ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

16. Dar

24. března 2015 v 0:01 | Mannaz |  NAŠE OBLÍBENÉ STRÁNKY


Kristýna se setkává s Narušitelem. Strářci postoupí o kus blíž ke konečné likvidaci zla. Nejdříve však je třeba najít Kristýnu.



16. Dar



Chlad noci splýval s mrazivou přítomností beztělců, byl ve vzduchu, který vdechovala, vkrádal se do každé buňky toužící po životodárném kyslíku, svíral srdce, ochromoval mozek. Deštivou noční oblohou kroužil modrý zářící pták, vykresloval na ní pomíjivé obrazce, krásné i děsivé zároveň.
Její nohy samy následovaly Rejka, její tělo s ním udržovalo rychlé tempo, myšlenky se však brzy vydaly na mnohem vzdálenější toulky, mozek odmítl brát na vědomí jejich pochod směrem k záhubě. Věděla, že by měla mít strach. Místo toho klouzala očima po fasádách domů, v nažloutlém světle pouličních lamp vypadaly jako kulisa na divadle, krásně a neskutečně. Intenzivně vnímala ostrost nočního chladu, užívala si známé, tiché melodie spícího města. Tolik se toho stalo v tak krátkém čase. O mnoho přišla. A teď přijde o vše. Proč jí to nevadí? Nasává krásu okamžiku, místa, jakoby úplně přestala vnímat beztělce. Kde se v ní bere to čisté potěšení z okolního světa. Teď v tuhle nevhodnou chvíli. Vždyť nedávno nahlédla do temných hlubin, jejichž stín jí zůstal v duši. Snad pro to teď v poslední chvíli toužila naplnit ji i krásou. Poskládá ji vedle obrazu Nevillovy rozesmáté tváře.
Teprve po dlouhé době se vrátila zpátky k realitě, s vlnou nevole přejela pohledem profesorova záda. S obavami se zadívala do řad beztělců, zase v ní vyvolávaly ledovou úzkost, něco se však změnilo, dokázala si představit, jak mezi ně dopadají paprsky bílého, zářivého světla, jak se ty vzpomínky na minulé životy ztrácejí zpět v Podsvětí. Netušila, kde se v ní ty obrazy berou.
Rejk zastavil před kostelem sv. Mikuláše. Kristýna věděla, že jsou u cíle. Postrčil ji směrem k velkým vchodovým dveřím, sám však zůstal stát pod schody, najednou znepokojený a nejistý. Zbabělec. Podívala se mu do očí, ve tmě ale viděla jen občasné zablýsknutí jeho bělma. Myslela, že v ní pohled na něj probudí zlost a odpor, místo toho zjistila, že je jí teď naprosto lhostejný. Byla si jistá, že až otevře dveře a vstoupí do kostela, bude to konec. Zvedla pohled a přejela jím po tichém, deštěm zmáčeném prostranství, ve snaze vtisknout si do srdce poslední obraz své milované Prahy. Noční klid byl podivně utěšující, smiřující. Z místa, kde stála, se zvednul mírný větřík, nepochopitelně teplý a intenzivně zavoněl levandulí. Sklopila oči a viděla, že z pukliny ve schodišti vyrůstá skromný keříček byliny s fialovými květy. Usmála se pro sebe, sklonila se a utrhla jednu snítku. Její město jí tu nechalo dárek na rozloučenou.
S bylinou pevně sevřenou v prstech zatlačila na těžké dveře.


