ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

15. Chyba

17. března 2015 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE

Chyby - v této kapitole se jich dopustí více než jedna osoba. Chyby nás můžou zničit, nebo taky posunout o kus dál.



15. Chyba


Cosi ji probudilo. Prudce se posadila, Když se jí srdce v hrudi nebezpečně rozbouchalo silným, nepravidelným rytmem úleku. S bezúspěšnou snahou přejížděla pátravě očima po tmavém pokoji, pokoušela se naslouchat tichým zvukům domu, ty však dokonale přehlušil tlukot jejího srdce.
"Něco se mi zdálo," šeptla. A snažila se tomu i uvěřit. Než se to podařilo, ozvalo se hlasité bušení na vchodové dveře.
Kristýna spustila nohy na studenou zem, váhala. Bušení vystřídalo nesrozumitelné volání. Konečně sebrala odvahu sejít po schodišti, proběhnout dlouhou chodbou až k pevným dřevěným dveřím. Zvláštní, podobný scénář už tu byl, návštěvník však přišel ohlášen a nezavítal sem v noci.
Jak se blížila ke dveřím, začínala rozumět slovům.
"…nerušil, je to důležité. Hálo, slyší mě někdo! To jsem já, Rejk," hulákal dál u dveří s chvályhodnou vytrvalostí.
Kristýna si oddechla. Z neznámého návštěvníka se vyklubal známý. Zneklidňující bylo, že se dobýval dovnitř v tuhle hodinu.
Po kratičkém zaváhání odemkla a otevřela. Noční vzduch byl studený, až Kristýně přejel po zádech mráz. Tak zvláštně, jako by to nebylo jen z chladu. Věnovala profesoru jen kratičký pohled a zadívala se za něj, do tmavé ulice. S jistotou čekala, že zahlédne černé stíny beztělců. Nebyli tam. Začíná být ustrašená.
Konečně začala poslouchat, co na ni profesor chrlil.
"Jak jste mi dala večer ten mobil, nabil jsem ho a zapnul. Bez dovolení jsem si poslechl nejnovější zprávu z hlasové schránky. Bylo to naléhavé, tak jsem se sem hned vydal," profesor nebyl k zadržení. Kristýna ho chtěla vmanévrovat dovnitř, ale nenechal se přerušit a na prostá gesta nereagoval. Asi ho zpráva opravdu rozrušila, když se choval tak podivně.
"Poslechněte si ji." strčil telefon Kristýně k uchu.
Ozval se uplakaný a téměř hysterický hlas její kamarádky Stelly: "Obchod je zničený. Co to bylo? Ta mrtvola? Všude krev! Strašné! Kde jsi? Neozýváš se. Potřebuju tě. Zavolej! Přijď! Prosím!"
Znělo to naléhavě, Kristýna byla z kamarádčina zděšení nešťastná, ale něco jí na tom nesedělo.
"Nemyslím, že by to nepočkalo do rána."
Rejk se na okamžik zatvářil hodně uraženě. Pak se ale zase vrátil k tomu ochotnému a starostlivému výrazu.
"Nechala vám to v hlasové schránce před hodinou a půl. Ona to za naléhavé považuje."
Dobře, tohle byl argument. A co dál. Nechtělo se jí v noci běhat po Praze plné beztělců a démonů. Ne samotné. Zřejmě jí byla ta nechuť vidět i ve tváři.
"Doprovodím vás tam. Pojďme!" Naléhal. Div, že ji nepopadl za ruku a netáhl za sebou.
"Mám na sobě pyžamo a jsem bosá. Obléknu se, vy můžete zatím počkat v jídelně," mírnila jeho snahu Kristýna.
Netrpělivě přešlápl. "Počkám tady. Pospěšte si!"
Vrátila se do domu, dveře zavřela, profesora, podle jeho přání, nechala postávat na ulici. Cosi jí na jeho chování vadilo, nedokázala však identifikovat co. Nejspíš je prostě blázen. Ale chce pomoci. To je důležité.
Oblečení na sebe naházela v rekordním čase. Ještě se zastavila v jídelně, aby napsala vzkaz. Jakmile však vzala do ruky tužku, nějak se to zvrtlo.
Rychlými tahy vykreslila obrovskou saň s velkýma, laskavýma očima. Pod ni začala psát verše.

semeno mocné květiny
temné hlíně dřímá
s ohyzdnou havětí
spí jenom, dlouze sní
síla v něm uzrává
jedna kapka vláhy
postačí pak
temnotu zažene
svět prozáří

