ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ČTVRTEK: Dramione od Martian

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Jsem Minerva, prostě Minerva: A co Paříž?

8. března 2015 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Minerva přijíždí do Francie. Jak budou vypadat její studia? A jaký dojem v ní zanechá Paříž? Stihneme se i vrátit do Skotska na Vánoce. Verše tentokrát zachycují Minervin (i můj) nejsilnější dojem z Paříže.



A CO PAŘÍŽ?


A co Paříž? Jaká byla?
No přece bílá. Celá bílá.
Růžovým pískem omytá.
Ještě dnes mi v zubech skřípe.
A. R. Ammons


PODZIM 1953

Byla jsem napnutá na míru nejvyšší. Jaká bude Paříž? Jaká bude madam Salome? Připadala jsem si náramně dospělá a důležitá, když jsem se sama přenesla do francouzského velkoměsta, za použití oficiálního ministerského přenašedla. Ne každý ho dostane, ale mé výsledky u zkoušek mi dávaly jistá privilegia. Ostatně, ministerstvo mi také studia platilo, získala jsem jejich stipendium.
Takže, už nejsem malá holčička, kterou musí někdo doprovázet, teď už jsem dospělá žena, která všechno zvládne. Přece jsem si pozorně prostudovala plán Paříže, rok jsem se učila francouzsky, věnovala jsem se poctivě francouzské historii, a to jak kouzelnické, tak mudlovské, v tašce jsem měla pečlivě uložený diplom s vynikajícími výsledky OVCÍ. VĚDĚLA jsem, že jsem dobře připravená.
Když jsem se přenesla do Paříže, měla jsem rázem pocit, že zdaleka ne tak dobře… Kdepak zůstala poklidná atmosféra britského ministerstva kouzel. Kolem mě byl chaos. Hromada lidí v hábitech tak pestrých, až oči přecházely, divoká gestikulace a halas. Vysoký muž ve švestkově modrém na mě začal něco chrlit. Nerozuměla jsem ani slovu. Zoufale jsem na něho zírala a zkusila něco říct. Ale hlava mě nechala na holičkách. Merline, zapomněla jsem francouzsky…
Nakonec jsem zjistila, že přece jen nezapomněla. Vykoktala jsem něco o tom, zda by nemohl trochu pomaleji. S výrazem, který jasně říkal - Merlin nás chraň před pitomými cizinci a Brity zvlášť - přece jen zpomalil svou rychlopalbu a já pochopila, že:
  • Nikdo na mě nečeká, neb to není zvykem.
  • Nacházíme se kousek od Chrámu Notre-Dame (to jsem věděla).
  • Po Pařížích je nutno se pohybovat buď přemisťováním na vybraná místa (ale to jen tehdy, když ta místa znáte), jinak výhradně mudlovskou dopravou nebo pěšky.
  • Madam Salome sídlí na Montmartru a mám se tam dopravit sama. (Merline, systém mudlovské dopravy v Paříži jsem nestudovala!)
  • Francouzské peníze, které budu potřebovat na dopravu, si mohu vyměnit v bance, která se nachází na obdobě Příčné ulice… na Montmartru. (Takže to znamená, že na Montmatre musím pěšky? Můj nesmělý dotaz, zda bych nemohla alespoň pár franků získat na ministerstvu, byl striktně odmítnut. Vypadá to, že Britům se nepomáhá.)

Vypadla jsem z francouzského ministerstva celá vyjukaná. Mohla jsem být ráda, že mi umožnili se převléknout se do něčeho vhodnějšího pro pohyb v nekouzelnické části Paříže. Bylo vedro. Netušila jsem, že ve Francii bude o tolik tepleji než v Londýně.
Velmi brzy jsem taky pochopila, že ani francouzští mudlové Brity zrovna nemilují. Na dotaz v angličtině nereagoval vůbec nikdo. S mou bídnou francouzštinou, na kterou jsem byla tak hrdá, jsem uspěla nepatrně líp. Merlin dík, za zmenšovací kouzlo. Kdybych se měla po Paříži vláčet se všemi svými kufry, tak bych to nezvládla. Jak jsem teď litovala své hrdosti, se kterou jsem odmítla dědovu nabídku, že mě do Paříže doprovodí…
Ale nakonec to nebylo tak strašné. I s nějakým tím blouděním to trvalo necelé dvě hodiny. Poslední část byla teda náročná, vyšplhat nahoru do kopce mi dalo zabrat. Hlavně proto, že v tom horku jsem už měla náramnou žízeň. Ale pohled na oslnivě bílý chrám stál za to. I pohled dolů na město a pověstnou Eifellovu věž. Paříž byla seshora celá bílá.
Mumraj v uličkách za chrámem mě už tak nezaskočil. Byla jsem u cíle. Najít tu správnou kavárnu, ve které byl vstup do kouzelnické části Montmartru, už byla hračka. Výhodou bylo, že byli ochotni vzít i britské galeony. Měla jsem hlavně žízeň, takže jsem si objednala vodu, ale nakonec jsem po mírném nátlaku servírky vyzkoušela i kávu a zákusek. Už po prvních několika soustech jsem usoudila, že v Paříži se mi bude líbit.