***



V každém kousku těla se mu usadila únava, tížila ho při každém kroku, lepila se ke každé myšlence, zpomalovala. Její překonávání vyvolávalo téměř fyzickou bolest.
Snape se opíral dlaněmi o pracovní stůl v laboratoři, bledý, s kamennou tváří, neschopný učinit jediný pohyb. To zpropadené tělo si vybralo právě tuhle chvíli pro vzpouru, odmítalo se hnout, zatímco hlava věděla, že je nutné okamžitě jednat. Vedle jeho pravé ruky ležela rozevřená kniha, kterou vynesl z kostela Sv. Gotharda, výmluvný obrázek podzemního chaosu spolu s receptem na nebezpečný lektvar připomínaly profesoru, že správně určil složení a účinky vzorků z Narušitelovy dílny.
Konečně se pustil stolu a těžkými kroky zamířil k ošoupanému křeslu. Musí si dopřát pár vteřin odpočinku. Jenom několik okamžiků a pak zase donutí to stárnoucí tělo poslouchat. Sdělí ostatním, co zjistil a pak nesmí plýtvat časem, musí se pokusit najít ztracenou malířku. S úlevou se usadil, opřel se a zavřel oči. Cítil, že se mu třesou ruce, nedalo se s nimi nic dělat. Slyšel, jak se vrací Neville. Nebyl rád, že ho zastihne v tak slabé chvilce.
"Jste v pořádku, profesore?" zeptal se mladý muž starostlivě a sklonil se k němu.
Snape nechtěl riskovat, že se o něj začne zajímat víc, než je nutné, tak ze sebe obtížně vypravil tichou odpověď.
"Zatraceně unavený, dejte mi pár minut."
Neville znepokojeně sledoval svého profesora, kterého znal jako chladného, avšak energií sršícího silného muže. Teď mu únava vykreslila v bledé tváři hluboké vrásky, jemné a přesné ruce se mu chvěly, dýchal sotva znatelně, černé pichlavé oči zavřené. Neville si uvědomil, že vždy nevědomky spoléhal na jeho sílu, která se zdála bez hranic. Bral samozřejmě jeho jistotu. Teď mu došlo, že nikdy nebyla samozřejmá, ale draze vykoupená.
"Přinesu trochu povzbuzujícího lektvaru," šeptl Neville a vydal se k polici se zásobami.
Snape se vzpamatoval natolik, že mohl mluvit poměrně nahlas.
"Je to zakázaný a dlouhou dobu zapomenutý lektvar "Orfeův hlas". Ovlivní mozkovou činnost toho, kdo ho požije tak, že ho skoro okamžitě napojí na Pole. Co se, stane pak, se mohu jen dohadovat, snad už zapůsobí samo Pole, ovládne mysl oběti. Je to ovšem velice jedovatá směs, chybné dávkování znamená jistou smrt." Snape se odmlčel. Bylo naprosto zřejmé, k čemu Narušitel lektvar potřeboval. Bezděky zvedl paži a dotkl se předloktí levé ruky v místě, kde byl poznamenán Znamením zla. Je víc způsobů, jak si podrobit své služebníky.
"Už je to pryč, vzpomínky trvají, ale je to za námi. Napijte se, Severusi!"
Snape otevřel oči a zjistil, že se na něj Longbottom chápavě dívá, ve tváři zase klidný, jen v očích mu zůstaly obavy. Vzal si od něj pohár s lektvarem a vyprázdnil ho několika loky. Cítil, jak se mu v krátké chvíli vrací kontrola nad unaveným tělem.
"Díky. Pojďme zjistit, co dělají ostatní."

