ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

19. Drak

14. dubna 2015 v 0:01 | Mannaz |  PODZEMNÍ POLE



Je tady poslední kapitola. Schyluje se k závěrečnému boji s Podzemím. Ale i temné hlubiny vlastního nitra mohou být nebezpečné a je třeba s nimi bojovat. Loučím se se všemi, kteří s povídkou vydrželi až do konce, a děkuji jim za přízeň.


19. Drak



Tma i ticho zůstávaly děsivou stálicí, teď s ní však bojovala silná vůně mokré země a spadaného listí, živoucí, čistě pozemská a obyčejná. Kristýna ji vdechovala spolu se studeným vzduchem, uklidňovala ji. Stejně jako dvě ruce, které pevně držela zkřehlými prsty. Ta hřejivější patřila Nevillovi, pro Kristýnu bylo téměř nutností udržovat s ním v téhle děsivé temnotě neustálý kontakt. Jedině tak se přestávala tolik bát. Druhá, hubená ruka zůstávala váhavě v té její, jako by nebyla na doteky zvyklá. Ruka profesora Snepea.
Seděli tu blízko sebe na vlhkém kmeni vyvráceného stromu, vydechovali do ledového vzduchu neviditelná oblaka páry a ponořeni do ticha čekali. Čas, zdálo se, v temnotě neplynul, nedal se odměřovat, žádné slunce nebrázdilo nebe, oblaka neplynula oblohou, ba ani pohyb jich samotných se nedal nijak poměřovat. Zůstávali tedy nehybní a uplynulou dobu mohli odhadovat jen podle počtu úderů srdce a úzkostných nádechů. Bylo jich už mnoho od té doby, co Strážci odešli do útrob skalnatého kopce, mnoho od chvíle, kdy je tři hora odmítla přijmout. Jedinou Lunu vpustila se Strážci, ačkoliv k nim nepatřila.
Mlčky přemítali, co se uvnitř děje. Doufali v zázrak.
Kristýna vyhlížela směrem, kde tušila otvor ve skále a čekala, kdy vyjdou zářící stříbrné bytosti. Očekávala je s nadějí i se strachem. Čímpak se ti stateční, veselí, přátelští lidé stanou? Budou to stále ještě oni?
Neville netušil, jak dlouho tu takhle sedí v zoufalé soudržnosti, podivná trojice nesourodých lidí. Životem těžce poznamenaný, nesnášenlivý kouzelník, jež neměl v lásce mudly, nadaná malířka, mudla, která vpadla do světa kouzel a byla vtažena do té nejvážnější hry o existenci jí známého i téměř neznámého světa a on, vrozený smolař a popleta, kterému se podařilo překonat vlastní podstatu a vpravit do svého života řád, klid a jistotu. Ta byla teď ta tam. Jen drobná ruka v jeho dlani ho přidržovala na hranici před návratem toho nenapravitelného mouly, jakým mohl zůstat, nebýt války. Z drobných prstů proudila naděje, nezávisle na své roztřesené majitelce. Neville vnímal dívčin zběsile rychlý tep i časté bezděčné povzdechy.
Přemítal, jaké myšlenky se jí honí hlavou, ale nezeptal se na to.
