ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Konec napjatého čekání

2. března 2015 v 0:01 | Regi |  MAGICKÉ STŘÍPKY Z NEMAGICKÉHO SVĚTA


Konečně! Je tady pokračování sobotního článku. Takže vy si konečně můžete přečíst, co nás to vlastně napadlo k soutěžnímu tématu Prašivá brebera, a my konečně víme, jak jsme v Bleskovce dopadly.
(Také tento článek se velmi hodil k blogovému tématu týdne: "Ještě mě napadlo")

Krásně a téměř pohromadě jsme se mezi třiadvaceti autory umístily v horní polovině. Ostatně, mrkněte k Triumvirátu na článek s vyhodnocením celé soutěže.

Než se pročtete k samotným povídkám, možná by vás zajímalo, kam že jsme to sáhly pro inspiraci. Tak tedy:
Ioannina do svého vlastního fantastického světa,
Katty tak trošku do života svých dvou koček
a Regi do jedné zkušenosti na vlastní kůži prožité.



Ioannina
Prašivý familiár

Bjørkhallenská mistryně proměn zuřila. Prý - obyčejné kočky tě neposlechnou a tvůj vlastní familiár ti utekl. Tak jí to vmetla do tváře přede všemi ostatními ta chudinka odnikud, ta upjatá a nezajímavá nicka. Brigitta. Řečená z Narviku - ale to jen proto, že ji jako mimino našli tamní rybáři, víme? Vyplavenou na břeh jako nějaký prosolený kus vraku. Ta si dovolila vytknout jí, mistryni Gretě, dceři Gunnarově...! Co ta může vůbec vědět o zvířecích společnících?! Vždyť by jí v tom jejím jedy prosáklém laboratoriu beztak každý zcepeněl.
A ze všeho nejhorší bylo, že s tím obviněním nešlo dělat vůbec nic. Jedenáct a půl měsíce nebyl vhodný den k pořízení nového familiára. Jistě, lidi si tu a tam zvládli připoutat nějaké bezprizorné kouzelné stvoření i jindy než na Den zvířat, jenže to zdaleka není to pravé. Pouhý žák se s takovým společníkem nesporně spokojí, ale familiár samotného mistra musí mít onačejší kvality.
Především nesmí být zbabělý, jako byl Gretin poslední. Inu - ano, utekl. Pro mistryni proměn to představovalo další hrst soli v ráně: že totiž Brigitta měla pravdu. Ten familiár... hm... nějak se nepohodli ohledně tvaru a zdobnosti křídel. Tedy přesně řečeno, ten černý (původně mourovaný, ale kdo si to pamatoval?) kocour nestál o žádná křídla. Neuměl se s nimi hýbat. Pořád se je snažil používat jako další packy. Přetáčely ho při skocích zády dolů a to ho strašlivě štvalo. A hlavně se o ně pořád někde zasekával. Ano - takhle to vypadá, když k člověku přijde zvíře jindy než ve správný den.
Mistryně Gunnarsdóttir tu chybu už znovu neudělá.
Měla na přípravu skoro rok. Materiály pro svou zvířecí masku si nechala dovézt až z Modeny. Pracovala na ní každou volnou chvilku, většinu detailů tvořila mechanicky. Taková byla tradice: čím pečlivěji si člověk masku vyrobí, tím silnější tvor k němu přijde. Greta se rozhodla pro podobu stylizované kočkovité šelmy. Přes zkušenost s oním černým, no dobrá, mourovatým kocourem chtěla zase... něco kočičího. Psy pohrdala: jsou příliš... poslušní, přímočaří, a ten jejich psí pohled... S liškou by se nesnesla: jsou falešné. Vlků se... no ano, bála. Žádného býložravce nechtěla, ani losa ne: co s dobytkem? Ptáci... kdepak, nic pro ni. Drobná zvířata? Dobrá jen jako kořist. Ale kočka... nějaká velká, silná, nezávislá kočka...
Takovou píseň si broukala pod svou maskou z brokátu a hedvábí, když teď pokládala obětiny ke krmelcům. Pak lehkým, zdánlivě bezstarostným krokem zamířila do spleti cestiček Šelestilesa, obešla jeho střed, všechny staré náhrobky. Pro štěstí se dotkla svého stromu, pěkně rostlé břízy se silnými větvemi. A potom si stáhla černou hedvábnou podšívku masky hlouběji do očí a ztratila se v srpnovém přítmí.
Bloudila po lese celou noc. V tuto roční dobu to znamenalo jen několik hodin, ale Gretě to připadalo nekonečné: žádné zvíře k ní pořád ne a ne přijít. Až když už nejmíň stokrát zakopla o nějaký kořen nebo kámen, až když už vůbec nevěděla, kde je a kterým směrem stojí hrad, tehdy se jí otřelo o lýtka něco chlupatého.
Natáhla ruku. Nahmatala kulatou kočičí hlavu. Lesní kočka!
Pronesla stará slova vyzvání.
"Vrrraou," odpověděl tvor.
Vyvedli se z lesa navzájem.
V bytě mu pak, sama polospící, nachystala misku syrového masa a vysíleně padla na lůžko.
Zvíře se nažralo, vyskočilo ke své nové paní na polštář, stočilo svoje dobré dva lokte dlouhé tělo do klubíčka, hlavičku se štětičkami na uších si pohodlně položilo na huňatý ocas. Než usnulo, lišácky mrklo.
Ráno mistryně Gunnarsdóttir neuvidí kouřově zbarveného, pětadvacet trójských liber vážícího kocoura, ale ubohé ucmochtané cosi, zdánlivě plné prašiviny a bůhvíjakých breberek.
Bude potřeba hodně Brigittiných lektvarů, než se zvíře uvolí ukázat svou pravou podobu.

