ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

17. Ve tmě

31. března 2015 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE



Podzemí roztahuje své pařáty. Podaří se Nevillovi zachránit Kristýnu? Strážci jsou postaveni před další problém.



17. Ve tmě


Z nebe se ztratily hvězdy. Neblahé tušení Mistra Myslibora dostávalo konkrétní podobu. Neklidně přecházel po prošlapaném dláždění starého mostu a snažil se najít závan mocné magie či stopu po bráně. Strážci pospíchali, musí dostat do ruky zbraň dřív, než přijde útok temnoty. Pohlédl na Šimona, který propátrával okolí s urputným soustředěním, duchem blízko k dějům v bouřlivém podsvětí. Ani tento vynikající geomantik nebyl schopen nic odhalit. Antikváře přemáhala únava umocněná stářím. Zastavil, opřel se o kamenné zábradlí a zahleděl se do temné klidné hladiny. Odrážela se v ní světla lamp, i ta však poněkud pohasla. Musel si přiznat, že také v jeho nitru bledne naděje, na pár okamžiků vzkříšená dnes večer.

"Noc je o něco tmavší, nezdá se vám, mistře?" prohodil za ním klidným hlasem Jakub a vykřesal ze sebe pokřivený úsměv.

Myslibor jen přikývl.

"Blíží se konec. Škoda. Rád bych se ještě jednou pořádně najedl a projel se na motorce," Jakub si povzdychl, podepřel si bradu dlaněmi a i on se zadíval na řeku. Od vody k nim dolehlo zašplouchání, to sebou pohnula spící labuť. Nic zlého netušila.


***


Dřevo starého koštěte zadunělo na dlažbě. Hned jak se Neville dotkl nohama země, odhodil ho a s připravenou hůlkou si prorážel cestu ke vchodu do kostela. Srdce mu tiskl ledovými prsty strach. Bylo jím naplněno okolí, představoval si děsivou podobu beztělců, jejichž přítomnost cítil a byl jí ochromený. Za sebou slyšel pád Snapeova koštěte. Neohlédl se a pokračoval dál.

Profesor hleděl přímo před sebe, všechnu svou vůli vložil do jednotlivých kroků tak, aby ho vedly vpřed. Byly tu beztělci, viděl je, temné našeptávající a duši sužující stíny. Předvoj Podzemí. Snape překonal vlnu nevolnosti a pevněji stiskl hůlku, zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Snažil se vrátit se k té sebezničující lhostejnosti, v níž smrt neznamenala v podstatě žádnou změnu oproti životu. Lhostejnosti, která mu dřív paradoxně život zachraňovala, dokázal tak jednat promyšleně a racionálně, city pevně spoutané. To však bylo dřív. Nyní to nezvládl, cítil, bál se. Nechtěl přijít o šanci pokračovat v životě, který započal po své "smrti" a který ho svým způsobem konečně naplňoval.

Došel Longbottoma, který zůstal stát kousek od schodiště. Mladý muž k němu obrátil svou pohublou a zarostlou tvář. Snape si znovu s překvapením uvědomil, že roztřesený, blekotající nešika zmizel a nahradil ho v pravdě nebelvírsky statečný člověk. V jindy klidných očích se mu teď objevila úzkost a zděšení.

Ukázal na hromádku čehosi ležícího pod schodištěm.

"Rejk," řekl přiškrceným hlasem, obtížně polkl a zadíval se jinam.

Začalo to. Válka. Nikdy už nechtěl vidět její oběti. Pokaždé zděšeně odvrátil pohled, a přesto věděl, že se to stalo a ze světa odešel jeho další přítel. Nechtěl se dívat ani na padlé nepřátele a cítit směs hrůzy a znepokojivé stopy radosti z jejich porážky.

Profesor Snape si teprve po Nevillových slovech uvědomil, že právě stojí nad tím, co kdysi bývalo tělem fyzika Rejka. Byl obětován stejně jako ubohá koza v galerii.

O tohle Snape opravdu nestál, znovu bojovat s děsem, který se v něm vzmáhal, kdykoliv spatřil konec lidského života. Vykřesal ze sebe kapku cynismu a pokusil se odbýt myšlenku na smrt profesora Rejka vědomím, že se jednalo o zrádce.

S nejsilnější vírou, jaké byl schopen, doufal, že malířku nepotkal stejný osud. Cítil k ní cosi jako sympatie, snad pro její vůli pomoci, snad proto, že i ona navštívila Pole.

