ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Jsem Minerva, prostě Minerva: Loučení s Bradavicemi

1. března 2015 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Minerva prožívá poslední bradavický půlrok. Které vztahy se během této doby zásadně změní? A o kom Minerva sní? Napoví verše národního skotského básníka, Roberta Burnse.


LOUČENÍ S BRADAVICEMI



Sníc u moře bouřlivého,
které dělí mne i jej,
modlím se za blaho jeho, -
Bůh jej všude provázej!

Robert Burns


LEDEN - ČERVENEC 1953


Ano, NĚCO jsem Orionovi řekla - trochu zajíkavě jsem mu vysvětlila, že děda chtěl a nemohl, že to nešlo... A s obrovskou úlevou jsem mu předala dopis, s nadějí, že mu to děda vysvětlí líp. Patrně ano, protože Orion vypadal docela spokojeně, a myslím, že od Vánoc probíhá mezi Bradavicemi a Gravelmore docela čilá korespondence. Je mi hloupé se ptát a tak se neptám, ale Orion občas utrousí nějakou informaci, ze které je to zřejmé.


*****


Čekal nás jeden z nejdůležitějších zápasů sezóny - my proti Zmijozelu. Sama nevím, proč jsou zrovna souboje s tohle kolejí tak napjaté. Nejspíš proto, že jsou dobří. S Havraspáry je to snadné - těm o sport nikdo moc nešlo. A Mrzimorové, kteří umí skvěle spolupracovat, by sice MOHLI být výborní, jenže jim málokdy záleží na vítězství natolik, aby se do toho opravdu opřeli. Zato Nebelvírové a Zmijozelové... škoda mluvit. Jako členka lvího týmu to nerada přiznávám, ale někdy je těžké rozhodnout, kdo se dopouští více faulů. Kluci jsou samozřejmě horší než my holky, ale pravdou je, že i Jessica se občas rozvášní.
Zápas byl dlouho vyrovnaný. Já skórovala pětkrát, Alan dokonce sedmkrát, ale Zmijozelové nám tvrdě šlapali na paty, takže to bylo 130 ku 110. U nich si nejlíp vedl Orion, který hraje na pozici střelce už pátý rok. Jako obvykle měli rozhodnout chytači.
Já teda mám famrpál opravdu ráda, ale je fakt, že ten, kdo vymýšlel pravidla, nejspíš o sportu nic nevěděl. Protože tady se dvanáct lidí může zbláznit, potit krev a málem vypustit duši, ale stejně to skoro vždycky vyhraje jeden malý zlatý míček. Možná bychom si mohli sednout a jen se dívat. Mudlovské sporty jsou daleko promyšlenější. No, ale to je vedlejší.
Prostě, jeden ze zmijozelských střelců hodil camrál směrem k Orionovi, jenže Alan mu ho vyfoukl před nosem. Já se hnala k jejich obruči, abych byla v dobré pozici pro Alanovu přihrávku, do toho Jessica zahlídla zlatonku a namířila si to mezi nás. To by pořád ještě bylo dobrý, kdyby zmijozelský odrážeč Caspar Rosier nenapálil potlouk plnou silou, s cílem trefit Jessicu. A kdyby se Orion naprosto nezbláznil a nepokusil se ji chránit vlastním tělem. Před potloukem by nejspíš uhnout dokázala, před řítícím se Orionem ne. A mně bylo okamžitě jasné, že to neubrzdím ani já, takže poslední, co jsem zahlídla, byli dva, jak do sebe v plné rychlosti naráží a já se k nim nezadržitelně blížím.


