ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola 12. Síla Bradavic

1. dubna 2015 v 0:01 | Regi |  KRÁDEŽ V ŘEDITELNĚ


George splní, co slíbil, Hagrid neměl nikomu nic řikat, Jane Marplová je netrpělivá a zatímco v jisté kuchyni zvoní mobil, ve Velké síni se všichni scházejí k večeři…




"Georgi, vstávej!"
"No tak, padavko, je skoro poledne. Vzbuď se!!!"
Do jeho lebky se ty zvuky zasekly jako velké ostré mačety. Neochotně rozlepil oči. Ležel na pohovce v jakémsi obývacím pokoji a nad ním se tyčily dva řvoucí stromy. Namáhavě zaostřil. Stromy dostaly tváře.
Neville se k němu sklonil a podepřel mu záda. Harry mu k ústům přiložil hrnek s nějakou kouřící tekutinou.
"Vypij to. Náš vyprošťovák. Vlastní ověřený recept. Na univerzitě jsme s tím byli docela slavní. "
George opatrně ochutnal. "Merline! Chcete mě zabít?"
Neville se zakřenil. "Myslím, že raději ne. Minerva s tebou potřebuje mluvit. To by nám neodpustila."
"Ale já musím k Mungovi, za Lenkou… a taky za malou… do háje! Kde je Kluběnka? Ještě spala, když jsem odcházel. Nechal jsem u ní jenom našeho skřítka… a vůbec, kolik je hodin a co je dneska vlastně za den?!" začal George panikařit a se skučením se zvedal z gauče.
"Už jsem to říkal, je poledne. Sobota. Ale být tebou, tak dneska nikam nejdu. Běž se na sebe podívat do zrcadla," popíchl ho Harry.
George znovu zaúpěl.
"Nevyšiluj, prosím tě," uklidňoval trojnásobného otce Neville. "My už v nemocnici ráno byli. Lenka tě pozdravuje a máš přijít zítra po obědě. V pondělí ji nejspíš stejně pustí domů. A dneska za ní ještě zajde Lenčin taťka a taky vaši. Kluběnka je s nimi."
"Jo. Teď hezky zůstaneš u nás a až se dáš do kupy, zkusíš vymyslet, jak vyrobit tu kopii Moudrého klobouku," dodal Harry.


O čtyřiadvacet hodin později si Minerva se smíšenými pocity prohlížela klobouk, který ležel na jejím psacím stole. Vypadal téměř k nerozeznání od originálu. Před několika minutami jí ho přinesl George Weasley. S Harrym a Nevillem dokonce vymysleli geniálně jednoduchý způsob, jak zjistit, do které koleje koho zařadit.
"Podívej, Minervo. V expresu vyhradíš prvňákům jeden vagon. Žádné kupé, jen sedadla. K děckám posadíš všechny čtyři ředitele kolejí. Ať se oblečou jako lidi, však víš, co myslím, prostě ať z nich nejde strach… Nějaké to všeobecné tlachání o zájmech, společenské hry, soutěže a tak… ať se děťátka trošku projeví. Hodinku, dvě před dojezdem do Prasinek se profesoři rozloučí, přemístí se do Bradavic, rozdělí si ten potěr mezi sebou a výsledek vloží do klobouku. Inkantaci máš tady." George položil vedle klobouku lístek pergamenu. "No, a když Filius Kratiknot řekne jméno studenta, tak ve chvíli, kdy mu posadí klobouk na hlavu, vykřikne ta chytrá hučka odpovídající název koleje. Bude to tak stačit?
Jo, a kdybys ještě potřebovala něco vědět, budu od zítřka doma. Takže, co jsem slíbil, mám hotovo, a můžu běžet za Lenkou a mrňatama," vychrlil ještě ze sebe, popadl hrst letaxu a zmizel v krbu.
Minerva vstala a zvedla tu "Chytrou hučku", aby ji postavila na polici za svým křeslem. Pak se ale zarazila a položila ji zpět na stůl. Připadalo jí, že kdyby dala kopii na místo, které patří originálu, znamenalo by to, že se s jeho ztrátou definitivně smířila…
Ozvalo se zaklepání a dříve, než stihla zareagovat, se dveře prudce rozrazily.
"Dobrý vodpoledne, Minervo. To neuvěříš, co mám… No todle! Vy ste ho našli?!" vytřeštil oči Hagrid.
"Merlinžel ne. Není to Moudrý klobouk. Jen náhradní řešení. Kopie."
"Ahaaa, a já už myslel…" protáhl Hagrid zklamaně. Pak vytáhl z kapsy mírně pomuchlaný svitek pergamenu. "Možná ale ňák pomůže todlencto. Já vim, že sem vo tom našem klobouku neměl nikomu nic řikat, ale Olympa se nepočítá… Nebo jo? No, to je už teďka stejně jedno. Já jí to dneska ráno řek a vona zaběhla k nim do školy, přinesla takovej hodně starej pergamen a tudle přeložila, co na něm bylo napsáno. Jo, a vzkazuje, že se vomlouvá, esli udělala ňáký chyby v angličtině."
Minerva dopis zběžně prolétla a chvíli jej nepřítomně žmoulala v ruce, než jí konečně došlo, co si to v něm vlastně přečetla. Pak ale rychle vytáhla očarovaný galeon.
"Musím okamžitě svolat ostatní. Hagride, ty prosím najdi a přiveď Jane."