Zhnuseně na ten papír zírala. Už není schopná napsat ani pár normálních slov. Vzala další papír. Udělala druhý pokus. Znovu to samé. Mrskla tužkou na stůl, ještě než měla saň hotové nohy.
Vyběhla z jídelny. V krku ji pálily slzy bezmoci a zlosti. Rozrazila vchodové dveře, čímž vylekala Rejka. Nadskočil a nedůstojně vyjekl. Nevšímala si toho. Zamkla a vyrazila svižně dolů ulicí. Popohánělo ji její rozčilení. Rejk ji brzy dohnal. Podívala se na něj a zarazila se. Profesorův výraz byl teď chladný a vyloženě zlý. Mrazení v zádech se vrátilo. S přemáháním od něj odtrhla pohled a rozhlédla se okolo sebe.
Stovky beztělců se pohybovaly ulicí, přibližovaly se ke Kristýně a profesorovi, ale zastavily se a asi dva metry od nich a pak udržovaly stále stejný odstup. Jako by je cosi zadrželo.
Kristýně se udělalo zle. Uvědomila si, že se nechala vlákat do pasti. Hloupě a snadno. Žádný noční vzkaz od Stelly.
"Kam mě vedete?!" Obrátila se na Rejka. S potěšením zjistila, že se jí povedlo potlačit ustrašený tón. Z jejího hlasu byla znát spíš zlost.
Pokrčil rameny. "Nikam daleko, běžte za mnou."
Poslechla ho jenom z části. Běžela. Zpátky k domu. S hrůzou se vnořila mezi mrazivé přízraky. Z běhu se stalo pomalé prodírání, zoufalé zápolení se strachem. Zastavila ji až přítomnost démona. Objevil se jako ohromný, modrými blesky sršící pták. Snesl se ze vzduchu a usedl před Kristýnu. Dívala se na něj, on na ni, ani jeden se nehýbal. Past byla nastražena dobře. Nemohla utéct. Ne, jako obyčejná mudla, bez hůlky a kouzelných schopností. Otočila se a vrátila se k Rejkovi.
"Už to nezdržujte a pojďte!" vybídl ji a vyrazil rychlým tempem.


Kdo komu slouží

Oblíbil si kostely. Jejich ochrana byla důmyslná, překonat ji znamenalo ponořit se do Pole, najít patřičné informace. Zpočátku to i pro něj bylo těžké, do té doby, než ho Matrice přijala. Teď to považoval za příjemné povyražení.
Přecházel po chrámové lodi, jeho kroky se v prázdném prostoru odrážely s hlasitou ozvěnou. Kochal se pocitem vlastní moci. Povedlo se mu získat jeden z těch významných chrámů. Ne jako předtím, takový zastrčený a téměř neznámý kostelík. Ještě nedosáhl na ten hlavní, ale i na něj dojde, jestli je i ten chráněn směšnou směsí sušených bylin a nesmyslných vět na cáru papíru.
Poznal, že vešli. Jeho oddaní, jemu podobní, ti, jimž dovolil mu sloužit. Zastavil se před oltářem a čekal, až k němu dojdou. Stejně jako on se v temnotě neosvětleného chrámu pohybovali bez problémů. Měli temnotu raději než světlo.
Nerozeznával jejich tváře, nerozlišoval je. Je tak zbytečné lpět na jménech či pohledném obličeji.
Služebníci přistoupili k Narušiteli. Na rozdíl od něj viděli každý detail jeho tváře, pohyb očí, gesta rukou. Prohlíželi si ho se zájmem výzkumníka. Byl tak nevědomý, tolik omezený lidskou malostí, plný brzdících emocí, zloby, závisti, zbytečné ctižádosti. Přesto dokázal sám rozluštit tajemství mnoha bran. Ještě byl Poli užitečný, ještě chvíli bude.
"Zaměstnali jsme celou skupinu a Rejk vylákal malířku z úkrytu. Míří sem, Mistře!"
"Výborně. A démoni? Kolika se podařilo osvobodit?" zjišťoval Narušitel.
"Sedmi."
"A co ti ve stoce?"
"Přežili."
"Nevadí, nejsou nebezpeční. Můžeme je vodit za nos ještě nějakou chvíli," prohodil Narušitel ledabyle, "pošetilců mávajících hůlkami, co si myslí, že čarují, se bát nemusíme."
Služebníci se po sobě znepokojeně podívali. Byl opravdu tolik nevědomý.



