ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola patnáctá: Avinu Malkeinu - dokončení

8. května 2015 v 0:13 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC
Bradavice; v tutéž dobu

"Roxanne, co ty tady děláš? Kde máš maminku?" podivila se Hermiona, když uviděla na místo Angeliny pouze její dceru. Seděla na dece sešité z barevných odstřižků, kterou jí v létě udělala paní Weasleyová, vedle Rosie, a stavěla věž z dřevěných kostek.
Rosie ležící na bříšku zašermovala rukou a věž spadla.
"Bác," řekla Roxanne a zvedla hlavu k Hermioně. "Nikdy mě nenechá postavit víc než čtyři kostky. Mamka je v koupelně. Dave se hrozně posral."
Hermiona si klekla k dětem a vzala dcerku do náruče. "Rosie, beruško, jak ses měla celý den?"
"B ga ga," prohlásila Rosie a natahovala se po kostkách.


Roxanne si vzdychla a začala znovu stavět kostky na sebe. "Tohle už dělám půl hodiny."
"Neměla bys být v Doupěti ve škole?"
"Mamka si mě sem vzala, potřebuje mě," odpověděla holčička důležitě. "A já jsem chtěla vidět Bradavice.
Dopoledne jsme byli s Rosie a Davem na procházce. Viděla jsem famfrpálový hřiště. Je obrovský," líčila Roxanne nadšeně. "Ale mamka mě nenechala se na něm proletět. A do Doupěte se vracím pozítří."
"Pohlídáš ještě Rosie? Půjdu pomoct mamince."
"To víš, že jo, teto. Já to s Rosie zvládám," odpověděla Roxanne hrdě a posadila si Rosie mezi roztažené nohy. Vzala do ruky dřevěnou krávu a zmáčkla jí rohy. Kráva zabučela.
"Rosie, jak dělá kravička?" zaslechla ještě Hermiona, když otevírala dveře koupelny. Angelina stála nahnutá nad vanou a omývala Davida proudem vody ze sprchy. Vše pozorně sledovala Raven, packy opřené o okraj vany. David zakňoural a černá kočka okamžitě hlasitě zaprotestovala.
"Hlídá mě celý den," zasmála se Angelina, zastavila vodu a odhrnula si mokrou rukou pramen černých vlnitých vlasů. "Ona si snad myslí, že jsou to její koťata a mně tak docela nevěří. Ty bys svoje koťata do vody nedávala, že Raven?" obrátila se ke kočce, která z ní ostražitě nespouštěla oči, když vytahovala Davida z vany.
"Osuším ho, Angelino," natáhla po něm osušku Hermiona. Zabaleného do osušky ho přitiskla k sobě. Bylo jí úzko. Možná to teď bylo naposledy, kdy jej takto chová. David jí spokojeně a důležitě něco vyprávěl a Raven důstojně vyplula z koupelny. Nejspíš zkontrolovat Rosie, pomyslela si Hermiona.
"Neměj jí to za zlé. Stejně hlídá při koupání i mě. Ona je opravdu přesvědčená, že koťata, tedy děti," usmála se, "do vody nepatří. Jinak všechno v pořádku?"
"Jo, šlo to. Ale jsem ráda, že od zítřka tu bude jen Rosie. Dvě dají fakt zabrat."
Hermiona přikývla a hrdlo se jí sevřelo.
"Promiň, Hermiono," došlo to okamžitě Angelině. "Ty ho máš jako vlastního, jak jsem mohla něco tak hloupýho vůbec vypustit z pusy!"
"To je dobrý," zamumlala Hermiona. "Vždyť jsem chtěla, abychom našli jeho vlastní rodinu. Celou dobu jsem věděla, že je to jen dočasné, že, Davie?" dala mu pusu na bříško. Chlapec se rozesmál. "Teď se pěkně oblékneme, musíš být nejkrásnější kluk na světě, přijela si pro tebe babička," vzala do ruky bílou košilku.
Když ho oblékly a Hermiona nakojila obě děti, Angelina se rozloučila. Hermiona se pustila za pomoci hůlky do balení. Kromě oblečení a hraček připravila i krabici s památkami po Alitee. Zaváhala až u překladu dopisu Petra, pak ho však dala stranou. Originál v krabici byl a Davida jeho prarodiče nepochybně naučí svému jazyku rozumět.
Uslyšela klapnutí dveří a hned poté hlas svého muže: "Pojďte dál, madam Rixová, pane Rixi, prosím." Bylo to tady. Podívala se na spícího chlapce. Nesmí jí to být líto. V tom, co se na ně valilo, v tom, co hrozilo jejich rodině, a tedy i jemu, pokud bude její součástí, mu nepochybně bude lépe s vlastními prarodiči. Vstala, zhluboka se nadechla a šla hosty přivítat.