*****


Probrala jsem se na ošetřovně. Poodhrnutou plentou prosvítalo zapadající slunce, takže bylo jasné, že jsem musela být v bezvědomí hezkých pár hodin. Alespoň jsem doufala, že jen pár hodin a ne třeba dva dny. Zkusila jsem opatrně pohnout pravou rukou, žádná sláva, ale šlo to. Nohy taky vypadaly víceméně v pořádku. Levou ruku jsem zvednout nedokázala a když jsem si ji ohmatala, zjistila jsem, že ji mám celou ovázanou a těžkou k neunesení. Pokusila jsem se obrátit na bok, ale auvajs, žebra mě vážně děsně bolela. A... hlava. To bylo ještě horší.
"Ššš," ozvalo se zleva a plenta se odhrnula. Vyjukla na mě Jessica. Vypadala sice trochu pomuchlaně, ale určitě líp než já.
"Konečně ses probrala," šklebila se. "To jsem dost ráda. Já měla jenom zlomenou ruku a už jsem víceméně v pořádku. Madam Lucrezia říkala, že mě večer pustí na kolej. Tebe si tu ale nejspíš chvilku nechá a Orion se ještě neprobral, takže jeho určitě taky."
"Co je s Orionem?" zeptala jsem se znepokojeně, i když bych ho s chutí přetrhla. Kdyby se do toho nepletl...
"Už jsem vzhůru," ozval se po mé pravé ruce slabý hlas. Jessica sklouzla ze své postele, oběhla tu mou a rychle rozhrnula plentu. Bosé nohy zaťapkaly po kamenné podlaze. Překvapeně jsem zamrkala. Její noční košile, ještě před momentem nemocničně bílá, se pokryla barevnými ptáčky.
"O přeměňování jsi neslyšela? Je třeba zvolit vhodný kostým," šeptla směrem ke mně a pak už se soustředila na Oriona, který měl na obličeji velkou modřinu. Zbytek těla byl schovaný pod pokrývkou, takže se dalo těžko říct, co mu je.
"Co tě bolí?" vyptávala se Jessica soucitně.
"Všechno," zaskučel ten hrdina.
"Kdyby ses do toho nemíchal, nic se nestalo," syčela jsem na něho.
"Vždyť mě chtěl zachránit," bránila ho Jessica.
"Vždyť jsem ji chtěl chránit," přidal se Orion.
"Gentlemany by měli střílet," povzdechla jsem si. "Kdo vyhrál?" převedla jsem řeč jinam. Oba pokrčili rameny. Orion se u toho bolestně zašklebil. Jessica mu urovnala přikrývku a shrnula vlasy z čela. Povzdechla sem si. Eileen nebude mít radost...


*****


Říct, že Eileen neměla radost, bylo slabé slovo. Nebyla bych tušila, že ta klidná zasmušilá dívka je schopná tak vášnivého projevu. Jo, láska je fakt mocná. Když zjistila, jak se Jessica s Orionem sblížili - opravdu dost, jedno menší famfrpálové zranění dělá opravdové divy - udělala Jessice opravdovou scénu. Ječela na ni jako pominutá, dokonce se snížila k tomu, že jí omlátila o hlavu mudlovský původ. To naštvalo i mě, takže jsem se do toho vmísila. Nebylo to k ničemu. Eileen mě proklála pohledem, který se nutně musela naučit u svého otce, otočila se na patě a od té doby se mnou nemluví. S Jessicou samozřejmě taky ne. Té to ovšem vadí daleko míň. Vznáší se na růžovém obláčku a tráví každou volnou chvíli s Orionem. Způsobili menší pozdvižení - Zmijozel a Nebelvírka - ale po nějaké chvíli si lidi zvykli. Zmijozelové snáz, ten zápas totiž vyhráli a s ním téměř najisto i pohár, takže si mohou dovolit trochu velkorysosti. Ostatně, od té doby, co ze školy odešel Tom Raddle, jejich nenávist vůči Nebelvírům nepatrně polevila.
Naproti tomu, někteří Nebelvíři (Potter) nesli tu urážku hůř, ale pak se utěšili (utěšil, chtěla jsem říct) novou anabází. V rámci zachování rovnováhy svedl Alan největší zmijozelskou krasavici ze šestého ročníku, takže teď je všechno v pořádku.
Jediné, co v pořádku není, jsou moje žebra. Nehojí se zdaleka tak, jak bych si přála. Podle madam Lucrezie už si letos famfrpál nezahraju. Takže jsem v nebelvírském týmu skončila. No dobře, pokud to vyhodnotíme racionálně, stejně bych se teď měla věnovat především studiu. OVCE se nezadržitelně blíží.