"Půjdeme, profesore," šeptl Neville a upřel na Snapea zmučený pohled. Tolik se bál vstoupit do těch hnědých dveří. Unesl by, kdyby se i Kristýna stala obětinou Pole? Mohl by se na ni vůbec podívat? Ne, to se nesmí stát! Položil nohu na první schod, vyslal do vesmíru úpěnlivou prosbu. Ať má šanci zasáhnout!


***


Kristýna ještě cítila cizí dlaň ve své, vnímala přes zavřená víčka světlo dohořívající svíce, tušila za hranicí jasu číhající postavy, ale už se propadala do hlubin, nořila se do známých míst Podzemí.

Necítila teď strach, její mozek nemučily tisíce vjemů, plula čímsi chráněna k stříbrné záři, obrovským krásným očím.
Hleděla do nich a v duchu se usmívala, naplněna kratičkým štěstím, jako při pohledu na zapadající slunce, bělostnou sněhovou pláň, nekonečné hvězdné nebe, jako pohlazena vánkem voňavé letní noci.
Byla v bezpečí.

Před očima se jí objevily obrazy složené v krátký vzkaz. Muž, na jehož ruce se blyštěl prsten s hadem, vedl skupinu dalších do útrob jakési hory, po několika okamžicích se vrátili, stříbrně zářili jako v rytířské zbroji, ve tvářích měli radost z pochopení i odhodlání. Kývli na Kristýnu a nejstarší z nich pozvedl dlouhý meč, pokynul jí, ať ho následuje. Přelétli nad domy až k řece, k mostu, ve kterém okamžitě poznala Karlův.

"Co to má znamenat?" ptala se naléhavě.

Obrazy něco utnulo. Ucítila prudké cuknutí a zmetená otevřela oči. Výlet do Pole skončil. Student jí teď tiskl ruku tak silně, až to bolelo. Cosi v kostele se změnilo. Zvenčí sem zavanul vlhký vzduch, plamen svíčky se zachvěl, až málem zhasl. Mladý muž se druhou rukou držel za čelo a z očí mu tekly slzy.

"Už ne! Nechci se tam vrátit! Jděte ode mne! Tolik to bolí. Ne!" sténal zoufale.

Kristýna s ním zatřásla. "Prober se, člověče!" sykla na něj, vystrašená, že se zase objeví v podobě šíleného Narušitele.

Nijak to neúčinkovalo, dál jí drtil ruku a bojoval s démony ve své hlavě.

Bála se ho, bála se o něj, o sebe, hrozně. Roztřásly se jí nohy, naprosto neovladatelně. Nevěděla, jestli se má rozesmát nebo rozbrečet. Měla chuť utíkat, chuť vtrhnout mezi zlo číhající ve tmě. Nenáviděla to. Všechno bylo tak hrozné a ona tak hloupě rozumná, nemístně klidná. Až do teď. Už toho má dost. Musí něco dělat!
"Nechte ho být! Příšery! Nepatříte sem. Nechte být i mě!" křičela do tmy.

Pak znovu zatřásla tím nešťastným klukem. "Hledej draka, sakra, nic jinýho nemá cenu dole hledat."

Nevěděla, proč mluví o drakovi, ale bylo jí to jedno, protože student se konečně probral a nechápavě se na ni podíval.

Pokrčila rameny a vzala do volné ruky svíčku.

"Jdeme odtud, jasný?" přikázala a táhla mladíka za sebou. Ten ji nejistě následoval.

U vchodu se cosi dělo. Uslyšela něčí kroky a pak zahlédla červený záblesk. Hned po něm následoval zlatý. V jeho světle uviděla postavu s hůlkou a poznala známou tvář.

"Neville!" zavolala a vydala se k němu. Temnota před ní ustupovala, plná zlosti. Kristýna viděla jak se i temné postavy daly do pohybu směrem k východu.

"Na schodech přede dveřmi je levandule, utrhni si ji," volala, hlas ji nechtěl poslouchat, nerozléhal se, zůstával jen v oblasti světla. Neville ji neslyšel, ale uviděl ji a vyslal k ní úsměv plný úlevy. Potom jeho tvář zmizela ve tmě.

Kostel osvětlovaly záblesky kleteb, Kristýna se dál probojovávala ke dveřím, ale šlo to stále tíž, hlavou se jí rozlehl děsivý nepozemský jekot, který ji přimrazil k zemi, nedokázala ani zvednout nohu ze země.

Musí jít, není to daleko. Je to jen halucinace, výplod Podzemí, patří to do jiného světa, nesmí se tím nechat zblbnout. Přemlouvala se, až se znovu dala do pohybu, student se nechal táhnout, ve tváři vyděšený, zřejmě mu Podzemí dopřálo stejný koncert jako jí.