Seděla naproti nim v kuchyni, v ruce hrnek s čajem a pozorovala rodiče své přítelkyně. Alitea byla více podobná otci, jen oči měla matčiny. David spal, a oni ho nechtěli budit, což bylo Hermioně sympatické. Alespoň něco, protože nechápala - anebo spíš chápat nechtěla - proč je tak dlouho nekontaktovali, když podle svých slov již téměř rok žili v Americe a poslední týdny trávili v Londýně. Dobře, nevěděli, že je Ala mrtvá. To byl snad důvod?
"Jak jste vlastně našli Bradavice?" zeptala se místo otázek, které se jí honily hlavou a které by nepochybně mohly narušit zdvořilou atmosféru večera.
"Narodil jsem se tu, paní Snapeová. Naše rodina přečkala válku v domě, který stále stojí na půl cesty mezi školou a Prasinkami. Rodiče mě sem vzali několik let po válce na návštěvu."
"V Chroptící chýši?" Hermiona si vzpomněla, že Elfias Dóže o rodině Rixů hovořil. Měli žít za války ve Skotsku. Nezmiňoval se však, že to bylo tak blízko. "Váš otec se jmenoval Samuel?"
"Ano, jak to víte? Ale nevím, že se tomu domu říkalo Chroptící chýše, rodiče o tom nikdy nemluvili."
"Jeden náš přítel vašeho otce znal. Mluvil o něm v dobrém."
"To jsem rád, madam Snapeová. Vyřiďte mu naše pozdravy."
V kuchyni se rozhostilo opět rozpačité ticho.
Hermiona si prohlížela muže oblečeného v bílých plátěných kalhotách a volné lněné košili, rovněž bílé. Na nohou měl obuté látkové sandály. V bílém byla i jeho žena - jak tomu má na Roš-Hašana být. Alitea sice vždy tvrdila, že její rodiče nejsou věřící, a už vůbec ne ortodoxní, ale tradiční zvyky očividně dodržovali. Byla ráda, že i Davida dnes převlékla do čistě bílé.
"Celá vaše rodina se tehdy přesídlila do Británie?"
"Manželova ano," odpověděla stroze Hella Rixová a Hermiona se rozhodla na nevyřčené dál nevyptávat.
"Je to tady zas," řekla jen tiše.
"Jsme si nebezpečí vědomi," přikývnul Dalibor Rix. "A jsme v kontaktu s mudly našeho národa. Exodus ve skutečnosti od té doby nikdy neskončil."
"Začala nová alija," dodala tiše Hella Rixová.
"A Romové? Protože jsou to oni, komu hrozí skutečně bezprostřední nebezpečí, ne?"
"Myslíte, že nám nehrozí?" podívala se na ni Hella Rixová. "Je to jen otázka času. Když se něco pokazí, tak jsou židé vždy obětním beránkem. Ani teď to nebude jiné."
"Jejich utrpení je nám líto, ale nemůžeme s ním nic dělat. Máte vůbec představu, kolik úsilí nás stojí dostat do bezpečí naše lidi?" doplnil svou ženu Dalibor Rix.
"Co přesně míníte vašimi lidmi?" nakrčila čelo Hermiona. "Není snad každý člověk součástí lidského společenství? Není snad každá lidská bytost našim bližním? Nepocházejí snad všichni lidé ze společného předka a nejsou propojeni v prostoru i v čase?"
"Nemůžeme být odpovědni za všechny," zavrtěl klidně hlavou Dalibor Rix, zatímco jeho žena strnule mlčela. "My jim neškodíme. To není naše rozhodnutí. Jen nemáme možnost jim pomáhat, aniž bychom ohrozili své -" Dalibor Rix se zarazil.
"Své bližní? Dělíte bližní na bližší bližní a vzdálenější bližní? Není snad i vaše rozhodnutí nic neudělat, ačkoli byste udělat mohli, rozhodnutím? Břemenu volby se přece nikdo nemůže vyhnout, protože i odmítnutím tohoto břemene volí. A za svou volbu nese odpovědnost. Lidstvo je propojený organismus, za následky chování jednotlivce může trpět někdo další jako jeho součást. Každý lidský čin může mít za následek porušení rovnováhy celého kosmu, každý čin posouvá člověka určitým směrem, ať už dobrým nebo špatným," pokračovala Hermiona neúprosně. "Vy jim přece můžete pomoci. Máte prostředky, máte síť, máte prošlapané cesty. A proto budete spoluzodpovědní, když jim nepomůžete. Vaše dcera to věděla. Nekonáte správně, a víte to. A právě dnes byste si toho měli být vědomi více než kdy jindy."
Rixovi se na ni zaraženě dívali. "Vy jste židovka, paní Snapeová?"
"Je to pro vás důležité? Nejsou snad myšlenky mistra Maharala určeny každému?"
"Jistě. Jen není příliš mnoho těch, kdo jim dnes naslouchají," odpověděl vážně Dalibor Rix. "Nedám vám nyní odpověď. Nejsme to my, kdo rozhoduje. Ovšem slibuji, že to proberu se staršími naší obce. Ale ani pokud obec bude ochotna pomoci… Bez jejich vlastní snahy a bez jejich důvěry mnoho nezmůžeme."