Severus Snape zjišťoval, jak neblahé účinky má ticho a temnota na směr cest, jimiž se ubírají jeho úvahy. Zákeřně živě ho přepadaly ty nekrutější vzpomínky na roky, během nichž se provinil řadou neodpustitelných činů, kdy i jeho myšlenky byly nakaženy zlobou. Neshledával pro sebe ve svém nitru jedinou polehčující okolnost. Propadal se hlouběji do svých vlastních temných hlubin. Až ho v pádu do propasti zachytila laskavá dlaň. Váhal, zda má vůbec právo takovou záchranu přijmout. Pak však něco z té drobné ruky proniklo až k rozbolavělé duši, jakýsi smířlivý klid a on se k zachránkyni přimkl s prostou neomezenou důvěrou. Vrátil se do temné reality tam venku, která byla mnohem snesitelnější než ta v jeho nitru.
Strašlivé bytosti z Podzemí kroužily kolem místa, kde seděli.
Kristýna to cítila, jejich přítomnost ji mrazila v zátylku a ježila jí chloupky na rukou. Doposud se neodvážili přiblížit. Snítka levandule, teď bezpečně ukrytá pod jejím oblečením a přimknutá k její kůži, stále poskytovala všem třem ochranu. Co se dělo s ostatním světem? Je v temnotě drženo jen její milované město? Co dělají lidé? Jak si vysvětlují tu strašlivou tmu? Padli už další krvavé oběti? Nebo se Pole teprve chystá k poslednímu úderu? Snažila se odložit všechny tyhle úvahy, držet se jen jediné linie. Čekat na Strážce.
Stiskla obě ruce a po dlouhé době sotva slyšitelně promluvila.
"Až to skončí, vypravím se s tebou, Neville, do Bradavic."
Nevillovi poskočilo srdce zvláštní bolestnou radostí. Vyslovila to, co si toužebně přál, navíc s neotřesenou nadějí v budoucnost. Bude nějaká? Téměř určitě ne. Ale proč si ji nepředstavit?
"Vezmu tě do svých skleníků. Když zapadá slunce, jezírko zlatě září a voní tam byliny. Je to tam plné života a světla," Neville zpočátku mluvil tichým, přiškrceným hlasem, postupně však přibývalo zaujaté nadšení.
"Těším se," šeptla Kristýna, "moc."
"Bude se ti tam líbit," ujistil ji Neville. Ano, bude. Musí to tak dopadnout. Kdesi hluboko v něm vyklíčila naděje.
"Ukážete mi svou laboratoř, profesore Snape?" zeptala se Kristýna nesměle muže po své levici.
Severus obtížně polkl. Jakou hru tu hráli? Na budoucnost, na naději. Zaslouží si cokoliv z toho? A chce to? Dlouho mlčel, bojoval sám se sebou. To temné a rozbité já se chystalo nabídkou života pohrdnout, ale to nové, laskavější a lidštější cítilo, že by to byl jeho největší a poslední hřích.
"Ano, rád, Kristýno," odpověděl chraplavě. Spolu s prostým souhlasem se i do jeho nitra vrátila kapka naděje.
Jakmile se v srdci všech tří usídlila víra v budoucnost, temnotu prořízl paprsek ostrého stříbrného světla. Bolestně přimhouřili oči a skrz clonu řas s úžasem hleděli na postavy vycházející ze zářícího otvoru ve skále. První se objevil Šimon, usmíval se, mohli rozeznat každý detail, protože celý vydával stříbřité světlo. Krom této změny se však dál zdál být tím starým přemýšlivým geomantikem. Obrátil se dozadu a to už za ním přicházeli ostatní. Jejich pohyby ve tmě vytvářely krásné světelné obrazce. Bez váhání se vydali k sedící trojici. Mistr Myslibor s sebou nesl těžký stříbrný meč.
"Kristýno, Severusi, Neville, pojďte se mnou, prosím," vyzval je Myslibor s klidným úsměvem, volnou zářící rukou uchopil Nevilla za paži a v okamžiku se s nimi přemístil.