*****

Madam Salome mě ohromila. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Představovala jsem si někoho… důstojnějšího. Jenže ona byla tak nádherná, jak jsem já nikdy nebyla ani nebudu. Oči pod hustým obočím se nedaly nazvat jinak než uhrančivé. Hladké pohyby ladily s její zvěromágovskou podobou - lasičkou. Napohled roztomilá, ale po kožíšku bych ji raději nehladila. Dokonale splňovala mudlovskou představu o tom, jak má čarodějka vypadat. Psát se o pár set let méně, tak ji upálí.
Později jsem zjistila, že podobně atraktivních žen je plná Paříž. To byla věc, které jsem si při první neplánované procházce nestihla všimnout. Francouzky to nejspíš mají v krvi. Nakonec jsem přišla i na to, že ve skutečnosti nejsou krásné. Dokonce ani madam Salome ne. Jen nějak dokážou přesvědčit své okolí, že jsou. Kdyby se to týkalo jen čarodějek, pomyslela bych si, že používají obzvlášť rafinované matoucí kouzlo. Jenže tentýž trik zvládají i úplně nekouzelnické Pařížanky. Zkoušela jsem to okoukat, ale nedokázala jsem odhalit, v čem to vězí. Takže jsem se raději věnovala studiu. I to rozhodně stálo za to.


*****

Výuka byla přesně tak náročná, ale i zajímavá, jak jsem čekala. Večer jsem bývala tak unavená, že jsem neměla chuť a ani čas se blíže seznámit s těma dvěma, co studovali společně se mnou. Ostatně, Pierre a Chantal byli oba Francouzi, a to mluví za všechno. Ani oni se nijak zvlášť nesnažili se mnou spřátelit.
Tak jako tak jsem měla tolik práce, že to nevadilo. Každý den několik hodin s madam Salome a ostatními, pak samostatné studium dlouho do noci. Večer co večer jsem padla do postele jako mrtvá. Jen obědy bývaly osamělou záležitostí. Přestože jsem se ve francouzštině už dost vylepšila, na pozdvihávání obočí nad mou nesprávnou výslovností, které se mi pravidelně dostávalo od těch dvou, jsem prostě nebyla zvědavá. Napsala jsem dědovi, aby za mnou poslal Birdieho, aby mi nebylo smutno, protože na společenský styk jsem prostě neměla sílu.

*****

Konečně jsem zvládla zvěromágovskou proměnu. Dokázala jsem se proměnit v kočku během minuty. Téměř podle představ Madam Salome. Téměř!
Ohrnula rty: "Poržád ještě pomalu, Minervo. Ale domnívám se, že teď už byste mohla pókrračovat i bez mého dohledu. Trrénujte, prrosím. Musíte to umět rychleji."
Hm, rychleji. Zdálo se mi, že je to rychlé ažaž. Ale poslušně jsem trénovala. Jak jinak. Přála jsem si, aby se mnou byla madam Salome spokojená.
S čím jsem nepočítala, byla Birdieho reakce. V okamžiku, kdy jsem se proměnila v kočku, se vymrštil z křesla, ve kterém do toho okamžiku poklidně dřímal. Vyděsila jsem se. Bude chtít ztrestat vetřelce, který mu vstoupil do jeho revíru? Není to zrovna nejsnášenlivější kocour. Vzpomněla jsem si na divoké rvačky, při kterých lítaly chlupy široko daleko, a které odneslo nejedno prokousnuté ucho. O bolestivý kousanec jsem opravdu neměla zájem. Soustředila jsem se na zpětnou přeměnu…
Madam Salome měla pravdu. Ještě to nebylo dost rychlé. Než se mi povedlo stát se opět Birdieho milovanou paničkou, byl u mě. Strnula jsem v pohybu a přikrčila se. Naštěstí se prát nechtěl. Zlehka se mne dotkl čenichem a začal se o mě otírat. Než jsem stačila vydechnout úlevou, uvědomila jsem si děsivý fakt, že s kočkami se Birdey NIKDY nepere. S kočkami…
Zpětná proměna se mi konečně podařila. Oddechla jsem si. Vzala jsem Birdieho poněkud nejistě do náruče.
"Příště tě zavřu. Nebudu riskovat znásilnění vlastním kocourem. Jsi sice už docela pokročilého věku, ale člověk, vlastně kočka, nikdy neví."
Díval se na mě upřeným pohledem svých oranžových očí, a mi připadalo, že je to pohled poněkud opovržlivý. Trochu mne to urazilo.
"No no, chceš snad říct, že jako kočka nejsem dostatečně přitažlivá?"
Byla bych přísahala, že si znechuceně odfrkl.