.....


Joshua pečlivě zavřel dveře. Tady někde měla být. Rozhlédl se, nahlédl pečlivě do každé kabinky, ale nikoho neviděl. Zadíval se na zvláštní kohoutky ve tvaru hadů. Nepochybně byl na správném místě. Počká na ni.
Posadil se na dlaždičky, opřel se o zeď a zavřel oči. Přemýšlel, co všechno zjistil o duchovi, který tuto toaletu učinil nepoužitelnou a nepoužívanou. Několikrát se o ní zmínil Harry, když jim jako malým vyprávěl o svém dětství. Snažil se její jméno najít ve starých záznamech školy, ale kromě článku o její smrti nic nezjistil. Uršula Usherová byla za svého života neviditelná. A o to výrazněji se projevovala po své smrti.
"Já tě znám," ozval se těsně u jeho ucha nepříjemný hlas, který působil uječeně, dokonce i když byl docela tichý. "Jsi Joshua Granger a obcházíš duchy. Už zmizel Tlustý mnich, Sir Nicholas, lord Draben, dvě jeptišky, profesor Binns… Jen na Krvavého barona jsi si ještě netroufnul. Říkal, že na tebe čeká. Co jim vlastně děláš?"
Joshua otevřel oči a pozoroval přízračnou dívku ve školní uniformě, která ho poměrně rychle a zpovzdálí oblétávala.
"Nic. Copak jde ublížit duchovi?" usmál se a poposednul si, aby se narovnal. "Řekni mi radši něco o sobě, Uršulo."
"A kde jsou ti, kteří zmizeli? Ty chceš, abych taky zmizela? Proto jsi tady?"
"Šli dál. A záleží na tom, co chceš ty."
"A půjdeš i za Krvavým baronem?" posadila se Uršula naproti němu.
"Možná."
"Proč jsi za ním ještě nebyl?"
"Možná nebyl on za mnou."
"Za mnou jsi ale přišel."
"Vždyť ty jsi přišla za mnou," usmál se Joshua.
"Sedíš v mojí koupelně. Dívčí. Jsi tu kvůli mně."
"To přece na věci nic nemění. Nemusela jsi se začít se mnou bavit."
"To teda nemusela," Uršula se rozletěla a obkroužila opět celou umývárnu. "Neměla bych se s tebou bavit. Já dál jít nechci. Nemáš právo mě k tomu nutit, Joshuo Grangere," zaječela mu do ucha a zmizela za dveřmi kabinky.
"Nenutím," zamumlal Joshua do šplouchnutí vody, opět se pohodlně opřel a zavřel oči.
Neuplynuly ani dvě minuty a pocítil opět její přítomnost. Otevřel oči a tiše si ji prohlížel. Seděla naproti němu, nohy si objímala rukama a bradu si opírala o kolena.
"Opravdu chceš slyšet něco o mně? To ještě nikdy nikdo nechtěl. Jen, jak jsem umřela," zafňukala. "Chceš slyšet, jak jsem umřela?" zeptala se dychtivě.
"To jsem už slyšel. Od Harryho Pottera."
"Ty znáš Harryho Pottera?" rozšířily se jí oči za průzračnými brýlemi. "Ale on je taky jako ostatní. Myslela jsem, že ho zajímám, ale jemu šlo jen o to zjistit, co potřeboval."
"Měl moc práce se zachraňováním světa," usmál se Joshua.
"Samozřejmě. Koho by zajímala hloupá, ošklivá, nudná, protivná a ufňukaná a mrtvá Uršula!" duchův hlas se s každým přídavným jménem stával pronikavějším, poslední dvě slova Uršula vykřikla a proletěla mu nad hlavou. "Ano, jsem mrtvá! A nikdo sem raději ani nechodí, aby se se mnou nemusel setkat!" zakřičela a zmizela opět za stěnou kabinky. Joshua uslyšel šplouchnutí a zpod dveří začala téct voda.
Hůlkou ji vysušil a řekl: "Mě zajímáš."
"A co tě zajímá?" vykoukla stříbřistá hlava zpod dveří záchodové kabinky.