Kristýna propadla naprostému děsu, cosi ji chtělo roztrhat i rozmačkat najednou, celé to trvalo malou chviličku, přesto v okamžiku, kdy se zase dotkla nohama pevné země, padla na všechny čtyři a dávivě se rozkašlala. Třásly se jí ruce a nohy pozbyly síly. Zhluboka se nadechovala a překonávala nevolnost. Vzduch byl cítit vodou a rybinou.
Jejího ramene se dotkla zářivá ruka.
"Promiňte, zapomněl jsem, že jste takhle ještě necestovala. Jste už v pořádku?" hlas mistra Myslibora byl omluvný, účastný a trochu netrpělivý.
Vzhlédla k němu. Bylo to tak zvláštní, jak jeho starý vrásčitý obličej zářil v temnotě. Nejpodivnější byly jeho oči. Velké, chápavé a vševidoucí.
Vyhrabala se na nohy. "Jsem v pohodě," ujistila ho přeskakujícím hlasem svědčícím o opaku.
"Já se v tuto chvíli nemůžu o vás starat a jen vy, Kristýno, jste pod ochranou dračích křídel. Vezměte sebou i své přátele, prosím."
Kristýna moc nechápala, ale poslušně uchopila za ruce Nevilla i Snapea.
"Správně. Zůstaňte tu. Budu mít teď na okamžik práci," antikvář se sebevědomě usmál a poodešel od nich několik kroků.
"Kde jsou ostatní Strážci?" zeptal se tiše Neville.
Opravdu tu byli jen s Mysliborem .
"A kde to vlastně jsme?" přisadil si nespokojeně Snape. Nebyl zvyklý být jen pouhým pozorovatelem.
Tohle byla jediná věc, na kterou měla Kristýna odpověď: "U Karlova mostu."
Vůně vody zesílila, zvedl se lehký vítr. Upřeli pohledy na mistra. Pomalými kroky rázoval po mostě, tu zahnul doleva, popošel dva kroky, zatočil doprava a o jeden couvl. Konečně zastavil. Pozvedl meč vysoko v napřažených pažích, jílcem vzhůru, špicí mířil k zemi a čekal. Očima propátrával temnotu.
Kristýna se přistihla, že přestala dýchat a oběma rukama drtí prsty obou jejích společníků. Trhaně se nadechla a slabě vyjekla, když zahlédla pohyb v doposud neproniknutelné temnotě. Existovalo něco ještě temnějšího, obrovského, stahovalo se to ze všech stran, pomalu se to sunulo blíž k Mysliborovi i k nim. Vzduch se v okamžení ochladil hluboko pod bod mrazu, při každém nádechu vtrhl bolestivě do plic. Otevřené oči jim z chladu slzely a slzy v okamžiku zamrzaly na tvářích.
"Co TO, pro Merlina, je?" zaklel Snape, otočil se ke Kristýně, stále ji však nemohl vidět. Zato ohromeně sledoval pomalý postup TÉ věci.
"Chrání nás dračí křídla," šeptla Kristýna a její tón zaváněl panikou. Copak věděla jaká dračí křídla?
Vrátila se pohledem k antikváři. Doposud nehybně stál jako zářivá stříbrná socha.
"Ať je to cokoliv, ať to už udělá!" zaprosila Kristýna, zuby jí drkotaly zimou i strachem.
Neville jí stiskl pevně ruku.
Myslibor najednou prudce bodl mečem dolů, ten se ponořil hluboko do staletého kamene a z toho místa vytryskl vysoký oslnivý gejzír barevného světla.
Fascinovaně na něj hleděli, ignorovali, že je světlo řeže do očí. Tolik barev v tisících odstínech, jiskřících a měnivých v životě neviděli a ani si je nedokázali přestavit. Gejzír tryskal do stále větší výšky a nabýval na síle.
"Podívejte, tam jsou další!" vykřikl Neville.
Odtrhli oči od té duhové krásy a zjistili, že i od Pražského hradu, Petřína i Vyšehradu stoupají světelné sloupy.
Temnota byla rozřezána na několik dílů, přesto neustupovala.
Mysliborův pramen opět zesílil, rozšířil se a rozvlnil. Světelné paprsky se zmítaly v temnotě a cosi obrovského se z nich začalo osvobozovat.
Kristýně se v srdci rozezněla veselá písnička, začala se mrazem popraskanými rty usmívat. Už věděla, kdo přichází.