PROSINEC 1953

V prosinci i v Paříži sněží. A ta spousta světel a vůní spojených s blížícími se Vánocemi. Merline! Nakupovat dárky v Paříži je radost. A člověka ani nemusí zabrousit do kouzelnické části. I ta mudlovská nabízí řadu neobvyklých možností, jak potěšit. Nakoupila jsem spoustu voňavek, krémů a nádherných šátků, kterými podělím všechny ženy ve svém okolí - maminku, Evannu, Fionu a Jessicu, se kterou se potkám v Londýně dříve, než se vydám domů do Skotska.
Několik okamžiků jsem si nechala protékat prsty hedvábný vodopád. Temně zelená nádhera s modravými exotickými květy. Jak dokonale by se hodila k Eileeniným černým vlasům a světlé pleti… Šátek mi vyklouzl z ruky a stočil se do hebké hromádky. Nechala jsem ho ležet. Eileen mi na žádný z mých dopisů neodpověděla…
Raději jsem vybrala elegantní kravaty pro mužskou část svých blízkých - ano, i Orion jednu dostane. Nejenom jako můj tajný strýc, taky jako Jessičin přítel.
Malcolmovi jsem koupila krásný dalekohled na pozorování ptáků. Byla bych sehnala i kouzelnický, ale vzhledem k tomu, že ho určitě bude půjčovat svému kamarádovi Bradachovi, bude lepší obyčejný, ale náramně krásně provedený přístroj. Snad jen Francouzi dokážou vytvořit z něčeho technického takovou nádheru.
Největší problém jsem měla s Robertem. Tomu je těžké se zavděčit. Nakonec jsem za jeho dárek utratila více než za kterýkoli jiný - dostane hodinky. Kouzelnické, samozřejmě, nad mudlovskými by ohrnoval nos. Doufám, že to ocení.
Přikoupila jsem ještě spoustu lahůdek, které jste v Británii nesehnali ani před válkou, natož teď, přidala jsem krabici doutníků pro dědu a byla jsem připravená odjet oslavit svátky domů.

*****

Setkání s Jessicou a Orionem v Londýně bylo prostě báječné. Konečně někdo, kdo se mnou mluví! Jessica udělala to, o čem tajně snila už dva roky. Prošla konkursem na místo herečky v Merlinově londýnské společnosti. Je na sebe strašně pyšná. Protože to místo získala zcela bez vlivu svých rodičů, ti se teď sice s nadšením chodí na kouzelnická představení dívat, ale předtím tam známé neměli. Ale podle toho, co říká Jess, se už s jejími kolegy spřátelili a není vyloučené, že je taky angažujou. Tvrdí, že herci jsou prostě herci, ať už kouzelničtí nebo nekouzelničtí.
Jessica zatím hraje jen nějakou drobnou roli, ale já vůbec nepochybuju, že se časem propracuje k nějakým úplně hlavním. Má totiž fakt talent. Když si vzpomenu na ty dramatické scény, které hrávala naším profesorům v Bradavicích…
Orion dostal práci na ministerstvu - ne zrovna významnou, ale přece jen. Udělalo to na mě dojem. Já vím, že se mu o to postaral jeho otec, ale nemůžu si pomoct, stejně mu trochu závidím. Ano, samozřejmě mě neskutečně baví pokračovat ve studiu, ale mám taky trochu pocit, že mí spolužáci jsou už na sedmé jamce a já ještě pořád trénuju odpaly na cvičné louce.

*****

Bylo až podivné, jak obrovskou jsem měla radost z návratu domů. Daleko větší, než když jsem se vracívala o prázdninách z Bradavic. Nejspíš se vážně cítím v Pařížích osamělá.
Dům voněl kořením a chvojím, maminka připravovala vánoční nákyp, otec se po krátkém přivítání zavřel do své pracovny, aby si připravil vánoční bohoslužbu. Malc se mi pověsil na krk a začal ze mě mámit informace, jaký jsem mu koupila dárek a radostně při tom muchlal Birdieho kožíšek. Jenom Robert, který se vrátil včera, se tvářil uraženě, protože ve stínu mého vyprávění o Paříži, byly jeho novinky z Bradavic nezajímavé.
Děda byl u nás na večeři, vyptával se na mé pokroky ve studiu, ale vypadal podivně nesoustředěně a neklidně. Tázavě jsem nakrčila čelo.
"Co se děje?"
"Později,"zamumlal.
Pokrčila jsem rameny a zatím to nechala být. Byla jsem příliš ráda, že jsem doma, užívala jsem si té předvánoční pohody a odmítala se znepokojovat jakoukoli událostí, která na mě čekala.