*****


Jaro uběhlo mrknutím oka, pomalu se přehouplo do léta a přišel čas zběsilé přípravy na OVCE. Přivedly jsme s Eileen Křiklanův projekt ke zdárnému výsledku, což bylo poměrně obtížné, protože se mnou pořád ještě nemluví. Nebyla bych si myslela, že dokáže být tak umanutá. Párkrát jsem se jí pokusila vysvětlit, že vážně nemůžu za to, že spolu Jessica a Orion chodí, ale pak jsem to vzdala. Když se k vám ten, na koho mluvíte, při prvním slově obrátí zády, těžko být výmluvný. Ach jo.
Stejně si nejsem jistá, zda má vztah těch dvou budoucnost. Orionova matka, podle toho, co jsem si o ní zjistila, vypadá velmi cílevědomá a velmi zaměřená na prestiž. Nemyslím si, že by dovolila svému jedinému synovi, aby se oženil s čarodějkou mudlovského původu. Blackové téměř vždy svým potomkům sňatky domlouvají, a obávám se, že Orion není dost silný na to, aby se proti vůli své matky postavil. Ale zatím jsou tak šťastní, že jim i já trochu závidím. Tu zamilovanost. Byla já jsem někdy takhle zamilovaná? Nejspíš ne. Protože můj obdiv vůči Dougovi, kterého se ne a ne zbavit, nikdy neměl šanci do zamilovanosti dozrát. Těžko se to může stát, když používáte zdravý rozum a vidíte, že s vámi vaše potenciální láska zachází jako s malou sestřičkou. Na druhou stranu - tahle polozamilovanost mi zabránila začít si s někým Bradavic. K tomu moje láska k učení, moje role primusky, moje... Ach jo. Nejspíš budu panna až do třicíti.


*****


Konečně bylo po zkouškách. Byla jsem přesvědčená, že jsem dopadla skvěle a rozhodla jsem se, že si oslavu na ukončení roku pro tentokrát opravdu užiju. Pro jednou nebudu rozumná, nakonec, je to úplně, ale úplně naposledy, co se v Bradavicích nějaké podobné akce účastním. Dokonce jsem přispěla k "občerstvení" lahví dědovy nejlepší whisky, kterou mi prozíravě poslal.
V půlce večera jsem si uvědomila, že jsem příjemně uvolněná, se svými spolužáky si rozumím daleko lépe, než se mi to podařilo za uplynulých sedm let, a že pití většího množství alkoholu má něco do sebe. Konečně jsem přišla na chuť nebelvírskému smyslu pro zábavu. Jaká škoda, že tak pozdě. Měla jsem to udělat dříve.