"Je to překlad malé části deníku, který si psal Aldric Le Roux, zakladatel a první ředitel Krásnohůlek. Píše zde, že je vzdáleným Merlinovým potomkem, stejně jako všichni čtyři zakladatelé Bradavic."
Několik posledních slov Minerva dořekla s větším důrazem a dál pokračovala opět běžným tónem.
"Že se v jeho rodu po několik generací uchovávala jedna z Merlinových hůlek, a když ji zdědil on, použil ji ke stavbě zámku a nakonec ji vložil hluboko do samotných základů. Ta hůlka v sobě totiž dokáže soustřeďovat přebytky magie všech obyvatel Krásnohůlek a vytváří z nich mocné ochrany. Je dobře ukrytá, ale ve chvíli nejvyššího nebezpečí, kdy by jí bylo skutečně zapotřebí, se sama objeví v ruce toho z obránců, který ji dokáže nejlépe použít. Stane se to ale jedině tehdy, když už toto nebezpečí nebudou moci kouzelníci zvládnout vlastními silami.
Hmm…" Minerva zvedla na okamžik oči z pergamenu, " Olympa tady doplnila poznámku, že její škola naštěstí ještě nikdy v takové situaci nebyla.
Na konci tohoto zápisu pak Le Roux konečně zmiňuje něco, kvůli čemu nám madam Maxime ten překlad vlastně poslala: Že se totiž v linii Godrika z Nebelvíru podobným způsobem uchovával Merlinův klobouk, ve kterém je nejen otisk jeho magie, ale dokonce," Minerva opět zvýšila hlas, "i otisk jeho duše. A že zakladatelé bradavického hradu ten mocný artefakt použili podobným způsobem jako on sám Merlinovu hůlku."
"Cože?" vykřikl Harry, "duše v předmětu? Něco jako viteál?!" V jeho hlase se zachvěl náznak hysterie a Neville mu položil konejšivě ruku na rameno.
V Ronově obličeji se také na okamžik kmitnul zděšený výraz.
Zasáhla Hermiona.
"Myslete, kluci. Žádný zmrzačený úlomek, ale odraz celistvé Merlinovy duše. Podobně jako v magických obrazech. Ale nikdy jsem nikde neslyšela ani nečetla, že by se podobným způsobem jako magický obraz dal vyrobit i magický artefakt… Už je jasné, jak dokázal klobouk pokaždé tak dokonale rozpoznat charaktery a vlohy nových studentů. Merlin byl přece mimořádný nitrozpytec," dodala ještě užasle, jakoby se divila, že ji to nikdy dříve nenapadlo.
"No ano, to je ohromně zajímavé a vysvětluje to všechny ty podivnosti, které se v poslední době v Bradavicích dějí. Ale ani o ždibec nás to nepřiblížilo k nalezení klobouku. A nový školní rok tady bude co nevidět…" ozvala se zamyšleně Tamara.
K odpovědi se nadechli najednou Minerva i Filius, omluvně se na sebe usmáli, a muž malý vzrůstem, ale velký duchem, dal dámě přednost.
"Máš pravdu, stále nemůžeme přijít na to, co se s Moudrým kloboukem stalo. Ale o tom, jak opravit všechny ty defekty magie uvnitř hradu už jsme přemýšleli, a Filius ten problém vyřešil. Počkáme ale, až se do Bradavic vrátí všichni kolegové. Je efektivnější, když se magie doplňuje najednou do všech vadných míst. To jsme si už ostatně ověřili, že?"
Pak Minerva sáhla do zásuvky, do které před tím, než se všichni sešli, schovala kopii klobouku a nasadila lehce teatrální tón.
"Představuji vám Chytrou hučku, výtvor George Weasleyho. Funguje takto..." a přesně slovo od slova zopakovala všechno, co na ni dnes George v takové rychlosti vychrlil.
"Pan Weasley se opravdu vyznamenal. A s tím prvňáčkovským vagonem, to je skvělý nápad. Gratuluji, kolegové," obrátil se Filius Kratiknot na Harryho a Nevilla.
"Ano, zdá se, že jsme společně nejhorší katastrofy zažehnali," v Minervině hlase teď zaznělo uspokojení, pak však její úsměv pohasl, "ale nic to nemění na faktu, že jsme přišli ne o jeden z nejvzácnějších, ale o ten úplně nejvzácnější magický artefakt, jaký tato škola kdy vlastnila. Nikdy ho nesmíme přestat hledat…"