Byl tam ještě jeden čaroděj. Oba bojovali s Podzemím svými kouzly, ale bála se, že nejsou dostatečně účinná. Barevné paprsky se zkracovaly a jejich záře rychle pohasínala.
Druhý byl Snape. Uviděla ho v jedné chvilce, osvětleného rudým zábleskem, tvář plnou soustředění.
Temnota se k nim stahovala. Kristýna se dala do běhu, ruku mladíka nepouštěla. Musí tam být dřív než Podzemí.

Neville věděl, že prohrávají. Vysílání kleteb drželo temnotu od nich, zpomalovalo její postup, ale nezastavilo ji. Viděl Kristýnu. Žila! Mířila k nim a táhla za sebou jakéhosi muže. Z nějakého důvodu před ní temnota ustupovala. Zdálo se, že na něho něco volá. Žádný zvuk k němu však nedolehl.

Žila! Dostal šanci!

Trpce se zasmál. Tu šanci zmaří, Podzemí je brzy dožene. Vyslal další kletbu a viděl, že je zase slabší, už nedosáhla ani dva metry. Věděl, že i on sám slábne. Tohle nebyl rovnocenný boj, Podzemí vládlo silou mocnější než nejčernější magie. Otočil se na Snapea.

Ten měl rty pevně stisknuté a kouzlil svou hůlkou jednu zakázanou kletbu za druhou. I ty se míjely účinkem. Vzhlédl a setkal se s Nevillovýma očima. Na rtech se mu utvořilo jediné němé slovo: "Vydržte!".

Neville se o to pokoušel. Zkoušel všechna možná útočná kouzla. Ruka s hůlkou se mu třásla z vyčerpání, nakonec už dokázal vyčarovat jen štítové kouzlo a doufat, že ho udrží co nejdéle, temnota se mu snažila přitisknout na tělo, sežehnout ho, strávit, zabít. Už to dlouho nebude trvat, to věděl.

Pohledem ještě vyhledal Kristýnu a s překvapením zjistil, že k němu přibíhá, ve tváři plná obav, ale v očích zvláštní lesk, který Neville znal. Bylo to zoufalé odhodlání, doprovázející sebezničující hrdinství. Usmála se na něj nepatřičně vesele, sklonila se k němu a vtiskla mu do ruky kousíček nějaké byliny. Jakmile se rostlinka dotkla jeho dlaně, uslyšel i to, co mu dívka říká.

"Nemají rádi tuhle levanduli. Vezmi si ji, ochrání tě. Venku roste další."

Neville bylinu sevřel a s ní i Kristýninu ruku. Byla roztřesená a teplá. Podíval se dívce do očí a ona se na něj znovu usmála. Jako by i ten úsměv odháněl temnotu. Ustoupila od nich dál.

"Pojďme ven, Neville," prosila. Ten přikývl, ale ještě se poohlédl po Snapeovi. I on tiskl něco drobného v ruce a mířil ke dveřím.

Student je následoval s rozpačitým a nejistým výrazem ve tváři.

Prošli dveřmi do té nejčernější noci, jakou kdy viděli.

Světlo jejich hůlek v okamžiku pohaslo a tmavé nebe bez jediné hvězdy se zdálo hrozivě blízko. Nikde nezahlédli jediný paprsek světla, byli absolutně sami. Veškerý vesmír na tohle místo v jediném okamžiku zanevřel a zanechal je nelítostně svému osudu.

"To je hodně divné," šeptla Kristýna. Zvuk jejího hlasu sotva dolehl k ostatním, poté ho temnota pohltila. Kristýna stiskla pevněji Nevillovu dlaň a přimkla se k němu. Vtiskl jí polibek na temeno a zůstal s tváří zabořenou v jejích vlasech. Vdechoval heřmánkovou vůni a svíravé zděšení se pomalu vytrácelo. Z dívky vyzařovala nezvyklá jistota.

"To je Podzemí. Dohnalo nás, zničí nás. Zavinil jsem to, já za to můžu," skučivý hlas vedle nich patřil studentovi. Ozývalo se z něj naprosté zoufalství a obrovský strach. Než stačili cokoliv říct, poznali, že se dal do pohybu, zvuk kroků na schodech brzy vystřídaly tlumené rány a bolestivé zanaříkání.

"Spadl dolů," konstatoval otřeseně Neville. Doposud mu nedošlo, že muž, kterého Kristýna brala sebou je Narušitel. Teprve až teď.