*****


Probudila jsem se s hlavou jako střep. Vedle mě z přikrývky vykukovalo mužské rameno. Merline, co jsem to provedla?!
"Poprvé to nikdy není nic moc," poučovala před časem mě a Jessicu Hannah. "Napodruhé už to je lepší a časem tomu přijdeš na chuť," ujišťovala nás.
Jessica se mi později svěřila, že její "poprvé" s Orionem bylo příjemnější, než se po té přednášce obávala, ale že Hannah měla rozhodně pravdu v tom, že další zkušenosti jsou o hodně lepší.
Co se mě týká, mi tohle "poprvé" stačilo, a rozhodně jsem neměla chuť si ho zopakovat. Přinejmenším ne s tímto partnerem. Zacloumala jsem nahým ramenem
"Myslím, že je čas vstávat."
"Neblázni, Minnie, vždyť je ještě noc," zamručel rozespale.
"Jsem Minerva, rozumíš?"
"Proč jsi taková nevrlá, nelíbilo se ti to?" líně se po mně natáhl a začal mi prstem jemně hladit paži. Ucukla jsem.
"O to nejde, Alane, ale jednak mě bolí hlava a jednak si myslím, že to byl naprostý omyl. Protože my se přece nesnášíme."
Posměšně se na mě usmál, pokusil se trochu uhrábnout to vrabčí hnízdo, které měl na hlavě, natáhl se pro hůlku, přivolal malou lahvičku, trochu upil a zbytek mi podal.
"Proti kocovině," vysvětlil, "na specifické druhy lektvarů jsem docela expert. Když Křiklanovi náležitě zalichotíš, pustí do své laboratoře dokonce i mě se Simonem. Řekl bych, že nutně potřebuješ vylepšit náladu."
Polkla jsem hořký doušek, zavřela oči a čekala. Úleva se dostavila rychle. Bylo vidět, že když Alan chce, umí být dobrý... v lektvarech myslím. I když, jakmile se mi udělalo líp, pokusil se mi dokázat, že nejen v lektvarech. Hannah měla pravdu, podruhé už to nebylo tak hrozné.


*****


Pořád jsem měla pocit, že to byl omyl, ale dospěla jsem k názoru, že docela milý omyl. Ale rozhodně jsem neměla v úmyslu ve vztahu s Alanem pokračovat a myslím, že když jsem to dala jednoznačně najevo, vlastně se mu ulevilo. Nicméně, cítím k němu mnohem více sympatií než v uplynulých sedmi letech. Alespoň mě zbavil mého malého panenského problému. A nakonec to musím počítat mezi docela hezké zážitky. Víceméně.


*****


Poslední bradavické dny byly zvláštní. Směs nadšení z výsledků zkoušek a smutku z toho, že všechno skončilo.
Získala jsem téměř ve všech předmětech ocenění za nejlepší výsledky v ročníku. Jedině v lektvarech mě předběhla Eileen. Zkusila jsem se jí dát najevo, že mi to nevadí, že jí to naopak ohromně přeju, ale... Je to vážně hloupé, když sedmileté přátelství skončí kvůli klukovi. Obzvlášť, když to nejsem JÁ, kdo s ním chodí. Jenže nejspíš se s tím nedá nic dělat.
I tak musím na Eileen pořád myslet. Vůbec si neumím představit, co teď s ní bude. Odjede do Irska ke svému strohému otci a upjaté matce a nejspíš ji brzy provdají za někoho z nesmírně čistokrevné rodiny. Eileen, Eileen, přestaň se na mě mračit. Já přece JSEM na tvé straně. Jenže Eileen to nechtěla slyšet.