Dvanáct dní po této události Jane dokončovala s pomocí svých skřítků růžový pletený kabátek. Kdyby jí s ním nepomohli, nejspíš by to včas nestihla. Byl pátek 28. srpna. Na dnešní večer sezvala Minerva všechny zaměstnance a několik dalších lidí na oslavu zahájení nového školního roku. Měl přijít i George Weasley s manželkou a Jane jim chtěla dát svůj dárek pro jejich dvojčátka.
Nepracovalo se jí vůbec dobře. Navenek jste mohli stále vidět tu milou usměvavou slečnu Marplovou s živýma očima, ale pod povrchem se usídlila nervozita a neklid. Udělala dobře, že sestřence stále nic neřekla? Zpočátku ji nechtěla zbytečně rozrušovat a zhoršovat její depresi planými nadějemi, ale od toho dne před dvěma týdny, kdy se vrátil profesor Kratiknot a kdy začali společně pracovat na opravách bradavické magie, nebylo po Minervině depresivní náladě ani památky. Byla opět plná energie, jak připravovala hrad na nový školní rok. O tom, že není všechno úplně tak, jak by mělo být, vypovídaly už jen její občasné nostalgické povzdechy a pohledy na prázdnou polici za jejím křeslem.
Zato Jane byla jako na trní. Když se tři dny po odeslání dopisu, do kterého vkládala ona i Hermiona s Ronaldem tolik nadějí, sešli v ředitelně nad psaním od madam Maxime, zeptala se jich nenápadně, jestli už přišla odpověď na dopis, který společně posílali. Oba jen zavrtěli hlavami.
Později si s nimi za pomoci Cinky a Linkyho dopisovala a dokonce je i navštívila a společně se dohadovali, co se asi mohlo stát a co by tak mohli dělat.
Hrad mezitím ožil profesory, kteří se vrátili, aby se připravili na výuku a Minerva uspořádala poradu, na níž je seznámila se situací, se stavem pátrání, s provizorním řešením i s nutností pravidelně kontrolovat a upravovat děravá místa v magii hradu.
Poprvé se do toho všichni společně pustili minulou sobotu. Minerva řídila své vojsko s tasenými hůlkami naprosto precizně jako dokonalý vojevůdce. S koordinací jí pomáhali všichni portrétoví ředitelé a hradní duchové. Protiva sice nepomáhal, ale dobrovolně a bez protestů se po tu dobu zřekl všech vtípků a naschválů. Jane byla na svou sestřenku nesmírně hrdá.
Před čtyřmi dny, brzy ráno Jane vzbudilo hlasité ťukání. V rámu otevřeného okna seděla sova a klepala do něj zobákem. Na nožce měla dopis. Konečně. Jane jej nedočkavě otevřela:
Přišla odpověď. Čekáme vás na snídani. H a R
Rychle se oblékla, zavolala své skřítky a za několik minut už seděla u stolu v útulné kuchyni a Hermiona před ni stavěla šálek silného čaje s mlékem.