Světelná bytost se konečně z pramene osvobodila a získala podobu, ohromné dračí tělo s dlouhým ocasem, silné nohy s velkými drápy, dlouhý štíhlý krk a zubatou dračí hlavu s obrovskýma očima. Ty teď upřela na Kristýnu a jemně pokývla jejím směrem v němém pozdravu.
"Vítej!" šeptla dívka a dál se pro sebe usmívala.
Drak pomalu a elegantně otočil hlavou a přehlédl tu nejtemnější temnotu, štěrbiny v očích se mu zúžily, hrudník se vzepjal v hlubokém nádechu a drak vydal ohlušující řev, který pronikal jako chvějivé mrazení do každého kousku těla.
Myslibor doposud držel jílec meče, stál drakovi u nohou a vzhlížel k němu s mírným úsměvem.
Drak se k němu sklonil a nechal ho, aby mu položil ruku na obrovský čenich. Vypustil obláček duhových jisker, narovnal se, roztáhl ohromná křídla, přikrčil se a jediným mohutným odrazem a mávnutím se vznesl do vzduchu. Za ním se táhl široký pruh světla. Drak udělal několik elegantních oblouků, světlo za ním nemizelo, zůstávalo a nechávalo na obloze jiskřivé dráhy.
"Páni!" vydechl Neville. Tenhle drak byl zhmotněná naděje, zázrak. Nejkrásnější věc, co v životě viděl. Sledoval jeho let a chtělo se mu smát.
Drak zamířil k Petřínu a během okamžiku se propojil s tamním světelným sloupem, vykroužil svítící osmičku a vydal se k Vyšehradu.
Už bylo matně vidět sochy na mostě. Kristýna rozeznala i siluety jejích společníků.
"Jasní se," šeptla.
A nejen to. Oteplovalo se. Přesto stále rozeznávala temné stíny v okolí, doposud hrozivé.
Drak už stačil propojit všechny světelné sloupy. Pavučina světelných cest se rozzářila zlatým teplým světlem a to se šířilo temnotou a požíralo ji.
"Tam je nebe," řekl Snape. Už viděli jeho třesoucí se ruku a pohlédli tím směrem, kam ukazovala. Skutečně tam, kde dračí záře vygumovala tmu, tam se objevil kus obyčejného nebe, modrého, jasného.
Snape by nikdy nevěřil, že mu udělá radost pohled na prachsprostou, běžnou oblohu. Jemu, člověku upřednostňujícímu tmavé podzemí bradavického hradu. Musel se tomu v duchu smát. A pak ten smích vytryskl ven a usídlil se mu na tváři v radostném šklebu.
Drak se vrátil k Mysliborovi, usadil se na zem, hluboce oddechoval a sledoval spolu s ostatními kouzelné divadlo.
Oblohy přibývalo, vítězila nad černou temnotou. Na šachovnici nebe vítězila bílá.
Kristýna se rozhlédla po plíživých stínech a zahlédla už jen cosi malého černého svíjejícího, co se vpilo do kamenných ulic i zelených trávníků, zpátky do Podzemí.
S přibývajícím světlem ztrácel drak na zářivosti. Upřel oči na mistra Myslibora a mírně kývl hlavou. Pak ještě jednou pohlédl na Kristýnu laskavýma očima.
"Děkujeme. Moc. Sbohem, krasavče!" šeptla Kristýna s vděčností.
To už Myslibor vytáhl meč z kamenné dlažby a drak se rozplynul.
Na dlani svírající Nevillovu ruku, ji zašimraly paprsky mírného podzimního slunce. Kristýna povolila stisk svých prstů a propustila oba muže ze své ochrany. Už jí nebylo třeba.
Nejprve se otočila na radostně se šklebícího profesora lektvarů a shledala, že je zcela zaujat pozorováním modrého nebe.
Potom se otočila k Nevillovi. Připadalo jí, že jeho tvář už neviděla celou věčnost. Prohlížela si ji ve slunečním světle dlouho a pečlivě. Možná mu přibylo pár vrásek, podepsala se na něm únava, přesto ji ten pohled nesmírně těšil. Skončila prohlídku u jeho očí. Usmívaly se na ni.
Jeho dlaně ji jemně uchopily za ramena, naklonil se k ní a opatrně a důkladně ji políbil na popraskané rty.