Zmizení

"Rád bych se na ty lektvary podíval pořádně," dožadoval se Snape, když se v Celetné ulici vypořádali s oranžovým ohnivým psem.
"Záměrně zdržují. Bojím se, že chystají nějakou větší akci. Už bychom jim to měli zarazit. Běžte si, profesore, bádat nad těmi břečkami, my to tu uhlídáme." Jakub už nevypadal, že toho ještě moc zvládne, přesto statečně vycenil zuby v nápodobě úsměvu.
"Rád bych vás obral ještě o Longbottoma." Snape se snažil zacelit díru v propálené botě, ruce se mu však příliš třásly na to, aby se trefil. Nakonec to vzdal. Vodu měl stejně všude.
Neville se na Snapea překvapeně podíval. Nečekal, že by ho profesor někdy přizval k lektvarovému dýchánku. Moc dobře si pamatoval, jak probíhaly hodiny v Bradavicích.
"Vezměte si ho a zmizte, než se objeví další práce," propustil je Jakub. Ještě než se stačili přemístit, zahlédli, jak vyslal patrona se zprávou o eliminaci dalšího démona.
Dům byl tichý, jako by v něm nikdo nebyl. Neville byl rád, že Kristýna spí. Nechtěl se s ní setkat. Netušil, jestli by měl sílu předstírat, že je vše v pořádku, že ji v koutku mysli nepovažuje za zrádkyni. Stejně byl nejvyšší čas svěřit se se svým podezřením ostatním.
Snape odložil plášť na věšák a s úlevou se zbavil promočených bot. Prohlížel si další zdevastovaný kus garderoby. Povzdechl si a chystal se pokračovat dál do jídelny. Pak se zarazil.
"Kolego, měl byste se jít podívat, jestli tu je vaše přítelkyně. Její boty tu v každém případě chybí."
Neville vrhl na Severuse zděšený pohled. Zmizela? Nezdržoval se zouváním. Doběhl k jejímu pokoji a vtrhl do něj. Nebyla tam. Postel neustlaná, oblečení rozházené. Zaplavilo ho bolestivé zklamání. Zasáhla ho ve chvíli, kdy konečně uvěřil, že by ji mohl uvést do svého světa, sdílet s ní své radosti. Je hlupák.
S dusotem seběhl ze schodů a vešel do jídelny. Snape už rozsvítil a teď se zabýval jakýmsi papírem.
Neville těžce dosedl na jednu z židlí, ve tváři zničený výraz.
"Z vašeho výrazu bych soudil, že v domě není," prohodil Snape neutrálně.
Neville neznatelně přikývl.
"Zdá se, že se nám tu pokusila zanechat nějaký vzkaz." Podal Nevillovi kresbu s verši. Ten si papír vzal, ale sotva se na něj podíval.
"Severusi, myslím … myslím, že to ona nás zradila," mluvil tiše a chraplavě.
Snape povytáhl obočí, když byl osloven křestním jménem, ale nekomentoval to.
Díval se na zhrouceného muže, kouzelníka, který si stačil vysloužit jeho úctu. Nezdolaly ho každodenní boje a nebezpečí, zničil ho cit. Tak jako každého. Severus se ušklíbl. I jeho cit svým způsobem zničil. Ať už to byla láska, kterou cítil k Lilly, nebo nenávist, ano i to je cit, kterou věnoval Jamesovi. Tohle musí zarazit.
"Neville, označit někoho za zrádce vyžaduje silné důvody, pevné důkazy. A i ty někdy klamou."
Neville se trochu probral z letargie. Neoslovil ho právě Snape Neville?
Pomalu sáhl do kapsy a vytáhl poničený obrázek. Položil ho štítivě na stůl.
"Tohle bylo dole ve stoce," řekl bezbarvě a sledoval Snapeovu tvář.
Ten také snadno poznal, že se jedná o Kristýninu práci. Dovedl sledovat směr Nevillových úvah.
"Není to moc pádný důkaz. A neměl byste to být vy, kdo bude do poslední chvíle věřit v nevinu té nešťastné dívky?"
"Ale jak? Vždyť to do sebe zapadá. Věděla o všem, co podnikáme a byla tu pořád sama, snadno by předávala informace a to její propojení s Polem," Neville zvyšoval stále zoufalejší hlas.
"Nemyslím, že je to ona. Na můj úsudek se dá celkem dobře spolehnout. Mám v tomhle oboru jisté zkušenosti." Nedokázal zakrýt silnou trpkost.
"Jenže ona zmizela, pláchla. A nechala tu tenhle kus papíru s nesmyslnými verši a drakem."
"To mě právě utvrzuje v přesvědčení, že její odchod nebyl útěk. Seberte se, kolego. Pojďme vyřešit to, kvůli čemu jsme sem přišli."
Než se pustili do práce, vyslal Snape patrona Mysliborovi. Nechtěl Nevilla zatěžovat ještě domněnkou, že by malířka mohla být v nebezpečí. To by byl už úplně k nepotřebě.



zpět oOo dále
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 17. března 2015 v 16:50 | Reagovat

Milá malířka v tom pěkně lítá. Jako by měla jenom zbytky vůle.
Zatracený utajování kouzelnickýho světa! :-)
A moc se mi líbí, jak ukazuješ, že lidskej šampion zla je touhle dobou už jenom kus hadru na holi - že démoni jsou silnější.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 20. března 2015 v 12:33 | Reagovat

Ioannina už napsala to, co mě po dočtení napadlo, takže jen dodám, že se mi moc líbí vyzrálý Severus. ("Kolego Neville...")

3 mannaz mannaz | E-mail | 31. března 2015 v 11:49 | Reagovat

Malířka v tom opravdu lítá. Pole je prostě nebezpečné :-)
Mno, vyzrálý Severus, tam jsem si užila tu změnu z sice velmi schopného muže, ale jinak emočně spíš mrzáka, v klidnější, ale stejně schopnou osobnost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014