"Děkuji, má milá. Tak co je v tom dopise? Měla jsem pravdu? A proč to trvalo tak dlouho? Jsem celá napjatá…"
Ron jí s pokrčením ramen podal přeložený list papíru. "No, nejsou doma. Sova si udělala cestu kolem světa, než je našla. Z Austrálie letěla nejdříve do Egypta, prý se odjeli podívat na pyramidy, ale už je tam nezastihla… Nakonec je našla někde ve srubu v Kanadě. Oni tam rybaří…"
Jane si z kapsy svetru vytáhla brýle a rozložila na stole dopis.
"Tři pastelky…vosk na lyže… knížku… asi i nějaké oblečení… nevědí to přesně… domů přijedou v pátek večer… zavolají pak mobilem… ve srubu není signál…" broukala si nespokojeně.
Složila brýle, pečlivě je zase uložila do kapsy, poskládala dopis, přisunula jej po desce stolu k Ronovi a zhluboka si povzdechla. "Co můžeme dělat… má smysl to za těchto okolností někomu říkat?"
"Já bych asi zkusil počkat na ten telefon. Když k naší teorii připočteme i to, co jsme se dozvěděli od madam Maxime, vypadá všechno ještě pravděpodobněji. Minerva sice chce právě v ten pátek na profesorském večírku informovat pozvaného zástupce školní rady, ale je to Draco Malfoy. Náš švagr… Miono, nevíš, kdy je nejbližší zasedání toho spolku? Teď někdy to psali ve Věštci."
"Až desátého září. Pokud máme pravdu, školní rada se to dozvědět vůbec nemusí. Draco bude mít pochopení. V dopise sice nepíšou, v kolik hodin budou volat, a je tady taky časový posun, že? Ale nejpozději v sobotu to přece budeme vědět s jistotou…"


Takže dnes byl TEN pátek, na který Jane tak netrpělivě čekala. Zabalila růžový dětský svetříček do růžového hedvábného papíru, balíček přidala k podobnému - bleděmodrému, a naposledy se otočila k oknu, jestli na něm neuvidí sovu s dopisem na nožce.
Ručička na hodinách se neúprosně blížila k pětce. Za půl hodiny by měla sejít po dokonale zklidnělém schodišti do Velké síně, kde je pod nádherným očarovaným stropem připravená slavnostní tabule. Jane si povzdechla a otevřela dveře starobylé skříně, aby se převlékla k večeři.


V tutéž chvíli se v jedné malé útulné kuchyni probudil mobil. Zvonil a zvonil a zvonil… Jeho majitelka ale byla pár stovek kilometrů daleko. Právě se ona i její manžel přemístili k hranicím bradavických pozemků a vydali se volným krokem k hradu.