*****


Opravdu jsem se těšila na setkání s dědou. Měla jsem se s čím chlubit, ne? Věděla jsem už i to, že v září mohu nastoupit na svá mistrovská studia v Paříži. Mé výsledky u OVCÍ více než dostačovaly a Brumbál mi krátce před odjezdem potvrdil, že madam Salome se mnou počítá.
Když jsem ale přijela domů, čekalo mě zklamání. Děda musel odjet na jakési setkání s majitelem sousední palírny a vzkazoval, že se omlouvá, a že se potkáme zítra.
Na druhou stranu, rozhodla jsem se toho využít a hned potom, co jsem se doma se všemi přivítala, jsem se vypravila na farmu za Evannou. Tajně jsem doufala, že se tam potkám Douga, a že si všimne, že už jsem dospělá. Trochu mě hryzalo svědomí ohledně Alana. Ale... Doug o mne nikdy neprojevil sebemenší zájem, neměla jsem přece povinnost se šetřit pro něj, že? (Úspěšně jsem zaháněla pocit, že měla.)
Malc se ke mně nadšeně přidal, u McGregorů totiž často bývá jeho největší kamarád Bradach.
Vyšplhali jsme nahoru na farmu a přivítala nás Evanna, která vařila oběd. Její synovec jí poněkud neochotně pomáhal, v ruce nůž a před sebou mísu napůl oloupaných brambor.
Malý Bradach už nebyl tak malý jak jsem si pamatovala. Je sice o rok mladší než Malc, ale o hlavu vyšší a o kus mohutnější. Důležitě mi sdělil, že až zvládne ty brambory, půjdou s Malcem pozorovat tetřívky, jejichž ptáčata se právě učí lítat. A že ví taky o jednom liščím doupěti, ve kterém liška vyvedla mladé.
"Buď v klidu, Minnie," ujišťoval mě s přehledem, "určitě je nevyplašíme. Táta nás naučil, jak se máme chovat, abychom nerušili."
"Říkej mi Minervo," ohradila jsem se. Takový šprček a žádná úcta.
Vykulil na mně oči.
"Vždycky jsem ti říkal Minnie. Všichni ti tak říkají."
"Už ne," ujišťovala jsem ho. "Už jsem dospělá, teď mi všichni říkají Minervo."
"Minervo se mi nelíbí, já ti budu říkat Minnie," odmítl to tvrdohlavě a bráška se přidal. "Jasně, Minnie je hezčí, my ti rozhodně budeme říkat Minnie."
Pak dodal: "Pojď, Brade, honem, nebudeme se tady zdržovat s ženskýma."
"Jsem Minerva," vydechla jsem bezmocně s pohledem na ty dva "mužské" (devítiletého a desetiletého) v krátkých kalhotách. Kluci za sebou zabouchli dveře a zmizeli jako pára nad hrncem. Brambory zůstaly nedoloupané.
Evanna se při pohledu na mě rozesmála.
"To jsou celí oni. Úplně nerozluční. Chodí spolu do třídy. Bradach je chytré dítě, přeskočil jeden ročník, a tak tráví většinu času spolu. Ve škole i po ní. Někdy s Bradachovým tátou, jindy s tvým dědou."
"Takže to vypadá, že by Bradach mohl být jednou doktor?" zeptala jsem se při vzpomínce na Flemingovskou rodinnou tradici.
"Hm, možná, to je ještě daleko. Ostatně, tvůj bráška je taky náramně bystrý. Klidně by mohli na vysokou spolu."
Tím mi náramně nahrála a já se zeptala na to, co mě zajímalo daleko více než budoucí kariéra dvou malých kluků.
"Co Doug?" prohodila jsem rádoby lhostejně. "Jak ten uplatňuje u vás na farmě znalosti z vysoké?"
"Škoda mluvit," mávla rukou Evanna. "Pořád se s tátou hádali. Nejprve se ho Doug snažil přesvědčit o nutnosti nakoupit krmivo obohacené vitamíny. Pak objevil nějaké nové plemeno ovcí, které má kvalitnější vlnu, a vůbec neřešil, že chovný beran stojí nehorázný obnos. Pak zase trval na pravidelných veterinárních prohlídkách, které měly předcházet chorobám. Zkrátka, vjížděli si do vlasů každou chvíli. Táta je občas tvrdohlavý jako naši berani a Doug je v tomhle po něm. Takže to nakonec dopadlo tak, že se brácha sebral, odjel na půl roku pracovat do doků, aby si vydělal nějaké peníze, a pak je utratil za lístek na loď do Austrálie k nějakému známému chovateli ovcí. Prý získávat zkušenosti. Vrátí se na jaře."
Přestala jsem Evannu vnímat. Co na tom, že mě nadšeně seznamovala s novinkami s Bonniekirk, vykládala mi, jaké má plány do budoucna a sdělovala, s kým momentálně chodí Fiona. Co na tom záleží, když je Doug v Austrálii.
Svět rázem přestal být barevný. Sluníčko přestalo svítit a z planin zafoukal ledový vítr. Nevěděla jsem, opravdu jsem nevěděla, jak moc jsem si od setkání s Dougem slibovala. Příští rok na jaře budu ve Francii...