(Bjørkhallen, Šelestiles, 8. 8. 1553)





KattyV
Tragický příběh jedné Amálky

"Opovaž se přibližovat. Vůbec si se mnou nic nezačínej. Ty jedna…"
"Jaká jedna? Jmenuju se Amálka. A bylo by vhodné, kdyby ses představil i ty."
"Eliáš," zavrčel.
"Nemohla bych u tebe bydlet, Eliáši?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Protože proto."
"No tak, já budu vážně hodná. Jen si občas trošinku zatancuju. Nechceš to se mnou zkusit?
"No dobře, ale běda ti, když začneš být vlezlá!"

*****

"Zatraceně, to vážně šimrá. Něco jsme si řekli. Nech toho. Nebo tě…"
"Co mě?"
"Zakousnu tě jako hada."
"Já se domnívám, že to není nejlepší přirovnání. Jako hada… Copak se podobám hadovi?"
"Nech toho, Amálko. Vždyť jsme se přece domluvili. Já ti poskytnu bydlení a ty budeš tichá jako myška."
"Tak nejdřív had, teď myš."
"Taky jsem mohl říct - mírná, jako holubička - to by bylo lepší?"
"Trochu, ale stále ne dost výstižné."
"Mám ti snad říkat prašivá brebera? To by ti připadalo hezčí?"
"Taková ošklivá slova. Asi budu plakat."
"Nechtěl jsem se tě dotknout… jenom mě už nic jiného nenapadalo… Vím, že nejsi prašivá… Ani brebera… No tak, nebreč."
"Já nebrečím. Amálky nebrečí. Nanejvýš něžně pláčou. A okamžitě se přestaň pokoušet na mě sahat."
"Přestanu, když ty přestaneš," nasupil se.
"S čím?"
"Vždyť víš."
"Já si nemůžu pomoct."
"Já taky ne."
"Takže tohle je patová situace," vyhodnotila.
Těžký povzdech. "Co s tím?"