"Jaké to bylo, když jsi byla malá? Budeš mi vyprávět svůj příběh, Uršulo?"
"Nemám žádný příběh. Ničeho jsem nedosáhla. Nikdy jsem dokonce ani s nikým nechodila. Nebyla jsem nikdy ničím zajímavá."
"Dostala ses do Bradavic. To každý nedokáže."
"Předtím se mi posmívali, že jsem divná, protože se kolem mě děly divné věci. A tady jsem pak byla moc obyčejná, protože kouzlit tady uměl každý. A líp."
"Každý ne. Třeba Filch ne."
"Ale ten tu tehdy nebyl. Všichni byli lepší než já. A posmívali se mi."
"Mně se taky posmívali."
"A schovávali mi věci. A Olive Hornbyová mi jednou změnila domácí úkol tak, že v něm byly nesmysly. A kluci mi namáčeli copy do inkoustu. Jednou mi svázali kouzlem nohy k sobě a musela jsem do koleje doskákat."
"To mi udělali taky."
"A co jsi dělal?" naklonila se k němu Uršula dychtivě.
"Skoro jsem je spálil," pousmál se Joshua. "Od té doby to už neudělali."
"Jenže to bych neuměla."
"A chtěla jsi to umět?" podíval se na ni Joshua zvědavě.
Uršula pokrčila rameny. "Vlastně nevím. Je asi lepší, když se tě lidi bojí, než když si z tebe dělají terč. Ale ještě lepší je, když tě mají rádi. Mají tě spolužáci rádi, Joshuo?"
"Nevím," podíval se stranou. Mají ho rádi? James, Vicky, Teddy… ti ano. Ale ostatní… jsou spíše ostražití než přátelští, dokonce i Marigold sebou vždy trhne, když na ni promluví. A nedivil se jí, vždyť kvůli němu málem uhořela. Ale kvůli sobě tu dnes nebyl, zahnal myšlenky a podíval se na přízračnou dívku.
"Budeme kamarádi, chceš? Když taky nemáš žádné kamarády…"
"Neřekl jsem, že nemám žádné kamarády. Ty jsi taky určitě měla někoho, ne?"
Uršula zavrtěla hlavou. "Nikoho. Nikdy mě nikdo neměl rád. Nikomu jsem nechyběla, ani když jsem umřela. A tu protivnou Olive Hornbyovou jsem chodila strašit až k nim domů."
"Myslel jsem, že se duchové musí držet míst, kde zemřeli."
"Musí," důležitě přikývla Uršula. "Vždyť mě sem pak taky vrátili. Povolali na mě exorcisty."
"Říkala jsi Hornbyová? Znám Hornbyovy."
"Chodí sem do školy?" vyhrkla Uršula.
"Nevím," zalhal Joshua. Rozhodl se raději sestru Carys Weasleyové Rhoslyn, mrzimorskou čtvrťačku, nezmiňovat. Co kdyby se mu nepodařilo Uršulu přesvědčit, a zůstala by tu. Byla by jí schopná udělat ze života peklo. "Ta, kterou znám, je už dospělá. Nedávno se vdala a má dvojčata. Pamatuješ si na Harryho kamaráda Rona? Vzali se minulý rok."
"Ron… to byl ten zrzek, jak všude chodil s Harrym? Protivný kluk. Takže ona měla děti… a vnuky… pravnuky… Víš vůbec, jaká to byla potvora? Potvora Hornbyová se vdala a já jsem zůstala sama… a mrtvá!" rozvzlykala se Uršula. "Měla kluka už tady."
"A ty ne," konstatoval Joshua.
"Ty s někým chodíš?"
"Já?" podivil se Joshua. "Ne. Na to mám ještě čas. Je mi teprve třináct," pousmál se.
"Vážně? Vypadáš starší," řekla Uršula téměř mazlivě a naklonila hlavu. "Jak víš, že máš na to ještě čas? To mi máma říkala taky. A teď jsem mrtvá a nikdy mě nikdo ani nepolíbil, natož…" Uršula zmlkla a sklopila oči. Joshua by přísahal, že se červená, kdyby se duchové mohli červenat.