*****


Druhý den jsem se probudila s mnohem lepší náladou. Ne nadarmo se říká 'ráno moudřejší večera'. Noční chmury se častou rozplynou. Nakonec, na své dospělé setkání s Dougem jsem čekala dost dlouho, rok to ještě vydržím. Za rok budu ještě dospělejší a navíc. Kdybychom se teď o prázdninách nějak více sblížili, odjíždělo by se mi do Francie moc těžko. Nenápadně jsem u Evanny zjistila, že Doug teď s nikým nechodí, prý měl nějakou známost na vysoké, ale to nevydrželo. A z Austrálie si snad nikoho nepřiveze. To přece není moc pravděpodobné...
Takže ráno už jsem byla plně připravená vstřebat nový skandál, který momentálně hýbe Bonniekirk - Lowenna Beckettová se rozvádí. (Jmenuje se pořád stejně jako za svobodna, protože si vzala svého bratrance.) Otec byl pohoršen na nejvyšší míru. Rozvod! Pro jednou jsem s ním souhlasila.
Měla jsem svou bývalou učitelku vždycky moc ráda, nakonec, byla to ona, kdo mi umožnil zpívat ve sboru, ale rozvod? Jsem přesvědčená, že když člověk něco slíbí, tak by to měl dodržet. A manželský slib, podobně jako ten kouzelnický neporušitelný, rozhodně považuju za opravdu závazný. Já vím, že nezemřeš, když ho nedodržíš, ale pokládám to za nesprávné.
S tímhle jasným stanoviskem jsem se potkala s dědou, a nenapadlo mě nic lepšího, než ho s ním seznámit hned poté, co jsme probrali mé výsledky u zkoušek a plány na studium ve Francii.
Bylo to vlastně v čiré sebeobraně, nechtěla jsem, abychom začali probírat témata, týkající se mého soukromí. Nepřála jsem si, aby děda uhádl, jak moc jsem pořád ještě rozjitřená. Protože většinou na mně všechno pozná až moc dobře. Tentokrát nejspíš ne, protože místo toho na mě nečekaně ostře vyjel.
"Nemluv o věcech, kterým nerozumíš!"
Udiveně jsem se na něho podívala.
"Ty si nemyslíš, že se manželské sliby mají dodržovat?"
"Jistěže myslím," připustil neochotně, "většinou. Ne však, když tvůj manžel tráví v hospodě víc času než doma, ne, když tě tluče. Žádná žena nemá povinnost tohle snášet. Lowenně Beckettové jsem to jasně řekl. Jsem naprosto na její straně."
Zůstala jsem na něho zírat. Tak tuhle verzi jsem se doma nedoslechla. Zamyslela jsem se. Má žena povinnost snášet v manželství všechno, co se tam přihodí? Z otcova pohledu to bylo jasné - manželství je posvátné, děj se co děj. Jenže, kdyby mi nějaký mužský chtěl ubližovat, taky bych to nebyla ochotná vydržet. Takže... jako obvykle jsem nakonec dala za pravdu dědovi.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 1. března 2015 v 0:47 | Reagovat

Potter! :-D To do toho šlápla.
Potter je ještě děsnější hochštapler, než jsem čekala.
A Minnie je taková pořád ještě pitomoučká, přesně na svůj věk. Doug, jasně, jasně.
Kdybych měla vypisovat, co všechno se mi líbilo z vedlejších věcí, bylo by to nekonečné, takže jeden za všechny - študovaný synáček a berani.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 1. března 2015 v 7:48 | Reagovat