Jane vešla do Velké síně. Všem dnešním hostům už byla někdy předtím představena, nemusela se proto zdržovat formalitami a mohla se s přítomnými pozdravit třeba jen úsměvem a lehkou úklonou hlavy. Chtěla si ještě před tím, než zasednou ke stolu, něco zařídit. Rozhlédla se a pak se vydala rovnou k velkému plátnu, na němž postávalo několik portrétových ředitelů. Úplně v rohu si povídaly Dilysa a Harriet. Než k nim však Jane stačila dojít, Harriet zmizela.
"Dobrý večer Dilyso, mohla bych si s vámi promluvit… v trošku větším soukromí?"
Čarodějka přikývla a obě se přesunuly o několik metrů dál. Visel tam menší obrázek, ve kterém, kromě několika poletujících barevných motýlů, nikdo nebyl.
"Když dovolíte, půjdu rovnou k věci. Chtěla bych si pohovořit s vaší kolegyní Harriet, anebo s přítelkyní profesora Snapea - slečnou Riou. Ráda bych jim poděkovala. Pamatujete si na ten náš čajový dýchánek? Harriet tam pověděla něco moc zajímavého, co mi později připomnělo prsten mé sousedky ztracený v záhonu kapusty. Někdy vám začnou dávat smysl věci, které spolu zdánlivě nesouvisí, že? A také už nějaký čas vím, že paní Harriet a slečna Ria toho mají opravdu hodně společného…" Jane naklonila hlavu a šibalsky mrkla, "jsem toho názoru, že mít malé neškodné tajemství je opravdu zábavné. Ostatně soudím, že vy si to myslíte také. Vyřídíte jim to, prosím, až je potkáte?"
Na Dilysině tváři se rozlil široký úsměv.
"Ale samozřejmě. A moc ráda… Vy jste neuvěřitelně bystrá, milá Jane."
"Ó, děkuji," Jane se na Dilysu ještě jednou usmála a vydala se napříč sálem k malému hloučku, v jehož středu stáli Lenka a George Weasleyovi a přijímali gratulace, zatímco skřítci Cinky a Linky, nadšeně pohupovali kočárkem pro dvojčata.
Když Jane předala své dárky, vyhledala očima Hermionu a z jejího němého gesta se dozvěděla, že před jejich odchodem z domu rodiče ještě netelefonovali. Věděla, že nemělo smysl nosit mobil do Bradavic, protože tady není signál. Takže až zítra… Povzdechla si a začala se rozhlížet po Minervě. Její sestřenka právě vcházela do dveří, provázena Dracem a Ginny Malfoyovými, kteří vypadali, jakoby se právě dozvěděli něco naprosto neuvěřitelného a v okamžiku, kdy vstoupili do Velké síně, oba najednou zvedli oči ke stropu.
Chvíli trvalo, než se celá společnost usadila k velkému oválnému stolu. Minerva se pak postavila, a když hosty jmenovitě přivítala, napřímila se, pokývala hlavou a zhluboka se nadechla.
"Všichni víte, co se tady stalo a taky už jste byli informováni o tom, co nepřítomnost Moudrého klobouku způsobila. Víte také, že pátrání po ztraceném magickém artefaktu vedl Ronald Weasley, takže i když jsme se snažili být diskrétní, neponechali jsme nic náhodě. Také víte, jak jsme společnými silami vyřešili kolísání magie a způsob zařazování nových studentů. Zvládli jsme to. Všem vám velmi děkuji." Minerva se odmlčela a pak pokračovala o poznání tišším hlasem.
"Takže by se mohlo zdát, že Moudrý klobouk vlastně vůbec nepotřebujeme. Jenže to tak není. Jak jsme se dozvěděli, je v něm otisk duše samotného Merlina. Od svého založení jsou Bradavice pod jeho ochranou. A jsem přesvědčena, že pokud může mít hrad nějakou duši, je v Merlinově klobouku i její otisk. A proto jej nikdy nepřestaneme hledat. Věřím, že se najde způsob jak ten vzácný artefakt najít, ať už je kdekoli. Protože jej Bradavice potřebují. Teď a navždy."
Zvedla se vlna potlesku.
A ztichla náhle, jakoby někdo najednou zakouzlil Silencio. Ruce strnuly uprostřed pohybu, oči zůstaly vytřeštěné na střed stolu, kde se mezi prostřenými talíři, příbory a sklenicemi zčistajasna objevil…
"Moudrý klobouk!!!"
Jako první se ze šoku vzpamatoval Ron.
"Co to jsou za vtipy? To ty?" obrátil se na George. Ten jen němě zakroutil hlavou.
Klobouk se zavrtěl a promluvil.
"Žádné vtipy. Jsem zpátky. Minervo, tak krásně a procítěně jsi mne zavolala. To jsem prostě musel vyslyšet… I když, poté co Grangerovi dostali ten dopis od dcery, mi bylo jasné, že se už stejně budu muset brzy vrátit. Mimochodem, Hermiono, rodiče ti volali tím… mobilem, asi tak před půlhodinou."
"Tak je to pravda!" vyhrkla Jane Marplová, ale pak se rozpačitě zarazila. "Totiž, promiňte… pane… Klobouku, je tedy pravda, že jste byl celou dobu v Austrálii u rodičů paní Hermiony? A že vás tam nechtěně dovezl malý Teddy v kufru, do kterého vás náhodou shodila vyplašená kočka pana Filche, zatímco byli všichni na chodbě a dávali do pořádku ten problém se strašidlem Protivou? A že jste sice mohl zavolat, ať vás vyndají, ale neudělal jste to, protože jste chtěl jet taky na dovolenou, jako všichni ostatní?"
"Ne tak docela… Že vy jste Jane, sestřenka naší milé Minervy?! Vy jste moc chytrá dáma. Velice mě těší… Vlastně jsem nebyl celou dobu v Austrálii. Trošku jsem s Grangerovými cestoval. Totiž… Teddy opravdu netušil, že mě odvezl. Já se trošku vmáčkl mezi zpřeházené svršky, on přímo na mne položil skicák a zavřel víko. A po příjezdu mu kufr vybalila Jane Grangerová. Před odjezdem z Togethervillu chlapec ten starý omšelý klobouk samozřejmě do svého zavazadla nepřibalil. Nebyl přece jeho. Takže jsem zůstal na polici ve skříni.
No, a když mě Grangerovi našli, všechno jsem jim vysvětlil a oni se uvolili, že mě neprozradí, a že mi naopak ukážou, jak se svět změnil za těch tisíc let, které jsem strávil tady v ředitelně. Musel jsem je ale nejdříve ujistit, že se opravdu nestane nic strašného, pokud v Bradavicích chvíli nebudu.
Víte, kdysi mě mí potomci nosili na hlavě. Takže jsem chodil všude s nimi. Ale od té doby, co zemřel Godrik, jsem se z ředitelny dostal nejdál sem, do Velké síně. Kolikrát já si říkal, jak se mají skvěle portréty na magických obrazech, a jakou jsem udělal chybu, že jsem svou duši otiskl zrovna do klobouku. Umím se sice v mžiku přemístit k někomu, kdo mě opravdu potřebuje - však víš, Harry. A Neville, ty přece taky. Ale neumím se jen tak vydat… na výlet. Prostě jsem využil příležitosti k trošce toho dobrodružství, když už jsem se tak nečekaně ocitl v tom kufru…"
Na Minervině obličeji se během posledních vteřin zračily různé emoce. Nakonec zůstalo rozhořčení.
"Že se opravdu nestane nic strašného, když chvíli v Bradavicích nebudu… to myslíš vážně? Víš, co jsme tady zažili strachu? Jak jsme si lámali hlavu, kde jsi? Co všechno jsme museli řešit? To jsi nám skutečně nemohl dát vědět?!"
K Minervě se přidávaly postupně i ostatní hlasy a za chvíli to vypadalo, jako když rodiče jeden přes druhého peskují nezvedené dítě.
"Tak už dost!!!" Zvučný hlas naplnil celou velkou síň a všichni překvapeně zmlkli. Klobouk se uprostřed stolu tyčil, vysoký a pevný. Ty tam byly jeho zmuchlané vrásy. Vypadal, jakoby jej právě vyrobili.
"Omlouvám se za strach, který jste prožili, ale za tu práci, kterou jste udělali, se omlouvat nehodlám. Věděl jsem, že se v případě nejvyšší nouze umím vrátit. A že všechno ostatní dokážete společně zvládnout. Protože jste to vy, kdo udržuje Bradavice živé a bezpečné. Bez vás, bez vaší magie, bych neměl co sbírat a přesměrovávat. Ne já, ale vy, lidé - kouzelníci, jste ti důležití. Ve vás, ve vaší sounáležitosti a přátelství je síla Bradavic!
Vždyť vám to přece každý rok vyzpěvuju…"
Poslední slova Moudrého klobouku už zase zněla tónem, jaký všichni znali.
"Vlastně jsem taky chtěl, abyste se naučili, že v Bradavicích dokážete všechno zvládnout i beze mne, když je to nutné.
A obstáli jste. Obstáli jste na výbornou, děti moje."