Tu noc naléval Neville povzbuzující lektvar ještě mnohokrát. Strážci se během hodiny vrátili do Vlašské, vyčerpaní, ale odhodlaní konečně tomu všemu přijít na kloub. Posedávali či neklidně přecházeli v jídelně, hleděli s nadějí na antikváře, který byl zcela zabrán do pekelné knihy, obrázku draka, tlustého svazku z knihovny a jakési staré mapy.
"Dobře, že je pryč, nemůže dál donášet," poznamenala Liliana usazená v křesle a natáhla své štíhlé nohy před sebe. Nebylo pochyb, o kom mluví.
Jakub, který právě odložil pohár od povzbuzujícího lektvaru, se na ni překvapeně podíval.
"Zdálo se mi, že je ti docela sympatická," poznamenal.
"Jen do té chvíle, než mi došlo, kdo stojí za naším neúspěchem," vysvětlila Liliana.
Luna doposud stála zády k ostatním, vyhlížela z okna do noční temnoty. Teď se však otočila a rozzlobeně se podívala na Nevilla.
"Nikdy by nás nezradila. Jste nevděční. Určitě je někde v nebezpečí." Její slova i zloba, obojí patřilo hlavně Nevillovi. Utíkal před rizikem důvěry, ve strachu z omylu. Takového ho neznala.
Neville se ošil. Tolik ho mrzelo, že o něm Luna špatně smýšlí, že zklame její laskavou duši, ale nemohl si pomoci. Vyndal z kapsy pokreslený list papíru a položil ho na stůl.
"Tohle bylo na Jeho stole. Liliana ji podezřívá oprávněně, Luno!" Hlas měl chladný a jasný. Zaťaté pěsti však svědčily o tom, jak je napjatý uvnitř.
Světlovlasá žena jen zavrtěla hlavou, když si obrázek prohlédla.
"Musíme ji hledat," trvala na svém.
Neville jí záviděl tu věrnost, víru, upřímnost. V bledé tváři měla vepsanou všechnu únavu z posledních dní, přesto z celé její osoby vyzařovala odhodlanost a síla.
Myslibor se odtrhl od studia knih a koutkem oka pohlédl na kresbu, ten zpropadený Nevillův "důkaz".
Usmál se, zvláštně s nádechem vítězoslávy. Tohle byl jeden dílek skládačky, který dotvářel celkový obraz. Podle zmatených výrazů všech ostatních usoudil, že souvislosti docházejí zatím jen jemu.
"Tuhle kresbu odnesl vítr ten den, kdy jsem poprvé vzal Kristýnu na obchůzku Prahou. Možná tam byl a pozoroval svého démona a kresba se k němu náhodou dostala." Pohlédl na mladého profesora chápajícíma šedýma očima a malounko se usmál.
Jeho slova vnesla mezi Strážce úlevu i pocit zahanbení. Neville obojí zakoušel mnohem intenzivněji. Tolik se za sebe styděl, nenáviděl se za nedůvěru. Zároveň ho sevřel obrovský strach, až se mu zvedl žaludek. Posadil se roztřeseně ke stolu, lokty opřel o kresbu a sevřel hlavu v dlaních.
"Jsem hlupák," zasténal.
Nikdo mu to nevyvracel.
"To nejsi sám, Neville. Knihu Ante portam infern jsem prodal profesoru Rejkovi před několika lety. Nezdálo se, že by mohla být v jeho rukách nebezpečná, a přece se tak stalo."
Neville překvapeně vzhlédl a vyřkl zřejmé: "Takže…od Rejka se kniha dostala k Narušiteli. To Rejk je zrádce."
Myslibor smutně přikývl. Potom se ale vrátil k nejnovějšímu záznamu z Podzemí. Laskavá saň a báseň už mu teď dávaly větší smysl.
"Zde," poklepal na objemný svazek, "je vysvětlení těch veršů i obrázku. Doposud jsem to považoval za pouhou pověst. Poslouchejte: A pak z hory té, vojsko vyjde, průvod rytířů, králů dávných, v záři jejich zbroje podzemní temnota zmizí, kde podkova na mostě zazvoní, tam světlo a jas vytrysknou v ohromné síle dračí, srdce z hlubin vzbuzené vydá se na pomoc."
"Karlův most?" zeptal se Vilém.
Myslibor přikývl.
Liliana se zvedla ze židle, a šla si tu pasáž přečíst znova. Když to udělala, přikývla.
"To by, myslím, bylo ono. Blaničtí rytíři, bruncvíkův meč v Karlově mostě," podívala se na Lunu a Nevilla, "takový český Excalibur. Jak se k němu ale dostaneme? " Obrátila se na antikváře.
"Teď bychom potřebovali Kristýnu, ta se umí napojit na Pole. S ní, nebo skrz ni takhle bytost komunikovala." Jakub ukázal na kresbu draka.
Všem bylo jasné, že je to tak. Tisíce lidí, i mnoho mágů chodilo po Karlově mostě a nikdy nikdo na "meč" nenarazil. Co je tou podkovou, spouštěcím mechanismem, či klíčem k otevřením brány, jíž může vstoupit bojovník s temnotou? Nepomůže jim v záchraně Kristýny. O tu se musí pokusit sami.