Dlouho čekali, co bude dál. Nemohli se ho jít vydat hledat. Temnota znemožňovala jakoukoliv orientaci v prostoru. Zatajili dech, snažili se zaslechnout cokoliv, co by napovídalo tomu, že se mladík po svém pádu znovu zvedl, že je v pořádku. Neslyšeli však nic, zmizel v moři němé tmy. Tak jako celý svět.

Kristýna si s úlekem uvědomila, že by se mohli sobě navzájem také ztratit a nenašli by už k sobě cestu. Natáhla tedy ruku směrem, kde tušila profesora Snapea a kupodivu hned narazila na jeho chladné prsty a sevřela je ve své dlani. Překvapeně sebou trhl, ale pak ji vděčně stiskl. S dotekem teplé dlaně mladé malířky se z jeho těla vytratilo zoufalství a bezradnost. Bylo to už dávno, co cítil dotek něžných ženských prstů, kdysi v šťastných chvílích, na které bezmála zapomněl.

"Strážci by tu už dávno měli být," řekl zamyšleně. Kde se mohli zdržet? Nebloudí někde pár kroků od nich?

"Zkusíte Patrona, Severusi?" zeptal se tiše Neville. Potřebovali vidět zhmotněnou naději, světlo ve vesmírné temnotě.

"Expecto Patronum!" šeptl Snape a veškeré štěstí, které si teď dokázal vybavit, souviselo se vzpomínkou, jež vyvolal dotek Kristýniny ruky. Stačilo. Z hůlky se mu vyhoupla bílá laň a zůstala na okamžik stát před trojicí na schodišti. Zářila ve tmě, její jas však zůstával spojen jen s ní, neosvětlil nic ze svého okolí. Nestalo se tak ani, když se dala do běhu na lehkých nohách. Ačkoliv musela míjet domy či zaparkovaná auta, nic z toho nezahlédli.

Opět se ponořili do tmy.

***


"Tohle nemá cenu!" vykřikl Jakub, nedbaje na to, že ostatní Strážci se bavili šeptem, ovlivněni náhlým zmizením světla. Už poněkolikáté se pokusili přemístit ke sv. Mikuláši, zdálo se však, že zůstávají stále na místě. V absolutní temnotě ztrácely smysl pojmy jako směr a vzdálenost.

"I kdybychom se tam přemístili, jak v té tmě poznáme, že tam jsme? Četl jste někdy o tomhle ve svých knížkách, Mistře? Máte nějaký nápad, co s tím?" Ve Vilémově hlase byla znát počínající panika.

Myslibor Chalupa se mu nedivil. Jemu samotnému padla na srdce neuvěřitelná tíseň, silou vůle se ji snažil zatlačit do pozadí. Teď, víc než kdykoliv jindy, ho bude třeba.

Sepnul své ruce ve snaze uklidnit se důkazem o existenci sebe samotného, ujistit se, že ačkoliv svět zakryla neproniknutelná černota, on sám tu ještě je, stejný jako vždy. Pohrával si s prstenem na levé ruce, hladil stočené šupinaté hadí tělo, symbol věčného koloběhu života a smrti. Přemýšlel, jak Vilémovi odpovědět. Neznal důvod toho, co se právě děje. Za tu dlouhou dobu, kdy nosí ten prsten, za dobu, co je Mistrem Strážců, nikdy nezaslechl, nečetl, nezažil nic podobného.

"Zkusme se přemístit na jiné místo, do Antikvariátu," navrhl a vyhnul se tím odpovědi.

Učinili tak. Myslibor počkal, až odezní krátký nepříjemný pocit podobný mořské nemoci. Tma a ticho zůstávaly. Mistr se zhluboka nadechl a spolu s chladným vlhkým vzduchem ucítil i vůni starého papíru, vetchých kožených vazeb, blednoucí tiskařské barvy i inkoustu. Byli na místě, před obchodem. Natáhl ruku a ucítil dřevěné dveře.

"Lumos! " zaslechl za sebou Jakubův pokus, neúspěšný.

Antikvář s drobnými obtížemi otevřel dveře, dýchla na něj atmosféra známého místa, klid, bezpečí, domov. Tohle místo ještě stále mělo svou moc.

"Jsme tu," oznámil Strážcům s úlevou. Než všichni vstoupili, zdálky se k nim přiblížil zářivý světelný bod, který se brzy proměnil v patrona profesora Snapea.

"Kristýna je v pořádku, všude tma, kam se máme přemístit?" předal vzkaz a zmizel.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 31. března 2015 v 16:45 | Reagovat

Líbí se mi detail s levandulí. Malá snítka, která tě ochrání od všeho zlého. Kapka naděje v moři beznaděje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014