*****

Měla jsem vědět, že ten dědův neklid není sám sebou. Po večeři na mě kývl a vyzval mě k malé procházce. Venku mrzlo a pod nohama nám vrzal čerstvě napadaný sníh. Zamířili jsme směrem ke starému opatství. Nad hlavou jasnou oblohu, plnou zářivých hvězd.
"Budu se ženit," oznámil mi děda bez varování.
Vytřeštila jsem na něho oči.
"Co se budeš?" měla jsem pocit, že jsem se musela přeslechnout.
"Ženit. Beru si Lowennu Beckettovou."
"Lowennu… Beckettovou…" vypadlo ze mě těžce a dosedla jsem na velký kámen, na kterém jsme často sedávali. Až na to, že tentokrát byl zasypaný vrstvou sněhu. Ale nějak jsem to nevnímala.
"Tomu nevěřím. To přece nemůžeš!" v hlase mi začínal vibrovat vztek.
"Proč se tak zlobíš? Myslel jsem, že ji máš ráda. Vždycky jsi horovala, jaká je odvážná a přitom milá a hezká. Naprosto s tebou souhlasím."
"Ale… ty jsi přece miloval babičku. A ona je o celou spoustu let mladší než ty. Je mladší než maminka."
"No, ano. Ale řekl bych, že tohle není tvá starost. Pokud to nevadí jí… Ostatně, kouzelníci žijí déle než nekouzelníci. Takže ten věkový rozdíl zase nehraje takovou roli."
"Nehraje roli? Je to třicet let! Nad tím nemůžeš jen tak mávnout rukou. To je přece úplně nevhodné. A navíc už byla vdaná. Rozvedla se!"
Podíval se na mě pobaveně.
"Skoro vypadáš, jako když žárlíš. Minnie, vždycky budeš moje milovaná vnučka, to přece víš. Pokud jde o to, že se Lowenna rozvedla - už jsem ti říkal, že pro to měla důvody. Měl jsem pocit, že jsi je přijala."
Jo, ale to bylo dříve, než jsem zjistila, že si chce vzít mého, MÉHO, dědu. Zkusila jsem vytáhnout silnější argumenty.
"A babička?"
"Proč do toho pleteš babičku? Minnie, tvou babičku jsem opravdu velmi miloval. Ale zemřela před dvaceti lety. Opravdu si myslíš, že po takové době se nemám nárok znovu zamilovat?"
"Neříkej mi Minnie," vrčela jsem. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Vypadá to, že Vánoce představují období ohromujících rozhovorů s mým dědou. Loni Orion a letos... další šok. To vážně není fér. Proč mi dělá takové věci. S nějakou Lowennou Beckettovou se nemíním smířit. Beztak si ho bere jenom pro peníze. Majitel zavedené palírny, to by se jí líbilo. Nadechla jsem se, ale pak jsem se zarazila. Tohle jsem dědovi říct nemohla. Tohle ne. Polkla jsem.
"Necháš mě, abych si to promyslela?" zeptala jsem se.
Vážně přikývl.
"Určitě, Minnie. Ale věř tomu. Vždycky pro mě budeš důležitá. Na tom Lowenna nezmění vůbec nic."
Otočila jsem se a zamířila k domovu. V očích mě pálily slzy a nebyla jsem si jistá, zda je to zlostí, ukřivděností nebo dojetím.

*****

Nazítří jsem usoudila, že procházka na čerstvém vzduchu mi prospěje - procházka na farmu, jak jinak. Doufala jsem, že z Evanny vytáhnu nějaké informace o Dougovi, takže jsem nabídla mamince, že donesu čerstvý ovčí sýr. Ten nesmí během svátků na stole nikdy chybět. Malca jsem tentokrát nechala doma, vymluvila jsem se, že mě bolí hlava. Potřebovala jsem přemýšlet.
Poslední kus prudkého stoupání jsem vyběhla a celá bez dechu jsem přiběhla k farmě. Za rohem jsem zahlédla Evannin oblíbený fialový svetr a zahalekala jsem: "Evanno, halo, halo, přišla jsem se na tebe podívat…"
Jenže postava byla až příliš vysoká a svetr byl spíše modrý.
"Dobrý den, pane McGrego… Dougu? Ty máš být v Austrálii. Měl ses vrátit až na jaře," vypadlo ze mě nesmírně inteligentně.
Udělal pár kroků ke mně, absurdně opálený v té sněhové záplavě, a poznamenal: "Kohopak tady máme? Tys nám ale vyrostla, Minnie."
To taky nebylo nějak extra vtipné. Myslím, že z mého výrazu pochopil, co si myslím, protože se začal smát.
"Promiň, máš pravdu. To bylo pitomé. Ale zaskočila jsi mě. Jak dlouho jsme se neviděli?"
"Rok a půl. Loni jsi Vánoce trávil se svými přáteli na druhém konci Skotska," hlesla jsem.
"Tak rok a půl? Hm, málem bych tě nepoznal… Nenapadlo mě, že už je to tak dlouho. Přišla jsi za Evannou? Je vevnitř s mámou a obě vaří, co jim síly stačí."
Přikývla jsem s elegancí kývacího panáčka a šla jsem dál. Byla jsem z toho všeho tak vyvedená z míry, že jsem zapomněla na ten sýr. To jsem doma vysvětlovala dost těžko…