Katty, mladinká Minerva je stejně živá a uvěřitelná jako byla tvoje malá Minnie. (Nenapsala jsem to už k minulé kapitole? No, pokud ano, myslím, že to nevadí. Klidně raději dvakrát než vůbec)Navíc je celá tahle povídka plná malých vtipných detailů. Vypíchnu jeden: "Probudila jsem se s hlavou jako střep. Vedle mě z přikrývky vykukovalo mužské rameno." Myslím, že víš proč. :-)

3 KattyV KattyV | Web | 1. března 2015 v 8:34 | Reagovat

[2]: Regi, jasně, že vím :-D

[1]: Io, tobě se nezdá Alan zcela neodolatelný? :-D Minervě momentálně trochu ano. Ale má přece jen rozum, že? A pořád tady mámě Douga. Střet studovaný syn a zdravý selský rozum - no, jako většinou, pravda je tak někde v půlce. Některé věci, které mladej prosazuje jsou výborné a jiné úplně mimo. Slibuji, že ovcí si ještě užijeme :-D

4 Dinnes Dinnes | 1. března 2015 v 12:17 | Reagovat

"Gentlemany by měli střílet" :-D Miluju tenhle Minervin ironický smysl pro humor.

Příběh se opravdu moc pěkně rozběhl, jsem zvědavá, co čeká Minervu dál.

5 KattyV KattyV | Web | 1. března 2015 v 12:43 | Reagovat

[4]: No, nějak si neumím Minervu představit, jak romanticky vzdychá, jaké je to sladké, že se ti dva dali dohromady. Střízlivá ironie mi k ní sedí daleko více.

6 Dinnes Dinnes | 1. března 2015 v 14:14 | Reagovat

[5]: Romanticky vzdychající Minerva by byla daleko míň skutečná, než tahle ironická. 8-)

7 ioannina ioannina | 1. března 2015 v 18:45 | Reagovat

Alan je zcela neodolatelný. :-D Už dlouho jsem neviděla nikoho tak vhodného k použití jako boxovací pytel. :-D
(Já tydlety frajírky nemusela... eh, chtěla jsem napsat ani v Minervině současném věku, ale musím uznat, že tehdy jsem na ně tak trochu letěla taky. :D )

8 KattyV KattyV | Web | 1. března 2015 v 19:49 | Reagovat

[7]: Chtěla bych říct, že já na ně neletěla taky nikdy a možná by to byla skoro pravda. Ale, jak si tak vzpomínám, sice jsem s žádným podobným nechodila, ale jeden se mi dost líbil :-D

9 Dinnes Dinnes | 1. března 2015 v 22:40 | Reagovat

Tak já teda bez mučení přiznávám, že v Minervině současném věku mě to táhlo spíš k Alanoidním typům, než k tichým a nenápadným hvězdám... :-?

10 KattyV KattyV | Web | 1. března 2015 v 23:57 | Reagovat

[9]: Ještěže člověk časem dostane rozum, že? Ale on Alan zase není tak zlý. Pokud se do něj nezamiluješ. Pak je to průšvih. :-D  :-D  :-D

11 Dinnes Dinnes | 2. března 2015 v 16:23 | Reagovat

No snad i ten Alan časem dostane rozum. Ostatně za nějakých 7 let se mu narodí syn. ;-)

12 KattyV KattyV | Web | 2. března 2015 v 18:45 | Reagovat

[11]: Těžko říct, možná ano, možná ne. Ono ani dítě nemusí znamenat, že člověk dostane rozum. U chlapů to platí dvojnásobně :-P (Teď nechci vypadat jako feministka, nechtěla jsem tím říct, že chlapi nedostanou niky rozum, jen že je dítě ovlivní méně než ženské.)