****

"Amálko, řekla bys mi pohádku?"
"Jakou?"
"Takovou tu pěknou, cos vykládala posledně. O tom, jak jsi tancovala po lese. Mně se při ní krásně usíná."
"Tak já se tady budu usilovně snažit a ty si budeš spát?"
"Amálko…"
"A navíc to není pohádka. Je to čiročirá pravda."
"Když to říkáš."
"Pokud budeš o mých slovech pochybovat, nepovím ti nic."
"No tak, Amálko, já ti věřím, povídej, pěkně prosím."
"No dobře, když tak pěkně prosíš. Tak poslouchej. To jsem tenkrát jednou…"

*****

"Eliáši?"
"Ano, zlato?"
"Nevzal bys mě na výlet?"
"A kam by to mělo být?"
"Přece do lesa. Chtěla bych si zavzpomínat na staré časy."
"Co bych pro tebe neudělal."

*****

"Eliáši, málem jsi mě zabil. Říkala jsem ti, abys na mě nesahal."
"Promiň, promiň, já vážně nechtěl. Ale když…"
"Musíš dávat pozor."
"Já už budu, Amálko, vážně."

*****

"Poslyš, viděls, jak se ten náš kocour pořád strašně drbe?"
"Nejspíš má blechy. Počkej, někde tady mám… Eliáši, pojď k pánovi… No tak, nevrť se, drž, Eliáši… musím tě namazat. Nebude tě to pak svědit."

*****

"Eliáši, mně je taky nějak slabo… nemůžu se pohnout. Eliáši.
… Eliáši, říkala jsem, jak strašně tě miluju? Eliáši…"
"Amálko?! Amálko! Amááálko… Co jste to s ní udělali? Vy vrazi! To přece nebyla žádná blecha. To byla moje Amálka. Moje víla Amálka!"





Regi
Katastrofa

Uběhla už spousta dní od doby, co jsme sem byli nedobrovolně vysazeni. Kdysi jsme byli zvyklí na hojnost potravy a najednou nebyla žádná. Nastal veliký hlad. Ale my jsme vždycky byli odolní. Šetřili jsme energií a doufali, že se na nás usměje štěstí. A pak se konečně objevily. Dva obrovské dlouhé válcovité přepravníky. Potrava byla v obou, ale senzory nám sdělily, že v tom menším je mnohem kvalitnější. Neváhali jsme ani okamžik. Přesunuli jsme se dovnitř všichni. Byly to opravdové hody…
Netrvalo však dlouho, box s jídlem zmizel a přepravník se dal i s námi do pohybu. To nevypadalo dobře.
A pak přišla ta katastrofa. Stěna se najednou rozevřela a celý prostor se začal prudce třást. Spousta z nás zmizela v nenávratnu. Nakonec se dovnitř vhrnula oblaka smrtícího plynu.
Já jediný přežil, ale sotva se můžu hýbat. A blíží se ke mně obrovská klepeta…

ooooo

"Spacáky máme vlastní, v podkroví jsou přece matrace. Nedělej si starosti, kamaráde, vyspíme se skvěle. Tak, dobrou noc…"

"Dobré ráno, miláčku… Do háje, něco mě snad kouslo… Tebe ne? Fakt ne? Ale já jsem poštípaná úplně celá! Ty bláho, blechy! Cože? Že si asi na půdičce přes zimu udělaly noclehárnu toulavé kočky?
Tak nemám panikařit, jo? Dobře, dobře, vynesu si spacák ven a zkusím ty potvory vytřepat. A nemá tady ten tvůj kámoš někde Biolit? Má. Bezva… Sakra, je tu jenom zbytek… Snad to bude stačit.
No… zdá se, že je to OK. Všecky pochcípaly. A hele! Jedna přežila! Brebera jedna prašivá… Ty se ještě se hýbeš? Hmm… Biolit došel. Tak na tebe už budou muset stačit prsty…"







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014