Chvíli bylo ticho, pak Joshua pomalu přikývnul. "Proto jsi neodešla. Protože jsi s nikým nechodila… protože jsi neměla děti… Nenašla jsi lásku, dokud jsi byla živá, takže jsi to chtěla napravit. Ale jsi tu už sedmdesát let. Našla jsi ji?"
"A můžu ji snad najít jako duch?" podívala se na něj ukřivděně Uršula. "Zkusil jsi někdy políbit ducha?"
"To asi nejde."
"Nejde."
"Tak proč tu ještě zůstáváš? Na co tady čekáš?"
Uršula se na něj překvapeně podívala. "Proč myslíš, že na něco čekám?"
"Všichni mají důvod, proč nešli dál. Vinu, strach nebo něco, co si myslí, že nedokončili," vysvětloval jí trpělivě Joshua. "Ty nemáš za co cítit vinu. Nemusíš mít ani strach. Ale máš pocit, že jsi nedokončila svůj život, když jsi nepoznala lásku. Čekáš na ni. Ale tady ji nenajdeš, to jsi přece už zjistila sama."
"A kde ji najdu, když ne tady?"
"Třeba právě tam dál," usmál se Joshua "Za pokus to stojí, když ti to tady nevyšlo, ne?"
Uršula byla nezvykle tiše. Strčila si do úst konec copu a zamyšleně ho žvýkala. "Nebylo to spravedlivé, jak se ke mně chovali. Jak jsem umřela. Možná jsem nebyla moc chytrá, ale chtěla jsem mít vždycky hodně dětí. Když jsem byla malá, měla jsem spoustu panenek. Všechny měly svá jména. Byla bych dobrá máma. Můj život byl k ničemu. Moje smrt byla hloupá. Víš, že to bylo všechno jen náhodou? Protože jsem byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Kdybych tím aspoň někoho zachránila, byla bych hrdinka. Ale já jsem jen hloupá, zbytečná, ufňukaná Uršula. Proč jsem tedy žila, když jsem neměla nikdy poznat štěstí? Proč jsem umřela?"
"Byl to tvůj osud," řekl Joshua. "Možná bylo nespravedlivé, že jsi nepoznala štěstí, když jsi neměla děti a muže. Ale nepoznala jsi ani neštěstí. Nemoc, nebo dokonce smrt vlastního dítěte. Bolest ze zrady nebo smrti milovaného. Všechno má vždycky dvě stránky, Uršulo."
Uršula mu neodpovídala, jen tiše pozorovala vzorek oprýskaných dlaždiček.
"Říkáš, že tvůj život neměl smysl, protože jsi nepoznala štěstí. Nemyslím, že jsi vůbec nepoznala štěstí, neříkala jsi mi snad sama, jak jsi si jako malá ráda hrála? Jenže to není to hlavní. Život přece není smysluplný jen tehdy, když je šťastný. Myslím, že je to právě naopak - je šťastný, když je má smysl."
"A ty ho snad znáš?" zvedla hlavu a podívala se na něj. "Ten smysl?"
"Ne. Myslím, že ne," zavrtěl zamyšleně hlavou Joshua.
"Neznáš," pokývla hlavou. "Protože to žádný smysl nikdy nemělo. Narodila jsem se jen proto, abych hned umřela."
"To je ale úděl všech lidí. Každý má svůj úděl, to, co mu je dáno, co má spravovat a z čeho bude jednou skládat účty. Tvůj příběh nebyl horší než hodně jiných. Máš pravdu, že nevím, jaký to mělo smysl. Ale jsem si jistý, že život nějaký smysl má. A jestli má smysl život, tak ho musí mít i smrt. Tvůj příběh přece není nedokončený jen proto, že jsi byla mladá, když jsi umřela."
Když neodpovídala, dodal: "Ty se přece nemáš čeho bát, Uršulo. A to, co jsi neměla za života, nemůžeš získat ve světě živých ani po smrti, i kdybys tu ve svém nepokoji trávila třeba tisíc let. Je čas jít dál."