13 Kitti Kitti | 2. března 2015 v 18:55 | Reagovat

Potter, tak toho bych nečekala, vsázela jsem spíš na šarmantního Francouze... ale zas si tím vysvětlila Minervinu slabost pro Jamese, to jak nad ním přivírala oči, velmi často obě najednou, bohužel. Skvělé hlášky, hlava jak střep a mužské rameno, hi hi. Nejvíc jsem si užila famrfpálovou pasáž, to bylo dokonalé a skvěle si vystihla nadšení, které Minervě zůstalo po celý život. Pasáž s dědou a rozvodem, hm děda má zase pravdu, že? Jak se vlastně otec McGonagal dívá na budoucnost své dcery? Už ji vyhlíží ženicha, to asi těžko, když je čarodějka, takže asi skřípe zuby, že? Katty, tvá Minerva je dokonalá, jak malá tak i "dospělá", škoda že ji nevidí Dough, jen by žasl, že? Když ses zminovala, že se chystáš Minervu psát, byla jsem zvědavá, jak ji uchopíš, ale toto předčilo má očekávání, je to dokonalé, naprosto dokonalé. Pro mne mnohem lepší než Amber, to bylo také dobré, ale v Minie je to úplně jiný level, ta jistota v dialozích, čistota, jiskra. Prostě skvost.

14 KattyV KattyV | Web | 2. března 2015 v 19:58 | Reagovat

[13]: Tak Alana jsi nečekala? :-D Po pravdě, Minerva taky ne. (Já ano, já jsem věděla, že musím vysvětlit její shovívavost k Pobertům. Remus - to bylo celkem snadné, to byl studijní typ, nemyslím si, že by kdy měla ráda Červíčka, ale zbylí dva, to byl oříšek. No doufám, že takto je to logické.)
Myslím, že otec McGonagall už prostě rezignoval a upírá naděje k mladšímu synovi. Obávám se však, že ani z něho kněz nebude. V zásadě se domnívám, že trpčím zklamáním je jeho milovaný starší syn.
Doug samozřejmě Minervu časem potká. S tím chovatelem ovcí mám ještě jisté plány. Ale neříkám vůbec nic :-x
No ale, pokud by se čtenářům chtělo hádat, v kapitole jsou skryty dvě nápovědy pro děj budoucí - jedna se prolákne celkem brzo (hned v příští kapitole), ta druhá v daleké budoucnosti. Ale je potřeba tu Čechovovu pušku pověsit na zeď už teď. Tak schválně, tipne si někdo alespoň tu první?
Kitti, z tvojí chvály jsem vážně až na rozpacích (no jasně, to víš, že náramně těší a povzbuzuje pro další psaní.) Já vím, že je Minerva lepší než Amber. Měla by být. Nakonec, Amber byla prvotina. A navíc jsem ji začala psát naprosto lehkomyslně bez bližšího plánu a tvořila jsem ji za pochodu. Minervu mám promyšlenou opravdu více.
Ale, prostě díky, jsem ráda, že se ti Minerva líbí.

15 Kitti Kitti | 2. března 2015 v 22:39 | Reagovat

Katty, jsem z Minervy unešená, jak pevně ji držíš v rukou a přitom vše křičí, že je to jako bublající potůček, co si tak pěkně plyne, sem tam poskočí a když se na něj dívám, mám pocit, že jsem doma:-) tak takhle na mně Minie působí. Navíc si užívám její myšlenkové pochody, to je zážitek za zážitkem, kromě Flavie, kterou jsem doporučovala na fanfiction si nevybavuji nikoho, kdo by psal podobnou formou jako ty a MOC, moc se mi to líbí. Tady máš styl, že bych od tebe v této formě hltala i telefonní seznam. Pušky nehledám, nechám se překvapit. Starší syn, který otci připravil zklamání, to je Malcom který je také v Bradavicích? Vlastně to je těžké, žít s vědomím, že z nás nejsou rodiče nadšení, děti to snad vždy cítí... děti nemám, takže to nedokážu přesně trefit, ale jsou chvíle, kdy si jasně vybavuji, že jsem měla dojem že pro mou mámu je zas nefer to jak se chovám já a že bych asi nechtěla jako matka podobné situace zažívat, přesto mi ta očekávání rodičů, případně dalších členů rodiny přijdou děsivá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014