***


Zpátky ve Vlašské



Osvobozené sluneční paprsky pronikaly malým okénkem do jídelny, ozařovaly poletující částečky prachu, hrály si s nimi. Kristýna je fascinovaně pozorovala, nemohla se té světelné hry nabažit. Ne, už nikdy si dost neužije obyčejného světla.
Vzhlédla k Nevillovi, který seděl u stolu a upíjel z kouřícího hrnku horkou kávu. Usmála se na něj. Nenabaží se ani pohledu na něj. Vždycky jí bude vzácný.
Bouchly vchodové dveře a ozvalo se několik hlasů.
"Už jsou tady!" Kristýna vyskočila z křesla a běžela uvítat Strážce. Vletěla na chodbu a popadla do náruče prvního z nich, rozesmátého Jakuba. Políbil ji bez rozpaků na tvář.
"Zatraceně rád tě vidím, malířko!" řekl a nechal ji vítat objetím i ostatní. Dokonce i Lilianě se dostalo stejně srdečného přijetí.
Na nějakou dobu se uchýlili do svých pokojů, aby se dali jakžtakž do pořádku.
Po pořádném jídle už konečně mohli odpovídat na převážně Kristýniny otázky.
"Co bylo v hoře?" zeptala se dychtivě.
Myslibor se s úsměvem rozhlédl po ostatních a pokrčil rameny.
"Dnes už jsem nadělal dost paměťových kouzel, na dalším nesejde," řekl rozesmátě. Vypadal o hodně mladší a plný síly.
"Počkejte, jak to myslíte, mistře?" lekla se Kristýna.
antikvář na okamžik zvážněl.
"O hoře nemůžeme mluvit. O všem ostatním, jen o tomhle ne."
"Dobře, nechci to slyšet. Co ten drak, světlo a vůbec? Povídejte."
Myslibor pohledem požádal o slovo Šimona.
"Co můžeme říct, je to, že v hoře se nám dostalo jakéhosi zasvěcení, naše dráha Strážců se dostala tak daleko, jako se tomu dřív stalo jen několikrát. Jen v největším ohrožení se do věci zapojí samo Podzemí.
Drak byl jen materializací Podzemní bytosti stojící na straně dobra, či světla chcete-li."
"Jenže tentokrát jsme byli nějak natvrdlí a pokusy o komunikaci draka s námi selhávaly," skočil Šimonovi do řeči Jakub.
Tomu to nijak nevadilo a pokračoval:
"Přesně tak. A tak si dobro našlo cestičku přes Vás, Kristýno."
"Rozhodující okamžik nastal, když jste zabránila studentově obětování se v kostele. Drak se přesvědčil, že vám může svěřit část vědomostí potřebných pro nalezení hory."
Kristýna si těžce povzdechla. Co bylo platné, že studenta zachránila, když za pár hodin skončil jako potrava Pole pod schody kostela.
"Stejně je mrtvý," řekla tiše a odvrátila od Šimona pohled.
Do rozhovoru se vmísila Liliana: "Leží se zlámanýma nohama na Vinohradech. Nic si nepamatuje a vypadá to, že se pěkně praštil do hlavy a s veškerými kontakty s Polem má konec."
Kristýna se na ni překvapeně zadívala.
"Ale jak to? Spadl přeci přímo mezi všechny ty příšery."
"Zase levandule. Asi ji začnu pěstovat," ušklíbl se Jakub.
Kristýna se usmála. Den se stal ještě o něco hezčí.
"Jak to zasáhlo město? Stalo se něco mudlům?" zeptal se Snape a sledoval Šimona ostrým černým pohledem.
"Kupodivu to většina zaspala. Došlo k několika zraněním, ale nikdo nezemřel. Hodiny jsme se snažili zahladit stopy. Oficiální verze je, že v noci došlo k výpadku elektřiny v celém městě a byla velká oblačnost, proto taková tma."
Snape potlačil úlevný úsměv, stiskl rty a řekl: "Mudlové si málokdy všimnou něčeho neobvyklého a uvěří všemu, co odpovídá jejich představám o světě."
Kristýna na něho pohlédla a usmála se. Profesor měl pravdu a předkládal ji svým běžným zatrpklým způsobem. Byl jí tím zvláštně sympatický.
Postřehl její reakci a poznamenal jakoby mimochodem: "Jsou ovšem výjimky." A zadíval se z okna.
"Nevíte něco o Stelle?" tahle poslední otázka pálila Kristýnu na jazyku a bála se odpovědi.
Šimon se usmál. "Je v pořádku. Jen trochu zmatená, museli jsme na ni použít víc paměťových kouzel, než je zdrávo. Ale vzpamatuje se. Galerii jsme dali dohromady, jak jen to šlo."
"A co dál, jak nebezpečné je teď Pole?" zjišťoval Neville. Moc rád viděl ty rozesmáté lidi, byl tak šťastný, že přežili, ale toužil se vrátit do Bradavic. O to víc, že se tam neměl vracet sám.
Mistr Myslibor odložil šálek s čajem a vědoucně se usmál.
"Je tu teď velice bezpečno. Tak jako už dlouho ne. Čeká nás spousta práce. To co jsme dnes využili, byla poslední bezpečnostní pojistka a je třeba ji obnovit. Ale to už zvládneme sami. O to lépe, že tu s námi zůstane Luna."
Neville pohlédl na kamarádku, která se přešťastně usmívala a pohledem mu říkala, že právě tohle vždy chtěla, ačkoliv vlastně netušila, že je to ono. Usmál se taky. Bude mu scházet, ale přál jí to z celého srdce.
Nebylo k uvěření, že od toho okamžiku, kdy opustil Bradavice,
uplynulo jen pár dní. Pekelných dní.
Bylo na čase se tam vrátit.