*****

Později už to bylo lepší. Vlastně daleko lepší. Strávili jsme s Dougem polovinu prázdnin touláním po okolí, zúčastnili se pár velkolepých vánočních oslav, včetně té, na které byl děda s Lowennou Becketovou, kterou jsem dokázala pozdravit téměř mile, i té, na které zářila a perlila Fiona, a já jí poprvé nezáviděla, že je středem pozornosti, protože jsem to byla já, koho držel Doug za ruku.
Oslava příchodu Nového roku se protáhla do rána. Byla jsem opilá spíše štěstím než whisky, která celou noc tekla proudem. A současně jsem byla smutná, protože jsem věděla, že prázdniny se chýlí ke konci.
"Pojďme se projít," navrhla jsem.
Nechali jsme za sebou hluk veselících se přátel a nadýchli se ostrého jasného vzduchu. Obloha na východě jasněla. Rok 1954 čekal na první východ slunce. Najednou jsem propadla rozpakům. Celý týden jsme si měli co říct. Dozvěděla jsem se toho spoustu o Austrálii a chovu ovcí, o tom, jak po návratu vychází Doug s otcem o něco lépe, o jeho plánech do budoucna. Já vyprávělo o Paříži, o elegantních Pařížankách, o tom, jak se blýskají noční světla v Seině, o mém studiu francouzských dějin a literatury (co jsem taky měla povídat, naštěstí Doug není v literatuře příliš zběhlý, takže mé částečné znalosti postačovaly). Jediné, o čem jsme nemluvili, bylo - co my dva. Teď jsme mlčeli.
"Není to krása?" zeptal se nakonec při pohledu na první paprsky, které proměňovaly šedavý sníh v růžový, jak se v něm odráželo rudě vycházející slunce. Se staženým hrdlem jsem přikývla. Opatrně uchopil můj obličej do dlaní a jemně mě políbil.
Konečně jsem si dovolila dotknout se dolíčku na jeho bradě tak, jak už jsem to toužila udělat celé věky. Prsty se mi zadrhly o rašící strniště a otřely se o jeho rty. Kde se ve mně vzala ta odvaha?
"Opravdu už jsi vyrostla," usmíval se. "Bude to dlouhého půl roku."
"Budeš… budeš mi psát?" zeptala jsem se, ačkoli to, co jsem měla na jazyku, bylo - Budeš na mě myslet? Budeš na mě čekat? Budeš mě milovat?
Přikývl. A já doufala, že to znamená souhlas i s těmi nevyřčenými otázkami.

*****

Před návratem do Paříže jsem musela udělat ještě jednu věc, promluvit si s dědou. Vyhýbala jsem se tomu celé prázdniny, ale teď jsem měla najednou úplně jinou náladu.
"Kdy bude svatba?" zeptala jsem se.
Překvapeně povytáhl obočí.
"V létě. Přece bych se nemohl oženit bez tvé účasti."
Usmívala jsem se.
"To je dobře. Myslím, že letní svatby jsou ze všeho nejhezčí."
"Co ta náhlá změna tvého postoje? Měl jsem pocit, že ještě včera ses s tou představou smiřovala jen obtížně."
Neklidně jsem se zavrtěla. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem prostě šťastná, a že když je člověk šťastný, tak by rád ten pocit rozdával všude kolem. A tak jsem ze sebe dostala jen jednu polopravdu.
"Uvědomila jsem si, že jsem byla více než sedm roků pryč. A že znovu odjíždím. A že se pak budu chtít postavit na vlastní nohy. Možná se pokusím získat práci v Londýně. Nejraději na ministerstvu. Jakým právem se ti snažím zasahovat do života?"
Udiveně přikývl.
"Vždycky jsi byla chytrá, Minnie. Ale tohle bylo skoro moudré."

Ba ne, dědo. To bylo zamilované. Ale tohle tajemství si nechám pro sebe.

--------------------------------------------------

Už jsme dlouho neměli žádnou písničku, že? K této kapitole jsem si pouštěla francouzské šansony. S poválečnou Paříží jsou neoddělitelně spojeny. I Minerva je musela poslouchat. Mohla bych jich vybrat spoustu, ale nakonec, co třeba jednoho Gilberta Becauda?









 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 8. března 2015 v 1:18 | Reagovat

Salome s lasičkou je fakt sexy kočka.

Potvrzuju tvou zkušenost, že Francouzky umí být sexy kočky. Dokonce nehledě na věk.
Fascinovalo mě, jak mají na benzínce automaticky dávkovače na mýdlo - a na kolínskou.
Tamtéž mě překvapila maximálně dvanáctiletá žába. Ne zmalovaná, jako některé naše předčasně vyspělé žáby, ale prostě... šarmantní. Není výstižnější slovo. Dítě-žena.
Na druhou stranu, nepotkala jsem nevstřícné Francouze. (Je fakt, že jsem nebyla přímo v Paříži.) Naopak. (Myslím, že o naší cestě Francií trochu vyprávěla Penny a pokud chceš, přidám pár dalších detailů z mého pohledu.)

Minerva a dědečkova svatba - to se ti povedlo. Opravdu. Děti, jakkoli staré, obvykle nesou nový svazek svých rodičů právě takhle, jako zradu na tom druhém partnerovi (i kdyby mrtvém). A Minnie bere dědečka tak trochu jako tátu, mám ten dojem. Ostatně - dědeček ji uváděl do kouzelnického světa a učil ji v něm existovat, takže pro ni otcovskou roli plnil. Neuvažovala bych tu o nějakém sobectví nebo nesobectví. Pro Minnii prostě patřili dohromady dědeček a babička (i když dávno mrtvá). Tys velmi dobře popsala to, jak se dítě (i čerstvě dospělé) cítí: bojí se, že bude odsunuto. (Mnohdy právem. Příchod nového partnera opravdu se vztahy pohne.)
Takže myslím, že se Minnie i na konci kapitoly trochu bojí (byť nevědomě) a to, že si dokázala dědovu svatbu tak zracionalizovat (i kdyby tak, že si do ní promítla sebe a Douga), je pro ni velké plus.
A je velké plus pro dědečka, že vyslovil to, že Minnie se o jeho lásku k ní nemusí bát.
Stejně si myslím, že to jejich vztahy ochladí.