ooo KONEC ooo






Poznámka: Máte pocit, že to prostě nemůže být úplně všechno? Že by se přece měl ten šťastný konec nějak řádně oslavit? No… máte pravdu.
Takže příští týden tady najdete ještě poslední - třináctou kapitolu. Vlastně spíše epilog, který se bude, tak trošku netradičně, odehrávat jen o hodinu později. Ale i v něm dojde nejméně k jednomu překvapivému odhalení…




zpět ooOoo dál
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 2. dubna 2015 v 0:36 | Reagovat

Víš co, já doufám, že ten nápad s vagónem použijou, i když je už klobouk zpátky. Mohli by to přece udělat, jak plánovali, a potom si pokecat s Kloboukem, ne?

Katty, ta kuchyň! Nádherná. Těžce Hermioně závidím.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 2. dubna 2015 v 6:58 | Reagovat

Že jo? Bylo by to pro prvňáky takové nějaké příjemnější. A Klobouk? Pokud by nechtěl spolupracovat, tak tak páku na něj mají. Žádné domlouvání - žádná dovolená... ;-)

3 Tora Tora | E-mail | 1. května 2015 v 15:20 | Reagovat

No vida, ten klučík mě taky napadl, ale až pozdě.
Dobrý, díky moc za bezva zábavu.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 2. května 2015 v 8:18 | Reagovat

[3]: Moc rádo se stalo a já děkuju za tu úrodu bezva komentářů.

5 Ror Ror | 7. srpna 2015 v 22:52 | Reagovat

A přece má duši, a přece byl v kufru, i když v tom skutečném :-) Je to filuta a vůbec se mu nedivím, že si to chtěl užít, po tak dlouhé době venku. Teď by ho mohli pravidelně nosit na procházky i na dovolenou :-P Pěkně, pěkně, Regi. Fajn čtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014