Neville nikdy nelétal na koštěti rád, ať už bylo jakékoliv dobré značky. A na tomhle nevyzpytatelném starém vehiklu to bylo mnohem horší. Podobný vyfasoval i Snape, který teď svištěl před ním a občas téměř komicky nadskočil. Komické by to bylo ale jen tehdy, pokud by letci nehrozil smrtelný pád z výšky na střechy domů. Kroužili nad Malou stranou, nad Starým městem. Neville se křečovitě držel zkřehlými prsty, ledový vzduch mu šlehal do tváře. Přivíral bolestí slzející oči, na tvářích se slaná voda smísila s dešťovými kapkami. Snažil se stačit krkolomnému tempu profesora Snapea. Tenhle letecký výlet byl jeho nápad.
Po Mysliborově vysvětlení se Strážci pustili do překotných úvah, šťastni, že konečně mají nějakou naději. Vedle dohadů o tom, kdo jsou ti spásní rytíři, čím a kde přesně vyvolají z Podzemí spojence a zachránce, se horečně pokoušeli určit místo, kde by mohla být Kristýna. V rychlém sledu jich vyjmenovali tolik, že nebyla šance ji zachránit včas. Pokud už teď nebylo pozdě. Neville se téhle myšlence snažil vyhýbat, ale právě ona ho sužovala nejčastěji.
Přijdou pozdě kvůli jeho podezřívavosti, pozdě kvůli nevědomosti a neschopnosti přijít na další postup! V Nevillovi se hromadilo rozčilení a pocit zoufalé beznaděje.
Byl to Snape, kdo přišel s prostým nápadem. Spolehnou se na jeho schopnost vidět bytosti z Podzemí.
Proto teď shlíželi na město z výšky.
Snape přibrzdil koště, což se neobešlo bez nebezpečného cuknutí a počkal až ho Neville doletí.
"Támhle před tím kostelem je ohromné množství beztělců a jeden démon. To je naše místo. Posílám Patrona, přistaneme tam a vypořádáme se s nepřítelem. Nechte hůlku v pohotovosti, kolego! Bude jí třeba," Snape se odhodlaně ušklíbl a stočil koště k prudkému sestupu.