Ještě k té Francii. Přece jenom tak musíme být naučení Francouze vnímat - z nějakého důvodu, na který nemůžu přijít, když to má osobní zkušenost nepotvrzuje. Protože jsem kdesi nechala Ayreho odpovědět na otázku, jak bylo na studiích ve Francii, asi takhle: Cize. -- Cizeji než v Dubogradu? -- Nepoměrně.
Srandovní náhoda, co? Možná je to nějaká literární tradice, vážně, protože - vezmi si ty vtipy a narážky na Francouze.
Nepochází to náhodou ještě z dob, kdy byla francouzština diplomatickou řečí? Není to třeba v pocitu malosti (tehdejším) vůči všemu francouzskému?
Fakt nevím.
(Taky je možné, že to funguje podle toho buddhistického příběhu. To takhle seděl jeden mnich u svojí žebrácké misky na jednom malém náměstíčku. Přišel k němu pocestný a ptá se: Jací jsou lidi v tomhle městě?
Jací byli lidi ve městě, odkud jsi přišel? odpovídá otázkou mnich.
Strašní, na to pocestný. Klevetníci, lháři, zloději...
Tak takové lidi najdeš i tady, řekl mnich.
Sedí pak nad tou svou miskou ještě půl dne a přijde k němu další pocestný.
Jací jsou lidi v tomhle městě, mnichu?
Jací byli lidi tam, odkud jsi přišel?
Báječní. S každým se podělili, uměli se zasmát i druhého utěšit...
Tak takové lidi, usmál se mnich, najdeš i tady.
:-)

2 KattyV KattyV | Web | 8. března 2015 v 8:40 | Reagovat

Io, páni, to byl dlouhý komentář. Takže, nejdříve Francouzi. Pokud jde o moje zkušenosti - já to původně nevnímala jako nevstřícnost. Byli jsme tam několikrát a nejen v Paříži. A bylo to vcelku v pohodě. A pak jsme jeli do Itálie a najednou jsem pochopila ten obrovský rozdíl. V Itálii jsem se cítila skutečně vítaná. V malinké kavárničce, kam jsem ráno hodili na kafe jsme už po dvou dnech byli štamgasti. Jedno moje Buon giorno, které jsem ze sebe vypravila svým neobratným jazykem, stačilo na zářivé úsměvy a pocit, že mluvím italsky. Ve Francii jsem naopak vždycky měla pocit, že jsem fakt debil, když neumím správně vyslovit ani deux baguettes. Byla chyba ve mně? Původně jsem si myslela, že jo. Ale po zkušenostech s Itálií jsem začala mít pochybnosti.
Dědeček a jeho svatba - je to přesně, jak píšeš.  I dospělé děti to těžce nesou. Ale opravdu v tom kousek sobectví je. I když pochopitelného. Protože právě tak, jak si myslím, že by rodiče neměli mluvit do života svým dospělým dětem, tak by dospělé děti neměly mluvit do života svým rodičům. U nedospělých je to sporné. To je dilema, že? Má se rozvedená matka desetiletého vzpurného dítka rozejít s potenciálním dalším partnerem, protože ho dítko odmítá? Nevím. Tady je to vážně složité. Naopak u těch dospělých je to jasné. (Vidíš, taky dědu naprosto přirozeně zařazuji do pozice otce.)
Ale přese všechno si myslím, že to vztahy mezi dědečkem a Minervou příliš nezmění. Protože to už není o té takřka každodenní blízkosti, kterou měli, když jí bylo deset. A jsem přesvědčena, že když ho bude Minerva potřebovat, tak tady pro ni bude vždycky. A ona si to zase brzy uvědomí.

3 capriolina capriolina | E-mail | Web | 8. března 2015 v 10:31 | Reagovat

/Okomentuji ti to i tady, i když jsem právě odeslala komentář na fanu./

Právě jsem tuhle povídku objevila na fanu a vrhla jsem se na čtení. Moc se mi líbí a oeňuji dílka, která doplňují mezery v historii a příbězích některých postav, které neměly v knihách prostor a profesorku McGonagallovou mám velmi ráda, ale neměla jsem tucha, odkud pochází atd. O to více mě právě potěšilo, že jsem našla dílko podobného rázu. Dílko, které se drží faktů originálu a jen doplňuje příběh tam, kde žádný nebyl.

Navíc je to bezvadně napsané. Dělení do jednotlivých knih a skoky v čase dopředu mě baví.