---------------------------------
Poznámky:
Avinu Malkeinu (Otče náš, králi náš), je židovská modlitba pronášená v rámci bohoslužeb v průběhu svátků Roš Ha-šana (Nový rok). V tento svátek se podle tradice oblékají židé do bílého, nejlépe bez ozdob a bez jakékoli kůže. V tento dvouden (jde o jediný židovský svátek, který trvá dva dny, které jsou podle tradice dnem jedním), jsou skutky lidí váženy. Nastává desetidenní období do svátku Jom Kipur, kdy mají možnost své hříchy napravit.

Hermiona skutečně čerpala z myšlenek rabiho Löwa neboli Maharala.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 9. května 2015 v 22:23 | Reagovat

Přemýšlím nad úvodním citátem. Přemýšlím a polemizuji. Protože si myslím, že není pravdivý a správný. Pravidla morálky se mění a vyvíjí v přímém důsledku vyvíjejícího se okolí.
Uvedu příklad z mé oblíbené knihy Malevil. Po atomové katastrofě přežila skupina lidí - šest mužů a dvě ženy, jedna z toho velmi stará. A rozvinula se tam ostrá debata, co s tím - vůdce skupiny argumentoval (proti vlastnímu prospěchu), že nemůže dovolit, aby jediná žena ve společnosti patřila jedinému  muži. Ostatní se oháněli morálkou.  Neměli pravdu, samozřejmě. Za těch okolností to nemohlo fungovat.
Je to samozřejmě mezní situace a poměrně kontroverzní názor, protože to vypadá, jako bych nabádala k tomu, řídit se tím, co se zrovna hodí. Tak jsem to úplně nemyslela. Já jen, že prostě to, co považujeme za správné tady a teď nemusí být správné vždy a všude.

2 Richenza Richenza | 10. května 2015 v 17:26 | Reagovat

Ano, souhlas, více méně k tomu jsem taky dospěla. Ovšem myslím si,že existuje "tvrdé jádro morálky" (stejně jako ESLP dovodil tvrdé jádro lidských práv), které zásadně porušovat nelze. Zásadně ale znamená, že i zde jsou výjimky, že... Tohle je asi nejzajímavější oblast normativní etiky, a ostatně i práva. Pokud nějaký názor cituji, je to ostatně dost často právě proto, že s ním pak v textu polemizuji...

3 KattyV KattyV | Web | 10. května 2015 v 22:04 | Reagovat

[2]: Jasně, já vím, jen jsem o tom přemýšlela.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 12. května 2015 v 7:20 | Reagovat

Richenzo, víš, co je zvláštní? Pamatuju si téměř přesně, co jsem ti psala za komentář k téhle kapitole před více než rokem. Protože jsem tehdy četla rozhovor s horolezcem, který v tom článku řešil podobné morální dilema o pomáhání v extrémně nebezpečných podmínkách. Myslím si, že člověk by měl pomáhat v rozsahu, na který „dosáhne“. Fyzicky, psychicky, finančně, geograficky. A neměl by se trápit, když už nedokáže pomáhat za těmito hranicemi.

5 Richenza Richenza | 14. května 2015 v 0:10 | Reagovat

Hrdinství není povinné. Je obdivuhodné. Stejně jako pomoc nad rámec normy. Byly by tak obdivuhodné, kdyby byly součástí normy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014