Kristýna nechala za sebou zabouchnout těžké dveře, jediný proužek světla se ztenčil, až zmizel docela. Obklopila ji naprostá temnota. Zůstala stát. Oběma rukama sevřela snítku byliny, vdechovala její vůni. Nechtěla cítit zdejší staletou zatuchlinu, nechtěla vnímat něčí přítomnost. Přesto cítila, že není sama. Kdesi daleko od ní tlouklo lidské srdce, dychtivě, silně. Bylo tu však něco dalšího, něco, co ji nesmírně děsilo. Strach ji dostihl, ochromil tělo a zbystřil jí smysly. Tady bylo přítomno podzemní zlo. Silné a chtivé.
Konečně našla sílu k dalšímu kroku. Učinila ho váhavě, ne kvůli temnotě, ze strachu. Co od ní chtějí? Co s ní udělají?
Tichem kostela se ozval zvuk škrtající sirky a vzápětí se u oltáře rozhořela jedna z velkých svící. Její žluté světlo odehnalo nepatrný kousek tmy, neodhalilo však ničí tvář, neukázalo ruku, která plamen rozžehla. Vydala se tím směrem, lákána, jak můra k lampě.
Srdce se jí rozeběhlo ohromnou rychlostí a po zádech jí stekl pramínek ledového potu. Kdesi po její levici cítila nebezpečí. Její kroky do ticha vyklepávaly pomalý a nejistý rytmus, děsila se toho zvuku, byl důkazem jejího pohybu. Stejně tak i zvětšující se světelný ostrov.
Pár kroků od oltáře se zastavila. Už dokázala rozeznat postavu, která stála těsně za hranicí světla.
"Vítám tě!" Oslovil ji zvučný a sebejistý hlas. Škubla sebou, prsty drtila levandulové lístečky. Mlčela.
"Nezmůžeš se na slušný pozdrav? Předstíráš, že mě neznáš? Vidělas mě tehdy, dívala ses na mne vyděšeně, opovržlivě. Naprav svou nevychovanost!"
Mluvil káravě, hlas mu přeskakoval. Kristýna vnímala jeho šílenství, ačkoliv nemluvil z cesty. Takže on ji tenkrát u mostecké věže viděl a zapamatoval si ji.
"Zahráváš si s nebezpečnou věcí," špitla. Nechtěla přistoupit na jeho hru, poslouchat jeho příkazy.
Postoupil o krok blíž. Světlo mu dopadlo do bledé tváře. Kristýna zalapala po dechu. Měl oči široce rozevřené, tvář skroucenou v zlostný škleb. Takhle nějak ho namalovala. Pohlceného Podzemím.
"Pro nízké a přízemní tvory je poznání nebezpečné, odporné. Stejně jako jsou odporní oni. Omezenci a tupohlavci, ničitelé ducha," zlostně usekával jednotlivá slova.
Pokročil ještě blíž. "Ale ty k nim nepatříš!" zakřičel náhle. Kristýna zalapala po dechu a o krok ucouvla.
"Utíkáš před nositelem vědění. Bojíš se nehezké tváře a zahazuješ šanci na věčnost. Ale taková ty nejsi," křičel dál a stále se pokoušel ke Kristýně přiblížit.
Ta se jen těžko vyznávala v tom, co se jí pokouší sdělit.
"Viděl jsem tvé kresby. Bylo v nich tolik ducha. Vím, že tam taky můžeš. Vidíš to, co já. Proč jsi s těmi, co stojí proti mně? Jsou to pošetilci, víš, že si myslí, že čarují?
Jedním prudkým pohybem chytil Kristýnu za rameno a trhl s ní směrem k sobě. Podíval se jí do očí. Roztřásla se chladem. Vyvěral z něj, táhl skrz něj z Podsvětí. Ale v šílených očích měl ještě život, cosi v nich křičelo o pomoc a cosi už na ni hledělo plno opovržení, to cizí, zlé.
Vytrhla se mu.
"Zničil jsi mi byt, zničil´s mé obrazy. Ubližuješ. To Podzemí tě nutí to dělat. Podzemí a to špatné v tobě. Překonej to, vrať se k tomu dobrému. Možná máš šanci," křičela teď ona na něj, jakoby křikem mohla přivolat to, čím byl před dlouhou dobou.
Prosba v jeho očích zůstávala. Jeho hlas však ovládl ledový, nelidský klid.
"Dostalas možnost volby. Vybrala sis. Beru to na vědomí," řekl a mávl směrem k temnotě, ta se zhmotnila v šest postav. Přibližovaly se k ní, zlověstně tiše, jejich kroky nebylo slyšet, nepromluvily.
Přimkla se ke světlu, ačkoliv se tím přiblížila k Narušiteli. Ten teď představoval menší nebezpečí. Věděla, odkud ty postavy pocházejí, téměř dokázala rozeznat temné plochy místo očí, zkroucené pařáty. Zhmotnily se její vize, přicházely přízraky z jejích kreseb.
"Zabijí i tebe," šeptla k Narušiteli v náhlém poznání. Krev, tu si žádaly a její jim nepostačí.
Pohlédl na ni, zoufale, šílenství z očí vyprchalo, necítila z něj už Podzemí. Snad proto, že už mu nebyl užitečný, tak ho propustilo. Zděšeně na blížící se postavy pohlédl a snad poprvé uviděl jejich pravou podobu.
"Je mi to tak líto," zaskučel a stiskl Kristýninu ruku, ucítil větvičku byliny. Překvapeně se na ni podíval. "Levandule. Kdes jí našla?" zeptal se hlasem zvědavého kluka, kterým mohl kdysi být.
"Rostla u vchodu," šeptla a tiskla bylinku dál, podvědomě přesvědčená, že dar od jejího milovaného města má nějaký význam.
"Nepouštěj ji. Ochrání tě."
"A co tebe?" zeptala se. Ten kdo s ní teď mluvil, nebyl Narušitel. Byl to mladý muž, Jaroslav Malý, oběť Pole. Nechtěla, aby umřel.
"Je to tvůj talisman. Já své už asi vyčerpal. Drž se světla," řekl ještě a sám vykročil do temnoty.
Kristýnina ruka vystřelila a chytila ho za rukáv a stáhla ho zpátky do kruhu světla.
"Nesmí dostat už ani kapku krve! Ani té tvojí," šeptla naléhavě a stísněně se na studenta usmála, když se na ni nevěřícně podíval.
Možná by mu neměla věřit, měla být ráda, že ho zničí temnota, ale nešlo to. Někde uvnitř byla přesvědčená, že už není nebezpečný.
"Chyť se mě, uvidíme, jestli ta bylinková ochrana vážně funguje," požádala.
Stiskl jí dlaň roztřesenou studenou rukou. Spolu se schoulili v ochraně mihotavého světla, zatímco temnota se k nim tiše přibližovala.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014