Tahle konkrétní kapitola je zvláště supr. Ve Francii jsem byla, ovšem mimo Paříž a tam mám spíše zkušenost, že jsou lidi ok, že nejsou vyloženě neochotní. Můj brácha, který byl v Paříži několikrát, má ovšem obnobné zkušenosti těm, které popisuješ. Samozřejmě ne se všemi, ale ta tendence je spíše k nevstřícnosti. Také má porovnání s Itálií, stejně jako já a člověk by nemohl najít země s tak diametrálně rozdílnými přístupy k cizincům. Ovšem nutno dodat, že není Francouz jako Francouz a není Ital jako Ital. Jižní Francie je něco jiného než severní, stejně tak jako sever Itálie a jih, kde je tedy ten rozdíl ještě markantnější. Velká města vs. malá města to samé (to je i u nás). Ale pokud jde o jazyk, tak skutečně ve Francii je těžké pochodit s angličtinou nebo lámanou francouzštinou. V Itálii anglicky také moc nepochodíte (jednoduše proto, že drtivá většina Italů ji moc neovládá), ale i s pár slovy ze slovníčku v jejich rodném jazyce dokážete divy. A co nezmůžou slova, to zvládne zuřivá pantomima :D Ve Francii jsem třeba nezažila, aby se někdo v turistickém odvětví snažil učit slovíčka v cizích jazycích. Prostě na to kašlou. V IT v letoviscích hned uslyšíte, jak na vás dle toho, odkud se jim hatmatilka, kterou si mezi sebou povídáte, zdá, začnou pokřikovat ruské/polské/české pozdravy. Ovšem to je vše moje zkušenost, možná jsem jen nenarazila na ty správné Francouze :)

Každopádně už se těším na další kapitolku! :-)

4 ioannina ioannina | 8. března 2015 v 12:55 | Reagovat

Možná dělá největší rozdíl Pařížan a Nepařížan.

Hele, historka ze stopu, jo? Jenom jedna, ale charakteristická.
Jeli jsme zpátky ze Španělska, kde měsíc a půl nepršelo (jak tam obvyklé). Zastavili jsme na noc na benzínce těsně za francouzskými hranicemi. Chvilku nato se dalo děsně do deště. Sbalili jsme se, utíkali pod nejbližší stříšku nad stolem a lavicema. A v tu chvíli začala automatika zalívat trávník a jedna tryska byla ucpaná, takže jak se to otáčelo, chlístalo nám to proud vody pod ten přístřešek.
Sebrali jsme se a zdrhli ke dveřím místní benzínkové kavárny.
Ta byla zavřená, protože noc.
OK, tak jsme se chystali tam přenocovat před ní.
Vyšla obsluha. Zeptali jsme se, jestli dobrý, že jedeme domů z brigády a že jsme to pro dnešek už odpískali, a kluk na to, že jo, akorát prý nás ráno vzbudí. My, že budem rádi a že si u něj pak dáme sprchu a kafe.
O čtvrt hodiny později došel jiný chlápek, chtěl do té kavárny. My na něj, že má smůlu, že je čerstvě zavřeno. A jak jsme tak měli dobrou náladu, povídáme: Nejedete náhodou do Montpellier? On něco zavrčel a šel pryč.
Ráno s náma někdo třese. Nechtěli jste do Montpellier? Byl to ten druhej chlápek.
Koupili jsme v kavárně čtyři hrnce kafat, on se ženou k tomu přidali nějaké bagety a frčeli jsme.
Charakterizuje to všechny lidi, které jsem ve Francii potkala.
Ale je fakt, že takové lidi potkávám celkem běžně. V Itálii, když jsem tam zachraňovala u Udine tu včelu z moře, tak to bylo taky s takovýma fajn lidma. To samý v Holandsku, Španělsku (hodně zábavný; když někde pracujete, máte šanci narazit i na vola, kterýmu se nemůžete vyhnout, v mým případě to byl člověk, kterej si myslel, že mi za tři týdny práce nezaplatí. Vzápětí jsem přešla k jinýmu, kterej si na toho prvního došlápl a vrátil se ke mně s hrstí plnou peněz, kterou z něj vytloukl - stylem "jestli si myslíš, že budeš okrádat mého zaměstnance, tak jsi tu skončil". Dokonce jsem potkala i v Německu lidi tak bezvadné, až se tomu sami Němci divili. Nejspíš funguje můj obvyklý poměr - na jednoho vola nejmíň dvacet skvělých lidí. :-)

