobudíte. Bloudí v Podzemí," řekl Myslibor tiše, smutný pohled upřel na rozházené papíry.
Neville teprve teď pochopil, že na nich není nic napsáno. Kristýna se nevyjadřovala slovy, mluvila obrazy. Všude, na každém listu se na něj šklebili démoni z podzemí, děsili ho odporné krvavé scény.
Tam ji má nechat? Opustit v něčem tak příšerném?
Neposlechl Myslibora, sklonil se k bezvědomé ženě a zatřásl s ní. Její tělo se nijak hrubému zacházení nebránilo, podvolovalo se jako hadrová panenka.
Tentokrát to byl Snape, který ho zarazil:
"Neblázněte, Longottome. Takhle jí akorát ublížíte. Zkuste na ni mluvit."
Neville se otočil na profesora, ten s neproniknutelným výrazem přebíhal pohledem z kreseb na Kristýnin obličej, soustředěný, napjatý. Co jemu záleželo na nějaké mudle?
"Musím něco dělat! To nepochopíte, nikdy vám na nikom nezáleželo. Jen na sobě samém!" vykřikl Neville.
Profesorův výraz byl nadále nečitelný, jen se o něco více narovnal, stiskl pěsti.
Těžce se nadechl. "Snažte se ji probudit, ale rozhodně s ní tak stupidně netřeste. Zlomíte jí vaz, troubo!"
Severus se ujistil, že Longbottom se uklidnil a obrátil pohled zpět ke kresbám.
Díval se do očí Podzemních démonů, vrátil se do okamžiku svého bezvědomí. Hluboce soucítil s duší lapené ženy. Nově probuzená schopnost pociťovat lítost, soucit a starost ho znepokojovala, ale nepohrdal jí. Přišla s jeho novým životem, vykrystalizovala právě v té smrtelné agónii. Byl přetaven a změněn?


***


Cyklus se změnil. V jeho ubíjející stejnosti se objevila chyba. Dvojakost pocitů přebil obraz zářivé bytosti, nerozeznávala její podobu, ale cítila její sílu, tolik odlišnou od všeho tady dole, tak jasně živoucí, nepozemsky laskavou. Z nitky se stávalo lano, které ji táhlo na povrch. V hlavě se jí utvářela zvonivá slova, jasná a nepochybná:
"Odejdi. Musíš jim o mě říct, musíš jim mě připomenout."
Zhluboka a bolestivě se nadechla, rozkašlala se a otevřela oči. Skláněla se nad ní Nevillova tvář, vyděšená, umazaná, skutečná. Začala se bláznivě smát a a vzlykat. Byla zpátky! Ach bože, vrátila se!
Neville ji strhl k sobě, tiskl ji, bylo mu jedno, že se na ně všichni s jistými rozpaky dívají. I na nich byla ale znát úleva. Luně se leskly oči slzami, nepatrně se usmívala.
Kristýna se konečně vzpamatovala. Rozhlédla se po jídelně. Naklonila se k Nevillovu uchu a zašeptala:
"Tu spoušť mám na svědomí já?"
Neville se usmál. Už se opravdu vrátila stará známá Kristýna. Pomalu ji pustil z objetí a přikývl.
Strážci se usadili u jídelního stolu, přijali mezi sebe lehce roztřesenou Kristýnu, která trvala na účasti na poradě, toužila se dozvědět, co se dnes stalo.
Slova se ujal Jakub, už zase se usmíval, pod očima temné kruhy, gesta o něco línější, přesto působil nepřemoženě.
"Takže vážení, zatímco si slečna malířka užívala návštěvu Podsvětí, shodli jsme se s Lilianou a Šimonem na zajímavé věci. Někdo otevřel několik menších bran najednou. Říkám to bez legrace a s jistotou. Máme tu ještě o něco větší průšvih, než před tím."
Myslibor pohlédl pozorně na mluvného Strážce.
"Kolik, Jakube?"
"Pět. Vzdálených od sebe pěkných pár kilometrů. Otevřené prostou destrukcí ochranného prvku. Bez zbytečných vedlejších parádiček, na které si potrpí náš Narušitel."
Jakub umlkl, nikdo na jeho slova nezareagoval, nechávali je doznít, příliš znepokojeni jejich významem.
Ozvalo se vytrvalé bušení na vchodové dveře.
Podívali se na sebe, jako by zjišťovali, kdo čeká návštěvu. Bušení neustávalo. Myslibor se zvedl a šel zjistit, kdo přichází.
Za nedlouho se vrátil v závěsu s profesorem Rejkem. Ten si zvědavě prohlédl přítomné Strážce, roztržitě se usmál na Kristýnu, pokývl Nevillovi a Šimonovi a bez vyzvání se usadil do jedné volné židle, položil lokty na stůl, prsty rukou propletl.
Přinesl sebou hmatatelný neklid. Počkal, až se Myslibor usadí a odkašlal si.
"Nemůžu se dovolat, v antikvariátu jsem tě nenašel. Trochu mi to komplikuješ, kamaráde, ale já, když se zakousnu do problému, nenechám se odradit drobnostmi."
Myslibor sledoval přítele s lehkou netrpělivostí. Profesor byl zvyklý přednášet, rád mluvil, přicházel k podstatě věcí ze vzdáleného konce. Tentokrát však byl příliš nedočkavý, toužil sdělit své poznatky.
"Ztrácejí se nám studenti," prohlásil dramaticky a se zájmem sledoval reakci.
Když se ujistil, že si zjednal naprostou pozornost posluchačů, pokračoval:
"Poslední dva týdny se ze studia odhlásilo pět studentů. To by snad nebylo tak zvláštní, divné bylo to, že udali všichni, že odjíždějí do zahraničí a při tom, jak jsem zjistil, rodině či známým oznámili, že zůstávají v Praze, přerušili kontakt a nejsou k nalezení. Většinu svých věcí si nechali na koleji."
Vytáhl papír, na němž bylo napsáno pět jmen a adres.
"Všichni jsou výborní studenti, velice inteligentní, lehce asociální."
Profesor Rejk vychutnával efekt, který jeho řeč měla. Strážci se na sebe vzájemně dívali, v očích nezpochybnitelné pochopení.