***


Epilog

Ocúny na záhoncích před skleníky utvořili fialové koberce, vítr se jejich jemnými květy něžně probíhal, poté vyrazil k hradním zdím. Pevným a bezpečným.
Neville stál u pracovního stolku a chvíli pozoroval studenty prvního ročníku, jak neobratně zachází se sazenicemi šťovíku, ale nechával je pachtit se s tím a přes vyleštěné sklo vyhlédl ven a zadíval se na svou ženu, jak zastřihuje přerostlé větvičky zlatého deště a usmívá se při tom.
V kouzelnickém světě jí to očividně svědčilo. Nešetřila spokojenými úsměvy, malovala obrazy plné duhových barev a temné stíny se v nich už objevovaly jen tu a tam. Pomáhala mu ve sklenících, Hagridovi asistovala při péči o kouzelné tvory a nebezpečně silně s obrem sdílela lásku k divokým drakům.
Čas od času se za nimi zastavil Snape pod záminkou doplnění zásob pro lektvary. Strávil pak dlouhé hodiny pouhým sledováním jejich práce a odpovídáním na Kristýniny všetečné otázky.
Stárnoucí muž po dlouhé době poznal, jaké to je užívat si prostého přátelství. Dokonce i k Brumbálovi začínal být laskavější a nevylučoval, že mu někdy odpustí a začne tomu starému intrikáři věřit.
Život byl přeci skvělý vynález, zvlášť když se nad nimi klenula úžasně obyčejná modrá obloha.

Konec

zpět oOo
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 14. dubna 2015 v 10:30 | Reagovat

Mannaz, víš, co je zajímavé? Pustily jsme se s Katty do akce - Duben, měsíc drabble. A představ si, co je dnes za téma: "Tam ve tmě". Ale to jen na okraj, jak se to zajímavě sešlo s poslední kapitolou té povídky.
Jsem ráda, že jsi nám Podzemní pole do Šuplete půjčila. Moc jsem si je při opětovném čtení užila a mám radost, že už je zase světlo. Strážci, Lenka, Kristýna Neville i Severus si ho zaslouží...

2 KattyV KattyV | Web | 18. dubna 2015 v 8:22 | Reagovat

Mannaz, velký dík za zapůjčení tvého příběhu do Šuplete. Ráda jsem si ho připomněla a moc jsem si putování Prahou užila. Pravda, poslední týdny jsou díky DMD značně hektické, ale i tak mne chvíle s Podzemním polem těšily. Jen to komentování jsem trochu odbyla.

3 mannaz mannaz | E-mail | 20. dubna 2015 v 9:33 | Reagovat

Já děkuji, že jste příběh vytáhly na světlo :-) Je to tu u vás moc fajn :-)

4 karakal karakal | 3. července 2015 v 8:32 | Reagovat

Milá Mannaz, Podzemní pole jsem četla už dřív, ale nějak jsem nestihla okomentovat a poděkovt. Byl to zase jiný pohled na stejné lidi a ještě k tomu v Pražských uličkách.
Ale důvod proč píšu teď je jiný. Já bych se chtěla zeptat, jestli jsi někdy dokončila Marka Šedivoje, případně jestli je ještě nějaká naděje, že ho dokončíš. Já vím, že od zveřejnění poslední kapitoly je to rok a půl. To už se k tomuhle tématu asi vracet nebudeš, že?
No aspoň jsem to zkusila ;-)
Dík, i tak to bylo pěkné čtení. Všechno. Vlastně ani nevím, jestli tu po takvé době komentář najdeš.

5 mannaz mannaz | E-mail | 21. července 2015 v 17:56 | Reagovat

Milá karakal, vím, že jsem neukázněná a pomalá autorka :-(. Marek Šedivoj mne straší po nocích (tedy tím, že je nedokončen). Posledních pár týdnů se vnitřně k němu zase vracím. Což je můj první krok ku psaní. Ještě ho úplně nepohřbívám.
A děkuju moc za reakci. Já ti snad úplně zapomněla, že tak ráda píšu :-(. Život je někdy podivný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014