Dědeček: když přemýšlíš do hloubky o altruismu, zjistíš, že altruista je vlastně velmi dobře poučený sobec. :-) (Protože v dlouhodobém horizontu se altruismus vypláci víc než sobectví.)
Ale sem se dostat nechci. Chci říct - narážejí do sebe dvě věci. Rodič ztratil partnera a nechce být už sám. To je v pořádku. Dítě (jakkoli staré) se bojí, že ztratí lásku a podporu dospělého, a tak se staví proti novému partnerovi. I to je pochopitelné.
Pro mě je to víc o lásce a povinnosti, než o dnes tak mohutně skloňovaných právech. Takže - pokud má rodič své dítě rád, zařídí věci tak, aby se o jeho lásku nemuselo bát. (Například se pokusí spřátelit svého nového partnera a dítě.) Když má dítě opravdu vážné námitky... no, bylo by dobře je aspoň vyslechnout. Někdy je za nimi rozmazlenost, a někdy dítě vidí něco, co rodič v zamilovanosti přehlédl.
Když má dítě rodiče rádo a důvěřuje mu, pozná, že má rodič rád svého nového partnera, a pokusí se s tím vetřelcem aspoň spřátelit.
Samozřejmě že bude žárlit. Jde jen o to, jak moc a kdy ho to přejde.
Samozřejmě že se bude nový partner cítit v nevýhodě. Jde jen o to, jak se jim to všem dohromady podaří překonat.
Kdyby to nebyla potenciálně průšvihová situace, tak by pojmy otčím a macecha neměly negativní příchuť.
Na druhou stranu, existují šťastné rodiny tohohle druhu.
Záleží to na těch lidech. Ne ani tak na racionalitě, jako na jejich osobnostech a hloubce lásky mezi nimi.

5 KattyV KattyV | Web | 8. března 2015 v 14:08 | Reagovat

[3]:,[4]: Nějak se nám ten rozhovor o Francouzích stočil do obecnější roviny, než jsem to měla původně na mysli. Určitě jsou všude milí a protivní lidi, o tom není pochyb. A já si taky myslím, že těch milých je víc - to přece dobře víš, Io. Ale ta původní myšlenka byla - Francouzi zrovna moc nemusí Brity. (Právě tak, jako my zrovna moc nemusíme Němce a Poláci mají averzi vůči Rusům.) Takové historicky dané averze, v případě Francouzů sahající ke stoleté válce a pravděpodobně i hluboko před ni. To vůbec neznamená, že by Minerva neměla šanci potkat milé Francouze (ostatně, servírka v restauraci milá byla a madam Salome na ni taky nevrčela.) Narazila na jednoho mimořádně arogantního a protivného úředníka a pár neochotných lidí na ulici velkoměsta, kteří spěchali odněkud někam a neměli náladu na koktající cizince s nesprávným přízvukem. Pokud jde o spolužáky, tam to snad ani nebylo o tom, že je Minerva Britka, ale o tom, že je schopnější než oni. To prostě naštve, že? A možná, že kdyby se Minerva více snažila se s nimi spřátelit, tak by se nebránili. Ale ona má vlastně opakovaně problémy s navazováním přátelských vztahů. Je uzavřenější  a nejde jí to snadno. A oni byli dva a tu potřebu sami od sebe necítili.
A pokud jde o děti a nové partnery rodičů, tak na to prostě nemůže existovat jediné správné řešení. Pokud jde ovšem o dospělé děti, které už odešly - odchází - z domu, tak tam si naopak trvám na svém. Pořád tě budu milovat, ale ty už si žiješ svůj život, tak mi nemluv do toho mého. A samozřejmě, totéž platí i obráceně. Jenom nevím, zda bych mlčela, a zda by bylo správné mlčet, kdybych viděla, že se moje dcera řítí do vztahu s nějakým naprostým debilem. Co s takovou situací, hm? Ale to jsme se zase dostali někam úplně jinam.

6 capriolina capriolina | E-mail | Web | 8. března 2015 v 15:20 | Reagovat

[5]: Jasné, máš pravdu KattyV, nakonec jsme to příliš zobecnili. Také jsem názoru, že všude najdeš blbce i supr lidi, ale nemůžu si pomoct a všeobecně si stejně myslím, že Italové jsou prostě vstřícnější národ.

7 ioannina ioannina | 8. března 2015 v 21:09 | Reagovat

Však jasně, dostali jsme se strašně obecně. Mě na tom zaujalo právě to, jak vlastně sdílíme tu představu Francouzů, i když jí třeba odporuje osobní zkušenost. Je to celkem sranda.
(No a vlastně kvůli téhle sdílené představě pak ten text funguje, i když nejsme Angličani a proti Frantíkům až tak moc nemáme. :-) )

Jo - jseš dospělej, je to tvůj život - racionálně, určitě. Ale citově... Nevím ti proč, vidím tu pořád Minervu tak trochu těsně postpubertální. Asi to dává smysl - pokud kouzelníci žijí dýl, nejspíš i dospívají trochu dýl. A i kdyby ne, kdo z nás byl v jednadvaceti už úplně rozumnej, aby nechal s přehledem projít novej vztah starší generace.
Nakonec to zase znamená jenom to, že text funguje. :-)

8 Regi Regi | E-mail | Web | 9. března 2015 v 15:38 | Reagovat

Katty, zase jsem v situaci, kdy už jsem všechno řekla. Francouze komentovat nemůžu, protože s nimi nemám žádnou zkušenost. Ani s Italy.  A pobavila mě moc dobře popsaná Minervina (i moje vlastní) zkušenost, kdy poslouchá ten kulomet v cizím jazyce a má dojem, že se tu řeč nikdy neučila, nebo ji zapomněla, popřípadě ji nikdy v životě neslyšela. A pak vykoktá prosbu o pomalejší a srozumitelnější zopakování slyšeného, a rázem je to alespoň o kousínek lepší. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014