***


V malé místnosti byla zhasnuta všechna světla, ticho v ní přerušovalo jen téměř neslyšné oddechování a bubnování drobného deště. Oprýskané okno nechávalo na protější stěnu promítat pohyblivé stíny pokroucené jabloně, hromádek knih z okenního parapetu i vzorek poodhrnuté záclony, tak jak po nedaleké silnici projížděla auta nočních nespavců.
Nehlučné kroky, jemné vrznutí dveří, ani posunutí starého křesla spáče neprobudilo. Zavrtěl sebou, naříkavě povzdechl, snad ve snu zahlédl, to co by bdělýma očima nikdy nespatřil. Temné postavy, tmavší než zatažená noční obloha. Pluly místností, zkoumaly ji a vracely se ke křeslu, vábila je tam přítomnost hubeného muže.
Ten pohodlně usazen, spáče pozoroval, kostnatýma rukama svíral dřevěné opěrky. Jak snadné bylo sem proniknout. Příliš na to, aby to bylo uspokojivé.
Přehlédl místnost, vzedmula se v něm zloba. Vychutnával ji, nechával růst, živila ho. Už pokolikáté to viděl, chudé, ubohé prostředí, nevhodné pro génia, převalujícího se v druhořadém povlečení. Nespravedlnost. Taková, jakou je třeba vymýtit. Silou, mocí.
Pomalu vstal, přistoupil k posteli, z kapsy vytáhl nevelkou lahvičku, odzátkoval ji a čekal. Věrné, němé stíny obklopily spícího mladého muže jako temné sudičky. Ten se roztřásl chladem a téměř okamžitě se probudil. Otevřel vyděšené oči, pokoušel se posadit, zjistit, jaká hrůza ho probudila, uniknout před ní. Nemohl, neznámá síla ho držela v nehybnosti. A pak ho spatřil, temného muže, jemuž bylo ve tváři vidět jen bělmo očí. Znovu se pokusil vytrhnout té neviditelné moci, zazmítal hlavou, jiná část těla ho neposlechla. Sevřel ho neuvěřitelný strach.
"Není čeho se obávat, věř mi, příteli. Nic zlého se ti nestane. Jsi můj vyvolený," promluvil návštěvník s děsivou blahosklonností a přitiskl hrdlo lahvičky na vzpouzející se ústa nebohého lapeného muže. Nalil mu do úst její obsah, pevnýma, necitelnýma rukama mu stiskl tváře a čekal, až vše spolkne.
Účinek se dostavil okamžitě. Droga? Jed? Stačilo mu ještě proběhnout hlavou a už se začínal vzdalovat, ponořovat do nepochopitelného chaosu, křičícího miliony hlasů, útočícího tisíci obrazy. Chtěl uniknout, zarazit to, něco ho však nutilo setrvat, nařizovalo mu pochopit. Začal hlasitě naříkat, svíjel se na posteli, propuštěn z tělesné nehybnosti, uzavřen v přízracích vlastní mysli.
Z velké dálky k němu pronikala návštěvníkova slova: "Přijmi můj dar. Přinesl jsem ti ho, protože jsi ho hoden. Budeš moci stát po mém boku, sloužit mým plánům."
Bránil se, nechtěl sloužit takové hrůze, cítil návštěvníkovo šílenství, pomalu však podléhal, v mysli slyšel mámivý hlas, jenž mu jako mantru opakoval slova o jeho výjimečnosti, prozrazoval odpovědi na dosud nevyřčené otázky. Strach ustupoval, přicházela nepřekonatelná touha slyšet víc, vše. Přestal bojovat. Bude sloužit, poslechne tu omamnou sílu, připojí se. Upadl do bezesného spánku.
Návštěvník odstoupil od postele, věděl, že vyhrál. Pošesté, prozatím naposledy. Na drogu, kterou podal, existovaly jen dvě reakce, naprosté podřízení, nebo smrt


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 10. března 2015 v 8:50 | Reagovat

Je to čím dál, tím děsivější. Pět zmizelých studentů, pšt zničených bran. A další následovník získaný proti své vůli. Podle čeho si je vybíral? Tušil, kdo mu podlehne? Patrně ano, všichni si byli svým způsobem podobní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014